The gaze

Když jsem začínal s blogem, jeden z prvních příspěvků které jsem uveřejnil, se týkal Kulešova efektu - střihové techniky, jejíž jádro spočívá v tom, že význam záběru ve filmu nezáleží jen na jeho samotném obsahu, ale i na kontextu vůči jiným záběrům. Což, podáno touto formou, zní asi komplikovaněji než to ve skutečnosti je...

Dnes bych chtěl jít trochu do hloubky a věnovat se specifickému způsobu, jak Kulešovův efekt využít ve filmovém střihu. A neskončím jen u toho...

Oči a jejich moc

Začnu trochou psychologie. 

Před mnoha lety jsem v časopise Psychologie dnes četl článek, který se zabýval tím, jaký vliv má pohled očí nejen na chování člověka, ale i v rámci zvířecí říše. 

Bohužel starých ročníků jsem se zbavil při svém posledním stěhování, takže neposloužím přesnými citacemi, ale text se věnoval skutečnosti, že řada zvířat upravuje vzorec svého chování na základě toho, zda je někdo pozoruje - existují například drobné ryby, které zbavují větší ryby nečistot, ale rády si pochutnají i na slizu, který chrání šupiny - k takovému chování se ale uchylují jen tehdy, když je nemohou vidět jiné větší ryby (které by pak odmítly nechat se zbavit nečistot, protože zmíněný sliz potřebují). 

A u lidí to není jinak – dlouhý upřený pohled nás dokáže zbavit sebedůvěry a soustředění, nebo nás  třeba vyprovokovat k větší aktivitě. Naše soukromé Já (když se nikdo nedívá) je výrazně odlišné od Já, které prezentujeme na veřejnosti.

Je velice těžké tenhle podvědomý mechanismus překonat – je dokonce tak silný, že článek uváděl případy, kdy i plakát s vyobrazením očí pověšený nad pracovním stolem, u testovaných osob významně ovlivnil chování a výkonnost (a osobně bych se vsadil že dlouhodobě mohl způsobovat i pocity úzkosti).

Once Upon a Time in the West (Sergio Leone, 1968)

Jsme zkrátka naprogramovaní všímat si očí a reagovat na ně.

Odráží se to například i ve způsobu, jakým je zdobíme – třeba brýle jsou dnes víc než jen zdravotní pomůcka – jde o designový doplněk a není výjimkou, že si je lidé pořizují bez dioptrických skel jako šperk. 

Make-up se pak v základu točí kolem dvou věcí – zakrytí nedostatků pleti a zvýraznění očí a rtů. A třeba divadelní líčení je z tohoto důvodu záměrně přehnané – oči musí být dobře poznat i v zadních řadách hlediště, kde by jinak obličej působil jako vzdálený flek.

Jak významnou úlohu pro nás hrají oči, ukazuje i naše reakce, když s nimi něco v pořádku nebo jsou zraněné. Dodnes vzpomínám na hrůzu při sledování scény s břitvou ve filmu Andaluský pes (Luis Buñuel, 1929). Nebo si vzpomeňte na pohádky a horory - oči bývají solidní indikátor, že monstrum má lidskou podstatu, nebo že je člověk posedlý. A nejsou k tomu (obvykle) třeba žádné vysvětlivky.

The Gaze

Jan Vermeer - Dívka s perlou (1665)

The Gaze - pohled (francouszky le regard) je termín, který má pro naše potřeby dva významy: 

• pohled, který vede (provokuje) filmový střih
• úhel pohledu - perspektiva z pohledu sociologie

Ve filmu jsou přítomné obě složky. Vzájemně se mísí, prolínají a ovlivňují a i když by bylo možné je (alespoň částečně) oddělit, je žádoucí o nich vědět a chápat je v jejich vzájemném kontextu. Což znamená, že zabrousím i do feminismu (už jen tím, že jsem použil tenhle pojem, jsem si znepřátelil řadu čtenářů), protože například pojem male gaze pro nás bude poměrně důležitý.

Kamera jako oči

Pokud filmová postava vezme do ruky knihu, divák chce vědět o jakou knihu jde. A protože film je především vizuální médium, chce to ideálně vidět - a to dokonce tím víc, čím větší důraz je na knihu kladen.
Stejně tak, pokud se hrdina náhle podívá do strany, nebo se ohlédne, je divák zvědavý, co na co se dívá.

Pulp Fiction (1994)

Tajemný kufřík (což je de facto MacGuffin) v Pulp Fiction (Quentin Tarantino, 1994) je zdrojem mnoha frustrací na straně diváků. Film sice ukazuje Johna Travoltu nebo Tima Rotha, jak se dívají dovnitř, ale nikdy nevidíme samotný (zářivý?) obsah. Dokonce ani nikdy nedostaneme uspokojivou odpověď na otázku, co uvnitř kufříku vlastně je.

Tarantino tohle udělal záměrně, aby udržel diváky v napětí. Nic, co by mohl umístit dovnitř, ať by to bylo zlato, diamanty nebo duše Marsella Wallace (což byla velice populární teorie), nemohlo být tak úžasné, jako to, co si diváci představili. Záhada je vždy pocitově cennější než její rozluštění (jak by potvrdil, J. J. Abrams, kterému se ale v LOST vymstilo to, že občas prostě musí záhady nějaké řešení mít) – navzdory tomu ale nelze před divákem tajit všechno a pořád.

Kufřík fungoval tak dobře, protože z hlediska vývoje příběhu vlastně bylo docela jedno, co je uvnitř, ale to zdaleka neplatí pro většinu záběrů. Nepsané pravidlo říká, že každý záběr (nebo scéna) musí divákovi dát odpověď na nějakou otázku a zároveň položit další.
To se snadněji napíše než konkrétně demonstruje - zejména proto, že otázky které si divák klade, nejsou z těch, které by bylo možné plnohodnotně formulovat. V dialogové scéně se záběry střídají na základě potřeby znát reakci druhé strany – ať už verbální nebo jinou – ale není v ní čas na to, aby si divák říkal: „Co si o tom Joe asi myslí? Jak odpoví?“, jakkoliv dané otázky v podstatě existují...

Street Fighter: The Legend of Chun-Li (2009)

Není proto divu, že pokud se hrdina filmu někam významně podívá, právem jako diváci očekáváme odpověď na otázku, co jeho oči vidí. A střih tuto otázku musí odpovědět.

A tady vstupuje do hry Lev Kulešov (konečně). To, co ukazujeme v návaznosti na záběr s významným pohledem (nebo i před ním), totiž může charakterizovat postavu.
Dan Olson ve své analýze Street Fighter: Legenda z Hong Kongu (Andrzej Bartkowiak, 2009) poukazuje na to, že jednu z protagonistek filmu přitahují ženy, což je znázorněno tím, že kamera sleduje její pohled a ukazuje, že pozoruje tančící dívky v klubu způsobem, který je obvykle spojovaný s tím, jak se na ženy ve filmu dívají muži (dlouhé záběry na nohy nebo prsa – de facto vnímání ženského těla jako sexuálního objektu – tj. male gaze).

To,  na co se filmová postava dívá (a jak se dívá), je nástroj, kterým lze charakterizovat postavu a odhalit její motivace, aniž by bylo nutné použít dialog. Ale jen za předpokladu, že jsou použité vizuální prvky pro diváka srozumitelné.
Což nás přivádí k...

Male gaze

Na začátek téhle části bych chtěl předeslat, že čerpám především ze sekundárních zdrojů (jako třeba videosérie Lindsay Ellis, ve které rozebírá sérii Transformers z pohledu různých sociologických škol) a zdaleka nejsem odborník. Určitě si rád přečtu fundovaný alternativní výklad/kritiku toho, co tu píšu, od někoho, kdo tomu rozumí, ale pokud budete mít pocit, že jsem nějak urazil vaši maskulinitu a budete to ze sebe chtít dostat, udělejte to u svého terapeuta, ne tady. Děkuji.

Male gaze je koncept, který je spojovaný s filmovou teoretičkou a feministkou Laurou Mulvey a její esejí Visual Pleasure and Narrative Cinema (1975 - český překlad), ve které rozebrala mechanismy identifikace s hrdinou filmu, voyeuristické potěšení z pozorování věcí, ženy coby pozorované objekty a muže jako pozorovatele a nositele narativu.

Její teorie vychází nejen z psychologie, ale i ze samotného faktu, že drtivá většina filmových tvůrců jsou muži (což se od 70. let moc nezměnilo), a jsou to právě oni, kdo utváří filmový jazyk. Estetika filmového záběru je tedy primárně mužská, stejně jako úhel pohledu vyprávění. Dokonce i v situaci, kdy je hlavní postavou žena, je na ni pohlíženo mužskou optikou (což se odráží i na kostýmech, způsobu snímání nebo agendě, kterou její charakter ve filmu má).
Tyhle věci jsou natolik ukotvené ve filmovém jazyce, že jim podléhají i ženy, které se ve filmovém štábu dostanou na pozice, jež jim dovolují něco změnit. Což ale prakticky vzato nemohou, protože by tím změnili srozumitelnost filmu pro hlavní cílovou demografickou skupinu (bílého muže).

Když se vrátíme kousek zpět k charakterizaci postavy skrz pozorování tančících dívek, je to ryze mužský narativ. Jako diváci nevíme, jak se dívá skutečná lesba na jiné ženy, ale pokud se bude dívat stejně, jako by se na jejím místě díval muž, je nám to univerzálně srozumitelné (bez ohledu na to, jaká je skutečnost).
To potom vede k bizarním situacím, kdy se natáčí film cílený na ženy, ale protože female gaze efektivně neexistuje, muži jsou zobrazované jako sexuální objekty stejným způsobem, jako by byly na jejich místě ženy – tedy skrz pohled na mužské jako jako sexuální objekt.
Ne, že by to nefungovalo – vnímání a chápání filmu je osvojená dovednost, čili ženy nemají kde jinde se naučit jiný filmový jazyk a muž s dokonalou pletí a vyrýsovanými břišními svaly, v příliš těsných džínách a košili s rozhalenkou je jim srozumitelný jako symbol sexuality (navzdory osobním preferencím). Zároveň je ale tak zprofanovaný, že je objektem nesčetných parodií – mimo jiné i proto, že je to obraz, se kterým se muž-divák obtížně identifikuje.

Starship Troopers (1997)

Male gaze je totiž i o reprezentaci. Filmy jsou natáčené tak, aby se mohl divák identifikovat s hrdinou a prožít s ním jeho vítězství a prohry. Tedy, ne každý divák – jen bílý muž přes 16 let (v případě blockbusterů). Ostatní si musí najít film, který byl zaměřený na jejich demografickou skupinu, nebo se nějak přizpůsobit.

Tahle věc vede k zajímavým dvojím standardům - ve filmu Starship Troopers (Paul Verhoeven, 1997) byl v původnám sestřihu přítomen milostný čtyřúhelník, kdy se hrdina Johnny Rico rozhoduje mezi dvěma dívkami - Carmen a Dizzy. Zároveň se ale Carmen měla rozhodovat mezi Johnnym a svým instruktorem na vojenské akademii. Testovací publikum to nelibě neslo, protože standardní narativ je takový, že ženy, které se zajímají o hlavního hrdinu, se o něj musí zajímat stoprocentně. Hlavní hrdina si může vybírat, ale hrozba toho, že by nějaká dívka upřednostnila jeho soka před ním (a zároveň nebyla zobrazená jako vypočítavá mrcha) je neúnosná. Konečný sestřih proto románek s instruktorem vynechává.

Závěr

O tématu male gaze bych mohl (po hlubším průzkumu) psát mnohem víc a uvést i řadu dalších příkladů, ale i teď mám pochybnosti, zda jsem nezahájil příliš kontroverzním tématem. Snažil jsem se ale, aby text nebyl jen o něm (i když jsem doufal, že střih si ukousne větší prostor).

Klidně mi napište do komentářů, co si o tom myslíte - zda se podobných výstřelků s feminismem zdržet nebo se jich nebát. Ostatně, pokud vám závěrečná část přijde uspěchaná a nedotažená, je to i proto, že se obávám reakcí, které sklidím.

Dlouho očekávaný sequel

Doufám, že tohle bude přijaté lépe než nové díly Star Wars (které miluji, ale jistá část internetu bůhvíproč ne)... ;-)

Ano, Střih přes osu se vrací!

Občas se stane, že člověk tak nějak vyhoří a nedokáže dál psát. Vlastně si ani nedokáže představit, že by v psaní pokračoval... A zabere dost času, než se všechno vrátí do starých kolejí. Koneckonců - jsou to tři roky.

Zatím opatrně prozkoumávám terén a přemýšlím, v čem pokračovat, co zahodit jako přežitek, jak se posunout dál... V tuhle chvíli mám rozepsané dvě věci a nápad na několik dalších, ale teprve čas ukáže, jak to všechno bude.

Co můžu v téhle chvíli slíbit je, že budu i nadále pokračovat bez reklam (ono by to stejně nebylo rentabilní), nebudu se pouštět do svévolného recenzování a pokusím se psát tak, aby texty byly hodnotnější než titulky (nikdo nemá rád clickbaity). 

S trochou štěstí by snad první nový článek měl být hotový po víkendu, ale... kdo ví? Když jsem ho začal psát, měl jsem hrubou představu, ale než jsem se vzpamatoval, úvodní část (věnovaná spíše psychologii, než střihu) mi narostla do obludných rozměrů a musel jsem ji razantně proškrtat.

To je ostatně to, co mě na psaní baví - člověk má nějaký cíl, ale po cestě k němu se dějí Věci. Občas mě náhodná věta, na kterou narazím při ověřování nějakého faktu, zavede k věcem, které jsem zdaleka nečekal. A pak musím vymyslet, jak s novými informacemi naložit - zda je nějak zahrnout do toho, co píšu, nebo jim věnovat vlastní prostor.

Držte mi palce...

Manipulace, lži a faktoidy

Původně jsem se tomuto tématu chtěl vyhnout, nebo ho zpracovat jinak (především apoliticky), ale koho mají oběsit, ten se neutopí. Tak dlouho jsem narážel na různé podněty, až mi nezbylo nic jiného, než začít psát.

A původně jsem dokonce ani nechtěl výsledek uveřejnit zde – byla to prostě jen úvaha, bez hlubšího smyslu. Jenže, nakonec jsem se rozhodl být fér a dát tomu šanci. Jsou věci, o kterých je třeba mluvit.

Manipulace

Už od nepaměti jsou média nejen prostředkem k šíření informací, ale také nástrojem, který slouží k ovlivňování jiných lidí. Tu naprosto do očí bijícím způsobem, jinde výrazně sofistikovaněji.

Je to už zakódováno v lidské povaze, že se člověk cítí výrazně pohodlněji, pokud se pohybuje ve společnosti, která sdílí jeho názory – je proto logické, že se takovou společnost pokouší sám sobě vytvořit, pokud ji nemůže najít přirozenou cestou. A odtud je jen krůček k tomu, aby namísto dialogu a volné soutěže idejí, sáhl k manipulaci. Ať už je to vědomě či se zřejmým záměrem (byť by si to obhajoval tím, že účel světí prostředky).

Jednou z velmi úspěšných (a extrémně silných) manipulativních technik je tzv. Strach ze ztráty.

Ten je v principu iracionální. Ten, kdo námi manipuluje, prostě rozdělí výsledky našich rozhodnutí na dvě varianty: jedna, ve které si vybereme něco, co je v souladu s manipulátorovými úmysly, a druhá, kde uděláme tu chybu, že nenásledujeme jeho radu a skončíme špatně – ztratíme jeho důvěru, práci, svobodu...
Nebo vytvoří dojem černobílého světa, kde na jedné straně stojí ti dobří a spravedliví a na té druhé jsou zástupci inherentního zla. A když se přidáš k protistraně, ztratíš podporu těch hodných, kapišto?

Tohle je manipulace, které podléhají i vysokoškolsky vzdělaní lidé. Je to primární pud, který se těžko obchází a dá se velmi snadno směřovat proti druhým, zejména když si neuvědomí, že existuje víc než dvojice variant a možných výsledků.

Z hlediska manipulátora je jedno, jaká je skutečnost. On vytváří dojem polarity. Buď bude po mém a všechno bude v pohodě nebo zkusíš něco jiného a budeš litovat, takže je lepší tomu předejít a rozhodnout se správně už teď.

Strach ze ztráty je dokonce právě ta věc, která často drží oběti domácího násilí v blízkosti tyrana. Než aby ženy riskovaly nejistotu odchodu, raději obviní samy sebe a snaží se udržet status quo.

Je přece lepší zlo, které už znáte...

Je to zoufale binární myšlení. Jsi pro nebo jsi proti? Souhlasíš nebo nesouhlasíš? My nebo oni?

Skutečnost je přitom taková, že není žádný logický důvod, proč by si člověk nemohl zvolit neutralitu nebo luxus odložit rozhodnutí na dobu, kdy bude mít více informací...

Manipulační videa

V mé generaci, okouzlené možnostmi streamovaného videa, se sotva najde člověk, který neslyšel o nezávislém „dokumentu“ Zeitgeist: the Movie (2007, Peter Joseph). Tenhle video-kompilát si hraje na to, že sděluje očividné pravdy, které před námi měly zůstat utajeny, ale moudrost autora nám konečně dala možnost prohlédnout pavučinu lží...

Množství doložitelných faktů v Zeitgeistu je přitom směšně malé a autor nedělá rozdíl mezi mýtem, který můžete zaslechnout v hospodě od opilého cizince, a objektivní skutečností. Často se dokonce zdá, že vědomě lže (zejména když mluví o náboženství, protože některé věci dokáže vyvrátit kdokoliv, kdo má přístup na wikipedii).

Na druhou stranu, většina diváků je zahlcena pohyblivými obrázky, přesvědčivým hlasem komentátora a líbivým konceptem, který je představován... A pro případ, že by náhodou někdo byl v pokušení začít kriticky přemýšlet, je neustále varován, že to, co si dosud myslel, že je pravda, je to, co ONI chtějí, aby si myslel.

A být jedním z těch, kteří znají pravdu, ve světě plném zaslepených otroků systému... to je přeci tak lákavé, nebo ne? Na podobném principu ostatně fungují lifestylové časopisy (10 tajných triků, kterými ho zaručeně okozlíte... a podobné články jsou zářný příklad).

Struktura

Před pár dny se ke mně dostalo jedno z nových manipulačních videí. Jeho popularita roste a z toho mála, co jsem viděl, než jsem ho znechuceně vypnul, se ani nedivím. Má všechno, co by takové video mělo obsahovat, aby obešlo logické okruhy našeho mozku a cílilo přímo na emoce.

Trochu se mi příčí takovému videu přidávat další diváky, ale občas je nutné poznat nepřítele opravdu zblízka.

Návodný je už samotný název videa. The Lie We Live. Titul jasně říká, že dojde k zásadním odhalením o tom, jak jsme obelháváni. Tohle je jedinečná možnost, nemusí se opakovat. Přijďte a spatříte vousatou ženu, mořskou pannu... 

Přesně tak, vůbec se to neliší od vystoupení kočovných freak show na jarmarcích. ;-)

Pak přijde šok. Takřka trailerový úvod pokračující do černé, s hlasem který promlouvá přímo k nám.

„V tuto chvíli bys mohl být kdekoliv a dělat cokoliv. Místo toho sedíš sám před monitorem.“

To je naprostá pravda. A je vlastně zatraceně účinné s ní začít protože naznačuje, že autor vide nám rozumí, chápe, co právě děláme, jak provinile se cítíme, za to, že nejsme někde venku a nezdoláváme horský masiv nebo nebalíme modelky na sportovní káru... A zároveň naznačuje, že to je jedno, že ten čas dokáže zhodnotit, když už nás tady má.
Nebude nás soudit, pokud se polepšíme a pochopíme, že žijeme ve lži, kterou nám teď ukáže. Protože až prozřeme, bude všechno lepší a nic už nás nezastihne v téhle trapné situaci, kdy sedíme před monitorem a hltáme další pohyblivé obrázky. Až to dokoukáme, tak rozhodně půjdeme a vylezeme na nějakou osmitisícovku, protože budeme lepší než jsme teď!

Tohle osobní pouto s divákem je zatraceně důležité. Občas se používá v dramatické filmové tvorbě, kde se mu říká boření čtvrté stěny (hrdina promlouvá přímo k divákům), a pomáhá diváka vtáhnout do děje. Soucítit s perspektivou mluvčího (existují dokonce filmy, které tohle umí použít proti divákovi – sežeňte si film The Imposter).

A co pak? Pak si pěkně depresivně popíšeme svět plný rutiny, plánování, nedostatku času. Vzpomeneme si, jak to dřív bylo lepší a dobrodružnější – bez rozpisů a píchaček v práci, které odměřují čas, za který dostaneme výplatu... A pod tím vším běží timelapse s obrázky provozu na ulicích, aby se vytvořil dojem uspěchanosti a rutiny. Člověk je v takovém záběru degradován na kolečko v hodinovém strojku. Sám není nic, je jen součástí masy.
Záběry silně útočí na pocit bezvýznamnosti a strach z anonymity (nedůležitosti), který má každý z nás...

Celé je to jen funkční iluze, která maskuje fakt, že pravda je přesně opačná. Ve srovnání s historií žijeme ve zlatém věku a drtivá většina z nás nemusí pracovat od svítání do soumraku, abychom se uživili. Máme home office, dovolené, stravenky, osmihodinovou pracovní dobu garantovanou zákoníkem. Ti, kdo jsou na tom opravdu mizerně, žijí v úplně jiné části světa a tohle video nikdy neuvidí, protože na to nebudou mít peníze ani čas.

A pak přijde obvinění. Definice nepřítele. Korporace! Abstraktní ničitel naší svobody. Zločinec, který nám dává práci a peníze, aby nás mohl 40 hodin týdně ovládat... wait a sec! Jen 40 hodin týdně!? Nebývalo to podstatně víc?

A pak samozřejmě, nezbytné obvinění vzdělávacího systému. Protože pro lidi, kteří sotva dokončili střední, je traumatizující představa, že by na nich škola bývala mohla nechat pozitivní následky. Všechno to byla tupá šikana a snaha jim vymýt mozek a udělat z nich uniformní součást stáda...
Což je hodně populární motiv, protože k čemu jinému má škola sloužit? Snad ne k tomu, aby poskytla souměřitelné množství základních informací, které by měli mít k dispozici prakticky všichni (jako třeba základy počtů a gramatiky)?

A aby to nebylo málo, všechny tyhle teze, nebo spíše názory, jsou předkládány stále naléhavějším hlasem a s gradující vtíravou hudbou, která má vyvolat pocit epického znepokojení (což docela funguje – podobně jako když si člověk pustí hudbu od Two Steps from Hell a jde umývat nádobí... to pak také provází pocit, že se děje něco zásadního pro osud lidstva).

A mezi tím vším létají prázdná prohlášení, kdy se proti sobě staví extrémy. Ideální svět a masová výroba. Svoboda proti otroctví. Příroda a znečištění... Černobílý polarizovaný svět stavící na boji svobodné vůle proti korporátní mašinerii.

A když srovnání dostatečně vyeskalují, přijde další kolo obviňování. Vy za nic nemůžete, vy jste jen poslušné nástroje těch nahoře. Ale můžete ty okovy setřást... Blah blah blah...

Důležité je, že žádná z předestřených myšlenek není doprovázena faktografií. Není jasné, jak k ní autoři došli a zda ji lze ověřit. Historky o nebezpečnosti očkování (které ve videu chválabohu nefigurují) mají podstatně lepší zdrojování než tohle video, jakkoliv se opírají o jednu vyvrácenou zmanipulovanou studii.
Na jedné straně je předloženo tvrzení, že život ve Spojených státech zvyšuje riziko rakoviny, ale na druhé straně není nijak naznačeno proč to tak je (protože se nabízí, že za to můžou ONI) a z jaké statistiky tahle myšlenka vychází.

Co je pro opravdu podstatné je skutečnost, že nabízí jednoduchá tvrzení, se kterými bude každý soudný člověk alespoň trochu souhlasit: 

U voleb prezidenta bychom si klidně mohli hodit mincí. Jde o dvě strany téže mince.

Žijeme ve světě na pokraji zhroucení.

Chováme se jako bychom byli vševědoucí bytosti, ale stále je toho tolik, co nevidíme.

A tak dále... pokud divák není zvyklý přemýšlet nad tím, že neexistují jednoduchá řešení a jednoduché příčiny komplexních problémů, musí se nutně přistihnout při tom, že mlčky přikyvuje, kdykoliv je mu předložen další faktoid. A než video skončí, je zoufalý ze světa okolo a má pocit že ho společnost zradila a on se musí postavit proti systému.

Proč?

To je otázka, kterou si neumím dostatečně zodpovědět. Nezdá se mi představa, že by někdo podobnými video-kompiláty sledoval složitě elaborovaný plán na svržení vlád a převzetí moci. Spíš jde o osamocenou aktivitu lidí, kteří nemají sami za sebe mnoho co říct, ale trpí mesiášským komplexem. A cítí se prostě lépe, když všem okolo říkají, že jíst maso je špatné, korporace a vlády jsou zkažené a na světě by bylo mnohem líp, kdyby se všichni měli rádi a táhli za jeden provaz (což je sice pravda, ale kdyby to bylo tak jednoduché, už by to dávno fungovalo).

Potíž je, že kolem takových lidí se rádi shromažďují pošuci (omlouvám se, ale tak to prostě je), a podporují je, protože takový zjednodušený výklad světa je mnohem pohodlnější než realita... A kolem pošuků se zase hromadí zlí lidé, kteří dokáží tuhle frustraci a zjednodušené vnímání světa využít ke svým vlastním cílům. Politicky, ekonomicky i na čistě sobecké osobní rovině.

Čekáte, že vám nabídnu nějaké řešení nebo radu na závěr? Nic nebude! 

Otázka vlivu

Před tím, než se pustím do úvahy, která mě vedla k napsání tohoto textu, neodpustím si odkaz na jednu teorii, která je relevantní k tématu.

Jedná se o tzv. efekt třetí osoby. Nejde o nic menšího, než o předpoklad (založený na pozorování), že lidé vnímají účinek působení médií na svoji osobu a jejich blízké jako minimální, zároveň ale přeceňují míru účinků na ostatní. Tento postoj (já a my se nenecháme ovlivnit tolik jako oni) následně vede k oslabování vlastní odolnosti.

Zjednodušeně by se tak dalo říct, že efekt třetí osoby je obdobou projekce vlastních špatných vlastností do někoho jiného.

Autorem studie The Third-person Effect in Communication z 80. let je Phillips Davison a je pozoruhodbné jak málo se právě o tomto tématu mluví. Snad i proto, že by tím lidé přiznali, že jsou vlastně docela snadno ovlivnitelní, i když dlouho tvrdili opak?

Oko světa

Jak už jsem dříve psal, střihač je ten, kdo vede divákovo oko a ukazuje mu to, na co by se měl soustředit. Má tak do značné míry moc nad tím, co divák smí vidět. Navíc viděné zasazuje do kontextu, čímž ovlivňuje obsah a významový přesah záběrů.

Vzato kolem a kolem, je práce s videozáznamem mocnou zbraní v rukách propagandy, pokud s ním někdo umí zacházet.

Pesimisté by možná řekli, že už se to ve velké míře děje a je to něco s čím se musí počítat, navíc oni televiznímu zpravodajství nevěří ani slovo (third-person effect jako vyšitý), ale pravda je naštěstí mnohem složitější a zdaleka ne tak krutá.

I když je střihač (ve spolupráci s redaktorem) schopný poměrně intenzivně působit na emoce diváků, dopad takového působení je většinou poměrně krátkodobý a rozhodně nejde o jediný faktor ovlivňující divácké postoje. Silné emoce (smutek a hněv jsou nejsnazší na vytvoření) sice zůstávají i dlouho poté, co příjemce zprávy zapomene na to, o čem přesně byla, ale k vytvoření emoční vazby je třeba dlouhodobějšího soustředěného působení.

Něčeho takového je ale v pluralitní demokratické společnosti těžké dosáhnout (totalitní režimy to mají snazší, zvláště když mají plnou kontrolu nad médii, jako se to děje například v Rusku) a zmatečné, vzájemně si protiřečící, signály pak vedou spíše ke znechucení politikou a zásadními tématy jako takovými, pokud u jedince nepřeváží potřeba se s nějakým ze zmíněných témat identifikovat.

seriál Family Guy

K takové identifikaci slouží agenda setting (zejména před volbami), ale i poté jsou nejvíce převažujícími emocemi rozpaky a zmatek, zvlášť pokud dotyčný jedinec nadále naráží na to, že si různé zprávy odporují a nelze tak zaujmout jednoznačné stanovisko.

Pokud je dost hloupý nebo pohodlný, zvolí si jedno hledisko a k tomu přilne. V ten moment s ním už propaganda jen tak nepohne – rozporné zprávy bude vnímat jako účelově lživé nebo dokonce jako útok na osobní názorovou integritu. V podstatě se bude jednat o fanatika.

Lidé s potřebou většího duševního rozhledu, vyžadující více informací k vytvoření názoru, jsou naopak frustrováni, protože i oni by rádi nalezli jedinečný pravdivý názor, ale jsou si vědomi absurdity takového požadavku. Dost často to pak končí rezignací nebo názorovou rozkolísaností. Nebo se z pohodlnosti rozhodnou patřit mezi fanatiky.

Zodpovědnost

Jako člověk pracující ve zpravodajství jsem si vědom odpovědnosti, kterou v takové situaci z hlediska vytváření informačního kontextu, mám.

Nejsem dokonalý – sem tam mi něco ulítne nebo si neodpustím malý skrytý žert (což je možná horší než prosté přehlédnutí), ale mám okolo sebe dost lidí, kteří se na moji práci dívají a poskytují mi silnou zpětnou vazbu. Občas s nimi třeba i nesouhlasím, ale zpravidla najdeme nějaký kompromis, aby byly zprávy, které pouštíme do světa maximálně názorově vyvážené a objektivní.

Jakkoliv je objektivita nedosažitelný ideál - přeci jen jsme stále jen obyčejní lidé s vlastními názory, emocemi a postoji. Spolupráce nám pomáhá omezit osobní výstřelky na minimum, ale přesto nejsme lepší v ničem jiném než v tom, že máme přístup k většímu množství informací než kolik může divácká veřejnost zpracovat, má-li se věnovat ještě něčemu jinému.

seriál The Newsroom

To důležité ale je, že se člověk snaží zachovat velkou míru pravdivosti toho, co zpracovává. Dokonce i ve chvíli, kdy mu to není zcela po chuti.
Je to značná odpovědnost a silný tlak, se kterým se lidé ve zpravodajství vyrovnávají různě. Někteří se nechají zlomit a raději jdou dělat jinou práci, někdo propadne alkoholu, cigaretám nebo dokonce drogám, jiný hledá úlevu v koníčcích, charitě nebo nezávazných vztazích. Je to ryze individuální, ale je nutné se s tou tenzí, která práci provází, nějak pracovat.
Jsou i lidé, kteří tu odpovědnost necítí, ale mnoho jsem jich nepoznal. Většinou na mě spíše působili dojmem, že před tím tlakem utekli do pohodlné ignorace. Namísto toho, aby řešili etiku vlastní práce, zabývají se povrchními záležitostmi, jež se jí týkají. Nic proti takové formě úniku.

I pro mě osobně je velmi těžké udržet si povědomí o vlastní morálce. Vím, kdo jsem, co cítím, jaké je mé úkoly za závazky. Vím, že je pro mě nepřijatelné ohnout pravdu tak, aby sloužila něčím zájmům (a děkuji Bohu, že jsem dosud nebyl postaven do situace, kdy bych to musel řešit).
Přesto je to vyčerpávající a nejednou jsem byl na hranici vyhoření.
Ale miluji svoji práci a chci ji dělat dál!

Kontrola

Je vlastně docela zvláštní, že se v mém okolí vyskytuje tak málo lidí, kteří by byli tak morálně pokřivení, aby chtěli manipulovat lidmi a nebo zneužít vliv, který mají. Vlastně osobně neznám žádného a přikládám to i tomu, že tenhle druh práce takové lidi až tak moc nepřitahuje.
Práce v PR agenturách, volebních týmech nebo přímo politice v tomhle přináší mnohem silnější benefity, pokud je člověk dost otrlý, aby mu nevadilo vnucovat lidem svoji vůli. Zpravodajství nese přílišné riziko, osobní vliv je ve srovnání s ním směšný a vlastně se tu ani nepohybuje dost peněz (v absolutním měřítku ano, ale jednotlivec, pokud není právě generální ředitel, z nich mnoho nevidí). Trochu smutné pro lidi, kteří tu pracují, ale pro obor jako takový je to výhoda (draze vykoupená).

Pochopitelně jsou i média, která shromažďují lidi s nižším morálním kreditem, ale tehdy se většinou jedná o fanatiky (takynovináři okolo alternativních „zpravodajských“ serverů) nebo velmi slušně zaplacené lidi s nízkým morálním kreditem (sem řadím i bulvární novináře ze společenských rubrik).
Nemám takové lidi rád, ale jsou asi nutným zlem. Daní za to, že máme demokracii, kde svůj hlas mají mít i lidé s pochybnou morálkou...

Myslím, že zdaleka nejdůležitější je, aby se člověk pohyboval v prostředí, kde mu jeho kolegové vždy připomenou, jaké jsou jeho povinnosti k sobě samému i lidem tam venku.
Pokušení může být velké a sám o sobě vím, že bych byl teoreticky schopen vytvářet značně zkreslený obraz reality, ale také vím, že tu jsou lidé, kteří by mě včas zastavili. Což je příjemný pocit – a zároveň závazek, protože to samé pro ně musím udělat já.

Díky tomu se těm pokušení vyhýbám mnohem snáze...

Zatuchlé pelíšky

Za tohle mě nebudete mít rádi. Ale kdybych psal jen věci, které jsou nekonfliktní a všem se líbí, byla by to ukrutná nuda. Navíc někdo musí přerušit tu spirálu mlčení.

Už pěknou řádku let je film Pelíšky (Jan Hřebejk, 1999) klasikou a evergreenem českých domácností. Hlavně okolo Vánoc, kdy se hojně citují dialogy a hlášky jednotlivých postav...

Nejinak tomu bylo i u nás doma, když jsem pobýval u rodičů (táta si Pelíšky pustil na satelitu - na slovenské Markíze, aby měl den náskok).

Nevím jak to máte vy, ale mě osobně velmi obtěžuje, když u filmu někdo setrvale mluví a prozrazuje zápletky, dialogy a pointy vtipů (jakkoliv jsou notoricky známé). Sám se to snažím nedělat a podobné společnosti se raději vyhýbám.

U letošních Pelíšků tenhle nešvar, díky mé rodině, vykulminoval v extrémní pocit trapnosti a já nejednou nedokázal jen tak sedět a bavit se, ale začal jsem dělat to, čemu se věnuji, když je film výrazně špatný nebo nudný – začal jsem ho analyzovat.

Pelíšky jsou dobře natočený film. Hřebejk nijak nepodcenil řemeslnou část a herecké výkony jsou i na české poměry nadprůměrné. V tomhle můžu filmu jen stěží něco vyčítat.

Stejně tak hudba - Slunečný hrob byl nadčasovou klasikou ještě před premiérou filmu a popularizace písni nijak neubrala na kvalitě.

Co mě ale trápí je děj a postavy.

Po zhlédnutí filmu jsem měl neodbytný pocit, že se vlastně nic nestalo... Přinejmenším v tom smyslu, že žádná z postav, které sledujeme, není hybatelem děje. Pouze reagují na okolní situaci a generují hlášky a gagy.

Příběh tak sestává z řady volně souvisejících skečů, ale neřeší nic zásadního.

Jistě, jednotlivé scénky jsou kvalitně zahrané, funguje jim načasování a je znát, že i herci se bavili, ale prostě tu chybí děj.

Což je zcela legitimní námitka, i když mi již bylo oponováno, že o ten přeci nejde. Hlavně, že to je zábava – a lidi se chtějí hlavně bavit, ne řešit problémy... Meh!

Aby toho nebylo málo, žádná z postav neprojde nijak zásadním vývojem. A když, tak pouze vnějším a zdánlivým.

Typickým příkladem je Jindřich Kraus (Jiří Kodet) – postava frustrovaného válečného invalidy a penzisty, který šikanuje vlastní ženu i dceru, protože není spokojený s tím, že nemá syna. Nakonec svoji ženu úspěšně utýrá (čemu se na tom lidé smějí, je mi trochu záhadou) a ukáže se, že bez její pomoci je úplně ztracený.

Zdánlivě se pak uklidní, protože je odkázán na pomoc té dcery, kterou dříve opovrhoval (což ale vychází spíše z nutnosti, nikoliv z vnitřní proměny), a pookřeje teprve až tehdy, když narazí na malého Péťu, na kterém může realizovat svoji touhu po výchově syna.

Mezi Krausem na počátku filmu a na jeho konci není valný rozdíl. Jen v určitém bodě dostal to co chtěl, a tak už dal pokoj.

Podobně je na tom Šebek (Miroslav Donutil), jehož „proměna“ přijde až s invazí vojsk Varšavské smlouvy a spočívá zejména v tom, že se pokusí o sebevraždu. A i to vyznívá spíše jako žert než jako důsledek vnitřního přerodu a pocitu zrady, který prožívá důstojník Československé lidové armády.

Je to sice hezká spojnice s „pokusy o sebevraždu“ jeho syna Michala (Opravdu to s ním nikdo neřešil? Proč ho nevzali k psychologovi?), ale stále jde o výstřelek, nikoliv o charakter postavy – na to je to příliš izolované.

Postava učitelky pak Evy Holubové nijak neřeší, že si bere známého cholerika a tyrana (koneckonců, od své sestry musela vědět, jaký je) po velmi krátké známosti, Jindřiška se vyspí s Elienem prostě proto, že má rodiče v Americe a vypadá víc cool...

Pelíšky jsou ve skutečnosti nabité malými příběhy a lidskými tragédiemi, které ale obchází a staví okolo nich bariéru humoru. Ale není to ten silný humor, který zároveň donutí k zamyšlení – je to estráda lidské malosti, které se můžeme smát a ukazovat na ni prstem, protože: „Mámo, podívej jak ten Kodet nadává na bolševiky a Donutil hraje komunistického blbečka. Ha ha ha!“

Dostáváme se tak do pozice studentů naslouchajících příběhu policisty (Miroslav Kaman) o muži s koženou brašnou. Ve skutečnosti tragédie a něco, co by nás mělo vzburcovat, ale nikdo nehne ani brvou.

Přes to všechno nejsou pelíšky špatný film. Jen silně nadhodnocený.

Pokud můj názor někoho uráží, tak... tak je to dobře. Omlouvat se nebudu. Hodnoty je třeba opakovaně zpochybňovat a vést o nich debatu.

Střihové chyby v seriálu

Nestává se příliš často, že bych mohl demonstrovat nějakou střihovou chybu na příkladu z odborné praxe.

Ne, že by profesionálové nedělali chyby (každý je dělá a kdo to nepřiznal...), ale zpravidla jsou nenápadné, přehlédnutelné a relativně pochopitelné - při své práci v televizi mám pochopení pro drobné „nedorazy“ – koneckonců jde jen o video, ne o stavbu orbitální stanice...

Co jsem ale nečekal byla celá sada elementárních chyb v seriálu Helix americké kabelovky SyFy.
Pro začátek si můžete pustit video - sestřih dvou scén, kde je to poměrně dobře patrné (může obsahovat drobné spoilery, ale je to ze samého počátku seriálu, takže nic zásadního).

Rád bych porotkl, že nemám nic proti skokovému střihu, je-li rozumně užitý (v druhé scéně videa mi třeba až tak moc nevadí, i když je relativně zbytečný) a stejně tak věřím tomu, že se možná časem najde dramaturgický důvod pro použití střihu přes osu, ale v těchto případech to bylo naprosto zbytečné.

První scéna je chůze dvou osob chodbou a jejich rozhovor. Není to dlouhá chodba a časové skoky ve střihu nejsou delší než pár sekund. A velikost ani úhel záběru se prakticky nezmění. Dokonce to vypadá, že závěr byl točen na jedeno jetí a při střihu se jen vynechávaly odmlky v řeči.
Zbytečné, samoúčelné a chybné.

Druhá scéna v laboratoři pak měla zřejmě navodit atmosféru strachu a zmatení pomocí skoků z jedné strany filmové osy na druhou. Opět – téhož mohlo být dosaženo jinými způsoby a podstatně čistěji. To, že se hrdinka dívá střídavě na jednu a druhou stranu je spíše rušivé než cokoliv jiného.

Stále si nejsem jistý, zda ze strany autorů seriálu nešlo o umělecký záměr, ale ten bych čekal spíše tam, kde bude mít opodstatnění. Uvedené scény nejsou jediné případy, kdy k chybám došlo, ale ve chvílích, kdy bych naopak předpokládal, že budou použité nějaké agresivní moderní postupy, k ničemu takovému střihač nesáhl a držel se osvědčených triků (nebo jsem alespoň nepostřehl, že by porušoval pravidla, což obvykle znamená, že šlo o funkční techniku).
Celkově mám dojem, že ze strany SyFy jde o nejapný žert. 90 % diváků si pravděpodobně nevšimne ničeho neobvyklého, 9 % to bude jedno, i když si všimnou, ale profesionálové (zbylé 1 %) budou trpět.

Je to nějaká hra? Pomsta? Úspora na postrodukci? Experiment? Co na to Jan Tleskač?

Vrtěti divákem

Občas narazím na video, které si přímo říká o rozbor, ale většinou je to věc, u které mi bohatě stačí vědomí, že jsem rozklíčoval použité prostředky, a spokojím se s tím, že na některé zajímavosti upozorním kamarády v přátelském hovoru. Před pár dny jsem ale narazil na malé mistrovské dílo manipulující divákem.

Z mého hlediska je ta manipulace účelová, průhledná a snadno odhalitelná, ale jak se ukázalo, není tomu tak u všech diváků...

Takže, když už se nám blíží volby a Česká televize je často obviňována z manipulace veřejným míněním (hlavně když nehraje zrovna to, co by si průměrný český divák přál vidět, způsobem, jakým by si to přál vidět), řekl jsem si, že bych té manipulaci mohl věnovat pár řádek...

Mimochodem: v televizi na skutečnou manipulaci není čas a prostor, ani kdybychom se o ni opravdu snažili... Něco takového je nimravá práce a valná část výrazových prostředků, které ji umožňují a usnadňují, se ve zpravodajství použít nedá. A bez nich je zpravidla tak očividná, že se míjí účinkem.
Navíc by na ní museli ochotně spolupracovat prakticky všichni zaměstnanci, jinak by se neutajila a v tom případě také nefungovala - a to je nesplnitelný úkol.

Disclaimer

Nechci vést debatu o smyslu a poselství uvedeného videa. S některými myšlenkami, které předkládá, bych asi mohl souhlasit, ale potíž je v tom, že není jasné, jaké myšlenky to vlastně jsou. Konkrétní obsah je tak neurčitý, jak jen to jde, a nutí diváka, aby si vybral to své v rámci předloženého výběru. Což je jednou z forem manipulace, které používá.
Jinak bude video vnímáno vegany, vegetariány, milovníky zvířat nebo prostými citlivými lidmi. Dokonce i já (se svými kontroverzními postoji) jsem si v něm našel „to své“ negativní...

Berme proto při hodnocení obsahu v potaz, že záběry jsou vytržené z kontextu a bez patřičného komentáře jsou jen vizuálním prostředkem manipulace - a tu si teď zkusíme demonstrovat...

Manipulace

Na šesti minutách je toho mnoho - pokusím se postupovat chronologicky a analyzovat jednotlivé prvky.

• Prvních cca 38 sekund sledujeme „hejno“ kuřat a jakýsi přepravníkový stroj, který ona kuřata „sklízí.“ Zvuk, který tuto scénu doprovází je pouze pípání/kvokání drůbeže a tichý šum stroje.
  Je naprosto jasné, že kuřata neputují na relaxační masáž, ale i když stroj svou funkcí vypadá hrozivě, celý proces se nezdá být bolestivý nebo nějak přehnaně stresující (alespoň ne o moc víc, než být kuřetem ve velkém hejnu).
  Tady je manipulací především odosobnění diváka (na to budeme narážet i dále) a představení celé situace v morbidním světle - použití davu a jeho sklízení jako výrazového prostředku je něco, co působí na naše pudy a nutí nás soucítit s těmi kuřaty, která tak zoufale mávají křídly a...
• Přichází hudba... pochmurná, ambientní a brzy i rytmická (ale ne nijak vesele nebo výrazně).
  Hudba má za úkol posílit divácké pocity marnosti z toho, co vidí - vlastně je vybrána tak, že je takřka přeslechutelná a jen dotváří atmosféru... Když si k tomuto videu pustíte jako doprovod třeba toto (případně Rammstein) získáte o drobet jinou emoci (pozitivní nebude, ale zároveň bude celá scéna o něco snesitelnější). A když bude hudební doprovod veselý... no, schválně si to zkuste.
  Rozhodně ani na okamžik nepodléhejte pocitu, že se hudba vybírá nahodile.
• Záběr na kuřata cpaná do přepravek asi nepotřebuje komentář - je naprosto bez kontextu a tím, že vlastně nemáme možnost se podívat blíž, ztrácíme jasnou představu proč je do přepravek cpou (jde pravděpodobně o přípravu na převoz) a musíme tedy spoléhat jen na první (zprostředkovaný/zmanipulovaný) dojem - a tím je zcela zbytečná krutost.
  Tomu napomáhá i to, že záběr je (velmi) mírně zpomalený a lidé na něm jsou zcela anonymní (v kombinézách) - divák se tedy ztotožňuje s kuřaty, což je v pořádku. Divák se potřebuje nějak identifikovat s osobami/bytostmi v situaci, kterou vnímá, aby mohl zaujmout stanovisko.
• 53. sekunda a poprvé vidíme dav lidí - hudba je ještě o něco pochmurnější, lidé pak naprosto anonymní a zrychlení... Podle všeho pracuji s masem (určitě těch nebohých kuřat, jak napovídá kontext předchozích záběrů) a je jich spousta...
  Nejasné tváře, mechanické vykonávání úkolů - vlastně zde autoři udělali vše pro to, aby se divák nemohl ztotožnit s těmi dělníky, kteří si dost možná při práci povídají, vtipkují, práce je štve a nadávají na mizivý plat... Pro nás jsou ale pouhou mašinérií - nemyslícími těly zpracovávajícími maso, které mají na pracovních pultech a jezdí kolem nich na hácích... Dokonce i když na chvíli zahlédneme lidské oči, jsou to neosobní oči kontrolující kvalitu - pozbyly veškerou lidskost.
• Teprve v čase 1:43 vidíme první lidskou bytost - někoho, s kým se můžeme poměřovat, ke komu můžeme mít vztah. Navíc jde evidentně o mladou ženu - asiatku. Posmutnělý pohled, kradmé rozhlédnutí, skoro omluvné, pohled do kamery... a střih pryč.
  Nevíme, kdo ta žena byla. Viděli jsme ji jen krátce, ale pocity, které jsme zahlédli v jejích očích (víc nám nebylo dopřáno vidět) tak jasně korespondují s tou beznadějí, jíž jsme právě přihlíželi...
  A nebo ne? Nepromítáme si do ní něco ze sebe? Co na to Lev Vladimirovič Kulešov?
  Za povšimnutí také stojí to, že záběr je (oproti těm, které mu předcházely) zpomalený.

Během necelých 2 minut (1:55) jsme tedy viděli cosi, co lze střízlivě popsat jako závod na zpracování drůbeže. Nic víc. Tečka. Ende.

Ale způsob, jakým jsme to viděli, je krajně znepokojivý a vnucuje se představa, že možná není úplně v pořádku že to vypadá takhle... Což není úplně pravda - pokud máte zájem, podívejte se na video o zpracování drůbežího masa v Kataru, kde je celý proces poměrně detailně ukázán a v příslušných souvislostech je vidět, že na tom není nic zvrhlého (kromě toho, že jde o velkovýrobu).

• 1:55 a jsme v kravíně, kde se dojnice točí na kolotoči - respektive na něčem, co bych nazval karuselem. Opět zrychlený mechanizující záběr a mě jako diváka nemůže napadnout nic jiného než to, že jde o jatka, kde ty nebohé kusy skotu míří vstříc kruté smrti... To se vyvrátí až o několik záběrů dál, když se ukáží stroje na dojení, které dnes najdete i v nejzapadlejším vesnickém kravíně (hygiena je hygiena) - ale co naplat, pocit soucitu s krávami zůstal zachován.
  Zajímavé je, že nikde nevidíme lidi, kteří by se starali o dojení. Opět je to ryze účelové - není cílem přemýšlet o (jistě těžké) práci několika lidí, ale o vykořisťování zvířat.
  Navíc se přiznám, že mě při opakovaném sledování napadlo, že ten karusel je vlastně geniální řešení, pokud jeho plná otáčka zabere zhruba tolik času jako průměrné dojení.

• 2:48 - dojení strojem není dost emotivní, ukážeme si malá prasátka (mláďata jsou roztomilá, to funguje vždy). Jenže se situace rychle zhoršuje a s velikostí záběru roste i znechucení - prasnic, které kojí selátka je tu hodně, leží prakticky jedna vedle druhé a dojem roztomilosti je rychle pohřben další dávkou odosobněné zvrhlosti... Jak to těm nebohým čuníkům mohli...
  A nikde ani človíček...
  Paradoxní je, že tyhle záběry jsou působivé především na lidi z města. Chovatelé a lidé, kteří podobné situace viděli na vsi, vědí, že netečně ležící matka není nic neobvyklého a chumel mláďat zápasících o struk také nijak nevybočuje z normálu. A efektivita prostoru tu je potřeba i kvůli bezpečnosti a snadnějšímu krmení.
• 3:30 a máme tu jatka. Předpisová návaznost na roztomilá mláďata.
  Záběry nijak nevybočují z předešlé normy (zrychlovačky, naprostá anonymita zaměstnanců, kteří zde pracují), ale je úplně přeskočena fáze, ve které se mění velmi konkrétní kus vepřového na indiferentní flák masa připraveného pro další zpracování (což je fáze, kterou dětem tak nějak tajíme a ty jsou pak velmi překvapené, když zjistí že roztomilá ovečka končí jako jehněčí kebab).
• 4:29 a ukázka konzumu v jeho nejčistší podobě... nejsem s to určit zda jde o běžný zahraniční hypermarket nebo o skoro-veloobchod typu Makro, ale funkčnost záběrů je všem asi jasná - stěží by to šlo demonstrovat lépe.
  Včetně dvojice dětí, které sem očividně nepatří a mají za úkol vytvářet kontrast (i proto záběr s nimi není zrychlený jako tomu je u zbytku).
• 5:23 - konzum, fáze 2: fast food
  Nepřekvapivý záběr z kuchyně rychle přebije jiný, znepokojivější. Trojice lidí (rozhodně obézních, o tom nemůže být pochyb) konzumuje svůj McOběd v generickém rychlém občerstvení. Výživoví specialisté blednou, diváci postižení vkusem se křižují a zpytují svědomí za každý cheesburger koupený v pozdních nočních hodinách cestou z mejdanu.
  Dojem umocňuje všudypřítomné zrychlení, jež zajistí dojem hltavosti, a pozvolný nájezd, který zase přidá na naléhavosti - divák je vtahován, musí být poblíž... neuteče! A hudba graduje...
• Poslední záběr nás, v naprostém tichu, pocitově vrací kamsi na jatka. Lékař (plastický chirurg?) kreslící modrou čáru po obludně velkém převislém pupku (dokonce si ho musí nadzvednout, aby mohl čáru dokončit!) je jakými symbolem a varováním před konzumním způsobem života, který nám právě byl ukázán, a k jehož  existenci je nutné, aby probíhalo to, co jsme viděli předtím...
  Pacienta nevidíme - jsme to totiž my a celá naše společnost, která se musí změnit, A to dříve, než bude nutné nakreslit čáru a říznout...

Pro úspěch jakékoliv manipulace je potřeba, aby byl cíl této manipulace zahlcen informacemi. Ty mu na jedné straně chceme vnutit, na straně druhé ale také tvoří bariéru, která brání přístupu nežádoucích podnětů a pochybností.

Na tomhle principu pracuje nejen výše uvedené video, ale i reklama nebo předvolební spoty.

Nicméně způsobů manipulace je mnohem víc a každým dnem se odborníci na marketing snaží přijít na nové a nové fígle, jak zákazníky přesvědčit o koupi (volbě) něčeho, co sami vlastně nechtějí...

Obrana?

Rád bych nabídl nějaký jednoduchý návod, jak se manipulaci bránit, ale to dost dobře nejde. Vyžaduje to vzdělání, ochotu se dál učit, neustálé přemýšlení a hodnocení... a z člověka to v očích jeho okolí dělá nerudného cynika a skeptika (a tak trochu pesimistu). A stejně pak zjistí, že žádná univerzální obrana nefunguje.

I bez větší snahy ale lidé na spoustu manipulačních technik ztrácí citlivost - dnes už nikdo inteligentní nenaletí na pyramidové hry, volební agitaci založenou na nadřazenosti jedné rasy (nebo skupiny) nad jinou nebo na e-mail o výhře ve Španělské národní loterii... Tedy - alespoň ne v jejich původní podobě, která není obalená líbivými slogany a matoucími hesly.
Lidé se prostě podvědomě učí manipulaci bránit a i když jsou stále o několik kroků pozadu za manipulátory, rozhodně se nevzdávají bez boje.

Mám-li ale poskytnout alespoň nějakou radu, pak tuto: Buďte zvědaví.
Nespokojte se s tím, že něco je právě tak a není to jinak. Ptejte se (nejen) sami sebe, proč tomu tak je. Proč je použita právě tahle hudba, proč reklamní agentura zvolila zrovna tato slova, proč mi ukazují právě tenhle obrázek?
I když nejspíš nebudete schopní na tyto otázky ihned odpovědět, už jen to, že se zamyslíte, je kudla vražená do zad každému, kdo se vás pokouší ošálit. A s rostoucí zkušeností budete schopní odhalovat stále komplikovanější podvody a léčky...

Díky za pozornost...

Edit (6. 10. 2013): Zjistil jsem, že video, které rozebírám, není účelovým dílem nějakého aktivisty, ale jedná se o výňatek z filmu Samsara (Ron Fricke, 2011). Nic to nemění na již napsaném textu, ale pro úplnost je správné to uvést.

LARP & film

Nejdřív několik technikálií:

1. Níže uvedený text berte jako názor, se kterým můžete polemizovat, souhlasit s ním nebo jej prostě ignorovat. Netvrdím, že jde o objektivní a univerzální pravdu a předpokládám, že chápete tento významový rozdíl.
2. Neviděl jsem film 5 pravidel a ani se na to zatím nechystám. K tomu abych se na něj odkazoval to ale nepotřebuji. Stejně tak jsem (zatím) nehrál Projekt Systém. Argumenty neviděl/nehrál = nemáš právo o tom psát budu v komentářích rovnou mazat.
3. I když mě hodně lidí přesvědčovalo o tom, že LARP by se měl psát spíše jako larp (protože se ze zkratky Live-Action-Role-Playing stal plnohodnotným slovem), zůstanu starým psem a nebudu se učit novým kouskům. Na téhle jazykové iniciativě se nepodílím.

„Larp je jako film, ale naživo, chápeš? Prostě jsi v té roli, prožíváš ty emoce, rozhoduješ se za postavu... Třeba jednou se mi stalo, že...“

Tak takhle ne, přátelé!

Pokud jde o LARPy, pokaždé, když se bavím s někým, kdo je jimi naprosto nedotčený, začínám informací, že LARP je nepřenositelná zkušenost. Mohl bych být vypravěč od pánaboha (podpořený  profesionální powerpointovou prezentací) a stejně je moje šance, že posluchač pochopí o čem mluvím, mizivá.

Skutečnost je bohužel taková, že neinformovaný občan musí být opravdu hodně otevřený novým zkušenostem, aby měl alespoň okrajovou představu, o čem my hráči pořád mluvíme. V opačném případě jsme odsouzeni k tomu být považováni (přinejlepším) za skupinku dětinských podivínů.

A i když náhodou porozumí, stejně se záhy ukáže, že jeho představa je velmi zkreslená... Nicméně v tuto chvíli už se s dotyčným dá pracovat - třeba tak, že se nechá pozvat na nějakou kratší nenáročnou hru, aby si vše ujasnil.

Asi nejblíže se k efektivnímu vysvětlení LARPu dostali profesionálové z Court of Moravia:

I v případě tohoto videa mám ale reference svědčící o tom, že jsou protagonisté občas považování za takové neškodné idioty... Ale hlavně že si hrajou a nezlobí. :-/

Co se týče LARPu, je na tom film podobně jako diplomová práce. Viz tento článek Martina Buchtíka.

Za základ bych bral především jeho první pravidlo: Nepište to!

V našem případě: Netočte to! A když už to natočíte, nepokoušejte se to vnutit lidem mimo komunitu!

I když došlo ke značnému uvolnění okolo nerd komunity, která se ukázala být významnou kupní silou, takže ji marketingoví odborníci začali brát trochu vážně, larpeři mají pořád pověst svébytných podivínů.
Je v pořádku, když je vaším koníčkem cosplay a návštěvy conů - zejména když si kupujete oficiální licencované předměty k populárním filmům, seriálům a knihám (sám jich pár mám), ale už trochu zavání, když se lidé setkávají v tmavých místnostech a hrají si na upíry, mafiánské bosse, novináře nebo vědce v ponorce. A co teprve když vyrazí někam do lesa nebo na hrad, kde z objektivních důvodů nechtějí mít tucet stánků s propagačními materiály...

Foto: www.karelkremel.com

Souvisí to právě s tou nepřenositelností zážitku. Značná část toho, co znamená být (prostý) nerd, je postavena na konzumaci, ale LARP je mnohem víc interaktivní a více než kde jinde platí, že čím víc do něj člověk dá, tím víc dostane zpět. Proto nefunguje pro nezúčastněné diváky přímo na místě a už vůbec nemá smysl jej prezentovat skrze videozáznam nebo vyprávění.

Třeba dokumentární film 5 pravidel (Vavřinec Menšl, 2013) to moc pěkně ilustruje. Hrami nezasažení recenzenti a diváci si všimli především toho, že aktéři jsou neherci, hrají si na totalitní režim a mají hysterické scény související s něčím, co ve filmu pořádně není ukázané.
A ani nemůže být, protože je takřka nemožné vměstnat do omezené stopáže emoce, které gradují po několik hodin a jsou více než pouhým součtem věcí, které člověk ve hře vidí a slyší.

A když se na ČSFD podíváte na hodnocení filmu The Wild Hunt (Alexandre Franchi, 2009), zjistíte, že vysoké hodnocení dostává především od lidí, kteří už s hrami mají zkušenost. Pro ostatní to je jen divný thriller o podivínech v kostýmech, kteří trochu zmagoří.
Tenhle film mám mimochodem moc rád. Mimo jiné proto, že je to jedno z těch děl, které rozhodně nepustíte svým rodičům před tím, než vyrazíte na nějakou podobnou akci fantasy akci. A vlastně jim to raději nepustíte nikdy. :)

Dost jsem o tom přemýšlel - je jasné, že mnoho lidí okolo médií, kteří přičichli k LARPům, se dříve nebo později pokouší své zážitky předat dál. Třeba formou reportáží v televizi jako tomu bylo na TV NOVA v pořadu Na vlastní oči (nechvalně proslulá reportáž o hře na motivy Shadowrunu) a nebo i na ČT v regionálním vysílání, kde se akcentoval právě Projekt Systém.
Oblíbené jsou i dokumenty - kromě zmíněných 5 pravidel se nejčastěji objevují ve formě absolventských prací na školách zabývajících se filmem. A právě tam nejvíc vyniknou slabiny filmu jako média pro předávání LARPové zkušenosti - zhruba stejný efekt totiž má zhudebňování knihy nebo převyprávění moderního baletu.

Foto: www.karelkremel.com

Nakonec se ukazuje, že nejschůdnější cestou je dělat videa určená primárně pro hráčskou komunitu, která je bude chápat. Je to autorsky snazší a dokonce i míra kritiky bývá podstatně menší (protože málokdo má tak dobré kamarády, aby mu do oči řekli, kde udělal chybu).
Ukázkové je třeba toto video (zpětně) ilustrující roční městský LARP podle stolního RPG Vampire: the Masquerqade. Mimochodem se tam také několikrát objevím. :)
Pro nezasvěceného je to nesrozumitelný (byť solidně natočený a sestříhaný) mišmaš, ovšem pro zúčastněné jde o připomínku epických zážitků a jejich kritika tomu bude odpovídat.

Pokud i tak někdo propadnete touze si natočit LARPový film pro běžného diváka, představte si, že vám někdo pustí video z divadla, natočené tak, že kamera zabírá jen krajní třetinu jeviště (ideálně v hodně nešikovném úhlu) a veškeré zvuky jsou zaznamenané jen na ruchový mikrofon. A navíc to celé někdo sestříhal tak, že použil jen záběry, kdy se jedna předem vybraná vedlejší postava objeví na jevišti (nikoliv nutně v obraze).
Zhruba stejným dojmem bude na vaše publikum působit takřka každé dílo dokumentující LARP.

Autorské právo & TED

Jednou z věcí, se kterými se pravidelně potýkám při zpracování videa, je autorské právo.

V podstatě není dost dobře možné věnovat se střihu a zároveň tuhle záležitost nějak neřešit - a to jak z komerčního hlediska, tak i v rámci amatérských soukromých projektů, které slouží čistě pro pobavení (i když jsou zároveň formou prezentace mých dovedností).

Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si to v sobě vnitřně vyřešil natolik, abych mohl být navenek morálně konzistentní a dokázal si své postoje rámcově obhájit.

Různé druhy Creative Commons licencí 

Pirátství (ve smyslu komerčního prodávání nelegálních kopií) považuji za naprosto neobhajitelnou záležitost, která zůstává krádeží bez ohledu na argumenty protistrany. I jen symbolický zisk na straně toho, kdo distribuuje nelicencovanou kopii je aktem, kterým okrádá autory o zasloužený profit plynoucí z jejich práce.

Cena, jíž si tito autoři účtují, není relevantním argumentem pro parazitování na jejich úsilí.

Na druhé straně ale lze stále více věcí získat naprosto zdarma (a z jistého pohledu i legálně), a nekomerčně je využít, což považuji za naprosto zdravé a žádoucí, byť se mnou právníci zastupující výkonné umělce možná nebudou souhlasit.

Princip je ten, že pokud využívám cizí autorské dílo ke generování zisku (reklama, placené videoprojekce, prodej vlastních remixů cizí hudby...), je naprosto v pořádku za to platit a podpořit tak autory v jejich další tvorbě. To, jak vysoké jsou ceny, je na delší debatu, ale s tím se dá dlouhodobě pracovat vlastním zákaznickým přístupem...

Amatérské - nekomerční - využití cizí práce by naproti tomu nemělo být postihováno, pakliže má přidanou hodnotu vlastního tvůrčího zásahu (příkladem budiž třeba moje plesová videa: zde a zde) a zachovává alespoň minimální pokoru vůči originálu. V tomto případě již jde o jistou formu pocty autorům, která může vést k tomu, že někdo bude ochoten jim zaplatit za legální kopii díla, jehož část byla využita... Nedělám si legraci, dnes takhle dokupuji DVD a CD interpretů, kteří mě zaujali, ale v době, kdy jsem studoval, jsem neměl přístup k jiným zdrojům jejich tvorby, než k těm staženým z internetu.

Disclaimer: Přestože se v několika  rovinách názorově shoduji s různými pseudointelektuály z okruhu Pirátské strany (a nejen té české), stále tuhle skupinu aktivistů považuji za pomýlené hlupáky, kteří vnímají autorský zákon úplně absurdně a chybně. Byl bych proto nerad, kdybych s nimi nějak byl spojován... Jsem liberál, ne pirát! Díky.

A nyní TED.

Než abych rozebíral, o co přesně se jedná, jednoduše vás odkážu k podrobnému vysvětlení od nejpovolanějších... Ve zkratce (pokud se vám to nechce pročítat) jde o volně šiřitelné přednášky na témata z různých oborů lidské činnosti (Technology, Entertainment a Design) a většina obsahu stojí za zhlédnutí (jedna přednáška má cca 20 minut). A to i v případě, že s konkrétní propagovanou myšlenkou nesouhlasíte.

Pro téma autorského práva jsem si pár videí vybral - aby to nebylo jen o mých vlastních úvahách... A i když k níže uvedeným mám drobné výhrady (vycházející z mé mírné skepse), v mnohém se mluvčími shodnu.

První video má české titulky a zabývá se selským rozumem a kreativitou v konfliktu s autorským právem: 

 

Druhé video je o alternativním způsobu šíření hudby a je (zatím) pouze v angličtině.

K přednáškám TED se v budoucnu budu vracet - zejména narazím-li na nějaké vztahující se k tématu tohoto blogu.

Polemika o teorii střihu

„Člověk by neměl používat cizí termity, když je nezná suterénně nebo není v dobré konvici, protože je zde veliké rizoto, že to skončí fiakrem. Každý se tváří jako suvenýr, ale vrátí se mu to jako buzerant!“

Pokaždé, když se začnu zabývat teorií filmové montáže, nevyhnutelně narazím na problém s užívanou terminologií. Zatímco angličtina (a vlastně i ruština) disponuje poměrně širokou škálou (často až nesmyslně podrobných) pojmů, čeština je ve věci filmové teorie neuvěřitelně chudá a omezená - doslova zastydlá v 60. letech 20. století. 

Vlastně by to ale ani tolik nevadilo - nikdo netvrdí, že pro každý odborný termín v anglickém jazyce musí existovat jeho český ekvivalent, ale z materiálů, které se mi zatím dostaly ke studiu (ať už stažené na internetu nebo vypůjčené v knihovně) se zdá, že názvosloví není to jediné v čem filmoví teoretici zaspali svoji dobu.

Střih se v posledním půlstoletí dramaticky vyvíjel (a spolu s ním i schopnost diváka na něj odpovídajícím způsobem reagovat), jenže se zdá, že tento fakt nechává akademickou obec chladnou. Soudit sice můžu jen z toho, jaké články a publikace jsou k sehnání, ale právě ty působí dojmem, že se z hlediska teorie učí stále totéž - v definicích i dělení jednotlivých figur nedošlo prakticky k žádnému posunu od počátku normalizace.

Samozřejmě se dá namítnout, že ve své podstatě je ve střihu vše podstatné dávno objeveno a popsáno, ale podobně jako v literatuře, ani zde se nedá mluvit o ukončeném vývoji a je třeba sledovat nastupující trendy a inovace. 

Jak by třeba vypadal rozbor divadla, kdyby si akademická obec usmyslela, že se v popisu dramatických prostředků zastaví u Shakespeara? Jistě by to šlo, ale drama od té doby urazilo dlouhou cestu a dnes by takový rozbor divadelních her působil ploše a naivně.

Stokrát použitá technika střihu může najednou v jiném kontextu, a s drobnou obměnou, působit svěže a mít úplně jinou narativní funkci, takže není možní ji nadále posuzovat podle pravidel, která se na ni vztahovala dříve - a je právě údělem filmových teoretiků tento vývoj zaznamenat a předat o něm zprávu dál. 

Zatím tuto úlohu plní především kritici, kteří sice často mají odborné vzdělání, ale jejich dopad na zažitou kodifikaci je spíše mizivý. A mladí tvůrci sice často používají moderní postupy bořící hranice, ale z hlediska filmové vědy opět zůstávají jednou nohou ve středověku, protože nemají dostatečný teoretický aparát, jak by svou práci popsali.

Ale abych nebyl nespravedlivý - díky informační explozi, která přišla s internetem, se tenhle rozdíl mezi domácím a zahraničním pojetím teorie filmové montáže časem sám vyřeší a na FAMU se snad konečně objeví aktuální skripta, která nahradí ta z roku 1976 (Josef Valušiak - Základy střihové skladby).

Rozhodně bych byl nerad, kdyby někdo nabyl dojmu, že odsuzuji odbornou úroveň FAMU (a zejména Katedry střihové skladby) - jen mi přijde škoda, že se i přes výborné praktické výsledky nenajde někdo, kdo by filmovou teorii posunul blíže tomu, jak je jak je zpracovávána v zahraničí - včetně snahy o kodifikaci a revizi pojmosloví.

Hold Katalánsku

Na chvíli opustím nevážná témata a pověnuji se jednomu kontroverznímu jevu, který vyvolává vášnivé reakce napříč internetem. Ne náhodou jsem pro toto zamyšlení zcizil titul Orwellových zápisků ze Španělské občanské války, protože právě v Katalánsku, v neděli 25. října tohoto roku, skončila tradice trvající takřka 2 staletí (v podobě v jaké ji známe dnes, jinak je ještě mnohem starší) - býčí zápasy.

Humanisté a bojovníci za práva zvířat slaví, ale já je stěží mohu považovat za něco víc než pokrytce. Oni mě pak bez uzardění nazývají jinými termíny a poukazují na moji pokřivenou morálku nebo nedostatečné duševní zdraví. Spor, který nemůže mít vítěze, protože oni neustoupí ani o píď a já, sic mohu uznat část jejich argumentů za ne zcela odtržené od reality, nemohu popřít hodnoty, kterých si u zvířat i lidí vážím nejvíc - odvahy bojovat o život a postavit se nepříteli čelem.

Snad je to tím, že mám částečně italskou krev, ale sdílím fascinaci skotem, která je mnoha jižním národům vlastní. Býci se zde vždy těšili velké úctě, což zřejmě souviselo s jejich silou a velikostí, díky kterým zastali mnoho práce. Navíc dobrý plemenný býk byl pro hospodáře pravým požehnáním.

V Mínojské civilizaci dokonce, podle všech historických náznaků, patřilo přeskakování býka k jakési zkoušce odvahy či dospělosti mezi dospívající mládeží.

Na první pohled je tedy nepochopitelné, proč Španělé býky "týrají" zápasy v aréně, před kterými je jim puštěno žilou (aby se snáze vyčerpali, ale ne moc, aby zase nebyli příliš malátní), poté jsou naháněni a provokováni a následně zabiti chlapíkem, za kterého většinu nebezpečné práce odvedli jiní. 

Proti tomuto většinou ochránci zvířecí říše (alespoň ti, kteří netrpí předsudky vůči pojídání steaků) staví jatka, kde jsou stáda skotu vybíjena bez zbytečného stresu a většinou jednou ranou, aby nebyla ovlivněna chuť masa.

První co mi vytane na mysli, když si  představím obě tyto situace, je poprava odsouzence. V jednom případě vezmu skupinku vězňů, zavážu jim oči a jednoho po druhém střelím do týla - rychle, čistě a bez zbytečných emocí. Nikdo netrpí a vše proběhne naprosto v klidu.

V druhém případě vložím odsouzenci do ruky nůž a nechám ho bojovat o jeho život - možná mu podmínky nebudou úplně nakloněny, ale dostane šanci se osvobodit, pokud zabije svého soupeře. Dost pravděpodobně zemře bolestivě a zbytečně krvavě, ale bude tak blízko svobodě, jak jen bude schopen.

Je asi zbytečné vysvětlovat, která "poprava" byla corrida a která jatka.

Jde především o to, že býčí zápasy jsou moderní verzí obětiny a porážky býka. Diváci nepřicházejí na tribuny, aby sledovali umučení a zabití kusu skotu, ale proto, aby zhlédli souboj malého člověka proti velkému zvířeti. A nezřídka fandí i býkovi, který podle některých tradic může dostat i milost, pokud publikum dostane pocit, že si ji svojí odvahou zaslouží (stejně tak, pokud odmítá bojovat bývá ušetřen - nebyl by pro toreadory soupeřem).

Všichni, kdo se v aréně staví proti býkovi jsou ohroženi na životě - stačí neopatrný pohyb, přílišné sebevědomí (nebo i příliš malé) a býkovy ostré rohy snadno ukončí nebožákovu kariéru. Něco takového nelze zvládat bez toho, aby člověk dobře porozuměl zvířeti proti kterému stojí, aby ho respektoval a soucítil s ním ve chvíli, kdy jej zraňuje. Matador (muž, který má právo unaveného býka zabít) je pak povinován prokázat úctu k býkovi tím, že jej zabije jednou čistou ranou přímo do srdce, což není nic jednoduchého ani u nehybného kusu.

Moc pěkně je průběh býčích zápasů v corridě popsán v tomto cestopisném článku.

Těžko lze zápasy považovat ze mírumilovnou a nekrvavou kratochvíli. Umírají při ní zvířata i lidé a diváci se při tom především baví. 

Zároveň je však nelze snadno odsoudit jako barbarské a zbytečné. Tradice má totiž svůj význam i dnes, kdy je maso redukováno na pouhou surovinu - už nejsme konfrontováni s jeho původem a bereme jej pouze jako jedlý předmět v plastové vaničce, který nacházíme v supermarketech. Necítíme úctu a vděk vůči stvoření, které zemřelo, aby nasytilo náš hlad.

A to je právě jeden z významů corridy - připomíná nám, že i zvířata jdoucí na porážku mají vůli bojovat o své životy. Podobně jako my.

"Španělé nejsou ke zvířatům krutí. Corrida je boj člověka se zvířetem, v podstatě starý jako pravěk. Má všechnu jeho krásu boje, ale má i jeho bolest. Ostatně, jako mnohokrát náš život vezdejší... "

Karel Čapek