Film v láhvi

Mám rád filmy, které se nějak vymykají. Ať už žánrově nebo technikou natáčení. A mám rád filmy, které zvládnou na malé ploše vytvořit velký příběh (i proto, že opačně to zvládne skoro každý).

Specifickou kategorií filmů, které proto mám rád, jsou tzv. bottle movie.

Tedy, dokud jsem před časem nenarazil na tenhle termín, tak jsem to nedokázal pořádně pojmenovat – byly to pro mě prostě TY filmy na malém prostoru, s omezenou skupinou herců a solidním scénářem... A to je vlastně definice.

Bottle movie (nebo bottle episode v případě seriálů) je prostě příběh natočený z drtivé většiny na jedné lokaci a s co možná nejmenším rozpočtem (s minimálními kulisami a obsazením).

Proč bottle movie?

Proč se tomu říká bottle movie? 

Přiznám se, že sám pořádně nevím. Můj laický odhad je, že to má něco společného s modely lodí uvnitř láhve. Velká věc, která je v místě, kam se nemohla dostat. Ale nikde jsem to zatím nenašel potvrzené. Je klidně možné, že to je odvozené od nějaké staré seriálové epizody, ve které hrála důležitou roli láhev (bez lodi). Pokud narazíte věrohodné (nebo dostatečně vtipné) na vysvětlení, rozhodně mi dejte vědět.

The Man from Earth (2007)

A proč je bottle movie tak mimořádná věc? 

Zejména kvůli scénáři. Ať už jde o seriálovou epizodu nebo celý film, většina akce stojí hlavně na postavách a jejich interakci. A to je výzva, která vyžaduje solidní námět a zkušenou ruku autora - scenáristy.

Filmy to mají o kus těžší, protože na malém prostoru musí divákovi představit řadu charakterů, než je vypustí do uzavřené arény. V seriálech už většinou postavy dobře známe a jediné, co se změnilo, je situace. Není výjimkou, že se v podobných epizodách dozvíme o známých hrdinech něco, co jsme do té doby nevěděli.

Výhodou jsou ale nízké náklady při natáčení. U seriálů se obvykle využijí již existující rekvizity nebo levnější lokace (kterou je obvykle potřeba mít k dispozici po mnohem kratší dobu) a navíc se obejdou bez většího množství statistů.

Cena je také důvod, proč je tenhle formát tak populární mezi nezávislými, nebo začínajícími filmaři. Ať už jsou ve hře vlastní peníze, nebo zdroje od producenta, každý ušetřený dolar hraje velkou roli, protože může být investovaný do věcí, na kterých se ušetřit nedá (včetně propagace).

Quentin Tarantino takhle natočil Reservoir Dogs (1992) - i když se neomezil jen na jednu lokaci, většina důležitých scén se odehraje uvnitř starého skladiště. A ušetřil i na honorářích herců (pokud je mi známo, část pracoval za procenta ze zisku, což se ukázalo jako výnosné rozhodnutí).

Známé příklady

Twelve Angry Men (1957)

Tohle zdaleka nebude vyčerpávající seznam. Spíše takové vyznání lásky (nebo vzpomínka na lásku, která mohla být). Případně doporučení nové lásky, pokud některý z následujcích příkladů neznáte.

Asi každého, kdo miluje film, už napadl jeden zářný příklad za všechny - Twelve Angry Men (Sidney Lumet, 1957) - notoricky známý a nadčasový film, který právem patří mezi klasiky a učebnicový příklad práce s charaktery i dynamikou vyprávění.

Na podobnou, i když ne tak dramatickou, notu hraje nenápadný sci-fi film The Man from Earth (Richard Schenkman, 2007), který staví jen na dialozích, postavách, a neuvěřitelně působivé What if... premise. Pokud ho neznáte, vyhněte se trailerům i anotaci a podívejte se na něj. Spoilery sice nutně nezkazí zážitek (protože to nejzásadnější odhalení padne během úvodních minut filmu), ale tomuhle poklidně plynoucímu komornímu vyprávění nesluší přehnaná očekávání.

Můj oblíbený je také film Sleuth (Joseph L. Mankiewicz, 1972), ve kterém excelují Lawrence Olivier a Michael Caine (ten si zahrál i v o něco slabším remake z roku 2007, který má na svědomí Kenneth Branagh). Je to film plný mystifikací a kreativních pokusů zmást diváka odváděním pozornosti ke zdánlivě nepodstatným detailům uvnitř domu, kde se děj odehrává, zatímco dvě herecká esa hrají mistrovskou šachovou partii s osudem.

The Breakfast Club (1985)

Za zmínku stojí i americká generační klasika The Brakfast Club (John Hughes, 1985) – film, který trpí řadou neduhů a vlastně se v něm nic zásadního nestane, ale neskutečně zábavné sledovat hereckou akci, která byla z nemalé části improvizovaná. Navíc jej řada pozdějších filmových děl hojně cituje, takže se hodí o něm vědět.

Když přejdeme k o něco výpravnějším filmům, určitě by neměl zůstat opominutý Moon (Duncan Jones, 2009) - navzdory atraktivnímu prostředí měsíční základny (která spolkla nemalou část rozpočtu) jde ale stále o komorní příběh, ve kterém hlavní protagonisty tvoří muž a robot. Alespoň ze začátku.

A než přejdu k několika seriálovým epizodám, přihodím ještě jeden film, který se pokusil... ale neuspěl (i když stále stojí za to ho vidět, protože... se z něj dá poučit).
Nezávislý hororový Circle (Aaron Hann, Mario Miscione, 2015) začíná premisou 50 lidí v jedné místnosti a sadou pravidel, která neznají. Teoreticky by mělo být napínavé sledovat, jak postupně umírají a argumentují jeden proti druhému, kdo z nich by měl přežít, ale to je zrovna ta část, kterou autoři úplně nezvládli, a smrt jednotlivých protagonistů tak nemá potřebnou sílu ve vztahu k divákovi.

Seriály v láhvi

U seriálů budu budu stručný a omezím se jen na epizody, které opravdu dobře znám, protože prakticky každý delší seriál jich několik má. Jakkoliv bych chtěl vyjmenovat alespoň tucet příkladů, u mnoha z nich by to obnášelo sledování třeba i celé sezóny, abych měl potřebný kontext, a to se mi momentálně nechce. Navíc poslední dobou seriálům nevěnuji tolik času, jako dříve.

Doctor Who - Midnight (2008)

První na seznamu mám epizodu Doctor Who - Midnight (Alice Troughton, 2008), která ve mně zanechala mimořádně silný dojem. V podstatě jde o psychologický horor o strachu z neznámého a lidech v krizové situaci. Chybí TARDIS, společnice se jen mihne, ale Doktor hraje (jako) o život.

Komediální Seriál Brooklyn Nine-Nine má epizodu The Box (Claire Scanlon, 2018), která z drtivé většiny neopustí výslechovou místnost, a i přes omezený prostor 20 minut dokáže smísit kriminální drama s bizarním humorem. Navíc se zde dále rozvíjí  a prohlubuje profesní vztah mezi dvěma důležitými postavami – kapitánem Holtem a detektivem Peraltou.

A nakonec Akta X, která nabízí jednu z mých nejoblíbenějších epizod – Darkness Falls (Joe Napolitano, 1994). Vyšetřování ve srubu uprostřed lesů, které se promění v nelítostný boj o přežití, mě jako teenagera budilo ze snů hodně dlouho. A co jsem se bavil s lidmi, tak jsem zdaleka nebyl sám. Dodnes, když mě v lese zastihne soumrak, mrazí mě v zádech.

Vaši favorité

Ani zdaleka jsem nevyčerpal seznam filmů, o kterých bych mohl mluvit, a v rámci výzkumu jsem objevil řadu dalších, které jsem zařadil na bucket list (mezi jinými třeba Exam (Stuart Hazeldine, 2009)), ale hrozně rád se dozvím i vaše tipy a doporučení. Nebo klidně i váš názor na některý z kousků, které jsem zmínil výše.
Bottle movies jsou kategorie, do které se vejde celá řada zapomenutých nezávislých děl, a já ji rád budu dál zkoumat,. kdykoliv k tomu bude příležitost.

Humor podle pravidel

28. května byl do světa oficiálně vypuštěn crowdfundingem financovaný projekt Kung Fury. Filmová pocta všem špatným filmům 80. let, na kterých moje generace vyrůstala, když se k nám v 90. letech konečně dostaly. A nejen pocta, ale vlastně tak trochu (hodně!) i parodie.

Což mě dostává k tom, co je podle mě důležité...

Humor

Všeobecně se ví o tom, že tajemstvím humoru je překvapení (kdejaký komik vám to potvrdí).

Anekdota je proto vlastně krátký příběh, který vybuduje určitá očekávání a je korunován překvapivou pointou, která je není děsivá (tím se liší od hororu), ale působí absurdně.

Staví na sdílených vědomostech a kulturní zkušenosti a tedy i určitých očekáváních. Proto jsou vtipy z jiných kultur obtížně uchopitelné a zhusta nepřeložitelné – a nemusí jít jen o problém se slovní hříčkou nebo idiomem. Vlastně stačí i jen to, aby byl příliš odborný a nemusí dojít k plnému pochopení.

Pokud nevíte, kdo byl M. C. Escher, humornost tohoto kresleného vtipu poněkud utrpí.

V našich podmínkách máme obecně chápané archetypy omezených policistů a hloupých blondýnek, sprostých (ale ďábelsky prohnaných) Pepíčků, dvojici cirkusového klauna a ředitele... V jiné zemi a za jiných podmínek se ale chápání takových osob může lišit.
Součástí populárního meme o černoších v USA je to, že se živí především melouny a kuřecími křidélky z KFC. Je to stereotyp, který má podobné kořeny jako naše vtipy o tom, že cikáni kradou (vtip o cikánském triatlonu asi znáte). 

Dnes propojení internetem a mísení kultur (nevyhnutelné a přirozené) spoustu bariér v humoru odstraňují a dříve nepochopitelné vtipy se tak stávají univerzálními (často stačí upravit místopisné údaje a jména, aby nezněly příliš cize). Navíc dochází i k tomu, že  vznikají metavtipy pracující se znalostí určitého klišé.

Jakmile jste slyšeli dost vtipů o trojici, která se o něco pře nebo se věnuje nějaké činnosti (u nás obvykle Čech, Rus a Američan, jinde třeba kněz, pastor a rabín, případně příslušníci nějakých typických povolání), nevyhnutelně vás pobaví následující vtip:

Čech, Rus a Američan vstoupí do baru. Barman se na ně podívá a prohlásí: „To má být nějaký vtip?“

 A i ten je už pomalu vyčpělý.

Filmová komedie

Komedie ve filmu se řídí stejnými principy, jaké platí pro libovolný jiný druh humoru.

Vybudují  se situace a vloží do nich nečekané zvraty, které lze navíc snadno řetězit a/nebo vytvářet running joky.

Vzhledem ke své formě je filmová komedie velmi citlivá na načasování a dobrou interpetaci. Dobře napsaný gag snadno potopí špatný střih nebo herecký výkon, a naopak – kvalitní filmařina občas vymáčkne z unylé scény vtip, který se stane kultovním.

Výše uvedené video rozebírá filmařské postupy Edgara Wrighta, který je typický tím, že humor předává nejen ve formě dialogů nebo standardních vtipných situací, ale hraje si i s obrazem a neotřelými technikami, jak přinést komedii tam, kde by ji divák nemusel čekat.

(Pokud kanál  Every Frame a Painting ještě nesledujete, a myslíte to se střihem a filmy vážně, napravte to. Dozvíte se spoustu informací, i když je v angličtině.)

Filmová parodie

Žánr parodie jde ještě dál. Používá i zavedené formy humoru, ale mnohem víc staví na znalosti předlohy a žánrů.

Ne všechny žánrové parodie jsou dobré. Scary Movie (Keenen Ivory Wayans, 2000) asi ocení jen opravdu zarputilí fanoušci hororů a laciných pubertálních vtípků, ale Hot Shots! (Jim Abrahams, 1991) se stalo kultovní záležitostí i mezi lidmi, kteří v životě neviděli Top Gun (Tony Scott, 1986) nebo Dances with Wolves (Kevin Costner, 1990).

A navíc, druhý díl Hot Shots! Part Deux (Jim Abrahams, 1993), kvalitou překonal svého předchůdce, což u parodií není zdaleka běžné.

Co ale bylo tak podstatné pro úspěch té dvojice? Kromě parodie konkrétních (notoricky známých) scén z klasických filmů (ve dvojce se opřeli i do Casablancy!) pracovali i s nejklasičtějšími klišé, která jsou společná snad všem akčním filmům.

Tohle Scary Movie nedokázalo tak dobře prodat, když došlo na hororový žánr.

Podobně se Kung Fury Davida Sandberga vydalo cestou, kdy si nedělá legraci z konkrétních děl (až na pár výjimek), ale poukazuje na to, co bylo na osmdesátkových videobijácích tak špatné, že jsme to milovali, i když jsme se styděli to přiznat. V jedné chvíli ukazuje na klasické Buddy cop movies a vzápětí už prolétá mystickým kung-fu mojo, kdy se hrdina bez větší námahy naučí prastaré bojové umění za pár okamžiků.
A pokaždé, když už si člověk říká, že to začíná být vyčpělé, a úžas nad vtipností začíná být nahrazován pocitem trapnosti, změní se paradigma a vynoří se další žánrový odkaz.
Hackerský osmdesátkový film a vzápětí akční fantasy s kulomety a dinosaury? Žádný problém! A když je nejhůř tak se změní i celkový výtvarný styl filmu.

David Sandberg odhalil to, co spojuje dobré parodie – láska k žánru a jeho dokonalé pochopení.

Filmový kritik by mohl namítat, že mnohdy jsou parodie až nedůstojné k předlohám, ze kterých čerpají, ale ve skutečnosti dobrá parodie, jakkoliv urážlivá bude, v sobě nese obrovskou úctu k tomu, z čeho si dělá legraci. Nenávist a opovržení nefunguje – divák to většinou pozná a smát se nebude, protože takový přístup uráží i jeho. K tomu, aby se dobře bavil, potřebuje předlohu znát a milovat stejně jako tvůrce jehož parodii sleduje.

Proto se zavilý trekkie, přestože viděl Star Wars, nebude nijak extrémně bavit u Spaceballs (Mel Brooks, 1987). Nemá totiž ten důvěrný vztah k tématu a jeho zákonitostem, který by mu dovolil se bavit při nečekaných zvratech. Což neznamená, že by se nebavil vůbec, jen se asi nebude smát všemu, co tvůrci na diváky uchystali.


A jaké jsou vaše oblíbené parodie, nebo dokonce oblíbená scéna z parodických filmů? Nebo oblíbené klišé?
Úmyslně jsem vynechal české parodie, jako třeba Mazaného Filipa (Václav Marhoul, 2005) nebo klasiku Limonádový Joe aneb Koňská opera (Oldřich Lipský, 1964). 
Jak se díváte na ně? Máte pocit, že české parodie snesou srovnání s těmi zahraničními?

Breaking point

Když člověk, ať už je to filmař nebo spisovatel, vypráví příběh, obvykle naráží na to, že existují jistá schémata, kterých je dobré se držet. Pravidla, jež je nutné znát a chápat.

Tohle je věc, kterou opakuji neustále a ano, existují výjimky. Jenže ty výjimky vycházejí ze znalosti pravidel (na obou stranách sdělení) a hry s nimi.

To je i případ jevu, kterému se občas říká bod zlomu nebo breaking point.

Drama!

Každý, kdo se alespoň základně orientuje v antickém dramatu (tj. absolvoval střední školu) ví, že podle Aristotela se děj dramatu (respektive tragédie) dělí na pět fází. Expozici - Kolizi - Krizi - Peripetii a Katastrofu. Což je obecně rozšířený omyl, kterému jsem dlouho sám věřil!

Za tímto dělením nestojí Aristoteles, nýbrž německý divadelní teoretik Gustav Freytag z 19. století.

Sám Aristotles byl při svém dělení zdaleka nejblíže tomu, jak dnes uvažuje Holywood. Když tedy Syd Field dělil děj na Setup - Confrontation - Resolution, byl antickému Řecku mnohem blíže než my v Evropě.

Příběh! 

Proč o tom píšu?

Breaking point se totiž nejsnáze definuje jako moment na samém konci Krize. V příběhu je to ten okamžik, kdy protagonista zdánlivě ztratil všechny možnosti, jak by mohl situaci zachránit. Konflikt dospěl ke svému vrcholu, všechny naděje jsou ztraceny...
Je to ten okamžik, kdy detektivovi policejní náčelník sebere odznak i zbraň, důkazy vedou do slepé uličky a jediné, co zbývá je sáhnout po sklenici bourbonu.

Zlomový okamžik je důležitý zejména v akčních filmech. Ukazuje divákovi, že hrdina je zranitelný, jde mu opravdu o hodně a rozhodně se nemůže spoléhat na to, že mu vše vyjde. Je důkazem toho, že k tomu, aby se konflikt vyřešil, je nutné hodně obětovat. Možná i všechno.

Aby to bylo pochopitelnější, uvedu několik příkladů. Nicméně se při tom nelze vyhnout spoilerům, za což se předem omlouvám.

Loňský akční blockbuster Edge of Tomorrow (Doug Liman, 2014) nám poslouží velmi dobře, už jen proto, že je v něm několik momentů, které lze za zlomové považovat – a fungují velmi dobře.
Drtivou část filmu sledujeme Toma Cruise, jak se mění ze zbabělého úředníka v mašinu na zabíjení mimozemšťanů. A zdá se, že ho nemůže nic zastavit. Přesto propadne depresím a zběhne. Tou dobou už je velmi schopný a v bitvě může obstát způsobem, jaký nechává jeho spolubojovníky daleko za ním. Přesto to téměř vzdá a vidí, jak se svět řítí do záhuby.
Ale to ještě zdaleka není zlom, i když v jiném filmu by jím rozhodně byl. I v tomto okamžiku je totiž prakticky nezničitelný. Stačí mu zemřít a restartovat den.
Pak ale konečně objeví způsob, jak porazit nepřítele a... přijde o svoji schopnost.
Je přivázaný k lůžku v nemocnici, obviněný z mnoha zločinů a pokud nyní zemře, mimikové definitivně vyhrají. Cokoliv odteď udělá, je čin zoufalého muže, který neskutečně riskuje. A napětí na straně diváků se dá doslova krájet.

Nebo jiný příklad. Naprostá klasika je The Matrix (Wachovští, 1999) – a zlomovým okamžikem je souboj s agentem Smithem v podzemce. Je to dokonce esenciální způsob vyprávění zásadního souboje. Bez ohledu na to, jak moc se Neo snaží, po každém jeho úspěšném útoku dostane o to brutálnější výprask.
Dokonce plive krev.
A je jedno, že se po drtivé ráně zvedne a předvede velkolepou sérii úderů, které by jej měly vrátit zpět do hry, Smithovi to nijak nezabrání v tom, aby ho opět srazil na kolena.
Nakonec Neo (a to už v odkazovaném videu není) dosáhne malého zoufalého úspěchu, který mu koupí čas, aby mohl utéct, ale ten okamžik před tím, kdy klečí v kolejišti, se zdá, že je konec.

Podobně například Rocky (John G. Avildsen, 1976) a vlastně i jeho pokračování – závěrečný souboj v ringu je strukturovaný obdobným způsobem, jako bod Davida s Goliášem.
I když tady je zlom posunutý mnohem blíže k samotnému závěru (second plot point - jsme v americké kinematografii, nezapomínejme).

Efekt!

Jak už jsem napsal, zlomový moment je něco, co divákovi ukazuje, že hrdina je zranitelný. Že má co ztratit a reálně to opravdu hrozí. Vytváří (rozšiřuje) propast mezi tím, co zvládne, a o co usiluje. A právě to vytváří ten kýžený heroický moment.

Hrdinové mající všechno takříkajíc na háku jsou zábavní, ale divák o ně téměř nemá strach. Tak nějak očekává, že přese všechno, co se jim postaví do cesty, uspějí.
Proto je tak těžké natočit zajímavý film o Supermanovi. Jak je možné efektivně (a třeba i efektně) zlomit někoho, kdo je nezničitelný? Dokonce ani Doomsday ho nedokázal zlikvidovat! A to byl nějaký borec. Nerd Alert!

Naproti tomu třeba Kick-Ass (Matthew Vaughn, 2010) je obyčejný kluk ze střední školy a k tomu, aby byl v problémech, stačí i jen to, aby se do něj pustilo víc protivníků naráz. Takže když skončí přivázaný k židli, tluče ho skupina gangsterů a hrozí mu, že uhoří zaživa, je to opravdu vážné. V ten moment lituje toho, co udělal a co už nestihne v životě udělat... Bod zlomu!
Ve druhém díle Kick-Ass 2 (Jeff Wadlow, 2013) je zásadním okamžikem chvíle, kdy Daveovi zabijí otce. To už je prakticky klišé, ale v rámci žánru funkční.

Motiv zesnulého přítele (nebo někoho jiného blízkého) je velmi oblíbený a není omezený pouze na akční filmy.
Ve Fontáně (Darren Aronofsky, 2006) zemře Isabel právě ve chvíli, kdy je Tomas krok od jejího vyléčení a jeho zoufalství zakalené hněvem je jedním z velmi silných okamžiků filmu. Právě díky němu je to, co potom přijde, tak silné a očišťující.

V romantických filmech se pak celý dlouhou dobu budovaný vztah sesype jako domeček z karet. I to je zlomový moment. Je nutný k tomu, aby o něco více vyniklo závěrečné usmíření.
Bylo by k ničemu, kdyby si ti dva zamilovaní tvrdohlaví pitomci promluvili jako dospělí a vzájemně si naslouchali. Ale.. věřil by jim potom někdo hloubku toho citu, kdyby nemuseli nic obětovat a prokázat svoji věrnost navzdory okolnostem?

Zlom!

Breaking point je dokonalý vypravěčský nástroj. Není snadné jej zvládnout – pohybuje se na samé hraně klišé a když to s ním tvůrce přežene působí zbytečně samoúčelně. Ale jakmile se to povede, diváci přestávají dýchat a zapomínají i na to, že právě vypili velký kelímek limonády a už nějaký čas se jim chce na záchod.

Schválně si vzpomeňte na své oblíbené hrdiny a zkuste u nich určit jejich zlomové momenty. A o své poznatky se podělte v komentářích. Budu se těšit.

Romantické filmy

Nejsem nijak velký nadšenec osobních žebříčků, ale už jsem tu měl seznam oblíbených vánočních filmů, a když už mám 14. února čas (nemusím do práce ani právě nemám komu věnovat svůj čas), řekl jsem si, že by stálo za to dát dohromady nějaký seznam oblíbených romantických příběhů...

Nejde o objektivní hodnocení a u některých příběhů se dá diskutovat nakolik ještě jde o romantický příběh, ale i o tom osobní žebříčky jsou – podněcují debatu. Takže pokud máte vlastní seznam, nebojte se napsat komentář.

Na hromnice o den více

Groundhog Day (Harold Ramis, 1993) je klasický příběh o nápravě špatného charakteru a získání osudové lásky. V žánru romantické komedie ale dosud nebylo natočeno nic lepšího.

Bill Murray hraje jako o život a Andie MacDowell mu zdatně sekunduje... A člověk si musí položit otázku: Kdybych stále dokola prožíval ten samý den, jak by mě to změnilo? 

O Groundhog Day se poslední dobou hodně mluvilo v souvislosti s filmem Edge of Tomorrow (Doug Liman, 2014), ale i když je (zatím) poslední akční film Toma Cruise dost dobrý, s Hromnicemi srovnání nesnese. Vždyť, co je armáda Mimiců proti jednomu počasí předpovídajícímu svišti?

Jestřábí žena

Moje srdcovka. Donnerova Ladyhawke (1985) je další klasický příběh - milenci rozdělení kletbou. Rytíř Navarre (Rutger Hauer), který se v noci mění ve vlka, cestuje krajinou s věrným jestřábem – ve skutečnosti krásnou dívkou Isabeau (Michelle Pfeiffer), která je naopak člověkem pouze přes noc. Jeden bez druhého trpí, ale teprve pomoc mladého zloděje Gastona (Matthew Broderick) jim dovolí kletbu zlomit.

Scénu, kdy se oba milenci smí za úsvitu na okamžik spatřit (díky Gastonově vynalézavosti) mám hluboce zapsanou v paměti a neméně mě dostává skutečnost, že se oba hlavní protagonisté po většinu natáčení prakticky nesetkali a scéna, kdy zlomí kletbu, je tak jedním z prvních okamžiků, kdy se vidí tváří v tvář.

Věčný svit neposkvrněné mysli

Herec Jim Carrey není nejznámnější pro své vážné role, ale i kdyby za svůj život zvládl natočit pouze Truman Show (Peter Weir, 1998) a Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Michael Gondry, 2004), měl by místo v hereckém nebi jisté.

Věčný svit neposkvrněné mysli je zvláštní a silný film. Což je přesně to, co se dá od scénáristy Charlieho Kaufmana čekat... Popisuje příběh rozpadu i vzniku jedné osudové lásky a ukazuje, jak cenné mohou být vzpomínky, které bolí tak moc, že by je člověk nejraději vymazal.

Poprvé může film působit poněkud zmateně, ale opakované zhlédnutí odhalí, že se jedná o klenot. Sice nepatří mezi ty, které se pouští slečnám na rande, když je chce člověk dostat do správného rozpoložení, ale rozhodně zapůsobí na emoce... a i to je potřeba.

Terapie láskou

Na první pohled tuctový romantický film. Ale 8 nominací na Oscara (včetně scénáře, režie, i hereckého výkonu)?

Silver Linings Playbook (David O. Russell, 2012) okrajově zasahuje mezi taneční filmy, ale je i zdařilým pohledem do života lidí po nervovém zhroucení. Což byl hlavní důvod proč jsem na film šel do kina - recenze vypadaly příznivě a zdálo se, že nemá jít o lacinou slzopudnou zamilovanou limonádu... A vlastně jsem se ani moc nespletl.

Bradley Cooper i Jennifer Lawrence jsou zajímavý pár a své role hrají velmi dobře. Rozhodně byla radost sledovat jejich vzájemné potyčky a pološílené stavy... I postupnou cestu ke vzájemné důvěře.

Pokud by opravdu někdo váhal, co si večer ve dvojici pustit za film, aby nebyl příliš starý nebo artový, Terapie láskou rozhodně neurazí.

Město andělů

Ne, to opravdu není provokace. Viděl jsem Nebe nad Berlínem (Wim Wanders,  1987) a jsem si vědom toho, že City of Angels (Brad Silberling, 1998) postrádá Nicka Cavea i Petera Falka (zato má Nicolase Cage, což je děsivá představa), ale ten film je prostě mnohem vstřícnější k divákovi.

Pokud milujete básně, Berlín a cirkus, je Nebe nad Berlínem ten pravý artový film pro vás, ale jako odpočinkový romantický film je příliš náročný.

Oproti tomu, herecký rejstřík Nicolase Cage na roli anděla bohatě stačí a zbytek „herectví“ zvládne utáhnout Meg Ryan, na kterou se také mnohem lépe kouká... Základní prvky příběhu jsou podobné a romantika z filmu odkapává jako javorový sirup. Co víc si může člověk přát?

Je to zkrátka takové malé guilty pleasure...

A co další filmy?

Jistě, mohl bych zmínit i klasickou Casablancu (Michael Curtiz, 1942) nebo moderní A Good Year (Rirley Scott, 2006) – což mimochodem vůbec není špatný film, zvlášť pokud máte rádi víno – ale to bych se nikdy nedobral konce. Je spousta romantických filmů, které stojí za vidění, a to nejlepší je jejich objevování. Což ale platí pro všechny žánry...

A navíc si rád připravím pokračování na prvního Máje. ;-)

Technická klišé ve filmu

Protože mám nastydlé dutiny, zrušil jsem většinu svých plánů v posledních dnech... O to víc času ale mám na vyplnění daňového přiznání a prokrastinaci, která mě od toho zdržuje. A právě v jejím rámci jsem si ve čtvrtek pustil jedno starší video Douga Walkera (víte, kdo to je, pořád ho zmiňuji - ten chlápek s brýlemi), kde rozebírá 10, podle něj, nejotravnějších filmových klišé.

Schválně se podívejte - Doug totiž nerozebírá jen klasicky vyčichlé dějové kompozice, ale otírá se i o technické aspekty filmu - především kameru a animaci. A jeho argumenty nejsou vůbec marné.

Takže jsem se rozhodl, že si část vypůjčím, přimíchám něco svého a nabídnu to k ochutnání i vám... Cokoliv, abych nemusel řešit daně. :)

Roztřesená kamera

(Zrovna tohle jsem si od Douga půjčil, protože s tím plně souhlasím.)
OK, The Blair Witch Project byl dobrý a hodilo se to k němu. A dobře použité jemné chvění kamery rozhodně vtáhne diváka do děje... ale čeho je moc!

Abych zůstal pěkně doma (a aktuální, s ohledem na nedávné úmrtí) – Hezké chvilky bez záruky Věry Chytilové jsou nejen příšerný film, ale také příkladná ukázka toho, jak nemá vypadat práce s kamerou. Náhlé skoky záběrů a chaotická transfokace by možná prošly ve válečném filmu během akční scény, ale v dramatu o lidských osudech? To už je samoúčelná onanie a dost mě překvapilo, že pod kamerou je podepsán právě Martin Štrba.

Ale najde se poměrně dost dalších filmů, které dělají prakticky totéž.

Chápu – když kamera krátce supluje pohled jedné z postav nebo přímo diváka ve scéně – to má ve filmu rozhodně své místo. Jde o legitimní techniku pro vyprávění příběhu a dá se proti tomu těžko něco namítat.
Jenže ne vždy jde o dramaturgický záměr.

Často se takto totiž (zejména mezi začínajícími tvůrci) zakrývají nedokonalosti v technice (absence steady-camu tam, kde by jinak byl potřeba) nebo přímo nedostatečné zkušenosti kameramana. koneckonců, umělecký záměr snese cokoliv.

S roztřesenou, jakoby reportážní, kamerou souvisí i jeden filmová subžánr – falešný dokument (nebo také found-footage).
Klqasickým příkladem je právě The Blair Witch Project (Daniel Myrick, Eduardo Sánchez, 1999) nebo třeba Abramsův Cloverfield (Matt Reeves, 2008).
I když je nutné zmínit, že pseudodokumenty se natáčely již dříve. Legendou je třeba italský Cannibal Holocaust (Ruggero Deodato, 1980).
A z nedávné doby tu pak máme superhrdinskou Chronicle (Josh Trank, 2012), kde je dokumentárnost kamery opravdu exkluzivní (pokud se na film budete dívat, všimněte si, jak se postupně mění kvalita snímání).

CGI
Napadá mě jen jediný film, kde bylo CGI na takové úrovni, že se blížilo skutečným záběrům pořízeným kamerou – a to byl Avatar (James Cameron, 2009). I tam se ale při detailních záběrech ukazovalo, že sebelepší počítač nedokáže dostatečně věrně imitovat realitu, a výsledek působil jako pokročilejší počítačová hra.

Výhodou Avatara bylo, že kvalitativně dokázal překonat tzv. uncanny valley, tedy fázi, kdy umělé postavy vypadají téměř lidsky, ale stále ještě ne dost na to, aby byly akceptovatelné nebo vyvolávaly pozitivní emocionální reakci (mrkněte na graf). Tohle se mnoha filmům nedaří, proto, pokud volí plně animovaný formát, raději postavy stylizují (antropomorfní zvířata nebo hrdinové se záměrně přehnanými rysy).

Problém CGI je ale hlubší.
Když například porovnáme triky v původních Star Wars (epizody IV. až VI.) a novou trilogii (epizody I. až III.), všimneme si mimo jiné toho, že tam, kde dominuje animace, jsou povrchy hladké a nevýrazné. Pozadí natáčené před zeleným plátnem je působivé, ale trochu bez života - zkrátka něco chybí. Na druhé straně pak máme animatroniku, modely a práci s perspektivou – křižník Star Destroyer je pak skutečně monumentální s členitým povrchem a zdánlivě plný života. A stíhačka X-wing vypadá jako něco, o co se dá opřít a dokonce i ušpinit.

Georgi Lucasovi dalo CGI do ruky mocný nástroj k vytváření dokonalých iluzí, ale je to podobné jako s kořením - může se přidat špetka, aby scéna byla uvěřitelnější, nebo se prostě přebije chuť celého pokrmu.

Třeba postava mistra Yody byla ve formě animatronické loutky mnohem uvěřitelnější než později v podobě CGI modelu, který ale mohl efektně metat salta a bojovat s mocnými protivníky.
Kombinace obou technik (loutka pro bližší záběry a CGI pro bojové scény) mohl vzniknout mnohem realističtější dojem z celé postavy...

Proto je celkem potěšující, že kolují fámy o tom, že nové epizody Star Wars, natáčené pod taktovkou J. J. Abramse, mají využívat právě kombinaci zmíněných technik. Ještě dodat dobrý scénář a vynechat lens flare a bude to skoro znít jako dobře natočený film. :-)

Klipový střih
Tohle je osobní záležitost.
Jsem zastánce formální čistoty a čitelnosti záběrů, proto mě vytáčí, když je střih zběsilý jako zkafovaná veverka. Hlavně tehdy, když to není k ničemu potřeba a jen to kompenzuje jakýsi dojem, že střihač je placený především od toho, aby co nejvíc stříhal.

No, není to tak.
Nepíšu to sem poprvé, ale hodí se to připomenout - každý záběr má ideální délku trvání závislou na svém obsahu a okolním kontextu (záběrovém i dějovém). Je-li kratší, divák má  pocit, že mohl něco zásadního minout, delší záběr pak vyznívá nudně.

To, co obvykle vídáme ve videoklipech, se podobá spíše rapidmontáži, než klasickému střihu. Záběry se střídají v rychlém sledu, podle rytmu hudby a mají především budit emoce, protože to hlavní je interpret a jeho výkon. V podstatě by se dalo říct, že videoklip je umělecká disciplína založená na ilustrování.

Jenže tohle nemá ve filmu co dělat. Obrazová složka filmu není pouhou ilustrací, ale plnohodnotným obsahem – dokonce tak významným, že kdyby se vypustil zvuk, film by měl dávat smysl i bez něj (dnes se tento rozdíl smazává, ale dlouho platilo, že televizní tvorba stojí na dialogu, filmová na obraze). Nemá proto smysl komplikovat čtení děje umělými překážkami ve střihové skladbě.

Paradoxně mě to štve i u akčních scén - dříve se přestřelka nebo i rvačka mezi hrdiny odehrála relativně přehledně a střih nabízel zajímavější úhly pohledu na probíhající děj. Dnes se naopak akce soustředí do spousty rychle se střídajících detailů, mezi kterými se občas vloudí třeba zpomalovačka pro zvýraznění nějaké akce (a také jako forma interpunkce).
Netvrdím, že boj má být dokonale přehledný, ale je třeba mírnit akci tak, aby si divák užil cokoliv se právě děje.

Překvapivě dobře to zvládají asijští tvůrci, kteří ve filmech s tématikou bojových umění neváhají a nabízí divákům pohled i na několik pohybů v řadě za sebou na místě, kde by Američan už dávno stříhal. Což možná souvisí i s tím, že herci v takových filmech ony pohyby zvládnou na požádání zopakovat i bez kaskadérů a není potřeba slepovat dohromady povedené kousky.

Pokud chcete příklad nepříjemně rychlého a nepřehledného střihu, tak ukázkovým příkladem je Equilibrium (Kurt Wimmer, 2002). Drtivá většina akčních scén.
Nenechte se zmást tím, jak cool to působí, ve skutečnosti totiž z boje uvidíte jen pramálo zajímavého. Tedy, vlastně jen nějaké zajímavé detaily, ale celek je většinou jen o nějaké krutopřísné póze bez většího pohybu.

Není jednoduché to takhle ustříhat, ale výsledek za to podle mě nestojí a vypovídá o určitém druhu vizuální impotence.


K tématu se v budoucnu jistě ještě vrátím... ale ty daně už opravdu budu muset...

Pohádkový strach

„Za posledních 15 let měla opravdový úspěch u diváků jediná vánoční pohádka - Anděl páně. Jinak je to podle ohlasů podprůměr až bída. Ani neteř se na to nedívá. Přitom podle peoplemetrů to má sledovanost slušnou, ale já bych dětem raději pustil tu Popelku (pro nás okoukaná, pro ně ne) nebo nějaký pěkný animák než se dívat na pořád ty samé primitivní triky, skřehotající babičky/tetičky, nudné rádce (najde se někdy druhý Bedrna?), absolutně bezkrevné krále (ani někdo jako Císler tu není?) a prince s nulovým charismatem.“

Robert „Nimitz“ Němec

Nimitz má svatou pravdu. Žánr pohádkového příběhu, kterému se u nás kdysi tak dařilo, poněkud zmírá. Naší jedinou opravdu úspěšnou pohádkou jsou Vorlíčkovy Tři oříšky pro Popelku (1973), která ale poněkud boří zažitá klišé (což je ostatně případ i Anděla páně).

Pohádkový žánr je velmi blízko fantasy (záleží na tom, jak si jej definujete) a dokonce hororu. Ony totiž úplně původní verze známých pohádek nebyly určené úplně pro děti a zdaleka ne vždy končily dobře.

Nejsem kulturní antropolog (a o ekologii folkloru vím jen tolik, že existuje, i když si plánuji v tomto ohledu doplnit základní rozhled), ale dovolím si postulovat tvrzení, že jediný základní rozdíl mezi zmíněnými žánry a pohádkami je v tom, že horor ani fantasy nespadají do lidové slovesnosti.

„Svoje vlastní dětství si pamatuji živě... Věděl jsem strašlivé věci. Ale bylo mi jasné, že se rodiče nesmějí dozvědět, že je vím. Vyděsilo by je to.“

Maurice Sedak, v rozhovoru s A. Spiegelmanem

The New Yorker, 27. září 1930

(použito v předmluvě knihy Oceán na konci uličky) 

Hluboce mě (až k smrti) děsí pohádky od Hanse Christiana Andersena. Ale je tomu tak až od doby, kdy jsem byl dospělý. Dokud jsem byl drobný capart, měl jsem rád Cínového vojáčka i Malou mořskou vílu. Zvlášť její filmové zpracování (Karel Kachyňa, 1976) dlouhou dobu patřilo k mám oblíbeným. Ale s postupem let jsem si stále více uvědomoval ponurost, osudovost a nemilosrdnost celého příběhu. Dokonce i použitá hudba (a písňové texty) je oproti současnému trendu poněkud pochmurná...

Panna a netvor

Sir Terry Pratchett v rozhovoru s Markem Ebenem Na Plovárně správně podotkl, že děti snesou i poměrně temné příběhy - temnější než si my dospělí vůbec dovedeme připustit. Ale veškerá ta krutost i temnota musí mít na konci alespoň malé světélko naděje - šanci na dobré východisko.

Proto jsou pro děti snesitelné i pohádky Juraje Herze Deváté srdce (1978) a Panna a netvor (1978) - i když je lepší, pokud obě sledují v ochranitelské náruči rodičů (kteří pak před vlastními dětmi předstírají odvahu).

Podobně jsem si v dětství oblíbil Moskalykovu pohádku Třetí princ. Depresivní až běda a Trávníčkův princ se vymyká zbytku jeho rolí, ale možná právě proto je tak působivá.

Funguje to podobně jako s Kyticí Karla Jaromíra Erbena - ta je vlastně také plná pohádek. Ale v jejich původním slova smyslu... Jak mi říkali na střední škole, všechny balady jsou o porušení vesmírných univerzálií a trestu, jenž za to následuje - ať je to třeba věštění věcí příštích v baladě Štědrý den, opakované porušení daného slibu (Vodník), myšlenky na sebevraždu přivolávající mrtvého milence (Svatební košile) nebo proklínání vlastních dětí ve vzteku (Polednice).
Pokud vám Erbena znechutila školní docházka, existuje naštěstí filmové zpracování (F. A. Brabec, 2000).

Kytice (Vodník)

Na počátku jsem zmínil klišé - to je v českých pohádkách stále přítomné, stalo se zavedeným zvykem a autoři jím škodí sami sobě. Jenže divácké masy jim to žerou i s navijákem a tak se producenti bojí vybočit z řady.

Dalo by se říct, že když před revolucí byly pohádkové příběhy pod silným tlakem kulturní cenzury, autoři hledali způsoby, jak do svých děl otisknout něco navíc. Tvůrčí nesvoboda je nutila promýšlet každý krok a hrát si se stavbou příběhu i charaktery.

Byla to doba, kdy český kolega Uwe Bolla - Zdeněk Troška - natočil příběh O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987). Snad jediný film, který je od něj hodný zhlédnutí.

Po revoluci se situace změnila. Najednou nebylo třeba, aby byly pohádkové postavy politicky angažované - jenže zvyk byl železná košile a tak se začalo záměrně přehánět i trochu parodovat (z čehož se stal nový kánon).

Díky tomu světlo světa spatřili retardovaní veselí čerti a vodníci, slabomyslní panovníci, poukazující na degenerovanost šlechty, a v rolích hrdinů se častěji než dřív objevovali bodří chasníci a dívenky z vesnice.

A scénáře, podléhající pouze kontrole producenta (nikoliv kulturní ideologické komise, která, všechna čest, kromě zpropadené ideologie často řešila i smysluplnost děje), se stávaly stále více slaboduchými.

Mrakomor (Princ a Večernice)

S výjimkou zmíněného Anděla páně jsem se tak raději české pohádkové tvorbě vyhýbal - počínaje rokem 1993 a Nesmrtelnou tetou, která byla hlavním vánočním tahákem České televize. 

Ale úplně uniknout se tomu nedá, takže každý rok dostanu svoji porci roztomile postižených pohádkových bytostí, zbytečných (a zfušovaných) CGI příšer a plochých nezajímavých postav (dokonce ani záporáci už nejsou to, co bývali - i takový Mrakomor je všechny strčí do kapsy).

Naštěstí vedle české tvorby existují i pohádkové příběhy zahraniční provenience (i když je najdeme zařazené právě spíše pod kategorií fantasy).

Třeba koprodukční několikadílná Fantaghiro (i když zdaleka nepatří mezi špičku, hravě překoná libovolnou  naši porevoluční pohádku), kultovní The Princess Bride (Rob Reiner, 1987), démonicky naivní Legend (Ridley Scott, 1985) - především proto, že záporákem je Tim Curry - a další...

Což mi připomíná, že musím sehnat původní (150 minut dlouhou) verzi Legendy, která byla v USA hodnocená jako příliš temná.

A co vy? Jak na tom jste s pohádkami vy? S českými i těmi zahraničními?

Je vám líto, že u nás nemá až tak silnou tradici The Wizard of Oz (1939)? 

A co geniální muzikálová Mary Poppins (Robert Stevenson, 1964)?

Co růží zvou...

„Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“

Olivia Hussey (Romeo a Julie)

William Shakespeare je autorita se kterou bych se nerad přel, ale to, co ústy Julie tvrdí o jméně a vůni růže, podle mě úplně neplatí, když dojde na vyprávění příběhů - a zejména těch ryze žánrových.

Miluji filmové žánry - zejména mají-li pevná pravidla a strukturu, jejíž plánovité narušení posouvá divácký zážitek o notný kus dál. A je přitom jedno zda se tak stane v rámci parodie na žánr, nebo ve vážně míněném vyprávění, jež si pouze pohrává s klišé.
Je to svého druhu hra s divákem: nabídnete mu pokrm, který důvěrně zná, ale překvapíte jej naprosto nečekanou ingrediencí. Jako horká čokoláda s trochou cayenského pepře.

A budu-li se držet kulinářské paralely, s žánry se to má jako s recepty. Jsou jistou formou nepsané dohody mezi autorem a divákem a nelze k nim přistupovat jako když pejsek s kočičkou vařili dort.
Můžeme sice udělat žánrový mix, ale pokud nemáme přesnou představu o výsledku, jehož chceme dosáhnout, riskujeme ošklivé bolení břicha. Proto bývá lepší držet se zažitých pravidel a provádět pouze drobné úpravy, které pomohou zvýraznit chuť celého servírovaného menu.

Mnoho lidí ohrnuje nad žánrovými filmy nos - prý pro jejich předvídatelnost a domnělou prostoduchost, já mám za to, že schopnost držet se zavedených pravidel a nepůsobit při tom křečovitě je velice podceňována.

Star Trek

Proč o tom začínám?
Blíží se premiéra jednoho žánrového filmu, který se svým pravidlům vzepřel způsobem, jež se jen těžko přechází mlčením. Star Trek: Into Darkness (J. J. Abrams, 2013).
Mám rád klasický Star Trek, který lze prakticky ve všech jeho mutacích (TOS, TNG, DS9, Voyager i Enterprise) označit jako představitele svébytbného subžánru sci-fi. Několikrát jsem narazil na označení Talk&Tech SF, což v zásadě přesně popisuje, jak fungují pravidla, jež jej svazují.

Ve Star Treku se konflikty většinou řeší diplomaticky nebo za pomoci výsadku malé jednotky, která je i přes vojenskou povahu Federace spíše civilně zaměřená (ať už specializacemi účastníků, nebo výbavou). Boje jsou pak zpravidla pouhým následkem nezvládnutého vyjednávání a značná část problémů má technické řešení, které navenek působí jako deus ex machina („Obraťte polarizaci kvantového toku částic, pane Date!“).

J. J. Abrams k rebootu legendy přistoupil jako k akčnímu dobrodružnému filmu, ve kterém se neustále musí přidávat tempo, konflikty rychle eskalují a diplomacie je tu především proto, aby postavy vůbec měly nějaké dialogy. Což není v principu špatně - klasické sci-fi drama by do kina nalákalo jen stávající fanoušky Star Treku, ale nijak by nezaujalo ty nové - a to by vedlo k mizerným tržbám, prodělávajícím producentům a celkově ostudě epických rozměrů.
S čím se ale neumím popasovat je fakt, že už to, i přes veškerou zábavnost, není ten Star Trek, který jsem miloval a dodnes miluji. Pod zavedenou značkou jsem očekával příjemný lehký čerstvý salát s pikantním dresinkem, ale namísto toho jsem dostal steak přes celý talíř - z hlediska jedlíka sice blaho, ale nebylo to to, na co jsem měl chuť.
Jinými slovy - Abrams svévolně porušil žánrová pravidla.

James Bond

Něco podobného se ale stalo i u další zavedené značky, jíž face-lift podle mnoha diváků prospěl, ale pro mě to byla labutí píseň žánru, který představovala.
Bondovky...

Můžete se mnou nesouhlasit, ale James Bond je prostě žánrový pojem. Walther PPK, luxusní auta, technická udělátka, bondgirl a maniakální superzločinci k agentu Jejího veličenstva prostě patří stejně jako vodka k Martini („Protřepat, nemíchat!“).
S příchodem Daniela Craiga se však styl radikálně změnil - cílovou skupinou se staly i ženy (nic proti nim, ale Bond byla vždy ryze mužská záležitost), které ocenily hlubší psychologii agenta 007 (což, pravda, akcentují i knihy), vzorem akce se stal Jason Bourne a násilí najednou přestalo být zábavné (spíše se stalo těžkopádnou, bolestivou záležitostí, která zanechává na hrdinovi následky)...
Ale vzhledem k pozitivní recepci u kritiků (a velkým tržbám - především díky Číně) se v nastoleném trendu vesele pokračovalo.

Bondovka jako žánr je dnes v zásadě mrtvá a nemá smysl se ji pokoušet vzkřísit. Ale akční špionážní thrillery s postavou, jež se náhodou jmenuje Bond, mohou fungovat dál. Dokonce to mohou být i dobré filmy (i když se mi dosud ani jeden nelíbil), ale s původními stylovými příběhu to zkrátka nebude mít nic společného (snad jen jména postav). Konec příběhu, otočme list...

Závěrem

S výše uvedenými žánrovými změnami se to má jako s koňským masem. V zásadě ničemu nevadí - nikomu to neublíží, chuť je téměř stejná - jde jen o cenu a o označení výrobků.
Obdobně to platí u filmů - pokud někdo vezme příběh hraběte Monte Christo a natočí jej bez intrik, ale v dobrodružném stylu Pirátů z Karibiku, bude to jistě výborný film, u kterého se v kině budu skvěle bavit, ale stále zůstanu neuspokojen, protože od předělávky klasického díla budu čekat jeho stěžejní atributy, jež jej definují.
To je třeba případ filmu First Knight (Jerry Zucker, 1995), což by byl lehce nadprůměrný fantasy film, nebýt toho, že scénárista William Nicholson vycházel z Artušovské legendy a pojal ji více než volně (dalo by se říct, že zachoval jen jména a milostný trojúhelník Artuš-Lancelot-Guinevere). Takový film pak nemůže naplnit očekávání nikoho, kdo se trochu vyzná.

Do budoucna chystám srovnání zpracování některých klasických děl: Tří mušketýrů, Hraběte Monte Christo, Robina Hooda nebo právě i Artušovské legendy... Ale nebude to hned - něco takového si žádá čas k nastudování.

A jako vždy - nestyďte se mi oponovat, pokud vám můj názor přijde hloupý. Nebo projevte souhlas tam, kde se mnou souhlasíte. Zpětná vazba je důležitá.

Mazaná loupež

Paul Newman (The Sting)

Nedobytný trezor, prohnilý zbohatlík a parta profesionálních zlodějů vedená charismatickým gentlemanem, který má plán na poslední velkou loupež, po které už nikdo z nich nebude muset do konce života krást... Nebo dokud se nenatočí pokračování.

To je takové základní schéma žánru, kterému se v angličtině říká Heist film nebo Heist movie.

Bohužel český ekvivalent tohoto termínu neexistuje a vlastně ani není divu - u nás v podobném typu filmů nemáme prakticky žádnou tradici. Komunistický diktát preferoval spíše pracovité dělníky před lupiči gentlemany a tak jediné žánrové filmy, který mi vytanou na mysli, jsou až porevoluční Andělské oči (Dušan Klein, 1994) a Prachy dělaj člověka (Jan Kulhavý, Jiří Chlumský, 2006), přičemž druhý jmenovaný jsem neviděl a ani nemám motivaci to změnit.

Průměrný Heist film má tři fáze, nebo, chcete-li, dějství, která se téměř vždy kryjí s klasickým tříbodovým schématem dramatu, jak ho vnímá americká kinematografie (expozice - konfrontace - rozuzlení).

V první fázi je definován plán a dává se dohromady tým. Divák dostává základní přehled o hrdinech, okrádaném cíli i obrysech toho, jak krádež bude provedena. Nesmí ale dostat konkrétní informace - jen náznaky, jinak by to nebylo napínavé.

Ocean's Eleven

Prim ale tvoří právě skládání týmu. To bývá největší zábava, protože, ruku na srdce, koho zajímají modráky (blueprinty) s plány banky, když může pozorovat jak se George Clooney špičkuje s Bradem Pittem a Mattem Damonem ve filmu Ocean's Eleven (Steven Soderbergh, 2001).

V první fázi jsou také položeny základy pozdějším konfliktům mezi postavami, které budou komplikovat již tak dost nesnadný plán krádeže.

V druhé třetině se zpravidla řeší samotná krádež. Její průběh se stále více zamotává a každý pokus držet se původního plánu ještě zhoršuje celou situaci. Alespoň zdánlivě.

V téhle fázi je typické, že problémy přicházejí nečekaně, zatímco jejich řešení je jen málokdy deus ex machina. Heist filmy jsou o schopnosti kriminálníků manipulovat světem kolem sebe (ať už násilím, nebo charismatem) a v takovém případě se na náhodu nehraje...

Poslední třetina filmu se hodně liší v závislosti na žánru a cílech autorů... Počínaje zatčením kriminálníků, konče jejich neuvěřitelným (avšak plánovaným) útěkem na Bahamy. Rozhodně ale v tuto chvíli dochází k finálním zvratům, zradám a odhalení plánů skrytých v jiných plánech - zejména takových, o kterých měl divák jen útržkovité náznaky, zatímco všichni zúčastnění celou dobu podle těchto plánů jeli.

Inside Man

Ty nejlepší Heist filmy ale nejsou takhle čisté. Některé začínají třeba už samotným vyloupením banky a dál sledují především útěk zločinců před zákonem. Klasikou v tomto ohledu je Quick Change (Howard Franklin, Bill Murray, 1990) což je v podstatě remake neméně dobrého Belmondova Hold-up (Alexandre Arcady, 1985).

Jiné filmy samotný zločin prakticky vynechají, respektive se o něm jen zmíní, a řeší to, co mu předcházelo a co následovalo - například Reservoir Dogs (Quentin Tarantino, 1992).

Mezi mé nejoblíbenější filmy v žánru ale patří Inside Man (Spike Lee, 2006) - zejména kvůli pointě celé loupeže a geniálně zahrané hlavní postavě, kterou není nikdo z lupičů, ale naopak Denzel Washington v roli detektiva Fraziera - a pak starší, nicméně dosud nepřekonaný The Sting (George Roy Hill, 1973) s Robertem Redfordem a Paulem Newmanem a také s jednou z nejnezapomenutelnějších melodií jaké lze zahrát na piáno.

Pochopitelně jako u každé snahy zaškatulkovat nějaký fenomén se najdou hraniční formáty nebo odvozené kategorie. Jednou z nich jsou třeba Švindlířské pokerové filmy - Shade (Damian Nieman, 2003) nebo i Maverick (Richard Donner, 1994). Poker se vůbec velmi často objevuje v rámci žánru - zejména pro jeho symboliku, kdy v pokeru platí, že amatéři spoléhají na štěstí, středně pokročilí na blufování a profíci už prostě jen manipulují ostatními ve svůj prospěch - a k tomu karty nepotřebují.

Odvozenou formou Heist filmů jsou filmy s motivem útěku z vězení, špiónské filmy, filmy s rukojmími, s plánováním/zakrýváním vraždy nebo i s pátráním po pokladu...

Hustle

Normálně bych v tomto místě skončil s psaním, ale nedá mi to, abych nezmínil ještě seriálovou Heist kategorii, která je překvapivě pestrá. Můžeme zde najít Vengeance Unlimited (1998), Hustle (2004) nebo Leverage (2008) a nebo i novější manipulátorské The Mentalist (2008), které trochu vybočuje svým detektivním charakterem, ale hlavní hrdina je šarmantní podvodník a manipulátor, takže bych se nebál jej sem zařadit.

Pochopitelně také nelze opomenout špiónský seriál Mission: Impossible (1988), který se stal předobrazem k filmům s Tomem Cruisem v hlavní roli - ty už ale z Heist žánru vybočují víc než je zdrávo a jsou filmy ryze špiónskými - i když hračičky s převleky, podfuky a vloupáními v ději zůstaly i nadále.

Takže, až se rozhodnete vyloupit banku nebo casino, nezapomeňte, že toho musíte opravdu hodně nakoukat, sehnat si dobrý tým a hlavně mě nesmíte udat jako inspirační zdroj, kdyby vás chytili.
A když se to náhodou povede, pošlete mi podíl.