You're gonna carry that weight...

Nemám rád anime.

Tedy, mám, ale ne tolik, abych ho cíleně vyhledával a byl nějak nadšený z Miyazakiho filmových děl (i když už jsem jich také pár viděl). Ale několika klasickým příběhům jsem se nedokázal vyhnout a rád se k nim jednou za čas vracím.

Elfen Lied (2004)

Třináctidílný seriál, kterým jsem s anime začínal.

Přiznávám, že mě zaujala nahota a krev, která dominuje prvním minutám úvodního dílu, ale postupně se ukázalo, že jde o mnohem víc... ale je těžké to popsat. 

Ve skutečnosti je to příběh o pomstě, důležitost rodiny, romantice, strachu... Japonské vypravěčství je zásadně jiné než to evropské a tady je to hodně znát. A navzdory názvu, v seriálu nejde o elfy... ;-)

Dodnes mi naskočí husí kůže, když slyším úvodní píseň Lilium...

Ergo Proxy (2006)

Jedno z posledních anime, které jsem viděl. Tentokrát to bylo na doporučení a prvních několik dílů jsem opravdu netušil, co si o seriálu myslet. Neurčitá postapokalyptická sci-fi s velkou příměsí moderní filosofie a goth hlavní hrdinkou?

Jenže zdání klame. Když se po několika dílech naplno projeví, kdo je tajemný Vincent Law a kdo jsou Proxy, příběh dostane ostré tempo a smažou se i rozdíly mezi dobrem a zlem (v anime tradičně mlhavé).

Mytologie a filosofie v příběhu jsou trochu šroubované, ale rozhodně stojí za pozornost. Možná i proto, že příběhů, které nechávají prostor interpretacím, není zdaleka tolik, kolik by si diváci zasloužili.

Full Metal Panic! (2002)

Roztomilá kombinace středoškolské romantiky, humoru, mecha a military. Tohle je tak trochu úlet a i přes nespornou zábavnost si netroufám FMP považovat za bůhvíjak originální nebo přelomové anime. Ale když na to přijde, občas je důležité se i jen tak nezávazně pobavit - a to v případě mladistvého seržanta Sagary, který má za úkol ochránit šestnáctiletou Kaname, opravdu funguje (koneckonců, který jiný hrdina by vyhodil do vzduchu svoji skříňku v šatně, když zjistí, že mu do ní někdo hodil milostné psaníčko?).

Zejména druhá série FMP Fumoffu pak hýří vtipnými momenty a spolehlivě pobaví.

Black Lagoon (2006)

Drsná gangsterka se spoustou střelby, pirátů, neonacistů, ruských agentů, teroristů, alkoholu, drog a... zmínil jsem střelbu? Vlastně není příliš o čem psát – tam kde jiná anime sází na neobvyklé nápady a silný přesah, Black Lagoon je poctou akčnímu žánru (a Tarantinovi).

Speciální pozornost si u mě seriál vysloužil i říznou úvodní znělkou a sexy pistolnicí Levi ( nebo Revy - ach ti Japonci a jejich nerozlišování R/L).

Cowboy Bebop (1998)

Pro mě pomyslný vrchol všech příběhů – a vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem se dnes do psaní o anime vůbec dal.
Pokud bych měl v životě vidět jen jedno jediné anime, ani na chvíli bych neváhal. Nejen kvůli příběhu, který mě hluboce ovlivnil, ale i kvůli hudbě a zpracování jednotlivých epizod.

O Soundtracku by se dalo mluvit hodiny a když jsem váhal, kterou z mnoha skladeb nabídnout k ukázce, seznal jsem, že nejsem s to nějakou upřednostnit. Takže jsem si řekl, že prostě vyberu desátou od konce mezi těmi, které jsem si v poslední době pouštěl na YouTube – Too Good Too Bad.

Epizody se pak odkazují na zásadní kultovní díla populární kultury (ať už jde o drobné narážky nebo o reinscenaci bojových scén). Třeba úplně první epizoda se opakovaně odkazuje a Rodriguezův film Desperado (podobou hlavního antagonisty a přestřelkou v baru).

A pak jsou tu citáty a hluboké myšlenky... má je takřka každý seriál, ale v případě Cowboye Bebopa ve mně nějak silněji rezonují...

Spike: Look at my eyes, Faye. One of them is a fake because I lost it in an accident. Since then, I've been seeing the past in one eye and the present in the other. So, I thought I could only see patches of reality, never the whole picture. I felt like I was watching a dream I could never wake up from. Before I knew it, the dream was over.

Novodobí básníci

I když mě k napsání této úvahy inspirovala odborná literatura, následující řádky si rozhodně nekladou za cíl nějakou kodifikaci nebo odbornost. Jen mě zaujaly některé souvislosti a rozhodl jsem se jim dát psanou podobu. Třeba v nich naleznete něco inspirativního.

V rámci čtení Úvodu do teorie masové komunikace (jak jinak než do školy) jsem v rámci 2. kapitoly narazil na odstavec věnující se hudebním nahrávkám. Z McQuailova pohledu stojí toto médium v zásadě trochu stranou ostatních masových médií (což je trochu komplikované a nejsem si zcela jistý, zda tomu dostatečně rozumím).
Poznamenává, že hlavními hybateli a příjemci mediálního obsahu (hudby jako takové) jsou především mladí lidé – a rozebírá i jak se měnil způsob přenosu a recepce hudby jako takové.

Počínaje veřejnými vystoupeními umělců a možností si přehrát doma některé skladby ze zakoupeného (opsaného) partu, pokud byla rodina dostatečně dobře situovaná, aby si mohla dovolit klavír a učitele hudby.
Následovaly (cca v roce 1880) první nahrávky a časem i rádio, které z počátku hledalo svůj obsah, protože vznikl jako nenaplněná technologická možnost – produkt pokroku. A posléze, s příchodem tranzistorové technologie, vznikly i menší přenosné radiové přijímače a nové formáty záznamu a distribuce hudby.

Pokrok neúprosně tlačil hudební průmysl kupředu a mladí lidé udávali směr (včetně současné tendence změnit způsob financování hudebníků a tlak na vynechání nahrávacích společností jako prostředníků mezi hudebníky a posluchači)...

V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na úryvek, který jsem četl na Facebooku na stránce Kout historických kuriozit, kde 20. října napsali toto:

„Největšími společenskými celebritami druhé poloviny 19. století (a ještě počátku 20. století) byli básníci, protože básník byl politický a národní vůdce. Poezie tehdy měla silnou sociální úlohu a básně patřily k nejprodávanějším titulům. Odborářské schůze českých dělníků se zahajovaly sborovou recitací Svatopluka Čecha a Otokara Březiny.Je známý příběh, kdy v roce 1897 v Písku na nádraží předsedal Jaroslav Vrchlický. Jakmile se toto od průvodčího dozvěděli lidé na nádraží, tak celé město z toho mělo velkou slávu, neboť tam přijel „největší básník český“ – starosta a radní zakoupili věnec a s kapelou vyrazili v průvodu na nádraží, kam ráčil největší básník český přijet (přesněji tam ráčil přesedat na vlak do Plzně). Kdyby se dnes dostavil „největší básník český“ na nádraží v Písku, reakce by byla zřejmě opačná.Rozdíl ve vnímání poezie je dán odlišným zaměřením školství, které se v minulosti zaměřovalo silně a výlučně na pravou hemisféru. Výuka cizích jazyků na gymnáziích spočívala v tom, že se hlasitě četly básně, v řečtině Homér, v latině Vergilius, v němčině Goethe Heine a ve velmi řídce vyučované angličtině Milton a Chaucer.“

Pochopitelně jsem si, jakožto člověk koketující i s poezií, položil otázku, kam tyto celebrity zmizely? Kdo je nahradil?

A při čtení výše zmíněného McQuaila mi to došlo. Dnešními básníky jsou v drtivé většině případů hudebníci.

Uvažujte se mnou: dříve pisálci trousili bonmoty a občas jim vyšlo několik veršů i v novinách, pokud je doporučil nějaký zkušenější autor. Ti opravdu dobří měli své mecenáše, kteří je živili a za to chtěli, aby pro ně básník psal v žoldu nebo uvedl jejich jméno ve věnování básnické sbírky (snad jste si nemysleli, že je produkt placement něco nového).

Občas se stalo, že se některé verše staly symbolem nějaké ideje či dokonce hnutí a přerostly svého autora.

Například slova hymny Spojených států napsal americký právník a básník Francis Scott Key v obléhané pevnosti Fort McHenry jako oslavu americké vlajky (v roce 1814).
O více než sto let později (roku 1931), tato slova konečně schválil Kongres jako oficiální hymnu.

U nás si výsadní postavení vydobyli Jiří Wolker a Petr Bezruč, kteří se v mnoha ohledech stali symboly dělnického hnutí...

Srovnání s hudebními hvězdami se samo nabízí. I když ne všichni hudebníci byli/jsou autory textů a hudby, jsou ikonami, které zaujaly místo básníků, kteří náhle nebyli dost výrazní. Spojení poetického textu s hudbou bylo takřka magické a možnost masového šíření znamenala rychlý vzestup nových představitelů lyriky.

Podobně jako na sebe poezie v průběhu času brala různé podoby, od dětinských veršovánek a prázdných rýmů až po složité experimentální básně, tak se profilovala i hudba. Čerpala inspiraci z celého světa a hrála si s kompozicí hudby a slov. Někdo vsadil na líbivou rytmiku, která nutila do tance a poutala pozornost, jiní naopak cítili zodpovědnost za poselství, které předají světu. A někteří si prostě jen hráli s formou.

Básníci tak nezmizeli, jen přišli o velké publikum.

Autoři jako Jim Morrison nebo Bob Dylan by pravděpodobně zazářili i na poli poezie, ale hudba jim poskytla lepší nástroje ke sdělení myšlenek, které se jim honily hlavou...

Nenapadá mě vhodný závěr, kterým bych uzavřel tuto úvahu. Téma svádí spíše k hlubšímu zamyšlení než k vynesení definitivního ortelu... Neodpustím si ale otázku. Jakého současného interpreta (textaře?) vy osobně považujete za básnického velikána? Jsou pro vás slova písní důležitá?
Sledujete tvorbu nějakého žijícího básníka?

10 minut - All That Jazz

Zařadit All That Jazz (Bob Fosse, 1979) mezi zkoumané filmy bylo trochu nefér, protože když jsem ještě chodil do školy, byl tenhle film uveden jako jeden z příkladů geniální expozice hlavního hrdiny (i když nám ho nepustili), takže jsem k úvodním 10 minutám filmu nepřistupoval úplně nezaujatě.

Na druhou stranu, nemám moc rád muzikály, takže by se to mělo vyrovnat... Snad.

Začnu hned z kraje: úvodní titulky se omezují pouze na titul filmu vyvedený v estrádním stylu pomocí žárovek (o něco agresivnější pro oči, ale zároveň originálnější než  neonový poutač), na pozadí přitom zazní pár slov dávajících jednoznačně najevo, že jde o showbusiness a zkoušku orchestru, který následně odehraje i krátké hudební téma.

To zabere zhruba půl minuty. Už i to samo o sobě ale naznačí, v jakém prostředí se bude film odehrávat.

Prozatím ale úvod neklade žádné zásadní otázky. Není důležité, kdo diriguje orchestr, co znamená nápis. Jde jen o pocit z prostředí.

A pak přijde představení hlavního hrdiny - a je skutečně tak geniální, jak mi ve škole říkali.

Za méně než minutu se o něm dozvíme tolik informací, že se to zdá až neuvěřitelné.

Sledujte se mnou: kašel silného kuřáka, audiokazeta s Vivaldim, aplikace očních kapek (a ty oči rozhodně nevypadají právě svěže), šumivý aspirin, plakát z estrády vedle zrcadla, cigareta i během sprchování, léky na předpis (na bázi amfetaminu)...
Nic konkrétního, ale pocit z postavy je jasný - rozhodně to není svatoušek, který si upírá požitky. Dojem z postavy je tím hotový - teď už se jen s každým dalším odhalením přidávají kontury.

Snový dialog dvou postav rozebírajících život a chůzi po laně pak působí trochu nepatřičně, skoro cirkusově, zvlášť když zahlédneme cosi, co vypadá jako skladiště v divadelním zákulisí, ale je ještě brzy něco vyvozovat - vyvolává to zvědavost a jistě se brzy ukáže víc (nakonec, z filmu uplynula sotva minuta a půl, včetně úvodního titulku).

Nezbytné: „Showtime, folks!“ a už se vrháme do víru muzikálového světa...

Teď už jen ve zkratce - bez dlouhého vysvětlování se dozvídáme, že hrdina je choreograf, probíhá jakýsi konkurs a on si vybírá své hvězdy. Celé to pozoruje skupinka dobře oblečených vtipkujících mužů, kteří ale působí  více dojmem obchodníků než umělců.

A také je tu žena ve středním věku s dcerou - a v souvislosti s nimi se nám připomene (a trochu objasní) i snový dialog a dvojice, která jej vede. A hrdinův postoj k ženám...

A to je vše, co za deset minut zvládneme.
Značnou část času zabere tanec a zpěv v rámci konkursu, ale i tak máme vykresleného hrdinu, naznačené (možné) konflikty a otázku, co se bude dít dál. Ta je podstatná - tvoří motivaci pro další sledování. Diváka musí zajímat, co se odehraje - není nic horšího než když je mu osud postav lhostejný.

Podle mě tedy All That Jazz ve svých úvodních deseti minutách naplnil jejich účel - zaujal mě a i když film není ten druh, který bych běžně sledoval, kdybych ho zahlédl v televizi nebo šel naslepo do kina, určitě bych nebyl naštvaný a ochotně sledoval dál.
Což mám v plánu...

Hudba zdarma

Když vyrábíte videa pro svoji potřebu (a netrápí vás, že je občas YouTube zablokuje), zpravidla neřešíte autorská práva na hudbu. Pohybujete se v eticky nejednoznačné zóně, kdy skrze práci někoho jiného neprodukujete zisk, ale zároveň ji šíříte (a rozhodně se nedá mluvit o tom, že byste dotyčného interpreta přímo propagovali). Právníci (zejména ti, kteří zastupují organizovaný zločin a OSA) mají jiný názor, ale z mého hlediska nevzniká reálná škoda a je tak těžké na to nahlížet jako na zločin.

Ovšem občas člověk potřebuje hudbu využít i pro práci, kterou pak nějakým způsobem zpeněží nebo šíří oficiální cestou (vedoucí k sebeobohacení) – a tehdy se pak opravdu vyplatí mít práva na hudbu vyřešená.

Můžete mít smlouvu s konkrétním interpretem – třeba vaším kamarádem, který sám skládá nebo dokáže nahrát hudbu zbavenou právní ochrany (u nás, pokud je mi známo, po 70 letech od úmrtí autora) – nebo musíte sáhnout po hudbě dostupné zdarma na internetu.

Licence pro podobnou hudbu může nabývat mnoha podob (trochu jsem se tomu věnoval tady) a je potřeba si dát pozor, s jakým materiálem právě pracuji – ale v době internetu je zdrojů přehršel, ať už placených, nebo těch zcela zdarma (přičemž bych nespojoval placený přístup s vyšší nebo nižší kvalitou - jen má zpravidla lepší výběr nebo kvalitnější možnosti vyhledávání).

A co používají lidé z oboru?
Začnu neplacenými zdroji, ty nás asi budou zajímat nejvíc.

Sám jsem opakovaně použil Imcompetech (ten mi ostatně doporučila Cirrat z Triumvirátu) a nebyl úplně marný, i když značná část hudby mi přišla repetitivní a dá celkem práci si dobře vybrat. Nicméně, je zdarma a jako podkresový zdroj je to poměrně užitečné.

Dále tu máme Free Music Archive, který nabízí bohaté třídění na základě žánrů, Freesound.org, kde mimo jiné najdete i ruchy (tlukot srdce, motor traktoru, vítr v lese), autorské Danosongs a hudbu najdete i v knihovně na YouTube.
A skrze vyhledavače jistě najdete i řadu dalších.

Placené zdroje zvukových efektů (nepodceňovat, mnoho zvuků je obtížné nahrát, takže budete rádi za to, že o někdo udělal za vás) a hudby?

Bez mučení přiznám, že v tomhle až tak moc neumím chodit. Placený přístup se mi, vzhledem k objemu komerční práce, kterou dělám, nevyplatí (a při práci v televizi s hudbou většinou nepracuji), takže jsem jen několikrát nakoukl v rámci registrace zdarma. A vždy bez toho, že bych hledal něco konkrétního, což trochu limituje dojem, který jsem si odnesl.
Ale přímo do profesionálů na LinkedIn jsem se dozvěděl, že jejich nejoblíbenějšími zdroje jsou tyto:
AudioNetwork, SmartSound (nabízí i možnost úpravy hudby přímo pro vaši potřebu - změnu tempa a podobně), VideoBlocks (databáze nejen videa k použití, ale i hudby), Premiumbeat, Free Play Music, a řada dalších...

Mnoho placených navíc stránek nabízí různé slevy, omezený počet stažení zdarma, levnější tématické balíčky nebo jiné prémiové programy, takže není od věci je sledovat, pokud s hudbou (a ruchy) častěji pracujete.

Navíc, pokud jste výkonní umělci (zejména instrumentalisté), určitě existují cesty, jak podobnou cestou svoji práci propagovat či dokonce zpeněžit.