Střih po ose

Teď si určitě musíte myslet, že jsem šílený. Blog se jmenuje Střih přes osu a už jsem jednou psal o tom, co ta Osa vlastně je, a teď najednou vyrukuji s nějakým Střihem po ose, který se ovšem týká naprosto jiné osy...

Klid, schovejte kamení a vaše (jistě legálně držené) střelné zbraně a zhluboka se nadechněte...
Jak už jsem dříve uvedl, anglicky hovořící filmaři nazývají náš Zákon osy 180 degree rule, zatímco Střih po ose (občas také Skok po ose) Axial cut. V prvním případě se tu jedná o významovou osu, v tom druhém osu kamery...

Zjednodušeně si lze střih po ose vysvětlit jako sled dvou záběrů, které porušují 30 degree rule (Pravidlo stejnosti a rozdílnosti) a liší se tak jen svou velikostí.
Obvykle se doporučuje, aby se po střihu kamera o kousek (>30°) posunula a divák tak měl příležitost vidět scénu z jiného pohledu, ale za určitých situací může být výhodné s kamerou vůbec nehýbat (nebo s ní pohnout jen velmi málo) a jen celý záběr zvětšit/zmenšit - třeba z polocelku na detail.

Střih po ose je výrazový prostředek, který, je-li dobře užit, nese určitý význam a obsahově posouvá sdělení celé střihové sekvence... Prostě, abych to zkrátil, divákovi řekne něco navíc, co by mu jinak nemuselo dojít.
Dnes už není tak často používaný, ale filmoví klasici jako Alfred Hitchcock, John McTiernan nebo Akira Kurosawa jej s oblibou využívali ve svých filmech. V současnosti patří spíše do slovníku filmových fajnšmejkrů jakým je třeba Quentin Tarantino.

Inglorious Basterds (obr. 1)

Inglorious Basterds (obr. 2)

Jen pro příklad: na obrázcích z Tarantinova filmu Inglorious Basterds (2009) vidíme nejprve podání ruky a teprve po střihu máme možnost vidět obě postavy v záběru - nicméně střih sám o sobě není rušivý, což je samo o sobě důkazem toho, že byl proveden správně. Obecně totiž střih po ose nejlépe slouží k upoutání pozornosti na nějaký objekt (uvedené fotky by fungovaly i v opačném sledu), nebo naopak k popisu celku počínaje jeho nejvýznamnějším bodem.

Důležité je především to, aby rozdíl velikostí záběrů opravdu přinášel novou informaci. Střih z amerického plánu (viditelné zhruba 2/3 postavy) na polodetail (cca 1/3 postavy) bude rušivý prakticky kdykoliv, ale střih na detail obličeje už zafunguje dobře (má-li obsahový význam).

Závěrem nebude žádným překvapením, když prozradím, že se střihem po ose pracoval i již dříve zmiňovaný ruský montážník Lev Kulešov.
Vlastně, když se to tak vezme, od dob Orsona Wellse a Georgese Mélièse ve filmové tvorbě moc nového vymyšleno nebylo a většina dnešních oceňovaných inovátorů jen objevuje již jednou objevené.

Jak být dobrý střihač?

Od doby, kdy jsem nastoupil jako externista do Zahraniční redakce v České televizi, jsem často chválen a je mi děkováno za věci, které jinak považuji za samozřejmou a nutnou součást své práce. Je to lichotivé a příjemné (zejména pro mé, už i tak přebujelé, ego), ale ani v nejmenším si nemyslím, že je to zcela na místě.

Je docela klidně možné, že mám na střih výjimečný talent, ale lidová moudrost říká, že za každým úspěchem stojí z 10 % štěstí, z dalších 10 % talent a zbytek je tvrdá práce (a řemeslo), a já nemám důvod tomuto tvrzení oponovat. Naopak - mám za to, že každý člověk, který má alespoň minimální cit pro rytmus (tj. dokáže přinejmenším rytmicky zaklepat na dveře) při troše snahy zvládne to co já. Ne hned - i mně to nějaký čas trvalo, než jsem se si vypěstoval odhad a cit pro délku záběrů, včetně jejich návaznosti, ale při troše dobré vůle se dá mluvit o pokroku v řádu měsíců, ne-li dokonce týdnů.

Pro mě jako ohlédnutí a sebereflexe spolehlivě fungují videa z Taverních plesů, na kterých snadno poznám, jak jsem se za celý rok zlepšil a to je pro vlastní práci hodně důležité. Vidět vlastní pokrok je totiž nejlepší motivace.

Existují ale i jistá pravidla - moudrosti, které sice neplatí univerzálně (vždy jsou výjimky), ale zato se dají vztáhnou na více oborů, než jen na střih.

• Vždy existuje více než jeden správný postup, tajemství je v poznání, který je v dané situaci lepší (praktičtější, rychlejší).
• Návody neslouží k tomu, aby člověk nemusel přemýšlet o tom co dělá, ale k tomu, aby skrze to, co dělá, snadněji pochopil hlavní principy a zákonitosti.
• I nesmyslné pravidlo má svůj důvod a je hloupé takové pravidlo porušit, pokud nám ten důvod zůstává skrytý. To platí i pro zákony a společenské konvence.
• Umělecký záměr neexistuje - výsledek práce musí hovořit sám za sebe bez nutnosti obhajoby autorem.
• Každý dělá chyby. Chyby jsou jako stromy podél cesty - jdete kolem nich a občas vám zastíní slunce, ale kdyby tam nebyly, tak se hrozně zapotíte. Problém je, když se u některého z takových stromů zastavíte a necháte ho, aby vám přerostl přes hlavu.

Tyhle moudra z nikoho neudělají génia střihu (nebo čehokoliv jiného) a vlastně ani nejsou žádnou novinkou pro ty, kdo se zabývají tvůrčí činností, ale při pohledu na některé "taky-střihače" mi přijde, že je třeba je neustále připomínat.

Každý z nás totiž časem spadne do rutiny, přestane se učit nové věci a zkoumat možnosti - a to je zpravidla konec.

Tento text je z velké části (mírná) nadsázka a self-note, abych si za pár měsíců mohl připomenout, co je pro mě a moji práci důležité. Pokud nechápete, co se snažím říct, nechteto plavat. Zas tak objevné a zásadní to není.

Konec jedné éry

Zpráva o tom, že od roku 2013 nebudou do kin dále dodávány klasické filmové kopie, ale vše bude výhradně digitální, mě zasáhla snad bolestněji než smrt příbuzného. Z mé strany se možná jedná o nepatřičnou nostalgii a snahu vzdorovat technickému pokroku, ale v kině jsem jako uvaděč a promítač strávil poměrně hodně času během studia a tiché vrčení promítacího stroje pro mě je tou nejkrásnější melodií, jakou může technik slyšet.

MEO 5XB

Když jsem seděl v promítací kabině a učil jsem se, dokázal jsem čistě podle změny zvuku stroje poznat, že na filmovém pásu byla slepka (napojení filmu lepící páskou) nebo, že se filmový pás z nějakého důvodu nechoval tak jak měl.

A během chladných večerů nebylo nic krásnějšího, než se opřít o stroj, uvnitř kterého s soustavě parabolických zrcadel žhnula výbojka o teplotě zhruba 6000 stupňů Kelvina (stroj je chlazený, takže vnějšek je maximálně příjemně teplý).

Musím přiznat, že svůj (tvrdě vydřený) promítačský průkaz jsem využil naposledy zhruba před dvěma lety, když jsem zaskakoval za (bývalého) spolužáka v kině OKO a nepředpokládám, že v dohledné době bych si při své práci našel čas na pravidelné brigády v některém z pražských artových kin, ale je hezké se opájet představou, že kdyby nic jiného, mám licenci na práci, kterou jen tak někdo dělat nemůže (to není docela pravda - v multiplexech na nějakou odbornost z vysoka kašlou, ale co nadělám).

Samozřejmě nijak nepopírám, že digitální filmové kopie mají oproti filmovému pásu poměrně dost výhod. Opakovaným promítáním se neopotřebují, obraz je stabilní a nepřenáší se na něj chvění stroje při provozu a také není potřeba prolínat mezi jednotlivými pásy - což se týká spíše menších kin, která nemají plotr, na kterém je navinutý celý film - tedy obvykle 6 a více cívek o délce okolo 600 metrů (což obnáší zhruba 20 minut záznamu).

Na druhou stranu kvalitní digitální projektor stojí v podstatě stejně jako levnější filmový sál klasického typu (nebo alespoň ještě před pár lety tomu tak bylo) a krádež piráty ještě před premiérou se sama nabízí (bez Telecine filmový pás neokopírujete, na rozdíl od krádeže dat, ke které stačí mít patřičný software).

Zkrátka je mi smutno, protože končí jedna nádherná éra, která pro mě znamenala práci i zábavu a díky které jsem poznal mnoho báječných lidí a prožil několik nezapomenutelných historek.

A také jsem v rámci práce opakovaně viděl několik úžasných filmů - Fontánu, Pravidla lži, Šílení a jiné... to se mi (nejen) ve škole dost hodilo. 

Trailery - dovětek

V článku Trailer - klišé a kýč jsem se zabýval hrůznou upoutávkou na skutečný film, ale úplně jsem zapomněl na malé dílko svých přátel, kteří bez předchozích střihačských zkušeností (takových, které by stály za řeč) zplodili trailer na film naprosto fiktivní, založený na Sikarově počítačové hře Hon na Kuře (ne, tuhle hru si jen tak nezahrajete a pokud neznáte patřičné souvislosti, ani by vás pravděpodobně nebavila).

Jak jsem se u Immortalitas rozčiloval, Hon na kuře je malým zázrakem - v zásadě nic neukazuje, ale má přirozenou gradaci, náznak příběhu a Mellor (který je za střih zodpovědný) v něm prokázal neuvěřitelný cit pro délku záběrů.

Netvrdím, že bych na podobný film šel okamžitě do kina (kdybych neznal autory), ale přinejmenším by mě trailer zaujal natolik, abych se pídil po dalších informacích - což je vlastně naplnění toho, k čemu má takováto upoutávka být. 

Star Wars - Epizoda 3D

Úvodem bych rád upozornil, že jsem nikdy neplánoval psát na tento blog nějaké recenze - od toho jsou zde jiní, mnohem povolanější (například František Fuka a jeho FFFilm) - ale situace je taková, že se tomu nelze zcela vyhnout. Také je třeba podotknout, že jsem zarytý fanoušek Hvězdných válek a všeho, co s nimi souvisí.

Následující text je tedy nutné brát s rezervou.

George Lucas podlehl Temné straně Síly a již podruhé (potřetí) uvádí do kin svou kultovní hexalogii Star Wars - tentokrát ve 3D.

Když před mnoha lety proběhla premiéra restaurovaných verzí původní trilogie (Epizody IV až VI) byl jsem tímto fenoménem takřka nepolíbený - znal jsem v podstatě jen první film (Star Wars: Episode IV - A New Hope) - a docela jsem nechápal proč se jedná o takový kult. Pochopil jsem záhy a byl navždy lapen - příběh Luka Skywalkera a jeho cesty z Tatooine až na Endor pro mě pak znamenal svým způsobem mnohem víc, než setkání s Tolkienovou Středozemí (ať už v knižní nebo filmové podobě).

Bylo by ale hloupé tvrdit, že Star Wars jsou broušeným diamantem světové kinematografie. Všech šest filmů patří z hlediska technické kvality (s výjimkou triků) spíše k průměru a nebýt silného příběhu, stěží by po nich dnes štěkl pes. Jenže právě příběh v kombinaci s revolučním užitím triků a fenomenálním soundtrackem dává zapomenout i na to, že střihově drží filmy sotva pohromadě a logika s návazností si vzaly neplacené volno.

To je i případ čerstvě uvedené Epizody I, která se honosí řadou chyb, které jsou ale umně zabaleny do cukrové vaty chytlavé pohádky o boji dobra se zlem (což mě nutí přirovnat Star Wars k raným Kulhánkovým knihám - spousta formálních průšvihů, ale tak silný příběh, že si toho čtenář ani nestíhá všimnout).

Jen namátkou jsem si při návštěvě kina všiml několika střihů "po ose" (což je ovšem něco jiného, než "přes osu"), ignorování velikostí záběrů a nevhodně použitých přechodů mezi scénami (Stíračka? Seriously?). Navíc tolik propagované 3D  působilo spíše rušivě, než aby podpořilo prožitek z filmu.

Právě 3D bylo argumentem pro znovuuvedení filmu zpět do kinodistribuce, ale oproti speciálním edicím na DVD nebo BlueRay nepřineslo nic zásadně nového, kvůli čemu by se vyplatilo do kina opravdu jít (čemuž odpovídala i obsazenost sálu pár dnů po premiéře).

Trochu jsem čekal (a doufal), že Lucas, coby trikový hračička, předvede něco podobného jako James Cameron v Avatarovi (2009), jen s o něco oduševnělejším příběhem. Bohužel jsem opět dostal jen zfušovaný pokus o hloubku obrazu - 3D bylo koukatelné jen v případě architektury, kluzáků a vesmírných lodí, což je docela málo.

Kdekoliv se v členitějším prostředí vyskytli živí herci, připomínal výsledek spíše kartonovou figurku pohybující se v prostoru, než věrohodnou postavu - naštěstí takových scén nebylo moc a ve zbylých případech bylo 3D sotva rozpoznatelné.

Bylo navíc dost vidět, že originál nebyl natáčen tak, aby s trojrozměrnou projekcí počítal už při kompozici záběrů, takže se dost často stává, že se v popředí scény odehrává jeden děj a v jejím pozadí jiný. Co to udělá při snaze zaostřit zrak asi není nutné popisovat... 

3D tak došlo uplatnění jen při závodech kluzáků (tam se mi hodně líbilo).

Filmu také zrovna neprospěl dabing - sice je proveden poměrně kvalitně, ale když už jsou ve filmu titulkované postavy nehovořící Basicem, mohli rovnou otitulkovat celý film - (nejen) osudové projevy královny Amidaly by zněly výrazně lépe.

Celkově ale peněz za lístek nelituji, i když příště raději dorazím do sálu se zpožděním, abych se vyhnul úvodní půlhodině reklam a upozorněním ČPU.

Mimochodem, po vzoru Františka Fuky se i já zeptám - při představování Star Wars někomu, kdo zatím neměl tu čest, od kterého dílu byste začali?

Trailer - klišé a kýč

Když se začne mluvit o filmových upoutávkách, vždycky si vzpomenu na Dona LaFontaina a Hala Douglase, kteří (spolu se svými kolegy) svým hlasovým projevem do značné míry určili podobu amerických trailerů, na kterou se tvůrci dodnes odvolávají.
Pochopitelně i oni byli pokračovateli dlouholeté tradice, ale charakteristicky dramatický, lehce chraplavý, hlas pronášející hluboká moudra jako: "Only one man can change destiny of the World..." se natolik zažil, že návrat k původnímu suchému excitovanému stylu už prostě není možný.
Schválně si porovnejte trailer na Planetu opic z roku 1968 (režie Franklin J. Schaffner) a na Burtonovu verzi z roku 2001, kterou sice provází ženský hlas, ale lehce zastřený tón má úplně jinou dynamiku a naléhavost.
S takovým hlasem i přečtení jídelního lístku zní jako pozvánka do epické bitvy.

Podobně v trailerech funguje i hudba, kterou produkují hudební vydavatelství X-Ray Dog, Two Steps from Hell nebo Audiomachine - krátké skladby s dynamickou gradací a chóry dokáží i žehlení košile nebo rovnání ponožek změnit v Úkol zásadního významu pro lidstvo, když si je pustíte jako doprovod. A databáze skladeb je tak rozsáhlá, že si při výrobě traileru určitě vybere každý, komu se nechce skládat a nahrávat vlastní hudbu (určitě si zkuste něco vyhledat na YouTube).

O to víc mě udivuje, že se občas objevují vážně míněná díla s trailerem, který zřejmě nechali sestříhat nějakého středoškoláka s minimem vkusu a praxe.

V tomto případě mám na mysli zejména upoutávku na slovenský film Immortalitas, který mě vyprovokoval k tomu, abych vypotil tento článek - na ploše zhruba 150 sekund se totiž objeví tolik klišé a špatných triků, že z toho až bolí oči.

Fade to Black (nebo také stmívačka) je populární střihový přechod - je plynulý, bezpečně oddělí nesouvisející záběry a vypadá efektně - zejména v traileru. Když ale většinu videa tvoří právě prolínačky přes černou a sem tam nějaký krutopřísný titulek (navíc tak krátký, že jej sotva lze přečíst), je už něco špatně. 

Každý zkušenější střihač ví, že filmový záběr (ať už je ve videoklipu, filmu nebo traileru) má něco, čemu se říká doba vyznění, nebo také čas potřebný k tomu, aby jej divák přečetl. Cokoliv kratšího, nebo výrazně delšího, způsobuje zmatek a/nebo nudu.
Bohužel pro autory, doba potřebná k takovému čtení obrazu se výrazně zkracuje s opakovaným sledováním stejné střihové sekvence, což může vést k tomu, co se v  Immortalitas děje v čase 0:28 až 0:38. Sice chápu, čeho se střihač snažil dosáhnout, ale v tomto případě si měl na konzultaci pozvat nezaujatou osobu, která by namísto nekritického obdivu poukázala na to, že nestíhá rozlišit, co na záběrech je.
(A jestli uslyším jediné slovo obhajoby o "uměleckém záměru," tak dotyčného donutím stokrát opsat knihu Jak číst film a následně všechny kopie sníst. Bez kečupu! Vy víte proč!)

Immortalitas

Pro trailer je také důležitý Příběh. Ten kupodivu nemusí plně korespondovat s příběhem filmu, který propaguje - sami kolikrát zjistíte, že to, co jste viděli v upoutávce, je diametrálně odlišné od toho, co vám posléze bylo naservírováno. Příkladem toho budiž Fontána (Darren Aronofsky, 2006), která vypráví o úplně jiných věcech, než jaké jsem viděl při prvním zhlédnutí propagačního klipu (který mě ovšem velmi navnadil).
Nicméně - není to chyba. Upoutávka je reklama, která má diváka nalákat do kina (nebo ke koupi DVD) a pokud opravdu obsahuje scény, které se ve filmu objevují (nebo se k němu přímo váží), pak je vše v pořádku.
Jenže s tím souvisí trochu jiná věc - povinnost opravdu nějaký příběh odvyprávět... a navíc tak, aby byl příslibem něčeho většího. V tomhle mnoho střihačů selhává (a já bych asi nebyl výjimkou, kdybych se tím měl živit) a buď prozradí z filmu příliš mnoho, včetně těch nejzábavnějších a nejakčnějších scén, nebo neukáží prakticky nic, což je zase trochu nuda.
Opravdová rovnováha se ale bohužel liší i podle cílového publika - to, co zafunguje na americké teenagery nemusí být zajímavé pro francouzské penzisty, i kdyby se jednalo o film, který by jinak ocenily obě skupiny stejnou měrou.

Immortalitas, když se k němu vrátím, bohužel předvádí spíše showreel toho, jak hustě štáb dokázal natáčel - ukázka efektních triků, prokletý hrdina sympaťák a naznačení toho, že ve filmu bude i děj. Zároveň se ale mihne několik postav, o který lze stěží říct, zda mají ve filmu zásadní místo a nelze také jednoznačně ukázat na to, co bude hlavním tématem příběhu.
Bude to útok mimozemšťanů? Cesta za (ne)smrtelností? Satanismus versus nacismus? Hledání receptu na jahodový koláč? Bude ďábel špitat hrdinovi do ucha, aby ho pak donutil nosit červená tanga?

Možná bude Immortalitas dobrý film, který bez ohledu na našponované AE triky bude šlapat jako dobře promazaný stroj, ale v tomhle mu upoutávka udělala medvědí službu - zatím totiž vypadá jako kočkopes, který natočila skupina amatérů s vysokým rozpočtem, který ovšem z velké části promrhali na chlast a benzín.

Mimochodem, pokud už se rozhodnete sestříhat trailer, ve kterém neukážete zhola nic, ubezpečte se, že ten chlápek, který je s vámi ve střižně, a vy mu říkáte Rejžo, má na visačce napsáno J. J. Abrams nebo  Steven Spielberg (nebo že máte natočenou opravdovou pecku, kvůli které vám před domem stanují producenti z celého světa, aby ji z vás vymámili), jinak riskujete těžký pocit trapnosti, až se budete neznámých lidí ptát, co si o vašem dílku myslí.

Taneční filmy

Opět se nám přiblížil termín dalšího Taverního plesu (toho, ze kterého pravidelně dělám videa), tedy vrcholné taneční události celé plesové sezóny pro mě a velkou část mých přátel. To mimo jiné znamená, že postupně přestávám poslouchat soundtracky a koncepční alba a dávám přednost taneční hudbě, abych se dostal do patřičné nálady.

S taneční hudbou jsou ale neodmyslitelně spjaté i taneční filmy, které tvoří specifický sub-žánr kinematografie a jsou příčinou častých partnerských konfliktů (hlavně na co se půjde do kina), takže mě napadlo, že jim zkusím věnovat nějaký prostor.

Aby nedošlo k mýlce, vůbec se nebudu věnovat filmům z kategorie Dance for Camera nebo muzikálům - sice také obsahují hodně tance (v případě DfC často dokonce velmi kvalitního), ale jejich děj se většinou okolo tance netočí - pokud děj vůbec mají.

Tanečních filmů je přehršel a zahrnují celou řadu různorodých stylů od klasického baletu pro divoký breakdance, ale jen málo z nich se dá považovat za skutečně zajímavé a kvalitní (i když v tomto případě asi nelze hovořit o kvalitě jako takové). Vinu na tom má určitá schematičnost, kterou založili nejslavnější představitelé žánru. 

Když ale budete natáčet film o bojových uměních nebo boxu, tak se taky nevyhnete klasické Tréninkové sekvenci.

Schéma tanečních filmů je skoro vždy stejné. Máme mladý pár z rozdílných sociálních vrstev, který je spojen skrze výuku tance a postupně v sobě nalézá zalíbení. Zpočátku se mohou nesnášet nebo k sobě mít rezervovaný vztah, ale veškeré rozdíly se záhy srovnají právě díky tomu, že jim to spolu tak hezky jde. Nebyla by to ale správná zápletka, aby je nerozdělila nějaká malichernost vyprovokovaná nepřejícím okolím nebo vzájemným nepochopením. Naštěstí láska k tanci (a touto dobou i ta partnerská) dokáže přenášet nejen vrásněním vzniklé geologické útvary, takže si spolu na konci filmu dají ještě jeden společný tanec, který všechny posměváčky a nepřející hajzlíky pošle do kolen.

True story...

Na pomyslném piedestalu dodnes stojí filmy Dirty Dancing (Emile Ardolino, 1987) s chytlavými melodiemi a uvěřitelnou choreografií ("hříšňák" jsem si dokonce vyzkoušel v rámci několika předtančení) a o dekádu starší Saturday Night Fever (John Badham, 1977) s legendárním Johnem Travoltou.

Tyhle dva filmy dodnes tvoří kánon, podle kterého se všechny ostatní poměřují, a metu, které se snaží dosáhnout (přinejmenším z hlediska kultu, který se kolem nich vytvořil), ale zatím se to, pokud je mi známo, žádnému nepodařilo.

Tanečních "pohádek o Popelce" přesto vzniklo dost - namátkou z těch, které jsem viděl, mohu jmenovat  například Strictly Ballroom (Baz Luhrmann, 1992) s poměrně slušnou hudbou a choreografií, nebo životem Pierre Dulaina inspirovaný Take the Lead (Liz Friedlander, 2006) s Antonio Banderasem.

Právě Take the Lead (česky Tančím, abych žil) zažité schéma trochu nabourává a posouvá se mírně na území školních učitelských filmů o moudrém mentorovi, který své žáky připravuje pro život. Přesto stále zůstává tanečním filmem (s velmi působivými ukázkami toho, jak se také dá tancovat tango).

Pak tu máme filmy s historickým podtextem jako třeba Dirty Dancing: Havana Nights (Guy Ferland, 2004) akcentující zejména Salsu (respektive Casino) a volně navazující na stejnojmenného předchůdce - krátké cameo si tu střihl i Patrick Swayze.

A protože mládež nám na standardní i latinskoamerický tanec ve své klasické podobě zvysoka kašle, máme tu i mix něčeho jako balet a R'n'B (alespoň myslím, že to je něco takového) ve formě poněkud nudného Step Up (Anne Fletcher, 2006), které si dokonce  vydupalo několik pokračování, což osobně nechápu, protože ve filmu absentovala nejen chytlavá hudba, ale i tanec, který by opravdu zaujal.

Podobné nešvary  by vlastně mohly trápit i krasobruslařský The Cutting Edge (Paul Michael Glaser, 1992), ale tam film zachraňuje scénář a chemie mezi hlavními představiteli.

Milovníci umělecky hodnotných filmů mohou nad tanečními filmy ohrnovat nos, ale jako sub-žánr romantického filmu jsou důležitou součástí taneční kultury - ukazují lidem, že tanec nemusí být jen upjatá zábava ve fraku a že není zdaleka tak těžké se mu naučit (i když pořád je to o fous těžší, než ukazují v těch filmech).

Navíc, když už bych měl s nějakou holkou koukat na romantický film, zvolím raději Dirty Dancing, než abych jen pomyslel na Twilight.

A jaký taneční film je ten váš?