Zalijte příběh horkou vodou...

Přiznám se, že dlouhou dobu jsem tvrzení, že existuje pouze sedm různých příběhů, považoval za floskuli. Znělo to jako nesmysl, který shazuje celé klasické i moderní vypravěčství – a v reakci na to jsem vždy (sám, nebo ve spolupráci s přítomnou společností) zkoušel vymyslet několik různorodých příkladů, které by to vyvrátily.

Zpravidla jsem skončil u čtyř typických schémat a pak myšlenkami odbočil ke konkrétnímu příběhu a tomu, jak si poradil se schématem, o kterém jsem právě přemýšlel.

Nikdy jsem se nedonutil k tomu, abych si o zmiňovaných sedmi archetypálních příbězích něco dohledal nebo vydržel u obecných úvah.

Až teď.

Mýlil jsem se – podle všeho těchto sedm základních témat, která jsou stále dokola opakována, existuje.

Ale není to žádná instantní polévka, kterou by stačilo zalít vroucí vodou, aby po chvíli vznikl kvalitní příběh – podobně jako u suflé platí, že znát recept je jen malá část celého procesu. A dobrý kuchař si může dovolit vynechat nebo alternovat některé ingredience, aby přizpůsobil výsledek svým požadavkům.

Tedy, opustím-li kulinářská přirovnání, sedm archetypálních příběhů není žádným omezením. Je to jen výčet smysluplných cest, kterými se děj může ubírat. A dobrý vypravěč tyto cesty zná a umí je přizpůsobit svým potřebám. 

Preventivně doplním, že archetypální příběh nemusí být nutně určující pro celý film. Například vztah mezi dvěma postavami je sám o sobě formou příběhu, který se odehrává paralelně k hlavní zápletce.

Každé vyprávění se (v případě potřeby) dá rozložit na řadu menších historek – a ty mohou být definovány vlastním archetypem.

1. Souboj

Nejklasičtější archetypální příběh. Hrdina stojí proti mocnému nepříteli. A je docela jedno, zda jde o jedince, nebo o celou organizaci či národ. A nemusí jít nutně o fyzickou konfrontaci - i boj malé firmy proti gigantické konkurenci se počítá (Dodgeball). Nebo sportovní soupeření dvou rivalů (Rush).

Typicky sem patří bondovky. A v souvislosti s nimi nelze nevzpomenout na citát z filmu Kingsman: „I always felt that the old Bond films were only as good as the villain.“

Další klasikou je pak třeba film Sedm statečných, respektive Sedm samurajů, a další... Příkladů je plno.

2. Proměna

Ošklivé káčátko. From zero to hero. Popelka.

Příběh sledující cestu hrdiny od nejistých začátků až na vrchol je vždy poutavý. Je to příběh, se kterým se divák snadno identifikuje a nechá se jím pohltit.
A je docela jedno, zda je základem romantická linka (Pretty Woman) nebo akční (například v Karate Kid hraje motiv souboje až druhé housle – důležitá je zejména Dannyho proměna pod vlivem pana Miyagiho)

3. Výprava

O něco přesnějším označením tohoto archetypu by bylo původní anglické „Quest“, ale v českém prostředí tento výraz není dostatečně zažitý, i když mnohem lépe vystihuje podstatu archetypu.

Trilogie Pán prstenů je typický modelový příklad – Skupina hrdinů se vydává do Mordoru, aby zničili prsten patřící Sauronovi a tím ho oslabila.
Snadno sem ale zařadíme i většinu heist filmů nebo Indiana Jonese. Důležité je, aby hrdinové (nebo i osamocený hrdina) měli nějaký úkol a překonávali překážky, které jim brání v jeho splnění – samotná cesta je jen volitelný doplněk.

4. Cesta a návrat

Hrdina vyráží na cestu, která ho poznamená a vnitřně změní, což si uvědomí až ve chvíli, kdy se vrátí zpět domů. Přičemž nemusí jít nutně o cestu jako takovou - stačí i zážitek, který jej silně poznamená. Samotná proměna charakteru je tím hlavním (což archetyp odlišuje od podobné Proměny, která akcentuje vnější změny).
Jako krásný příklad funguje třeba The Secret Life of Walter Mitty, rocková road-movie Almost Famous (nicméně většina dalších road-movies sem spadá také).

5. Komedie

Podstatou archetypu komedie je člověk uvržený do nezvyklé situace, vláčený okolnostmi, nad kterými nemá plnou kontrolu – tu se během příběhu snaží získat, což se mu nakonec podaří.
Spadá sem velká část klasických romantických filmů a (nijak překvapivě) komedií. Třeba klasický Trading Places (Záměna), Four Weddings and a Funeral nebo Bean. Troufale bych zařadil i Groundhog Day i když jsem nějaký čas váhal, zda se nejedná spíše o Cestu s návratem.

6. Tragédie

V klasickém dramatu by šlo o příběh padoucha, jehož smrt na konci zajistí, že vše dobře dopadne, ale v širším slova smyslu se dá mluvit o tom, že k dovršení příběhu musí dojít k nějakému zásadnímu (a nepříjemnému) zlomu. V Romeovi a Julii na konci neumírá padouch, ale pubertální milenci, v Dog Day Afternoon (natočeném podle skutečné události) jsou zločinci nakonec dopadeni (toto nepovažuji za spoiler), v Apocalypse Now... no, Kurtz nakonec zemře.

7. Znovuzrození

Znovuzrození je podobné Cestě a návratu, jen s tím rozdílem, že zápletka se netočí okolo reakce hrdiny na společnost (a společnosti na něj), ale na samotný moment té změny. Většinou k lepšímu. Hrdina může začínat jako padouch, který na konci prohlédne a překoná své sobectví... nebo něco podobného. Pokud sledujete animované filmy, pak vám pravděpodobně vytanul na mysli film Despicable Me. Ale můžeme sem zařadit i příběh putujícího bojovníka, který začne hru na obě strany s místními gangy (Yojimbo, A Fistful of Dollars, Last Man Standing). V podstatě každý příběh, na konci kterého se ukáže, že hrdina není až takový parchant, ale má pod drsnou slupkou srdce ze zlata...


Potíž s tímto dělením je, že některé filmy se opravdu těžce zařazují. Pro část zápletky si vypůjčují z jiných archetypů a (jak už jsem zmínil) dobří scenáristé usilují o zboření klišé.
Není  proto žádné překvapení, že tento model (z pera Christophera Bookera) má své příznivce i zavilé odpůrce.

A aby toho nebylo málo, používá se ještě jedno sedmibodové členění příběhu (tentokrát odvozené od povahy konfliktu –  sir Arthur Quiller-Couch):

1. Člověk proto člověku
2. Člověk proti přírodě
3. Člověk proti bohu
4. Člověk proti společnosti
5. Člověk v centru dění
6. Muž proti ženě
7. Člověk proti sobě samému

A to ještě není konec! Existuje dokonce dělení příběhu do 3 kategorií (William Foster-Harris), nebo do 20 (Ronald B. Tobias) a 36 (Georges Polti)!

Poltiho teorii se možná v budoucnu budu ještě věnovat, popisuje totiž nikoliv 36 příběhů, ale 36 dramatických situací, které mohou v příběhu nastat. Stejně tak nebude od věci podívat se na archetypy samotných postav (hrdinů).

Jaké příběhy byste do jednotlivých archetypů zařadili vy? A připadá vám toto dělení užitečné?

Není mrtvý, jenom spí.

Ještě v lednu jsem si sliboval, jak budu pravidelně a poctivě psát alespoň 3 články měsíčně. Už únor příliš nevyšel (důvody jsem zmiňoval dříve) a květen i červen dopadly prachbídně.

Člověk zkrátka míní, ale osud mění...

Faktem je, že události posledních měsíců mě pracovně vytěžovaly víc než dost.

V tuhle chvíli běží dva ozbrojené konflikty (v Izraeli a na Ukrajině), máme tu dvě letecké nehody obestřené záhadami (shodou okolností obě souvisí s Malaysia Airlines) a nedávno nám zase začala řádit Ebola.

Zahraniční zpravodajství člověka nenechá chvíli spát. Ale vlastně by mě to i bavilo (držet prst na tepu doby), kdybych tím netrávil tolik času, že se domů chodím maximálně najíst, vysprchovat a upadnout do komatu.

Byl jsem i na krátké dovolené.
Jachtou po Baltu.

V takové situaci člověku nezbývají síly na psaní článků, které předpokládají alespoň minimální dohledávání  a ověřování informací...

Ale žádný strach!

Po prázdninách by mělo být vše zase v pořádku.

Plánuji se vrátit k článkům o vlogování a zakončit je (prakticky zaměřeným) třetím dílem, který bych rád doplnil o vlastní videoexperiment. K tomu se mi snad podaří přizvat někoho z Triumvirátu, když už jsem jim pomáhal s jejich prvními vlogy. 

Také zvažuji, že oslovím některé z českých a zahraničních vlogerů s žádostí o rady a postřehy, které bych mohl předat dál.

Pokračovat bude i projekt 10 minut, na který jsem dostal několik málo tipů a též bych rád pohnul se souborem článků o Autorských sestřizích, týkajících celé čtveřice filmů o Vetřelcích (s důrazem na třetí díl).

Pokud bude čas a nálada, nejspíš se také vrátím k Pokročilým formám střihu a přinejmenším zrediguji jejich formu a obsah tak, aby byly snáze pochopitelné – a třeba mě napadne i téma na nový článek, kterým bych tu třináctku doplnil.

Tomu, že bych konečně dokoukal Intoleranci a pokračoval v Archiváři, příliš nevěřím, ale pořád to cítím jako takový nemalý dluh...

Je prostě co dělat a nebojím se, že bych neměl o čem psát... jenže teď, k velké smůle tohoto blogu, píšu něco trochu jiného. A to něco je povídka do literární soutěže, jíž vyhlásil výše zmíněný Triumvirát. A to mi bohužel zabírá další čas (dokonce kvůli tomu chodím pozdě spát a vynechávám jídla, abych mohl zjistit, že další napsaná pasáž nefunguje a je třeba ji smazat). A uzávěrka se blíží.

Takže odpočívejte, dívejte se na filmy (třeba až bude pršet) a já se v září zase pustím do práce. ;-)

10 minut - Adaptation

Adaptace (Spike Jonze, 2002) patří mezi filmy, které jsem dlouhodobě měl kdesi na svém seznamu filmů, které chci vidět (ale pořád na ně zapomínám a odkládám to). 

Měl jsem na něj zálusk hlavně kvůli unikátní Cageově dvojroli (nepočítám Face/Off, které se tomu blíží), i tomu, že jej provází svébytná pověst filmu na pomezí reality a fikce.

Navíc od scenáristy Charlieho Kaufmana jsem už viděl Confessions of a Dangerous Mind (George Clooney, 2002) a Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Michael Gondry, 2004), takže jsem byl právem zvědavý na jiné jeho práce... Čili, doporučení od Báry mi přišlo vhod.

Mnohé filmy staví na okázalém úvodu - hudba, umělecké záběry, propracované titulky... cokoliv, co upoutá pozornost. Adaptace na začátku nemá nic z toho. Pouze černou plochu, na které se v dolní části objevují úvodní titulky, a v pozadí zní Cageův neurotický monolog, v němž rozebírá něco, co téměř každý důvěrně zná... A to trvá více než minutu a půl!
V rozboru All That Jazz jsem zmínil úžasně krátkou expozici hlavního hrdiny - beze slov, pomocí několika záběrů. V Adaptaci dosáhli podobného efektu jinými prostředky. Scenáristovo filmové „alter ego“ toho na sebe poví dost k tomu, aby bylo jasné, s jakým člověkem máme co do činění.
Zdá se to laciné, ale pro tenhle druh hrdiny je to geniální - pozornost není ničím tříštěna. Zůstává jen ten otravný hlas a neurózy...

A pak následuje trochu zmatečné střídání prostředí i času... natáčecí plac filmu Being John Malkovich (také Spike Jonze, 1999), respektive jeho reimaginace, Hollywood před 4 miliardami let (tak trochu WTF moment), luxusní restaurace a pracovní schůzka ohledně adaptace knihy Zloděj orchidejí (neurotický monolog included)...
A úryvek ze Zloděje orchidejí (asi?)... což vypadá na zajímavý mikropříběh, který bude uvnitř velkého příběhu o Charlie Kaufmanovi (filmové verzi skutečného Charlie Kaufmana, který vlastně nemá až tak moc společného s reálným Kaufmanem a... sakra!).
Najednou se tu prostě ukáže spousta dalších vrstev a těsně před dovršením 10 minut se objeví Kaufmanovo dvojče! WTF!

Chci říct, že tenhle film nebude jednoduchý. Ani Eternal Sunshine of the Spotless Mind nebyl jednoduchý a tohle bude zřejmě jízda na podobné vlně. Mystifikace vedle které budou Mňága - Happy End (Petr Zelenka, 1996) a Rok ďábla (Petr Zelenka, 2002) vypadat hodně realisticky.

Ale i přes jistou zmatenost a dojem nepřístupnosti (teď mě napadá, že i ten film je tak trochu neurotický!) je hrdina Charlie zajímavý. Diváka chtě nechtě zajímá, co se s ním stane. Jak si poradí s adaptací Zloděje orchidejí. Jak dopadne ta rozehraná scénka z knihy... A co je sakra s tím jeho bratrem!

Vlastně nevím, co od toho filmu čekat dál. To je tak trochu Kaufmanova obchodní značka - hraje si s divákem i příběhem. Mám snad i trochu obavu, zda film pochopím. Bojím se odhadovat, kam bude děj směřovat.
Ale přesto se chci podívat dál (při sledování jsem zapomněl na čas a přetáhl o pár minut). Jsem více než zvědavý.
Takže dobrá práce, Charlie (a Spikeu).

Rád bych poděkoval Sony Pictures Movies & Shows za umožnění sdílení tohoto videa.

Syd Field (1935 - 2013)

17. listopadu tohoto roku nás opustila jedna z ikon (nejen) americké scénáristiky - Syd Field.

Bohužel jsem tuto událost úplně minul a o tomto úmrtí jsem se dozvěděl až dnes - ale nedá mi to, abych alespoň krátce nevzpomněl odkaz toho to génia.

Zdroj: wikipedia.org

Jeho jméno jsem tady na blogu již nejméně jednou zmínil - přinejmenším v souvislosti s jeho knihou Jak napsat dobrý scénář, která by měla  být povinnou četbou pro kohokoliv, kdo to s filmem míní vážně.

Ale Field byl autorem i dalších knih, vedl scénáristické kurzy, workshopy a pracoval jako čtenář autorských scénářů pro filmová studia (ten chlápek, který se dokáže podle pár stránek rozhodnout, zda váš text stojí za to, aby se na něj podíval někdo, kdo by jej mohl být ochotný zaplatit).

Sám se praxi příliš nevěnoval, ale učil a inspiroval mnoho významných scénáristů i režisérů (dokonce i tuzemských).

Je mu také přičítána jedna typicky americká záležitost - tříaktové členění děje (setup - confrontation - resolution) namísto klasického pětistupňového členění podle antického dramatu (expozice - kolize - krize - peripetie - katastrofa) jak je u nás učí například David Jan Novotný.

Ne, že by ve výsledku nebylo jedno, kterou metodu autor při psaní scénáře uchopí. Hlavní je, když ji dobře zvládá...

Díky, Syde, za vše, co jsi nás dokázal naučit...

Tajemství (nejen) ve filmu

S filmovými hrdiny jsou jen problémy. Nedají se pořádně zabít, všechno stihnou na poslední chvíli a kdykoliv máte pocit, že víte, co od nich čekat, tak se vytasí s nějakou novou schopností... A jako by to nebylo málo, mají pořád nějaká tajemství.

Když Sikar pro Triumvirát napsal článek o hrdinech a jejich práci, vzpomněl jsem si na několik filmů, kde je expozice (představení) hlavního hrdiny provedena obzvláště zajímavým způsobem, i pár takových, kde je hrdina dokonale zahalen tajemstvím, a nikomu to nevadí.

Tak proč se za takovými příběhy neohlédnout? A proč se do tajemství neponořit hlouběji?

Nic o něm nevíme - a je to cool!

Každý má nějakou minulost a je v pořádku, když se o ní v rámci poznávání hrdiny něco dozvíme, ale je otravné jak se scénáristé často křečovitě snaží ji našroubovat do příběhu, který právě vyprávějí. Autoři pochopitelně musejí o všech postavách vědět první poslední - bez toho se o nich nedá věrohodně psát - ale to automaticky neznamená, že se ve filmu musí objevit úplně všechny informace.

Občas je to až absurdní. Hrdinův nejlepší kamarád ze střední se stává jeho arcinemesis, holka, se kterou krátce chodil v prvním ročníku, je jeho osudovou femme fatale. A ten děda, se kterým chodí do parku hrát šachy je velmistr prastarého řádu, který si hrdinu vyvolil k záchraně světa... Vůbec by mě pak neudivilo, kdyby byl prodavač v trafice přes ulici agent CIA s úkolem hrdinu ochránit před mimozemským-nazi-zombie křečkem jehož přejelo hrdinovo zlé dvojče koloběžkou a zajistilo tak našemu oblíbenci letité trauma jehož překonání je zásadní pro porážku padoucha...

Víte na co narážím?

Občas je ta konstrukce příběhu (a snaha, aby vše souviselo) až směšná.

O to víc si pak člověk užije, když narazí na příběh, který se od podobných věcí dokáže oprostit.

Mám třeba moc rád americký remake Kurosawova Yojimba (1961) s Bruce Willisem - Last Man Standing (Walter Hill, 1996). Mimo jiné i proto, že nejsem úplně blázen do westernů, takže Leoneho verze s Eastwoodem (A Fistful of Dollars, 1964) mě tak nebrala. Navíc tu hraje Christopher Walken a film má výborné tempo.

V tomhle filmu se o Willisově charakteru nedozvíme prakticky nic - dokonce i když se představí jako John Smith, je všem okolo jasné, že to je falešné jméno. Nevíme ani kam jede a odkud přijel... A ničemu to nevadí.

Jistě by se scénáristicky nabízelo, aby byl gangster Hickey (Walken) někdo ze Smithovy minulosti, ale proč do filmu přidávat tak umělý zvrat, když dobře funguje i bez něj?

Podobně tajemný je i Ryan Gosling ve filmu Drive (Nicolas Winding Refn, 2011).
Během filmu se nedozvíme jeho jméno ani nic z jeho minulosti a výzdoba jeho bytu je tak strohá, že by i Sherlock Holmes zaváhal, s kým má tu čest (nebýt ikonické bundy, která postavě dodává trochu lidskosti - i když...).
Je dokonce dost pravděpodobné, že je Goslingova postava (označovaná jako Řidič) ukázkový sociopat. Alespoň já jsem ho tak vnímal, když bez mrknutí oka zmasakroval chlapa ve výtahu.

A v neposlední řadě tu je Porter, o kterém jsem psal v jednom z předchozích článků.
Tetování jasně ukazuje na minulost u námořnictva, v režisérské verzi zmíní, že byl ve vězení a nějakou dobu se živil jako řidič a ochranka prostitutky Rosie... Konec příběhu.
Nevím, jak je to v knize (a jejích pokračováních), ale ve filmu jako je Payback mě opravdu nezajímá jaké měl hrdina dětství - jen by to brzdilo ústřední zápletku a ubíralo hrdinovi na zajímavosti.

Nejen hrdina

Přehnaná snaha vysvětlovat je ale obecný nešvar. Kdejaká filmová fikce zasazená do prostředí, s nímž není divák detailně obeznámen, si často žádá podrobný úvodní popis... Občas to je dobré (třeba úvod filmu Conan the Barbarian (John Milius, 1982) dokonale rozvíjí epický podtext Howardových příběhů), ale jindy by to nezachránil ani hlas Morgana Freeman (legendární je třeba úvodní text v Alone in the Dark (Uwe Boll, 2005) i když uznávám, že tohle je kategorie sama pro sebe).

Často je člověku až líto, že se autoři filmu nepokusili divákovi nabídnout základní informace poněkud sofistikovaněji - zároveň s představením hrdiny. Prostě nechat diváka, aby zákonitosti světa odhalil sám. případně mu dát jen nutné minimum informací, které potřebuje k pochopení děje.
Příkladem prvního přístupu je začátek filmu Matrix (vizuální orgie plné WTF momentů, které vrcholí zmizením Trinity v telefonní budce - samotné detailní vysvětlení přijde až později během filmu a i tehdy jasně zapadá do děje), ten druhý pak nabízí Princess Bride (Rob Reiner, 1987).

Je to obdoba toho o čem Sikar psal ještě v jiném článku - tedy potřeba divákovi (čtenáři) objasnit a vysvětlit cokoliv se děje nebo bude dít, aniž by pro to bylo skutečně třeba (respektive, aniž by to vycházelo ze samotného příběhu).

Dokonce i Star Wars, které každou filmovou epizodu začínají typickým plovoucím textem, jsou zdrženlivé a prozrazují jen nejnutnější informační rámec.
Divák se dozví kdy a kde se děj odehrává (Long time ago in a galaxy far, far away...) a základní rozestavení důležitých figur, ale nic konkrétního - to se mu odhaluje až s postupujícím dějem. Jediové, Světelné meče, Síla... zkrátka spousta pojmů, které se nikdy neobjasní v plné šíři, což původní trilogii přidává na poutavosti (Midichloriany si strč za klobouk, Lucasi!)

Sci-fi blábolivé tajemnno

Od Space opery je jen krůček ke Sci-fi. A k mému oblíbenému blábolu - cestování časem.
To nejhorší, co může autor udělat, je snaha o dokonalé vysvětlení toho, jak taková cesta časem funguje.

Emmettu Brownovi k vystvětlení stačil fůzní kapacitátor, 1,21 gigawattů a rychlost 88 mph (141,6 km/h).
Doktor se svou TARDIS se nějakým vysvětlováním ani neobtěžuje.
Zabijácký stroj z budoucnosti (s tváří kalifornského guvernéra) se prostě jen svlékne donaha.
A seznam pokračuje...

Pokud není nějaký technický parametr cesty časem součástí zápletky, nemá smysl se mu podrobněji věnovat - divák snadno přijme, že jde jen o kulisu.
Úplně stejně fungují všechny technologie budoucnosti. Replikátory ve Star Treku, cestování nadsvětelnou rychlostí (je jedno zda je to warp, hyperpohon nebo subprostor) nebo cokoliv, co řekne Samantha Carterová ve Stargate. Angličtina pro to má hezké označení Technobabble.

Ale neplatí to jen pro velké sci-fi. Mnoho filmů pracuje s detaily z blízké budoucnosti a ukazuje svět očima futurologů. Jsou to drobnosti - dotykové holografické obrazovky, syntetické potraviny, virtuální inteligence plnící funkci sekretářek... Nic zásadního pro zápletku (většinou) a rozhodně věci, které si nezaslouží vysvětlování.
Určitě by působilo rušivě, kdyby se hrdinové filmu během cesty autem, namísto rozvíjení vzájemného vztahu, zabývali tím, jak funguje motor, který vozidlo pohání (bez toho, že by ty informace později posloužily zápletce).

Obdobně to platí i pro ryzí fantasy - ani tam není třeba, aby byly podrobně vysvětleny detaily fungování magie...

Proč?

Téma dávkování a zatajování informací je mnohonásobně širší než kolik jsem schopný obsáhnout v jednom článku. Nebo v celé sérii článků. Ale jako malé zamyšlení a nahlédnutí za oponu to určitě stačí - je totiž důležité filmy nejen konzumovat, ale také o nich přemýšlet v různých souvislostech a o svých poznatcích diskutovat.
Diskuse a sdílení názorů totiž prospívá celému filmovému průmyslu - šeptanda se sice šíří pomalu, ale nakonec pronikne i ke scénáristům a režisérům. A kdo ví? Třeba z ní budou těžit inspiraci pro svoji příští práci.
Pokud jim tu šeptandu nikdo nezatají.

Vlogujte, máte-li o čem! (2. část)

Jak jsem slíbil v předchozím článku, pokusíme se shrnout, jak začít s vlastním vlogem, a jak se v začátcích vyvarovat zbytečné námahy a nezdarů.

Pochopitelně, to co budu popisovat není jediná cesta a jediný způsob jak to dělat - existuje celá řada výjimek a možností jak si pravidla ohnout podle svého - ale mám za to, že je dobré si ukázat postup, který je systematický a snadno pochopitelný.

Hlas

Než začnete, nahrajte svůj vlastní hlas na diktafon (bývají ve většině mobilních telefonů) nebo přímo do počítače (klidně i pomocí headsetu, který jinak používáte pro komunikaci přes Skype nebo jinou službu). Konkrétní obsah samotné nahrávky není podstatný, ale měl by zahrnovat čtení textu (vezměte si třeba oblíbenou knihu a přečtěte náhodně vybraný odstavec - asi by bylo lépe, aby byl bez dialogů ale záleží to na vás) i přirozený hlasový projev (vyprávějte třeba nějakou veselou příhodu nebo popište svou běžnou cestu do práce/školy).

Pokud máte zkušenost s mluvením na kameru nebo před více lidmi (a jste zvyklí slyšet svůj vlastní hlas ze záznamu), tohle cvičení klidně přeskočte.

Vzniklou nahrávku si pusťte s odstupem (alespoň) jednoho dne a všímejte si jak cize vám váš hlas zní. Je to způsobeno tím, že obvykle sami sebe slyšíme zkreslené rezonancemi lebky. Také pozorně naslouchejte případným chybám ve výslovnosti - šlapete si na jazyk? Mluvíte příliš rychle a drmolíte? Zadrháváte se před delšími slovy? Nevychází vám dech? Máte typicky zpěvavý pražský přízvuk a polykáte koncovky (jako já)? 

To všechno jsou věci, které se na srozumitelnosti záznamu negativně podepisují, ale samy o sobě nejsou překážkou tomu, abyste se do vlogování pustili. Jen je třeba si je s předstihem uvědomit a dát si na ně pozor.

Některé logopedické vady se překonávají obtížně a vyžadují spolupráci s odborníkem, ale ve valné většině případů stačí trocha cviku a soustředění, aby se srozumitelnost zvýšila.

Potřebné technické vybavení

Pokud disponujete pouze mobilním telefonem a postarší webovou kamerou, asi moc díru do světa neuděláte. Ne snad, že by nebylo možné s pomocí takového vybavení natáčet, ale špatná technická kvalita může některé diváky odradit a hlavně - kvalitní vybavení šetří nervy při zpracování.
I levná kamera (s alespoň základní možností manuálních nastavení) se stativem naprosto postačuje. Na YouTube se sice dají nahrát videa v opravdu vysokém rozlišení, ale 480p je pro většina diváků snesitelné (i když remcalové se vždy najdou).
Stejně tak můžete použít zrcadlovku nebo i kvalitnější kompakt - valná většina civilních vlogů v USA vzniká právě s jejich pomocí...

Mobilní telefony se nehodí z prostého důvodu - ani ty nejlepší zpravidla nemají nijak pohodlné ovládání a nedovolují manuální nastavení žádoucích parametrů. Jako nouzovka, když natáčíte opilého kamaráda, jsou fajn, ale ani z iPhone nevymáčknete takový obraz, jako z o polovinu levnějšího kompaktu...

Prostředí

Než se dostaneme k tomu co a jak natáčet, musíme si uvědomit, že důležité je i kde - nejde přitom ani tak o estetiku prostředí, jako spíš o světelné podmínky.

Umělecké ateliéry a klasická filmová studia mají zpravidla okna na sever, aby denní světlo, které je jedním z nejefektivnějších dostupných světelných zdrojů, bylo co nejstálejší a příliš se neměnilo v průběhu dne. I tak je ale potřeba hlídat jeho barevnou teplotu a případně si přisvítit.

Ideální podmínky má ale doma asi málokdo, proto je dobré prostředí, kde budeme natáčet, nezanedbat.
Jaké světelné zdroje jsou k dispozici? Jak se světlo v místnosti mění během dne? Máte stěny v nějaké výrazné barvě?
To mimochodem nepodceňujte, protože od stěn odražené světlo může klidně zajistit, že budete vypadat jako že máte žloutenku (žluté stěny) nebo je vám špatně (vlastně většina jiných barev). Bíle omítnutá stěna je v tomhle případě ideální.

To, co skutečně potřebujete, je měkké difuzní světlo, které nevrhá stíny. Stolní lampička je v tomhle případě  pro dosvícení naprosto nevhodná, pokud nemá mléčně bílé stínítko, které slouží jako rozptylovač - ten ostatně můžete nahradit i bílým (trochu průsvitným) papírem nebo si pomoci tím, že využijete nějakou odraznou plochu (třeba i tu bílou zeď).

Samotná technika svícení není úplně triviální, ale pro začátek naprosto stačí, když se vyhnete ostrým bodovým zdrojům, které vrhají stín.

Ale světlem to nekončí. Prostředí, kde budete natáčet je také závislé na dobré akustice - a to i v případě, že čirou náhodou disponujete mikroportem (klopákem) nebo vhodně citlivým mikrofonem, který vás zbaví nutnosti spoléhat na kontaktní zvuk z ruchového mikrofonu nebo externího záznamového zařízení.

Doba dozvuku

Každá místnost má tzv. dozvuk - tedy dobu, za kterou intentita zvuku v místnosti poklesne o 60 dB od okamžiku vypnutí zdroje. Když je dozvuk příliš dlouhý, může ve větší místnosti působit jako ozvěna, ale většinou jde jen o prostou směs odražených zvuků. Podrobněji například zde.
Ideální doba dozvuku se liší podle prostoru a akustické potřeby (viz obrázek) - nicméně pro nahrávání by měl být tak krátký, jak jen to v domácích podmínkách zvládnete.

A jak toho docílit? Nahrávejte v členitém prostoru, kde je dostatek ploch o které se zvuk může lámat a pohlcovat. Stačí nábytek, koberec na zemi, závěsy... Pomůže cokoliv, co zajistí, že nebudete znít, jako když mluvíte v umývárně.

Dá se to pochopitelně zvládat i bez výše jmenovaného – klidně na záchodcích s mobilním telefonem, ale je lepší přrdcházet komplikacím, tím, že si vytvoříte komfortní prostředí, které práci usnadňuje namísto jejího komplikování.

Jak na to?

To, co jsem doteď psal byla jen technická legrace. Ta opravdu náročná (ale zároveň zábavná) část teprve čeká.

Píše Hamleta... :)

Před samotným natáčením byste měli mít připravený nějaký koncept - říkejme mu třeba scénář. Ten alespoň v bodech shrnuje, o čem budete mluvit. Klidně si ho můžete připravit na větší papíry a mít jej za kamerou jako formu nápovědy.
Rozhodně ale buďte opatrní s čtením - během vlogování se s velkou pravděpodobností budete dívat do kamery a diváci jsou poměrně citliví na uhýbání pohledem, takže mžourání trochu stranou, abyste dali dohromady své precizně připravené geniální souvětí, vám příliš službu neudělá.
Vsaďte na přirozenost.

Ale i ta chce přípravu...
Klidně si svůj výstup nacvičte několikrát před zrcadlem. Není to ostuda - chcete mít trochu kontrolu nad svojí mimikou a sami si tak zvyknete netěkat příliš očima po okolí.
Kromě toho, příprava vám umožní i preciznější odhad toho, jaká bude výsledná stopáž a jaké tedy zvolit tempo a gradaci.
Pokud nejste talentovaní komici nebo řečníci, kterým visí na rtech kdokoliv, s kým se dáte do řeči, pokuste se nepřekročit 15 minut. Vlastně i 10 může být hodně.

Člověk má na počátku vždycky magalomanské představy: „Udělám pravidelný půlhodinový vlog o mých oblíbených knihách! Geniální...!“
Uděláte první dvě, možná i tři, vydání - a zcela opojení úspěchem se vrhnete na další.
Ale ono to najednou jde hůř a o něco pomaleji. To, co předtím zabralo dvě hodiny frenetické přípravy se najednou protahuje na půlden a skoro se zdá, že studnice nápadů vyschla. A bude hůř...
Ukrojíte si prostě větší krajíc než zvládnete.
Je proto lepší se soustředit na menší formát, který vás tak nevysaje budete se k němu vracet jako k oblíbené kratochvíli, než aby se z vlogu stalo břemeno, které s sebou nechtěně vláčíte.

Spolupracujte!

Nejen s jinými vlogery, tam je to pochopitelné - vzájemná výpomoc ve formě upozornění na oblíbenou sérii je nejsnazší cestou, jak vlog zpopularizovat. Diváci rádi objevují nové věci a dají i na tipy lidí, kterým věnují svůj čas při sledování videa.

Spoluprací jsem měl na mysli spíš doporučení, abyste si našli někoho, kdo vám s natáčením případně pomůže - bude stát za kamerou, zhodnotí váš projev těsně poté, co jej natočíte (tj. případně doporučí přetáčku) a udrží vás v tvůrčí a pozitivní náladě, i když se něco pokazí.
A ono se pokazí, na to vemte jed!
A pak budete jen rádi, že máte po ruce někoho, kdo vás podpoří ve vaší nejtemnější hodině.

A co dál?

Dál už nic. Pokud nejste naprostí břídilové a máte alespoň trochu cit pro detail a špetku soudnosti, zvládnete si už nejspíš poradit sami.
Samotné natáčení není taková dřina, jak vypadá, pokud se pro začátek držíte při zdi a nepouštíte se smělých, ale příliš náročných, plánů. To si nechte, až budete zkušenější.


To je prozatím vše - k tématu se ještě jednou (snad už naposledy) vrátím a pokusím se shrnout konkrétní problematiku natáčení - jaké volit záběry, jak to stříhat, kde vzít a nekrást, etc...

Vlogujte, máte-li o čem! (1. část)

V říjnu loňského roku jsem zplodil článek Web seriály, video blogy a jiné pořady..., ve kterém jsem načal téma videoblogů, které tvoří protiváhu psanému textu a mohou být i prvním krokem k nastartování kariéry ve filmovém průmyslu (nebo i prosté sebepropagaci). Nezávisle na tom jsem také (ryze amatérsky) pomáhal několika velmi šikovným lidem s jejich vlastní tvorbou v rámci videa.

Začnu ale trochu zeširoka.

Triumvirát

Každý autor potřebuje zpětnou vazbu a konstruktivní kritiku ke své práci. Pochvala od maminky nebo kamarádů je možná fajn pro ego, ale začínajícímu pisálkovi (fotografovi, filmaři,...) spíše škodí, než aby jej profesně posunula dál.

Občas pomůže slovní hodnocení porotců v literárních soutěžích, občas člověk narazí na neúprosného, ale férového, kritika přímo ve svém okolí (vyvažovat zlatem!). Vždy ale tyto možnosti nebývají k dispozici.

Proto se trojice autorů povídek a zasloužilých literárních porotců (Karel „Sikar“ Doležal, Olga „Cirrat“ Xaverová a Anna „Ekyelka“ Murdochová ) rozhodla vyjít začínajícím literátům vstříc a založila Triumvirát jehož hlavním smyslem je poskytovat rady začátečníkům a zprostředkovávat objektivní zpětnou vazbu (za předem určených podmínek).

I když je Triumvirát zaměřen především na českou literární scénu, některé články se dotýkají témat, která by měl mít každý správný dramaturg a scénárista v malíku, a proto myslím, že rozhodně neuškodí si sem tam nějaký článek přečíst (třeba jak (ne)napsat přirozený dialog nebo jak vybudovat dramatický oblouk, který není nudný a předvídatelný).

Ale ještě před založením Triumvirátu se Sikar s Cirrat rozhodli k něčemu, co mezi porotci a kritiky není úplně běžné: šli s kůži na trh a natočili sérii videí, ve kterých podrobně rozcupovali povídky z literární soutěže New Weird, přičemž zachovali anonymitu autorů, ale nemilosrdně pranýřovali jejich do očí bijící chyby. Učinili tak pochopitelně až poté, co odevzdali svá individuální hodnocení organizátorovi soutěže a začali spolu rozebírat své dojmy bez rizika, že se vzájemně ovlivní.

První videa

Série 4 videí věnujících se New Weird mě nenechala chladným.

Co si budeme vykládat - sice se v nich probíraly zajímavé věci, ale forma zůstala daleko za obsahem. Špatně srozumitelný zvuk, absence střihů tam, kde byly palčivě potřeba, neúměrná délka a kompozice.

I jako jednorázový počin se to obtížně sledovalo a bez mučení přiznám, že jsem vydržel pouze první dva díly, které jsem pojal spíše jako rozhlasový podcast, než abych video opravdu sledoval.

Ale protože mám na kritiku podobný názor jako Triumvirát, nenechal jsem si připomínky pro sebe a navrhl jsem pár zlepšováků, což vyústilo v kavárenské setkání, kde jsem protagonistům videa vyložil jak efektivně mohou (s minimem námahy) získat efektnější výsledek.

Další dvě videa

Karel Doležal

U dalších dvou videopočinů (zabývajících se některými literárními nešvary a také pokusem o žánrovou definici) jsem viděl znatelné zlepšení (a cítil jsem se jako hrdý trenér když jeho svěřenec uspěje v prvním klání) i když jsem stále věděl, že výsledek není dokonalý. A že takový ještě dlouhý čas nebude.

Zejména mě trápil problém barevného podání, kompozice, nepříliš šikovných střihů a hlavně délky nepřiměřené obsahu (toho bylo požehnaně, ale skoro půl hodiny na jedno téma je úkol hodný velmi vytrvalého diváka).

Jak jsem již ale podotkl, zlepšení bylo viditelné a v daný moment mělo smysl přejít od obecných chyb k těm konkrétním - soustředit se na ně a postupně je odstranit.

Naznačil jsem své výtky a bylo mi nabídnuto, abych se zúčastnil natáčení dalšího videa a zasáhl přímo do samotného zrodu...

Rumové video

Tématem (zatím) posledního vlogu Triumvirátu byl rum a jeho přítomnost v povídkách. Asistoval jsem především jako obsluha kamery (fotoaparátu) a skript, což nejsou právě úlohy ve kterých bych vynikal (spíše naopak). 

Nicméně jsem mohl předvídat možné zádrhele při střihu a pokusit se jim předejít už ve fázi samotné produkce - třeba i tak, že zaznamenám místa, kde bylo žádoucí střih překrýt ilustračními obrázky namísto přípustného jump-cutu. Zkrátka jsem umožnil autorům, aby se soustředili především na to co chtějí říct, hlídal je aby to řekli dobře, a snažil se předejít problémům.

Olga Xaverová

Nutno uznat, že i pro mě to byla cenná zkušenost. Od stolu se ohledně vlogů radí snadno, ale i když jsem se v ničem zásadním nemýlil, praxe prostě vypadá trochu jinak (zejména, když nedisponujete odpovídající technikou).

Ani Rumové video ale není dokonalé - a to vím i navzdory tomu, že jsem se na něm do jisté míry podílel a mám tedy (pozitivně) zkreslený úsudek. Rozhodně by bylo fajn zapracovat na zvuku, mít dopředu připravený scénář (a případně i improvizované čtecí zařízení), s tím souvisí i možnost víc si pohrát s velikostí záběrů a jejich střídáním...

Ovšem posun od Hodnocení New Weird k Rumu je neuvěřitelný - na 15 minutách tu jsou relativně zábavnou formou podány důležité informace a navíc má smysl opravdu sledovat, co se děje v obraze - už to je samo o sobě důležitý milník - předtím by býval opravdu stačil upload zvukového záznamu ve formátu mp3 (respektive MPEG 2 - layer 3) a rozdíl by nebyl takřka znát.

Jak tedy začít s vlastním vlogem?

Předpokládejme, že máte téma, kterému se dokážete dlouhodobě věnovat. Mluvíte o něm při setkáních s přáteli, lidé za vámi chodí pro radu, rádi o něm získáváte informace. Možná nejste na slovo vzatý odborník, ale vaše nadšení je nakažlivé a máte pocit, že by bylo dobré sdílet informacemi s lidmi, kteří by je jinak museli nacházet mnohem komplikovaněji. Vy jim tu cestu chcete ušetřit a rádi to pro ně budete dělat i zadarmo...

Tak jsem se k psaní tohoto blogu dostal já.

Ale to ještě nestačí. Předpokládejme, že buď vy nebo někdo z vašeho okolí má k dispozici kameru (nebo fotoaparát - mobilní telefon příliš nedoporučuji, i když novější modely jsou použitelné) a dokážete se srozumitelně vyjádřit. Což by měl posoudit někdo jiný než vy - mnoha vlastních řečových vad si překvapivě ani nejsme vědomi.

A navíc vám nevadí, že možná budete terčem posměchu a nevybíravé kritiky.

Gratuluji! Pokud výše zmíněné splňujete, možná byste měli o založení vlogu uvažovat. Nejspíš na něm nevyděláte balík peněz (pokud nebude anglicky a ani pak není úspěch zaručen), ale dost pravděpodobně si najde svou diváckou základnu a vaší práci se tak dostane patřičného ocenění.

Jak začít, na co si dát pozor (než si najdete vlastní styl) a čím si usnadnit práci, rozeberu v pokračování tohoto článku - pokud jsem vás tedy uvedl v pokušení to zkusit, určitě si ho nenechte ujít. ;-)

P. S.: Než někdo položí ten dotaz: já sám se moc na video blog necítím. Moje dikce (výslovnost) není dobrá a obnáší to příliš mnoho práce (a já články píšu v těch vzácných chvílích volna). Navíc zatím nemám vhodnou nahrávací techniku (u střihu je to jiné, ale bez kamery je to marná snaha).

Určitě časem plánuji nějaká ilustrační videa k Pokročilým formám střihu, ale i na to si jistě najdu někoho, kdo mi namluví audiokomentář.

Filmová & literární tvorba II

Podtitulem tohoto zamyšlení, navazujícího na článek Filmová & literární tvorba z 18. září, by klidně mohlo být Na motivy románu nebo Filmy podle knih, knihy podle filmu...

Jak už jsem ve výše zmíněném textu uvedl, film a kniha z vypravěčského hlediska sdílejí mnoho společných znaků, ale jejich prostředky se v zásadních bodech liší a to, co spolehlivě funguje v jednom médiu může snadno v tom druhém působit směšně.

Sin City (2005)

Nepříjemným důsledkem tohoto faktu je, že každou filmovou adaptaci populární knihy zákonitě provází vlna zklamání, zavilého odporu a výčitek na adresu filmařů, kteří často dělají maximum možného pro to, aby fanoušky předlohy nezklamali (a nebo taky ne, někdy jim do toho příliš mluví producenti).

Rád bych, před tím než někoho naštvu, uvedl, že nejsem filmový kritik a jakékoliv hodnocení kvality filmů nebo knih je založeno na mých čistě subjektivních pocitech. Můžete se mnou nesouhlasit a já se vůbec nebudu zlobit, naopak uvítám kvalitní opozici...

Téměř doslovný přepis: Viděný prakticky jen u adaptací komiksů, kde jednotlivé obrazové panely často slouží jako výchozí bod pro tvorbu storyboardů. 

Typickým příkladem něčeho takového je třeba Sin City (Robert Rodriguez, 2005) nebo Watchmen (Zack Snyder, 2009) - i když u toho je doslovnost trochu diskutabilní vzhledem k nezanedbatelné změně finální zápletky, která se ale stále drží ducha předlohy... Věřím tomu, že Alan Moore, kdyby byl ochoten se na film podívat, by proti této změně nic zásadního nenamítal.

Watchmen (2009)

Doslovné přepisy jsou přijímány rozdílně. Někteří diváci si libují v tom, že obsazení herců je podřízeno předloze, jiní naopak poukazují na to, že výsledný produkt není nic jiného, než pohyblivá ilustrace a nepřináší nic nového. Já osobně jsem za podobné filmy rád - především pro preciznost jejich zpracování a pečlivou kompozici, která sama o sobě bohužel není samozřejmostí...

Adaptace v rámci možností: Do této kategorie spadá drtivá většina filmů, které se snaží být poctou originálu - například trilogie Lord of the Rings (Peter Jackson, 2001-2003), Spalovač mrtvol (Juraj Herz, 1968) - i když u tohoto filmu jsem předlohu četl už před drahnou dobou a nikdy jsem neměl potřebu srovnávat - nebo nedávno uvedený  seriál Game of Thrones (Brian Kirk & spol., 2011).

U těchto filmů se autoři snaží autenticky zachytit knihu, ale zároveň se nebojí drobných úprav pro dobro děje, protože jak už víme, ne vše je převoditelné. V LotR tak třeba chybí Tom Bombadil a Saruman Bílý umírá na začátku třetího dílu, namísto toho aby exhiboval na úplném konci při Vymetení Kraje...
Do této skupiny bych řadil i další filmy, které sice nejsou tak těsně vázány na předlohu, ale její autor s filmaři aktivně spolupracoval, což je případ výše zmíněné Hry o trůny nebo třeba filmu Stardust (Matthew Vaughn, 2007), i když spoluúčast spisovatele sama o sobě nijak negarantuje kvalitu...

Koupili jsme práva, tak s tím něco uděláme: Nejširší kategorie. Zpravidla se nedlouho poté, co se nějaká kniha stane úspěšnou, filmoví producenti poperou o práva na její zpracování - občas i bez toho, že by se obtěžovali tuto knihu číst.
Stejně tak některým producentům stačí hvězdné jméno - třeba Stephen King nebo Philip K. Dick - a atraktivně znějící název.

Blade Runner (1982 - 2007)

Podobná geneze filmu ještě neznamená, že by výsledek musel být špatný, ale třeba právě Dick se kromě geniálního A Scanner Darkly (Richard Linklater, 2006) dočkal jen toho, že někdo vykradl jeho nápad a na jeho základě natočil trochu jiný příběh než on napsal. Některé byly horší, jako třeba Total Recall  (Paul Verhoeven, 1990), jiné lepší - Blade Runner (Ridley Scott, pochopitelně až Final Cut verze z roku 2007).

A co jinak? Na bestsellerové vlně se svezl například Harry Potter (2001 - 2011), Eragon (Stefen Fangmeier, 2006) nebo The Da Vinci Code (Ron Howard, 2006).

Posouzení toho jak jednotlivé adaptace dopadly nechám na vás, ale já osobně ani jeden z těchto filmů (v případě HP série) nehodnotím nijak vysoko a vlastně celá tahle kategorie pro mě znamená především skepsi. O to raději pak jsem, když mě režisér mile překvapí.

Název stačí: Tři mušketýři a Robin Hood... to mluví za vše. Populární dobrodružné příběhy z pera Alexandra Dumase staršího (no, přinejmenším je podepsal - nevím jak přesně fungovala jeho Továrna na romány) se těší zájmu filmařů snad už od samého počátku kinematografie a vzhledem k tomu, že milému francouzskému spisovateli kreolského původu již dávno vypršela práva, mají tvůrci zcela volné ruce k páchání  zla...

Vznikají tak vážně míněné filmy hrající si na historickou věrnost, bláznivé komedie i steam-punkové akční šílenosti, které si z předlohy berou snad jen jména hrdinů.
Právě Třem mušketýrům (i Robinu Hoodovi) bych se někdy rád věnoval trochu podrobněji a pokud se to podaří, tak by výsledkem mohlo být i obsáhlé srovnání několik různých filmových verzí...

Robin Hood: Prince of Thieves (1991)

Takových předloh pochopitelně existuje vícero a myslím že v dohledné době můžeme čekat, že filmaři sáhnou i po Karlu Čapkovi, který, pokud je mi známo, také ztratil právní ochranu (proto také v Levných Knihách naleznete jeho souborné dílo vytištěné na levném papíře za vyloženě lidovou cenu).

Krakatit jako akční sci-fi s Vinem Dieselem v hlavní roli? Bíla nemoc s Anthony Hopkinsem (Maršál) a Seanem Connerym (Galén)? Válka s mloky jako katastrofický film v režii Ridley Scotta?
Možnosti jsou nepřeberné!!!

Literární verze scénáře: Z druhé strany - úspěšný film musí vydělávat a když už je jednou hotový literární přepis pro producenty, proč ho nerozšířit a nevydat knižně? Mám takhle doma první dva díly Terminátora, Návrat do budoucnosti jsem četl dříve, než jsem jej měl šanci vidět a Sám doma mi hezky doplnilo oba legendární filmy (i když tady byly knihy vzhledem k filmu slabší).
Výhodou těchto knižních verzí filmu je většinou to, že se věrně drží natočeného materiálu (což je relativně snazší, než když je tomu naopak), jen je v nich více prostoru pro psychologii postav.
Nevýhodou je specifický sloh, jakým jsou zpravidla psány.

A jaké jsou vaše oblíbené filmové adaptace? 
Záměrně se ptám na ty kvalitní a oceňované - špatných známe asi dost...

• Filmová & literární tvorba

Čekání na katarzi

Že dneska neumí prakticky nikdo psát filmové příběhy, to může být bod k diskuzi. Ale je naprosto jasné, že NIKDO dneska neumí psát zakončení. :-) Prakticky všechny filmy posledních 10 let jsou mnohem lepší bez posledních 5 minut.
(verlit, 8. 12. 2011)

Právě toto prohlášení mě donutilo k zamyšlení - je to pravda? Jak jsme na tom poslední dobou s filmovými konci? Vědí autoři, kdy je dobré přestat vyprávět? Umí důstojně odejít?

Závěr filmu, nebo i literárního útvaru, je něco, co může celý vyprávěný příběh klidně shodit, nebo naopak pozvednout - stačí malý detail, drobná nesoudnost autora a celý pracně budovaný dojem přijde vniveč. Je jedno, zda se jedná o komedii nebo o drama - neuzavřený nebo naopak protahovaný závěr je příběhový ekvivalent ponožek v sandálech.

V souvislosti s filmovým koncem bývá často citován závěr filmu Butch Cassidy and the Sundance Kid (George Roy Hill, 1969) a myslím, že právem. 

V této scéně dojde příběh svého vrcholu a vyprávět cokoliv dál by byla svatokrádež, nehledě na to, že to vůbec není podstatné - zobrazit smrt (nebo zázračné přežití) hlavních hrdinů by úplně změnilo poselství, které film nese a tak zůstane jen při tom, že je to přímočaře naznačeno, ale nevysloveno.

Ale má to svá úskalí - takový konec nefunguje sám o sobě.
A to je vlastně univerzální pravidlo: Dobrý konec je něco, k čemu příběh celou dobu směřuje a nastává právě v okamžiku, kdy bylo řečeno vše podstatné.

Nejlépe to znají začínající spisovatelé (ale týká se to i zkušených autorů) - poté co stráví psaním svého veledíla nějaký čas, se jen těžko dokáží rozloučit a napsat definitivní tečku. A tak píší dál - ukazují následky jednání hlavních i vedlejších postav, nimrají se v pocitech hrdinů po jejich velkolepém vítězství a rozmělňují každý silný moment jeho protahováním na neúnosnou mez...

To je únosné v historickém románu nebo nekonečném eposu, kde je daný příběh jen fragmentem celého obrazu, ale na půdě Spekulativní fikce (tenhle termín jsem si vypůjčil zde) to jen škodí výslednému dojmu.

Druhý obvyklý neduh je pak příliš ukvapený konec, kdy zásadní otázky zdaleka nejsou zodpovězeny. Autoři mají dojem, že přinášejí tajemno a dávají svým čtenářům (divákům) prostor pro vlastní interpretaci, ale nejčastěji prostě působí tak, že už nevěděli co dál psát a tak to "nějak odbyli."
Obvykle se s něčím podobným setkáváme u předčasně ukončených seriálů - třeba následkem stávky scénáristů na přelomu 2007 a 2008, nebo z finančních důvodů (Stargate Universe, nebo My Name is Earl).

Existují ale i kombinace obojího - třeba LOST. Tenhle seriál jsem sice nikdy neměl vůli sledovat, ale z toho, co jsem se dozvěděl je jasné, že autoři tak moc natahovali rozuzlení příběhu a rozjeli tolik dějových větví, že neměli šanci přinést adekvátní zakončení. Výsledek? Roztahaný upachtěný konec, který ale na nic zásadního neodpoví... Opravdu nelituji, že jsem nesledoval.

Správný závěr příběhu (a je jedno zda je filmový, literární nebo v rámci LARPu) se pozná tak, že přinese katarzi.
V Aristotelově pojetí je katarze proces očištění - okamžik, kdy dochází ke kulminaci a zvratu děje a sledovaný příběh prochází svým zásadním bodem, který vše mění a ke kterému celý příběh směřoval. Od tohoto bodu dál katarze pouze doznívá a dochází ke zklidnění, ale neměly by se objevovat nové zvraty.

Hrdina (hrdinové) příběhu prošli finální proměnou. Milenci, kteří se celý film míjeli se konečně políbili a cítí lásku, která potrvá navěky, akční hrdina v potu a krvi porazil svého nepřítele a zachránil lidstvo, drogově závislý se konečně definitivně zhroutil a rozhodl se (tentokrát opravdově) odejít do ústavu aby nastoupil léčbu...
Proces proměny protagonistů, která každý správný příběh obsahuje, je skončen.

Nevím jak to je u vás, ale já v extrémních případech prožívám katarzi i fyzicky - jako mravenčení po celém těle a následně pocit vřelého horka. Jen málo filmů tohle umí.
Za všechny bych jmenoval The Fountain (Darren Aronofsky, 2006) nebo, od téhož autora, Black Swan (2010).

Abych nezapomněl - existuje ještě jedna varianta závěru příběhu: dodatečný zvrat.
To asi není třeba dvakrát vysvětlovat - dnes je to velmi populární způsob zakončení příběhu, které takřka hraničí s klišé, pokud jej autor neumí použít. Funguje v hororových filmech i katastrofických (zejména s tématem epidemií) a často bývá otevřenou branou k případnému sequelu.
Klasickým příkladem (nesequelového) zvratu je třeba úplný závěr Watchmen (Zack Snyder, 2009), ke kterému dokonce děj směřuje od samého počátku.

Občas ale takový zvrat přidá příběhu něco navíc - jako třeba v případě filmu Inception (Christopher Nolan, 2010), kde by závěr fungoval i sám o sobě, nicméně poslední záběr (střižený v ideální délce - smekám před střihačem Lee Smithem)  mění celé jeho vyznění, a přesto nezačíná nic nového, co by šlo proti katarzi.

A s tím tento zápis skončím - nikoliv však proto, že jsem se k tématu vyčerpal, ale proto, abych nebyl zbytečně zdlouhavý. Příště se tak budu moci vrátit s konkrétními příklady s dávnější historie nebo přímo reagovat na případné připomínky a nápady...
Diskuse je vám otevřena a jsem zvědavý na to, jaký filmový závěr vy osobně považujete za TOP.

Mám přidat na blog rozhovory?

Když jsem dnes tak přemýšlel, čím doplnit tento blog, dostal jsem bláznivý nápad.

Mezi svými známými, kamarády a přáteli mám i několik zajímavých osobností, kterých si velmi vážím (zejména pro to, co již dokázali) a přijde mi škoda netěžit z jejich zkušeností, nebo je nepředstavit dál. A vzhledem k tomu, že technika je stále dostupnější a spolu s ní roste šíře mých možností, pojal jsem nápad udělat na blog pár rozhovorů (v kombinaci text - video).

Zajímalo by to někoho?

Určitě by to nebyly rozhovory se současnými společenskými elitami, spíše s lidmi okolo filmu, kteří už za sebou mají nějaké úspěchy a zkušenosti, a mají tedy co říct (mladí režiséři, dokumentaristé, manažeři nebo i hudebníci). 

Podle zájmu bych se pak snažil takové rozhovory uveřejňovat buď pravidelně a často (au!) nebo jako výjimečnou záležitost - nebo, pokud převládne pocit, že to sem nepatří, vůbec...

Anketa je v postranním panelu a pod článkem se můžete šířeji vyjádřit i v komentářích.

Také zvažuji, že bych si pro blog nechal vytvořit nějaké logo, ale s ohledem na cenu takové věci a zároveň moji (ne)schopnost práce s grafikou to asi nechám být... Přesto, kdyby někdo z vás dostal nápad (byť i jen na pouhou črtu) jak by takové logo mohlo vypadat, budu vám zavázán a rozhodně vás nějak odměním. Značně by to pomohlo vizuální podobě této stránky.

Střih přes osu považuji za vážně míněný projekt a rád bych mu věnoval zvláštní péči - rád proto uvítám jakékoliv připomínky, rady nebo i konstruktivní kritiku. Stejně tak uvítám návrhy témat, kterým bych se měl více věnovat - o spoustě technických věcí mám základní znalosti a nedělá mi problém si v rychlosti dostudovat informace, abych je mohl publikovat.

Já jsem sice autor a správce tohoto blogu, ale bez čtenářů klidně můžu čmárat po zdech pánských záchodků  a výsledek bude stejný. Jinými slovy, dělám to pro vás...

Myslím to upřímně. ;-)

Filmová & literární tvorba

Tuto sobotu jsem měl tu čest diskutovat s několika velmi nadanými mladými spisovatelskými talenty a zároveň i porotci literárních soutěží. Sám jsem letos také trochu porotcoval a mám celkem i dost načteno, takže téma hovoru se pochopitelně stočilo právě na soutěže a "obludnosti," které do nich autoři občas drze posílají. Této diskusi ještě předcházela přednáška na totéž téma vedená (ač mladou) již velmi zkušenou porotkyní, která hodnotí i soutěže jako Cena Karla Čapka nebo Žoldnéři Fantazie (to jen tak na okraj, aby si nemyslela, že jí chci ošidit o zásluhy).

Nebyl bych to já, abych hovor nestočil i na film a jeho výrazové prostředky, protože právě povídka (novela, kniha) a film (seriál) mohou sdílet velké množství znaků a není výjimkou, že se mladí spisovatelé inspirují pro svou prvotinu právě v tomto médiu, ale... (zde se, milý čtenáři, dramaticky odmlčím, abych demonstroval to, co může báječně fungovat ve filmu, ale v psaném textu to bez patřičné autorské obratnosti vyzní přinejlepším rozpačitě).

Myslím, že by bylo hezké si některé obtížně převoditelné prvky ukázat a rozebrat - přinejmenším proto, že právě tato forma kritiky, je-li spojena s patřičnou sebereflexí, může ušetřit porotce literárních soutěží značných útrap.

Dramatická pauza

Jak už jsem naznačil výše, je dramatické odmlčení se jedním z nejoblíbenějších prvků, které ve filmu fungují samy o sobě dobře, ale v pokulhávají, když dojde na jejich užití v textu. 

Scén, kde se mluvčí v řeči na chvíli zastaví, aby dodal váhu svým slovům, známe z filmů stovky, ale ani v nich nepatří k ničemu jednoduchému - dramatická pauza musí být na správném místě a dobře zahraná, jinak vyzní prázdně, jako by si herec nepamatoval text a režisér se střihačem si toho nevšimli.

Jako ikonickou v tomto ohledu vnímám první scénu Dona Corleoneho ve filmu The Godfather (Francis Ford Coppola, 1972), kde sice odmlky nejsou nijak závratně dlouhé, ale jejich užití je geniální.

Většina literárních nováčků tento jev prostě nahradí trojtečkou, která sice může fungovat, ale zpravidla tomu tak není. Většinou proto, že autor použije následující schéma:

Hrdina vstoupí do místnosti. Autor detailně popíše vybavení místnosti i muže, který v ní sedí za stolem. Pokud náhodou nějaký detail záměrně vynechá, je to obvykle jen proto, aby na něj mohl hrdina poukázat v některé z prvních vět, které pronese. Hrdina a Sedící muž spolu hovoří. V první dramatické pauze Sedící muž vstane a někam popojde (nebo dělá nějakou jinou bezmyšlenkovitou činnost), občas něco dělá i v té následující, ale vždy a bez výjimky končí svou dramatickou větu třemi tečkami. 

Po několika odmlkách pak buď Sedící muž působí jako neurotik stižený sklerózou (není schopen dokončit myšlenku a neustále se nahodile pohybuje), nebo jako neméně sklerotická břichomluvecká loutka (sedí, ani se nehne, jen mluví a nedokončuje věty).

Místo toho, aby si autor nechal k dispozici nějaké popisy i do rozhovoru, vystřílí všechnu munici hned na začátku a pak vede holý dialog, který může být doplněn o zbytečné prohánění postav po okolí jen proto, aby něco dělaly. A přitom trocha popisu dokáže dramatickou pauzu oddělit celkem přirozeně, takže čtenář touží vrátit se a navázat v hovoru. 

Popisy

Zde je filmař ve značné výhodě - jemu stačí danou krajinu, věc, či osobu jednou ukázat a má vystaráno. Spisovatel musí totéž vtělit do slov a kupodivu, i když by člověk sázel na autorskou lenost, paradoxně největší obtíží bývá přehnaná popisnost (z povídky o 5 stranách pak 2 stránky zabírá popis krajiny a jednu stránku Hrdinovy sexy rysy - nebo Hrdinčiny, závisí na pohlaví a preferencích autora). 

Kdysi jsem slyšel, že ideální postup je, když autor popíše daný objekt dvěma (třemi) nejdůležitějšími charakteristikami (stříbrný nůž s úzkou čepelí, tlustý muž s košilí zamazanou kečupem) a dál je rozvíjí až s postupujícím dějem. Alespoň si čtenář (a občas i autor) při doplňujícím popisu připomene, kdo je vlastně na scéně a co třeba Hrdina už hodiny drží v ruce, zatímco šplhal po věžáku a sváděl boj o záchranu světa.

Ohledně popisu scény doporučuji video Test pozornosti, které jasně ukazuje, kolik informací lze z filmu efektivně vyčíst - nevidím důvod proč by čtenář musel mít informací několikanásobně víc. Ostatně, v tom spočívá největší kouzlo knih, že si čtenář může doplnit děj o vlastní detaily.

Akční sekvence

Umí to Kulhánek i Žamboch a sami to známe z mnoha akčních filmů. Hrdina má těsně před rozhodující bitvou a připravuje si zbraně - ve filmu vidíme rychlý sled detailů, které napovídají, jak drsně vyzbrojený a odhodlaný právě je. Na papíře obdržíme jen suchý výčet zbraní, zbroje a to, kam si je hrdina (často kuriózně a anatomii navzdory) poschovával.

Schválně zkuste sami popsat, jaký dojem ve vás zanechá prvních 20 sekund tohoto videa (Hot Fuzz, Edgar Wright, 2007).  A zkuste těch 20 sekund popsat několika slovy a zanechat stejný dojem v čtenáři (posluchači).

Tohle prostě na papír nepřevedete, ani kdybyste při tom rozkousali tři tužky, vypili litr kávy a do žil si píchali čistého Shakespeara, ale je možné pokusit se převést náladu, kterou takový sestřih přináší, podobným způsobem jako při psaní bojové scény.
Rychle, stručně a nekompromisně.
I když já bych se na to raději vykašlal a zkusil totéž vyjádřit jinak, klidně na větší ploše - to ovšem záleží na autorovi.

 *     *     *

Jako letmý náhled do rozštěpeného literárně-filmového světa by to pro tuto chvíli stačilo. Rád se k tomuto tématu ještě v budoucnu vrátím a ocením, když se mnou bude polemizováno nebo budu doplněn o vaše vlastní postřehy.

Jen bych ještě rád dodal, že všechny zákonitosti (zejména ty literární), o které jsem se v textu otřel, neplatí univerzálně a za všech okolnosti, ale chce-li autor (jedno zda filmový nebo literární) experimentovat a posouvat hranice možného, měl by nejprve ovládnout řemeslo a k tomu patří především schopnost psát povídku opravdu jako povídku, nikoliv jako literární verzi scénáře seriálové epizody (a vice versa).

• Filmová & literární tvorba II