Svět s příchutí 3D

Nový svět je ve znamení třetího rozměru. Skoro se zdá, že bez alespoň špetky 3D koření se žádné normální zboží nebo služba neprodá a například filmaři se předhánějí v tom, kdo na plátna kin přinese monstróznější trojrozměrnou akci.

3D film přitom není žádná novinka - už v 50. letech se používala technologie anaglyfu, který byl sledován jednoduše přes brýle, kde je pro každé oko použit jiný barevný filtr (obvykle červený a azurový) a obraz na plátně je tomu příslušně přizpůsoben. S tímhle způsobem 3D zobrazení se myslím setkala většina z nás - je tak levný a snadno přenositelný, že bývá (dodnes) součástí reklamních kampaní nebo dětských knih. Dokonce se na téhle technologii dnes dělá 3D fotografie...

Z kin anaglyf již prakticky vymizel - barevné filtry odebírají světlu padajícímu na sítnici oka příliš mnoho jasu (film je pak pro diváka příliš tmavý a v nočních scénách prakticky není nic vidět) a unikátnost 3D projekce brzy přestala diváky lákat tolik jako ve svých počátcích (technologie úpravy filmové kopie nebyla zrovna levná a tak bylo snazší točit běžným způsobem).

Avatar (James Cameron, 2009)

Někteří filmoví historici a kritici (např. James Monaco v knize Jak číst film - ozdrojuji, jakmile se mi kniha vrátí domů) navíc tvrdí, že i když běžně vnímáme svět ve třech rozměrech, neznamená to, že bychom tak vnímali vše co se kolem nás děje. Z toho, co pozorujeme si vždy vybíráme drobné úseky na které se zaměřujeme a do značné míry je vnímáme ploše - můžeme sice těkat očima po okolí, ale samotný pozorovaný děj to nijak významně neobohatí.

Jak už jsem zmiňoval ve svém dřívějším textu, autoři filmu se snaží diváka dějem vést a využívají k tomu celou plejádu triků a fíglů, třetí rozměr ale tyto snahy systematicky sabotuje. Pokud má mít trojrozměrný film dostatečný WOW! efekt, musí být divák zahlcen působivou prostorovou akcí. Komorní drama o židovském filatelistovi v předválečném Berlíně, který se přátelí s nacistickým pošťákem, nikoho na 3D neutáhne. Jenže to akce bez hlavy a paty taky ne.

Pro prostorový dojem ve filmu bohatě stačí hloubka ostrosti, kompozice kamery a dobrý střih - to vše dokáže diváka dostatečně (prostorově) uspokojit a zároveň to neodvádí jeho soustředění od děje, který je sdělován na plátně... Pokud je film dobrý.

Zpět k technologiím, byť jen ve zkratce - doba anaglyfu v kinech pominula a nastala éra polarizačních filtrů, LCD zatmívacích brýlí a interferenční technologie - o té nevím zhola nic, jen to že brýle pro ni jsou drahé a tak se moc nepoužívá. To je vlastně i případ zatmívacích LCD brýlí, které synchronně s promítacím strojem zatmívají obraz pro levé a pravé oko (velmi rychle, takže divák nic nepozná).

Zůstávají tak relativně levné brýle s polarizačními filtry, které dostanete ve většině kinosálů...

Polarizační filtr

Polarizace: Elektromagnetické vlnění (v našem případě světlo) obvykle kmitá ve všech směrech. Polarizační filtr většinu takového kmitání odfiltruje a nechá světlo oscilující pouze v jedné rovině.

Velmi zjednodušeně si to můžeme představit jako plaňkový plot, kterým chceme prohodit (prokutálet) obruč. Když půjde jinak, než rovnoběžně s plaňkami, neprojde skrz...

Koho by to zajímalo po odborné stránce, může si více zjistit například zde.

Polarizační 3D funguje na principu toho, že je obraz na plátno promítán přes polarizační filtry, které jsou vzájemně posunuté o 90° a stejné filtry mají i brýle, které má divák. Skrz filtr projde jen světlo se shodnou polarizací, jakou má obraz, které na něj dopadá - tím je zajištěno oddělení obrazu pro levé a pravé oko a vnímaný obraz (mírně posunutý) je vnímán prostorově.

Mimochodem, pokud jste dočetli až sem a nevěděli jste, jakým způsobem lidé vnímají prostor kolem sebe trojrozměrně, pak chápu, že musíte být mírně zmatení. Tenhle text jsem psal s předpokladem toho, že čtenář má základní povědomí o lidské anatomii a je alespoň středoškolsky informováno o fyzice a vlnění.

Nicméně rád doplním informace tam, kde budou nejasné...