Zobrazují se příspěvky se štítkem10 minut. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem10 minut. Zobrazit všechny příspěvky

1. června 2014

10 minut - The Station Agent

Přednosta (Thomas McCarthy, 2003) bylo jedno z prvních doporučení pro 10 minutový projekt, které jsem dostal - přesto mi trvalo dlouho než jsem se odvážil o něm napsat.
Není to proto, že by The Station Agent byl špatný film – podle úvodu i ohlasů (a nominací na různé ceny) je tomu právě naopak - jenže navzdory všemu je jeho expozice tak nějak standardně dobrá. V tom nejlepším slova smyslu – vše v ní funguje jak má, hlavní postava je přesvědčivě a poutavě podaná, zápletka nepůsobí násilně, ale... Je to prostě jen dobrá práce.

Což je paradoxní, protože to není zdaleka tak obvyklé v době, kdy se o valné části filmové produkce dá směle říct, že jde o fušeřinu. Je poznat, že si McCarthy dal opravdu záležet a šlo o jeho milovaný projekt (koneckonců s ním na festivalu Sundance úspěšně debutoval a hlavní postavy napsal přímo pro konkrétní herce), ale osobně jsem neměl pocit ničeho jiného než dobře zvládnutého řemesla.
Což – znovu opakuji – je dnes unikát, ale zároveň trochu škoda. V jiné konkurenci by Přednosta úplně zapadl (stále hovořím o úvodních deseti minutách).

Pro současného diváka je asi nejpoutavější fakt, že v hlavní roli figuruje Peter Dinklage (no jo, Tyrion Lannister), pro kterého byl tento snímek průlomem (3 filmové ceny a dalších 8 nominací) a otevřel mu tak dveře k větším rolím.
A právě jemu je věnována expozice - tedy, jemu a vlakům, protože ty jsou pro Finbara McBridea, jehož Peter představuje, životní vášní (podobně jako pro spoustu lidí po celém světě - i když mám dojem, že pro Američany obzvlášť - představují pro ně důležitý motiv z jejich krátké historie).

Hned zkraje se s Finbarem setkáváme na střeše domu, kde bydlí a odkud ráno pozoruje vlaky na nedaleké trati (možná dokonce seřadišti). Trochu zachmuřený, s cigaretou a kapesními hodinkami (tolik typickými pro průvodčí).
Celých 5 minut pak sledujeme úryvky z jeho běžného pracovního dne – vyzvedávání souseda a společnou cestu do práce (krámku s železničními modely, který je v přízemí stejného domu, kde oba bydlí), pohledy  a komentáře „normálních“ lidí stran Finbarova trpasličího vzrůstu a nakonec (zřejmě pravidelný) promítací sraz s dalšími vlakovými nadšenci.

Tím vším McBride proplouvá se stoickým klidem člověka milujícího svoji rutinu a samotu, která je mu útočištěm před lidmi „tam venku“.
Komentáře dětí na hřišti ignoruje, stejně jako trapné situace v samoobsluze nebo pohledy zákazníků v krámku.
Pohled očí naznačuje únavu a rezignaci...

Je na místě přiznat, že tahle pasáž je skvěle zahraná a ten, kdo by čekal předzvěst sarkastického Tyriona, záhy zjistí, že Dinklageův herecký repertoár je mnohem širší. Takže navzdory tomu, že tahle charakterová poloha není nijak překvapivá, není nuda ji sledovat.

Jen co tato 5 minutová pasáž skončí, přijde ve Finbarově životě zásadní změna – jeho přítel, kolega a zároveň majitel krámku, kde oba pracují, zemře (což proběhne velmi kultivovaně, což musím ocenit) a hrdina se ocitne v advokátní kanceláři, kde se řeší poslední vůle.
Podle ní je dědicem staré železniční zastávky v New Jersey – nepoužívané a opuštěné, nicméně je to náhle to jediné, co McBrideovi zůstalo, takže vezme pár zavazadel a vydá se pěšky do nového domova.
Podél železniční trati, jak jinak.

Zbytek desetiminutovky je zasvěcený první noci ve stanici (což je vlastně malý domek přednosty stanice) a rannímu setkání u stánku se zmrzlinou (kávou?) o kterém ale psát nebudu, protože bych už překročil vymezený limit - nicméně jde o slibnou pasáž protože konečně dojde ke konfrontaci s okolním světem a možná i konfliktu.

Jak už jsem napsal, film podle svého úvodu nepůsobí nijak závratně.
Zvládnuté řemeslo, zajímavý herec v hlavní roli (to bude asi největší tahák) a náznak příběhu, který neurazí, zato dost možná pohladí na duši. Ideální festivalový film, který si snadno získá diváky.
Neočekával bych zásadní dramatické zvraty, vyhrocené konflikty nebo nekorektní humor – což je vlastně dobře. Je to opravdu odpočinkový pozitivní film. Jeden z těch, které si člověk jednou za čas pustí a možná si i dojatě popláče.

Ale opět soudím jen podle prvních deseti minut a teď, když mám konečně napsáno, se rád podívám i na zbytek, protože jsem zvědavý. Což znamená, že Thomas McCarthy svých deset minut zvládl dobře využít. Snad nebudu zklamaný.


Viděli jste? Zajímá vás? Máte nějaký tip na co bych se měl podívat dál?

20. dubna 2014

10 minut - Adaptation

Adaptace (Spike Jonze, 2002) patří mezi filmy, které jsem dlouhodobě měl kdesi na svém seznamu filmů, které chci vidět (ale pořád na ně zapomínám a odkládám to). 
Měl jsem na něj zálusk hlavně kvůli unikátní Cageově dvojroli (nepočítám Face/Off, které se tomu blíží), i tomu, že jej provází svébytná pověst filmu na pomezí reality a fikce.
Navíc od scenáristy Charlieho Kaufmana jsem už viděl Confessions of a Dangerous Mind (George Clooney, 2002) a Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Michael Gondry, 2004), takže jsem byl právem zvědavý na jiné jeho práce... Čili, doporučení od Báry mi přišlo vhod.

Mnohé filmy staví na okázalém úvodu - hudba, umělecké záběry, propracované titulky... cokoliv, co upoutá pozornost. Adaptace na začátku nemá nic z toho. Pouze černou plochu, na které se v dolní části objevují úvodní titulky, a v pozadí zní Cageův neurotický monolog, v němž rozebírá něco, co téměř každý důvěrně zná... A to trvá více než minutu a půl!
V rozboru All That Jazz jsem zmínil úžasně krátkou expozici hlavního hrdiny - beze slov, pomocí několika záběrů. V Adaptaci dosáhli podobného efektu jinými prostředky. Scenáristovo filmové „alter ego“ toho na sebe poví dost k tomu, aby bylo jasné, s jakým člověkem máme co do činění.
Zdá se to laciné, ale pro tenhle druh hrdiny je to geniální - pozornost není ničím tříštěna. Zůstává jen ten otravný hlas a neurózy...

A pak následuje trochu zmatečné střídání prostředí i času... natáčecí plac filmu Being John Malkovich (také Spike Jonze, 1999), respektive jeho reimaginace, Hollywood před 4 miliardami let (tak trochu WTF moment), luxusní restaurace a pracovní schůzka ohledně adaptace knihy Zloděj orchidejí (neurotický monolog included)...
A úryvek ze Zloděje orchidejí (asi?)... což vypadá na zajímavý mikropříběh, který bude uvnitř velkého příběhu o Charlie Kaufmanovi (filmové verzi skutečného Charlie Kaufmana, který vlastně nemá až tak moc společného s reálným Kaufmanem a... sakra!).
Najednou se tu prostě ukáže spousta dalších vrstev a těsně před dovršením 10 minut se objeví Kaufmanovo dvojče! WTF!

Chci říct, že tenhle film nebude jednoduchý. Ani Eternal Sunshine of the Spotless Mind nebyl jednoduchý a tohle bude zřejmě jízda na podobné vlně. Mystifikace vedle které budou Mňága - Happy End (Petr Zelenka, 1996) a Rok ďábla (Petr Zelenka, 2002) vypadat hodně realisticky.

Ale i přes jistou zmatenost a dojem nepřístupnosti (teď mě napadá, že i ten film je tak trochu neurotický!) je hrdina Charlie zajímavý. Diváka chtě nechtě zajímá, co se s ním stane. Jak si poradí s adaptací Zloděje orchidejí. Jak dopadne ta rozehraná scénka z knihy... A co je sakra s tím jeho bratrem!

Vlastně nevím, co od toho filmu čekat dál. To je tak trochu Kaufmanova obchodní značka - hraje si s divákem i příběhem. Mám snad i trochu obavu, zda film pochopím. Bojím se odhadovat, kam bude děj směřovat.
Ale přesto se chci podívat dál (při sledování jsem zapomněl na čas a přetáhl o pár minut). Jsem více než zvědavý.
Takže dobrá práce, Charlie (a Spikeu).


Rád bych poděkoval Sony Pictures Movies & Shows za umožnění sdílení tohoto videa.


10 minut - All That Jazz

Zařadit All That Jazz (Bob Fosse, 1979) mezi zkoumané filmy bylo trochu nefér, protože když jsem ještě chodil do školy, byl tenhle film uveden jako jeden z příkladů geniální expozice hlavního hrdiny (i když nám ho nepustili), takže jsem k úvodním 10 minutám filmu nepřistupoval úplně nezaujatě.

Na druhou stranu, nemám moc rád muzikály, takže by se to mělo vyrovnat... Snad.

Začnu hned z kraje: úvodní titulky se omezují pouze na titul filmu vyvedený v estrádním stylu pomocí žárovek (o něco agresivnější pro oči, ale zároveň originálnější než  neonový poutač), na pozadí přitom zazní pár slov dávajících jednoznačně najevo, že jde o showbusiness a zkoušku orchestru, který následně odehraje i krátké hudební téma.
To zabere zhruba půl minuty. Už i to samo o sobě ale naznačí, v jakém prostředí se bude film odehrávat.
Prozatím ale úvod neklade žádné zásadní otázky. Není důležité, kdo diriguje orchestr, co znamená nápis. Jde jen o pocit z prostředí.

A pak přijde představení hlavního hrdiny - a je skutečně tak geniální, jak mi ve škole říkali.
Za méně než minutu se o něm dozvíme tolik informací, že se to zdá až neuvěřitelné.
Sledujte se mnou: kašel silného kuřáka, audiokazeta s Vivaldim, aplikace očních kapek (a ty oči rozhodně nevypadají právě svěže), šumivý aspirin, plakát z estrády vedle zrcadla, cigareta i během sprchování, léky na předpis (na bázi amfetaminu)...
Nic konkrétního, ale pocit z postavy je jasný - rozhodně to není svatoušek, který si upírá požitky. Dojem z postavy je tím hotový - teď už se jen s každým dalším odhalením přidávají kontury.

Snový dialog dvou postav rozebírajících život a chůzi po laně pak působí trochu nepatřičně, skoro cirkusově, zvlášť když zahlédneme cosi, co vypadá jako skladiště v divadelním zákulisí, ale je ještě brzy něco vyvozovat - vyvolává to zvědavost a jistě se brzy ukáže víc (nakonec, z filmu uplynula sotva minuta a půl, včetně úvodního titulku).

Nezbytné: „Showtime, folks!“ a už se vrháme do víru muzikálového světa...

Teď už jen ve zkratce - bez dlouhého vysvětlování se dozvídáme, že hrdina je choreograf, probíhá jakýsi konkurs a on si vybírá své hvězdy. Celé to pozoruje skupinka dobře oblečených vtipkujících mužů, kteří ale působí  více dojmem obchodníků než umělců.
A také je tu žena ve středním věku s dcerou - a v souvislosti s nimi se nám připomene (a trochu objasní) i snový dialog a dvojice, která jej vede. A hrdinův postoj k ženám...

A to je vše, co za deset minut zvládneme.
Značnou část času zabere tanec a zpěv v rámci konkursu, ale i tak máme vykresleného hrdinu, naznačené (možné) konflikty a otázku, co se bude dít dál. Ta je podstatná - tvoří motivaci pro další sledování. Diváka musí zajímat, co se odehraje - není nic horšího než když je mu osud postav lhostejný.

Podle mě tedy All That Jazz ve svých úvodních deseti minutách naplnil jejich účel - zaujal mě a i když film není ten druh, který bych běžně sledoval, kdybych ho zahlédl v televizi nebo šel naslepo do kina, určitě bych nebyl naštvaný a ochotně sledoval dál.
Což mám v plánu...