Taverní ples 2013

Je to každoroční evergreen - plesová videa.

Pokaždé si slibuji, že jakmile se mi materiál dostane do rukou, nebudu se flákat, vyberu muziku a pustím se do něj, jenže věci zpravidla nebývají tak jednoduché. Vždy se objeví nějaký zásadní důvod, proč to nejde zvládnout hned.

foto: Karel Křemel

Kdo mě sledujete delší čas, už víte, že jsou pro mě plesová videa jakýmsi ohlédnutím za mým vlastním vývojem - s odstupem můžu sledovat jakým způsobem se mi mění cit pro rytmus, práci se záběry a jejich vzájemnou vazbou i schopnost improvizovat, když se právě nedaří skoloubit něco, co by se za jiných okolností perfektně hodilo. A tyhle věci já si pamatuji. 

Když sleduji své vlastní práce, nevidím, tak jako ostatní, řadu záběrů spojených hudbou (a zatížených osobními vzpomínkami na onu konkrétní akci), ale soubor problémů a vazeb, nad nimiž jsem strávil dlouhé hodiny vymýšlením, jak je propojit. Mám v hlavě každý střih a vím proč je použitý právě tak a ne jinak - a s odstupem času mě napadají třeba i elegantnější řešení...

S videem z roku 2013 jsem si dal hodně na čas.

Určitě se to stalo každému z nás - natočíte poměrně kvalitní záznam, chcete se pustit do práce a zjistíte, že se něco pokazilo. V našem případě to byla (podle všech náznaků) miniDV kazeta. Vyhnout se tomu nedá a dá se vlastně mluvit o štěstí, že to skončilo jen malou ztrátou materiálu.

Zkrátka a dobře, kazeta byla zadropovaná - v obraze i zvuku se objevovaly chyby a poškozenou část materiálu nebylo možné využít.

Asi chápete, že poškozený materiál není právě motivující záležitost, takže jsem práci odkládal jak jen se dalo. Navíc jsem nechtěl začít, dokud nebudu mít nějakou představu o hudbě, na kterou budu stříhat. Výběr je rok od roku těžší a použít několik provázaných motivů jako předchozí rok se mi nezdálo jako dobrá volba - hlavně když jsem neměl jasnou představu, co bych chtěl kombinovat.

Nakonec jsem měl štěstí a v poslední chvíli se mi do cesty připletla moje oblíbená píseň z filmu The Mask (Chuck Russel, 1994) - Hey Pachuco! od The Royal Crown Revue. Rytmická skladba s mezihrami, sóly a dokonce pomalejší pasáží - pro mé potřeby ideální...

Chvíli jsem si ještě pohrával s myšlenkou připojit na začátek Feeling Good od Niny Simone, ale Hey Pachuco! je rytmicky příliš výrazný, než aby do něj šlo svévolně stříhat, takže jsem nakonec zůstal monotématický.

U ročníku 2013 jsem se rozhodl více využívat rytmiky uvnitř záběrů namísto střihu na beaty, který se vyloženě nabízel (ale byl by nudný a předvídatelný). Proto jsem občas střihl i mezi dobami, aby vynikla dramatičtější změna pohybu vázaná na bubnovou linku.

Navíc jsem neodolal a při závěrečném bubenickém sólu jsem využil záznam z ukázky irských tanců (díky Arwi) a předtančení Armuse s Pavlínkou, které do této pasáže krásně zapadly.

Příznačné pro tuto práci bylo, že jsem často musel zahazovat kvalitní a zajímavé záběry proto, že byl v některém svém místě poškozené a tedy nevhodné pro použití. Takhle to odnesla třeba taneční skupina Lento, jejíž předtančení bylo dropy zasaženo zdaleka nejvíce. Nicméně i tohle k práci patří...

Bohužel, ve spěchu člověk dělá i chyby, a nevyhnulo se to ani mně, proto se mi v závěrečných titulcích objevil trapný překlep, kdy jsem zaměnil rok 2013 za 2014 - v práci to píšu každou chvíli, takže mi to vůbec nedošlo a chybu jsem tak odhalil až s týdenním zpožděním. A to už bylo pozdě ji napravovat.

V tuhle chvíli už netrpělivě očekávám, kdy se ke mně dostanou natočené záběry z letošního roku, a dumám jakou hudbu bych mohl použít tentokrát. Snad na něco přijdu dříve než dva týdny před dalším plesem.

Trailery - dovětek

V článku Trailer - klišé a kýč jsem se zabýval hrůznou upoutávkou na skutečný film, ale úplně jsem zapomněl na malé dílko svých přátel, kteří bez předchozích střihačských zkušeností (takových, které by stály za řeč) zplodili trailer na film naprosto fiktivní, založený na Sikarově počítačové hře Hon na Kuře (ne, tuhle hru si jen tak nezahrajete a pokud neznáte patřičné souvislosti, ani by vás pravděpodobně nebavila).

Jak jsem se u Immortalitas rozčiloval, Hon na kuře je malým zázrakem - v zásadě nic neukazuje, ale má přirozenou gradaci, náznak příběhu a Mellor (který je za střih zodpovědný) v něm prokázal neuvěřitelný cit pro délku záběrů.

Netvrdím, že bych na podobný film šel okamžitě do kina (kdybych neznal autory), ale přinejmenším by mě trailer zaujal natolik, abych se pídil po dalších informacích - což je vlastně naplnění toho, k čemu má takováto upoutávka být. 

Plesová videa

5 let - přesně tak dlouho už každý rok pěním, nadávám, běduji, váhám a vymýšlím si výmluvy proč "to" zrovna nejde. 5 let , rok co rok poslouchám do omrzení stále stejné písně dokolečka, až je začnu úspěšně nenávidět. 5 let stříhám videa z Taverních plesů.

První rok (2007) to byl takový hezký nápad - po vydařeném (prvním) plese mě Klair přemluvila, že mi dodá materiály, které na plese natočila Činkapi a já udělám pro Taverníky dárkové DVD. Materiálu bylo hodně (skoro 60 minut) a já si s mladickou naivitou říkal, že to bude pohodička: "Na tom přece nic není!"

Omyl! Když pominu otravné otázky na to, jak jsem s DVD daleko (sorry, Klair, ale motivace jiných není tvá silná stránka), trápil  jsem se s hudbou, kvalitou materiálu, nedostatkem nápadů a v neposlední řadě i s naprostou neschopností připravit DVD menu (dodnes to považuji za velkou výzvu).

Výsledek? Dnes bych se za takový střih styděl, ale zpětně jsem rád, že jsem se alespoň pokusil.

Když se teď navíc ohlédnu za všemi sestřihy, které jsem v těch 5 letech udělal, vidím jednoznačně stoupající kvalitu své práce (byť jsem stále ještě na počátku dlouhé cesty) a k takové sebereflexi je přece nutné mít i záznam vlastních chyb...

Z toho roku si nejvíc cením videa Taverna se baví (někde nad tímto blokem textu) a pak nesmyslně nimravé práce s Taverníci se představují, kde jsem se teprve učil stříhat do hudby. 

V současné době je střih Taverního plesu dobrovolně povinnou činností - nikdo mě neúkoluje a nekontroluje, ale tak nějak se ode mě čeká, že  nejpozději do následujícího plesu vypotím nějaký ten sestřih, kterému pracovně říkám showreel. 

Naštěstí jsem zjistil, že není bezpodmínečně nutné použít jen hudbu z plesů (a klasickou taneční hudbu obecně) a také, že lépe poslouží jedno či dvě vyumělkovaná videa, než půl tuctu odbyté práce.

Jako zásadní problém mi tak zůstala jen tristní kvalita natočeného materiálu (a jeho nedostatečného množství, abych si mohl vybírat) a pak také výběr vhodné hudby, která mě následně ke střihu inspiruje. V případě Taverna v pohybu (stříháno 2010, jako bonusové ohlédnutí za rokem 2008 - z roku 2009 bohužel nejsou žádné záznamy), jsem prostě zariskoval a experimentoval - hudba si sama říkala o použití a z roku 2008 jsem měl přes 2 hodiny materiálu, takže jsem se nemusel omezovat.

Obdobné to bylo i u Taverna - Ples 2010, kde jsem neodolal touze zkusit sestříhat něco i na hudbu Murraye Golda, kterou složil k seriálu Doctor Who.

A letos padla volba na Yoko Kanno a The Seatbelts s jejich skladbou Tank! - mimochodem úvodní píseň anime Cowboy Bebop.

Dodatek: Tento rok jsem opravdu válčil s natočeným materiálem - což není úplně chyba kameramana (vlastně je, ale nemám mu to za zlé), takže jsem si řekl:  "Na dalším plese vezmeš kameru do ruky sám (alespoň se vyhneš valčíkům a polkám) a když to zmrvíš, tak alespoň nebudeš mít komu nadávat..." 

Tak jsem zvědavý, jak to se mnou dopadne - nikdy jsem to s kamerou příliš neuměl. :)

Filmová & literární tvorba

Tuto sobotu jsem měl tu čest diskutovat s několika velmi nadanými mladými spisovatelskými talenty a zároveň i porotci literárních soutěží. Sám jsem letos také trochu porotcoval a mám celkem i dost načteno, takže téma hovoru se pochopitelně stočilo právě na soutěže a "obludnosti," které do nich autoři občas drze posílají. Této diskusi ještě předcházela přednáška na totéž téma vedená (ač mladou) již velmi zkušenou porotkyní, která hodnotí i soutěže jako Cena Karla Čapka nebo Žoldnéři Fantazie (to jen tak na okraj, aby si nemyslela, že jí chci ošidit o zásluhy).

Nebyl bych to já, abych hovor nestočil i na film a jeho výrazové prostředky, protože právě povídka (novela, kniha) a film (seriál) mohou sdílet velké množství znaků a není výjimkou, že se mladí spisovatelé inspirují pro svou prvotinu právě v tomto médiu, ale... (zde se, milý čtenáři, dramaticky odmlčím, abych demonstroval to, co může báječně fungovat ve filmu, ale v psaném textu to bez patřičné autorské obratnosti vyzní přinejlepším rozpačitě).

Myslím, že by bylo hezké si některé obtížně převoditelné prvky ukázat a rozebrat - přinejmenším proto, že právě tato forma kritiky, je-li spojena s patřičnou sebereflexí, může ušetřit porotce literárních soutěží značných útrap.

Dramatická pauza

Jak už jsem naznačil výše, je dramatické odmlčení se jedním z nejoblíbenějších prvků, které ve filmu fungují samy o sobě dobře, ale v pokulhávají, když dojde na jejich užití v textu. 

Scén, kde se mluvčí v řeči na chvíli zastaví, aby dodal váhu svým slovům, známe z filmů stovky, ale ani v nich nepatří k ničemu jednoduchému - dramatická pauza musí být na správném místě a dobře zahraná, jinak vyzní prázdně, jako by si herec nepamatoval text a režisér se střihačem si toho nevšimli.

Jako ikonickou v tomto ohledu vnímám první scénu Dona Corleoneho ve filmu The Godfather (Francis Ford Coppola, 1972), kde sice odmlky nejsou nijak závratně dlouhé, ale jejich užití je geniální.

Většina literárních nováčků tento jev prostě nahradí trojtečkou, která sice může fungovat, ale zpravidla tomu tak není. Většinou proto, že autor použije následující schéma:

Hrdina vstoupí do místnosti. Autor detailně popíše vybavení místnosti i muže, který v ní sedí za stolem. Pokud náhodou nějaký detail záměrně vynechá, je to obvykle jen proto, aby na něj mohl hrdina poukázat v některé z prvních vět, které pronese. Hrdina a Sedící muž spolu hovoří. V první dramatické pauze Sedící muž vstane a někam popojde (nebo dělá nějakou jinou bezmyšlenkovitou činnost), občas něco dělá i v té následující, ale vždy a bez výjimky končí svou dramatickou větu třemi tečkami. 

Po několika odmlkách pak buď Sedící muž působí jako neurotik stižený sklerózou (není schopen dokončit myšlenku a neustále se nahodile pohybuje), nebo jako neméně sklerotická břichomluvecká loutka (sedí, ani se nehne, jen mluví a nedokončuje věty).

Místo toho, aby si autor nechal k dispozici nějaké popisy i do rozhovoru, vystřílí všechnu munici hned na začátku a pak vede holý dialog, který může být doplněn o zbytečné prohánění postav po okolí jen proto, aby něco dělaly. A přitom trocha popisu dokáže dramatickou pauzu oddělit celkem přirozeně, takže čtenář touží vrátit se a navázat v hovoru. 

Popisy

Zde je filmař ve značné výhodě - jemu stačí danou krajinu, věc, či osobu jednou ukázat a má vystaráno. Spisovatel musí totéž vtělit do slov a kupodivu, i když by člověk sázel na autorskou lenost, paradoxně největší obtíží bývá přehnaná popisnost (z povídky o 5 stranách pak 2 stránky zabírá popis krajiny a jednu stránku Hrdinovy sexy rysy - nebo Hrdinčiny, závisí na pohlaví a preferencích autora). 

Kdysi jsem slyšel, že ideální postup je, když autor popíše daný objekt dvěma (třemi) nejdůležitějšími charakteristikami (stříbrný nůž s úzkou čepelí, tlustý muž s košilí zamazanou kečupem) a dál je rozvíjí až s postupujícím dějem. Alespoň si čtenář (a občas i autor) při doplňujícím popisu připomene, kdo je vlastně na scéně a co třeba Hrdina už hodiny drží v ruce, zatímco šplhal po věžáku a sváděl boj o záchranu světa.

Ohledně popisu scény doporučuji video Test pozornosti, které jasně ukazuje, kolik informací lze z filmu efektivně vyčíst - nevidím důvod proč by čtenář musel mít informací několikanásobně víc. Ostatně, v tom spočívá největší kouzlo knih, že si čtenář může doplnit děj o vlastní detaily.

Akční sekvence

Umí to Kulhánek i Žamboch a sami to známe z mnoha akčních filmů. Hrdina má těsně před rozhodující bitvou a připravuje si zbraně - ve filmu vidíme rychlý sled detailů, které napovídají, jak drsně vyzbrojený a odhodlaný právě je. Na papíře obdržíme jen suchý výčet zbraní, zbroje a to, kam si je hrdina (často kuriózně a anatomii navzdory) poschovával.

Schválně zkuste sami popsat, jaký dojem ve vás zanechá prvních 20 sekund tohoto videa (Hot Fuzz, Edgar Wright, 2007).  A zkuste těch 20 sekund popsat několika slovy a zanechat stejný dojem v čtenáři (posluchači).

Tohle prostě na papír nepřevedete, ani kdybyste při tom rozkousali tři tužky, vypili litr kávy a do žil si píchali čistého Shakespeara, ale je možné pokusit se převést náladu, kterou takový sestřih přináší, podobným způsobem jako při psaní bojové scény.
Rychle, stručně a nekompromisně.
I když já bych se na to raději vykašlal a zkusil totéž vyjádřit jinak, klidně na větší ploše - to ovšem záleží na autorovi.

 *     *     *

Jako letmý náhled do rozštěpeného literárně-filmového světa by to pro tuto chvíli stačilo. Rád se k tomuto tématu ještě v budoucnu vrátím a ocením, když se mnou bude polemizováno nebo budu doplněn o vaše vlastní postřehy.

Jen bych ještě rád dodal, že všechny zákonitosti (zejména ty literární), o které jsem se v textu otřel, neplatí univerzálně a za všech okolnosti, ale chce-li autor (jedno zda filmový nebo literární) experimentovat a posouvat hranice možného, měl by nejprve ovládnout řemeslo a k tomu patří především schopnost psát povídku opravdu jako povídku, nikoliv jako literární verzi scénáře seriálové epizody (a vice versa).

• Filmová & literární tvorba II