Filmové zlo

Kdo je vaším oblíbeným filmovým záporákem? Je to Hans Gruber? Agent Smith? Alec Trevelyan z Golden Eye? Nebo dokonce Saruman a Sauron?

Každý z nás má v oblibě nějakého toho charismatického padoucha, který nešetří poctivými hláškami a až do poslední chvíle dává hlavnímu hrdinovi takovou sodu, že vedle toho vypadá stáčírna minerálek Mattoni jako kapající kohoutek. Dokonce platí, že čím drsnější a spravedlivější hrdina, tím epičtější bad guy proti němu musí nastoupit. Jenže to má háček.

Hans Gruber (Die Hard)

Kdo je vlastně ten antagonista, který stojí proti onomu rytíři v bělostné zbroji?

Odkud přišel? Proč usiluje o ovládnutí světa (zničení New Yorku, zabití prezidenta,...)? Čím se zabývá ve svém volném čase, když zrovna neplánuje světovládu? Skládá origami? Je opravdu takový psychopat, nebo zjihne pokaždé když na internetu spatří fotku roztomilého koťátkas mizernou gramatikou?

Paradoxem filmových záporáků je to, že jsou v podstatě účelově povrchní. Mají sice charakter a minulost, ale vždy jen do té míry, aby posloužili ději a byli dostatečnou protiváhou hrdinovi, proti kterému stojí. Divák nijak netouží po pochopení křehké duše zla - právě naopak. Ještě by s padouchem mohl začít soucítit a to není nejlepší způsob jak si užít závěrečnou konfrontaci.

Možná tomu prohnilému zloduchovi zlý autobusák v dětství přejel štěně, na střední mu holka zahnula s polovinou fotbalového týmu a v jeho první práci mu kolegové neustále měnili pozadí na ploše počítače na něco opravdu pobuřujícího, ale pokud to neslouží příběhu (z pohledu hlavního hrdiny), pak to pro diváka nemá pražádný význam.

Darth Vader

A platí to i obráceně. Filmy, kterým vévodí antihrdina, jako třeba Lord of War (Andrew Niccol, 2005), na pozitivní protihráče taky celkem kašlou. Respektive - jsou vykresleni tak, aby bylo jasné, že mají třeba rodinu, děti, zásady, čest a možná nějakou tu slabůstku, ale jen výjimečně musejí řešit problémy nad rámec konfrontace se svým protivníkem. Prostě tam jsou a škodí (anti)hrdinovi - to je jejich modus operandi.

Už jsem to naznačil výše. Pro diváka je komplexní pohled na obě strany konfliktu nežádoucí.
Pokud není cílem režiséra (potažmo scénáristy) vykreslit celý film v odstínech šedi - a to je setsakra těžké, nehledě na to, že pro to nezbývá moc prostoru, pokud netočíte upachtěné psychologické drama - je jen přirozené, že padouch bude tak zvrácený jak jen to jde. On je totiž tím pozadím (kontrastem) vůči kterému vyniknou kvality hrdiny. Ten pak naopak má prostor k pohybu na šedé škále.
Diváci to milují. Poslední dobou je fajn, když je hrdina trochu parchant, nedělá si hlavu s morálkou a má nějakou uvěřitelnou slabost, kvůli které poruší své morální zásady. A funguje to právě tehdy, když je jeho protihráč výrazně větší zlo než on (pro oponenty antihrdinů to platí s mírnou obměnou také).

Joker

Do svých nepřátel si s oblibou promítáme své nejhorší vlastnosti a pro filmové záporáky to platí dvojnásob. Proto je pro diváka takovým zadostiučiněním, když borec v hlavní roli shodí bad guye ze skály (po delším epickém souboji). Proto jsou Bondovi protivníci megalomani a tak trochu tupci se sklonem agenta 007 mučit, zatím co mu podrobně popíší svůj plán.
Ostatně jejich plán je to jediné, co diváka skutečně zajímá. Jejich charakter je naopak podružný až zanedbatelný. V reálném životě bychom v existenci podobného šílence nevěřili, nebo by nám okolí takovou víru pravidelně nabourávalo fakty.

Chtěl jsem původně uvést Adolfa Hitlera - to je vlastně dokonalý filmový padouch, šílenec, megaloman, manipulátor a hysterický antisemita. Jenže vzdělaní lidé, kteří se zajímají, klidně dodají, že Hitler byl jen produktem doby a politické situace, ve které žil. Měl rád psy, měl ideály a pravděpodobně se neukájel nad zprávami o likvidacích statisíců Židů. Nebyl to jen černobílý sociopat jak je často zobrazován.
Ale pak tady máme Anderse Breivika. Ten by dopadl podobně - kdyby ho bývali na ostrově Utøja zastřelili. Jenže teď se hájí před soudem a jeho epické megazáporáctví, které vyústilo ve smrt více než 60 osob, tak dostává poněkud jiné obrysy.
Spekuluje se o tom, zda je či není psychicky narušený, nakolik spravedlivý je trest, když v nejhorším případě bude hnít ve vězení (které spíše připomíná hotel) a už se ozývají i hlasy extrémistů, kteří rozebírají politické pozadí jeho činu (a ochotně připouštějí, že v některých věcech měl pravdu, třebaže to nečiní nijak zvlášť nahlas). A toto zlidštění je něco, co (filmovému) padouchovi nesvědčí.

Ale to jsem zabrousil trochu jinam, než jsem chtěl.

Agent Smith

Jedním z působivých rysů padouchů je jejich konec - pád.
To je velmi častý prvek, který nalezneme ve spoustě klasických filmů. Záporný hrdina je kladným hrdinou shozen z velké výšky, něco na něj z velké výšky spadne, nebo prohraje na základě toho, že něco někam  nějak spadlo... A vlastně stačí i to,  že efektně padne k zemi zasažen zbraní protivníka.
Umírání na otravu někde vsedě v křesle, aniž by mu alespoň nevypadla zbraň z ruky, nefunguje.
Pád je symbol. A jako takový je velmi silný. Má v sobě určitou definitivnost a neodvratnost...

Sečteno a podtrženo - ti největší záporáci filmového plátna jsou paradoxně ti, o nichž máme jen kusé informace, a můžeme si do nich promítnout celou řadu vlastních negativních emocí a vlastností. A mají-li masku, která navíc omezí projevy jejich emocí, nebo zakryje jejich oči (stačí i brýle), pak máme zaděláno na materiál, který se snadno dostane na trička a do povědomí lidí.
Naopak, vycizelovaní zločinci v odstínech šedi jsou přijímáni spíše vlažně - kdekdo ocení jejich hloubku, ale málokdy se stanou kultovními. Příliš nám připomínají nás samotné.


Jako vždy uvítám vaše připomínky, názory a klidně výčet vašich nejoblíbenějších...