Pokročilé formy střihu XI.

Při mé práci, která obnáší hlavně reportážní a zpravodajský střih, se k některým narrativním střihovým technikám nedostanu. Vím, že existují (někdo se mi o nich v minulosti zmínil), ale není možnost je používat – v téhle praxi pro ně není místo.

To ale neznamená, že by nestálo za to, se jim věnovat. Už jen proto, že jsou užitečné pro vyprávění příběhu, aby střih nebyl příliš statický.

Dynamický střih

Dynamický střih není přesný termín a budu jedině rád, když se ozvete ve chvíli, kdy objevíte přesnější termín. Take je potřeba nezaměňovat dynamický střih a dynamickou kameru (a máme tu podobný problém s pojmy jako v případě osy).

Jak už jsem psal dříve, podstatou a smyslem střihu je především ukázat divákovi to, co chce (nebo by měl) vidět. A také tak, jak by to měl vidět – protože různé záběry mají různý psychologický dopad.

Někdy pomůže dynamická kamera, která sama hledá vhodný úhel a zachycuje probíhající situaci plastičtěji, než by to zvládly statické obrázky, ale není to univerzální řešení. Jsou scény, kdy by pohyblivá kamera byla rušivá nebo zbytečně komplikovaná.

V komorní scéně rozhovoru nemá smysl provádět složité jízdy nebo panorámy. Už jen proto, že taková věc prodlužuje a tedy prodražuje natáčení. A podobně jako i jinde platí, že efekt jen pro efekt samotný nemá smysl dělat. Pokud pohyb kamery nemá vypravěčský záměr, je lepší se mu vyhnout.

Jenže statický střih, kdy na sebe navazují záběry s malým (nebo žádným) pohybem, může být pro diváka nudný a nezáživný. Zejména, když se vracíme ke stejným úhlům kamery (typicky pohled a protipohled při dialogu).

Často to nemusí ani příliš vadit, ale pokud má mít střihová sekvence nějakou hloubku, tak i ve chvíli kdy se střídají detaily na tváře aktérů/herců, je rozumné počítat s tím, že by střih měl přispět k rozvoji příběhu (vlastně je to už na kameramanovi, aby to tak připravil, ale střihač by neměl být líný to odhalit, případně si může pomoct nějakým menším trikem).

A

B

C

Na obrázcích výše jsou tři po sobě jdoucí záběry z filmu The Secret Life of Walter Mitty (Ben Stiller, 2013), kde se hlavní hrdina dozvídá zásadní informaci o negativu fotografie, po kterém pátrá.

Celá sekvence záběrů by klidně mohl sestávat ze střídání záběrů A a B nebo B a C.

Velikostí by to nebyl velký rozdíl (záměrně jsem vybral příklad, kde je viditelnější, ale klidně by mohl být subtilnější) – A i C jsou ve své podstatě detaily a mohou být zaměnitelné, ale podávají každý jinou informaci a emoci (bez ohledu na herecký výkon Bena Stillera).

A je výrazně informativnější. Poskytuje širší kontext a drží si odstup od hrdiny.

C je v zásadě intimní. Bližší záběr dává prostor především tváři a emocím, které vyjadřuje.

V kontextu příběhu je to tak, že v tento moment jsou si tyto dvě postavy nejblíže (navzdory tomu, co se právě jedna dozvěděla od druhé) a k oddálení záběrů dojde až ve chvíli, kdy se tohle pouto přeruší (což zde nepotrvá dlouho).

Pro filmového tvůrce může být lehké sklouznout k lenivému přístupu, kdy je dialog realizován jedním či dvěma záběry na celek, a detaily na tváře mužů (pro každého jeden). Plus ti kreativnější přihodí třeba velký detail rukou nebo tak něco.

Ale vyprávění může jít výrazně hlouběji i pomocí vhodné změny velikosti záběru ve střihu. A nemusí to být o moc – ze záběru klidně zmizí jen vršek ramen herce a dá se tím více prostoru jeho mimice namísto garderoby. Divák to možná ani vědomě nepostřehne, ale dopad to bude mít obrovský, protože dostane jasný signál, že má věnovat pozornost především tváři. Všechny ostatní nonverbální projevy byly izolovány.

Tady si dovolím malou odbočku a doporučím knihu Jak prokouknout druhé lidi, ve které je jednoduchou formou vysvětleno, jaké podvědomé signály o sobě lidé nevědomky vysílají (a které nevědomky přijímáme, aniž bychom o tom věděli).

Pochopitelně je nutné vědět proč daný záběr používám. Samoúčelný střih na větší detail, bez toho, aby byl podpořen obsahem příběhu, je možná i horší než kdyby k takovému střihu nedošlo vůbec (tj. ani na místě, kde by se to hodilo).

Je to jen další nástroj, který se hodí mít po ruce, až bude potřeba.

P.S.: Jako bonus si na výše uvedených záběrech můžete ověřit, jak bylo dodrženo Pravidlo osy. Je tam docela pěkně vidět.

10 minut - The Station Agent

Přednosta (Thomas McCarthy, 2003) bylo jedno z prvních doporučení pro 10 minutový projekt, které jsem dostal - přesto mi trvalo dlouho než jsem se odvážil o něm napsat.

Není to proto, že by The Station Agent byl špatný film – podle úvodu i ohlasů (a nominací na různé ceny) je tomu právě naopak - jenže navzdory všemu je jeho expozice tak nějak standardně dobrá. V tom nejlepším slova smyslu – vše v ní funguje jak má, hlavní postava je přesvědčivě a poutavě podaná, zápletka nepůsobí násilně, ale... Je to prostě jen dobrá práce.

Což je paradoxní, protože to není zdaleka tak obvyklé v době, kdy se o valné části filmové produkce dá směle říct, že jde o fušeřinu. Je poznat, že si McCarthy dal opravdu záležet a šlo o jeho milovaný projekt (koneckonců s ním na festivalu Sundance úspěšně debutoval a hlavní postavy napsal přímo pro konkrétní herce), ale osobně jsem neměl pocit ničeho jiného než dobře zvládnutého řemesla.

Což – znovu opakuji – je dnes unikát, ale zároveň trochu škoda. V jiné konkurenci by Přednosta úplně zapadl (stále hovořím o úvodních deseti minutách).

Pro současného diváka je asi nejpoutavější fakt, že v hlavní roli figuruje Peter Dinklage (no jo, Tyrion Lannister), pro kterého byl tento snímek průlomem (3 filmové ceny a dalších 8 nominací) a otevřel mu tak dveře k větším rolím.
A právě jemu je věnována expozice - tedy, jemu a vlakům, protože ty jsou pro Finbara McBridea, jehož Peter představuje, životní vášní (podobně jako pro spoustu lidí po celém světě - i když mám dojem, že pro Američany obzvlášť - představují pro ně důležitý motiv z jejich krátké historie).

Hned zkraje se s Finbarem setkáváme na střeše domu, kde bydlí a odkud ráno pozoruje vlaky na nedaleké trati (možná dokonce seřadišti). Trochu zachmuřený, s cigaretou a kapesními hodinkami (tolik typickými pro průvodčí).
Celých 5 minut pak sledujeme úryvky z jeho běžného pracovního dne – vyzvedávání souseda a společnou cestu do práce (krámku s železničními modely, který je v přízemí stejného domu, kde oba bydlí), pohledy  a komentáře „normálních“ lidí stran Finbarova trpasličího vzrůstu a nakonec (zřejmě pravidelný) promítací sraz s dalšími vlakovými nadšenci.

Tím vším McBride proplouvá se stoickým klidem člověka milujícího svoji rutinu a samotu, která je mu útočištěm před lidmi „tam venku“.
Komentáře dětí na hřišti ignoruje, stejně jako trapné situace v samoobsluze nebo pohledy zákazníků v krámku.
Pohled očí naznačuje únavu a rezignaci...

Je na místě přiznat, že tahle pasáž je skvěle zahraná a ten, kdo by čekal předzvěst sarkastického Tyriona, záhy zjistí, že Dinklageův herecký repertoár je mnohem širší. Takže navzdory tomu, že tahle charakterová poloha není nijak překvapivá, není nuda ji sledovat.

Jen co tato 5 minutová pasáž skončí, přijde ve Finbarově životě zásadní změna – jeho přítel, kolega a zároveň majitel krámku, kde oba pracují, zemře (což proběhne velmi kultivovaně, což musím ocenit) a hrdina se ocitne v advokátní kanceláři, kde se řeší poslední vůle.
Podle ní je dědicem staré železniční zastávky v New Jersey – nepoužívané a opuštěné, nicméně je to náhle to jediné, co McBrideovi zůstalo, takže vezme pár zavazadel a vydá se pěšky do nového domova.
Podél železniční trati, jak jinak.

Zbytek desetiminutovky je zasvěcený první noci ve stanici (což je vlastně malý domek přednosty stanice) a rannímu setkání u stánku se zmrzlinou (kávou?) o kterém ale psát nebudu, protože bych už překročil vymezený limit - nicméně jde o slibnou pasáž protože konečně dojde ke konfrontaci s okolním světem a možná i konfliktu.

Jak už jsem napsal, film podle svého úvodu nepůsobí nijak závratně.
Zvládnuté řemeslo, zajímavý herec v hlavní roli (to bude asi největší tahák) a náznak příběhu, který neurazí, zato dost možná pohladí na duši. Ideální festivalový film, který si snadno získá diváky.
Neočekával bych zásadní dramatické zvraty, vyhrocené konflikty nebo nekorektní humor – což je vlastně dobře. Je to opravdu odpočinkový pozitivní film. Jeden z těch, které si člověk jednou za čas pustí a možná si i dojatě popláče.

Ale opět soudím jen podle prvních deseti minut a teď, když mám konečně napsáno, se rád podívám i na zbytek, protože jsem zvědavý. Což znamená, že Thomas McCarthy svých deset minut zvládl dobře využít. Snad nebudu zklamaný.


Viděli jste? Zajímá vás? Máte nějaký tip na co bych se měl podívat dál?

Autorské sestřihy - Apocalypse Now

Apokalypsa je zvláštní film... Tak zvláštní, že zanechává v divácích nesmazatelný otisk jako olejovou skvrnu na mořské hladině naší duše, a nutí k přemýšlení o samé podstatě šílenství ještě dlouho po zhlédnutí...

Magická snová atmosféra je filmu vlastní od prvního záběru na větrák v Saigonu, až po peklo v Kurtzově táboře na samém závěru - a i když většina lidí má Apokalypsu  spojenou především s citátem o vůni napalmu po ránu, je nutno říct, že to je ještě ta příčetnější část filmu...

Apoclaypse Now existuje v několika verzích: 

První byl experimentální (a nehotový), více než 5 hodin dlouhý, sestřih promítaný pouze na XXXII. filmovém festivalu v Cannes, za který obdržel Zlatou palmu. Tu mimochodem obdržel spolu s německým filmem Plechový bubínek (Volker Schlöndorff, 1979), což údajně vyvolalo vlnu nevole u publika přítomného slavnostnímu vyhlášení.
Jedná se mimochodem o první (a pokud zatím vím, tak jediný) film, který toto ocenění získal, aniž by byl dokončený.

Festivalová verze neměla úvodní ani závěrečné titulky - naproti tomu se zde údajně objevily scény a záběry, které nejsou dostupné ani v režisérské Redux verzi. Bohužel je v této podobě film prakticky nesehnatelný.

Do kin pak šel 147 minut dlouhý střih, který se také většinou objevuje při vysílání v televizi (zpravidla v pozdních nočních hodinách - s ohledem na délku, téma a vyznění filmu).

Ani v tomto případě nejsou přítomny úvodní titulky, ale verze je doplněna o logo studia Paramount, které se objevuje před samým začátkem.

Konec pak nabízí tři alternativní možnosti závěrečných titulků: klasický bílý text na černém pozadí, podehraný hudbou (což je varianta preferovaná i Coppolou) a byla v kinech použita u novějších 70mm kopií filmu.

Druhou možností, typickou pro starší varianty „sedmdesátek“ je pouze krátký copyright na konci - klasické titulky zde jinak nejsou... A nakonec - verze pro 35mm, kde jdou titulky přes apokalyptické záběry z destrukce Kurtzova tábora (což byla vlastně likvidace skutečných kulis v plamenech).
Tato varianta byla původním Coppolovým plánem, ale už v době natáčení se jí vzdal a dal přednost prostému textu. Záběry však i tak byly natočeny, protože to byl nejlevnější způsob, jak odstranit pozůstatky filmování, jak si přála filipínská vláda.

Skutečná potíž je, že o výše zmíněném sestřihu toho vím jen velmi málo. Jediná verze filmu, kterou jsem kdy viděl vcelku je Redux - krátkou oficiální verzi znám jen z útržků zahlédnutých v televizi a nestálo mi za to ji shánět, protože bych sotva viděl něco nového. Pravděpodobně by mě spíše rušilo očekávání známých scén...

V čem je tedy Redux lepší a jiný - alespoň podle většiny zdrojů?

Předně, je o více než 45 minut delší. To málokdy samo o sobě bývá výhoda, zvlášť když se stopáž vyšplhá na závratných 194 minut, ale v tomto případě se nejedná o samoúčelné průtahy, ale o scény a záběry prohlubující poselství filmu i charakter postav.
Navíc, Apokalypse rozvláčné tempo sluší - prohlubuje plíživé šílenství postupující s každou další mílí cesty po řece... Jak někdo napsal: „Tohle není film o Vietnamu, tohle je Vietnam.“

Asi nejlépe se změna vyznění demonstruje na případu podplukovníka Kilgorea.
V klasické verzi se nám představí pouze jako magor do surfování, Wagnera a vůně napalmu, v Redux verzi se ale Bill Kilgore zároveň stará o zraněné vietnamské dítě a jeho matku (přinejmenším v tom smyslu, že jim zajistí rychlé ošetření) - ukáže svoji lidskou stránku.
Je to ve výsledku méně než 30 sekund děje, ale přidává to postavě podplukovníka na kontrastu - ještě se úplně nepropadl do definitivního válečného šílenství...

Ale jsou tu i zcela nové scény - třeba přes dvacet minut trvající setkání s de Maraisem a jeho ženou při pohřbu, večeři i po ní. Mnohými je tato část považována za nudnou, ale milovníci filmu trvají na tom, že jde o poslední nadechnutí a příčetné vzepětí před definitivním ponořením do Kurtzova království maniakálních běsů.
Ať tak či onak, neumím si film bez téhle scény představit...

O Apokalypse by se daly napsat dlouhá pojednání rozebírající každý moment filmu - ať už v historickém kontextu nebo ve vztahu k předloze, která je mimochodem velmi čtivá a působivá. Daly by se najít důvody proč film milovat i z duše nenávidět - a to klidně zároveň (sám jsem měl při sledování v několika momentech tyhle pocity). A jistě - pro spoustu lidí je to k uzoufání dlouhé a nudné dílo...
Ale nemyslím si, že by bylo možné, aby divákovi byla Apokalypsa lhostejná.

10 minut - Adaptation

Adaptace (Spike Jonze, 2002) patří mezi filmy, které jsem dlouhodobě měl kdesi na svém seznamu filmů, které chci vidět (ale pořád na ně zapomínám a odkládám to). 

Měl jsem na něj zálusk hlavně kvůli unikátní Cageově dvojroli (nepočítám Face/Off, které se tomu blíží), i tomu, že jej provází svébytná pověst filmu na pomezí reality a fikce.

Navíc od scenáristy Charlieho Kaufmana jsem už viděl Confessions of a Dangerous Mind (George Clooney, 2002) a Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Michael Gondry, 2004), takže jsem byl právem zvědavý na jiné jeho práce... Čili, doporučení od Báry mi přišlo vhod.

Mnohé filmy staví na okázalém úvodu - hudba, umělecké záběry, propracované titulky... cokoliv, co upoutá pozornost. Adaptace na začátku nemá nic z toho. Pouze černou plochu, na které se v dolní části objevují úvodní titulky, a v pozadí zní Cageův neurotický monolog, v němž rozebírá něco, co téměř každý důvěrně zná... A to trvá více než minutu a půl!
V rozboru All That Jazz jsem zmínil úžasně krátkou expozici hlavního hrdiny - beze slov, pomocí několika záběrů. V Adaptaci dosáhli podobného efektu jinými prostředky. Scenáristovo filmové „alter ego“ toho na sebe poví dost k tomu, aby bylo jasné, s jakým člověkem máme co do činění.
Zdá se to laciné, ale pro tenhle druh hrdiny je to geniální - pozornost není ničím tříštěna. Zůstává jen ten otravný hlas a neurózy...

A pak následuje trochu zmatečné střídání prostředí i času... natáčecí plac filmu Being John Malkovich (také Spike Jonze, 1999), respektive jeho reimaginace, Hollywood před 4 miliardami let (tak trochu WTF moment), luxusní restaurace a pracovní schůzka ohledně adaptace knihy Zloděj orchidejí (neurotický monolog included)...
A úryvek ze Zloděje orchidejí (asi?)... což vypadá na zajímavý mikropříběh, který bude uvnitř velkého příběhu o Charlie Kaufmanovi (filmové verzi skutečného Charlie Kaufmana, který vlastně nemá až tak moc společného s reálným Kaufmanem a... sakra!).
Najednou se tu prostě ukáže spousta dalších vrstev a těsně před dovršením 10 minut se objeví Kaufmanovo dvojče! WTF!

Chci říct, že tenhle film nebude jednoduchý. Ani Eternal Sunshine of the Spotless Mind nebyl jednoduchý a tohle bude zřejmě jízda na podobné vlně. Mystifikace vedle které budou Mňága - Happy End (Petr Zelenka, 1996) a Rok ďábla (Petr Zelenka, 2002) vypadat hodně realisticky.

Ale i přes jistou zmatenost a dojem nepřístupnosti (teď mě napadá, že i ten film je tak trochu neurotický!) je hrdina Charlie zajímavý. Diváka chtě nechtě zajímá, co se s ním stane. Jak si poradí s adaptací Zloděje orchidejí. Jak dopadne ta rozehraná scénka z knihy... A co je sakra s tím jeho bratrem!

Vlastně nevím, co od toho filmu čekat dál. To je tak trochu Kaufmanova obchodní značka - hraje si s divákem i příběhem. Mám snad i trochu obavu, zda film pochopím. Bojím se odhadovat, kam bude děj směřovat.
Ale přesto se chci podívat dál (při sledování jsem zapomněl na čas a přetáhl o pár minut). Jsem více než zvědavý.
Takže dobrá práce, Charlie (a Spikeu).

Rád bych poděkoval Sony Pictures Movies & Shows za umožnění sdílení tohoto videa.

10 minut - All That Jazz

Zařadit All That Jazz (Bob Fosse, 1979) mezi zkoumané filmy bylo trochu nefér, protože když jsem ještě chodil do školy, byl tenhle film uveden jako jeden z příkladů geniální expozice hlavního hrdiny (i když nám ho nepustili), takže jsem k úvodním 10 minutám filmu nepřistupoval úplně nezaujatě.

Na druhou stranu, nemám moc rád muzikály, takže by se to mělo vyrovnat... Snad.

Začnu hned z kraje: úvodní titulky se omezují pouze na titul filmu vyvedený v estrádním stylu pomocí žárovek (o něco agresivnější pro oči, ale zároveň originálnější než  neonový poutač), na pozadí přitom zazní pár slov dávajících jednoznačně najevo, že jde o showbusiness a zkoušku orchestru, který následně odehraje i krátké hudební téma.

To zabere zhruba půl minuty. Už i to samo o sobě ale naznačí, v jakém prostředí se bude film odehrávat.

Prozatím ale úvod neklade žádné zásadní otázky. Není důležité, kdo diriguje orchestr, co znamená nápis. Jde jen o pocit z prostředí.

A pak přijde představení hlavního hrdiny - a je skutečně tak geniální, jak mi ve škole říkali.

Za méně než minutu se o něm dozvíme tolik informací, že se to zdá až neuvěřitelné.

Sledujte se mnou: kašel silného kuřáka, audiokazeta s Vivaldim, aplikace očních kapek (a ty oči rozhodně nevypadají právě svěže), šumivý aspirin, plakát z estrády vedle zrcadla, cigareta i během sprchování, léky na předpis (na bázi amfetaminu)...
Nic konkrétního, ale pocit z postavy je jasný - rozhodně to není svatoušek, který si upírá požitky. Dojem z postavy je tím hotový - teď už se jen s každým dalším odhalením přidávají kontury.

Snový dialog dvou postav rozebírajících život a chůzi po laně pak působí trochu nepatřičně, skoro cirkusově, zvlášť když zahlédneme cosi, co vypadá jako skladiště v divadelním zákulisí, ale je ještě brzy něco vyvozovat - vyvolává to zvědavost a jistě se brzy ukáže víc (nakonec, z filmu uplynula sotva minuta a půl, včetně úvodního titulku).

Nezbytné: „Showtime, folks!“ a už se vrháme do víru muzikálového světa...

Teď už jen ve zkratce - bez dlouhého vysvětlování se dozvídáme, že hrdina je choreograf, probíhá jakýsi konkurs a on si vybírá své hvězdy. Celé to pozoruje skupinka dobře oblečených vtipkujících mužů, kteří ale působí  více dojmem obchodníků než umělců.

A také je tu žena ve středním věku s dcerou - a v souvislosti s nimi se nám připomene (a trochu objasní) i snový dialog a dvojice, která jej vede. A hrdinův postoj k ženám...

A to je vše, co za deset minut zvládneme.
Značnou část času zabere tanec a zpěv v rámci konkursu, ale i tak máme vykresleného hrdinu, naznačené (možné) konflikty a otázku, co se bude dít dál. Ta je podstatná - tvoří motivaci pro další sledování. Diváka musí zajímat, co se odehraje - není nic horšího než když je mu osud postav lhostejný.

Podle mě tedy All That Jazz ve svých úvodních deseti minutách naplnil jejich účel - zaujal mě a i když film není ten druh, který bych běžně sledoval, kdybych ho zahlédl v televizi nebo šel naslepo do kina, určitě bych nebyl naštvaný a ochotně sledoval dál.
Což mám v plánu...

Autorské sestřihy - Watchmen

K Zacku Snyderovi chovám rozporuplné city. Na jedné straně je to zručný režisér, kterému bych svěřil dobře napsaný scénář a výběr hudebního doprovodu, na straně druhé bych mu ale zároveň přidělil několik vysokých chlápků (s ruským přízvukem a svalovou hmotou, za kterou by se nestyděla ani ex-guvernér Arnold) jen proto, aby zajistili, že nebude dělat žádné vlastní úpravy scénáře...

Když někdo začíná na reklamách, je to na jeho práci zkrátka trochu poznat... ;-)

Snyderův génius se nejsnáze pozná na jeho adaptacích komiksů Franka Millera (300) a zejména Alana Moorea -  Strážci (upřímně by mě zajímalo, zda si někdy někdo troufne na ryze pornografické Lost Girls), kde prokázal neuvěřitelnou schopnost držet se předlohy - respektive ji využít jako směrodatný stroryboard - a vzít tak vítr z plachet všem mrmlalům s jejich stížnostmi na rozdílnost filmů a jejich literárních předloh.

Byl dokonce tak důsledný, že mnozí diváci začali v případě Strážců pochybovat, zda lze Snydera ještě označovat za autora a výkonného umělce, když je tak adaptace až tak doslovná...

Strážci jsou klasický příklad toho, co jsem naznačoval už v prvním článku o Autorských verzích - natočeného materiálu bylo prostě tolik, že by byl v kině nekoukatelný a proto se studio (poměrně rozumně) rozhodlo pro zkrácení a umožnilo Snyderovi aby se vyřádil na DVD verzi filmu.
Dalo by se skoro říct, že se jednalo o zcela úmyslný marketingový tah, protože na rozdíl od jiných filmů, kterým jsem se věnoval, nedojde v rozšířených verzích k žádnému významovému posunu.

Komiks

Pokud znáte grafickou předlohu, film vás překvapí jen málo věcmi. Vlastně by se dalo říct, že se jedná jen o rozpohybovanou ilustraci a zásadní je pouze hudební doprovod...

Ale abych Snyderovi nekřivdil - z poměrně pochopitelných důvodů došlo k radikální změně zápletky, která je v komiksu tak komplikovaná, že ji do filmu prostě nešlo převést. Namísto fingovaného útoku multidimenzoinální olihně, který měl sjednotit svět, se tak ve filmu stane hrozbou Dr. Manhattan - ovšem s naprosto stejným výsledkem a bez nutnosti zdlouhavého vysvětlování. I bez něj je film i tak dost komplikovaný.

Jinak ale film věrně odráží komiks - podobou herců, rekvizitami a kostýmy.
I Manhattanovým penisem, který tak šíleně fascinoval divačky a traumatizoval mužské diváky! :-)

Director's Cut a Ultimate Cut

Původně vyšla DVD verze tak, že byl Režisérský sestřih o pouhých 24 minut delší než verze promítaná v kinech a byl doplněn animovaným bonusem v podobě 26 minutového filmu Tales of the Black Freighter, který je v grafické předloze až ve druhém plánu a dotváří tak hlavní motiv Strážců - tedy cestu do pekel dlážděnou dobrými úmysly.

Tato tříhodinová podoba filmu (186 minut) je určena především divákům neznalým předlohy a nemá se za co stydět. Nechává déle vyznít některé záběry a scény, rozšiřuje dialogy a přidává několik málo nových událostí (zejména úmrtí Hollise [původní Nite Owl], které je velmi emotivní)...
Nestydím se říct, že kdyby nikdy nevyšel Ultimate Cut, byl by film v této podobě naprosto vyhovující a vychvaloval bych jej do nebe...

Ale Ultimate Cut vyšel...
Nejsem schopný posoudit nakolik je pochopitelný pro diváky kteří nečetli komiks - přeci jen může být zapojení Tales of the Black Freighter poněkud matoucí a děj okolo novinového stánku zas tak moc změn nepřináší, ale jako fanouškovi předlohy mi právě tahle podoba filmu vyhovuje nejvíc...

Jak už jsem naznačil výše, Strážci jsou mnohovrstevný příběh, kde mají i maličkosti zásadní význam a symboliku.
Příběhy jednotlivých postav ukazují různorodá pojetí vlastního zatracení a pokusů o vykoupení - různé způsoby, kterými nás deformují naše dobré úmysly a potřeba dostát vlastním zásadám. Dokonce i naše vlastní obavy ze změny nebo naopak z toho, že se změnit nedokážeme. A tenhle koncept by bez Příběhů Černé lodě nebyl úplný...

„Never compromise. Not even in the face of Armageddon. That's always been the difference between us, Daniel.“

Roschach

Autorské sestřihy - Payback

Gangsterky a heist filmy mají v mém filmovém srdci zvláštní místo. Navzdory pochybnému tématu zločinu, mají jistou poetiku, a hrdinové těchto filmů – i když jsou to prohnaní kriminálníci – mají cosi jako profesní čest, která vede jejich konání a dělá z nich něco víc, než jen prohnilé prospěcháře.

To je i Porterův případ. S tímhle chlápkem byste asi na pivo nešli – ledy byste toužili  skončit bez dokladů a s přeraženým nosem ve škarpě, ale když ho sledujete jak neúnavně pokračuje ve své výpravě za dlužnými 70.000 dolary, neubráníte se sympatiím.

Odložené natáčení

Payback je režijní (skoro)debut scénáristy Briana Helgelanda (do té doby měl na svědomí jen televizní Tales from the Crypt), který se rozhodl převést na plátna kin knihu Richarda Starka The Hunter (první díl ze série o Porterovi). 

Spojil se kvůli tomu se studiem Icon Productions (vlastněným Melem Gibsonem, se kterým spolupracoval už při natáčení Conspiracy Theory) a během podzimu 1997 natočil syrový (neo)noirový příběh o pomstě a vyrovnávání dluhů.

Bohužel, když Gibson film nabídl studiím Paramount Pictures a Warner Bros., byl odmítnut s tím, že je příliš temný a nepřístupný divákům, a bylo doporučeno jeho přetočení a přestříhání. To ovšem Helgeland odmítl a i když mu bylo nabízeno, aby alespoň zrežíroval nové scény napsané Terrym Hayesem, od projektu nadobro odstoupil. Na prostu režiséra ho proto vystřídal John Myhre, pro nějž to byla první i poslední příležitost se takto realizovat.

Bohužel ale bylo nutné natáčení o rok odložit, protože než se situace okolo filmu vyřešila, Mel Gibson se vrhl na natáčení Lethal Weapon 4 – upravený film se proto do kin dostal až v únoru 1999.

O sedm let později (2006) se Helgeland vrátil, aby dokončil, co začal – a světlo světa tak spatřil Payback: Straight Up (Director's cut -  dále jen DC).

Kinoverze vs Straight Up

Ještě než napíšu cokoliv jiného, musím zmínit fakt, že obě zmiňované podoby filmu jsou velmi dobré. Ani o jedné se nedá říct, že by měla výraznější vady a jejich vzájemný rozdíl je především v tom, že každá vypráví trochu odlišný příběh (byť s téměř stejnými scénami) - a je jen na vkusu každého z nás, který nám bude vyhovovat.

Kromě dějových odlišností je nejmarkantnějším rysem kinoverze doprovodný voiceover (vnitřní monolog hrdiny) a tónování většiny filmu do modré barvy. 

Sám Mel Gibson se vyjádřil v tom smyslu, že by mu film nejlépe vyhovoval v černobílém podání, ale protože diváci si žádají barvy, zvolili raději možnost filmový materiál barevně „posunout“.

Zajímavé přitom je, že takto barevná byla i Helgelandova první verze - teprve v roce 2006 se rozhodl ponechat filmu naturalističtější podobu.

Co se týče vnitřního monologu – mám tuhle vypravěčskou techniku rád. Filmu přidává na noirové atmosféře a pomáhá divákovi lépe se vcítit do hlavního hrdiny. Zároveň je to ale postup, který oslabuje vizuální složku filmu (vždy je to něco za něco).

Ke kinoverzi se voiceover hodí - přeci jen je to příběh o drsném chlápkovi, který se pomstí, zlikviduje padoucha, zachrání hezkou holku a odjede do zapadajícího slunce.
V DC verzi by ale překážel - Porter je tu nekompromisní bijec, kterého zajímají jen jeho prachy a pomsta – a semele kohokoliv, kdo se mu postaví do cesty. Přílišná psychologizace postavy by celý dojem narušila.

Proto ostatně kinoverze začíná v ordinaci ilegálního chirurga (spíš řezníka) operujícího postřeleného Portera, zatímco DC uvede titulek, který poukazuje na to, že Porter má vlastní pojetí pravidel, principů a zásad, jež určují jeho chování, a nijak se nezdržuje vysvětlením, jak je možné, že žije, když si všichni myslí, že je mrtvý... Divákovi má být jasné, že takového borce zastaví až kulka doprostřed čela a i tehdy je lepší si na pohřeb vzít neprůstřelnou vestu a zrušit dlouhodobé plány.


Část té Porterovy nekompromisnosti zůstala i ve zbytku expozice (když poprvé prochází městem) a bylo třeba ji nějak změkčit. Proto například (v konoverzi), když okrádá žebráka, se tento vydává za chromého veterána z Vietnamu a když vyskočí na nohy, Porter jej uzemní s tím, že ho vyléčil.
V DC si prostě jen vezme peníze.

První skutečný problém pro velká studia ale přišel až o něco později, když dojde na kontakt s Porterovou ženou.
V režisérské verzi ji hlavní hrdina poměrně brutálně napadne ve chvíli, kdy zjistí, že má na předloktí stopy po injekcích (a je jasné, že za to můžou drogy), ale je evidentní, že to není pravý důvod rvačky, která následuje.
Jenže i tak to pro nepřipraveného diváka musí být poměrně ošklivý šok z násilí na téměř bezbranné ženě.
Dozvíme se také o fotografii s Rosie a jaký má tato dívka s Poterem vztah (je podstatně jiný než v kinoverzi, kde vše vyznívá ve prospěch toho, že to je jeho milenka a on to ani nijak nepopírá - v DC je jejich vztah víceméně profesionální a o to drsnější je potom zrada Lynn ve flashbacku, který přijde později).

Scéna s napadením v kinoverzi úplně chybí a jediná hrubost, ke které tak dojde, je rána od dveří, když  je Porter vykopne.

Pro pochopení zásadního rozdílu v atmosféře a vyznění obou verzí si můžeme vzít za příklad třeba i Lucy Liu hrající dominu Pearl. V klasické verzi je to zvrácená sadistka a tak trochu komická figurka. Navíc obohacuje film o trochu SM fetiše, což je divácky vděčné.
Ve Staright Up verzi má o poznání méně prostoru a plní spíše funkci spojky na pomstychtivou čínskou mafii (a je směšná jen minimálně).

Podobně pak funguje i Porterova fixace na dlužných 70.000 dolarů. Podle verze je to buď tvrdá zásadovost (nebrat si víc, než na co mám nárok – Staright Up) nebo humorný prvek, kdy už je Porter unavený tím, jak si nikdo nepamatuje částku, kterou pokládá za svůj zasloužený podíl (kinoverze).

To jsou ale (spolu s rozdílnou hudbou) jen detaily, které by sama o sobě nestvořily dva rozdílné filmy z jednotné výchozí suroviny...

Velké změny

Co je úplně jinak? Ve zkratce - pes, Kris Kristofferson, výbuchy a finále.

Začnu psem - i když se nezdá být tak zásadním prvkem, jeho smrt při rvačce u Rosie v bytě je pro diváky zvyklé na kinoverzi (kde je jen zraněn) poměrně silným momentem. Vlastně se dá mluvit o tom, že dotčený pes je jedinou nevinnou obětí násilí během celého filmu.
Je proto pochopitelné, že bývá často zmiňován v rámci výčtu změn jako doklad toho, že je Helgelandova verze výrazně brutálnější.

Mnohem výraznější je ale rozhodnutí přidat do filmu zápornou postavu mafiána Bronsona (Kristofferson), která v DC verzi úplně chybí.
Ta totiž obsahuje pouze anonymní ženskou variantu této postavy, coby vzdáleného hybatele, který se v ději projeví tak, že proti Porterovi prostřednictvím telefonátu pošle své lidi.

Hayes šel o poznání dál – tím, že Bronsonovi dal tvář, jej mnohem víc zapojil do děje a nebylo myslitelné příběh ukončit bez závěrečné konfrontace padoucha a hrdiny, jež se ale nemohla odehrát na nádraží, kam takový boss nemá důvod přijít (rozhodně ne kvůli 70.000 dolarů).
Proto vznikla zápletka s narozeninovými dárky a únosem syna, která, kromě jiného, dělá z Portera nejen bijce s mariňáckou minulostí, ale i prohnaného intrikána (navíc se tím rozvíjí jeho milostný románek s Rosie).

Režisérská verze navíc neobsahuje dva výbuchy, které jsou silně navázané na rozuzlení zápletky kinoverze. První je takřka legendární výbuch auta s čekajícími mafiány za pomoci benzínu a nedopalku cigarety (Co na tom, že by to v realitě maximálně zasyčelo? Je to cool scéna!) - druhý je pak výbuch, který definitivně vyřeší Bronsona...

Mimochodem, je krásně poznat, že film je natočený před teroristickými útoky 11. září 2001. Dva výbuchy v téže ulici a časté přestřelky a celé to vyvolá jen minimální paniku a takřka nulovou odezvu policie.
To je odraz bezstarostné Ameriky ve filmové realitě té doby.

A jsem u závěru filmu - ten má každá verze svůj unikátní a zábavný jiným způsobem.

Kinoverze operuje s únosem Bronsonova syna, malými prasátky jdoucími na trh (k čemuž je potřeba kladivo a sundané ponožky) a poněkud výbušným telefonátem.
Zajímavé je zde využití křížového střihu pro zvýšení napětí – střídají se prostřihy na blížící se mafiány, Rosie bezstarostně čekající v bytě a Portera snažícího se dostat ven z kufru auta. Divácky zajímavá dobrodružná scéna, kterou film vygraduje ke svému rozuzlení.

Proti tomu stojí Helgeland s nádražím nadzemky (takový mix mezi metrem a vlakem), kde Porter postupně likviduje vyslané mafiány a čeká na doručení svých peněz. Přestřelka, jíž situace vyvrcholí, je pak pojatá více než klasicky (řekl bych i strosvětsky) - žádné přehnané skákání a krytí, prostě se střílí, umírá a krvácí – a to vše, dokud jsou k dispozici náboje a cíle...

Závěrem

Mohu jen zopakovat, že obě verze filmu jsou dobré, byť každá jinak.
Kinoverze je plná hlášek, černého humoru, má takový lehký tarantinovský punc (spousta rozdílných postav s dlouhými, ale zábavnými, proslovy) a uspokojivý dobrodružný příběh.
Staright Up je naproti tomu surovější, přímočařejší a staví hlavně na tom, že to, co definuje muže, jsou jeho zásady a principy, kterých se drží...

Podívejte se na obě verze a vyberte si, která vám víc vyhovuje. Který jiný film tohle může nabídnout?

„I think all those stories about you being dead are true. You're just too thick-headed to admit it.“

Rosie 

Vlogujte, máte-li o čem! (2. část)

Jak jsem slíbil v předchozím článku, pokusíme se shrnout, jak začít s vlastním vlogem, a jak se v začátcích vyvarovat zbytečné námahy a nezdarů.

Pochopitelně, to co budu popisovat není jediná cesta a jediný způsob jak to dělat - existuje celá řada výjimek a možností jak si pravidla ohnout podle svého - ale mám za to, že je dobré si ukázat postup, který je systematický a snadno pochopitelný.

Hlas

Než začnete, nahrajte svůj vlastní hlas na diktafon (bývají ve většině mobilních telefonů) nebo přímo do počítače (klidně i pomocí headsetu, který jinak používáte pro komunikaci přes Skype nebo jinou službu). Konkrétní obsah samotné nahrávky není podstatný, ale měl by zahrnovat čtení textu (vezměte si třeba oblíbenou knihu a přečtěte náhodně vybraný odstavec - asi by bylo lépe, aby byl bez dialogů ale záleží to na vás) i přirozený hlasový projev (vyprávějte třeba nějakou veselou příhodu nebo popište svou běžnou cestu do práce/školy).

Pokud máte zkušenost s mluvením na kameru nebo před více lidmi (a jste zvyklí slyšet svůj vlastní hlas ze záznamu), tohle cvičení klidně přeskočte.

Vzniklou nahrávku si pusťte s odstupem (alespoň) jednoho dne a všímejte si jak cize vám váš hlas zní. Je to způsobeno tím, že obvykle sami sebe slyšíme zkreslené rezonancemi lebky. Také pozorně naslouchejte případným chybám ve výslovnosti - šlapete si na jazyk? Mluvíte příliš rychle a drmolíte? Zadrháváte se před delšími slovy? Nevychází vám dech? Máte typicky zpěvavý pražský přízvuk a polykáte koncovky (jako já)? 

To všechno jsou věci, které se na srozumitelnosti záznamu negativně podepisují, ale samy o sobě nejsou překážkou tomu, abyste se do vlogování pustili. Jen je třeba si je s předstihem uvědomit a dát si na ně pozor.

Některé logopedické vady se překonávají obtížně a vyžadují spolupráci s odborníkem, ale ve valné většině případů stačí trocha cviku a soustředění, aby se srozumitelnost zvýšila.

Potřebné technické vybavení

Pokud disponujete pouze mobilním telefonem a postarší webovou kamerou, asi moc díru do světa neuděláte. Ne snad, že by nebylo možné s pomocí takového vybavení natáčet, ale špatná technická kvalita může některé diváky odradit a hlavně - kvalitní vybavení šetří nervy při zpracování.
I levná kamera (s alespoň základní možností manuálních nastavení) se stativem naprosto postačuje. Na YouTube se sice dají nahrát videa v opravdu vysokém rozlišení, ale 480p je pro většina diváků snesitelné (i když remcalové se vždy najdou).
Stejně tak můžete použít zrcadlovku nebo i kvalitnější kompakt - valná většina civilních vlogů v USA vzniká právě s jejich pomocí...

Mobilní telefony se nehodí z prostého důvodu - ani ty nejlepší zpravidla nemají nijak pohodlné ovládání a nedovolují manuální nastavení žádoucích parametrů. Jako nouzovka, když natáčíte opilého kamaráda, jsou fajn, ale ani z iPhone nevymáčknete takový obraz, jako z o polovinu levnějšího kompaktu...

Prostředí

Než se dostaneme k tomu co a jak natáčet, musíme si uvědomit, že důležité je i kde - nejde přitom ani tak o estetiku prostředí, jako spíš o světelné podmínky.

Umělecké ateliéry a klasická filmová studia mají zpravidla okna na sever, aby denní světlo, které je jedním z nejefektivnějších dostupných světelných zdrojů, bylo co nejstálejší a příliš se neměnilo v průběhu dne. I tak je ale potřeba hlídat jeho barevnou teplotu a případně si přisvítit.

Ideální podmínky má ale doma asi málokdo, proto je dobré prostředí, kde budeme natáčet, nezanedbat.
Jaké světelné zdroje jsou k dispozici? Jak se světlo v místnosti mění během dne? Máte stěny v nějaké výrazné barvě?
To mimochodem nepodceňujte, protože od stěn odražené světlo může klidně zajistit, že budete vypadat jako že máte žloutenku (žluté stěny) nebo je vám špatně (vlastně většina jiných barev). Bíle omítnutá stěna je v tomhle případě ideální.

To, co skutečně potřebujete, je měkké difuzní světlo, které nevrhá stíny. Stolní lampička je v tomhle případě  pro dosvícení naprosto nevhodná, pokud nemá mléčně bílé stínítko, které slouží jako rozptylovač - ten ostatně můžete nahradit i bílým (trochu průsvitným) papírem nebo si pomoci tím, že využijete nějakou odraznou plochu (třeba i tu bílou zeď).

Samotná technika svícení není úplně triviální, ale pro začátek naprosto stačí, když se vyhnete ostrým bodovým zdrojům, které vrhají stín.

Ale světlem to nekončí. Prostředí, kde budete natáčet je také závislé na dobré akustice - a to i v případě, že čirou náhodou disponujete mikroportem (klopákem) nebo vhodně citlivým mikrofonem, který vás zbaví nutnosti spoléhat na kontaktní zvuk z ruchového mikrofonu nebo externího záznamového zařízení.

Doba dozvuku

Každá místnost má tzv. dozvuk - tedy dobu, za kterou intentita zvuku v místnosti poklesne o 60 dB od okamžiku vypnutí zdroje. Když je dozvuk příliš dlouhý, může ve větší místnosti působit jako ozvěna, ale většinou jde jen o prostou směs odražených zvuků. Podrobněji například zde.
Ideální doba dozvuku se liší podle prostoru a akustické potřeby (viz obrázek) - nicméně pro nahrávání by měl být tak krátký, jak jen to v domácích podmínkách zvládnete.

A jak toho docílit? Nahrávejte v členitém prostoru, kde je dostatek ploch o které se zvuk může lámat a pohlcovat. Stačí nábytek, koberec na zemi, závěsy... Pomůže cokoliv, co zajistí, že nebudete znít, jako když mluvíte v umývárně.

Dá se to pochopitelně zvládat i bez výše jmenovaného – klidně na záchodcích s mobilním telefonem, ale je lepší přrdcházet komplikacím, tím, že si vytvoříte komfortní prostředí, které práci usnadňuje namísto jejího komplikování.

Jak na to?

To, co jsem doteď psal byla jen technická legrace. Ta opravdu náročná (ale zároveň zábavná) část teprve čeká.

Píše Hamleta... :)

Před samotným natáčením byste měli mít připravený nějaký koncept - říkejme mu třeba scénář. Ten alespoň v bodech shrnuje, o čem budete mluvit. Klidně si ho můžete připravit na větší papíry a mít jej za kamerou jako formu nápovědy.
Rozhodně ale buďte opatrní s čtením - během vlogování se s velkou pravděpodobností budete dívat do kamery a diváci jsou poměrně citliví na uhýbání pohledem, takže mžourání trochu stranou, abyste dali dohromady své precizně připravené geniální souvětí, vám příliš službu neudělá.
Vsaďte na přirozenost.

Ale i ta chce přípravu...
Klidně si svůj výstup nacvičte několikrát před zrcadlem. Není to ostuda - chcete mít trochu kontrolu nad svojí mimikou a sami si tak zvyknete netěkat příliš očima po okolí.
Kromě toho, příprava vám umožní i preciznější odhad toho, jaká bude výsledná stopáž a jaké tedy zvolit tempo a gradaci.
Pokud nejste talentovaní komici nebo řečníci, kterým visí na rtech kdokoliv, s kým se dáte do řeči, pokuste se nepřekročit 15 minut. Vlastně i 10 může být hodně.

Člověk má na počátku vždycky magalomanské představy: „Udělám pravidelný půlhodinový vlog o mých oblíbených knihách! Geniální...!“
Uděláte první dvě, možná i tři, vydání - a zcela opojení úspěchem se vrhnete na další.
Ale ono to najednou jde hůř a o něco pomaleji. To, co předtím zabralo dvě hodiny frenetické přípravy se najednou protahuje na půlden a skoro se zdá, že studnice nápadů vyschla. A bude hůř...
Ukrojíte si prostě větší krajíc než zvládnete.
Je proto lepší se soustředit na menší formát, který vás tak nevysaje budete se k němu vracet jako k oblíbené kratochvíli, než aby se z vlogu stalo břemeno, které s sebou nechtěně vláčíte.

Spolupracujte!

Nejen s jinými vlogery, tam je to pochopitelné - vzájemná výpomoc ve formě upozornění na oblíbenou sérii je nejsnazší cestou, jak vlog zpopularizovat. Diváci rádi objevují nové věci a dají i na tipy lidí, kterým věnují svůj čas při sledování videa.

Spoluprací jsem měl na mysli spíš doporučení, abyste si našli někoho, kdo vám s natáčením případně pomůže - bude stát za kamerou, zhodnotí váš projev těsně poté, co jej natočíte (tj. případně doporučí přetáčku) a udrží vás v tvůrčí a pozitivní náladě, i když se něco pokazí.
A ono se pokazí, na to vemte jed!
A pak budete jen rádi, že máte po ruce někoho, kdo vás podpoří ve vaší nejtemnější hodině.

A co dál?

Dál už nic. Pokud nejste naprostí břídilové a máte alespoň trochu cit pro detail a špetku soudnosti, zvládnete si už nejspíš poradit sami.
Samotné natáčení není taková dřina, jak vypadá, pokud se pro začátek držíte při zdi a nepouštíte se smělých, ale příliš náročných, plánů. To si nechte, až budete zkušenější.


To je prozatím vše - k tématu se ještě jednou (snad už naposledy) vrátím a pokusím se shrnout konkrétní problematiku natáčení - jaké volit záběry, jak to stříhat, kde vzít a nekrást, etc...

Vlogujte, máte-li o čem! (1. část)

V říjnu loňského roku jsem zplodil článek Web seriály, video blogy a jiné pořady..., ve kterém jsem načal téma videoblogů, které tvoří protiváhu psanému textu a mohou být i prvním krokem k nastartování kariéry ve filmovém průmyslu (nebo i prosté sebepropagaci). Nezávisle na tom jsem také (ryze amatérsky) pomáhal několika velmi šikovným lidem s jejich vlastní tvorbou v rámci videa.

Začnu ale trochu zeširoka.

Triumvirát

Každý autor potřebuje zpětnou vazbu a konstruktivní kritiku ke své práci. Pochvala od maminky nebo kamarádů je možná fajn pro ego, ale začínajícímu pisálkovi (fotografovi, filmaři,...) spíše škodí, než aby jej profesně posunula dál.

Občas pomůže slovní hodnocení porotců v literárních soutěžích, občas člověk narazí na neúprosného, ale férového, kritika přímo ve svém okolí (vyvažovat zlatem!). Vždy ale tyto možnosti nebývají k dispozici.

Proto se trojice autorů povídek a zasloužilých literárních porotců (Karel „Sikar“ Doležal, Olga „Cirrat“ Xaverová a Anna „Ekyelka“ Murdochová ) rozhodla vyjít začínajícím literátům vstříc a založila Triumvirát jehož hlavním smyslem je poskytovat rady začátečníkům a zprostředkovávat objektivní zpětnou vazbu (za předem určených podmínek).

I když je Triumvirát zaměřen především na českou literární scénu, některé články se dotýkají témat, která by měl mít každý správný dramaturg a scénárista v malíku, a proto myslím, že rozhodně neuškodí si sem tam nějaký článek přečíst (třeba jak (ne)napsat přirozený dialog nebo jak vybudovat dramatický oblouk, který není nudný a předvídatelný).

Ale ještě před založením Triumvirátu se Sikar s Cirrat rozhodli k něčemu, co mezi porotci a kritiky není úplně běžné: šli s kůži na trh a natočili sérii videí, ve kterých podrobně rozcupovali povídky z literární soutěže New Weird, přičemž zachovali anonymitu autorů, ale nemilosrdně pranýřovali jejich do očí bijící chyby. Učinili tak pochopitelně až poté, co odevzdali svá individuální hodnocení organizátorovi soutěže a začali spolu rozebírat své dojmy bez rizika, že se vzájemně ovlivní.

První videa

Série 4 videí věnujících se New Weird mě nenechala chladným.

Co si budeme vykládat - sice se v nich probíraly zajímavé věci, ale forma zůstala daleko za obsahem. Špatně srozumitelný zvuk, absence střihů tam, kde byly palčivě potřeba, neúměrná délka a kompozice.

I jako jednorázový počin se to obtížně sledovalo a bez mučení přiznám, že jsem vydržel pouze první dva díly, které jsem pojal spíše jako rozhlasový podcast, než abych video opravdu sledoval.

Ale protože mám na kritiku podobný názor jako Triumvirát, nenechal jsem si připomínky pro sebe a navrhl jsem pár zlepšováků, což vyústilo v kavárenské setkání, kde jsem protagonistům videa vyložil jak efektivně mohou (s minimem námahy) získat efektnější výsledek.

Další dvě videa

Karel Doležal

U dalších dvou videopočinů (zabývajících se některými literárními nešvary a také pokusem o žánrovou definici) jsem viděl znatelné zlepšení (a cítil jsem se jako hrdý trenér když jeho svěřenec uspěje v prvním klání) i když jsem stále věděl, že výsledek není dokonalý. A že takový ještě dlouhý čas nebude.

Zejména mě trápil problém barevného podání, kompozice, nepříliš šikovných střihů a hlavně délky nepřiměřené obsahu (toho bylo požehnaně, ale skoro půl hodiny na jedno téma je úkol hodný velmi vytrvalého diváka).

Jak jsem již ale podotkl, zlepšení bylo viditelné a v daný moment mělo smysl přejít od obecných chyb k těm konkrétním - soustředit se na ně a postupně je odstranit.

Naznačil jsem své výtky a bylo mi nabídnuto, abych se zúčastnil natáčení dalšího videa a zasáhl přímo do samotného zrodu...

Rumové video

Tématem (zatím) posledního vlogu Triumvirátu byl rum a jeho přítomnost v povídkách. Asistoval jsem především jako obsluha kamery (fotoaparátu) a skript, což nejsou právě úlohy ve kterých bych vynikal (spíše naopak). 

Nicméně jsem mohl předvídat možné zádrhele při střihu a pokusit se jim předejít už ve fázi samotné produkce - třeba i tak, že zaznamenám místa, kde bylo žádoucí střih překrýt ilustračními obrázky namísto přípustného jump-cutu. Zkrátka jsem umožnil autorům, aby se soustředili především na to co chtějí říct, hlídal je aby to řekli dobře, a snažil se předejít problémům.

Olga Xaverová

Nutno uznat, že i pro mě to byla cenná zkušenost. Od stolu se ohledně vlogů radí snadno, ale i když jsem se v ničem zásadním nemýlil, praxe prostě vypadá trochu jinak (zejména, když nedisponujete odpovídající technikou).

Ani Rumové video ale není dokonalé - a to vím i navzdory tomu, že jsem se na něm do jisté míry podílel a mám tedy (pozitivně) zkreslený úsudek. Rozhodně by bylo fajn zapracovat na zvuku, mít dopředu připravený scénář (a případně i improvizované čtecí zařízení), s tím souvisí i možnost víc si pohrát s velikostí záběrů a jejich střídáním...

Ovšem posun od Hodnocení New Weird k Rumu je neuvěřitelný - na 15 minutách tu jsou relativně zábavnou formou podány důležité informace a navíc má smysl opravdu sledovat, co se děje v obraze - už to je samo o sobě důležitý milník - předtím by býval opravdu stačil upload zvukového záznamu ve formátu mp3 (respektive MPEG 2 - layer 3) a rozdíl by nebyl takřka znát.

Jak tedy začít s vlastním vlogem?

Předpokládejme, že máte téma, kterému se dokážete dlouhodobě věnovat. Mluvíte o něm při setkáních s přáteli, lidé za vámi chodí pro radu, rádi o něm získáváte informace. Možná nejste na slovo vzatý odborník, ale vaše nadšení je nakažlivé a máte pocit, že by bylo dobré sdílet informacemi s lidmi, kteří by je jinak museli nacházet mnohem komplikovaněji. Vy jim tu cestu chcete ušetřit a rádi to pro ně budete dělat i zadarmo...

Tak jsem se k psaní tohoto blogu dostal já.

Ale to ještě nestačí. Předpokládejme, že buď vy nebo někdo z vašeho okolí má k dispozici kameru (nebo fotoaparát - mobilní telefon příliš nedoporučuji, i když novější modely jsou použitelné) a dokážete se srozumitelně vyjádřit. Což by měl posoudit někdo jiný než vy - mnoha vlastních řečových vad si překvapivě ani nejsme vědomi.

A navíc vám nevadí, že možná budete terčem posměchu a nevybíravé kritiky.

Gratuluji! Pokud výše zmíněné splňujete, možná byste měli o založení vlogu uvažovat. Nejspíš na něm nevyděláte balík peněz (pokud nebude anglicky a ani pak není úspěch zaručen), ale dost pravděpodobně si najde svou diváckou základnu a vaší práci se tak dostane patřičného ocenění.

Jak začít, na co si dát pozor (než si najdete vlastní styl) a čím si usnadnit práci, rozeberu v pokračování tohoto článku - pokud jsem vás tedy uvedl v pokušení to zkusit, určitě si ho nenechte ujít. ;-)

P. S.: Než někdo položí ten dotaz: já sám se moc na video blog necítím. Moje dikce (výslovnost) není dobrá a obnáší to příliš mnoho práce (a já články píšu v těch vzácných chvílích volna). Navíc zatím nemám vhodnou nahrávací techniku (u střihu je to jiné, ale bez kamery je to marná snaha).

Určitě časem plánuji nějaká ilustrační videa k Pokročilým formám střihu, ale i na to si jistě najdu někoho, kdo mi namluví audiokomentář.

Autorské sestřihy - Blade Runner

Absolutní klasika mezi Director's Cuty - mimo jiné už jen proto, že k dnešnímu dni existuje sedm různých verzí filmu a všeobecně se tvrdí, že to byl první film u kterého se k vytvoření DC verze vůbec přikročilo v návaznosti na možnost domácích video projekcí (což nemám ověřeno, ale jsem poměrně nakloněn tomu věřit).

A vlastně ani v případě sedmé verze (tzv. Final Cut) není zcela jisté, zda je Ridley Scott zcela spokojený s výsledkem, takže se možná tahle sada ještě rozšíří.

Do následujícího výčtu nezahrnuji někdy zmiňovanou, téměř 4 hodiny dlouhou, pracovní verzi, která byla promítána jen úzkému okruhu lidí ve štábu. Ta prý byla nadšeně přijata, ale ani lidé znalí scénáře (včetně režiséra Ridley Scotta) nedokázali definovat, o čem film vlastně je.

Workprint prototype version (1982)

Na tuhle verzi pravděpodobně jen tak nenarazíte. Byla zkušebně promítána v Denveru a Dallasu v březnu 1982 a setkala se s tak vlažným přijetím, že bylo rozhodnuto vytvořit pro kina úplně jiný sestřih.

Od běžné kinoverze se liší tím, že neobsahuje voice-over, i když po smrti Roye Battyho (Rutger Hauer) Deckard (Harrison Ford) mimo obraz provede určité zhodnocení celého případu.

Podle dostupných informací také film neobsahuje „Sen s jednorožcem“ ani takzvaný „Štastný konec“ se záběrem na auto jedoucí krajinou. Vlastně, když budu důsledný, film neobsahuje ani všechnu hudbu a nemá větší část titulků (třeba závěrečné zcela chybí).

Kromě testovacích projekcí se film promítal také v letech 1990 a 1991 v San Franciscu a Los Angeles, kde byl studiem vydáván za oficiální Director's Cut (bez Scottova vědomí). Pozitivní přijetí této verze publikem pak přesvědčilo studio Warner Brothers, že má smysl vydat skutečný DC. Což je paradoxní, protože jak již bylo zmíněno, stejná verze donutila studio k vytvoření oficiální kinoverze.

Naposledy se pak uvedený sestřih objevil na 5 diskové speciální edici při vydání Final Cutu...

San Diego Sneak Preview (1982)

Kromě tří přidaných scén prakticky totožná jako oficiální americká kinoverze.

Tyto scény obsahují podrobnější představení Roye Battyho, Deckardův pokus o nabití zbraně (poté co mu Batty zláme prsty) a na závěr pak odjezd Rachael (Sean Young) s Deckardem do zapadajícího slunce...

Tyto scény se nevyskytují v rámci žádné z existujících edic (a verzí, včetne Final Cutu) a uvedený sestřih byl promítán pouze jednou jedinkrát - v květnu 1982.

American theatrical release (1982)

Oficiální kinoverze měla premiéru 25. června 1982 a je opravdu tak špatná, jak se o ní tvrdí.

Voice-over, který měl posloužit k prohloubení noirové atmosféry (a také k objasnění děje nepozorným divákům) byl napsán scénáristou, který s filmem jinak neměl nic společného (přestože již existoval oficiální, Scottem připravený text) a tvrdí se, že Harrison Ford, který jej podle smlouvy musel namluvit, svou práci záměrně odbyl v domnění, že se stejně nakonec nepoužije (později to v rozhovoru pro časopis Playboy popřel).

Ve zkratce se dá říct, že tato verze je ve své podstatě výsledkem nijak nekonzultovaných zásahů studia do konečné podoby filmu (na základě reakcí testovacího publika v případech zmíněných výše). Sám Ridley Scott film v této podobě považuje za extrémně špatný a nehlásí se k němu.

Criterion Edition (1982)

Častěji označováno jako International theatrical release nebo International Cut.

Prakticky identický jako jeho americký bráška, pouze s tím rozdílem, že tři jeho scény jsou o něco brutálnější (protože diváci v USA jsou slečinky a mohl by je rozhodit pohled na trochu krve). :)

Zmíněné scény jsou součástí Final Cutu a spíše jen umocňují násilnost situace, než aby přinášely něco výrazně nového (pokud tedy třeba vydloubnutí očí při konfrontaci Battyho a jeho stvořitele nepovažujete za bonus).

American broadcast version (1986)

Totožná jako americká verze promítaná v kinech, jen drobně upravená ze strany CBS, aby obsahovala méně násilí, nahoty a expresivních vyjádření (tj. aby mohla být vysílána v televizi).

Tahle verze byla (s největší pravděpodobností) mým prvním setkáním s Blade Runnerem před mnoha lety. Byla v televizi vysílána až po půlnoci a přišla mi neskutečně nudná - naprosto jsem nechápal proč je ten film považovaný za takový kult... Naštěstí jsem po letech našel odvahu to zkusit znovu.

Director's Cut (1992)

Režisérský sestřih je reakcí na (výše zmíněný) experiment s Workprint verzí v letech 1990 a 1991, a představuje zásadní zlom ve vyznění příběhu.

Film konečně dal divákům možnost vlastního výkladu a nebál se zapojení nejednoznačných prvků. Příkladem budiž právě sen s jednorožcem, který mohl znamenat, že Deckard je replikantem. Film navíc končí zavřením dveří výtahu a úplně tak škrtá „šťastný konec“ při jízdě krajinou.

Mám za to, že to byla právě kombinace špatného (ale ambiciózního) filmu, který již vešel do povědomí diváků, a jeho podstatně lepší  autorské verze, co Blade Runnerovi získalo pověst kultu. Ten totiž podle všeho začal právě zde...

Ridley's Scott Final Cut (2007)

Osobně považuji tento film (a právě tuto verzi) za mistrovské dílo moderní science fiction. Vyčištěné a digitálně upravené záběry ve vysokém rozlišení a doplněné scény jsou však jen vrcholek ledovce.

Mnohé z původních střihů byly zjemněny a dotaženy k dokonalosti (například Deckardovo bloudění po střechách při konfrontaci s Battym je zkráceno, aby filmu neubíralo na tempu). Navíc přibyly detaily, jako například to, že v policejní vysílačce se kromě angličtiny ozývá i němčina, japonština a švédština...

Všechny tyhle detaily ale sledují jediný cíl - vyprávět příběh, který se divákovi dostane pod kůži. Nakonec je totiž jedno zda je Deckard člověk nebo replikant (i když současní režiséři by z toho jistě udělali hlavní závěrečný plot twist), podstatné jsou jiné otázky, které cestou k tomuto zjištění vyvstanou.

Blade Runner totiž diváka nutí aby přemýšlel o tom, co vlastně znamená být člověkem a jak naplní omezený čas, který mu je na světě dán. Skrze příběh o umělých lidech s omezenou životností a lovci, který je má zastavit, nás tak vrací k samým základům filosofie...

„Quite an experience to live in fear, isn't it? That's what it is to be a slave.“

Roy Batty