10 minut - All That Jazz

Zařadit All That Jazz (Bob Fosse, 1979) mezi zkoumané filmy bylo trochu nefér, protože když jsem ještě chodil do školy, byl tenhle film uveden jako jeden z příkladů geniální expozice hlavního hrdiny (i když nám ho nepustili), takže jsem k úvodním 10 minutám filmu nepřistupoval úplně nezaujatě.

Na druhou stranu, nemám moc rád muzikály, takže by se to mělo vyrovnat... Snad.

Začnu hned z kraje: úvodní titulky se omezují pouze na titul filmu vyvedený v estrádním stylu pomocí žárovek (o něco agresivnější pro oči, ale zároveň originálnější než  neonový poutač), na pozadí přitom zazní pár slov dávajících jednoznačně najevo, že jde o showbusiness a zkoušku orchestru, který následně odehraje i krátké hudební téma.

To zabere zhruba půl minuty. Už i to samo o sobě ale naznačí, v jakém prostředí se bude film odehrávat.

Prozatím ale úvod neklade žádné zásadní otázky. Není důležité, kdo diriguje orchestr, co znamená nápis. Jde jen o pocit z prostředí.

A pak přijde představení hlavního hrdiny - a je skutečně tak geniální, jak mi ve škole říkali.

Za méně než minutu se o něm dozvíme tolik informací, že se to zdá až neuvěřitelné.

Sledujte se mnou: kašel silného kuřáka, audiokazeta s Vivaldim, aplikace očních kapek (a ty oči rozhodně nevypadají právě svěže), šumivý aspirin, plakát z estrády vedle zrcadla, cigareta i během sprchování, léky na předpis (na bázi amfetaminu)...
Nic konkrétního, ale pocit z postavy je jasný - rozhodně to není svatoušek, který si upírá požitky. Dojem z postavy je tím hotový - teď už se jen s každým dalším odhalením přidávají kontury.

Snový dialog dvou postav rozebírajících život a chůzi po laně pak působí trochu nepatřičně, skoro cirkusově, zvlášť když zahlédneme cosi, co vypadá jako skladiště v divadelním zákulisí, ale je ještě brzy něco vyvozovat - vyvolává to zvědavost a jistě se brzy ukáže víc (nakonec, z filmu uplynula sotva minuta a půl, včetně úvodního titulku).

Nezbytné: „Showtime, folks!“ a už se vrháme do víru muzikálového světa...

Teď už jen ve zkratce - bez dlouhého vysvětlování se dozvídáme, že hrdina je choreograf, probíhá jakýsi konkurs a on si vybírá své hvězdy. Celé to pozoruje skupinka dobře oblečených vtipkujících mužů, kteří ale působí  více dojmem obchodníků než umělců.

A také je tu žena ve středním věku s dcerou - a v souvislosti s nimi se nám připomene (a trochu objasní) i snový dialog a dvojice, která jej vede. A hrdinův postoj k ženám...

A to je vše, co za deset minut zvládneme.
Značnou část času zabere tanec a zpěv v rámci konkursu, ale i tak máme vykresleného hrdinu, naznačené (možné) konflikty a otázku, co se bude dít dál. Ta je podstatná - tvoří motivaci pro další sledování. Diváka musí zajímat, co se odehraje - není nic horšího než když je mu osud postav lhostejný.

Podle mě tedy All That Jazz ve svých úvodních deseti minutách naplnil jejich účel - zaujal mě a i když film není ten druh, který bych běžně sledoval, kdybych ho zahlédl v televizi nebo šel naslepo do kina, určitě bych nebyl naštvaný a ochotně sledoval dál.
Což mám v plánu...