Zpravodajské hodnoty

Tenhle zápis bude nošením sov do Athén, ale neodpustím si jeho napsání. Už jen proto, že to pro mě je jistá forma opakování a učení se na zkoušky na vysoké škole.

autor: Stefano Corso

Během studia se mi dostala do rukou kniha Understanding News (J. Hartley), ze které jsem měl za úkol přečíst především kapitolu věnující se tzv. zpravodajským hodnotám (news values), což je soubor podmínek (znaků), které rozhodují o tom, zda se nějaká událost stane či nestane zprávou (tedy, zda se objeví v médiích).

John Hartley vychází především ze studie Johana Galtunga a Marie Rugeové z roku 1965, ale samotný pojem pochází od Waltera Lipmanna (z jeho studie z roku 1922).

Obvyklou (a v mnoha ohledech oprávněnou) kritkou studie Galtung-Rugeová je fakt, že svoji práci založili pouze na analýze norského zahraničního zpravodajství (a způsobu, jakým mapovalo světové události). Stále sice vycházeli z Lipmanna, ale závěry, ke kterým došli, nemusí plně reflektovat znaky (hodnoty) v jiných zemích.

Navzdory tomu je jejich studie nejčastěji citovanou prací, která se zpravodajským hodnotám věnuje.

Konkrétní zpravodajské hodnoty

Frekvence

Událost zaujímá nějaký prostor v čase. K tomu, aby se dostala do médií je ale třeba, aby její trvání bylo zhruba stejné, jako je frekvence (periodicita) toho kterého konkrétního média.

Dlouhodobé společenské trendy se jen tak nedostanou do denního zpravodajství, naopak události jako například jednorázové demonstrace či stávky už se mezi novinky protlačí snadněji.

A naopak, jednotlivá událost zabírající krátký časový úsek má problém zaujmout místo v měsíčním magazínu.

Práh

Intenzita události. Je-li  například regionálního charakteru, nemusí vůbec proniknout do celostátních médií – pokud ovšem nemá výrazně větší intenzitu nebo se nevztahuje k události, která už sama o sobě velkou intenzitu má.
Hartley jako příklad uvádí vraždu Johna Lennona, kdy se do hlavního zpravodajství dostaly i informace o jeho fanoušcích, kteří museli vyhledat pomoc terapeutů, aby se smířili se smrtí oblíbence. V našich podmínkách můžeme vzpomenout na leteckou nehodu v Jaroslavli, kdy se v médiích objevovaly zprávy i o malých lokálních tryznách a minutě ticha na jinak mediálně nezajímavých hokejových utkáních

Jednoznačnost
Svět kolem nás je komplikovaný a je velmi obtížné jej popsat několika krátkými větami. Narážel jsem na to už v jednom z předchozích zápisů (který se nyní zdá být o něco méně aktuální a informovaný).
Jenže pro potřeby zpravodajství je třeba, aby zpráva nevyžadovala složité vysvětlování. Může být komplikovaná, ale měla by nabízet jen omezené množství výkladů – respektive by nemělo dojít k zaměnitelnosti obsahu zprávy.
Což zpravodajství odlišuje od beletrie - v té se naopak obraznost a mnohoznačnost většinou hodnotí jako kladný rys.

autor: David All

Smysluplnost
Je asi pochopitelné, že pro českého diváka je zpráva o velkolepých náboženských oslavách v Thajsku podstatně méně zajímavá než událost menšího rozsahu někde v Belgii.
Smysluplnost zprávy je často podmíněna kulturně (etnicky), ale není to jediné měřítko. Noviny, které se zaměřují na zprávy o ekonomice (a tomu bude odpovídat i skladba jejich čtenářů), se sotva budou zabývat kulturou. A vice versa.
Pro diváka/čtenáře je rozhodující především to, aby si dokázal událost zasadit do nějakého rámce – aby pro něj měla smysl.

Souznění
Je to tak. Pro to, aby se událost stala zprávou, je důležité i to, aby souzněla s očekáváním těch, pro které je určena. Haló noviny budou sotva informovat o úspěších českých pravicových politiků, konzervativní média budou velmi opatrná (strohá) v pokrývání pochodu LGBT komunity, demokratický tisk nebude přejímat zprávy agentury Rusko dnes v nezměněné podobě.
Očekávání do značné míry předurčuje charakter zprávy.

Což mimochodem značně ztěžuje práci veřejnoprávním médiím – nelze se zavděčit všem a lidé sledující televizi či rozhlas předpokládají, že tato média by měla souznít s jejich viděním světa. A je pro ně velkým problémem, pokud to tak není.
Nakolik je to chyba těchto médií (zda plní dobře svoji povinnost objektivity a vyváženosti) a nakolik jsou na vině neoprávněná očekávání lidí, je na delší a poměrně komplikovanou debatu, kterou bych zde nerad vedl.

Překvapivost
Nečekané události jsou zpravodajsky hodnotnější než ty dlouhodobě očekávané. Náhlá úmrtí, neštěstí, vítězství outsiderů – to všechno v lidech vytváří hlad po informacích a smyslem médií je ten hlad utišit.
Tahle hodnota prostě není nijak překvapivá... :)

Kontinuita

zdroj

Zpravodajství o událostech má setrvačnost. Zejména tehdy, když existuje nějaký vývoj, který lze sledovat (nebo alespoň šance, že k nějakému vývoji dojde).
Funguje to pochopitelně i dlouhodobě a zpětně. Pokud televize před rokem informovala o nějaké kauze a teprve nyní došlo k nějakému posunu (třeba zahájení soudního přelíčení), pravděpodobně tuto informaci zařadí mezi aktuální zprávy.

Kompozice
Zpravodajství musí být pestré a různorodé. Občas proto nějakou událost kvalifikuje i jen to, že je třeba naplnit příslušnou rubriku. Není na tom nic špatného, bylo by nežádoucí, aby se v novinách psalo pouze o jedné kauze, ale už se nevěnoval prostor jiným informacím.

Zmínky o elitních národech
Zprávy o Rusku, Spojených státech, Evropské unii (a podobně) mají ve zpravodajství prioritu před událostmi z menších a/nebo vzdálených zemí.
Záplavy a sesuvy půdy v Bolívii s desítkami mrtvých nemusí získat zdaleka takový mediální prostor jako sněhová bouře v Kanadě s několika málo zraněnými a nějakými škodami na majetku.

A opět – nejde o to, zda to je nebo není špatně, jde jen o jeden z mnoha faktorů, které se podílejí na zpravodajské hodnotě zprávy.

Zmínky o elitních osobách
To asi taky není překvapivé. Když došlo na ALS Ice Bucket Challenge, zásadní podíl na tom, že se celá záležitost stala tolik diskutovanou a objevila se i v médiích, měla skutečnost, že se zapojily celebrity. Já sám jsem ji zaregistroval až ve chvíli, kdy se ke mně dostalo video od Billa Gatese.
Jak píše Hartley: Koho zajímá, jak si utírám nos, když se můžu podívat na to, jak to dělá Rod Stewart?

Personalizace
Mnohem snáze se informuje o událostech, které lze nějak spojit s konkrétní osobou. Proto jsou vlády identifikovány na základě svých premiérů (Topolánkova vláda, Sobotkova vláda) státy na základě svých čelních představitelů (Putin je Ruská federace, Obama jsou Spojené státy).
Cílem je snadná identifikace stran, i když to znamená jisté zkreslení a omezení informační hodnoty. Personalizace do jisté míry souvisí s Jednoznačností.

Dalo by se dokonce uvažovat o tom, že právě tady je příčina snahy dát kauzám nějaké jednoznačné označení. Třeba Watergate....

autor: Charles Atkeison

Negativita
Nejlepší zprávy jsou špatné zprávy.
Právě u negativity bych se rád na chvíli pozastavil. Když jsem dohledával a ověřoval informace o zpravodajských hodnotách, abych nečerpal jen z toho, co jsem se dozvěděl ve škole, několikrát se mi mezi referencemi objevilo i jméno Jürgen Wilke. Tento německý teoretik médii se právě negativitě v rámci zpravodajských hodnot, poměrně dost věnoval a mimo jiné zmínil, že drtivá většina negativních zpráv sdílí následující znaky:
Jsou krátkodobé, náhlé (překvapivé), jednoznačné (lidé se na negativitě shodnou snáze než na pozitivním významu) a jsou v souladu s očekáváními příjemců zprávy.

V rámci probírání tématu ve škole jsme pak ještě vypíchli ještě jednu hodnotu.

Exkluzivita
Exkluzivní zpráva je něco, o čem editoři zpravodajství za dlouhých nocí sní. I ve chvíli, kdy se proklamují kvalitativní měřítka, je kvantita něčím toužebně očekávaným – a toho se nejsnáze dosáhne nabídnutím exkluzivního obsahu.

Všechno je jinak

Než začneme z výše uvedeného souhrnu něco usuzovat o médiích, je potřeba si připomenout, že to je výsledek výzkumu, který sledoval pouze norské zahraniční zpravodajství. Ale to by ještě tolik nevadilo.
Mnohem zásadnější je, že žádná studie nemůže plnohodnotně popsat proces výběru událostí pro zpravodajské zpracování pouze skrze pozorování vnějších projevů.

Ano – lze usoudit na nějaké společné znaky, ale bez přímé komunikace s lidmi, kteří výběr provádějí, nejde o něco, co by plnohodnotně odráželo realitu.
Navíc, lidé, kteří zprávy vybírají, toto málokdy dělají na základě nějakých vědomých pravidel nebo pouček. Zpravidla jde o souhrn letitých zkušeností, obtíženě ověřitelných (občas i mylných) předpokladů o vkusu čtenářů (diváků, posluchačů) a osobních preferencí. A to je něco, co se jen velmi těžko sjednotí do jedné studie.

Neznamená to ovšem, že by Galtung a Rugeová udělali zbytečnou práci. Jako nástroj k pochopení, proč velká zpravodajská média vypadají tak jak vypadají, jejich studie funguje dostatečně. I když dnes už možná jde o jistý druh sebenaplňujícího se proroctví.

Nicméně – v dnešní době internetu a sociálních sítí, kdy mají lidé přístup k ohromnému množství informací (ověřených i neověřených) jsou tradiční zpravodajské hodnoty již trochu překonané. Média jsou stále ještě důležitá (i když je žádoucí jejich vývoj a přizpůsobení se novým podmínkám), aby zajistila vytřídění a interpretaci nejzásadnějších událostí, ale vývoj podle všeho směřuje k mnohem úžeji zaměřenému poskytování zpravodajství – takříkajíc „na klíč“.

Novodobí básníci

I když mě k napsání této úvahy inspirovala odborná literatura, následující řádky si rozhodně nekladou za cíl nějakou kodifikaci nebo odbornost. Jen mě zaujaly některé souvislosti a rozhodl jsem se jim dát psanou podobu. Třeba v nich naleznete něco inspirativního.

V rámci čtení Úvodu do teorie masové komunikace (jak jinak než do školy) jsem v rámci 2. kapitoly narazil na odstavec věnující se hudebním nahrávkám. Z McQuailova pohledu stojí toto médium v zásadě trochu stranou ostatních masových médií (což je trochu komplikované a nejsem si zcela jistý, zda tomu dostatečně rozumím).
Poznamenává, že hlavními hybateli a příjemci mediálního obsahu (hudby jako takové) jsou především mladí lidé – a rozebírá i jak se měnil způsob přenosu a recepce hudby jako takové.

Počínaje veřejnými vystoupeními umělců a možností si přehrát doma některé skladby ze zakoupeného (opsaného) partu, pokud byla rodina dostatečně dobře situovaná, aby si mohla dovolit klavír a učitele hudby.
Následovaly (cca v roce 1880) první nahrávky a časem i rádio, které z počátku hledalo svůj obsah, protože vznikl jako nenaplněná technologická možnost – produkt pokroku. A posléze, s příchodem tranzistorové technologie, vznikly i menší přenosné radiové přijímače a nové formáty záznamu a distribuce hudby.

Pokrok neúprosně tlačil hudební průmysl kupředu a mladí lidé udávali směr (včetně současné tendence změnit způsob financování hudebníků a tlak na vynechání nahrávacích společností jako prostředníků mezi hudebníky a posluchači)...

V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na úryvek, který jsem četl na Facebooku na stránce Kout historických kuriozit, kde 20. října napsali toto:

„Největšími společenskými celebritami druhé poloviny 19. století (a ještě počátku 20. století) byli básníci, protože básník byl politický a národní vůdce. Poezie tehdy měla silnou sociální úlohu a básně patřily k nejprodávanějším titulům. Odborářské schůze českých dělníků se zahajovaly sborovou recitací Svatopluka Čecha a Otokara Březiny.Je známý příběh, kdy v roce 1897 v Písku na nádraží předsedal Jaroslav Vrchlický. Jakmile se toto od průvodčího dozvěděli lidé na nádraží, tak celé město z toho mělo velkou slávu, neboť tam přijel „největší básník český“ – starosta a radní zakoupili věnec a s kapelou vyrazili v průvodu na nádraží, kam ráčil největší básník český přijet (přesněji tam ráčil přesedat na vlak do Plzně). Kdyby se dnes dostavil „největší básník český“ na nádraží v Písku, reakce by byla zřejmě opačná.Rozdíl ve vnímání poezie je dán odlišným zaměřením školství, které se v minulosti zaměřovalo silně a výlučně na pravou hemisféru. Výuka cizích jazyků na gymnáziích spočívala v tom, že se hlasitě četly básně, v řečtině Homér, v latině Vergilius, v němčině Goethe Heine a ve velmi řídce vyučované angličtině Milton a Chaucer.“

Pochopitelně jsem si, jakožto člověk koketující i s poezií, položil otázku, kam tyto celebrity zmizely? Kdo je nahradil?

A při čtení výše zmíněného McQuaila mi to došlo. Dnešními básníky jsou v drtivé většině případů hudebníci.

Uvažujte se mnou: dříve pisálci trousili bonmoty a občas jim vyšlo několik veršů i v novinách, pokud je doporučil nějaký zkušenější autor. Ti opravdu dobří měli své mecenáše, kteří je živili a za to chtěli, aby pro ně básník psal v žoldu nebo uvedl jejich jméno ve věnování básnické sbírky (snad jste si nemysleli, že je produkt placement něco nového).

Občas se stalo, že se některé verše staly symbolem nějaké ideje či dokonce hnutí a přerostly svého autora.

Například slova hymny Spojených států napsal americký právník a básník Francis Scott Key v obléhané pevnosti Fort McHenry jako oslavu americké vlajky (v roce 1814).
O více než sto let později (roku 1931), tato slova konečně schválil Kongres jako oficiální hymnu.

U nás si výsadní postavení vydobyli Jiří Wolker a Petr Bezruč, kteří se v mnoha ohledech stali symboly dělnického hnutí...

Srovnání s hudebními hvězdami se samo nabízí. I když ne všichni hudebníci byli/jsou autory textů a hudby, jsou ikonami, které zaujaly místo básníků, kteří náhle nebyli dost výrazní. Spojení poetického textu s hudbou bylo takřka magické a možnost masového šíření znamenala rychlý vzestup nových představitelů lyriky.

Podobně jako na sebe poezie v průběhu času brala různé podoby, od dětinských veršovánek a prázdných rýmů až po složité experimentální básně, tak se profilovala i hudba. Čerpala inspiraci z celého světa a hrála si s kompozicí hudby a slov. Někdo vsadil na líbivou rytmiku, která nutila do tance a poutala pozornost, jiní naopak cítili zodpovědnost za poselství, které předají světu. A někteří si prostě jen hráli s formou.

Básníci tak nezmizeli, jen přišli o velké publikum.

Autoři jako Jim Morrison nebo Bob Dylan by pravděpodobně zazářili i na poli poezie, ale hudba jim poskytla lepší nástroje ke sdělení myšlenek, které se jim honily hlavou...

Nenapadá mě vhodný závěr, kterým bych uzavřel tuto úvahu. Téma svádí spíše k hlubšímu zamyšlení než k vynesení definitivního ortelu... Neodpustím si ale otázku. Jakého současného interpreta (textaře?) vy osobně považujete za básnického velikána? Jsou pro vás slova písní důležitá?
Sledujete tvorbu nějakého žijícího básníka?

Válka světů a panika

Jak už někteří vědí, od tohoto podzimu jsem opět studentem. Rozhodl jsem se, že si doplním vzdělání a pokusím se získat titul, se kterým budu mít otevřeno o něco málo více dveří, kdybych se někdy rozhodl zkusit jinou práci než v současnosti dělám.

Občas proto, pokud to bude tematicky vhodné, přidám i nějaký článek, který se bude týkat filmu nebo médií (můj studijní obor jsou Mediální studia na FSV UK). Třeba to někoho pobaví/poučí.

Na jedné z prvních přednášek nám byl položen zajímavý dotaz: „Odkud nebo jak jste se dozvěděli o útocích 11. září 2001?“
Docela pochopitelná otázka. 11. září je událost, která významně změnila společenské paradigma a vzhledem k jejímu významu (a šoku, který způsobila) si většina lidí velmi dobře vybavuje, co v té době dělali.
I když na samotné přednášce to tak nevypadalo (o důvodech by se dalo diskutovat), nejobvyklejším zdrojem přenosu informací o teroristickém útoku byl telefonát nebo jiná zpráva od někoho blízkého. Teprve v reakci na ni si lidé zapínali televizi a následně informovali další známé.

Dalo by se mluvit o tom, že navzdory významu a vlivu, který médiím obvykle přisuzujeme, je dominantním vektorem šíření informace běžný sociální kontakt mezi lidmi. Kdyby se v daný moment na území ČR přerušilo veškeré telefonní spojení, rozšíření zprávy o WTC by si vyžádalo významně delší čas a nejspíš by to nezachránily ani večerní zprávy.

Musím říct, že mě to samotného překvapilo – i když jsem měl dostatek informací, abych na to přišel i sám, nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet tímhle způsobem. A přitom práve touto cestou se ke mně dostává poměrně dost zásadních témat.

Dnes je podobná věc pochopitelně jednodušší – máme sociální sítě, které umožňují sdílení odkazů a informací mezi přáteli ve značně větší míře (což nás ale nutí i poměrně radikálně filtrovat a prověřovat důvěryhodnost našich přátel/zdrojů), nicméně jádro zůstává stejné jako před lety.
Pokud náš na nějakou událost upozorní člověk, kterého známe, bereme tuto informaci jako závažnější než když totéž učiní zpravodajský server, který máme mezi sledovanými kanály. Což krásně vidíme třeba během volebních kampaní, kdy strany apelují na své voliče, aby mluvili se svými známými a konkrétní politici jdou do kontaktní kampaně (ať už si s lidmi sednou v hospodě nebo jim rozdávají koblihy a guláš) – osobní doporučení má prostě větší váhu.

Válka světů

Orson Welles (1915-1985)

Jedním z obvyklých argumentů při kritice vlivu médií bývá rok 1938 a rozhlasová inscenace románu Válka světů z pera H. G. Wellse.
Mluví se o tom, že inscenace, kterou měl na svědomí Orson Welles (ano – ten), díky formátu fiktivního zpravodajství, způsobila paniku ve velké části Spojených států a hromadnou spontánní evakuaci některých obyvatel New Yorku.
V souvislosti s tím se následně poukazuje na morální odpovědnost médií a nutnost jejich kontroly a regulace, aby se podobná situace nemohla opakovat...

K panice pochopitelně došlo, to je nepopiratelný fakt. A dá se věřit i tvrzení, že třiadvacetiletý Welles byl nadšený z reakce, kterou jeho inscenace vyvolala a nijak nepomýšlel na to, že by hru na chvíli přerušil navzdory naléhání vedení CBS. Nicméně by bylo chybou na něj ukazovat prstem a tvrdit, že to byla jen jeho vina.

V okamžiku, kdy bylo jasné, co se děje, vyrazili do ulic vědci a začali analyzovat a pozorovat chování lidí. A výstup jejich výzkumu byl rozhodně zajímavý.

• Ukázalo se totiž, že značná část panikařících lidí z rozhlasové hry slyšela jen velmi krátký úryvek nebo ji neslyšela vůbec a informace o invazi z Marsu se k nim donesla od jejich známých.
• Nebylo zdaleka tak důležité, zda posluchači slyšeli hru od začátku (tedy i s nějakým uvedením, které by naznačilo, že půjde o fikci) nebo zda k rádiu přišli později (často na popud někoho z jejich okolí) - co ale tvořilo rozdíl, bylo množství lidí, kteří společně rozhlas poslouchali. Jedinci panikařili (a šířili paniku) podstatně více než skupiny lidí, kde došlo k nějaké formě racionalizace a snaze se vzájemně uklidnit.
• Jen málo lidí se pokoušelo o ověření informací o invazi - zejména ve chvíli, kdy se o ní dozvěděli z jiného zdroje než bylo rádio. Verifikace sice byla možná jen formou telefonátu do rádia (či na úřady) nebo nahlédnutím do programu v novinách, ale ti, kdo se o ni pokusili, většinou uspěli.

Je pravda, že Válka světů byla podána velmi sugestivní formou. Fiktivní vstupy vědců (často skutečných kapacit) a vojáků z míst útoku rozhodně měly moc ovlivnit veřejné mínění, ale po prošetření se ukázalo, že noviny, které o incidentu informovaly, událost značně zveličily.
Rozhlas byl zpravodajskou konkurencí a tisk tak na Wellesovi nenechal nit suchou. Zejména následující den, kdy mladý autor vystoupil a veřejně se omluvil.

Nicméně, výsledný efekt rozhlasové hry byl kombinací mnoha faktorů a zopakovat podobnou situaci záměrně by bylo prakticky nemožné. Svoji roli hrála nejen důvěryhodnost rozhlasu jako média, které není zatížené takovou prodlevou jako tisk, ale i období vysílání – nedlouho po podepsání Mnichovské dohody, kdy byl svět velmi citlivý na zmínky o válce.

Je ovšem třeba si připomenout, že Válka světů byla uvedena den před Halloweenem.
Trick or treat!

Nahrávka rozhlasové hry

Sociologická studie zabývající se mj. i Válkou světů (česky)

„Bitva, která se dnes odehrála u Grovers Mill, skončila jednou z nejhrozivějších porážek v moderních dějinách vojenství. Sedm tisíc mužů vyzbrojených ručnicemi a kulomety se postavilo proti jedinému válečnému stroji nájezdníků z Marsu. Je známo sto dvacet přeživších. Zbytek byl rozprášen po bojišti mezi Grovers Mill a Plainsboro, rozdrcen a udupán kovovými nohami netvora nebo sežehnut na uhel jeho tepelným paprskem…“

zdroj citace 

Není mrtvý, jenom spí.

Ještě v lednu jsem si sliboval, jak budu pravidelně a poctivě psát alespoň 3 články měsíčně. Už únor příliš nevyšel (důvody jsem zmiňoval dříve) a květen i červen dopadly prachbídně.

Člověk zkrátka míní, ale osud mění...

Faktem je, že události posledních měsíců mě pracovně vytěžovaly víc než dost.

V tuhle chvíli běží dva ozbrojené konflikty (v Izraeli a na Ukrajině), máme tu dvě letecké nehody obestřené záhadami (shodou okolností obě souvisí s Malaysia Airlines) a nedávno nám zase začala řádit Ebola.

Zahraniční zpravodajství člověka nenechá chvíli spát. Ale vlastně by mě to i bavilo (držet prst na tepu doby), kdybych tím netrávil tolik času, že se domů chodím maximálně najíst, vysprchovat a upadnout do komatu.

Byl jsem i na krátké dovolené.
Jachtou po Baltu.

V takové situaci člověku nezbývají síly na psaní článků, které předpokládají alespoň minimální dohledávání  a ověřování informací...

Ale žádný strach!

Po prázdninách by mělo být vše zase v pořádku.

Plánuji se vrátit k článkům o vlogování a zakončit je (prakticky zaměřeným) třetím dílem, který bych rád doplnil o vlastní videoexperiment. K tomu se mi snad podaří přizvat někoho z Triumvirátu, když už jsem jim pomáhal s jejich prvními vlogy. 

Také zvažuji, že oslovím některé z českých a zahraničních vlogerů s žádostí o rady a postřehy, které bych mohl předat dál.

Pokračovat bude i projekt 10 minut, na který jsem dostal několik málo tipů a též bych rád pohnul se souborem článků o Autorských sestřizích, týkajících celé čtveřice filmů o Vetřelcích (s důrazem na třetí díl).

Pokud bude čas a nálada, nejspíš se také vrátím k Pokročilým formám střihu a přinejmenším zrediguji jejich formu a obsah tak, aby byly snáze pochopitelné – a třeba mě napadne i téma na nový článek, kterým bych tu třináctku doplnil.

Tomu, že bych konečně dokoukal Intoleranci a pokračoval v Archiváři, příliš nevěřím, ale pořád to cítím jako takový nemalý dluh...

Je prostě co dělat a nebojím se, že bych neměl o čem psát... jenže teď, k velké smůle tohoto blogu, píšu něco trochu jiného. A to něco je povídka do literární soutěže, jíž vyhlásil výše zmíněný Triumvirát. A to mi bohužel zabírá další čas (dokonce kvůli tomu chodím pozdě spát a vynechávám jídla, abych mohl zjistit, že další napsaná pasáž nefunguje a je třeba ji smazat). A uzávěrka se blíží.

Takže odpočívejte, dívejte se na filmy (třeba až bude pršet) a já se v září zase pustím do práce. ;-)

10 minut - The Station Agent

Přednosta (Thomas McCarthy, 2003) bylo jedno z prvních doporučení pro 10 minutový projekt, které jsem dostal - přesto mi trvalo dlouho než jsem se odvážil o něm napsat.

Není to proto, že by The Station Agent byl špatný film – podle úvodu i ohlasů (a nominací na různé ceny) je tomu právě naopak - jenže navzdory všemu je jeho expozice tak nějak standardně dobrá. V tom nejlepším slova smyslu – vše v ní funguje jak má, hlavní postava je přesvědčivě a poutavě podaná, zápletka nepůsobí násilně, ale... Je to prostě jen dobrá práce.

Což je paradoxní, protože to není zdaleka tak obvyklé v době, kdy se o valné části filmové produkce dá směle říct, že jde o fušeřinu. Je poznat, že si McCarthy dal opravdu záležet a šlo o jeho milovaný projekt (koneckonců s ním na festivalu Sundance úspěšně debutoval a hlavní postavy napsal přímo pro konkrétní herce), ale osobně jsem neměl pocit ničeho jiného než dobře zvládnutého řemesla.

Což – znovu opakuji – je dnes unikát, ale zároveň trochu škoda. V jiné konkurenci by Přednosta úplně zapadl (stále hovořím o úvodních deseti minutách).

Pro současného diváka je asi nejpoutavější fakt, že v hlavní roli figuruje Peter Dinklage (no jo, Tyrion Lannister), pro kterého byl tento snímek průlomem (3 filmové ceny a dalších 8 nominací) a otevřel mu tak dveře k větším rolím.
A právě jemu je věnována expozice - tedy, jemu a vlakům, protože ty jsou pro Finbara McBridea, jehož Peter představuje, životní vášní (podobně jako pro spoustu lidí po celém světě - i když mám dojem, že pro Američany obzvlášť - představují pro ně důležitý motiv z jejich krátké historie).

Hned zkraje se s Finbarem setkáváme na střeše domu, kde bydlí a odkud ráno pozoruje vlaky na nedaleké trati (možná dokonce seřadišti). Trochu zachmuřený, s cigaretou a kapesními hodinkami (tolik typickými pro průvodčí).
Celých 5 minut pak sledujeme úryvky z jeho běžného pracovního dne – vyzvedávání souseda a společnou cestu do práce (krámku s železničními modely, který je v přízemí stejného domu, kde oba bydlí), pohledy  a komentáře „normálních“ lidí stran Finbarova trpasličího vzrůstu a nakonec (zřejmě pravidelný) promítací sraz s dalšími vlakovými nadšenci.

Tím vším McBride proplouvá se stoickým klidem člověka milujícího svoji rutinu a samotu, která je mu útočištěm před lidmi „tam venku“.
Komentáře dětí na hřišti ignoruje, stejně jako trapné situace v samoobsluze nebo pohledy zákazníků v krámku.
Pohled očí naznačuje únavu a rezignaci...

Je na místě přiznat, že tahle pasáž je skvěle zahraná a ten, kdo by čekal předzvěst sarkastického Tyriona, záhy zjistí, že Dinklageův herecký repertoár je mnohem širší. Takže navzdory tomu, že tahle charakterová poloha není nijak překvapivá, není nuda ji sledovat.

Jen co tato 5 minutová pasáž skončí, přijde ve Finbarově životě zásadní změna – jeho přítel, kolega a zároveň majitel krámku, kde oba pracují, zemře (což proběhne velmi kultivovaně, což musím ocenit) a hrdina se ocitne v advokátní kanceláři, kde se řeší poslední vůle.
Podle ní je dědicem staré železniční zastávky v New Jersey – nepoužívané a opuštěné, nicméně je to náhle to jediné, co McBrideovi zůstalo, takže vezme pár zavazadel a vydá se pěšky do nového domova.
Podél železniční trati, jak jinak.

Zbytek desetiminutovky je zasvěcený první noci ve stanici (což je vlastně malý domek přednosty stanice) a rannímu setkání u stánku se zmrzlinou (kávou?) o kterém ale psát nebudu, protože bych už překročil vymezený limit - nicméně jde o slibnou pasáž protože konečně dojde ke konfrontaci s okolním světem a možná i konfliktu.

Jak už jsem napsal, film podle svého úvodu nepůsobí nijak závratně.
Zvládnuté řemeslo, zajímavý herec v hlavní roli (to bude asi největší tahák) a náznak příběhu, který neurazí, zato dost možná pohladí na duši. Ideální festivalový film, který si snadno získá diváky.
Neočekával bych zásadní dramatické zvraty, vyhrocené konflikty nebo nekorektní humor – což je vlastně dobře. Je to opravdu odpočinkový pozitivní film. Jeden z těch, které si člověk jednou za čas pustí a možná si i dojatě popláče.

Ale opět soudím jen podle prvních deseti minut a teď, když mám konečně napsáno, se rád podívám i na zbytek, protože jsem zvědavý. Což znamená, že Thomas McCarthy svých deset minut zvládl dobře využít. Snad nebudu zklamaný.


Viděli jste? Zajímá vás? Máte nějaký tip na co bych se měl podívat dál?

Autorské sestřihy - Apocalypse Now

Apokalypsa je zvláštní film... Tak zvláštní, že zanechává v divácích nesmazatelný otisk jako olejovou skvrnu na mořské hladině naší duše, a nutí k přemýšlení o samé podstatě šílenství ještě dlouho po zhlédnutí...

Magická snová atmosféra je filmu vlastní od prvního záběru na větrák v Saigonu, až po peklo v Kurtzově táboře na samém závěru - a i když většina lidí má Apokalypsu  spojenou především s citátem o vůni napalmu po ránu, je nutno říct, že to je ještě ta příčetnější část filmu...

Apoclaypse Now existuje v několika verzích: 

První byl experimentální (a nehotový), více než 5 hodin dlouhý, sestřih promítaný pouze na XXXII. filmovém festivalu v Cannes, za který obdržel Zlatou palmu. Tu mimochodem obdržel spolu s německým filmem Plechový bubínek (Volker Schlöndorff, 1979), což údajně vyvolalo vlnu nevole u publika přítomného slavnostnímu vyhlášení.
Jedná se mimochodem o první (a pokud zatím vím, tak jediný) film, který toto ocenění získal, aniž by byl dokončený.

Festivalová verze neměla úvodní ani závěrečné titulky - naproti tomu se zde údajně objevily scény a záběry, které nejsou dostupné ani v režisérské Redux verzi. Bohužel je v této podobě film prakticky nesehnatelný.

Do kin pak šel 147 minut dlouhý střih, který se také většinou objevuje při vysílání v televizi (zpravidla v pozdních nočních hodinách - s ohledem na délku, téma a vyznění filmu).

Ani v tomto případě nejsou přítomny úvodní titulky, ale verze je doplněna o logo studia Paramount, které se objevuje před samým začátkem.

Konec pak nabízí tři alternativní možnosti závěrečných titulků: klasický bílý text na černém pozadí, podehraný hudbou (což je varianta preferovaná i Coppolou) a byla v kinech použita u novějších 70mm kopií filmu.

Druhou možností, typickou pro starší varianty „sedmdesátek“ je pouze krátký copyright na konci - klasické titulky zde jinak nejsou... A nakonec - verze pro 35mm, kde jdou titulky přes apokalyptické záběry z destrukce Kurtzova tábora (což byla vlastně likvidace skutečných kulis v plamenech).
Tato varianta byla původním Coppolovým plánem, ale už v době natáčení se jí vzdal a dal přednost prostému textu. Záběry však i tak byly natočeny, protože to byl nejlevnější způsob, jak odstranit pozůstatky filmování, jak si přála filipínská vláda.

Skutečná potíž je, že o výše zmíněném sestřihu toho vím jen velmi málo. Jediná verze filmu, kterou jsem kdy viděl vcelku je Redux - krátkou oficiální verzi znám jen z útržků zahlédnutých v televizi a nestálo mi za to ji shánět, protože bych sotva viděl něco nového. Pravděpodobně by mě spíše rušilo očekávání známých scén...

V čem je tedy Redux lepší a jiný - alespoň podle většiny zdrojů?

Předně, je o více než 45 minut delší. To málokdy samo o sobě bývá výhoda, zvlášť když se stopáž vyšplhá na závratných 194 minut, ale v tomto případě se nejedná o samoúčelné průtahy, ale o scény a záběry prohlubující poselství filmu i charakter postav.
Navíc, Apokalypse rozvláčné tempo sluší - prohlubuje plíživé šílenství postupující s každou další mílí cesty po řece... Jak někdo napsal: „Tohle není film o Vietnamu, tohle je Vietnam.“

Asi nejlépe se změna vyznění demonstruje na případu podplukovníka Kilgorea.
V klasické verzi se nám představí pouze jako magor do surfování, Wagnera a vůně napalmu, v Redux verzi se ale Bill Kilgore zároveň stará o zraněné vietnamské dítě a jeho matku (přinejmenším v tom smyslu, že jim zajistí rychlé ošetření) - ukáže svoji lidskou stránku.
Je to ve výsledku méně než 30 sekund děje, ale přidává to postavě podplukovníka na kontrastu - ještě se úplně nepropadl do definitivního válečného šílenství...

Ale jsou tu i zcela nové scény - třeba přes dvacet minut trvající setkání s de Maraisem a jeho ženou při pohřbu, večeři i po ní. Mnohými je tato část považována za nudnou, ale milovníci filmu trvají na tom, že jde o poslední nadechnutí a příčetné vzepětí před definitivním ponořením do Kurtzova království maniakálních běsů.
Ať tak či onak, neumím si film bez téhle scény představit...

O Apokalypse by se daly napsat dlouhá pojednání rozebírající každý moment filmu - ať už v historickém kontextu nebo ve vztahu k předloze, která je mimochodem velmi čtivá a působivá. Daly by se najít důvody proč film milovat i z duše nenávidět - a to klidně zároveň (sám jsem měl při sledování v několika momentech tyhle pocity). A jistě - pro spoustu lidí je to k uzoufání dlouhé a nudné dílo...
Ale nemyslím si, že by bylo možné, aby divákovi byla Apokalypsa lhostejná.

10 minut - Adaptation

Adaptace (Spike Jonze, 2002) patří mezi filmy, které jsem dlouhodobě měl kdesi na svém seznamu filmů, které chci vidět (ale pořád na ně zapomínám a odkládám to). 

Měl jsem na něj zálusk hlavně kvůli unikátní Cageově dvojroli (nepočítám Face/Off, které se tomu blíží), i tomu, že jej provází svébytná pověst filmu na pomezí reality a fikce.

Navíc od scenáristy Charlieho Kaufmana jsem už viděl Confessions of a Dangerous Mind (George Clooney, 2002) a Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Michael Gondry, 2004), takže jsem byl právem zvědavý na jiné jeho práce... Čili, doporučení od Báry mi přišlo vhod.

Mnohé filmy staví na okázalém úvodu - hudba, umělecké záběry, propracované titulky... cokoliv, co upoutá pozornost. Adaptace na začátku nemá nic z toho. Pouze černou plochu, na které se v dolní části objevují úvodní titulky, a v pozadí zní Cageův neurotický monolog, v němž rozebírá něco, co téměř každý důvěrně zná... A to trvá více než minutu a půl!
V rozboru All That Jazz jsem zmínil úžasně krátkou expozici hlavního hrdiny - beze slov, pomocí několika záběrů. V Adaptaci dosáhli podobného efektu jinými prostředky. Scenáristovo filmové „alter ego“ toho na sebe poví dost k tomu, aby bylo jasné, s jakým člověkem máme co do činění.
Zdá se to laciné, ale pro tenhle druh hrdiny je to geniální - pozornost není ničím tříštěna. Zůstává jen ten otravný hlas a neurózy...

A pak následuje trochu zmatečné střídání prostředí i času... natáčecí plac filmu Being John Malkovich (také Spike Jonze, 1999), respektive jeho reimaginace, Hollywood před 4 miliardami let (tak trochu WTF moment), luxusní restaurace a pracovní schůzka ohledně adaptace knihy Zloděj orchidejí (neurotický monolog included)...
A úryvek ze Zloděje orchidejí (asi?)... což vypadá na zajímavý mikropříběh, který bude uvnitř velkého příběhu o Charlie Kaufmanovi (filmové verzi skutečného Charlie Kaufmana, který vlastně nemá až tak moc společného s reálným Kaufmanem a... sakra!).
Najednou se tu prostě ukáže spousta dalších vrstev a těsně před dovršením 10 minut se objeví Kaufmanovo dvojče! WTF!

Chci říct, že tenhle film nebude jednoduchý. Ani Eternal Sunshine of the Spotless Mind nebyl jednoduchý a tohle bude zřejmě jízda na podobné vlně. Mystifikace vedle které budou Mňága - Happy End (Petr Zelenka, 1996) a Rok ďábla (Petr Zelenka, 2002) vypadat hodně realisticky.

Ale i přes jistou zmatenost a dojem nepřístupnosti (teď mě napadá, že i ten film je tak trochu neurotický!) je hrdina Charlie zajímavý. Diváka chtě nechtě zajímá, co se s ním stane. Jak si poradí s adaptací Zloděje orchidejí. Jak dopadne ta rozehraná scénka z knihy... A co je sakra s tím jeho bratrem!

Vlastně nevím, co od toho filmu čekat dál. To je tak trochu Kaufmanova obchodní značka - hraje si s divákem i příběhem. Mám snad i trochu obavu, zda film pochopím. Bojím se odhadovat, kam bude děj směřovat.
Ale přesto se chci podívat dál (při sledování jsem zapomněl na čas a přetáhl o pár minut). Jsem více než zvědavý.
Takže dobrá práce, Charlie (a Spikeu).

Rád bych poděkoval Sony Pictures Movies & Shows za umožnění sdílení tohoto videa.