Technická klišé ve filmu

Protože mám nastydlé dutiny, zrušil jsem většinu svých plánů v posledních dnech... O to víc času ale mám na vyplnění daňového přiznání a prokrastinaci, která mě od toho zdržuje. A právě v jejím rámci jsem si ve čtvrtek pustil jedno starší video Douga Walkera (víte, kdo to je, pořád ho zmiňuji - ten chlápek s brýlemi), kde rozebírá 10, podle něj, nejotravnějších filmových klišé.

Schválně se podívejte - Doug totiž nerozebírá jen klasicky vyčichlé dějové kompozice, ale otírá se i o technické aspekty filmu - především kameru a animaci. A jeho argumenty nejsou vůbec marné.

Takže jsem se rozhodl, že si část vypůjčím, přimíchám něco svého a nabídnu to k ochutnání i vám... Cokoliv, abych nemusel řešit daně. :)

Roztřesená kamera

(Zrovna tohle jsem si od Douga půjčil, protože s tím plně souhlasím.)
OK, The Blair Witch Project byl dobrý a hodilo se to k němu. A dobře použité jemné chvění kamery rozhodně vtáhne diváka do děje... ale čeho je moc!

Abych zůstal pěkně doma (a aktuální, s ohledem na nedávné úmrtí) – Hezké chvilky bez záruky Věry Chytilové jsou nejen příšerný film, ale také příkladná ukázka toho, jak nemá vypadat práce s kamerou. Náhlé skoky záběrů a chaotická transfokace by možná prošly ve válečném filmu během akční scény, ale v dramatu o lidských osudech? To už je samoúčelná onanie a dost mě překvapilo, že pod kamerou je podepsán právě Martin Štrba.

Ale najde se poměrně dost dalších filmů, které dělají prakticky totéž.

Chápu – když kamera krátce supluje pohled jedné z postav nebo přímo diváka ve scéně – to má ve filmu rozhodně své místo. Jde o legitimní techniku pro vyprávění příběhu a dá se proti tomu těžko něco namítat.
Jenže ne vždy jde o dramaturgický záměr.

Často se takto totiž (zejména mezi začínajícími tvůrci) zakrývají nedokonalosti v technice (absence steady-camu tam, kde by jinak byl potřeba) nebo přímo nedostatečné zkušenosti kameramana. koneckonců, umělecký záměr snese cokoliv.

S roztřesenou, jakoby reportážní, kamerou souvisí i jeden filmová subžánr – falešný dokument (nebo také found-footage).
Klqasickým příkladem je právě The Blair Witch Project (Daniel Myrick, Eduardo Sánchez, 1999) nebo třeba Abramsův Cloverfield (Matt Reeves, 2008).
I když je nutné zmínit, že pseudodokumenty se natáčely již dříve. Legendou je třeba italský Cannibal Holocaust (Ruggero Deodato, 1980).
A z nedávné doby tu pak máme superhrdinskou Chronicle (Josh Trank, 2012), kde je dokumentárnost kamery opravdu exkluzivní (pokud se na film budete dívat, všimněte si, jak se postupně mění kvalita snímání).

CGI
Napadá mě jen jediný film, kde bylo CGI na takové úrovni, že se blížilo skutečným záběrům pořízeným kamerou – a to byl Avatar (James Cameron, 2009). I tam se ale při detailních záběrech ukazovalo, že sebelepší počítač nedokáže dostatečně věrně imitovat realitu, a výsledek působil jako pokročilejší počítačová hra.

Výhodou Avatara bylo, že kvalitativně dokázal překonat tzv. uncanny valley, tedy fázi, kdy umělé postavy vypadají téměř lidsky, ale stále ještě ne dost na to, aby byly akceptovatelné nebo vyvolávaly pozitivní emocionální reakci (mrkněte na graf). Tohle se mnoha filmům nedaří, proto, pokud volí plně animovaný formát, raději postavy stylizují (antropomorfní zvířata nebo hrdinové se záměrně přehnanými rysy).

Problém CGI je ale hlubší.
Když například porovnáme triky v původních Star Wars (epizody IV. až VI.) a novou trilogii (epizody I. až III.), všimneme si mimo jiné toho, že tam, kde dominuje animace, jsou povrchy hladké a nevýrazné. Pozadí natáčené před zeleným plátnem je působivé, ale trochu bez života - zkrátka něco chybí. Na druhé straně pak máme animatroniku, modely a práci s perspektivou – křižník Star Destroyer je pak skutečně monumentální s členitým povrchem a zdánlivě plný života. A stíhačka X-wing vypadá jako něco, o co se dá opřít a dokonce i ušpinit.

Georgi Lucasovi dalo CGI do ruky mocný nástroj k vytváření dokonalých iluzí, ale je to podobné jako s kořením - může se přidat špetka, aby scéna byla uvěřitelnější, nebo se prostě přebije chuť celého pokrmu.

Třeba postava mistra Yody byla ve formě animatronické loutky mnohem uvěřitelnější než později v podobě CGI modelu, který ale mohl efektně metat salta a bojovat s mocnými protivníky.
Kombinace obou technik (loutka pro bližší záběry a CGI pro bojové scény) mohl vzniknout mnohem realističtější dojem z celé postavy...

Proto je celkem potěšující, že kolují fámy o tom, že nové epizody Star Wars, natáčené pod taktovkou J. J. Abramse, mají využívat právě kombinaci zmíněných technik. Ještě dodat dobrý scénář a vynechat lens flare a bude to skoro znít jako dobře natočený film. :-)

Klipový střih
Tohle je osobní záležitost.
Jsem zastánce formální čistoty a čitelnosti záběrů, proto mě vytáčí, když je střih zběsilý jako zkafovaná veverka. Hlavně tehdy, když to není k ničemu potřeba a jen to kompenzuje jakýsi dojem, že střihač je placený především od toho, aby co nejvíc stříhal.

No, není to tak.
Nepíšu to sem poprvé, ale hodí se to připomenout - každý záběr má ideální délku trvání závislou na svém obsahu a okolním kontextu (záběrovém i dějovém). Je-li kratší, divák má  pocit, že mohl něco zásadního minout, delší záběr pak vyznívá nudně.

To, co obvykle vídáme ve videoklipech, se podobá spíše rapidmontáži, než klasickému střihu. Záběry se střídají v rychlém sledu, podle rytmu hudby a mají především budit emoce, protože to hlavní je interpret a jeho výkon. V podstatě by se dalo říct, že videoklip je umělecká disciplína založená na ilustrování.

Jenže tohle nemá ve filmu co dělat. Obrazová složka filmu není pouhou ilustrací, ale plnohodnotným obsahem – dokonce tak významným, že kdyby se vypustil zvuk, film by měl dávat smysl i bez něj (dnes se tento rozdíl smazává, ale dlouho platilo, že televizní tvorba stojí na dialogu, filmová na obraze). Nemá proto smysl komplikovat čtení děje umělými překážkami ve střihové skladbě.

Paradoxně mě to štve i u akčních scén - dříve se přestřelka nebo i rvačka mezi hrdiny odehrála relativně přehledně a střih nabízel zajímavější úhly pohledu na probíhající děj. Dnes se naopak akce soustředí do spousty rychle se střídajících detailů, mezi kterými se občas vloudí třeba zpomalovačka pro zvýraznění nějaké akce (a také jako forma interpunkce).
Netvrdím, že boj má být dokonale přehledný, ale je třeba mírnit akci tak, aby si divák užil cokoliv se právě děje.

Překvapivě dobře to zvládají asijští tvůrci, kteří ve filmech s tématikou bojových umění neváhají a nabízí divákům pohled i na několik pohybů v řadě za sebou na místě, kde by Američan už dávno stříhal. Což možná souvisí i s tím, že herci v takových filmech ony pohyby zvládnou na požádání zopakovat i bez kaskadérů a není potřeba slepovat dohromady povedené kousky.

Pokud chcete příklad nepříjemně rychlého a nepřehledného střihu, tak ukázkovým příkladem je Equilibrium (Kurt Wimmer, 2002). Drtivá většina akčních scén.
Nenechte se zmást tím, jak cool to působí, ve skutečnosti totiž z boje uvidíte jen pramálo zajímavého. Tedy, vlastně jen nějaké zajímavé detaily, ale celek je většinou jen o nějaké krutopřísné póze bez většího pohybu.

Není jednoduché to takhle ustříhat, ale výsledek za to podle mě nestojí a vypovídá o určitém druhu vizuální impotence.


K tématu se v budoucnu jistě ještě vrátím... ale ty daně už opravdu budu muset...

Rodinné dovolené na videu i ve fotografiích

Následujícím textem na sebe pravděpodobně přivolám spravedlivý hněv lidí, kteří se jím budou cítit dotčeni, ale z titulu své profese, i z ryze lidského hlediska, cítím potřebu na některé věci opakovaně upozorňovat.

Všichni s tím máme zkušenost - příbuzní nebo přátelé se právě vrátili z dovolené, narodil se jim potomek nebo měli svatbu (případně se jim přihodilo něco podobně děsivého) a mají spoustu fotografií a nějaké videozáznamy, o které se nutně musí podělit. A běda každému, kdo se jim ale dostane do ruky a není připraven absolvovat více než hodinu (v těch lepších případech) prohlížení naprosto zaměnitelných obrázků se „zasvěceným“ výkladem...

Z nějakého důvodu totiž lidé mají problém mazat fotografie, jež se nepovedly. Nebo jsou duplicitní. Nebo na nich není nic zajímavého... Nebo vše naráz. Zkrátka a dobře jen zabírají místo.

Trochu to chápu u obrázků potomků nebo fotek z vlastní svatby (to je lež jako věž, nechápu to ani za mák!), ale ani neopakovatelnost zaznamenaného okamžiku není argumentem obhajujícím pokročilou torturu, jakou představuje násilné sdílení.

I když - možná patříte k těm několika málo nekonečně trpělivým jedincům, kteří jsou schopní se hodiny bavit pohledem na obrázky neznámých lidí a nudné krajinky. V takovém případě vám závidím - já toho jsem schopen pouze v případě, že mají nějakou přidanou (uměleckou) hodnotu.

Ne nadarmo se říká, že nejlepším přítelem fotografa je odpadkový koš.

Rodinná fotoalba by rozhodně získala na zajímavosti, kdyby existovala ve dvou verzích - jako archiv plný balastu (když už se těch fotek nedokážete normálně zbavit) a ve verzi pro veřejnost - ta by zahrnovala pouze jednotlivé fotografie (maximálně krátkou sérii vyprávějící příběh) v počtu cca 30 kusů.

A platí to pochopitelně i pro video. S rozvojem digitálního záznamu není problém si z dovolené přinést nějaké ty pohyblivé obrázky, což v drtivé většině případů vypadá jako komentovaná panoráma roztřeseným mobilním telefonem nebo rozmazané hemžení světel za doprovodu ohlušujícího šumu a asi-hudby.
To jsou věci, u nichž není nejmenší důvod je komukoliv ukazovat. Výpovědní hodnota je nulová, kvalita nestojí za řeč a co se týče zábavnosti, raději bych si listoval časopisem belgických aerolinek, ze kterého někdo vystříhal všechny obrázky.

Výjimkou jsou videa, která čirou náhodou zaznamenávají nějakou nehodu nebo vtípek. Ta, zdá se, mají na YouTube své nezastupitelné místo, protože každý se rád zasměje cizímu neštěstí.

Nicméně, videa z mobilního telefonu (zásadně natáčená na výšku, protože přesně takhle má proporce monitor, že?) jsou ještě to menší zlo.
Pokud rodinka disponuje kamerou a neovládá řemeslo, vzniká záznam, který svou zábavností zaostává i za Rimmerovou historkou. Materiál je potom plný výše zmíněných panorámat, mávajících příbuzných, záběrů mimo kontext (zpravidla s pozoruhodnými komentáři) a extra porcí technických švenků. Čest výjimkám.

Ovšem i s takovým materiálem se dají udělat zázraky, pokud jej dostane do ruky někdo příčetný, kdo se nebojí nemilosrdně škrtat a vytvořit jakýsi ucelený výběr (doplněný třeba i hudbou a titulky) v přiměřené délce (moji přátelé takhle mají sestřih ze své dovolené na jachtě a těch cca 20 minut je mimořádně stravitelných, protože prostřednictvím záznamu je vyprávěn jakýsi příběh).

S trochou citu pro záběr, a zkušenostmi s tzv. střihem v kameře, je odpadu o něco méně - ale i tak je nutné se smířit s tím, že ne vše, co bylo natočeno, se objeví v konečném sestřihu. Opět není problém mít uschovaný nestřižený originál, ale příbuzní a kamarádi by jej nikdy neměli vidět pokud o něj sami nepožádají ze skutečného zájmu (nikoliv ze slušnosti).

A raději opakuji - platí to nejen pro záznamy z dovolené, ale i pro svatební videa (pokud ho nutně potřebujete, najměte si profíka) a dokumentaci prvních dětských krůčků.
Sám mám doma 3 DVD se záznamy ze svých útlých dětských let a tu chybu, že bych je někomu pustil, jsem udělal jen jednou. Po dvaceti minutách byla nuda i to, co by jinak bylo směšné k popukání.
Možná se jednoho dne dokopu i k tomu, abych udělal krátkou verzi... :)


Proto prosím:
Škrtejte, stříhejte, vyhazujte do koše - většina vašich vzpomínek a zážitků je nepřenositelná na jiné lidi a i kdybyste měli vypravěčský talent od pánaboha, dvě stovky fotografií znudí nejednoho nadšence. Buďte ke svému publiku milosrdní.

Gravity

Původně jsem se na Gravity nijak zvlášť netěšil - katastrofické filmy a kosmonauti mě nechávají chladným, i když pochopitelně, jako každý kluk, toužím navléknout skafandr a mrknout se na matičku Zemi pěkně z orbity... Nejnovější Cuarónův film tak zapadl do kategorie těch, u kterých si klidně počkám na DVD nebo zlevněnou projekci v menším artovém kině.

Pak ale přišel František Fuka se svojí recenzí (obsahuje několik přeskočitelných spoilerů) a já pochopil, že tohle vidět musím - a nejlépe ve 3D, jak to právě Fuka doporučuje. A nelitoval jsem.

Nemám v úmyslu rozebírat děj nebo recenzovat film jako celek - zastavím se ale u výrazových prostředků z hlediska střihu, zvuku a 3D projekce - tedy věcí, ve kterých film nově vytyčil hranice v dávno zapomenutém území (u toho 3D dokonce hranice nově definoval).

Začnu od konce: 3D je naprosto ohromující.

Když jsem viděl Avatara, měl jsem dobrý pocit z toho, že konečně někdo využil 3D efekt tak, že nepůsobí uměle a rušivě, ale vlastně jsem necítil, že by pro film byl nějak zásadní - mnohem víc jsem ocenil animování lidských herců než samotnou prostorovost.

Naopak Gravity si v klasickém 2D formátu neumím moc představit - otevřený prostor, ve kterém se pohybují různé předměty a postavy, si vyloženě říká o stereoskopické zobrazení, jež diváka vtáhne do děje - dokonce až tak, že podvědomě uhýbá hlavou před letícími kousky kosmického smetí.

Pro dokonalý zážitek je ale třeba vidět film na dostatečně velkém plátně, aby zahltil maximum zorného pole - a takový sál je v ČR bohužel jen jeden - IMAX na Floře.

Paradoxní je, že film byl do 3D upraven až v postprodukci - což na něm ale není nijak poznat. Na druhou stranu je pochopitelné, že v exteriérech natáčet nemohli a když už museli tolik věcí přidělávat dodatečně, tak to sfoukli i s tím rozměrem navíc. Ono je to možná i jednoduší z hlediska organizace.

Zvuková složka filmu je brilantní. Staví především na kontrastech a prostředí.
Hudba není rušivá ani extrémně výrazná, kromě okamžiků, kdy je to zapotřebí (a tam je naopak ohlušujícím způsobem epická). Ale kromě těch okamžiků prakticky nepostřehnete, že tu nějaká je - jen v okamžicích, kdy ji vystřídá naprosté (dá se říct až ohlušující) ticho.
A právě práce s tichem a správným dávkováním ruchů je hlavní devizou filmu.

Když se člověk dívá na prázdnotu vesmíru, jímž zvolna pluje maličká postavička astronauta unášeného setrvačností, a jediným zvukem, který slyší, je příležitostné zachrčení vysílačky - a občas ani to ne - přepadne ho posvátná bázeň a snad i trochu strach.
A to zdaleka není nejdramatičtější využití ticha, které film nabízí - ale to už by byl spoiler.
Ruchy jsou přiměřené prostředí - zvuk se prostě šíří jen tam, kde k tomu má podmínky - a pokud se podmínky změní, změní se i kvalita zvuku.

Těžko se to popisuje, proto se omezím na konstatování, že Cuarón natočil film, který by se dal snadno označit za 2001: A Space Odyssey pro 21. století.

Ano, právě jsem Cuaróna přirovnal ke Kubrickovi! A nebál bych se to zopakovat.

Z hlediska střihu je film více než úsporný. Fuka píše o pouhých 156 záběrech (z toho jeden dlouhý prakticky 17 minut) a já nemám dlůvod mu nevěřit.
Ostatně Cuarón na to má talent, jak už jsem zmínil v jednom starším článku, když jsem se zaměřil na jeho starší film Children of Men. I v něm využil dynamické kamery (namísto střihu) k tomu, aby diváka vtáhl do děje.

Absence rychlého střihu filmu prospívá podobně jako jsem tomu zmiňoval u zvuku. Nekonečnost vesmíru díky dlouhým záběrům působí mnohem tíživěji a staví diváka do role nicotného pozorovatele.
Ale co chybí na střižně, úspěšně vyrovnává dynamika záběrů - chvílemi jsem měl závratě a točila se mi hlava, když jsem měl možnost vidět z pohledu první osoby, co vše má rotující astronaut před očima při snaze se zastavit v pohybu.
A opět jde o velmi imerzivní techniku... ;-)


Takže se dá říct, že jak jsem byl minulý rok nadšený z Atlasu mraků, tak letos to u mě na plné čáře vyhrává Gravity. O to víc, že jsem právě od tohoto dílka nic moc nečekal.
Tenhle film si právem zaslouží místo v učebnicích pro všechny začínající filmaře.

Vlogujte, máte-li o čem! (2. část)

Jak jsem slíbil v předchozím článku, pokusíme se shrnout, jak začít s vlastním vlogem, a jak se v začátcích vyvarovat zbytečné námahy a nezdarů.

Pochopitelně, to co budu popisovat není jediná cesta a jediný způsob jak to dělat - existuje celá řada výjimek a možností jak si pravidla ohnout podle svého - ale mám za to, že je dobré si ukázat postup, který je systematický a snadno pochopitelný.

Hlas

Než začnete, nahrajte svůj vlastní hlas na diktafon (bývají ve většině mobilních telefonů) nebo přímo do počítače (klidně i pomocí headsetu, který jinak používáte pro komunikaci přes Skype nebo jinou službu). Konkrétní obsah samotné nahrávky není podstatný, ale měl by zahrnovat čtení textu (vezměte si třeba oblíbenou knihu a přečtěte náhodně vybraný odstavec - asi by bylo lépe, aby byl bez dialogů ale záleží to na vás) i přirozený hlasový projev (vyprávějte třeba nějakou veselou příhodu nebo popište svou běžnou cestu do práce/školy).

Pokud máte zkušenost s mluvením na kameru nebo před více lidmi (a jste zvyklí slyšet svůj vlastní hlas ze záznamu), tohle cvičení klidně přeskočte.

Vzniklou nahrávku si pusťte s odstupem (alespoň) jednoho dne a všímejte si jak cize vám váš hlas zní. Je to způsobeno tím, že obvykle sami sebe slyšíme zkreslené rezonancemi lebky. Také pozorně naslouchejte případným chybám ve výslovnosti - šlapete si na jazyk? Mluvíte příliš rychle a drmolíte? Zadrháváte se před delšími slovy? Nevychází vám dech? Máte typicky zpěvavý pražský přízvuk a polykáte koncovky (jako já)? 

To všechno jsou věci, které se na srozumitelnosti záznamu negativně podepisují, ale samy o sobě nejsou překážkou tomu, abyste se do vlogování pustili. Jen je třeba si je s předstihem uvědomit a dát si na ně pozor.

Některé logopedické vady se překonávají obtížně a vyžadují spolupráci s odborníkem, ale ve valné většině případů stačí trocha cviku a soustředění, aby se srozumitelnost zvýšila.

Potřebné technické vybavení

Pokud disponujete pouze mobilním telefonem a postarší webovou kamerou, asi moc díru do světa neuděláte. Ne snad, že by nebylo možné s pomocí takového vybavení natáčet, ale špatná technická kvalita může některé diváky odradit a hlavně - kvalitní vybavení šetří nervy při zpracování.
I levná kamera (s alespoň základní možností manuálních nastavení) se stativem naprosto postačuje. Na YouTube se sice dají nahrát videa v opravdu vysokém rozlišení, ale 480p je pro většina diváků snesitelné (i když remcalové se vždy najdou).
Stejně tak můžete použít zrcadlovku nebo i kvalitnější kompakt - valná většina civilních vlogů v USA vzniká právě s jejich pomocí...

Mobilní telefony se nehodí z prostého důvodu - ani ty nejlepší zpravidla nemají nijak pohodlné ovládání a nedovolují manuální nastavení žádoucích parametrů. Jako nouzovka, když natáčíte opilého kamaráda, jsou fajn, ale ani z iPhone nevymáčknete takový obraz, jako z o polovinu levnějšího kompaktu...

Prostředí

Než se dostaneme k tomu co a jak natáčet, musíme si uvědomit, že důležité je i kde - nejde přitom ani tak o estetiku prostředí, jako spíš o světelné podmínky.

Umělecké ateliéry a klasická filmová studia mají zpravidla okna na sever, aby denní světlo, které je jedním z nejefektivnějších dostupných světelných zdrojů, bylo co nejstálejší a příliš se neměnilo v průběhu dne. I tak je ale potřeba hlídat jeho barevnou teplotu a případně si přisvítit.

Ideální podmínky má ale doma asi málokdo, proto je dobré prostředí, kde budeme natáčet, nezanedbat.
Jaké světelné zdroje jsou k dispozici? Jak se světlo v místnosti mění během dne? Máte stěny v nějaké výrazné barvě?
To mimochodem nepodceňujte, protože od stěn odražené světlo může klidně zajistit, že budete vypadat jako že máte žloutenku (žluté stěny) nebo je vám špatně (vlastně většina jiných barev). Bíle omítnutá stěna je v tomhle případě ideální.

To, co skutečně potřebujete, je měkké difuzní světlo, které nevrhá stíny. Stolní lampička je v tomhle případě  pro dosvícení naprosto nevhodná, pokud nemá mléčně bílé stínítko, které slouží jako rozptylovač - ten ostatně můžete nahradit i bílým (trochu průsvitným) papírem nebo si pomoci tím, že využijete nějakou odraznou plochu (třeba i tu bílou zeď).

Samotná technika svícení není úplně triviální, ale pro začátek naprosto stačí, když se vyhnete ostrým bodovým zdrojům, které vrhají stín.

Ale světlem to nekončí. Prostředí, kde budete natáčet je také závislé na dobré akustice - a to i v případě, že čirou náhodou disponujete mikroportem (klopákem) nebo vhodně citlivým mikrofonem, který vás zbaví nutnosti spoléhat na kontaktní zvuk z ruchového mikrofonu nebo externího záznamového zařízení.

Doba dozvuku

Každá místnost má tzv. dozvuk - tedy dobu, za kterou intentita zvuku v místnosti poklesne o 60 dB od okamžiku vypnutí zdroje. Když je dozvuk příliš dlouhý, může ve větší místnosti působit jako ozvěna, ale většinou jde jen o prostou směs odražených zvuků. Podrobněji například zde.
Ideální doba dozvuku se liší podle prostoru a akustické potřeby (viz obrázek) - nicméně pro nahrávání by měl být tak krátký, jak jen to v domácích podmínkách zvládnete.

A jak toho docílit? Nahrávejte v členitém prostoru, kde je dostatek ploch o které se zvuk může lámat a pohlcovat. Stačí nábytek, koberec na zemi, závěsy... Pomůže cokoliv, co zajistí, že nebudete znít, jako když mluvíte v umývárně.

Dá se to pochopitelně zvládat i bez výše jmenovaného – klidně na záchodcích s mobilním telefonem, ale je lepší přrdcházet komplikacím, tím, že si vytvoříte komfortní prostředí, které práci usnadňuje namísto jejího komplikování.

Jak na to?

To, co jsem doteď psal byla jen technická legrace. Ta opravdu náročná (ale zároveň zábavná) část teprve čeká.

Píše Hamleta... :)

Před samotným natáčením byste měli mít připravený nějaký koncept - říkejme mu třeba scénář. Ten alespoň v bodech shrnuje, o čem budete mluvit. Klidně si ho můžete připravit na větší papíry a mít jej za kamerou jako formu nápovědy.
Rozhodně ale buďte opatrní s čtením - během vlogování se s velkou pravděpodobností budete dívat do kamery a diváci jsou poměrně citliví na uhýbání pohledem, takže mžourání trochu stranou, abyste dali dohromady své precizně připravené geniální souvětí, vám příliš službu neudělá.
Vsaďte na přirozenost.

Ale i ta chce přípravu...
Klidně si svůj výstup nacvičte několikrát před zrcadlem. Není to ostuda - chcete mít trochu kontrolu nad svojí mimikou a sami si tak zvyknete netěkat příliš očima po okolí.
Kromě toho, příprava vám umožní i preciznější odhad toho, jaká bude výsledná stopáž a jaké tedy zvolit tempo a gradaci.
Pokud nejste talentovaní komici nebo řečníci, kterým visí na rtech kdokoliv, s kým se dáte do řeči, pokuste se nepřekročit 15 minut. Vlastně i 10 může být hodně.

Člověk má na počátku vždycky magalomanské představy: „Udělám pravidelný půlhodinový vlog o mých oblíbených knihách! Geniální...!“
Uděláte první dvě, možná i tři, vydání - a zcela opojení úspěchem se vrhnete na další.
Ale ono to najednou jde hůř a o něco pomaleji. To, co předtím zabralo dvě hodiny frenetické přípravy se najednou protahuje na půlden a skoro se zdá, že studnice nápadů vyschla. A bude hůř...
Ukrojíte si prostě větší krajíc než zvládnete.
Je proto lepší se soustředit na menší formát, který vás tak nevysaje budete se k němu vracet jako k oblíbené kratochvíli, než aby se z vlogu stalo břemeno, které s sebou nechtěně vláčíte.

Spolupracujte!

Nejen s jinými vlogery, tam je to pochopitelné - vzájemná výpomoc ve formě upozornění na oblíbenou sérii je nejsnazší cestou, jak vlog zpopularizovat. Diváci rádi objevují nové věci a dají i na tipy lidí, kterým věnují svůj čas při sledování videa.

Spoluprací jsem měl na mysli spíš doporučení, abyste si našli někoho, kdo vám s natáčením případně pomůže - bude stát za kamerou, zhodnotí váš projev těsně poté, co jej natočíte (tj. případně doporučí přetáčku) a udrží vás v tvůrčí a pozitivní náladě, i když se něco pokazí.
A ono se pokazí, na to vemte jed!
A pak budete jen rádi, že máte po ruce někoho, kdo vás podpoří ve vaší nejtemnější hodině.

A co dál?

Dál už nic. Pokud nejste naprostí břídilové a máte alespoň trochu cit pro detail a špetku soudnosti, zvládnete si už nejspíš poradit sami.
Samotné natáčení není taková dřina, jak vypadá, pokud se pro začátek držíte při zdi a nepouštíte se smělých, ale příliš náročných, plánů. To si nechte, až budete zkušenější.


To je prozatím vše - k tématu se ještě jednou (snad už naposledy) vrátím a pokusím se shrnout konkrétní problematiku natáčení - jaké volit záběry, jak to stříhat, kde vzít a nekrást, etc...

Star Wars - Epizoda 3D

Úvodem bych rád upozornil, že jsem nikdy neplánoval psát na tento blog nějaké recenze - od toho jsou zde jiní, mnohem povolanější (například František Fuka a jeho FFFilm) - ale situace je taková, že se tomu nelze zcela vyhnout. Také je třeba podotknout, že jsem zarytý fanoušek Hvězdných válek a všeho, co s nimi souvisí.

Následující text je tedy nutné brát s rezervou.

George Lucas podlehl Temné straně Síly a již podruhé (potřetí) uvádí do kin svou kultovní hexalogii Star Wars - tentokrát ve 3D.

Když před mnoha lety proběhla premiéra restaurovaných verzí původní trilogie (Epizody IV až VI) byl jsem tímto fenoménem takřka nepolíbený - znal jsem v podstatě jen první film (Star Wars: Episode IV - A New Hope) - a docela jsem nechápal proč se jedná o takový kult. Pochopil jsem záhy a byl navždy lapen - příběh Luka Skywalkera a jeho cesty z Tatooine až na Endor pro mě pak znamenal svým způsobem mnohem víc, než setkání s Tolkienovou Středozemí (ať už v knižní nebo filmové podobě).

Bylo by ale hloupé tvrdit, že Star Wars jsou broušeným diamantem světové kinematografie. Všech šest filmů patří z hlediska technické kvality (s výjimkou triků) spíše k průměru a nebýt silného příběhu, stěží by po nich dnes štěkl pes. Jenže právě příběh v kombinaci s revolučním užitím triků a fenomenálním soundtrackem dává zapomenout i na to, že střihově drží filmy sotva pohromadě a logika s návazností si vzaly neplacené volno.

To je i případ čerstvě uvedené Epizody I, která se honosí řadou chyb, které jsou ale umně zabaleny do cukrové vaty chytlavé pohádky o boji dobra se zlem (což mě nutí přirovnat Star Wars k raným Kulhánkovým knihám - spousta formálních průšvihů, ale tak silný příběh, že si toho čtenář ani nestíhá všimnout).

Jen namátkou jsem si při návštěvě kina všiml několika střihů "po ose" (což je ovšem něco jiného, než "přes osu"), ignorování velikostí záběrů a nevhodně použitých přechodů mezi scénami (Stíračka? Seriously?). Navíc tolik propagované 3D  působilo spíše rušivě, než aby podpořilo prožitek z filmu.

Právě 3D bylo argumentem pro znovuuvedení filmu zpět do kinodistribuce, ale oproti speciálním edicím na DVD nebo BlueRay nepřineslo nic zásadně nového, kvůli čemu by se vyplatilo do kina opravdu jít (čemuž odpovídala i obsazenost sálu pár dnů po premiéře).

Trochu jsem čekal (a doufal), že Lucas, coby trikový hračička, předvede něco podobného jako James Cameron v Avatarovi (2009), jen s o něco oduševnělejším příběhem. Bohužel jsem opět dostal jen zfušovaný pokus o hloubku obrazu - 3D bylo koukatelné jen v případě architektury, kluzáků a vesmírných lodí, což je docela málo.

Kdekoliv se v členitějším prostředí vyskytli živí herci, připomínal výsledek spíše kartonovou figurku pohybující se v prostoru, než věrohodnou postavu - naštěstí takových scén nebylo moc a ve zbylých případech bylo 3D sotva rozpoznatelné.

Bylo navíc dost vidět, že originál nebyl natáčen tak, aby s trojrozměrnou projekcí počítal už při kompozici záběrů, takže se dost často stává, že se v popředí scény odehrává jeden děj a v jejím pozadí jiný. Co to udělá při snaze zaostřit zrak asi není nutné popisovat... 

3D tak došlo uplatnění jen při závodech kluzáků (tam se mi hodně líbilo).

Filmu také zrovna neprospěl dabing - sice je proveden poměrně kvalitně, ale když už jsou ve filmu titulkované postavy nehovořící Basicem, mohli rovnou otitulkovat celý film - (nejen) osudové projevy královny Amidaly by zněly výrazně lépe.

Celkově ale peněz za lístek nelituji, i když příště raději dorazím do sálu se zpožděním, abych se vyhnul úvodní půlhodině reklam a upozorněním ČPU.

Mimochodem, po vzoru Františka Fuky se i já zeptám - při představování Star Wars někomu, kdo zatím neměl tu čest, od kterého dílu byste začali?

Svět s příchutí 3D

Nový svět je ve znamení třetího rozměru. Skoro se zdá, že bez alespoň špetky 3D koření se žádné normální zboží nebo služba neprodá a například filmaři se předhánějí v tom, kdo na plátna kin přinese monstróznější trojrozměrnou akci.

3D film přitom není žádná novinka - už v 50. letech se používala technologie anaglyfu, který byl sledován jednoduše přes brýle, kde je pro každé oko použit jiný barevný filtr (obvykle červený a azurový) a obraz na plátně je tomu příslušně přizpůsoben. S tímhle způsobem 3D zobrazení se myslím setkala většina z nás - je tak levný a snadno přenositelný, že bývá (dodnes) součástí reklamních kampaní nebo dětských knih. Dokonce se na téhle technologii dnes dělá 3D fotografie...

Z kin anaglyf již prakticky vymizel - barevné filtry odebírají světlu padajícímu na sítnici oka příliš mnoho jasu (film je pak pro diváka příliš tmavý a v nočních scénách prakticky není nic vidět) a unikátnost 3D projekce brzy přestala diváky lákat tolik jako ve svých počátcích (technologie úpravy filmové kopie nebyla zrovna levná a tak bylo snazší točit běžným způsobem).

Avatar (James Cameron, 2009)

Někteří filmoví historici a kritici (např. James Monaco v knize Jak číst film - ozdrojuji, jakmile se mi kniha vrátí domů) navíc tvrdí, že i když běžně vnímáme svět ve třech rozměrech, neznamená to, že bychom tak vnímali vše co se kolem nás děje. Z toho, co pozorujeme si vždy vybíráme drobné úseky na které se zaměřujeme a do značné míry je vnímáme ploše - můžeme sice těkat očima po okolí, ale samotný pozorovaný děj to nijak významně neobohatí.

Jak už jsem zmiňoval ve svém dřívějším textu, autoři filmu se snaží diváka dějem vést a využívají k tomu celou plejádu triků a fíglů, třetí rozměr ale tyto snahy systematicky sabotuje. Pokud má mít trojrozměrný film dostatečný WOW! efekt, musí být divák zahlcen působivou prostorovou akcí. Komorní drama o židovském filatelistovi v předválečném Berlíně, který se přátelí s nacistickým pošťákem, nikoho na 3D neutáhne. Jenže to akce bez hlavy a paty taky ne.

Pro prostorový dojem ve filmu bohatě stačí hloubka ostrosti, kompozice kamery a dobrý střih - to vše dokáže diváka dostatečně (prostorově) uspokojit a zároveň to neodvádí jeho soustředění od děje, který je sdělován na plátně... Pokud je film dobrý.

Zpět k technologiím, byť jen ve zkratce - doba anaglyfu v kinech pominula a nastala éra polarizačních filtrů, LCD zatmívacích brýlí a interferenční technologie - o té nevím zhola nic, jen to že brýle pro ni jsou drahé a tak se moc nepoužívá. To je vlastně i případ zatmívacích LCD brýlí, které synchronně s promítacím strojem zatmívají obraz pro levé a pravé oko (velmi rychle, takže divák nic nepozná).

Zůstávají tak relativně levné brýle s polarizačními filtry, které dostanete ve většině kinosálů...

Polarizační filtr

Polarizace: Elektromagnetické vlnění (v našem případě světlo) obvykle kmitá ve všech směrech. Polarizační filtr většinu takového kmitání odfiltruje a nechá světlo oscilující pouze v jedné rovině.

Velmi zjednodušeně si to můžeme představit jako plaňkový plot, kterým chceme prohodit (prokutálet) obruč. Když půjde jinak, než rovnoběžně s plaňkami, neprojde skrz...

Koho by to zajímalo po odborné stránce, může si více zjistit například zde.

Polarizační 3D funguje na principu toho, že je obraz na plátno promítán přes polarizační filtry, které jsou vzájemně posunuté o 90° a stejné filtry mají i brýle, které má divák. Skrz filtr projde jen světlo se shodnou polarizací, jakou má obraz, které na něj dopadá - tím je zajištěno oddělení obrazu pro levé a pravé oko a vnímaný obraz (mírně posunutý) je vnímán prostorově.

Mimochodem, pokud jste dočetli až sem a nevěděli jste, jakým způsobem lidé vnímají prostor kolem sebe trojrozměrně, pak chápu, že musíte být mírně zmatení. Tenhle text jsem psal s předpokladem toho, že čtenář má základní povědomí o lidské anatomii a je alespoň středoškolsky informováno o fyzice a vlnění.

Nicméně rád doplním informace tam, kde budou nejasné...