13. prosince 2012

Kessel Run

„You've never heard of the Millennium Falcon?…It's the ship that made the Kessel Run in less than twelve parsecs.“
V posledních týdnech jsem již dvakrát narazil na (dobře míněnou) kritiku chyb Star Wars.
Některé výtky jsou spíše úsměvné, jako chybné stíny v nových záběrech na Tatooine, Stormtrooper, který se praští do hlavy o rám dveří a podobně, jiné se pak zabývají kontinuitou a zásadními dějovými kiksy... Jedna chyba ale patří mezi ty, které mě jako fanouška sci-fi dlouho vyváděly z míry - a je to právě výše zmíněný citát legendárního pašeráka Hana Sola.

Každý, kdo se někdy zajímal o vesmír, jistě ví, že světelný rok není jednotka času, ale vzdálenosti - a stejně to platí pro parseky, jejichž velikost je odvozena od vzdálenosti, ze které má jedna astronomická jednotka (vzdálenost Země od Slunce) velikost přesně jedné úhlové minuty vteřiny (tzn. parsek má délku zhruba 3,26 světelného roku).
V tomto kontextu tedy Solovo prohlášení působí zhruba stejně, jako kdyby někdo suverénně oznámil, že dokáže  dojet z Prahy do Brna za méně než 30 námořních mil.

V literární verzi scénáře Star Wars: Episode IV - A New Hope (George Lucas, 1977) jsou namísto parseků zmíněny blíže neurčené „standardní časové jednotky“ a dlouhou dobu byl tento kiks vysvětlován i tak, že Han Solo vědomě a záměrně lhal „vidlákům z Tatooine“, aby se ukázal v lepším světle a zapůsobil na potenciální zákazníky.
V konečné verzi scénáře je prý dokonce uvedeno, že tímto svým proslovem „evidentně lže“.

Ovšem v režisérském komentáři na DVD už George Lucas uvádí, že tímto svým prohlášením kapitán Solo poukazuje nikoliv na kvality motorů své lodi, ale na vyspělost navigačního počítače, který zvládne i jinak dlouhé vzdálenosti spočítat výrazně úsporněji.

Pravdou je, že z hereckého projevu Harrisona Forda (v dané scéně), ani z reakce ostatních postav, není rozpoznatelné, že by Han Solo byl takový chvástal, takže zmínka o Kessel Runu vypadá jako prostá chyba ve scénáři (nelze předpokládat, že by někdo lhal takhle hloupě).
Z následných pokusů o nápravu této chyby se ale záhy stal kánon...

V pozdějších oficiálních pramenech je Kessel Run zmiňován jako pašerácká trasa mezi doly v systému Kessel a hvězdokupou Si'Klaata - tato trasa má oficiálně délku 18 parseků a vede územím, kde se nachází několik černých děr, asteroidových polí a oblastí, kde senzory přestávají fungovat...
Touto trasou je obvykle přepravováno ilegální koření (řekněme si to na rovinu - hrdinný kapitán Han Solo pašoval drogy) a je hlídána Imperiální flotilou, jíž se člověk musí vyhnout, což cestu dále protahuje - zmínka o zvládnutí podobné cesty pod 12 parseků proto může být považována za ukázku vysokých kvalit a odvahy pašeráka...

Mimochodem - Han Solo nedlouho po bitvě o Yavin (zničení první Hvězdy smrti) svůj rekord na Kessel Runu ještě o něco snížil. Alespoň tak se to píše v komiksové sérii Classic Star Wars: The Early Adventures.

A s takovým vysvětlením už můžu rozhodně klidně spát. 
Pro příště je dobré si pamatovat, že Han nejen střílí první, ale ještě ke všemu lže, vytahuje se a pašuje drogy... :)

12. prosince 2012

Cloud Atlas jako střihová (r)evoluce?

Vzhledem k množství recenzí a rozborů, jež se v souvislosti s Atlasem mraků (2012) v poslední době vyrojily (a jistě ještě vyrojí), se tento text může zdát skoro až nošením dříví do lesa, ale fascinace střihovou skladbou tohoto filmu mi nedá, abych se také nepřipojil se svým názorem. Po dlouhé době jsem totiž z kina odcházel s pocitem, že jsem viděl něco mimořádného - a to nejen jako filmový fanoušek, ale (a to především) jako střihač.

Před samotnou projekcí (i přes pozitivní ohlasy, které ke mně doléhaly) jsem byl poměrně skeptický. Šestice  vzájemně provázaných příběhů se, podle všech zákonitostí filmové logiky, nemůže vejít do tříhodinové stopáže, aniž by došlo k citelnému oslabení obsahu jednotlivých dějových linií. Zkrátka a dobře - na prostoru 30 minut se dá odvyprávět seriálová epizoda (divák je již obeznámen s postavami i prostředím), ale ne samostatný příběh.
True truth... ?

Postavy a děj jsou tak povrchní, jak to jen jde. Každý ze šesti příběhů by sice pravděpodobně sám o sobě dokázal obstát jako plnohodnotný film, kdyby dostal odpovídající prostor a hloubku, a obdobně to platí i pro jednotlivé hlavní charaktery, ale ve svěřeném prostoru se omezuje pouze na předání těch nejdůležitějších informací divákovi.
Atlas mraků zcela rezignuje na diváckou imerzi do hlavního hrdiny - ale je to tak dobře. To, co by u klasického filmu bylo nutností, by zde režisérskému triu zaručeně srazilo vaz, a je jen dobře, že si to včas uvědomili. Pro zamýšlený efekt není třeba se zabývat vztahem mladého právníka Ewinga k jeho otci, podstatou Zacharyho vidin Starého Georgieho nebo možnými pochybnostmi novinářky Luisy Rey - to vše by jen zbytečně odvádělo pozornost od mozaikové kompozice a zahlcovalo diváka nadbytečnými informacemi - naopak je osvěžující, že děj i postavy slouží především ke sdělení poselství, která jednotlivé příběhy nesou.

Kromě zmíněné povrchnosti je pro Atlas mraků příznačný i komplikovaný způsob vyprávění. Divák si už mohl zvyknout na povídkové filmy (jako třeba kultovní Pulp Fiction (Quentin Tarantino, 1994)), které využívají nelineární vypravěčské postupy a pevný rámec definující provázanost zápletek i celkový žánr, ale zde jsou vazby mezi příběhy mnohem volnější. Dokonce až tak volné, že se plynule přechází mezi jednotlivými dějovými liniemi, aniž by k tomu existoval jednoznačný důvod. Alespoň na počátku filmu to tak může působit...

Střihová mozaika (jiný popis mě v tomto případě nenapadá) má ve filmu zásadní narativní úlohu - každý střih mezi dějovými liniemi totiž nějakým způsobem rozvíjí některý z motivů v předchozí sekvenci. A to jak významově, tak i na ryze vypravěčské úrovni (říkejme tomu třeba i oslí můstek) - tzn. když se v jednom záběru hovoří o jakési Ďáblově bráně, v následujícím není problém střihnout na kovová vrata domova důchodců...
K tomu, aby podobný způsob střídání příběhových linií fungoval, je třeba mít poměrně podrobnou představu jakého efektu chceme dosáhnout - a ani toto autoři nezanedbali.
Hovořilo se o tom, že sourozenci Wachovští použili jeden z triků, které dnes působí téměř novátorsky, ale svého času se jednalo o základní autorskou techniku, využívanou nejen scénáristy - barevné karty s jednotlivými scénami, které je možné řadit za sebe, měnit jejich pořadí a posuzovat tak návaznost i případnou nadbytečnost jednotlivých scén (ne nadarmo se říká, tlačítko delete je nejlepší přítel dobrého autora).

Výsledkem výše zmíněné detailní přípravy je film, který sice není svým poselstvím kdovíjak objevný, ale způsob jakým jej předává, je svým způsobem unikátní. Jednotlivé, jen okrajově související, myšlenky totiž vzájemnou kombinací získávají zásadní přesah, který je jen velmi obtížné postihnout slovy.

Nicméně, i přes vypravěčský perfekcionismus má film jednu obrovskou slabinu a tou je naprosto samoúčelné obsazování hvězd do většího množství rolí - a to dokonce i do rolí opačného pohlaví. Nejmarkantnější to je v případě herce Hugo Weavinga, který v roli sestry Noakesové působí značně bizarně a lépe na tom není ani s příčeskem nebo zešikmenýma očima.
O něco lépe z toho vychází Hugh Grant a Tom Hanks, ale ani v jejich případě nejde o žádnou výhru. Výsledek stále působí jako zbytečná exhibice, která nijak nepomáhá ději a spíše zbytečně tříští pozornost.
Z hlediska marketingu chápu smysl téhle zbytečné maskérské šarády, ale výsledek je skoro jako by si někdo chtěl dát k humrovi kečup. :)

Atlas mraků rozhodně není žádnou filmovou revolucí, i když zcela jistě představuje další evoluční krok v rozvíjejících se postupech filmového vyprávění. Nepředpokládal bych ovšem, že by film měl nějak zásadní dopad na filmový mainstream v dohledné době... Je tedy otázkou, jak si s touto hozenou rukavicí poradí nezávislí filmaři.

7. října 2012

Svět očima (nejen) střihačů

Svět, ve kterém žijeme, je tzv. emergentní - tj. je pro nás tak složitý, že jej nelze pochopit z pouhého popisu a případného pochopení zákonitostí, které se týkají jeho jednodušších částí. 
„Živá buňka není ještě tygr a jednotlivý atom zlata není ani žlutý ani lesklý.“
(citát: Philip Warren Anderson)

Proč začínám právě zmínkou o emergenci a touto citací? Protože právě z nich bude z velké části vycházet úvaha, již zde hodlám publikovat.

Dějiny

Historii, tak jak se ji učíme na školách a vnímáme prostřednictvím dějepisných publikacích, máme tendenci brát jako soubor příběhů. Každá událost má své příčiny, každá akce vyvolala reakci a nakonec vše skončí shrnutím důsledků. Tím se příběh uzavře a je možné jej uceleně vnímat a pochopit.

Wellington at Waterloo
Wellington at Waterloo
(Robert Alexander Hillingford)
Například bitva - střetnutí dvou armád - je obvykle vnímáno především z hlediska toho, jaký cíl sledovali jednotliví vojevůdci, v jaké byli historické pozici a v jakých podmínkách (velikost a stav vojska, terén,...) se nacházeli na počátku střetnutí. I samotnou bitvu pak většinou sledujeme z jejich perspektivy - který pluk se kam přesouvá, jaký výsledek má střetnutí se soupeřem a jaké jsou ztráty.
Na konci pak zbývá jen zhodnotit výsledek, s ohledem na další tažení zmíněných armád a dopad na zúčastněné země...

Pro běžného člověka jde o přiměřený souhrn dat, která je s to pochopit a zaujmout k nim konkrétní postoj, ale z hlediska historika (a kohokoliv, kdo má zájem se dozvědět víc) se jedná jen o fragment, jejž může studovat detailněji, nebo naopak ignorovat dílčí problematiku a pokoušet se jej zasadit do širšího kontextu.
A tady se nabízí otázka: který úhel, jaká optika nahlížení na událost, je nejsprávnější?

V zásadě ani jeden - každý nese jinou informaci a ideální by tak bylo získat náhled na dějiny ve všech úrovních zároveň. Od té globální, geopolitické, až po hledisko prostého jedince, jehož se daná událost sebeméně dotkla.

Jenže takový komplex informací není možné reálně získat. A i kdyby bylo, nelze jej potom jako celek vstřebat a pochopit. Proto jsou informace vždy zjednodušeny a omezeny na jednoduchý příběh, kterému lze snadno porozumět a je možné jej mezi lidmi dále předávat.

Zpravodajství

Jestliže je problém získat ucelený obraz historické události, od které máme dostatečný emocionální i časový odstup (a také přístup k celé řadě pramenů a zpětných analýz), je takřka nemožné něco takového chtít od zpravodajství.

Věčným údělem žurnalistů je to, že jsou vždy přinejlepším o krok pozadu za událostmi, a nemohou své zprávy zasazovat do úplného dějinného kontextu, protože ten se stále ještě vytváří. Jejich práce spočívá především v tom, že se snaží rozlišit podstatné (a nosné) zprávy od těch méně důležitých, a poté k nim získávají další informace z ověřených (čti: důvěryhodných) zdrojů.

Ostatně, o nefunkčních základech a soudobém stavu české žurnalistiky si můžete přečíst následující články novináře a podnikatele Patrika Zandla:
V K čemu je nám novin a zpráv zapotřebí rozebírá principy tolik kritizovaného novinářského řemesla, a v o rok starším O chcípáctví novinařiny, proč jsou noviny hnůj a co s tím konkrétně vy můžete udělat? zase ukazuje, proč je ta kritika pohříchu oprávněná.

Ale zpět k tématu...
V ideálním světě by novinář měl přístup ke kompletním informacím o problematice, kterou se zabývá - a to na všech důležitých úrovních a ze všech relevantních hledisek. O situaci, například v Sýrii, by proto mohl informovat zcela přesně a nestranně - ovšem jen za předpokladu, že by mohl divákovi/čtenáři efektivně předat všechny informace, které má sám k dispozici.
To ovšem není možné, proto musí informaci dostatečně zestručnit, aby její příjemce nemusel strávit celý den rozborem toho, co se dozvěděl. Z komplexní zprávy se v tu chvíli stává jakýsi abstrakt - účelově zjednodušený a zkreslený soubor dat, která jsou sice recipientem uchopitelná, ale bohužel na hony vzdálená skutečnému stavu věcí.

Nicméně, i to by byl stav, který by se blížil dokonalosti. Ve skutečnosti má novinář k dispozici jen o málo více informací, než ten abstrakt, jejž předává dál. A i ten je zkreslený agenturami, PR odděleními nebo i jen samotným úhlem pohledu svědka/zpravodaje, který jim přihlíží.

Na základě výše uvedeného je jasné, že není možné objektivně a věrohodně zachytit realitu v celé její složitosti - emergenci.

Když zvolíme široké měřítko náhledu na nějakou událost, zdaleka nám to nedává šanci pochopit její dílčí problematiku. A naopak, soustředěním se na detaily, získáme jen velmi málo informací, které by posloužily k pochopení celku.
Je to jako pokoušet se na základě chování jednoho zvířete - dejme si za příklad například krávu - odvodit jak se bude chovat celé stádo na pastvě. A zároveň v kravíně. A zároveň, jak se bude chovat plemenný býk vypuštěný při corridě.

Jenže, i kdybychom nakrásně získali několik různých úrovní popisu situace, stále se nemůžeme zcela spolehnout na jejich věcnou správnost, protože naše možnosti ověření jednotlivých údajů jsou omezené.

Střih

Z hlediska střihače rozlišuji dva úhly pohledu - zpravodajský (pro mě pracovní modus operandi) a dramatický.
Navenek mezi nimi není příliš rozdíl, ale každý sleduje trochu jiné cíle, a je podle mě dobré mezi nimi rozlišovat...

Zpravodajský střih

Střihač televizního (nebo i internetového) zpravodajství je ve své podstatě prostředníkem mezi divákem a redaktorem, který má na svědomí věcný obsah zprávy.

Na počátku stojí informace od agentury (tiskového oddělení, redaktora v terénu, očitého svědka,...), kterou je třeba ověřit, získat k ní další relevantní údaje (pokud je to možné, tak i s vyjádřením všech dotčených stran) a pak zpracovat do podoby vysílatelného příspěvku.

V této chvíli se ve střižně zpravidla naráží na problém - jen málokdy jsou k dispozici přesně ty záběry, které by přímo (nebo i nepřímo) souvisely s popisovaným dějem. A pokud náhodou jsou, není vždy úplně žádoucí  použít je v nezměněné podobě - většinou s ohledem na obecnou etiku (třeba u explicitních záběrů obětí bombových útoků). A poměrně dost často také není materiálu dostatečné množství, nebo je ve špatné kvalitě.

Zkrátka, je to obrazová bída a střihač příliš často volí mezi několika špatnými řešeními jen proto, aby mohl celý příspěvek vůbec nějak dokončit.

Navíc není vždy žádoucí doslovně ilustrovat text - duplicita obrazu se zvukem působí komicky a lacině - proto je třeba vybírat takový obrazový doprovod, který zvýší informační hodnotu reportáže a pomůže divákovi získat informace navíc. To ale není úplně jednoduchá věc, protože není vždy úplně zřejmé, kdy je překročena hranice, za níž je obrazový doprovod již mírně off topic a jediná .možnost, jak to posoudit, je získat od vlastní práce dostatečný časový odstup. A na to není ve zpravodajství úplně prostor.

Newsroom (seriál HBO)
Práce se pak podobá, abych použil nějaké pochopitelné přirovnání, pokusu popsat někomu členitou krajinu, když jediné, co máte k dispozici, je její obraz, ze kterého ovšem vidíte jen několik malých částí skrze klíčovou dírku. A v ten moment můžete být jen rádi, že ten obraz nemaloval nějaký rozmáchlý impresionista nebo (Bože, chraň!) surrealista...

Ale i když se jako střihač dokážete smířit s tím, že ani při nejlepší vůli nedokážete divákovi předat nic jiného, než mírně zkreslený obraz skutečných událostí, stále tu zůstává břímě odpovědnosti.
Může se zdát, že jedna reportáž téměř nic neznamená a vlastně nemůže z hlediska diváka nic změnit - koneckonců má vlastní názor a měl by umět zaujmout kritický postoj s dostatečným nadhledem (a vědomím toho, že zprávy slouží především ke zvýšení jeho vlastní informovanosti), jenže opak je pravdou. Většina lidí touží po jednoduchých příbězích a berou si velmi osobně, když se děj nevyvíjí podle jejich představ nebo v souladu s jejich původními informacemi - a neváhají to dát expresivně najevo v diskusích na internetu. A i to je pořád ještě lepší, než když divák přijme nějakou zprávu jako dogma...

Odpovědností zpravodaje (a tedy i střihače) je snaha o zlepšení tohoto stavu - donkichotská mise s cílem civilizovat lidi skrze setrvalou kvalitu vlastní práce (tohle jsem si vypůjčil ze seriálu Newsroom, kde hlavní postava, moderátor Will McAvoy, často říká: „I'm on mission to civilize.“).

Dramatický střih

Při klasickém střihu (a je jedno, zda jde o film, dokument, videoklip nebo showreel) jde především o vyprávění příběhu. To je asi nejpodstatnější rozdíl oproti zpravodajství, jež by se mělo soustředit na prostý souhrn informací v patřičném kontextu (což může při troše snahy vypadat i jako příběh - hurá!).

Většinou je k dispozici dostatek hrubého materiálu, nějaký scénář (nebo storyboard) a také přiměřené množství času, jehož se v televizi obvykle nedostává.

Na druhou stranu je ale střih mnohem více sevřený pravidly a zamýšlenou koncepcí. Když už jednou začnete pracovat s rapidmontáží, klipovitými akčními scénami a dynamickou kamerou, nemůžete to najednou v polovině opustit a začít dělat dlouhé podhledy a kompozice ve stylu Citizen Kane (Orson Welles, 1941)... Vlastně můžete, ale mělo by to mít dramaturgické opodstatnění.

Také když do filmu vkládáte informaci důležitou pro diváka, je třeba ji zdůraznit a podpořit občasným zopakováním, naproti tomu ve zprávách obvykle stačí (nějak zaobalený) výčet důležitých údajů, které lze později různými způsoby ověřit, rozhodně ale není příliš prostor pro jejich připomínání. Něco takového je doménou spíše publicistiky, kde je stopáž příspěvků výrazně štědřejší, nehledě na to, že publicista většinou sleduje trochu jiný cíl, než zpravodajec...

A když už řeším ty informace: ten zdaleka nejzřetelnější rozdíl mezi filmem a zprávami je v jejich výběru.
Film si vezme takové, které slouží zamýšlenému příběhu (to má společné s bulvárem), zprávy si berou ty, jež jsou přínosné pro pochopení popisovaných událostí.
A právě tak postupuje i střihač při výběru záběrů.

Závěrem

Zpravodajský střih je úžasné povolání - a nebál bych se říct dokonce poslání.
Nabízí možnost účastnit se dějin, jež právě vznikají (a získávají tvar), jako pozorovatel, který třídí, zvažuje a vybírá, aby mohl jiným lidem poskytnout zasvěcené informace, důležité pro jejich každodenní rozhodování.

Být prostředníkem mezi lidmi-konzumenty a lidmi-hybateli je jistě privilegium - ale zároveň i závazek, který si člověk musí neustále připomínat, aby svou práci dělal dobře. To znamená s pokorou a snahou o věcnost, vyváženost a přesnost, jakkoliv je nemožné jich v plné míře dosáhnout. Přesto se nesmíme přestat snažit.

5. října 2012

Web seriály, video blogy a jiné pořady...

Internet je báječná věc - zejména pro začínající filmaře.
Když dnešní filmařská esa (jako třeba Peter Jackson nebo Steven Spielberg) kdysi začínala svou kariéru, existovaly pouze dvě cesty na vrchol: Řemeslo & talent (filmová škola a postupné propracovávání se vzhůru) nebo Talent & řemeslo (extrémní nadšení, štěstí a píle... a potom časem i ta, ne nutně nezbytná, nezbytná škola). Neměli tehdy k dispozici internet s tunami informačních materiálů, autorskými blogy a diskusními fóry - museli chodit do knihoven, číst odborné časopisy a učit se od mistrů - především tím, že si kupovali (!) lístky do kina...
Natočení krátkého videa byla nepředstavitelně komplikovaná věc, která vyžadovala šikovnost a určitý kapitál do začátku, protože zpracování natočeného materiálu nebylo vůbec levnou kratochvílí... Už jsem to ostatně řešil na jiném místě.

Dnešní filmový nadšenec má v mnoha ohledech jednodušší pozici. Kromě přístupu k informacím a radám, se mu nabízí i možnost snadno propagovat vlastní práci, distribuovat ji a dokonce na ní i (trochu) vydělávat. Případně shánět prostředky na její financování.

Web seriály
Přiznám se, že Web seriál je fenomén, který mě dokonale fascinuje, protože natočit vlastní krátký, pravidelně uváděný, pořad, není právě jednoduchý úkol. A to ani v případě, že jednotlivé epizody mají sotva pár minut a odehrávají se všechny v jednotném prostředí bez nutnosti hýbat kamerou.
Formátem takového pořadu většinou bývá dramatický seriál, video recenze (zpravidla nějakého výrobku, počítačové hry nebo filmu) či jakási obdoba zábavného pořadu (hranice takového dělení je velmi nejistá a jistě si dokážete vymyslet vlastní kategorie).

Začnu od recenzí - ty jsou totiž nejčastější a zdánlivě nejjednodušší. Často dokonce mohou fungovat jako jednoduchý návod - zejména pokud se (a to je nejčastější případ) týkají mobilních telefonů nebo jiné spotřební elektroniky. Nebo počítačových her.
Za velmi zdařilá považuji videa Douga Walkera, který je známý spíše jako That Guy with the Glasses, zejména ta z jeho pořadu Nostalgia Critic, ve kterém se věnuje svérázným rozborům starších filmů (opravdu jsem to musel napsat?).
Na rozdíl od recenzí telefonů, na kterých je často vidět že probíhají bez hlubší přípravy nebo snahy krom informování i pobavit, Doug Walker se už neobejde bez připraveného scénáře, podle kterého natáčí. To má společné s dramatickými seriály, jež jsou fenoménem posledních let.

Zpracování seriálu nerozhoduje. Některá díla jsou animovaná a nadabovaná (jako třeba How It Should Have Ended), jiná už vyžadují hereckou akci, kulisy nebo pokročilou animaci. Výběr některých takových seriálů můžete najít na Videa česky, kde jsou dokonce opatřena tuzemskými titulky, které často usnadňují orientaci v dialozích, které jsou poznamenány tím, že ne všichni účinkující jsou zkušenými herci s perfektní dikcí a bez přízvuku (což občas není na škodu, ale neměla by tím trpět srozumitelnost).

Bez mučení přiznám, že nemám zdaleka tak nakoukáno, abych mohl psát o skutečně kultovních web sériích, jako je třeba The Guild nebo Fallout: Nuka Break (který je fanoušky Falloutu přijímán rozporuplně, ale má tak dobré zpracování, že ho nemůžu nezmínit), ale postupně pracuji na nápravě.

Zábavné pořady jsou pak mohou být prakticky čímkoliv. Reality-show (kind of), talk-show, one-man-show... prostě libovolná šou, která vás napadne! Jako příklad můžeme jmenovat třeba Kids (Teens/Elders) react to... na YouTube kanále Fine Brothers Production, nebo ukázky střelných zbraní na kanále FPS Russia (váhal jsem, zda se nejedná spíš o recenze, ale ona to je prostě především zábava).

To, na co chci poukázat, je samotný fakt, že podobné projekty jsou schopné přežít i bez financí velkých producentů, čistě na základě fanouškovské podpory, která (a teď pozor!) plyne z jejich nesporné kvality. To je něco, co prostě stojí za pozornost a nějaké to zkoumání, protože pravidelný pořad je opravdu někde jinde než roztomilé video s koťátkem.

Z hlediska střihače
Nebudeme si nic nalhávat - výše uvedený text zde není jen proto, abych vás informoval o tom, že existuje něco jako krátké seriály na YouTube (i jinde) a že jsem o nich také slyšel. Jsem především střihač a filmový fanoušek, proto se na celý fenomén pokusím nahlédnout z perspektivy své profese.

Vzhledem k tomu, že jedním z výchozích technických prostředků začínajících video bloggerů je webkamera, nebo laciná kamera na stativu, dalo by se téměř hovořit o tom, že při střihu si autor vystačí prakticky jen se skokovým střihem. Alespoň ze začátku.
Pokud to však s publikováním videí na internetu myslí vážně, dlouho jen s mobilním telefonem nebo webkamerou nevydrží - zatouží po (přinejmenším) zánovní digitální kameře (alespoň HD ready), kvalitním mikrofonu a nějakém tom světelném parku (možná i po klíčovací trikové ploše a dalších hračkách).
A stejně tak začnou experimentovat s výrazovými prostředky - velikostí záběrů, jejich vazbou a přechody mezi nimi.

Tento vývoj je ale podmíněn především tím, jaký typ videa se právě natáčí.
Doug Walker (ten chlápek s brýlemi) si v podstatě vystačí jen s kamerou na stativu a záběry z filmů, které rozebírá (plus nějaké ty triky) - na všechno ostatní tu má svůj břitký humor a charisma. V The Guild naopak potřebují měnit úhly kamery a velikosti záběrů, aby děj zůstal dynamický a divácky zajímavý. A recenze nového iPhone... no ta potřebuje jen dostatečně nekritické publikum při sledování toho jak autor videa ukazuje telefon z různých úhlů na kameru.

Bez nadsázky se můžu říct, že ze všech možných druhů webových sérií je na přípravu zdaleka nejnáročnější dramatický seriál (jedno zda animovaný či hraný). Televizní produkcí zhýčkaný divák totiž autorům odpustí máloco (počáteční tolerance k amatérské neohrabanosti rychle pomine) - zejména špatný scénář, kameru a zvuk.
Paradoxně nejméně sledovanou (a kritizovanou) složkou díla bývá střih - u prací jejichž rozsah nepřekročí 5 minut je tolerance k chybám neuvěřitelně velká a diváka nerozhodí ani několikanásobný střih přes osu, který by v kině zafungoval jako hřebíky do očí.
Je možné, že to souvisí s tím, že divák nemá problém se v pořadu o kousek vrátit a matoucí moment si prohlédnout znovu. Odpadá tak argument o potřebě střihové plynulosti, jež diváka nerušeně provede celým videem...
Nicméně, ruku na srdce, je to diletantství a nemělo by se to stávat. Střihová čistota je jedním z důkazů profesionality tvůrce, bez ohledu na to, že ji majorita společnosti neocení.

A pokud nezafunguje profesní hrdost, je tu další argument - autorské video je součástí profesionálního portfolia, jež, při hledání práce ve filmovém průmyslu, funguje mnohem lépe, než životopis plný nic neříkajícího seznamu produkcí, ve kterých dotyčný nadějný tvůrce vařil kafe asistentovi asistenta druhého zvukaře.

Co s tím dál?
I když nemáte, coby talentovaný autor, ambice prosadit se na Barrandově nebo rovnou v Hollywoodu, stále ještě můžete z úspěchů svého široce sledovaného pořadu těžit alespoň finančně.

Prvním krokem bývá zpeněžení sledovanosti videa nebo rovnou celého kanálu na YouTube. Dostatek odběratelů znamená větší cílovou skupinu pro reklamní bannery nebo rovnou celá propagační videa (také vás tak štvou?), a to pak znamená i nějaké peníze pro majitele kanálu (pokud splní celou řadu požadavků ohledně autorského práva a podobně).

Také je možné žádat o dobrovolné příspěvky od fanoušků (často formou PayPal nebo platbou na transparentní účet). A pochopitelně tu je i možnost crowd fundingu, což je vhodné pro finančně náročnější projekty s potřebou vstupního kapitálu (třeba na pořízení lepšího vybavení).

Existuje také (malá) možnost sehnat sponzora, který bude natáčení podporovat, ale osobně nevím o žádném autorovi, který by podobnou dotaci získal.

V České republice (a obecně v menších neanglofonních zemích) jsou pochopitelně šance na solidní příjem z web seriálů mizivé. S ohledem na to, kolik se takové věci musí věnovat času, je mnohem výhodnější si vzít brigádu v nějakém fastfoodu, než se pokoušet vydělat na natáčení videí na YouTube.
Šance pochopitelně vzrostou, pokud je video kompletně v angličtině - v takovém případě se totiž množství potenciálních diváků zvýší z 10 na 430 miliónů (a to počítám jen rodilé mluvčí). A to je publikum, které už stojí za to oslovit... I když konkurence je obrovská.


Máte geniální nápad na seriál a dostatečné množství talentovaných kamarádů?
Zkuste udělat díru do světa!

15. srpna 2012

From zero to hero

Minulý víkend jsem měl konečně možnost zhlédnout film, kterému jsem se od loňska v kinech vyhýbal. Ne snad proto, že by byl špatný, ale proto, že jsem toužil jej vidět nezprzněný českým dabingem a 3D projekcí, což byl úkol více než nadlidský - žádné z kin v Praze a okolí tuto variantu nenabízelo.

Ano, animovaná pocta klasickým kung-fu filmům - Kung Fu Panda 2 -  konečně doputovala na můj monitor.

Když jsem ale vyplňoval hodnocení na CSFD (ano, vím, že existuje IMDB, ale mně ta malá česká databáze stačí), zjistil jsem, že druhý díl má oproti tomu prvnímu znatelně horší komentáře a známky, což mě přimělo k zamyšlení: V čem je vlastně druhá Panda horší než ta první? Je horší? A pokud ne, v čem je jiná?

Nějaký čas mi to zabralo, ale pak mi to došlo: v příběhu chybí výrazný „from zero to hero“ element. Ne, že by úplně absentoval, ale film na něm nestaví a soustředí se především na vykreslení vztahů mezi postavami a vnitřní rozvoj titulního hrdiny. A přitom právě tenhle příběhový prvek je pro spoustu diváků esenciální záležitostí, na které staví svůj postoj k protagonistům žánrového příběhu.

Aniž bych se chtěl pouštět do psychologických rozborů, myslím, že pro většinu lidí (včetně mě) je velmi těžké vytrvat v nějaké činnosti a dosáhnout v ní dokonalosti (a svého druhu nadřazenosti nad prostým lidem). Je jedno zda jde o tanec, sport, bojová umění nebo prostě o umění jako takové - vždy je potřeba nemalého úsilí, sebekázně a  hlavně dostatek času. Ve filmu to ale neplatí - tam stačí několikaminutová tréninková sekvence, náhlé prozření hlavního hrdiny, a náhle tu máme nepřekonatelného tanečníka, sportovce nebo bojovníka. Jak by něco takového mohlo nechat člověka/diváka, toužícího po úspěchu, chladným? Když to zvládl ten trouba ve filmu, tak to zvládnu i já! A ani mi to nezabere tolik času, protože nebudu trpět takovými vnitřními pochybnostmi!

Je to vlastně archetypální záležitost. Hrdina je outsider, který ale disponuje něčím navíc, co jej činí výjimečným. Může jít o proroctví, původ, skrytý talent či pouhé štěstí, které jej dostalo na to správné místo v ten pravý čas. Zpravidla se ale nejedná o nic extrémně výrazného a na první pohled patrného, spíše je to pro hrdinu přítěží nebo si toho musí všimnout až moudrý mentor. A ani potom není vyhráno a do cesty se staví celá řada protivenství... Nicméně s trochou zarputilosti a/nebo výcviku tvrdého (ale chápavého) učitele, se nakonec z prostého člověka stane borec, kterému není rovno.

Pat Morita (1932-2005)
Pojďme se podívat ně některé žánrové klasiky, pro které je právě tento přerod typický:

The Karate Kid (John G. Avildsen, 1984)
Klasika non plus ultra. Bonsaje, pan Miyagi, voskování aut a natírání plotu... To snad ani nepotřebuje komentář.
Přitom není The Karate Kid nijak oslnivě originálním filmem - děj sotva mohl být přímočařejší a od naprostého propadu jej zachránilo vlastně jen charisma hlavních představitelů a fungující chemie mezi nimi... Tahounem byl zejména Pat Morita, který hrál mistra Miyagiho, za což si vysloužil dokonce i nominaci na Oscara.

Ale přiznejme si to: sportovní film o šikanovaném klukovi, který se za pár měsíců naučí karate a porazí své tyrany ve férovém zápase - to je prostě téma, které se jen tak neohraje. Ale i když kvalita pokračování šla rapidně dolů - zejména proto, že výše zmíněná změna z nicky v hrdinu už byla vyčerpána - základní motiv Karate Kida je stále silný, jak dokazuje remake s Jackie Chanem a Jadenem Smithem.

Spider-Man (Sam Raimi, 2002)
Tohle je trochu jiná kategorie, ale, ruku na srdce, všichni dobře víme, že na všech superhrdinských filmech je nejzábavnější právě ta fáze, kdy se novopečený ochránce spravedlnosti učí ovládat své čerstvě nabyté schopnosti. Funguje to u Spideyho, Iron Mana a stál na tom i počátek Nolanovy trilogie o netopýřím muži - Batman Begins (což je myslím důvod, proč jej lidé mají raději než geniální Burtonovu verzi - na zrod hrdiny se prostě nezapomíná). A pak je tu pochopitelně Matrix („I know kung-fu!“ - „Show me!“).

U tohoto typu filmů zpravidla není příliš prostoru pro moudrého učitele, leda by tento hrdinu popostrčil na správnou stranu zákona, dříve než  udělá osudovou chybu. A občas je tím učitelem právě ta osudová chyba - strýček Ben by mohl vyprávět.

The Legend of Bagger Vance (Robert Redford, 2000)
Tohle je důležitá lekce - hrdina byl dobrý v tom, co dělal, ale pak se stalo něco, co ho připravilo o úspěch nebo se před něj postavila větší výzva než doposud a on musí zamakat ještě tvrději aby nepřízeň osudu překonal. Zrovna The Legend of Bagger Vance je především o golfu, ale může jít i o box, jako v případě Rockyho (první díl bych řadil spíše po bok Karate Kida, ale pokračování jsou učebnicovými příklady toho, co chci demonstrovat), nebo o sequely superhrdinských filmů (Iron Man 2, Spider-Man 2 a vlastně i  Donnerův Superman 2).

Když o tom tak uvažuji, je tohle jeden z mála důstojných způsobů, jak navázat na filmy o zrodu hrdiny. From zero to hero už úspěšně proběhlo, takže trochu podřadíme, aby hrdina ztratil část své neporazitelnosti (čas pro vykreslení vnitřního rozporu a tápání), a pak zařadíme vyšší rychlost - aby se miláček publika mohl vrátit silnější, než kdy dříve
Na hraně tohoto motivu balancovala i Kung Fu Panda 2, ale nakonec se soustředila spíše na morální poučení, které s ním souviselo.

Mezi těmito archetypálními stavy pochopitelně existují přehršle variací, na které zdaleka není prostor, a čas od času se proto veškerý vývoj hrdiny zhutní do krátké vysvětlující sekvence (Conan the Barbarian, John Milius, 1982), nebo rovnou přeskočí pro dobro příběhu - Princess Bride (Rob Reiner, 1987).

Ale právě Princezna Nevěsta na to ale jde od lesa. (SPOILERWestley o Buttercup po svém návratu bojuje a jeho síla a schopnosti se zdají být bez hranic - imunita na jedy, šerm s člověkem, který zasvětil meči a pomstě svůj život a zápas s obrem nebo šplh po skále bez větších známek únavy? Pro Strašlivého piráta Robertse žádný problém! Pak je ale o své výhody nemilosrdně připraven a závěrečný souboj se svým rivalem svede v leže... To je prostě geniální zvrat, který staví celý vývoj hrdiny na hlavu - něco takového nelze nemilovat! (SPOILER)

Co dodat závěrem?
Snad jen prosbu, aby lidé kritizující druhé díly svých oblíbených filmů dokázali lépe pojmenovat, co jim v tom „zkaženém“ pokračování tak strašně chybělo. Zpravidla to totiž bývá právě zrod hrdiny - cesty od nicky k  nezpochybnitelnému ideálu, tedy věc, jež je výsadou prvorozených.

27. června 2012

Pokročilé formy střihu VIII.


Zažil to každý střihač. V hrubém materiálu se, jako perla uvnitř náhodně vylovené lastury, objeví dokonalý dynamický záběr. Objekt našich tajných tužeb v temných hodinách, těsně před termínem odevzdání, kdy se sebedelší hrubáč ukazuje být do mrtě vytěženým - a práce přesto není hotová.
A uvedený záběr se na prázdná místa na časové ose hodí jako ta příslovečná zadnice na kastról. Tedy, hodil by se, kdyby byl o kousek delší nebo kratší a zároveň bylo možné zasáhnout do již hotového sestřihu. Což pod tlakem okolností není vždy možné.

Co v takové situaci? Nabízí se sice elegantní řešení, ale jeho použití není bez rizika - proto se mu dnes pokusím trochu věnovat...

Zpomalení a zrychlení záběru
Laurel & Hardy
Začněme trochou historie. Jednou z příznačných vlastností filmových grotesek, a nedílnou součástí jejich komiky, je mírné zrychlení pohybu postav na scéně. Tento efekt měl, kromě obsahových, především ekonomické důvody.
Jak už jsem uvedl na jiných místech, filmový materiál je drahá záležitost a vyplatí se s ním šetřit. Proto se v počátcích kinematografie promítalo rychlostí 16 fps se třemi prosvětleními jednoho filmového polička (aby lidské oko nevnímalo kolísání jasu na promítací ploše), na rozdíl od současných 24 fps s dvěma průsvity.
A aby se opravdu ušetřilo, tak tam, kde to bylo možné, se natáčelo s ještě o něco nižší frekvencí snímkování, což při promítání standardní rychlostí způsobilo, že děj byl mírně zrychlený.

S nárůstem kvality obrazu, a snahou o maximální možnou realističnost, se ale podobné zrychlení ukázalo být, vzhledem k divákovi, nefunkční. Jako stylizace děje funguje obstojně, ale lidské vnímání je na tento typ úpravy poměrně značně citlivé a nenechá se „opít rohlíkem“.

Největší vliv na vnímání obrazu má, kromě očividného porovnání rychlosti s objektivní skutečností, dynamika hmotných těles. Především jejich hybnost, kdy každý z nás dokáže z vlastních zkušeností odhadnout, do jaké míry může těleso náhle měnit směr svého pohybu, akcelerovat (případně decelerovat) a co se zhruba může stát při nárazu dvou hmotných objektů. 
Tento „cit pro pohyb“ lidem po dlouhá léta umožňuje přežití. Je tedy dobré si při střihu uvědomit, že zpracovat například honičku dvou aut, která při natáčení jela podle předpisů, pomocí zrychlení záběrů, povede jen k neskutečně trapnému výsledku, jemuž divák sotva uvěří.

Hybnost těles je potřeba brát v potaz zejména při práci s pohyblivým modelem, kdy platí, že poměr zmenšení odpovídá poměru zrychlení snímání kamery. Pokud tedy mám nechat vybuchnout model domu v poměru 1:10, musím tento výbuch zaznamenat desetinásobnou rychlostí, aby vypadal alespoň trochu přirozeně.

Překvapivě se cit pro pohyb uplatňuje i pro dynamiku kamery, přičemž nehraje roli ani tak rychlost samotného pohybu, jako spíše hybnost na počátku a konci švenku (nebo jízdy). A to jsou bohužel úseky, kterým je těžké se vyhnout, pokud dodržíme pravidlo o tom, že každý pohyb kamerou by měl začínat i končit v klidové pozici.

Pochopitelně se nejedná o závazné předpisy, jinak by ve střižnách nebyla zavedena funkce Time Warp (nebo jiný název podle použitého systému). Ale jako u každého jiného nástroje platí, že člověk by měl vědět proč jej používá, aby dokázal předejít zbytečným chybám. Nakonec, zrychlení/zpomalení záběru je jednou z možností stylizace a v mnoha případech jsou výše zmíněné negativní vlivy pod rozlišovací schopností libovolného diváka. I toho informovaného.

25. června 2012

Tvůrčí (ne)svoboda


Tenhle článek není až tak úplně o filmu a střihu... je spíše soukromým zamyšlením, jakých už jsem několik napsal.

Poslední dobou stále častěji čelím problému autorského vyjádření bez ohledu na kvalitu použitých prostředků. Je jedno, zda se jedná o studentské básně, amatérské filmy, abstraktní malířství nebo povídkové experimenty - vždy se objevují umělci, jenž považují samotný obsah sdělení za vrchol, který nesnese omezení diktovaná mu zvolenou formou. Na prvním místě přece stojí svoboda uměleckého vyjádření - právo šokovat a bořit zkostnatělé hranice... Jenže s tvůrčí svobodou se pojí i tvůrčí odpovědnost.

George Orwell
Dnešní svět přináší díky (nejen) internetu nebývalé množství příležitostí, jak prezentovat vlastní tvorbu. Snad pro každý řemeslný nebo umělecký obor existuje diskusní fórum, kde se řeší vše od „know how“ po vzájemnou kritiku a mladý tvůrce tak může získat důležité kontakty, které mu pomohou dotáhnout jeho práci k dokonalosti, o níž se každý z nás tvořivých lidí snaží.
Internet je ve spojení s moderními technologiemi také prostorem, který výrazně zmírnil tlak vyvíjený na tvorbu skrze časová a finanční omezení.

Ještě před 30 roky byl mladý literát odkázán na tužku, pero nebo v lepším případě psací stroj a jeho práce spočívala především v opatrné práci s jazykem, protože každá chyba byla drahá. Bylo sice možné najmou si přepisovatele (hlavně v USA), který text z víceméně neuspořádaných poznámek, škrtanců a vpisků převedl na stroji do čitelné podoby (v několika kopiích) a zároveň opravil nejočividnější chyby, ale na něco takového začínající autoři zhusta neměli peníze...
A to byl jen začátek - nastalo kolečko obíhání redakcí, obesílání soutěží a žádostí o přímluvu od úspěšnějších kolegů, kteří už se znali s těmi správnými lidmi s kapitálem a tiskárnou. Na konci celého procesu pak občas byl vydaný text, kterému několik zkušených lidí věřilo natolik, že neváhali riskovat peníze i vlastní dobrou pověst.
Tou dobou naštěstí práci mladého nadějného autora četlo dost lidí, aby se ukázalo zda  jde o zmetek nebo o rozumnou investici. Pravda, občas tímto sítem neprošly práce, které by bývaly byly nadčasové, ale první čtenáři se jich zalekli. Jenže takových geniálních počinů bylo opravdu málo a pokud jejich autoři nezahořkli, byla šance, že jim vyjdou, až/pokud se etablují s něčím přístupnějším veřejnosti.

Dnes tentýž mladý literát během pár týdnů po večerech nasype písmenka do počítače a ve chvíli, kdy napíše poslední tečku za větou, své veledílo publikuje na internetu. Žádná korektura (kromě kontroly překlepů integrované v použitém editoru), žádný odstup od vlastní práce, žádná odpovědnost za dojem, jakým bude text působit na čtenáře. Jediné, co investuje, je především jeho čas a ani toho nevěnuje mnoho.
Čest výjimkám.

Jeffrey Katzenberg, James Cameron, Steven Spielberg

Samotnou kapitolou je pak zpětná vazba od konzumentů/čtenářů a její přijetí autorem. Napsat skutečně objektivní kritiku zabere čas a vyžaduje velkou dávku zkušeností, o to smutnější pak je, když ji napadnou nejen nekritičtí autorovi fanoušci, ale i autor sám - přitom to je to nejcennější, co na internetu může získat.

Ve filmu je výše zmíněný tlak na autora mnohem citelnější. Filmový materiál byl (a dosud je) neuvěřitelně drahý a i profesionální produkce, pokud ještě točí na klasický materiál (což je pohříchu výjimka), lituje každého nepodařeného záběru, který stojí nemalé peníze. Což vytváří neustálý nátlak na preciznost a souhru práce celého štábu.

Amatérští filmoví tvůrci, kteří se vypracovali mezi Hollywoodskou elitu, jako třeba Peter Jackson nebo Sam Raimi, často dostali od producentů důvěru (a rozpočet) na základě toho, že svými studentskými projekty dokázali, že kromě talentu disponují i schopností neplýtvat penězi.

A dnes? Digitální kamera umožní každému nadšenci, který k ní má přístup, natáčet příběhy, jež by měly prvotiny z dílny takových režisérů, jako je George Lucas, s přehledem strčit do kapsy. Což se z nějakého důvodu tak často neděje.

A distribuce? Namísto promítání pro pár kamarádů někde v garáži se nabízí třeba YouTube nebo Dailymotion. Být filmařem nikdy nebylo snazší. S troškou šikovnosti a dobrým nápadem se dá dokonce vydělávat i na krátkých epizodách webseriálu.

Jenže diamanty vznikají pod tlakem a jen málo začínajících tvůrců má sebekázeň nutnou k tomu, aby překonali tu nejhorší překážku osobního rozvoje - vlastní pýchu. Nesnesou ve svém zápalu žádná omezení nebo (chraň bůh) kritiku a dokáží hodiny zaníceně hájit věci, které si obhajobu nezaslouží, protože jsou jen dokladem jejich vlastní neschopnosti, jak často po letech se studem zjišťují.
Opět čest výjimkám, které v sobě dokáží nalézt pokoru a odvahu dělat věci správně.

Tvůrčí nesvoboda, která kdysi bývala brusným kamenem formujícím nadějné talenty, nám z uměleckého prostoru z velké části vymizela. To je jistě dobré pro variabilitu umění ale špatné pro jeho kvalitu... 
Je jen na nás jak si s tím poradíme.

11. června 2012

Velikonoční vejce

Když jsem minule rozebíral obrazovou kompozici a plány, dotkl jsem se tématu detailů, které zůstávají běžnému divákovi skryty. Obvykle se jedná o doplňující informace, které pozorovatel ocení až ve chvíli, kdy film vidí podruhé a má prostor pro pozorování i jiných věcí, než hlavního děje na plátně.
Občas se takovým věcem říká easter eggs, podle angloamerické velikonoční tradice, která upřednostňuje hledání ukrytých zdobených vajec, před bitím žen spleteným vrbovým proutím (což docela chápu).

Záleží především na autorech filmu (nejčastěji scénáristovi a režisérovi) jak s podobnými věcmi naloží - existují vlastně dvě možné cesty...
Puška na zdi - zcela v duchu Čechova, veškeré elementy filmu slouží k rozvíjení příběhu a mají svoji dějovou funkci. Může jít o přípravu podmínek pro nějakou situaci (ať už jde o pouhý gag nebo o zásadní zvrat) nebo jen o drobné náznaky budoucích komplikací... Zároveň ale nemusí být nutnou podmínkou pro pochopení zápletky.
Metaodkaz - v podstatě jen drobný dárek pro věrné diváky a fanoušky. Ve filmu se může objevit populární rekvizita z jiného filmu, na zdi visí fotografie z hercova mládi... Může jít o libovolný náznak, který pochopí jen divák, který má již dopředu patřičné informace důležité k pochopení skrytého vtipu. Občas se proto z této techniky stává metahumor. Něco jako by Danny Glover prohlásil I'm too old for this shit! v jiném filmu než Lethal Weapon (Richard Donner, 1987, další díly pak '89, '92 a '98).

Toto dělení pochopitelně není oficiální - sesumíroval jsem ho, abych definoval dvě krajní možnosti, takže mě necitujte před placenými filmovými teoretiky, ale je myslím dostatečně výstižné, aby se s ním dalo pracovat.

Pušku na zdi ve filmu nevidíme příliš často. Práce s ní není zrovna jednoduchá a klade na režiséra velké nároky z hlediska přístupu k divákovi.
Kdybych měl jmenovat jediný příklad, neváhal bych uvést Fight Club (1999), kde David Fincher po celém filmu rozházel vodítka sloužící k rozluštění zápletky, ale jsou tak nenápadná, že i když si jich všimnete potřebujete druhou projekci, aby vám dokonale zapadly do schématu. O to větší radost pak ale poučenému divákovi dělají.

Podobně se ale dařilo i  Ridley Scottovi, který pomocí jemných náznaků vybudoval okolo zápletky a pointy svého Blade Runnera (1982) kult. I když tady je třeba sáhnout po dokonalé Final Cut verzi (i když bych rád viděl původní hrubý sestřih, který měl přes 4 hodiny a který byl prý tak zmatený, že s ním měl problémy i Scott).

Metaodkazy jsou výrazně častější a nepochybuji o tom, že průměrný filmový fanoušek jich dokáže vyjmenovat tucet na požádání, takže předhodím jednu metametametaodkazovou scénu (česky zde) z filmu Cop Out (Kevin Smith, 2010), kde mimo jiné zazní i věta „Yippee-ki-yay, motherfucker!“ která je velmi silně spojená s Bruce Willisem...

Co dodat závěrem?
Snad jen to, že velmi oceňuji filmy, které předpokládají, že divák nepostrádá schopnost přemýšlet nebo že má všeobecný kulturní rozhled. Koneckonců - na něčem si to ego musím nafouknout. ;-)

6. června 2012

Pokročilé formy střihu VII.


Dostávám se na tenkou půdu, protože to, o čem teď budu psát, je doménou především režisérů a kameramanů, přestože každý rozumný střihač má v tomto tématu alespoň základní hrubý rozhled. Nebo by měl mít, protože bez něj je odsouzen k tomu být výše zmíněnými považován za nýmanda, který kazí jejich práci.
Ano, jedná se o kompozici a dnes zejména o práci s Plány.

Kompozice - Plán

Malíři, fotografové (a kameramani) běžně hovoří o třech plánech.
V prvním plánu je popředí - prostor nejblíže divákovi, který je v nějakém ohledu zajímavý a pro pozorovatele je první věcí, kterou registruje, než se zaměří na zbytek obrazu (nebo záběru, mluvíme-li o filmu). V podstatě je takovou vstupní bránou do zbytku kompozice... Nicméně ve filmu se příliš často nepoužívá a pokud ano, nebývá s ním problém.

Druhý plán pak obsahu je hlavní motiv kompozice, tedy ústřední děj, okolo kterého se daný záběr točí . Zde se nachází informace, kterou pozorovatel (divák) bude vnímat nejintenzivněji a které bude věnovat zdaleka nejvíce času při „čtení“ záběru.
Pro střihače rozhodně nejdůležitější část záběru, protože určuje dobu vyznění - tedy délku záběru, než začne být pro diváka nudný a bude vyžadovat střih.

Lord of the Rings: The Two Towers (2002)
Třetí plán je pozadí. Na obraze to bude krajina nebo obloha, případně dav nebo zajímavá stěna... Existuje řada pravidel pro kompozici horizontu ve třetím plánu, nicméně ve filmu je třetí plán často opomíjen, protože na rozdíl od fotografií a obrazů je jeho viditelnost záměrně omezena.
Režisér i kameraman se jeho existenci dost dobře uvědomují a v určité míře s ním i pracují - zejména ve scénách, kde se na pozadí pohybují lidé. V takové situaci bývá režií třetího plánu pověřen asistent režie (tedy aspirant na to, aby se časem sám stal plnohodnotným režisérem), který se v davových scénách stará o to, aby se vojáci na bitevním poli střetli v tom správném čase i místě, zatímco hlavní hrdina ve druhém plánu právě svádí boj s jedním z antagonistů.

Většina diváků třetí plán ignoruje, nebo jej vnímá jen velmi okrajově (než se mu stihnou věnovat, přichází velmi správně střih) - na tom velmi často staví trikaři s barevným klíčem, dokreslovačkami a zadní projekcí. Třeba v Lord of the Rings: The Two Towers (Peter Jackson, 2002), když Stromovous nese Smíška s Pipinem k Železnému pasu, je pozadí velmi jednoduché, rozostřené a záměrně nezajímavé. Z toho co by divák mohl vidět, kdyby se natáčelo v reálu, nedostane ani desetinu, a přesto to pro danou scénu více než bohatě stačí.

Aby ovšem nedošlo k mýlce, krajina se může nacházet i ve druhém plánu, pokud obsahuje zásadní motiv, který je sdělován divákovi. Pokud se hrdina (například) dívá do údolí, ale zůstává v záběru, často bývá pomyslně v prvním plánu, ale krajina, kterou sleduje tvoří druhý plán... Rozhodujícím měřítkem je pouze vztah motivu k pozorovateli, nikoliv sám motiv.

Když s někým mluvím o filmu, zpravidla se nedržím fotografického dělení na první až třetí plán. Většinou považuji ústřední motiv záběru za první plán a cokoliv co se odehrává okolo za druhý (třetí, čtvrtý,...). Je to chybné, ale vycházím, spíše z vrstev sdělované informace, než ze samotné obrazové kompozice. V tomto článku se toho zkusím vyvarovat, ale v rámci celého blogu na to opravdu nemám nervy.


Citizen Kane (1941)
Jen málo filmařů opravdu poctivě pracuje s třetím plánem tím způsobem, že by do něj umisťovali vnořený děj. Tedy děj, který nějakým způsobem navazuje na scénu, která již proběhla, nebo vytváří podmínky pro scénu, která teprve proběhne (případů, že by na pozadí probíhal zcela nezávislý děj, si nejsem vědom, i když by to také šlo).
Ze zcela pochopitelných důvodů se toho obávají - průměrný divák totiž sleduje především ústřední děj (i když jeho oči těkají po celém záběru) a pozadí věnuje jen minimální pozornost. Teprve až s opakovaným zhlédnutím má čas věnovat pozornost detailům.
Díky tomu je většinou pro filmaře třetí plán zbytečnou námahou a nutným zlem, které málokdo ocení.
Čest výjimkám.


Zájemcům o podrobnější vhled do filmové kompozice doporučuji geniální dílo Citizen Kane (Orson Welles, 1941), které shrnuje všechny zásadní vyprávěcí postupy, které film dodnes používá.
Ostatním bude muset stačit zjednodušené shrnutí, na co si ve třetím plánu dávat pozor:

Z hlediska střihu

Každý střihač by si při hodnocení záběru měl zodpovědět jednoduchou otázku: Čeho si divák nejsnáze všimne?
Odpověď je málokdy jednoznačná, ale existuje několik věcí, které v lidském vnímání světa hrají hlavní roli a dá se od nich odpíchnout...

Oko nebo oči - ať už to přiznáme nebo ne, jako lidé máme tendence chovat se odlišně v naprostém soukromí a v situacích, kdy jsme pod dohledem. Není na tom nic špatného a tento princip funguje i napříč zvířecí říší - když jsou okolo svědci, tak se prostě nedělá neplecha.
Z toho důvodu je lidský mozek nastaven tak, aby podvědomě vyhledával potenciální pozorovatele - tedy oči ve svém okolí. A dokonce to ani nemusí být pravé oči - psychologové zjistili, že se studenti a lidé pracující v kancelářích, kteří měli ve svém okolí pověšený plakát s vyobrazením očí, věnovali svým povinnostem výrazně svědomitěji než ti, kdo nebyli vystaveni podobnému (byť jen virtuálnímu) dohledu.
Obdobně funguje odosobnění pomocí černých brýlí nebo masek zakrývajících oči - a z téhož důvodu si ženy zvýrazňují oči řasenkou a linkami...

Lidé proto ve filmu podvědomě reagují na vše, co výrazně připomíná oko. Pokud se například ve třetím  plánu pohybuje osoba, která se nevědomky podívá do kamery, nebo má výrazně nalíčené oči, pohled diváka je k ní neodbytně přitahován.

Pohybující se předměty a osoby - podobně jako oči, lidi přitahují i náhlé pohyby, které mohou představovat ohrožení. To je prostý evoluční tlak, který zajišťuje včasnou reakci na útok predátora nebo blížící se nebezpečí (třeba padající strom).
Ve filmu proto stačí, aby se ve třetím plánu objevil objekt (osoba), který se pohybuje a rázem získá divákovu pozornost. Pochopitelně, rozhodující je relativní vztah k objektům ve druhém plánu - pokud v popředí hovoří dva lidé v restauraci, stačí k odvedení pozornosti, aby na pozadí prošel číšník, naopak při sledování boxerského zápasu (například ve filmech jako Rocky) lidé vstávající ze sedaček představují jen velmi malé vyrušení.

Dělící linie - třetím prvkem poutajícím diváckou pozornost jsou výrazné předěly mezi světlými a tmavými plochami. Na tom je ostatně založeno velké množství optických triků a klamů...
Nicméně, domnívám se, že oproti dvěma výše uvedeným příkladům je spíše nepravděpodobné, že by kameraman připustil osvětlení scény, které by takové zbytečné zvýraznění třetího plánu umožnilo - a pokud ano, dost pravděpodobně tím budou trpět všechny opakované záběry natočené scény, takže střih to už nezachrání.


Z hlediska střihu je podstatné podobné věci registrovat a věnovat jim patřičnou pozornost. Argument, že si divák něčeho nevšimne, příliš nefunguje.
Vždy si někdo všimne! A velmi ochotně to dá najevo, protože z nějakého důvodu diváka vždy těší, když nachytá filmaře na švestkách, i kdyby mělo jít jen o drobnou chybu scriptu (pozor na délku hořící cigarety, nebo obsah sklenice s vodou v různých, po sobě jdoucích, záběrech) nebo téměř neviditelný odraz kameramana v ozdobě na vánočním stromku.
Dokonce platí úměra v tom, že čím lepší/úspěšnější film, tím víc se fanoušci zabývají detaily - a každý filmař chce aby jeho film byl úspěšný a kultovní, je proto zbytečné si kazit profil nevynucenými chybami. Nebo, jako v tomto případě, stylistickými přešlapy.

28. května 2012

IV. Archivář - Nosferatu

Upíři na slunečním světle nejiskří! Rozpadají se na prach!
Alespoň posledních 90 let tomu tak, zásluhou Fridricha Wilhelma Munraua a jeho filmu Nosferatu (respektive Nosferatu, eine Symphonie des Grauens), bylo. A přitom nescházelo mnoho a tento film by navždy zmizel v propadlišti dějin.

Podobně jako v případě Cesty na Měsíc, je i příběh okolo filmu Nosferatu především záznamem vývoje autorského práva, tak jak jej dnes známe a vnímáme.

Na počátku našeho příběhu stálo filmové studio Prana založené E. Dieckmannem a A. Grauem, kteří si usmysleli natáčet filmy s hororovou a okultní tématikou - a jakým filmem nejlépe začít, než adaptací příběhu o nejslavnějším nemrtvém všech dob - hraběti Drákulovi?
Kromě popularity Stockerova románu byl ale Grau motivovaný i svojí válečnou zkušeností, kdy v zimě roku 1916 hovořil se srbským sedlákem, který se mu svěřil, že jeho otec byl upír... Zkrátka, pro studio byl  tenhle film doslova srdeční záležitostí.

Potíž ale byla v tom, že studio nedisponovalo právy k zfilmování populárního příběhu (a vlastně se ani nijak nenamáhalo je získat), proto byl scénárista H. Galeen pověřen úkolem upravit příběh tak, aby to nebyl problém - tj. změnit jména postav, část děje i konečnou zápletku. Včetně výše zmíněné smrtelné „alergie“ na slunce (v originálním románu sluneční světlo upíra pouze oslabilo).

Florence Stocker
Nakonec to ale nebylo nic platné. Florence Stockerová, vdova po Bramu Stockerovi, byla anonymním dopisem (!) upozorněna na promítání filmu, a když zjistila, že na plakátech je uváděna informace o tom, že Nosferatu je volnou adaptací Drákuly, rozhodla se studio zažalovat za porušení autorských práv.
Soud rozhodl rychle a kromě finanční kompenzace uznal i oprávněnost požadavku na zničení veškerých filmových kopií - včetně negativů.

Studio Prana následkem tohoto rozsudku muselo vyhlásit bankrot, nicméně vzhledem k široké distribuci filmu se nepodařilo zničit úplně všechny existující kopie, které se nadále kopírovaly, a tak toto stěžejní dílo hororového žánru zůstalo zachováno pro další generace.


Ikonickou osobností filmu Nosferatu se stal herec Max Schreck, který byl, dle slov režiséra, tak ošklivý, že stačilo přidal větší uši a falešné zuby a nebylo třeba jej více maskovat... na dlouhou dobu se dokonce stal jakýmsi vzorem pro to, jak by měl správný filmový upír vypadat, než jej dlouhodobě nahradil Christopher Lee (gratuluji k 90. narozeninám) a následně bylo publikum zmlsáno Tomem Cruisem a Bradem Pittem (nebo naposledy jiskřícími středoškoláky).
To je celkem úspěch, vzhledem k tomu, že se hrabě Orlok během celého filmu na plátně ukáže na celkem asi 9 minut.

25. května 2012

Filmový hrdina - samotář


Kolik hrdinů se vejde do jednoho filmu?
A kolik andělů může tančit na špičce jehly?

Tak za prvé, andělé netančí. To je jeden ze základních poznávacích znaků andělů. Mohou s andělskými výrazy naslouchat hudbě sfér, ale necítí potřebu vyrazit na parket a pořádně to tam roztočit. Takže ani jeden.
Tedy přesněji téměř ani jeden. Azirafal se naučil gavotu v jednom diskrétním pánském klubu v Portlandu někdy v roce 1880, a zatímco se k ní na začátku stavěl jako kachna k obchodnímu bankovnictví, netrvalo dlouho a byl poměrně dobrý. Když pak po několika desetiletích vyšla gavota z módy, přišlo mu to skutečně velmi líto.
Takže když budeme předpokládat, že tanec by byl gavota a že by měl Azirafal vhodnou partnerku (která by pro tento hypotetický případ uměla jak gavotu, tak tančit na špendlíkově hlavičce), zní odpověď jasně. Jeden. 
Terry Pratchett & Neil Gaiman - Dobrá znamení

A s filmy se to má zrovna tak. Posledně jsem rozebral zloduchy, takže je čas i na jejich správňácké kolegy...

Jeden hrdina, několik sidekicků a tuny komparsu. To je jedno z hlavních specifik filmu. Ani při štědré blockbusterové stopáži, která se může vyšplhat až na 180 minut, není čas na podrobnější představení většího množství hrdinů. Jeden je právě tak akorát dost.

Možná právě prostor pro představení hrdiny je tím důvodem, proč se druhé díly většiny úspěšných filmů až tak moc nepovedly. Filmoví scénáristé jsou zvyklí na specifickou (čti opakující se) práci s dramatickým obloukem na vymezeném prostoru: Představení hrdiny a zápletkyKomplikace na hrdinově cestěEpické vyvrcholení zápletky.
Tohle schéma se může drobně lišit, ale jakmile se autor pokusí odbočit příliš, vstupuje na neprobádané území - a kde chybí zkušenosti, je o to větší prostor pro chyby.
V tomhle mají trochu výhodu seriáloví scénáristé - zejména ti, kteří pracují v delším horizontu než je jedna epizoda - nemají potřebu uvádět hrdiny na scénu, protože mohou předpokládat, že je diváci již znají, a mohou se soustředit jen na samotný příběh, případně na prokreslení vztahu hrdinů s jejich okolím.
Filmoví scénáristé tak musí řešit podobný problém, jaký teď mají Události na České televizi - nemají čím naplnit přidělenou stopáž. Mají spoustu prostoru a tu nejtěžší práci už někdo udělal za ně v předchozím díle, takže hledají nějakou vatu, která uspokojí producenty - a to je vždycky špatně.

Můžeme jistě namítnout, že třeba v superhrdinských týmovkách to úplně neplatí, ale skutečnost je taková, že pravidla neoblbneme.

Třeba X-Men (Bryan Singer, 2000) jsou filmem, kde je hlavním hrdinou Wolverine. Ne Storm, Profesor X nebo Cyclops, ale právě a jen Rosomák s tváří Hugh Jackmana. Dokonce i Rogue ve filmu slouží jen jako katalyzátor akce - motiv, který Wolverina přivede mezi ostatní mutanty - a to i přesto, že její vlastní příběh je sám o sobě zajímavý.

Paradoxně ale lze pomocí drobného podvodu natočit i týmovku, která pravidlo jednoho hrdiny porušuje. Povedlo se to třeba Avengers, od kterých jsem čekal, že budou stavět především na Iron Manovi, ale Joss Whedon využil toho, že o většině protagonistů byl již natočen samostatný film, takže mohl rovnou vklouznout do akce bez zbytečného okecávání (to není úplně pravda - stále na začátku musel přestavit Black Widow, ale ta je spolu s Hawkeyem spíše takový  lepší sidekick).

Proč tomu tak ale je? V divadelních hrách nebo v literatuře tahle pravidla zcela neplatí, tak proč právě film?

Jádro problému je v tom, jak film komunikuje s divákem (už jsme na to dříve naráželi). Kniha, kromě jiného, sleduje vnitřní svět protagonisty - jeho myšlenky a pocity, a čtenář tak dostává velmi komplexní soubor informací, které mu slouží k tomu, aby se s postavou mohl ztotožnit - a to i na poměrně malé ploše několika stran.
V divadelní hře je pak prostoru o něco méně, ale divák může hrdiny „číst“ i v okamžicích, kdy na scéně jednají jiné postavy, ale ony samy se děje přímo neúčastní. Dobří herci dokáží i pouhým držením těla (nebo vlastním umístěním v prostoru jeviště) vyjádřit nepřebernou škálu emocí, které pak snadno předají vnímavým divákům i v posledních řadách.

Bohužel film pro tohle nemá místo - děj je předáván pomocí mozaiky obrázků, které vyjadřují dílčí akce tak, jak je režisér chce sdělit svému publiku. Jakákoliv informace uvedená ve druhém nebo třetím plánu (doplňující děj odehrávající se na pozadí) slouží spíše jako bonus pro extra vnímavé diváky, než jako vodítko pro chápání charakterů.
Je to jako dívat se na obraz pomocí klíčové dírky. Když vám někdo ukáže ta správná místa, nejspíš pochopíte, co je na plátně zobrazeno (to je úkol autorů filmu), ale zpravidla není čas na ukázání celého obrazu včetně jemných nuancí.

Pochopitelně jsou tu techniky voiceoverů (vnitřních dialogů) nebo vysvětlujících flashbacků, které dokáží expozici charakteru trochu urychlit, ale mezi filmaři jsou podobné prostředky považované za zastaralé a poněkud prvoplánové - nehledě na to, že radikálně zpomalují tempo děje.

Lze namítnout, že ve filmu má herec možnost pracovat se subtilnějšími gesty a mimikou, což v divadle ocení jen prvních pár řad diváků, ale tato možnost vyjádřit hněv pomocí jemného pohybu obočí (například), je vykoupena nutností tento detail divákovi ukázat, protože stále platí - Co divák neviděl, nebo o tom nebyl smysluplně informován, to se nestalo.
A i když se v tomto případě jedná sotva o pár sekund, je lepší tento omezený prostor využít pro jednu jediného hrdinu, než jej dělit mezi několik různých postav s tím, že plnohodnotně nebude vykreslena ani jedna.



Toto zamyšlení slouží především doplněk článků Filmová & literární tvorbaFilmová & literární tvorba II, kde jsem sice psal o filmových adaptacích knih a rozdílech mezi těmito dvěma médii, ale nijak zvlášť jsem se nezabýval tématem protagonistů. A bývala by byla škoda jej opominout.

30. dubna 2012

Mazaná loupež

Paul Newman (The Sting)
Nedobytný trezor, prohnilý zbohatlík a parta profesionálních zlodějů vedená charismatickým gentlemanem, který má plán na poslední velkou loupež, po které už nikdo z nich nebude muset do konce života krást... Nebo dokud se nenatočí pokračování.

To je takové základní schéma žánru, kterému se v angličtině říká Heist film nebo Heist movie.

Bohužel český ekvivalent tohoto termínu neexistuje a vlastně ani není divu - u nás v podobném typu filmů nemáme prakticky žádnou tradici. Komunistický diktát preferoval spíše pracovité dělníky před lupiči gentlemany a tak jediné žánrové filmy, který mi vytanou na mysli, jsou až porevoluční Andělské oči (Dušan Klein, 1994) a Prachy dělaj člověka (Jan Kulhavý, Jiří Chlumský, 2006), přičemž druhý jmenovaný jsem neviděl a ani nemám motivaci to změnit.

Průměrný Heist film má tři fáze, nebo, chcete-li, dějství, která se téměř vždy kryjí s klasickým tříbodovým schématem dramatu, jak ho vnímá americká kinematografie (expozice - konfrontace - rozuzlení).

V první fázi je definován plán a dává se dohromady tým. Divák dostává základní přehled o hrdinech, okrádaném cíli i obrysech toho, jak krádež bude provedena. Nesmí ale dostat konkrétní informace - jen náznaky, jinak by to nebylo napínavé.
Ocean's Eleven
Prim ale tvoří právě skládání týmu. To bývá největší zábava, protože, ruku na srdce, koho zajímají modráky (blueprinty) s plány banky, když může pozorovat jak se George Clooney špičkuje s Bradem Pittem a Mattem Damonem ve filmu Ocean's Eleven (Steven Soderbergh, 2001).

V první fázi jsou také položeny základy pozdějším konfliktům mezi postavami, které budou komplikovat již tak dost nesnadný plán krádeže.

V druhé třetině se zpravidla řeší samotná krádež. Její průběh se stále více zamotává a každý pokus držet se původního plánu ještě zhoršuje celou situaci. Alespoň zdánlivě.
V téhle fázi je typické, že problémy přicházejí nečekaně, zatímco jejich řešení je jen málokdy deus ex machina. Heist filmy jsou o schopnosti kriminálníků manipulovat světem kolem sebe (ať už násilím, nebo charismatem) a v takovém případě se na náhodu nehraje...

Poslední třetina filmu se hodně liší v závislosti na žánru a cílech autorů... Počínaje zatčením kriminálníků, konče jejich neuvěřitelným (avšak plánovaným) útěkem na Bahamy. Rozhodně ale v tuto chvíli dochází k finálním zvratům, zradám a odhalení plánů skrytých v jiných plánech - zejména takových, o kterých měl divák jen útržkovité náznaky, zatímco všichni zúčastnění celou dobu podle těchto plánů jeli.

Inside Man
Ty nejlepší Heist filmy ale nejsou takhle čisté. Některé začínají třeba už samotným vyloupením banky a dál sledují především útěk zločinců před zákonem. Klasikou v tomto ohledu je Quick Change (Howard Franklin, Bill Murray, 1990) což je v podstatě remake neméně dobrého Belmondova Hold-up (Alexandre Arcady, 1985).
Jiné filmy samotný zločin prakticky vynechají, respektive se o něm jen zmíní, a řeší to, co mu předcházelo a co následovalo - například Reservoir Dogs (Quentin Tarantino, 1992).

Mezi mé nejoblíbenější filmy v žánru ale patří Inside Man (Spike Lee, 2006) - zejména kvůli pointě celé loupeže a geniálně zahrané hlavní postavě, kterou není nikdo z lupičů, ale naopak Denzel Washington v roli detektiva Fraziera - a pak starší, nicméně dosud nepřekonaný The Sting (George Roy Hill, 1973) s Robertem Redfordem a Paulem Newmanem a také s jednou z nejnezapomenutelnějších melodií jaké lze zahrát na piáno.

Pochopitelně jako u každé snahy zaškatulkovat nějaký fenomén se najdou hraniční formáty nebo odvozené kategorie. Jednou z nich jsou třeba Švindlířské pokerové filmy - Shade (Damian Nieman, 2003) nebo i Maverick (Richard Donner, 1994). Poker se vůbec velmi často objevuje v rámci žánru - zejména pro jeho symboliku, kdy v pokeru platí, že amatéři spoléhají na štěstí, středně pokročilí na blufování a profíci už prostě jen manipulují ostatními ve svůj prospěch - a k tomu karty nepotřebují.

Odvozenou formou Heist filmů jsou filmy s motivem útěku z vězení, špiónské filmy, filmy s rukojmími, s plánováním/zakrýváním vraždy nebo i s pátráním po pokladu...

Hustle
Normálně bych v tomto místě skončil s psaním, ale nedá mi to, abych nezmínil ještě seriálovou Heist kategorii, která je překvapivě pestrá. Můžeme zde najít Vengeance Unlimited (1998), Hustle (2004) nebo Leverage (2008) a nebo i novější manipulátorské The Mentalist (2008), které trochu vybočuje svým detektivním charakterem, ale hlavní hrdina je šarmantní podvodník a manipulátor, takže bych se nebál jej sem zařadit.
Pochopitelně také nelze opomenout špiónský seriál Mission: Impossible (1988), který se stal předobrazem k filmům s Tomem Cruisem v hlavní roli - ty už ale z Heist žánru vybočují víc než je zdrávo a jsou filmy ryze špiónskými - i když hračičky s převleky, podfuky a vloupáními v ději zůstaly i nadále.


Takže, až se rozhodnete vyloupit banku nebo casino, nezapomeňte, že toho musíte opravdu hodně nakoukat, sehnat si dobrý tým a hlavně mě nesmíte udat jako inspirační zdroj, kdyby vás chytili.
A když se to náhodou povede, pošlete mi podíl.