Pokročilé formy střihu

Už jsem zde probral střih přes osu i po ose a tak myslím přišel čas představit si i další, trochu pokročilejší, techniky střihu, se kterými se setkáváme spíše ojediněle a rozhodně ne ve zpravodajství. Zmíněných technik není málo a rozhodně se s jejich výčtem nevejdu na plochu jednoho příspěvku, takže vás čeká čtení na pokračování.

U konce s dechem (1959)

Pokud něco z toho, co napíšu, nebude úplně jasné, nestyďte se napsat mi dotaz do komentářů (nebo kamkoliv jinam).

Skokový střih

Tohle je opravdová lahůdka a unikát. 

Nevzpomínám si, že bych Jump Cut  v poslední době vídal ve filmech nějak často, ale v 50. a 60. letech se jednalo o zásadní techniku a vypravěčský prostředek Francouzské nové vlny.

Podivuhodné je, že důvod, proč byl skokový střih tak často používán, měl spíše technické, než umělecké kořeny. 

Francouzští filmaři většinou natáčeli s velmi omezeným rozpočtem a tak jim jako štáb i herci často zaskakovali přátelé a rodinní příslušníci. V rámci toho občas museli improvizovat i s technickým vybavením (používali třeba nákupní vozíky jako náhražku dolly)  a přímo na place vymýšlet řešení nečekaných komplikací. Následkem toho pak ve střižně zachraňovali co se dalo a k tomu aby zachovali příběh museli využívat i stylistické inovace (taková trošku z nouze ctnost).

Když Jean-Luc Godard v roce 1959 natočil svůj slavný film U konce s dechem (À bout de souffle), doporučil mu jeho kolega Jean-Pierre Melville, aby jej zkrátil na snesitelných 90 minut. Godard totiž používal velmi dlouhé nepřerušované záběry, což byla velmi populární, ale poněkud nudná, technika snímání. I po drastickém střihačském zásahu ale film zůstal kombinací nesnesitelně dlouhých záběrů střídaných s rychlými střihy - což ovšem nijak nesnižuje jeho výpovědní hodnotu (jen se na něj dnešnímu divákovi poněkud obtížněji kouká).

Pro ilustraci se podívejte na tuto scénu v autě a pak si ji představte v nesestříhané podobě...

Skokový střih je také velmi často používaný v rámci vlogů (video blogů) jako ostrý střih po přeřeknutí, nebo ve videoklipech (napadá mě třeba The White Stripes - Hardest Button to Button - režie Michael Gondry).

Přestože jsem na začátku tvrdil, že se dnes skokový střih ve filmech téměř nevidíme, stále najdeme dost režisérů, kteří po tomto výrazovém prostředku ochotně sáhnou - zejména když jde o vytvoření autentické reportážní nebo dokumentární atmosféry, jako třeba ve filmu District 9 (Neill Blomkamp, 2009) - například ve scéně, kdy Wikus najde mimozemský sprej.

Zásadní pro skokový střih je především to, že specifickým způsobem zachází s filmovým časem (v budoucnu se mu ještě budu věnovat) - a to tak, že jej zkracuje a vybírá si jen ty úseky, které jsou nějakým způsobem zásadní. Může tak zdramatizovat jinak nudné pasáže nebo podpořit tempo těch rychlých.

Mimochodem, skokový střih je dalším z příkladů porušení 30 degree rule.

Příště se podíváme na Rapid montáž, tzv. Fast cutting a Hip-Hop montáž... ;-)