Film v láhvi

Mám rád filmy, které se nějak vymykají. Ať už žánrově nebo technikou natáčení. A mám rád filmy, které zvládnou na malé ploše vytvořit velký příběh (i proto, že opačně to zvládne skoro každý).

Specifickou kategorií filmů, které proto mám rád, jsou tzv. bottle movie.

Tedy, dokud jsem před časem nenarazil na tenhle termín, tak jsem to nedokázal pořádně pojmenovat – byly to pro mě prostě TY filmy na malém prostoru, s omezenou skupinou herců a solidním scénářem... A to je vlastně definice.

Bottle movie (nebo bottle episode v případě seriálů) je prostě příběh natočený z drtivé většiny na jedné lokaci a s co možná nejmenším rozpočtem (s minimálními kulisami a obsazením).

Proč bottle movie?

Proč se tomu říká bottle movie? 

Přiznám se, že sám pořádně nevím. Můj laický odhad je, že to má něco společného s modely lodí uvnitř láhve. Velká věc, která je v místě, kam se nemohla dostat. Ale nikde jsem to zatím nenašel potvrzené. Je klidně možné, že to je odvozené od nějaké staré seriálové epizody, ve které hrála důležitou roli láhev (bez lodi). Pokud narazíte věrohodné (nebo dostatečně vtipné) na vysvětlení, rozhodně mi dejte vědět.

The Man from Earth (2007)

A proč je bottle movie tak mimořádná věc? 

Zejména kvůli scénáři. Ať už jde o seriálovou epizodu nebo celý film, většina akce stojí hlavně na postavách a jejich interakci. A to je výzva, která vyžaduje solidní námět a zkušenou ruku autora - scenáristy.

Filmy to mají o kus těžší, protože na malém prostoru musí divákovi představit řadu charakterů, než je vypustí do uzavřené arény. V seriálech už většinou postavy dobře známe a jediné, co se změnilo, je situace. Není výjimkou, že se v podobných epizodách dozvíme o známých hrdinech něco, co jsme do té doby nevěděli.

Výhodou jsou ale nízké náklady při natáčení. U seriálů se obvykle využijí již existující rekvizity nebo levnější lokace (kterou je obvykle potřeba mít k dispozici po mnohem kratší dobu) a navíc se obejdou bez většího množství statistů.

Cena je také důvod, proč je tenhle formát tak populární mezi nezávislými, nebo začínajícími filmaři. Ať už jsou ve hře vlastní peníze, nebo zdroje od producenta, každý ušetřený dolar hraje velkou roli, protože může být investovaný do věcí, na kterých se ušetřit nedá (včetně propagace).

Quentin Tarantino takhle natočil Reservoir Dogs (1992) - i když se neomezil jen na jednu lokaci, většina důležitých scén se odehraje uvnitř starého skladiště. A ušetřil i na honorářích herců (pokud je mi známo, část pracoval za procenta ze zisku, což se ukázalo jako výnosné rozhodnutí).

Známé příklady

Twelve Angry Men (1957)

Tohle zdaleka nebude vyčerpávající seznam. Spíše takové vyznání lásky (nebo vzpomínka na lásku, která mohla být). Případně doporučení nové lásky, pokud některý z následujcích příkladů neznáte.

Asi každého, kdo miluje film, už napadl jeden zářný příklad za všechny - Twelve Angry Men (Sidney Lumet, 1957) - notoricky známý a nadčasový film, který právem patří mezi klasiky a učebnicový příklad práce s charaktery i dynamikou vyprávění.

Na podobnou, i když ne tak dramatickou, notu hraje nenápadný sci-fi film The Man from Earth (Richard Schenkman, 2007), který staví jen na dialozích, postavách, a neuvěřitelně působivé What if... premise. Pokud ho neznáte, vyhněte se trailerům i anotaci a podívejte se na něj. Spoilery sice nutně nezkazí zážitek (protože to nejzásadnější odhalení padne během úvodních minut filmu), ale tomuhle poklidně plynoucímu komornímu vyprávění nesluší přehnaná očekávání.

Můj oblíbený je také film Sleuth (Joseph L. Mankiewicz, 1972), ve kterém excelují Lawrence Olivier a Michael Caine (ten si zahrál i v o něco slabším remake z roku 2007, který má na svědomí Kenneth Branagh). Je to film plný mystifikací a kreativních pokusů zmást diváka odváděním pozornosti ke zdánlivě nepodstatným detailům uvnitř domu, kde se děj odehrává, zatímco dvě herecká esa hrají mistrovskou šachovou partii s osudem.

The Breakfast Club (1985)

Za zmínku stojí i americká generační klasika The Brakfast Club (John Hughes, 1985) – film, který trpí řadou neduhů a vlastně se v něm nic zásadního nestane, ale neskutečně zábavné sledovat hereckou akci, která byla z nemalé části improvizovaná. Navíc jej řada pozdějších filmových děl hojně cituje, takže se hodí o něm vědět.

Když přejdeme k o něco výpravnějším filmům, určitě by neměl zůstat opominutý Moon (Duncan Jones, 2009) - navzdory atraktivnímu prostředí měsíční základny (která spolkla nemalou část rozpočtu) jde ale stále o komorní příběh, ve kterém hlavní protagonisty tvoří muž a robot. Alespoň ze začátku.

A než přejdu k několika seriálovým epizodám, přihodím ještě jeden film, který se pokusil... ale neuspěl (i když stále stojí za to ho vidět, protože... se z něj dá poučit).
Nezávislý hororový Circle (Aaron Hann, Mario Miscione, 2015) začíná premisou 50 lidí v jedné místnosti a sadou pravidel, která neznají. Teoreticky by mělo být napínavé sledovat, jak postupně umírají a argumentují jeden proti druhému, kdo z nich by měl přežít, ale to je zrovna ta část, kterou autoři úplně nezvládli, a smrt jednotlivých protagonistů tak nemá potřebnou sílu ve vztahu k divákovi.

Seriály v láhvi

U seriálů budu budu stručný a omezím se jen na epizody, které opravdu dobře znám, protože prakticky každý delší seriál jich několik má. Jakkoliv bych chtěl vyjmenovat alespoň tucet příkladů, u mnoha z nich by to obnášelo sledování třeba i celé sezóny, abych měl potřebný kontext, a to se mi momentálně nechce. Navíc poslední dobou seriálům nevěnuji tolik času, jako dříve.

Doctor Who - Midnight (2008)

První na seznamu mám epizodu Doctor Who - Midnight (Alice Troughton, 2008), která ve mně zanechala mimořádně silný dojem. V podstatě jde o psychologický horor o strachu z neznámého a lidech v krizové situaci. Chybí TARDIS, společnice se jen mihne, ale Doktor hraje (jako) o život.

Komediální Seriál Brooklyn Nine-Nine má epizodu The Box (Claire Scanlon, 2018), která z drtivé většiny neopustí výslechovou místnost, a i přes omezený prostor 20 minut dokáže smísit kriminální drama s bizarním humorem. Navíc se zde dále rozvíjí  a prohlubuje profesní vztah mezi dvěma důležitými postavami – kapitánem Holtem a detektivem Peraltou.

A nakonec Akta X, která nabízí jednu z mých nejoblíbenějších epizod – Darkness Falls (Joe Napolitano, 1994). Vyšetřování ve srubu uprostřed lesů, které se promění v nelítostný boj o přežití, mě jako teenagera budilo ze snů hodně dlouho. A co jsem se bavil s lidmi, tak jsem zdaleka nebyl sám. Dodnes, když mě v lese zastihne soumrak, mrazí mě v zádech.

Vaši favorité

Ani zdaleka jsem nevyčerpal seznam filmů, o kterých bych mohl mluvit, a v rámci výzkumu jsem objevil řadu dalších, které jsem zařadil na bucket list (mezi jinými třeba Exam (Stuart Hazeldine, 2009)), ale hrozně rád se dozvím i vaše tipy a doporučení. Nebo klidně i váš názor na některý z kousků, které jsem zmínil výše.
Bottle movies jsou kategorie, do které se vejde celá řada zapomenutých nezávislých děl, a já ji rád budu dál zkoumat,. kdykoliv k tomu bude příležitost.

The gaze

Když jsem začínal s blogem, jeden z prvních příspěvků které jsem uveřejnil, se týkal Kulešova efektu - střihové techniky, jejíž jádro spočívá v tom, že význam záběru ve filmu nezáleží jen na jeho samotném obsahu, ale i na kontextu vůči jiným záběrům. Což, podáno touto formou, zní asi komplikovaněji než to ve skutečnosti je...

Dnes bych chtěl jít trochu do hloubky a věnovat se specifickému způsobu, jak Kulešovův efekt využít ve filmovém střihu. A neskončím jen u toho...

Oči a jejich moc

Začnu trochou psychologie. 

Před mnoha lety jsem v časopise Psychologie dnes četl článek, který se zabýval tím, jaký vliv má pohled očí nejen na chování člověka, ale i v rámci zvířecí říše. 

Bohužel starých ročníků jsem se zbavil při svém posledním stěhování, takže neposloužím přesnými citacemi, ale text se věnoval skutečnosti, že řada zvířat upravuje vzorec svého chování na základě toho, zda je někdo pozoruje - existují například drobné ryby, které zbavují větší ryby nečistot, ale rády si pochutnají i na slizu, který chrání šupiny - k takovému chování se ale uchylují jen tehdy, když je nemohou vidět jiné větší ryby (které by pak odmítly nechat se zbavit nečistot, protože zmíněný sliz potřebují). 

A u lidí to není jinak – dlouhý upřený pohled nás dokáže zbavit sebedůvěry a soustředění, nebo nás  třeba vyprovokovat k větší aktivitě. Naše soukromé Já (když se nikdo nedívá) je výrazně odlišné od Já, které prezentujeme na veřejnosti.

Je velice těžké tenhle podvědomý mechanismus překonat – je dokonce tak silný, že článek uváděl případy, kdy i plakát s vyobrazením očí pověšený nad pracovním stolem, u testovaných osob významně ovlivnil chování a výkonnost (a osobně bych se vsadil že dlouhodobě mohl způsobovat i pocity úzkosti).

Once Upon a Time in the West (Sergio Leone, 1968)

Jsme zkrátka naprogramovaní všímat si očí a reagovat na ně.

Odráží se to například i ve způsobu, jakým je zdobíme – třeba brýle jsou dnes víc než jen zdravotní pomůcka – jde o designový doplněk a není výjimkou, že si je lidé pořizují bez dioptrických skel jako šperk. 

Make-up se pak v základu točí kolem dvou věcí – zakrytí nedostatků pleti a zvýraznění očí a rtů. A třeba divadelní líčení je z tohoto důvodu záměrně přehnané – oči musí být dobře poznat i v zadních řadách hlediště, kde by jinak obličej působil jako vzdálený flek.

Jak významnou úlohu pro nás hrají oči, ukazuje i naše reakce, když s nimi něco v pořádku nebo jsou zraněné. Dodnes vzpomínám na hrůzu při sledování scény s břitvou ve filmu Andaluský pes (Luis Buñuel, 1929). Nebo si vzpomeňte na pohádky a horory - oči bývají solidní indikátor, že monstrum má lidskou podstatu, nebo že je člověk posedlý. A nejsou k tomu (obvykle) třeba žádné vysvětlivky.

The Gaze

Jan Vermeer - Dívka s perlou (1665)

The Gaze - pohled (francouszky le regard) je termín, který má pro naše potřeby dva významy: 

• pohled, který vede (provokuje) filmový střih
• úhel pohledu - perspektiva z pohledu sociologie

Ve filmu jsou přítomné obě složky. Vzájemně se mísí, prolínají a ovlivňují a i když by bylo možné je (alespoň částečně) oddělit, je žádoucí o nich vědět a chápat je v jejich vzájemném kontextu. Což znamená, že zabrousím i do feminismu (už jen tím, že jsem použil tenhle pojem, jsem si znepřátelil řadu čtenářů), protože například pojem male gaze pro nás bude poměrně důležitý.

Kamera jako oči

Pokud filmová postava vezme do ruky knihu, divák chce vědět o jakou knihu jde. A protože film je především vizuální médium, chce to ideálně vidět - a to dokonce tím víc, čím větší důraz je na knihu kladen.
Stejně tak, pokud se hrdina náhle podívá do strany, nebo se ohlédne, je divák zvědavý, co na co se dívá.

Pulp Fiction (1994)

Tajemný kufřík (což je de facto MacGuffin) v Pulp Fiction (Quentin Tarantino, 1994) je zdrojem mnoha frustrací na straně diváků. Film sice ukazuje Johna Travoltu nebo Tima Rotha, jak se dívají dovnitř, ale nikdy nevidíme samotný (zářivý?) obsah. Dokonce ani nikdy nedostaneme uspokojivou odpověď na otázku, co uvnitř kufříku vlastně je.

Tarantino tohle udělal záměrně, aby udržel diváky v napětí. Nic, co by mohl umístit dovnitř, ať by to bylo zlato, diamanty nebo duše Marsella Wallace (což byla velice populární teorie), nemohlo být tak úžasné, jako to, co si diváci představili. Záhada je vždy pocitově cennější než její rozluštění (jak by potvrdil, J. J. Abrams, kterému se ale v LOST vymstilo to, že občas prostě musí záhady nějaké řešení mít) – navzdory tomu ale nelze před divákem tajit všechno a pořád.

Kufřík fungoval tak dobře, protože z hlediska vývoje příběhu vlastně bylo docela jedno, co je uvnitř, ale to zdaleka neplatí pro většinu záběrů. Nepsané pravidlo říká, že každý záběr (nebo scéna) musí divákovi dát odpověď na nějakou otázku a zároveň položit další.
To se snadněji napíše než konkrétně demonstruje - zejména proto, že otázky které si divák klade, nejsou z těch, které by bylo možné plnohodnotně formulovat. V dialogové scéně se záběry střídají na základě potřeby znát reakci druhé strany – ať už verbální nebo jinou – ale není v ní čas na to, aby si divák říkal: „Co si o tom Joe asi myslí? Jak odpoví?“, jakkoliv dané otázky v podstatě existují...

Street Fighter: The Legend of Chun-Li (2009)

Není proto divu, že pokud se hrdina filmu někam významně podívá, právem jako diváci očekáváme odpověď na otázku, co jeho oči vidí. A střih tuto otázku musí odpovědět.

A tady vstupuje do hry Lev Kulešov (konečně). To, co ukazujeme v návaznosti na záběr s významným pohledem (nebo i před ním), totiž může charakterizovat postavu.
Dan Olson ve své analýze Street Fighter: Legenda z Hong Kongu (Andrzej Bartkowiak, 2009) poukazuje na to, že jednu z protagonistek filmu přitahují ženy, což je znázorněno tím, že kamera sleduje její pohled a ukazuje, že pozoruje tančící dívky v klubu způsobem, který je obvykle spojovaný s tím, jak se na ženy ve filmu dívají muži (dlouhé záběry na nohy nebo prsa – de facto vnímání ženského těla jako sexuálního objektu – tj. male gaze).

To,  na co se filmová postava dívá (a jak se dívá), je nástroj, kterým lze charakterizovat postavu a odhalit její motivace, aniž by bylo nutné použít dialog. Ale jen za předpokladu, že jsou použité vizuální prvky pro diváka srozumitelné.
Což nás přivádí k...

Male gaze

Na začátek téhle části bych chtěl předeslat, že čerpám především ze sekundárních zdrojů (jako třeba videosérie Lindsay Ellis, ve které rozebírá sérii Transformers z pohledu různých sociologických škol) a zdaleka nejsem odborník. Určitě si rád přečtu fundovaný alternativní výklad/kritiku toho, co tu píšu, od někoho, kdo tomu rozumí, ale pokud budete mít pocit, že jsem nějak urazil vaši maskulinitu a budete to ze sebe chtít dostat, udělejte to u svého terapeuta, ne tady. Děkuji.

Male gaze je koncept, který je spojovaný s filmovou teoretičkou a feministkou Laurou Mulvey a její esejí Visual Pleasure and Narrative Cinema (1975 - český překlad), ve které rozebrala mechanismy identifikace s hrdinou filmu, voyeuristické potěšení z pozorování věcí, ženy coby pozorované objekty a muže jako pozorovatele a nositele narativu.

Její teorie vychází nejen z psychologie, ale i ze samotného faktu, že drtivá většina filmových tvůrců jsou muži (což se od 70. let moc nezměnilo), a jsou to právě oni, kdo utváří filmový jazyk. Estetika filmového záběru je tedy primárně mužská, stejně jako úhel pohledu vyprávění. Dokonce i v situaci, kdy je hlavní postavou žena, je na ni pohlíženo mužskou optikou (což se odráží i na kostýmech, způsobu snímání nebo agendě, kterou její charakter ve filmu má).
Tyhle věci jsou natolik ukotvené ve filmovém jazyce, že jim podléhají i ženy, které se ve filmovém štábu dostanou na pozice, jež jim dovolují něco změnit. Což ale prakticky vzato nemohou, protože by tím změnili srozumitelnost filmu pro hlavní cílovou demografickou skupinu (bílého muže).

Když se vrátíme kousek zpět k charakterizaci postavy skrz pozorování tančících dívek, je to ryze mužský narativ. Jako diváci nevíme, jak se dívá skutečná lesba na jiné ženy, ale pokud se bude dívat stejně, jako by se na jejím místě díval muž, je nám to univerzálně srozumitelné (bez ohledu na to, jaká je skutečnost).
To potom vede k bizarním situacím, kdy se natáčí film cílený na ženy, ale protože female gaze efektivně neexistuje, muži jsou zobrazované jako sexuální objekty stejným způsobem, jako by byly na jejich místě ženy – tedy skrz pohled na mužské jako jako sexuální objekt.
Ne, že by to nefungovalo – vnímání a chápání filmu je osvojená dovednost, čili ženy nemají kde jinde se naučit jiný filmový jazyk a muž s dokonalou pletí a vyrýsovanými břišními svaly, v příliš těsných džínách a košili s rozhalenkou je jim srozumitelný jako symbol sexuality (navzdory osobním preferencím). Zároveň je ale tak zprofanovaný, že je objektem nesčetných parodií – mimo jiné i proto, že je to obraz, se kterým se muž-divák obtížně identifikuje.

Starship Troopers (1997)

Male gaze je totiž i o reprezentaci. Filmy jsou natáčené tak, aby se mohl divák identifikovat s hrdinou a prožít s ním jeho vítězství a prohry. Tedy, ne každý divák – jen bílý muž přes 16 let (v případě blockbusterů). Ostatní si musí najít film, který byl zaměřený na jejich demografickou skupinu, nebo se nějak přizpůsobit.

Tahle věc vede k zajímavým dvojím standardům - ve filmu Starship Troopers (Paul Verhoeven, 1997) byl v původnám sestřihu přítomen milostný čtyřúhelník, kdy se hrdina Johnny Rico rozhoduje mezi dvěma dívkami - Carmen a Dizzy. Zároveň se ale Carmen měla rozhodovat mezi Johnnym a svým instruktorem na vojenské akademii. Testovací publikum to nelibě neslo, protože standardní narativ je takový, že ženy, které se zajímají o hlavního hrdinu, se o něj musí zajímat stoprocentně. Hlavní hrdina si může vybírat, ale hrozba toho, že by nějaká dívka upřednostnila jeho soka před ním (a zároveň nebyla zobrazená jako vypočítavá mrcha) je neúnosná. Konečný sestřih proto románek s instruktorem vynechává.

Závěr

O tématu male gaze bych mohl (po hlubším průzkumu) psát mnohem víc a uvést i řadu dalších příkladů, ale i teď mám pochybnosti, zda jsem nezahájil příliš kontroverzním tématem. Snažil jsem se ale, aby text nebyl jen o něm (i když jsem doufal, že střih si ukousne větší prostor).

Klidně mi napište do komentářů, co si o tom myslíte - zda se podobných výstřelků s feminismem zdržet nebo se jich nebát. Ostatně, pokud vám závěrečná část přijde uspěchaná a nedotažená, je to i proto, že se obávám reakcí, které sklidím.

The Martian

Střih přes osu není zaměřený na recenze, to je pole, na kterém bych lezl do zelí povolanějším a zkušenějším borcům, přesto si neodpustím několik myšlenek k filmu, který jsem viděl tuto sobotu.

A i když se budu snažit vyhýbat prozrazení zásadních zvratů, nějakým spoilerům se asi nevyhnu, proto je fér předem varovat: Pokud jste Marťana ještě neviděli, čtěte dál jen na vlastní nebezpečí!

SPOILER ALERT

V první řadě: Marťan Ridleyho Scotta je film, který mi v kinech dlouho chyběl. Poctivé sci-fi bez mimozemských civilizací, podivných proroctví, vyjebávání s fyzikou, nesoucí pozitivním poselství. A hlavně s hrdinou, který není sociopat (nebo nějakým jiným způsobem pošuk).

Vážně, to je klišé, které bylo nějakou dobu zábavné, ale už jsem ho přesycený. Navíc u postavy astronauta – profesionála, který byl vybrán pro zkoumání Marsu, by to působilo křečovitě. Takže to, že je Mark Watney chlápek s poctivým cynickým humorem a touhou žít navzdory okolnostem, je osvěžující skutečnost. Zvlášť ve srovnání s lehce hysterickou doktorkou Stoneovou z Gravitace (což jí ale nelze vyčítat – ona profesionálka nebyla).

Schválně jsem si na hodinkách odměřil obligátních 10 minut, abych posoudil, jak si Ridley Scott poradil s expozicí a musím říct, že to zvládl bravurně. Do vyměřeného času zvládl vměstnat stručné charakterizování postav (kterých je hodně, ale každá má svůj účel a hloubku) i nastolit situaci, kterou následně budou ve zbytku filmu řešit. Za to rozhodně palec nahoru (ostatně v tomhle měl František Fuka v Odvážných palcích pravdu – film předpokládá, že divák není idiot a nesnaží se mu polopaticky sdělovat zbytečná fakta, která si sám dokáže odvodit).

A konečně střih.

Tady jsem zažíval rozporuplné pocity.

Na jedné straně jsem byl nadšený z toho, jak si Scott poradil s komunikací mezi Zemí a Marsem (zpoždění zůstalo jako cosi na pozadí, ale zároveň se netvářil, že komunikace probíhá v reálném čase). To je jednoznačně plus.

Střih byl dobře načasovaný, využíval situační komiku a pomáhal s úsporou filmového času pro scény, které potřebovaly delší čas na to, aby patřičně vyzněly.

Bohužel tu byla i jedna věc, která mě jako střihače trochu rozčilovala.

Nelze ji považovat za přímou chybu, ale z profesního hlediska šlo o projev lenosti. Zrychlovačky.

Jako divák chápu, proč byly použité, ale v bližších záběrech působí nechtěně komicky až amatérsky. Přitom stejné informace (překlenutí času v horečné aktivitě) by šly předat i mnohem rafinovaněji.

Zrychlený záběr je prostě klišé a do určité míry projev tvůrčí impotence. A to mě u filmu, který je po mnoha jiných stránkách perfektně zvládnutý, opravdu mrzí.

Zalijte příběh horkou vodou...

Přiznám se, že dlouhou dobu jsem tvrzení, že existuje pouze sedm různých příběhů, považoval za floskuli. Znělo to jako nesmysl, který shazuje celé klasické i moderní vypravěčství – a v reakci na to jsem vždy (sám, nebo ve spolupráci s přítomnou společností) zkoušel vymyslet několik různorodých příkladů, které by to vyvrátily.

Zpravidla jsem skončil u čtyř typických schémat a pak myšlenkami odbočil ke konkrétnímu příběhu a tomu, jak si poradil se schématem, o kterém jsem právě přemýšlel.

Nikdy jsem se nedonutil k tomu, abych si o zmiňovaných sedmi archetypálních příbězích něco dohledal nebo vydržel u obecných úvah.

Až teď.

Mýlil jsem se – podle všeho těchto sedm základních témat, která jsou stále dokola opakována, existuje.

Ale není to žádná instantní polévka, kterou by stačilo zalít vroucí vodou, aby po chvíli vznikl kvalitní příběh – podobně jako u suflé platí, že znát recept je jen malá část celého procesu. A dobrý kuchař si může dovolit vynechat nebo alternovat některé ingredience, aby přizpůsobil výsledek svým požadavkům.

Tedy, opustím-li kulinářská přirovnání, sedm archetypálních příběhů není žádným omezením. Je to jen výčet smysluplných cest, kterými se děj může ubírat. A dobrý vypravěč tyto cesty zná a umí je přizpůsobit svým potřebám. 

Preventivně doplním, že archetypální příběh nemusí být nutně určující pro celý film. Například vztah mezi dvěma postavami je sám o sobě formou příběhu, který se odehrává paralelně k hlavní zápletce.

Každé vyprávění se (v případě potřeby) dá rozložit na řadu menších historek – a ty mohou být definovány vlastním archetypem.

1. Souboj

Nejklasičtější archetypální příběh. Hrdina stojí proti mocnému nepříteli. A je docela jedno, zda jde o jedince, nebo o celou organizaci či národ. A nemusí jít nutně o fyzickou konfrontaci - i boj malé firmy proti gigantické konkurenci se počítá (Dodgeball). Nebo sportovní soupeření dvou rivalů (Rush).

Typicky sem patří bondovky. A v souvislosti s nimi nelze nevzpomenout na citát z filmu Kingsman: „I always felt that the old Bond films were only as good as the villain.“

Další klasikou je pak třeba film Sedm statečných, respektive Sedm samurajů, a další... Příkladů je plno.

2. Proměna

Ošklivé káčátko. From zero to hero. Popelka.

Příběh sledující cestu hrdiny od nejistých začátků až na vrchol je vždy poutavý. Je to příběh, se kterým se divák snadno identifikuje a nechá se jím pohltit.
A je docela jedno, zda je základem romantická linka (Pretty Woman) nebo akční (například v Karate Kid hraje motiv souboje až druhé housle – důležitá je zejména Dannyho proměna pod vlivem pana Miyagiho)

3. Výprava

O něco přesnějším označením tohoto archetypu by bylo původní anglické „Quest“, ale v českém prostředí tento výraz není dostatečně zažitý, i když mnohem lépe vystihuje podstatu archetypu.

Trilogie Pán prstenů je typický modelový příklad – Skupina hrdinů se vydává do Mordoru, aby zničili prsten patřící Sauronovi a tím ho oslabila.
Snadno sem ale zařadíme i většinu heist filmů nebo Indiana Jonese. Důležité je, aby hrdinové (nebo i osamocený hrdina) měli nějaký úkol a překonávali překážky, které jim brání v jeho splnění – samotná cesta je jen volitelný doplněk.

4. Cesta a návrat

Hrdina vyráží na cestu, která ho poznamená a vnitřně změní, což si uvědomí až ve chvíli, kdy se vrátí zpět domů. Přičemž nemusí jít nutně o cestu jako takovou - stačí i zážitek, který jej silně poznamená. Samotná proměna charakteru je tím hlavním (což archetyp odlišuje od podobné Proměny, která akcentuje vnější změny).
Jako krásný příklad funguje třeba The Secret Life of Walter Mitty, rocková road-movie Almost Famous (nicméně většina dalších road-movies sem spadá také).

5. Komedie

Podstatou archetypu komedie je člověk uvržený do nezvyklé situace, vláčený okolnostmi, nad kterými nemá plnou kontrolu – tu se během příběhu snaží získat, což se mu nakonec podaří.
Spadá sem velká část klasických romantických filmů a (nijak překvapivě) komedií. Třeba klasický Trading Places (Záměna), Four Weddings and a Funeral nebo Bean. Troufale bych zařadil i Groundhog Day i když jsem nějaký čas váhal, zda se nejedná spíše o Cestu s návratem.

6. Tragédie

V klasickém dramatu by šlo o příběh padoucha, jehož smrt na konci zajistí, že vše dobře dopadne, ale v širším slova smyslu se dá mluvit o tom, že k dovršení příběhu musí dojít k nějakému zásadnímu (a nepříjemnému) zlomu. V Romeovi a Julii na konci neumírá padouch, ale pubertální milenci, v Dog Day Afternoon (natočeném podle skutečné události) jsou zločinci nakonec dopadeni (toto nepovažuji za spoiler), v Apocalypse Now... no, Kurtz nakonec zemře.

7. Znovuzrození

Znovuzrození je podobné Cestě a návratu, jen s tím rozdílem, že zápletka se netočí okolo reakce hrdiny na společnost (a společnosti na něj), ale na samotný moment té změny. Většinou k lepšímu. Hrdina může začínat jako padouch, který na konci prohlédne a překoná své sobectví... nebo něco podobného. Pokud sledujete animované filmy, pak vám pravděpodobně vytanul na mysli film Despicable Me. Ale můžeme sem zařadit i příběh putujícího bojovníka, který začne hru na obě strany s místními gangy (Yojimbo, A Fistful of Dollars, Last Man Standing). V podstatě každý příběh, na konci kterého se ukáže, že hrdina není až takový parchant, ale má pod drsnou slupkou srdce ze zlata...


Potíž s tímto dělením je, že některé filmy se opravdu těžce zařazují. Pro část zápletky si vypůjčují z jiných archetypů a (jak už jsem zmínil) dobří scenáristé usilují o zboření klišé.
Není  proto žádné překvapení, že tento model (z pera Christophera Bookera) má své příznivce i zavilé odpůrce.

A aby toho nebylo málo, používá se ještě jedno sedmibodové členění příběhu (tentokrát odvozené od povahy konfliktu –  sir Arthur Quiller-Couch):

1. Člověk proto člověku
2. Člověk proti přírodě
3. Člověk proti bohu
4. Člověk proti společnosti
5. Člověk v centru dění
6. Muž proti ženě
7. Člověk proti sobě samému

A to ještě není konec! Existuje dokonce dělení příběhu do 3 kategorií (William Foster-Harris), nebo do 20 (Ronald B. Tobias) a 36 (Georges Polti)!

Poltiho teorii se možná v budoucnu budu ještě věnovat, popisuje totiž nikoliv 36 příběhů, ale 36 dramatických situací, které mohou v příběhu nastat. Stejně tak nebude od věci podívat se na archetypy samotných postav (hrdinů).

Jaké příběhy byste do jednotlivých archetypů zařadili vy? A připadá vám toto dělení užitečné?

Autorský rukopis a umělecké chyby

Pokud chcete autorsky růst, musíte se občas zastavit a zkusit počkat. Věnovat se něčemu novému. Jiným věcem, zkoušet nové postupy, poslouchat, co vám mohou říct ostatní.

Poslední rok jsem strávil především tím, že jsem psal (věci do školy, poezii a povídky) nebo četl o médiích, lidech a věcech, které je spojují. Také jsem sledoval celou řadu stránek, které se věnují filmovému umění. 

Velká část toho, co jsem se za tu dobu naučil, by si zasloužila objevit se tady, ale nechtěl jsem vykrádat práci jiných autorů. Raději si počkám, až v tom objevím něco svého, co k tomu bude dobré doplnit.

Pokud ale chcete studovat film spolu se mnou, můžu doporučit sledovat stránku No Film School. Je tam mnoho užitečných článků a odkazů na lidi, kteří se filmu odborně věnují v celé řadě profesí. Stránka de facto funguje jako rozcestník, který pro vás shromažďuje veškeré dostupné rady (v angličtině).

Nedávno jsem tam narazil i na video se záznamem cca osmiminutového kurzu pro mladé začínající filmaře od Roberta Rodrigueze.

Ten měl celou řadu dobrých rad - zejména tu, že by filmař měl umět dokonale pracovat s technikou, kterou má, aby se jí potom nemusel nechat omezovat (protože kreativita je jednodušší, když vám nepodráží nohy to, že něco neumíte udělat).
Jedna věc mě ale trochu rozčílila.

Bylo to, když řekl: Tell everyone that your mistakes are art. You can get away with a lot that way.

Tenhle přístup nemám rád. Zejména u lidí, kteří s filmem teprve začínají. A vlastně nejde jen o film - v libovolné profesi jen vzdáleně související s uměním.

Tahle výmluva je totiž tak moc pohodlná, že u ní člověk nakonec strašně rád zůstane a uvěří jí. Zejména když kolem sebe dokáže shromáždit dostatek lidí, kteří tuhle záměnu chyb a umění neumí odlišit a propagují ho jako novátora.

Všichni děláme chyby. Když střihám, není den, abych nějakou neudělal. Ať už je malá, nebo obrovská a do očí bijící. A není na tom nic zlého - pokud si to dokážete připustit a poučit se z toho.

Bohužel, film je komplikovaná věc. Při psaní povídky nebo semestrální práce do školy můžete smazat překlep nebo přeformulovat celý odstavec, ale když máte natočený materiál, tak je, zejména u náročných scén, těžké se do nich pustit znovu. Sehnat znovu celý štáb, herce, domluvit lokaci... to může být skoro nemožné.

Takže tady bych Roberta Rodrigueze poupravil: Změňte své chyby v umění. Udělejte z nich součást autorského rukopisu, podle kterého vás poznají.

Znamená to rozpoznat chybu a umět ji využit. Samozřejmě nemůžete přetočit scénu, kvůli které jste si se starostou obce domluvili půldenní uzávěrku úseku vedlejší silničky, jen proto, že vám záběr pokazil mizerný odlesk světla. Ale možná dokážete najít scény, kde podobný odlesk vytvoříte uměle (nebo je snazší je zopakovat), způsobem, který bude dějotvorný.

Může ten záblesk charakterizovat postavu nebo nějaký zlom v příběhu?

Je to pochopitelně těžké. Ne vždy je to možné a nemusí se to povést, ale je velmi dobré tímhle směrem uvažovat.

Jsou režiséři, kteří do svých prací umisťují nezapadající předmět, jako určitou formu podpisu.

Jeden z režisérů seriálu Stargate Will Waring takhle kdysi v žertu dal do auta ananas, když se natáčela filmová honička. Když se pak jelo naostro, zapomněl ho dát pryč a od té doby do většiny svých děl umisťuje právě tohle tropické ovoce. Často i do nepatřičných situací!

Podobně (ale tam už se jedná o ryzí záměr od počátku) Martin Scorsese ve filmu The Departed (2006) zobrazuje postavy, které v příběhu zemřou, tak, že v záběru poblíž nich je nějaký kříž nebo křížení.

Je docela zajímavé to pozorovat.

Takže... možná vám při natáčení něco nevyšlo. Fajn. Nemusí to být tragédie.

Dokážete tím nějak charakterizovat postavu? Můžete to použít pro střih (a opakovat to tak, aby to mělo význam)? Jste ochotní z toho udělat součást své filmové identity (tohle dobře rozmyslete... může to být i horší)? Musí tam ta scéna (záběr), kde je chyba, nutně být? Nešlo by to udělat jinak?

Ta otravná chyba totiž může nakonec znamenat to, že se dopustíte nějakého toho opravdového umění, aniž byste to museli předstírat. A navíc, když se snažíte chybu zopakovat, docela dobře se naučíte jí příště vyhnout, protože budete vědět, jak funguje.

Dalo by se dokonce říct, že tohle je jedno z tajemství kreativity velkých filmařů. Když máte na place desítky lidí, je chyba nevyhnutelná, i když jsou všichni profesionálové. Někdy je proto lepší je nechat tu chybu udělat cíleně a řízeně. Nebo s ní dopředu počítat jako s možností.

Humor podle pravidel

28. května byl do světa oficiálně vypuštěn crowdfundingem financovaný projekt Kung Fury. Filmová pocta všem špatným filmům 80. let, na kterých moje generace vyrůstala, když se k nám v 90. letech konečně dostaly. A nejen pocta, ale vlastně tak trochu (hodně!) i parodie.

Což mě dostává k tom, co je podle mě důležité...

Humor

Všeobecně se ví o tom, že tajemstvím humoru je překvapení (kdejaký komik vám to potvrdí).

Anekdota je proto vlastně krátký příběh, který vybuduje určitá očekávání a je korunován překvapivou pointou, která je není děsivá (tím se liší od hororu), ale působí absurdně.

Staví na sdílených vědomostech a kulturní zkušenosti a tedy i určitých očekáváních. Proto jsou vtipy z jiných kultur obtížně uchopitelné a zhusta nepřeložitelné – a nemusí jít jen o problém se slovní hříčkou nebo idiomem. Vlastně stačí i jen to, aby byl příliš odborný a nemusí dojít k plnému pochopení.

Pokud nevíte, kdo byl M. C. Escher, humornost tohoto kresleného vtipu poněkud utrpí.

V našich podmínkách máme obecně chápané archetypy omezených policistů a hloupých blondýnek, sprostých (ale ďábelsky prohnaných) Pepíčků, dvojici cirkusového klauna a ředitele... V jiné zemi a za jiných podmínek se ale chápání takových osob může lišit.
Součástí populárního meme o černoších v USA je to, že se živí především melouny a kuřecími křidélky z KFC. Je to stereotyp, který má podobné kořeny jako naše vtipy o tom, že cikáni kradou (vtip o cikánském triatlonu asi znáte). 

Dnes propojení internetem a mísení kultur (nevyhnutelné a přirozené) spoustu bariér v humoru odstraňují a dříve nepochopitelné vtipy se tak stávají univerzálními (často stačí upravit místopisné údaje a jména, aby nezněly příliš cize). Navíc dochází i k tomu, že  vznikají metavtipy pracující se znalostí určitého klišé.

Jakmile jste slyšeli dost vtipů o trojici, která se o něco pře nebo se věnuje nějaké činnosti (u nás obvykle Čech, Rus a Američan, jinde třeba kněz, pastor a rabín, případně příslušníci nějakých typických povolání), nevyhnutelně vás pobaví následující vtip:

Čech, Rus a Američan vstoupí do baru. Barman se na ně podívá a prohlásí: „To má být nějaký vtip?“

 A i ten je už pomalu vyčpělý.

Filmová komedie

Komedie ve filmu se řídí stejnými principy, jaké platí pro libovolný jiný druh humoru.

Vybudují  se situace a vloží do nich nečekané zvraty, které lze navíc snadno řetězit a/nebo vytvářet running joky.

Vzhledem ke své formě je filmová komedie velmi citlivá na načasování a dobrou interpetaci. Dobře napsaný gag snadno potopí špatný střih nebo herecký výkon, a naopak – kvalitní filmařina občas vymáčkne z unylé scény vtip, který se stane kultovním.

Výše uvedené video rozebírá filmařské postupy Edgara Wrighta, který je typický tím, že humor předává nejen ve formě dialogů nebo standardních vtipných situací, ale hraje si i s obrazem a neotřelými technikami, jak přinést komedii tam, kde by ji divák nemusel čekat.

(Pokud kanál  Every Frame a Painting ještě nesledujete, a myslíte to se střihem a filmy vážně, napravte to. Dozvíte se spoustu informací, i když je v angličtině.)

Filmová parodie

Žánr parodie jde ještě dál. Používá i zavedené formy humoru, ale mnohem víc staví na znalosti předlohy a žánrů.

Ne všechny žánrové parodie jsou dobré. Scary Movie (Keenen Ivory Wayans, 2000) asi ocení jen opravdu zarputilí fanoušci hororů a laciných pubertálních vtípků, ale Hot Shots! (Jim Abrahams, 1991) se stalo kultovní záležitostí i mezi lidmi, kteří v životě neviděli Top Gun (Tony Scott, 1986) nebo Dances with Wolves (Kevin Costner, 1990).

A navíc, druhý díl Hot Shots! Part Deux (Jim Abrahams, 1993), kvalitou překonal svého předchůdce, což u parodií není zdaleka běžné.

Co ale bylo tak podstatné pro úspěch té dvojice? Kromě parodie konkrétních (notoricky známých) scén z klasických filmů (ve dvojce se opřeli i do Casablancy!) pracovali i s nejklasičtějšími klišé, která jsou společná snad všem akčním filmům.

Tohle Scary Movie nedokázalo tak dobře prodat, když došlo na hororový žánr.

Podobně se Kung Fury Davida Sandberga vydalo cestou, kdy si nedělá legraci z konkrétních děl (až na pár výjimek), ale poukazuje na to, co bylo na osmdesátkových videobijácích tak špatné, že jsme to milovali, i když jsme se styděli to přiznat. V jedné chvíli ukazuje na klasické Buddy cop movies a vzápětí už prolétá mystickým kung-fu mojo, kdy se hrdina bez větší námahy naučí prastaré bojové umění za pár okamžiků.
A pokaždé, když už si člověk říká, že to začíná být vyčpělé, a úžas nad vtipností začíná být nahrazován pocitem trapnosti, změní se paradigma a vynoří se další žánrový odkaz.
Hackerský osmdesátkový film a vzápětí akční fantasy s kulomety a dinosaury? Žádný problém! A když je nejhůř tak se změní i celkový výtvarný styl filmu.

David Sandberg odhalil to, co spojuje dobré parodie – láska k žánru a jeho dokonalé pochopení.

Filmový kritik by mohl namítat, že mnohdy jsou parodie až nedůstojné k předlohám, ze kterých čerpají, ale ve skutečnosti dobrá parodie, jakkoliv urážlivá bude, v sobě nese obrovskou úctu k tomu, z čeho si dělá legraci. Nenávist a opovržení nefunguje – divák to většinou pozná a smát se nebude, protože takový přístup uráží i jeho. K tomu, aby se dobře bavil, potřebuje předlohu znát a milovat stejně jako tvůrce jehož parodii sleduje.

Proto se zavilý trekkie, přestože viděl Star Wars, nebude nijak extrémně bavit u Spaceballs (Mel Brooks, 1987). Nemá totiž ten důvěrný vztah k tématu a jeho zákonitostem, který by mu dovolil se bavit při nečekaných zvratech. Což neznamená, že by se nebavil vůbec, jen se asi nebude smát všemu, co tvůrci na diváky uchystali.


A jaké jsou vaše oblíbené parodie, nebo dokonce oblíbená scéna z parodických filmů? Nebo oblíbené klišé?
Úmyslně jsem vynechal české parodie, jako třeba Mazaného Filipa (Václav Marhoul, 2005) nebo klasiku Limonádový Joe aneb Koňská opera (Oldřich Lipský, 1964). 
Jak se díváte na ně? Máte pocit, že české parodie snesou srovnání s těmi zahraničními?

Tear down the wall!

Při psaní předchozího, nepříliš filmového, článku jsem narazil na pojem Čtvrtá stěna. Respektive Boření čtvrté stěny.

Pro lidi alespoň trochu zběhlé v divadle nebo filmové dramaturgii to rozhodně není neznámý pojem a představuje jednu z možných technik, jak vtáhnout diváka do děje a pomoci mu navázat emocionální pouto s hrdinou.

Ve zkratce: Pojem čtvrtá stěna odkazuje na divadelní jeviště, které je ohraničené třemi reálnými stěnami a jednou imaginární zdí, skrze kterou diváci sledují probíhající děj. Tato čtvrtá stěna obvykle tvoří neproniknutelnou bariéru – dokonce i ve chvílích, kdy některá z postav vede složitý monolog směrem k publiku, zřídkakdy překročí tu hranici, kdy přizná, že se je vědoma jeho existence (a toho, že je sledována).

Za dnes už klasické boření čtvrté stěny je považována divadelní hra z roku 1904 Peter Pan (J. M. Barrie), kdy se v jednu chvíli titulní postava otočí k divákům a vyzve je, aby zatleskali, pokud věří na víly, což má zachránit život víle Zvonilce (Tinkebell).

Annie Hall (1977)

Ve filmu

To, čím je Peter Pan pro divadlo, tím je Annie Hall (Woody Allen, 1977) pro film. Nejen, že Allenův hrdina opakovaně hovoří k divákům a vysvětluje jim svůj názor, ale dokonce neváhá do diskuse s diváky zatáhnout i další postavy a také legendárního amerického odborníka na média Marshalla McLuhana.

A to vše především proto, že: „Cítil jsem, že mnoho lidí v publiku má stejné pocity a problémy. Chtěl jsem je přímo oslovit.“ 

Což z Allenova hlediska dává smysl. Není to nakonec jediná zvláštnost, které se v rámci filmu dopustil.

Nicméně zastavit se jen u Annie Hall by byla věčná škoda. Dnes máme celé (nekompletní) seznamy filmů, kde k proboření čtvrté stěny došlo. A nejde jen o filmy:

Už původní House of Cards (Paul Seed, 1990) byl ve znamení toho, že se hlavní postava (slovo hrdina se zdráhám použít) Francis Urquhart opakovaně obrací k divákům a vysvětluje jim své postoje, americká adaptace (opravdu jste si nemysleli, že by to byl zcela originální nápad, že ne?) tento trend pouze drží.

Podobně se v televizi stále častěji objevují Mockumentary (Kvazidokumenty? Jak to sakra přeložit?) jako třeba The Office / The Office (2001 / 2005), kde jednotlivé postavy komentují své akce s odstupem na kameru, jako v nějaké reality show.

Jay and Silent Bob Strike Back (Kevin Smith, 2001)

To je ostatně docela zajímavé: v rámci dokumentárního žánru (jakkoliv je třeba parodií, jako právě The Office) jsou interview s respondenty zpravidla natáčena tak, že zpovídaná postava hovoří s někým mimo záběr, ať už je to přímo kameraman nebo redaktor. Plnohodnotné proboření čtvrté stěny ale přichází až ve chvíli, kdy se hrdina otáčí přímo k divákům, což v drtivé většině případů doprovází pohled přímo do čočky kamery. O síle pohledu a významu lidských očí jsem se zmiňoval už dříve, ale jen pro připomenutí: lidské oči a pohled do kamery přitáhnou divákovu pozornost se spolehlivostí srovnatelnou s dělovou koulí hozenou do mísy s pudingem. Proto je obracení se na diváka tak intenzivní.

Klasické kusy

Nebudu zabíhat hluboko do historie (to už jsem splnil s Annie Hallovou). Poslední dekády přinesly spoustu filmů, které jsou takřka ikonické, když dojde na boření stěn... a určitě stojí za to si některé připomenout.

Lord of War (Andrew Niccol, 2005) je jeden z mých oblíbených. V podstatě autobiografie obchodníka se zbraněmi vyprávěná divákům, i když skutečné prolomení čtvrté stěny proběhne jen na začátku a konci filmu. Nicméně tohle je klasický příklad. Ne všechny filmy musí se čtvrtou stěnou pracovat opakovaně. její využití jakožto rámce je naprosto v pořádku, zejména pokud je celé vyprávění proložené voice-over monology hrdiny a film je sledován z jeho perspektivy.

Fight Club (1999)

Fight Club (David Fincher, 1999). Klasika. Zejména vysvětlení toho, co Tyler Durden provádí během promítání v kině (sám mám promítačský průkaz a tuhle práci jsem dělal – ale mnohem zodpovědněji – takže je to pro mě srdeční záležitost, jakkoliv je to blbost).

Spaceballs (Mel Brooks, 1987) jsou zase trochu jiný případ. Namísto oslovení diváků postavy přiznají to, že jsou ve filmu skrze sledování VHS s probíhajícím dějem. I to je prolomení čtvrté stěny – zejména když se Lord Helma otočí směrem do kamery a sleduje právě tu zeď, která ho od diváků odděluje, jako by tam něco hledal.

Mám rád i drobné úlety v The Mask (Chuck Russel, 1994), a celou řadu jednorázových, ale přesto významných, pohledů do kamery. Když takové mrknutí přijde v pravý moment, je to jako by vám protagonista sděloval, že to, co teď dělá, je určeno především vám, protože VY víte. ;-)

Pokud nemáte dost, tady je ještě něco navíc: 400 různých prolomení čtvrté stěny v jedné dlouhé kompilaci, která opravdu stojí za to. Užijte si to.

První a poslední

U knih (a povídek) je důležitá první věta. A občas stane, že ta poslední zkazí celkový dojem. Filmy fungují podobně.

Už jsme si řekli, že prvních cca 10 minut filmu rozhoduje o tom, nakolik se nám příběh líbí, ale, jak už to bývá, je v tom mnohem víc.

Podobně jako Jacob T, Swinney jsem si všiml určité symetrie mezi prvním a posledním záběrem filmu Gone Girl (David Fincher, 2014), kde dokonce první záběr vyvolává otázku, na kterou během filmu divák zapomene, aby byly v posledním záběru zodpovězena...
A zatímco já jsem se zastavil u pouhého: „To je ale zajímavé. Líbí se mi, jak s tím Fincher pracuje.“, Swinney šel výrazně dál...

Nikdy jsem se nevěnoval systematickému pozorování a třídění filmů do takových detailů a jsem opravdu vděčný lidem, kteří na to mají dost času a trpělivosti. A kteří navíc umí svá zjištění dobře prodat.

Swinneyho analýza mě do budoucna donutí všímat si dalších drobností – i když mi dost lidí říká, že to je moje nemoc z povolání, a že si kvůli tomu filmy nemůžu užít. Ale opak je pravdou.

Náhled do struktury filmového díla je jiný než běžný konzum (jakkoliv to zní povýšeně). Mnohem víc oceňuji, když si autoři hrají a dokazují, že umí používat vypravěčské prostředky způsobem, který je svěží a iniciativní. Je to dalece za hranicí líbí/nelíbí, která se u mě uplatňuje také, ale i špatný film může v mých očích hodně získat, když je kvalitně natočený.

Teď se ale pohodlně usaďte a podívejte se na první a poslední záběry očima Jacoba T. Swinneyho.

First and Final Frames from Jacob T. Swinney on Vimeo.

Rozhodně nelitujte času a podívejte se i na další jeho sestřihy. Stojí za to.

Breaking point

Když člověk, ať už je to filmař nebo spisovatel, vypráví příběh, obvykle naráží na to, že existují jistá schémata, kterých je dobré se držet. Pravidla, jež je nutné znát a chápat.

Tohle je věc, kterou opakuji neustále a ano, existují výjimky. Jenže ty výjimky vycházejí ze znalosti pravidel (na obou stranách sdělení) a hry s nimi.

To je i případ jevu, kterému se občas říká bod zlomu nebo breaking point.

Drama!

Každý, kdo se alespoň základně orientuje v antickém dramatu (tj. absolvoval střední školu) ví, že podle Aristotela se děj dramatu (respektive tragédie) dělí na pět fází. Expozici - Kolizi - Krizi - Peripetii a Katastrofu. Což je obecně rozšířený omyl, kterému jsem dlouho sám věřil!

Za tímto dělením nestojí Aristoteles, nýbrž německý divadelní teoretik Gustav Freytag z 19. století.

Sám Aristotles byl při svém dělení zdaleka nejblíže tomu, jak dnes uvažuje Holywood. Když tedy Syd Field dělil děj na Setup - Confrontation - Resolution, byl antickému Řecku mnohem blíže než my v Evropě.

Příběh! 

Proč o tom píšu?

Breaking point se totiž nejsnáze definuje jako moment na samém konci Krize. V příběhu je to ten okamžik, kdy protagonista zdánlivě ztratil všechny možnosti, jak by mohl situaci zachránit. Konflikt dospěl ke svému vrcholu, všechny naděje jsou ztraceny...
Je to ten okamžik, kdy detektivovi policejní náčelník sebere odznak i zbraň, důkazy vedou do slepé uličky a jediné, co zbývá je sáhnout po sklenici bourbonu.

Zlomový okamžik je důležitý zejména v akčních filmech. Ukazuje divákovi, že hrdina je zranitelný, jde mu opravdu o hodně a rozhodně se nemůže spoléhat na to, že mu vše vyjde. Je důkazem toho, že k tomu, aby se konflikt vyřešil, je nutné hodně obětovat. Možná i všechno.

Aby to bylo pochopitelnější, uvedu několik příkladů. Nicméně se při tom nelze vyhnout spoilerům, za což se předem omlouvám.

Loňský akční blockbuster Edge of Tomorrow (Doug Liman, 2014) nám poslouží velmi dobře, už jen proto, že je v něm několik momentů, které lze za zlomové považovat – a fungují velmi dobře.
Drtivou část filmu sledujeme Toma Cruise, jak se mění ze zbabělého úředníka v mašinu na zabíjení mimozemšťanů. A zdá se, že ho nemůže nic zastavit. Přesto propadne depresím a zběhne. Tou dobou už je velmi schopný a v bitvě může obstát způsobem, jaký nechává jeho spolubojovníky daleko za ním. Přesto to téměř vzdá a vidí, jak se svět řítí do záhuby.
Ale to ještě zdaleka není zlom, i když v jiném filmu by jím rozhodně byl. I v tomto okamžiku je totiž prakticky nezničitelný. Stačí mu zemřít a restartovat den.
Pak ale konečně objeví způsob, jak porazit nepřítele a... přijde o svoji schopnost.
Je přivázaný k lůžku v nemocnici, obviněný z mnoha zločinů a pokud nyní zemře, mimikové definitivně vyhrají. Cokoliv odteď udělá, je čin zoufalého muže, který neskutečně riskuje. A napětí na straně diváků se dá doslova krájet.

Nebo jiný příklad. Naprostá klasika je The Matrix (Wachovští, 1999) – a zlomovým okamžikem je souboj s agentem Smithem v podzemce. Je to dokonce esenciální způsob vyprávění zásadního souboje. Bez ohledu na to, jak moc se Neo snaží, po každém jeho úspěšném útoku dostane o to brutálnější výprask.
Dokonce plive krev.
A je jedno, že se po drtivé ráně zvedne a předvede velkolepou sérii úderů, které by jej měly vrátit zpět do hry, Smithovi to nijak nezabrání v tom, aby ho opět srazil na kolena.
Nakonec Neo (a to už v odkazovaném videu není) dosáhne malého zoufalého úspěchu, který mu koupí čas, aby mohl utéct, ale ten okamžik před tím, kdy klečí v kolejišti, se zdá, že je konec.

Podobně například Rocky (John G. Avildsen, 1976) a vlastně i jeho pokračování – závěrečný souboj v ringu je strukturovaný obdobným způsobem, jako bod Davida s Goliášem.
I když tady je zlom posunutý mnohem blíže k samotnému závěru (second plot point - jsme v americké kinematografii, nezapomínejme).

Efekt!

Jak už jsem napsal, zlomový moment je něco, co divákovi ukazuje, že hrdina je zranitelný. Že má co ztratit a reálně to opravdu hrozí. Vytváří (rozšiřuje) propast mezi tím, co zvládne, a o co usiluje. A právě to vytváří ten kýžený heroický moment.

Hrdinové mající všechno takříkajíc na háku jsou zábavní, ale divák o ně téměř nemá strach. Tak nějak očekává, že přese všechno, co se jim postaví do cesty, uspějí.
Proto je tak těžké natočit zajímavý film o Supermanovi. Jak je možné efektivně (a třeba i efektně) zlomit někoho, kdo je nezničitelný? Dokonce ani Doomsday ho nedokázal zlikvidovat! A to byl nějaký borec. Nerd Alert!

Naproti tomu třeba Kick-Ass (Matthew Vaughn, 2010) je obyčejný kluk ze střední školy a k tomu, aby byl v problémech, stačí i jen to, aby se do něj pustilo víc protivníků naráz. Takže když skončí přivázaný k židli, tluče ho skupina gangsterů a hrozí mu, že uhoří zaživa, je to opravdu vážné. V ten moment lituje toho, co udělal a co už nestihne v životě udělat... Bod zlomu!
Ve druhém díle Kick-Ass 2 (Jeff Wadlow, 2013) je zásadním okamžikem chvíle, kdy Daveovi zabijí otce. To už je prakticky klišé, ale v rámci žánru funkční.

Motiv zesnulého přítele (nebo někoho jiného blízkého) je velmi oblíbený a není omezený pouze na akční filmy.
Ve Fontáně (Darren Aronofsky, 2006) zemře Isabel právě ve chvíli, kdy je Tomas krok od jejího vyléčení a jeho zoufalství zakalené hněvem je jedním z velmi silných okamžiků filmu. Právě díky němu je to, co potom přijde, tak silné a očišťující.

V romantických filmech se pak celý dlouhou dobu budovaný vztah sesype jako domeček z karet. I to je zlomový moment. Je nutný k tomu, aby o něco více vyniklo závěrečné usmíření.
Bylo by k ničemu, kdyby si ti dva zamilovaní tvrdohlaví pitomci promluvili jako dospělí a vzájemně si naslouchali. Ale.. věřil by jim potom někdo hloubku toho citu, kdyby nemuseli nic obětovat a prokázat svoji věrnost navzdory okolnostem?

Zlom!

Breaking point je dokonalý vypravěčský nástroj. Není snadné jej zvládnout – pohybuje se na samé hraně klišé a když to s ním tvůrce přežene působí zbytečně samoúčelně. Ale jakmile se to povede, diváci přestávají dýchat a zapomínají i na to, že právě vypili velký kelímek limonády a už nějaký čas se jim chce na záchod.

Schválně si vzpomeňte na své oblíbené hrdiny a zkuste u nich určit jejich zlomové momenty. A o své poznatky se podělte v komentářích. Budu se těšit.

Romantické filmy

Nejsem nijak velký nadšenec osobních žebříčků, ale už jsem tu měl seznam oblíbených vánočních filmů, a když už mám 14. února čas (nemusím do práce ani právě nemám komu věnovat svůj čas), řekl jsem si, že by stálo za to dát dohromady nějaký seznam oblíbených romantických příběhů...

Nejde o objektivní hodnocení a u některých příběhů se dá diskutovat nakolik ještě jde o romantický příběh, ale i o tom osobní žebříčky jsou – podněcují debatu. Takže pokud máte vlastní seznam, nebojte se napsat komentář.

Na hromnice o den více

Groundhog Day (Harold Ramis, 1993) je klasický příběh o nápravě špatného charakteru a získání osudové lásky. V žánru romantické komedie ale dosud nebylo natočeno nic lepšího.

Bill Murray hraje jako o život a Andie MacDowell mu zdatně sekunduje... A člověk si musí položit otázku: Kdybych stále dokola prožíval ten samý den, jak by mě to změnilo? 

O Groundhog Day se poslední dobou hodně mluvilo v souvislosti s filmem Edge of Tomorrow (Doug Liman, 2014), ale i když je (zatím) poslední akční film Toma Cruise dost dobrý, s Hromnicemi srovnání nesnese. Vždyť, co je armáda Mimiců proti jednomu počasí předpovídajícímu svišti?

Jestřábí žena

Moje srdcovka. Donnerova Ladyhawke (1985) je další klasický příběh - milenci rozdělení kletbou. Rytíř Navarre (Rutger Hauer), který se v noci mění ve vlka, cestuje krajinou s věrným jestřábem – ve skutečnosti krásnou dívkou Isabeau (Michelle Pfeiffer), která je naopak člověkem pouze přes noc. Jeden bez druhého trpí, ale teprve pomoc mladého zloděje Gastona (Matthew Broderick) jim dovolí kletbu zlomit.

Scénu, kdy se oba milenci smí za úsvitu na okamžik spatřit (díky Gastonově vynalézavosti) mám hluboce zapsanou v paměti a neméně mě dostává skutečnost, že se oba hlavní protagonisté po většinu natáčení prakticky nesetkali a scéna, kdy zlomí kletbu, je tak jedním z prvních okamžiků, kdy se vidí tváří v tvář.

Věčný svit neposkvrněné mysli

Herec Jim Carrey není nejznámnější pro své vážné role, ale i kdyby za svůj život zvládl natočit pouze Truman Show (Peter Weir, 1998) a Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Michael Gondry, 2004), měl by místo v hereckém nebi jisté.

Věčný svit neposkvrněné mysli je zvláštní a silný film. Což je přesně to, co se dá od scénáristy Charlieho Kaufmana čekat... Popisuje příběh rozpadu i vzniku jedné osudové lásky a ukazuje, jak cenné mohou být vzpomínky, které bolí tak moc, že by je člověk nejraději vymazal.

Poprvé může film působit poněkud zmateně, ale opakované zhlédnutí odhalí, že se jedná o klenot. Sice nepatří mezi ty, které se pouští slečnám na rande, když je chce člověk dostat do správného rozpoložení, ale rozhodně zapůsobí na emoce... a i to je potřeba.

Terapie láskou

Na první pohled tuctový romantický film. Ale 8 nominací na Oscara (včetně scénáře, režie, i hereckého výkonu)?

Silver Linings Playbook (David O. Russell, 2012) okrajově zasahuje mezi taneční filmy, ale je i zdařilým pohledem do života lidí po nervovém zhroucení. Což byl hlavní důvod proč jsem na film šel do kina - recenze vypadaly příznivě a zdálo se, že nemá jít o lacinou slzopudnou zamilovanou limonádu... A vlastně jsem se ani moc nespletl.

Bradley Cooper i Jennifer Lawrence jsou zajímavý pár a své role hrají velmi dobře. Rozhodně byla radost sledovat jejich vzájemné potyčky a pološílené stavy... I postupnou cestu ke vzájemné důvěře.

Pokud by opravdu někdo váhal, co si večer ve dvojici pustit za film, aby nebyl příliš starý nebo artový, Terapie láskou rozhodně neurazí.

Město andělů

Ne, to opravdu není provokace. Viděl jsem Nebe nad Berlínem (Wim Wanders,  1987) a jsem si vědom toho, že City of Angels (Brad Silberling, 1998) postrádá Nicka Cavea i Petera Falka (zato má Nicolase Cage, což je děsivá představa), ale ten film je prostě mnohem vstřícnější k divákovi.

Pokud milujete básně, Berlín a cirkus, je Nebe nad Berlínem ten pravý artový film pro vás, ale jako odpočinkový romantický film je příliš náročný.

Oproti tomu, herecký rejstřík Nicolase Cage na roli anděla bohatě stačí a zbytek „herectví“ zvládne utáhnout Meg Ryan, na kterou se také mnohem lépe kouká... Základní prvky příběhu jsou podobné a romantika z filmu odkapává jako javorový sirup. Co víc si může člověk přát?

Je to zkrátka takové malé guilty pleasure...

A co další filmy?

Jistě, mohl bych zmínit i klasickou Casablancu (Michael Curtiz, 1942) nebo moderní A Good Year (Rirley Scott, 2006) – což mimochodem vůbec není špatný film, zvlášť pokud máte rádi víno – ale to bych se nikdy nedobral konce. Je spousta romantických filmů, které stojí za vidění, a to nejlepší je jejich objevování. Což ale platí pro všechny žánry...

A navíc si rád připravím pokračování na prvního Máje. ;-)