LARP & film

Nejdřív několik technikálií:

1. Níže uvedený text berte jako názor, se kterým můžete polemizovat, souhlasit s ním nebo jej prostě ignorovat. Netvrdím, že jde o objektivní a univerzální pravdu a předpokládám, že chápete tento významový rozdíl.
2. Neviděl jsem film 5 pravidel a ani se na to zatím nechystám. K tomu abych se na něj odkazoval to ale nepotřebuji. Stejně tak jsem (zatím) nehrál Projekt Systém. Argumenty neviděl/nehrál = nemáš právo o tom psát budu v komentářích rovnou mazat.
3. I když mě hodně lidí přesvědčovalo o tom, že LARP by se měl psát spíše jako larp (protože se ze zkratky Live-Action-Role-Playing stal plnohodnotným slovem), zůstanu starým psem a nebudu se učit novým kouskům. Na téhle jazykové iniciativě se nepodílím.

„Larp je jako film, ale naživo, chápeš? Prostě jsi v té roli, prožíváš ty emoce, rozhoduješ se za postavu... Třeba jednou se mi stalo, že...“

Tak takhle ne, přátelé!

Pokud jde o LARPy, pokaždé, když se bavím s někým, kdo je jimi naprosto nedotčený, začínám informací, že LARP je nepřenositelná zkušenost. Mohl bych být vypravěč od pánaboha (podpořený  profesionální powerpointovou prezentací) a stejně je moje šance, že posluchač pochopí o čem mluvím, mizivá.

Skutečnost je bohužel taková, že neinformovaný občan musí být opravdu hodně otevřený novým zkušenostem, aby měl alespoň okrajovou představu, o čem my hráči pořád mluvíme. V opačném případě jsme odsouzeni k tomu být považováni (přinejlepším) za skupinku dětinských podivínů.

A i když náhodou porozumí, stejně se záhy ukáže, že jeho představa je velmi zkreslená... Nicméně v tuto chvíli už se s dotyčným dá pracovat - třeba tak, že se nechá pozvat na nějakou kratší nenáročnou hru, aby si vše ujasnil.

Asi nejblíže se k efektivnímu vysvětlení LARPu dostali profesionálové z Court of Moravia:

I v případě tohoto videa mám ale reference svědčící o tom, že jsou protagonisté občas považování za takové neškodné idioty... Ale hlavně že si hrajou a nezlobí. :-/

Co se týče LARPu, je na tom film podobně jako diplomová práce. Viz tento článek Martina Buchtíka.

Za základ bych bral především jeho první pravidlo: Nepište to!

V našem případě: Netočte to! A když už to natočíte, nepokoušejte se to vnutit lidem mimo komunitu!

I když došlo ke značnému uvolnění okolo nerd komunity, která se ukázala být významnou kupní silou, takže ji marketingoví odborníci začali brát trochu vážně, larpeři mají pořád pověst svébytných podivínů.
Je v pořádku, když je vaším koníčkem cosplay a návštěvy conů - zejména když si kupujete oficiální licencované předměty k populárním filmům, seriálům a knihám (sám jich pár mám), ale už trochu zavání, když se lidé setkávají v tmavých místnostech a hrají si na upíry, mafiánské bosse, novináře nebo vědce v ponorce. A co teprve když vyrazí někam do lesa nebo na hrad, kde z objektivních důvodů nechtějí mít tucet stánků s propagačními materiály...

Foto: www.karelkremel.com

Souvisí to právě s tou nepřenositelností zážitku. Značná část toho, co znamená být (prostý) nerd, je postavena na konzumaci, ale LARP je mnohem víc interaktivní a více než kde jinde platí, že čím víc do něj člověk dá, tím víc dostane zpět. Proto nefunguje pro nezúčastněné diváky přímo na místě a už vůbec nemá smysl jej prezentovat skrze videozáznam nebo vyprávění.

Třeba dokumentární film 5 pravidel (Vavřinec Menšl, 2013) to moc pěkně ilustruje. Hrami nezasažení recenzenti a diváci si všimli především toho, že aktéři jsou neherci, hrají si na totalitní režim a mají hysterické scény související s něčím, co ve filmu pořádně není ukázané.
A ani nemůže být, protože je takřka nemožné vměstnat do omezené stopáže emoce, které gradují po několik hodin a jsou více než pouhým součtem věcí, které člověk ve hře vidí a slyší.

A když se na ČSFD podíváte na hodnocení filmu The Wild Hunt (Alexandre Franchi, 2009), zjistíte, že vysoké hodnocení dostává především od lidí, kteří už s hrami mají zkušenost. Pro ostatní to je jen divný thriller o podivínech v kostýmech, kteří trochu zmagoří.
Tenhle film mám mimochodem moc rád. Mimo jiné proto, že je to jedno z těch děl, které rozhodně nepustíte svým rodičům před tím, než vyrazíte na nějakou podobnou akci fantasy akci. A vlastně jim to raději nepustíte nikdy. :)

Dost jsem o tom přemýšlel - je jasné, že mnoho lidí okolo médií, kteří přičichli k LARPům, se dříve nebo později pokouší své zážitky předat dál. Třeba formou reportáží v televizi jako tomu bylo na TV NOVA v pořadu Na vlastní oči (nechvalně proslulá reportáž o hře na motivy Shadowrunu) a nebo i na ČT v regionálním vysílání, kde se akcentoval právě Projekt Systém.
Oblíbené jsou i dokumenty - kromě zmíněných 5 pravidel se nejčastěji objevují ve formě absolventských prací na školách zabývajících se filmem. A právě tam nejvíc vyniknou slabiny filmu jako média pro předávání LARPové zkušenosti - zhruba stejný efekt totiž má zhudebňování knihy nebo převyprávění moderního baletu.

Foto: www.karelkremel.com

Nakonec se ukazuje, že nejschůdnější cestou je dělat videa určená primárně pro hráčskou komunitu, která je bude chápat. Je to autorsky snazší a dokonce i míra kritiky bývá podstatně menší (protože málokdo má tak dobré kamarády, aby mu do oči řekli, kde udělal chybu).
Ukázkové je třeba toto video (zpětně) ilustrující roční městský LARP podle stolního RPG Vampire: the Masquerqade. Mimochodem se tam také několikrát objevím. :)
Pro nezasvěceného je to nesrozumitelný (byť solidně natočený a sestříhaný) mišmaš, ovšem pro zúčastněné jde o připomínku epických zážitků a jejich kritika tomu bude odpovídat.

Pokud i tak někdo propadnete touze si natočit LARPový film pro běžného diváka, představte si, že vám někdo pustí video z divadla, natočené tak, že kamera zabírá jen krajní třetinu jeviště (ideálně v hodně nešikovném úhlu) a veškeré zvuky jsou zaznamenané jen na ruchový mikrofon. A navíc to celé někdo sestříhal tak, že použil jen záběry, kdy se jedna předem vybraná vedlejší postava objeví na jevišti (nikoliv nutně v obraze).
Zhruba stejným dojmem bude na vaše publikum působit takřka každé dílo dokumentující LARP.

Jsem LARPový dinosaurus

Občas, když se dívám na vývoj kolem sebe, musím smutně konstatovat, že stárnu. Jak jinak si vysvětlit, že mě stále častěji popadají tendence říkat si, jak to bývalo lepší, když jsem byl mladší?

Pán Prstenů 2008

V LARPech to platí dvojnásob. Sice jsem nebyl jedním z průkopníků "živých her" u nás, ale do vlaku jsem naskočil ještě v době, kdy se teprve pomalu rozjížděl a LARPy zatím hledaly svou tvář. Byly to doby, kdy si gotický stan na akci vozili jen ti, kdo byli opravdu hodně bohatí (a i ti ho většinou měli půjčený od své domovské SHŠ) a hlavní příběhy se točily především okolo sporů dvou či více stran (a jejich armád) na ose dobro/zlo. Všem v podstatě stačilo dobře si zašermovat, večer popít medovinu a víno z dovezených zásob a když náhodou zavolala příroda, vyrazilo se s lepíkovým svitkem a lopatkou do hloubi lesa.

Dnes už si podobnou idilku odpustím - táhne mi na třicítku a spánek pod celtou, s pláštěm sloužícím namísto spacáku (a s jednou nohou ve vyhaslém ohništi) už nějak nepovažuji za tu pravou romantiku (mimochodem - ToiToiku považuji za dar z nebes), ale přesto mi určitá naivita a ochota bavit se (navzdory nepřízni podmínek) u spousty dnešních her chybí.

Legendy 3 (2011)

Když jsem tento víkend pořádal třetí díl Legend (viz záznam ze září), uvědomil jsem si, že jak strašně mimo hlavní proud dnes stojím. Hra se neodehrávala v jedné místnosti s předem připravenými postavami a detailně rozplánovaným dějem, ani neměla velkolepou výpravu v exteriérech (s kompletním zázemím). Měli jsme sice polopenzi a vytápěný srub s více než 5 místnostmi, ale postavy si hráči z valné části připravili sami a já jim jen postavil kulisy a rozdal pomyslné karty do začátku. 

Výpravnost? Celkově žádná. Stylové skafandry, 3D stavebnice a dvě pistolky na pěnové náboje nejsou žádné terno, ale kupodivu to nebyla překážka. Hráči brzy dokázali většinu herních předmětů (kterém mě ani nenapadly, že by ve hře mohly být třeba) nahradit čímkoliv, co bylo po ruce - foukací fixy se tak staly injekcemi se sedativy a kus prkna pneumatickým kladivem, aniž by se průběh hry nějak zdržel. Hráči si opravdu hráli, namísto toho, aby se jen snažili naplnit předpřipravenou roli (což pro mě bývá nejvíce stresující prvek většiny komoráků), a já za to jim vycházel vstříc kdekoliv jsem mohl... Z hlediska náročnosti na práci organizátora je to koncentrované peklo, ale výsledek byl více než uspokojivý (zásluhu má i malý počet hráčů - být jich dvojnásobek, nedalo by se to asi zvládat bez pomoci dalšího organizátora).

Věk hněvu: Píseň vlků (2003)

O co mi tedy jde? O radost ze hry.

Sám na sobě cítím, jak mě tlak na to, abych co možná nejlépe zvládl vymezenou roli v připravené hře, omezuje a brzdí v prožívání. Výjimečně se můžu nechat příběhem pohltit, je-li mi zvolená postava dostatečně blízká, ale většinu času jde jen o kalkul, kdy pro mě je výhrou to, že se udržím v roli a předvedu dobrý herecký výkon pro ostatní hráče. Později takový zážitek zhodnotím jako dobrý - podobně jako odehrání kvalitního divadla, ale celý ten kolotoč okolo kvality kostýmů, (psycho)analýzy postav a detailně propracovaných příběhů mě nějak neuspokojuje. Je to stejné jako stavět LEGO podle návodu - je to fajn, ale ta pravá zábava pro mnoho lidí přijde, až když se návod ztratí a staví se jen podle vlastní fantazie.

Nechci změnu. Je fajn, že existují malé komorní LARPy i velké nákladné akce (jako třeba Projekt Systém), ale chci mít možnost od toho utéct k nezávislé hře, kde se nebude koukat na detaily a striktní pravidla, ale na zábavu (důvod proč mám tak rád Bezkrálí, které na tom staví). Tento formát je totiž překonaný jen zdánlivě a stále má co nabídnout a já budu rád za každého organizátora, který se nebude bát podobně (organizačně) archaickou akci uspořádat, podobně jako jsem to teď udělal třeba já.

Příprava LARPu

Co je LARP?

Na počátku všeho byl nápad. Myšlenka udělat hru pro pár přátel, která by se svojí hororovou tématikou trochu vymykala zaběhlému žánru a stavěla víc na atmosféře a postavách, než na epických střetnutích dobra se zlem. Ostatně i sama hranice dobra a zla měla být ve hře spíše nezřetelná a místy převrácená.

Ten nápad na mě přišel jednoho horkého květnového odpoledne a pár týdnů mě nepustil - utěšeně se mi hromadily sepsané texty a já pochopil, že nebudu mít klid, dokud se nepokusím jej zrealizovat.

Tak vznikly první Legendy s podtitulem Zajatci zimy.

Organizace byla peklo a přestože jsem v té době měl za sebou spolupráci na pár větších akcích, nebyl jsem ani zdaleka připraven na to, co mě mělo čekat. Z 20 přihlášených hráčů jich nakonec třetina odřekla (na poslední chvíli) a mně pár dnů před akcí vypověděla tiskárna - katastrofa měla zaděláno.

Jiná akce (Magnamund 2002),
ale na místě, kde se konaly první
i druhé Legendy.

Z prvních Legend se nakonec vyklubala příjemná komorní akce s hutnou atmosférou, která nejen že se dala krájet, ale dokonce sama krájela své konzumenty. Hrdinové vraždili a páchali zvěrstva ve jménu dobra, padouši chránili ženy a děti a lesem se ozývalo vytí vlkodlaků a křik lovců...

Nebylo myslitelné, že by nevzniklo pokračování a protože jsem nechtěl prznit již uzavřený příběh, dostaly druhé Legendy orientální rysy. Otázka cti se to jmenovalo a opět se pro mě roztočilo kolo, které jsem nedokázal zastavit. Trpěl jsem, skuhral a každý zásadnější text jsem preventivně vyhotovoval i na stroji, protože na jehličkovou tiskárnu s traktorovým papírem nebyl spoleh. Hry se nakonec účastnila polovina počtu účastníků předchozího ročníku a opět svojí atmosférou překonala mé nejtajnější představy.

Obě hry měly jedno společné - až dětskou naivitu s jakou jsem je mohl realizovat. Je to už pár let a oproti dnešnímu boomu se u her cenily především nápady, příběh a atmosféra.

Dnes je třeba také dodat zázemí, výpravnost a cool prvky (ať už to jsou kostýmy nebo hluboká psychologie postav vytvořená tzv. na klíč). Doba je zkrátka jiná a žádá si jiné hry, které chtějí mnohem víc času i peněz ze strany organizátorů a na to já prostě nemám nervy ani čas...

Přesto jsem po dlouhém přemlouvání kývl na realizování třetích Legend - ty jsem kdysi kvůli problémům se zajištěním terénu odložil ad acta a měl celý projekt za navždy mrtvý, jenže moji hráči nezapomněli...

Původní nápad na space operu jsem opustil (opět bych ztroskotal na terénu) a sáhl po námětu do hard si-fi - kolonizace vzdálených planet a cesta k nim... Cesta tichem.

V mém věku a s mými zkušenostmi by mělo být snadné dát dohromady hru pro maximálně 15 lidí, ale ukázalo se, že nová doba přináší nové výzvy. To, co před 8 lety bohatě postačovalo se dnes dá stěží považovat za koncept a lokace formou gamebooků už jsou také poněkud pasé. Doba přeje komorním LARPům a propracovaným vztahům mezi postavami se složitým načasováním událostí a až mechanicky dodržovanou gradací příběhu - to ale vyžaduje spoustu testování a mnohem více času na přípravu, než kolik jsem ochoten (a hlavně schopen) investovat.

Nakonec se tedy musím spokojit se starou školou, která sice používá nové prvky, ale staví na ověřené klasice - doufám, že to bude fungovat.

Do LARPu mi teď zbývá méně než měsíc a ve skluzu je vše co ve skluzu vůbec může být - dojednávání postav, lokace a události a dokonce i terén (tam sice mám vše přislíbeno, ale potřebuji definitivní a konečné potvrzení) - přesto věřím tomu, že vše dobře dopadne. Jsou to Legendy a ty nemohou být špatné, nebo se mýlím?

Právě kvůli časovému presu, do kterého jsem se dostal, jsem potřeboval tenhle text sepsat, abych se mohl naprosto oddat přípravám - už teď mi pokusy o vytvoření mentálních map a vývojových diagramů lezou poněkud na mozek, ale bylo nutné vytvořit hraniční bod - monument - od kterého se odrazím pro běh do cílové rovinky... Ať tedy slouží!