První a poslední

U knih (a povídek) je důležitá první věta. A občas stane, že ta poslední zkazí celkový dojem. Filmy fungují podobně.

Už jsme si řekli, že prvních cca 10 minut filmu rozhoduje o tom, nakolik se nám příběh líbí, ale, jak už to bývá, je v tom mnohem víc.

Podobně jako Jacob T, Swinney jsem si všiml určité symetrie mezi prvním a posledním záběrem filmu Gone Girl (David Fincher, 2014), kde dokonce první záběr vyvolává otázku, na kterou během filmu divák zapomene, aby byly v posledním záběru zodpovězena...
A zatímco já jsem se zastavil u pouhého: „To je ale zajímavé. Líbí se mi, jak s tím Fincher pracuje.“, Swinney šel výrazně dál...

Nikdy jsem se nevěnoval systematickému pozorování a třídění filmů do takových detailů a jsem opravdu vděčný lidem, kteří na to mají dost času a trpělivosti. A kteří navíc umí svá zjištění dobře prodat.

Swinneyho analýza mě do budoucna donutí všímat si dalších drobností – i když mi dost lidí říká, že to je moje nemoc z povolání, a že si kvůli tomu filmy nemůžu užít. Ale opak je pravdou.

Náhled do struktury filmového díla je jiný než běžný konzum (jakkoliv to zní povýšeně). Mnohem víc oceňuji, když si autoři hrají a dokazují, že umí používat vypravěčské prostředky způsobem, který je svěží a iniciativní. Je to dalece za hranicí líbí/nelíbí, která se u mě uplatňuje také, ale i špatný film může v mých očích hodně získat, když je kvalitně natočený.

Teď se ale pohodlně usaďte a podívejte se na první a poslední záběry očima Jacoba T. Swinneyho.

First and Final Frames from Jacob T. Swinney on Vimeo.

Rozhodně nelitujte času a podívejte se i na další jeho sestřihy. Stojí za to.

Rukopis Davida Finchera

Pokud milujete Finchera tak, jako já, nesmíte tohle video minout. Občas rozebírám Nolana a opájím se Aronofskym, ale Fincher má v mém srdci zvláštní místo. Už od chvíle, kdy jsem viděl Se7en (1995) a The Game (1997).

Fight Club a další filmy nejsou o nic méně úžasné, ale tyhle dva pro mě jsou jako vzpomínka na první zamilovanost.

(s českými titulky zde)

Některé Fincherovy výroky:

„People will say, "There are a million ways to shoot a scene", but I don't think so. I think there're two, maybe. And the other one is wrong.“

„I have a philosophy about the two extremes of filmmaking. The first is the "Kubrick way," where you're at the end of an alley in which four guys are kicking the shit out of a wino. Hopefully, the audience members will know that such a scenario is morally wrong, even though it's not presented as if the viewer is the one being beaten up; it's more as if you're witnessing an event. Inversely, there's the "Spielberg way," where you're dropped into the middle of the action and you're going to live the experience vicariously - not only through what's happening, but through the emotional flow of what people are saying. It's a much more involved style. I find myself attracted to both styles at different times, but mostly I'm interested in just presenting something and letting people decide for themselves what they want to look at.“

Hudba zdarma

Když vyrábíte videa pro svoji potřebu (a netrápí vás, že je občas YouTube zablokuje), zpravidla neřešíte autorská práva na hudbu. Pohybujete se v eticky nejednoznačné zóně, kdy skrze práci někoho jiného neprodukujete zisk, ale zároveň ji šíříte (a rozhodně se nedá mluvit o tom, že byste dotyčného interpreta přímo propagovali). Právníci (zejména ti, kteří zastupují organizovaný zločin a OSA) mají jiný názor, ale z mého hlediska nevzniká reálná škoda a je tak těžké na to nahlížet jako na zločin.

Ovšem občas člověk potřebuje hudbu využít i pro práci, kterou pak nějakým způsobem zpeněží nebo šíří oficiální cestou (vedoucí k sebeobohacení) – a tehdy se pak opravdu vyplatí mít práva na hudbu vyřešená.

Můžete mít smlouvu s konkrétním interpretem – třeba vaším kamarádem, který sám skládá nebo dokáže nahrát hudbu zbavenou právní ochrany (u nás, pokud je mi známo, po 70 letech od úmrtí autora) – nebo musíte sáhnout po hudbě dostupné zdarma na internetu.

Licence pro podobnou hudbu může nabývat mnoha podob (trochu jsem se tomu věnoval tady) a je potřeba si dát pozor, s jakým materiálem právě pracuji – ale v době internetu je zdrojů přehršel, ať už placených, nebo těch zcela zdarma (přičemž bych nespojoval placený přístup s vyšší nebo nižší kvalitou - jen má zpravidla lepší výběr nebo kvalitnější možnosti vyhledávání).

A co používají lidé z oboru?
Začnu neplacenými zdroji, ty nás asi budou zajímat nejvíc.

Sám jsem opakovaně použil Imcompetech (ten mi ostatně doporučila Cirrat z Triumvirátu) a nebyl úplně marný, i když značná část hudby mi přišla repetitivní a dá celkem práci si dobře vybrat. Nicméně, je zdarma a jako podkresový zdroj je to poměrně užitečné.

Dále tu máme Free Music Archive, který nabízí bohaté třídění na základě žánrů, Freesound.org, kde mimo jiné najdete i ruchy (tlukot srdce, motor traktoru, vítr v lese), autorské Danosongs a hudbu najdete i v knihovně na YouTube.
A skrze vyhledavače jistě najdete i řadu dalších.

Placené zdroje zvukových efektů (nepodceňovat, mnoho zvuků je obtížné nahrát, takže budete rádi za to, že o někdo udělal za vás) a hudby?

Bez mučení přiznám, že v tomhle až tak moc neumím chodit. Placený přístup se mi, vzhledem k objemu komerční práce, kterou dělám, nevyplatí (a při práci v televizi s hudbou většinou nepracuji), takže jsem jen několikrát nakoukl v rámci registrace zdarma. A vždy bez toho, že bych hledal něco konkrétního, což trochu limituje dojem, který jsem si odnesl.
Ale přímo do profesionálů na LinkedIn jsem se dozvěděl, že jejich nejoblíbenějšími zdroje jsou tyto:
AudioNetwork, SmartSound (nabízí i možnost úpravy hudby přímo pro vaši potřebu - změnu tempa a podobně), VideoBlocks (databáze nejen videa k použití, ale i hudby), Premiumbeat, Free Play Music, a řada dalších...

Mnoho placených navíc stránek nabízí různé slevy, omezený počet stažení zdarma, levnější tématické balíčky nebo jiné prémiové programy, takže není od věci je sledovat, pokud s hudbou (a ruchy) častěji pracujete.

Navíc, pokud jste výkonní umělci (zejména instrumentalisté), určitě existují cesty, jak podobnou cestou svoji práci propagovat či dokonce zpeněžit.

Asociace filmových střihačů a střihaček o.s.

Musím se k něčemu přiznat - nesnáším odbory. Představa, že bych měl něco společného s ČMKOS mi způsobuje bolení žaludku, a i v době, kdy jsem byl zaměstnaný v České televizi, pro mě bylo nemyslitelné, že bych někdy vstoupil do zdejší Nezávislé odborové organizace.

Ale na druhou stranu uznávám, že jednotlivec má při vyjednávání s většími organizacemi poněkud oslabenou pozici a hodí se tak mít někoho, kdo definuje nějaký standard a poskytne alespoň základní oporu. A to respektuji.

Proto jsem v loňském roce zapátral, zda neexistuje nějaká organizace sdružující střihače - přinejmenším z profesionálního zájmu a také ze zvědavosti. Ale na nic jsem nenarazil.

Až teprve nedávno se ke mně, v souvislosti s úplně jiným tématem, dostal odkaz, který jsem tehdy marně hledal - a ukázalo se, že můj neúspěch nebyl náhoda. V době, kdy jsem pátral totiž ono sdružení bylo tak mladé, že ještě ani nemělo webové stránky...

Asociace filmových střihačů a střihaček o.s. byla založena 19. 5. 2013 a klade si za cíl nejen sdružovat střihače, ale také pozvednout kulturu audiovizuálních děl v České republice (+ definovat a prosadit standardy pro samotný výkon profese střihače - financemi počínaje, pracovními podmínkami a povinnostmi konče).

Standardy, které Asociace na svých stránkách prosazuje, jsou napsané s evidentní znalostí produkčního procesu a důrazem na to, aby byly práva i povinnosti obou stran (produkce i střihače) vyvážené. Dokonce i doporučený ceník je oboustranně vstřícný - zajišťuje střihačům důstojné ohodnocení bez neúměrné finanční zátěže na straně zadavatele.

Docela zvažuji, že bych si do Asociace podal přihlášku, i když dlouhodobě pro mě členství nebude mít nespíš žádný významný přínos (možná jen to, že bych mohl v titulcích používat za jménem zkratku A. F. S.). 

Celkově se mi činnost A. F. S. líbí - připadá mi smysluplná a orientovaná především na kvalitu odvedené práce, nikoliv pouze na výhody pro filmové střihače. A tak to má být... I proto jsem se o Asociaci rozhodl napsat a podpořit tak její činnost.

Ovčák a panenka

Události jsou zbabělé, proto chodí v zástupech...

Není to poprvé, co jsem se rozhodl naučit něco nového a přijal jsem nabídku pracovat na něčem, co jsem dosud nezkusil. A i když se to nemá, tak navíc zdarma (ale někde se zkušenosti nabrat musí a chtít po kamarádech, aby mi platili za učení se se softwarem, není právě slušné). A celé se to zkomplikovalo...

Abych to zkrátil - přijal jsem nabídku zpracovat animovaný videoklip k folkové písni Ovčák a panenka od kapely Druga (v době psaní tohoto článku je píseň na 8. příčce hitparády na rádiu Proglas), přičemž moje práce nebyla ani tak o střihu (jakožto umělecké disciplíně), jako spíše o postprodukci a správném sesazení obrazu se zvukem podle scénáře (ryze technický střih).

Videoklip je zpracovaný metodou Stop motion animace, které jsem se letmo dotkl, když jsem rozebíral Stop-trik. Má své začátečnické mouchy, například nedostatečně aretovaný fotoaparát při zaznamenávání snímků (pravděpodobně nebyla použita drátová spoušť a obraz se proto třese) a, i přes propracovaný scénář, chyby ve vazbě záběrů (nefunkční skokový střih se kterým už nešlo nic dělat).

Navzdory tomu ale klip pěkně funguje a mám z něj radost - musel jsem si kvůli němu osvojit tzv. nesting, vyzkoušet různé techniky fázování sekvence fotografií (ne vždy bylo dobré vzít celou sekvenci tak, jak byla) a hlavně si pohrát s animací, čehož jsem se dlouho bál a teď mám i chuť to zkusit.

Bohužel mi práci na klipu komplikovala vlastní lenost, dohledávání postupů, jak vyřešit nějaký problém, který v jiném software zvládám levou zadní, a hlavně moje vlastní práce (díky které platím nájem a jiné nesmysly).

I když jsem už přes dva roky OSVČ, Česká televize mě vytěžuje výrazně víc než v době, kdy jsem tam byl zaměstnaný, takže po návratu domů nemám příliš chuť dál střihat. Ta nechuť je o to větší, že jsme od konce října rozjeli nový formát pořadu Horizont ČT24, na němž mám tu čest spolupracovat - jenže po více než 8 hodinách u počítače, kdy si příliš neodpočinu, moje kreativita trpí. Práce střihače je zkrátka náročná na pozornost a vyžaduje pravidelné přestávky, aby měla setrvalou kvalitu - a tak už večer před vysíláním, při dodělávkách, spoléhám hlavně na zautomatizované postupy namísto plného soustředění (což mě samotného štve).

Ale navzdory tomu jsem klip dokončil a ve středu 27. listopadu odevzdal.

Závěrem musím ještě pochválit práci Karolíny Bendové (Saima.cz), která připravila celou scénu i figury a následně ji odsnímkovala (cca 600 fotogafií ve vysokém rozlišení - a ještě mi je připravila do formátu, jaký jsem si vyžádal). 

To je opravdu úctyhodný výkon, který nemůžu než obdivovat.


Edit: Na klipu jsem provedl, po konzultaci s Karolínou Bendovou a Lukášem Vořechem Pokorným, ještě několik kosmetických úprava a rozhodl se, že publikování tohoto příspěvku (i samotného klipu) nechám až na 12. prosince, kdy má klip mít oficiální premiéru.
Výše uvedený text byl sepsán 28. listopadu.

Prázdninové prázdno

Tento zápis je ryze blogový - filmem se zabývá jen okrajově a odborné rady o střihu v něm nenajdete. :-)

Když jsem před pár dny bilancoval, jak teď přes prázdniny flákám psaní na blog, navzdory slibu, že dokončím zápis věnovaný tvorbě vlogů, došlo mi, že nejiné to bylo i v loňském roce. Navzdory sebezpytování a vlastním očekáváním se prostě v letních měsících nedokážu motivovat k tomu, abych pořádně psal.

Minulý rok to bylo trestuhodné - prázdniny jsem měl v podstatě volné a nic zásadního mě netrápilo (připravoval jsem se na podzimní cestu lodí po Jadranu a navštívil pár svateb, jinak jsem měl klid) - ale nenapadala mě vhodná témata a nemělo smysl se do psaní nutit...

Letos (když se blíží druhé narozeniny blogu), mám naopak témat dost. Sleduji stále více odborných diskusí, článků a jsem v kontaktu s lidmi, kteří mi pomáhají dívat se na věci z nových (a zajímavějších) úhlů - nebo mi dokonce sami navrhují o čem psát. Jsem za to vděčný...

Autor: Jan Povýšil

Bohužel do mého života zasáhlo stěhování, což je jedna z věcí, které opravdu nemám rád. Ale nebylo zbytí - dům na Vinohradech, kde jsem bydlel v podnájmu, prochází rekonstrukcí a i když se většinu času nedotýkala mého bytu, stejně jsem žil obklopen prachem a hlukem.

Byla jen otázka času, než budu muset pryč i já a z mnoha pohledů to mělo být vysvobození - i tak jsem ale možný nový byt nehledal nijak intenzivně, takže když vyšlo najevo, jak akutní situace je, začal jsem panikařit a propadat zoufalství.

Nebudu to rozebírat do detailů - nakonec jsem skončil ve Vršovicích. Ve čtvrti, kterou jsem vždy ostentativně přehlížel, jako jakési podhradí Vinohrad.

V příjemném rekonstruovaném 1+1 s balkónem a velmi milou sousedkou.

Ještě nejsem zdaleka tak vybalený a zabydlený, jak bych si přál, ale většina mých věcí již opustila krabice, knihovny jsou plné (dokoupím další - knih není nikdy dost) a mám pověšené závěsy, které mě chrání před krutostí svítajícího slunce (okna mám na východ). Zkrátka si pomalu zvykám na to, že jsem „doma.“

Naneštěstí blog nebylo to jediné, co negativně odneslo mou stěhovací databázi - úplně jsem vysadil své pravidelné běhání (i předtím to bylo tristní, ale teď jsem zpátky tam, kde jsem byl na počátku ledna a to je opravdu zlé) a návštěvy fitka. 

Svůj podíl pochopitelně má i tropické horko, které mě zasáhlo nebývalou silou. Nejsem obvykle ochotný pobývat venku, když teplota ve stínu překročí 25 °C, a teď jsem najednou tahal skříně do auta a běhal po schodech... :(

A co jinak? Inu, stal jsem se strýčkem malého Lukáše (zatímco jsem byl tancovat swing na lodi Tajemství, moje sestra naprosto bezproblémově porodila), úspěšně oslavil třicetiny a rozhodl se, že v blízkých měsících omezím práci a pokusím se víc vídat lidi, na kterých mi záleží. A také, že budu víc tancovat a naučím se něco nového... možná dám druhou šanci i argentinskému tangu.

Kromě toho se brzy musím začít připravovat na zkoušky na vysokou školu - i když má vzdělání jen pramalý vliv na moji práci, dospěl jsem k tomu, že chci mít alespoň bakalářský titul...

Abych vás ale nezatěžoval jen nudným plkáním o mém životě (jež jsem musel sepsat, abych si i sám pro sebe srovnal pár věcí), mám pro vás doporučení na jednu Facebookovou stránku - Filmová bonboniéra Kmotra Gumpa, kde najdete spoustu filmových tipů a doporučení. Rozhodně neprohloupíte, pokud jí věnujete pár minut svého času.

Výrazové prostředky a neorealismus

Pokud sledujete, podobně jako já, Kukátko nebo Zrcadlovkou, tak jste jistě zaznamenali odkaz na tento článek, který upozorňuje, že na vimeo.com publikuje jistý kogonada, který si všímá rukopisu (výrazových prostředků) známých režisérů a poukazuje na ně v rozličných poutavých sestřizích.

Sama o sobě stojí tato videa za to a já více než doporučuji si článek otevřít... Nicméně autor, kromě toho, že je rozhodně velmi zručný střihač, je i brilantní filmový teoretik, o čemž mě definitivně přesvědčila jeho video esej o neorealismu, kterou vytvořil pro digitální edici časopisu Sight & Sound Britského filmového institutu.

What is neorealism? from kogonada on Vimeo.

(Nejen) z hlediska časování střihu je toto video nesmírně poučné a vřele jej doporučuji (navíc to nezabere moc času, ani pokud jste pracovně velmi vytížení).


Mohl bych sem nalinkovat většinu kogonadových prací, ale mám za to, že Kukátko i Zrcadlovkou si zaslouží nějaké to kliknutí, protože jejich provoz je (mimo jiné) hrazen z reklamy umístěné na stránkách. Proto mi přijde nesprávné, abych jim článek přímo ukradl a pouze na něj odkazuji.