Otázka vlivu

Před tím, než se pustím do úvahy, která mě vedla k napsání tohoto textu, neodpustím si odkaz na jednu teorii, která je relevantní k tématu.

Jedná se o tzv. efekt třetí osoby. Nejde o nic menšího, než o předpoklad (založený na pozorování), že lidé vnímají účinek působení médií na svoji osobu a jejich blízké jako minimální, zároveň ale přeceňují míru účinků na ostatní. Tento postoj (já a my se nenecháme ovlivnit tolik jako oni) následně vede k oslabování vlastní odolnosti.

Zjednodušeně by se tak dalo říct, že efekt třetí osoby je obdobou projekce vlastních špatných vlastností do někoho jiného.

Autorem studie The Third-person Effect in Communication z 80. let je Phillips Davison a je pozoruhodbné jak málo se právě o tomto tématu mluví. Snad i proto, že by tím lidé přiznali, že jsou vlastně docela snadno ovlivnitelní, i když dlouho tvrdili opak?

Oko světa

Jak už jsem dříve psal, střihač je ten, kdo vede divákovo oko a ukazuje mu to, na co by se měl soustředit. Má tak do značné míry moc nad tím, co divák smí vidět. Navíc viděné zasazuje do kontextu, čímž ovlivňuje obsah a významový přesah záběrů.

Vzato kolem a kolem, je práce s videozáznamem mocnou zbraní v rukách propagandy, pokud s ním někdo umí zacházet.

Pesimisté by možná řekli, že už se to ve velké míře děje a je to něco s čím se musí počítat, navíc oni televiznímu zpravodajství nevěří ani slovo (third-person effect jako vyšitý), ale pravda je naštěstí mnohem složitější a zdaleka ne tak krutá.

I když je střihač (ve spolupráci s redaktorem) schopný poměrně intenzivně působit na emoce diváků, dopad takového působení je většinou poměrně krátkodobý a rozhodně nejde o jediný faktor ovlivňující divácké postoje. Silné emoce (smutek a hněv jsou nejsnazší na vytvoření) sice zůstávají i dlouho poté, co příjemce zprávy zapomene na to, o čem přesně byla, ale k vytvoření emoční vazby je třeba dlouhodobějšího soustředěného působení.

Něčeho takového je ale v pluralitní demokratické společnosti těžké dosáhnout (totalitní režimy to mají snazší, zvláště když mají plnou kontrolu nad médii, jako se to děje například v Rusku) a zmatečné, vzájemně si protiřečící, signály pak vedou spíše ke znechucení politikou a zásadními tématy jako takovými, pokud u jedince nepřeváží potřeba se s nějakým ze zmíněných témat identifikovat.

seriál Family Guy

K takové identifikaci slouží agenda setting (zejména před volbami), ale i poté jsou nejvíce převažujícími emocemi rozpaky a zmatek, zvlášť pokud dotyčný jedinec nadále naráží na to, že si různé zprávy odporují a nelze tak zaujmout jednoznačné stanovisko.

Pokud je dost hloupý nebo pohodlný, zvolí si jedno hledisko a k tomu přilne. V ten moment s ním už propaganda jen tak nepohne – rozporné zprávy bude vnímat jako účelově lživé nebo dokonce jako útok na osobní názorovou integritu. V podstatě se bude jednat o fanatika.

Lidé s potřebou většího duševního rozhledu, vyžadující více informací k vytvoření názoru, jsou naopak frustrováni, protože i oni by rádi nalezli jedinečný pravdivý názor, ale jsou si vědomi absurdity takového požadavku. Dost často to pak končí rezignací nebo názorovou rozkolísaností. Nebo se z pohodlnosti rozhodnou patřit mezi fanatiky.

Zodpovědnost

Jako člověk pracující ve zpravodajství jsem si vědom odpovědnosti, kterou v takové situaci z hlediska vytváření informačního kontextu, mám.

Nejsem dokonalý – sem tam mi něco ulítne nebo si neodpustím malý skrytý žert (což je možná horší než prosté přehlédnutí), ale mám okolo sebe dost lidí, kteří se na moji práci dívají a poskytují mi silnou zpětnou vazbu. Občas s nimi třeba i nesouhlasím, ale zpravidla najdeme nějaký kompromis, aby byly zprávy, které pouštíme do světa maximálně názorově vyvážené a objektivní.

Jakkoliv je objektivita nedosažitelný ideál - přeci jen jsme stále jen obyčejní lidé s vlastními názory, emocemi a postoji. Spolupráce nám pomáhá omezit osobní výstřelky na minimum, ale přesto nejsme lepší v ničem jiném než v tom, že máme přístup k většímu množství informací než kolik může divácká veřejnost zpracovat, má-li se věnovat ještě něčemu jinému.

seriál The Newsroom

To důležité ale je, že se člověk snaží zachovat velkou míru pravdivosti toho, co zpracovává. Dokonce i ve chvíli, kdy mu to není zcela po chuti.
Je to značná odpovědnost a silný tlak, se kterým se lidé ve zpravodajství vyrovnávají různě. Někteří se nechají zlomit a raději jdou dělat jinou práci, někdo propadne alkoholu, cigaretám nebo dokonce drogám, jiný hledá úlevu v koníčcích, charitě nebo nezávazných vztazích. Je to ryze individuální, ale je nutné se s tou tenzí, která práci provází, nějak pracovat.
Jsou i lidé, kteří tu odpovědnost necítí, ale mnoho jsem jich nepoznal. Většinou na mě spíše působili dojmem, že před tím tlakem utekli do pohodlné ignorace. Namísto toho, aby řešili etiku vlastní práce, zabývají se povrchními záležitostmi, jež se jí týkají. Nic proti takové formě úniku.

I pro mě osobně je velmi těžké udržet si povědomí o vlastní morálce. Vím, kdo jsem, co cítím, jaké je mé úkoly za závazky. Vím, že je pro mě nepřijatelné ohnout pravdu tak, aby sloužila něčím zájmům (a děkuji Bohu, že jsem dosud nebyl postaven do situace, kdy bych to musel řešit).
Přesto je to vyčerpávající a nejednou jsem byl na hranici vyhoření.
Ale miluji svoji práci a chci ji dělat dál!

Kontrola

Je vlastně docela zvláštní, že se v mém okolí vyskytuje tak málo lidí, kteří by byli tak morálně pokřivení, aby chtěli manipulovat lidmi a nebo zneužít vliv, který mají. Vlastně osobně neznám žádného a přikládám to i tomu, že tenhle druh práce takové lidi až tak moc nepřitahuje.
Práce v PR agenturách, volebních týmech nebo přímo politice v tomhle přináší mnohem silnější benefity, pokud je člověk dost otrlý, aby mu nevadilo vnucovat lidem svoji vůli. Zpravodajství nese přílišné riziko, osobní vliv je ve srovnání s ním směšný a vlastně se tu ani nepohybuje dost peněz (v absolutním měřítku ano, ale jednotlivec, pokud není právě generální ředitel, z nich mnoho nevidí). Trochu smutné pro lidi, kteří tu pracují, ale pro obor jako takový je to výhoda (draze vykoupená).

Pochopitelně jsou i média, která shromažďují lidi s nižším morálním kreditem, ale tehdy se většinou jedná o fanatiky (takynovináři okolo alternativních „zpravodajských“ serverů) nebo velmi slušně zaplacené lidi s nízkým morálním kreditem (sem řadím i bulvární novináře ze společenských rubrik).
Nemám takové lidi rád, ale jsou asi nutným zlem. Daní za to, že máme demokracii, kde svůj hlas mají mít i lidé s pochybnou morálkou...

Myslím, že zdaleka nejdůležitější je, aby se člověk pohyboval v prostředí, kde mu jeho kolegové vždy připomenou, jaké jsou jeho povinnosti k sobě samému i lidem tam venku.
Pokušení může být velké a sám o sobě vím, že bych byl teoreticky schopen vytvářet značně zkreslený obraz reality, ale také vím, že tu jsou lidé, kteří by mě včas zastavili. Což je příjemný pocit – a zároveň závazek, protože to samé pro ně musím udělat já.

Díky tomu se těm pokušení vyhýbám mnohem snáze...

Romantické filmy

Nejsem nijak velký nadšenec osobních žebříčků, ale už jsem tu měl seznam oblíbených vánočních filmů, a když už mám 14. února čas (nemusím do práce ani právě nemám komu věnovat svůj čas), řekl jsem si, že by stálo za to dát dohromady nějaký seznam oblíbených romantických příběhů...

Nejde o objektivní hodnocení a u některých příběhů se dá diskutovat nakolik ještě jde o romantický příběh, ale i o tom osobní žebříčky jsou – podněcují debatu. Takže pokud máte vlastní seznam, nebojte se napsat komentář.

Na hromnice o den více

Groundhog Day (Harold Ramis, 1993) je klasický příběh o nápravě špatného charakteru a získání osudové lásky. V žánru romantické komedie ale dosud nebylo natočeno nic lepšího.

Bill Murray hraje jako o život a Andie MacDowell mu zdatně sekunduje... A člověk si musí položit otázku: Kdybych stále dokola prožíval ten samý den, jak by mě to změnilo? 

O Groundhog Day se poslední dobou hodně mluvilo v souvislosti s filmem Edge of Tomorrow (Doug Liman, 2014), ale i když je (zatím) poslední akční film Toma Cruise dost dobrý, s Hromnicemi srovnání nesnese. Vždyť, co je armáda Mimiců proti jednomu počasí předpovídajícímu svišti?

Jestřábí žena

Moje srdcovka. Donnerova Ladyhawke (1985) je další klasický příběh - milenci rozdělení kletbou. Rytíř Navarre (Rutger Hauer), který se v noci mění ve vlka, cestuje krajinou s věrným jestřábem – ve skutečnosti krásnou dívkou Isabeau (Michelle Pfeiffer), která je naopak člověkem pouze přes noc. Jeden bez druhého trpí, ale teprve pomoc mladého zloděje Gastona (Matthew Broderick) jim dovolí kletbu zlomit.

Scénu, kdy se oba milenci smí za úsvitu na okamžik spatřit (díky Gastonově vynalézavosti) mám hluboce zapsanou v paměti a neméně mě dostává skutečnost, že se oba hlavní protagonisté po většinu natáčení prakticky nesetkali a scéna, kdy zlomí kletbu, je tak jedním z prvních okamžiků, kdy se vidí tváří v tvář.

Věčný svit neposkvrněné mysli

Herec Jim Carrey není nejznámnější pro své vážné role, ale i kdyby za svůj život zvládl natočit pouze Truman Show (Peter Weir, 1998) a Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Michael Gondry, 2004), měl by místo v hereckém nebi jisté.

Věčný svit neposkvrněné mysli je zvláštní a silný film. Což je přesně to, co se dá od scénáristy Charlieho Kaufmana čekat... Popisuje příběh rozpadu i vzniku jedné osudové lásky a ukazuje, jak cenné mohou být vzpomínky, které bolí tak moc, že by je člověk nejraději vymazal.

Poprvé může film působit poněkud zmateně, ale opakované zhlédnutí odhalí, že se jedná o klenot. Sice nepatří mezi ty, které se pouští slečnám na rande, když je chce člověk dostat do správného rozpoložení, ale rozhodně zapůsobí na emoce... a i to je potřeba.

Terapie láskou

Na první pohled tuctový romantický film. Ale 8 nominací na Oscara (včetně scénáře, režie, i hereckého výkonu)?

Silver Linings Playbook (David O. Russell, 2012) okrajově zasahuje mezi taneční filmy, ale je i zdařilým pohledem do života lidí po nervovém zhroucení. Což byl hlavní důvod proč jsem na film šel do kina - recenze vypadaly příznivě a zdálo se, že nemá jít o lacinou slzopudnou zamilovanou limonádu... A vlastně jsem se ani moc nespletl.

Bradley Cooper i Jennifer Lawrence jsou zajímavý pár a své role hrají velmi dobře. Rozhodně byla radost sledovat jejich vzájemné potyčky a pološílené stavy... I postupnou cestu ke vzájemné důvěře.

Pokud by opravdu někdo váhal, co si večer ve dvojici pustit za film, aby nebyl příliš starý nebo artový, Terapie láskou rozhodně neurazí.

Město andělů

Ne, to opravdu není provokace. Viděl jsem Nebe nad Berlínem (Wim Wanders,  1987) a jsem si vědom toho, že City of Angels (Brad Silberling, 1998) postrádá Nicka Cavea i Petera Falka (zato má Nicolase Cage, což je děsivá představa), ale ten film je prostě mnohem vstřícnější k divákovi.

Pokud milujete básně, Berlín a cirkus, je Nebe nad Berlínem ten pravý artový film pro vás, ale jako odpočinkový romantický film je příliš náročný.

Oproti tomu, herecký rejstřík Nicolase Cage na roli anděla bohatě stačí a zbytek „herectví“ zvládne utáhnout Meg Ryan, na kterou se také mnohem lépe kouká... Základní prvky příběhu jsou podobné a romantika z filmu odkapává jako javorový sirup. Co víc si může člověk přát?

Je to zkrátka takové malé guilty pleasure...

A co další filmy?

Jistě, mohl bych zmínit i klasickou Casablancu (Michael Curtiz, 1942) nebo moderní A Good Year (Rirley Scott, 2006) – což mimochodem vůbec není špatný film, zvlášť pokud máte rádi víno – ale to bych se nikdy nedobral konce. Je spousta romantických filmů, které stojí za vidění, a to nejlepší je jejich objevování. Což ale platí pro všechny žánry...

A navíc si rád připravím pokračování na prvního Máje. ;-)

Vyvolení hrdinové

„Jsi čaroděj, Harry.“ – Harry Potter a Kámen mudrců (2001)

„Jsi sedmý syn sedmého syna.“ – Sedmý syn (2014)

„You are the One, Neo. You see, you may have spent the last few years looking for me, but I have spent my entire life looking for you.“ – The Matrix (1999)

a další...

Nedá se říct, že bych je neměl rád, ale je to už trochu únavné a příliš pohodlné. Hrdinové vyvolení osudem, děti proroctví, zázračně nadaní mladí lidé, kteří potřebovali jenom dostat šanci, aby se stali hrdiny a zachránili svět.

Pamatujete si ten čas, kdy hrdinové museli pro své vítězství dřít, obětovat se a složitě získávat důvěru těch, kdo jim mohli pomoci? Neměli nic jisté a když měli prohrát, nečekala v pozadí žádná věštba, která by jim vytrhla trn z paty. A pokud ano, nebyla garantovaná.

Barbaři a čarodějové

Barbar Conan (John Milius, 1982) není příběh o vyvoleném válečníkovi. Conan má vážný důvod nenávidět Thulsu, který mu zabil rodiče, ale stráví roky v otroctví, a místo toho, aby se soustředil jen na pomstu, snaží se prostě přežít. A když konečně dostane příležitost srovnat skóre, fatálně selže...

A co se stane pak? Dá se dohromady, o něco lépe se připraví a nakope tomu sviňákovi pr... no prostě, se mu to podaří. A pronese asi nejupřímnější modlitbu všech dob.

Je drsný, odhodlaný a nelítostný. Ale není předurčený osudem a musí zatraceně makat, aby neskončil jako hadí potrava.

Nebo v Princess Bride (Rob Reiner, 1987) – hlavní hrdina, i když to ve filmu není nijak přímo ukázané, strávil dlouhé roky sebezdokonalováním do té míry, že je schopný porazit zkušeného šermíře, který, podobně jako on, zasvětil dlouhé roky studiu boje. A přesto, když dojde na konečnou konfrontaci, je mu to k ničemu...

Když pomineme „Pravou lásku“, nemá žádné zvláštní schopnosti, jen je tak trpělivý... Což opakovaně dokazuje...

Proti těmto hrdinům stojí Harry Potter, Eragon, Neo... všichni ti, kteří ke svým schopnostem přišli bez větší námahy, stojí za nimi proroctví nebo nějaká mocná bytost a namísto toho, aby museli sami za sebe něco obětovat, se za ně obětují druzí.

I když jsou tyto příběhy zhusta zábavné, ztrácejí jedno ze zásadních poselství, které je pro diváky dost podstatné – za úspěchem stojí poctivá dřina a nezdolnost, nikoliv štěstí nebo předurčení.

Je to krásná iluze. Malý chlapec z pokojíku pod schody se ze dne na den stane boháčem, dostane do ruky celou škálu magických věcí a je natolik protekční, že i když fláká (či dokonce sabotuje) výuku na prominentní škole, nic se mu nemůže stát. Časem i on musí nést odpovědnost za vlastní osud, ale i tehdy zasáhne vyšší moc, aby obeť, kterou musí podstoupit, nebyla příliš velká.

Ve srovnání s Harry Potterem (určitě jste ho poznali) jsou Hermiona nebo Neville Longbottom opravdový hrdinský materiál – musejí na sobě pracovat a mají co ztratit...

Archetyp

Vyvolený hrdina je lákavý archetyp. Není svázán konvencemi, je něco víc než ostatní lidé, ale zároveň kvůli tomu nemusí udělat nic zásadního. Dokonce i v případě, že musí projít nějakým výcvikem, drží nad ním okolí ochrannou ruku, toleruje jeho selhání a je vždy jasné, že se spíš ohnou pravidla, než on sám.

Superhrdinové jsou takovým typickým zástupcem... dokonce i Bruce Wayne aka Batman dostal do vínku neskutečné bohatství, které mu zajistilo, že se nebude muset zabývat starostmi normálních smrtelníků. Nicméně je sympatické, že alespoň nějaký čas strávil tréninkem bojových umění.

Je logické, že to je lákavé. Nabízí to totiž východisko snadné cesty k úspěchu – tu si přeje každý z nás. Ale když vidíte někoho, kdo potil krev, byl opakovaně na kolenou ale pokaždé vstal... a uspěje přesto, že měl na počátku naprosto směšné šance, to je povznášející a inspirující. Ale zároveň to sami nechceme podstupovat a rádi bychom našli zkratku, která nás toho dlouhého a ponižujícího procesu ušetří.

I když je to laciná dobrodružná limonáda, mám rád film The Last Samurai (Edward Zwick, 2003).
Má v sobě esenci růstu k velkosti. 

Tam, kde se Vyvolení hrdinové pokoušejí dorůst do bot, které jim již někdo přichystal a jen naplňují předurčení, Poslední samuraj cílí spíše na nalézání vlastní nové cesty a je o těžkostech, které s sebou nese.

Když vidíte scénu v dešti, víte, že kapitán Algren má vůli dokázat mnohé, ale kromě té vůle (se opakovaně postavit poté, co byl seřezán), vlastně nic neukáže. Jen získá zlomek respektu. A musí dokázat mnohem víc než dojde ke zkoušce, kterou prokáže svoji hodnotu. To je silný motiv, protože je na té cestě, i přes (zanedbatelnou) existující podporu okolí, sám a nemá jistotu, že uspěje. Je dokonce opakovaně ponižován, ale přesto se nevzdá.

To neznamená, že bych neměl rád i hrdiny dané předurčením, ale není to vzor, se kterým bych se dokázal ztotožnit.
Luke Skywalker ze Star Wars nebyl prototyp borce, kterým bych chtěl být. Vždy jím byl Han Solo – bez Síly, ale zato zatraceně zkušený pašerák, který získá srdce princezny!

Naštěstí se ten motiv Vyvoleného podaří trochu rozrušit v epizodě Empire Strikes Back (Irvin Kershner, 1980), kde Luke, přesvědčený o dostatečnosti vlastního výcviku, vyrazí do boje. A v kterémkoliv jiném podobném filmu by nejspíš i částečně uspěl, jenže tady si s ním Darth Vader hraje jako kočka s myší a mladý Skywalker přežije jen díky sentimentu Sithského lorda.

Hledejte hrdiny

Proč o tom píšu? No, není to samoúčelné... 

Tohle je téma, o kterém se rád bavím a hledám další a další příklady. Porovnávání hrdinských archetypů je takový můj koníček.
Takže budu rád za vaše připomínky v komentářích, ale ještě raději budu, když tohle téma vytáhnete až mě někde potkáte (u některých čtenářů je to pravděpodobné) a můžeme si i docela dlouze pohovořit. Pravděpodobně mě váš názor bude zajímat.

Dokonce jsem vědomě některé své poznatky a názory lehce generalizoval a protože nic není černobílé, očekávám, že mi to tak trochu vpálíte zpět a vysvětlíte mi proč se mýlím.

Rukopis Davida Finchera

Pokud milujete Finchera tak, jako já, nesmíte tohle video minout. Občas rozebírám Nolana a opájím se Aronofskym, ale Fincher má v mém srdci zvláštní místo. Už od chvíle, kdy jsem viděl Se7en (1995) a The Game (1997).

Fight Club a další filmy nejsou o nic méně úžasné, ale tyhle dva pro mě jsou jako vzpomínka na první zamilovanost.

(s českými titulky zde)

Některé Fincherovy výroky:

„People will say, "There are a million ways to shoot a scene", but I don't think so. I think there're two, maybe. And the other one is wrong.“

„I have a philosophy about the two extremes of filmmaking. The first is the "Kubrick way," where you're at the end of an alley in which four guys are kicking the shit out of a wino. Hopefully, the audience members will know that such a scenario is morally wrong, even though it's not presented as if the viewer is the one being beaten up; it's more as if you're witnessing an event. Inversely, there's the "Spielberg way," where you're dropped into the middle of the action and you're going to live the experience vicariously - not only through what's happening, but through the emotional flow of what people are saying. It's a much more involved style. I find myself attracted to both styles at different times, but mostly I'm interested in just presenting something and letting people decide for themselves what they want to look at.“

Zatuchlé pelíšky

Za tohle mě nebudete mít rádi. Ale kdybych psal jen věci, které jsou nekonfliktní a všem se líbí, byla by to ukrutná nuda. Navíc někdo musí přerušit tu spirálu mlčení.

Už pěknou řádku let je film Pelíšky (Jan Hřebejk, 1999) klasikou a evergreenem českých domácností. Hlavně okolo Vánoc, kdy se hojně citují dialogy a hlášky jednotlivých postav...

Nejinak tomu bylo i u nás doma, když jsem pobýval u rodičů (táta si Pelíšky pustil na satelitu - na slovenské Markíze, aby měl den náskok).

Nevím jak to máte vy, ale mě osobně velmi obtěžuje, když u filmu někdo setrvale mluví a prozrazuje zápletky, dialogy a pointy vtipů (jakkoliv jsou notoricky známé). Sám se to snažím nedělat a podobné společnosti se raději vyhýbám.

U letošních Pelíšků tenhle nešvar, díky mé rodině, vykulminoval v extrémní pocit trapnosti a já nejednou nedokázal jen tak sedět a bavit se, ale začal jsem dělat to, čemu se věnuji, když je film výrazně špatný nebo nudný – začal jsem ho analyzovat.

Pelíšky jsou dobře natočený film. Hřebejk nijak nepodcenil řemeslnou část a herecké výkony jsou i na české poměry nadprůměrné. V tomhle můžu filmu jen stěží něco vyčítat.

Stejně tak hudba - Slunečný hrob byl nadčasovou klasikou ještě před premiérou filmu a popularizace písni nijak neubrala na kvalitě.

Co mě ale trápí je děj a postavy.

Po zhlédnutí filmu jsem měl neodbytný pocit, že se vlastně nic nestalo... Přinejmenším v tom smyslu, že žádná z postav, které sledujeme, není hybatelem děje. Pouze reagují na okolní situaci a generují hlášky a gagy.

Příběh tak sestává z řady volně souvisejících skečů, ale neřeší nic zásadního.

Jistě, jednotlivé scénky jsou kvalitně zahrané, funguje jim načasování a je znát, že i herci se bavili, ale prostě tu chybí děj.

Což je zcela legitimní námitka, i když mi již bylo oponováno, že o ten přeci nejde. Hlavně, že to je zábava – a lidi se chtějí hlavně bavit, ne řešit problémy... Meh!

Aby toho nebylo málo, žádná z postav neprojde nijak zásadním vývojem. A když, tak pouze vnějším a zdánlivým.

Typickým příkladem je Jindřich Kraus (Jiří Kodet) – postava frustrovaného válečného invalidy a penzisty, který šikanuje vlastní ženu i dceru, protože není spokojený s tím, že nemá syna. Nakonec svoji ženu úspěšně utýrá (čemu se na tom lidé smějí, je mi trochu záhadou) a ukáže se, že bez její pomoci je úplně ztracený.

Zdánlivě se pak uklidní, protože je odkázán na pomoc té dcery, kterou dříve opovrhoval (což ale vychází spíše z nutnosti, nikoliv z vnitřní proměny), a pookřeje teprve až tehdy, když narazí na malého Péťu, na kterém může realizovat svoji touhu po výchově syna.

Mezi Krausem na počátku filmu a na jeho konci není valný rozdíl. Jen v určitém bodě dostal to co chtěl, a tak už dal pokoj.

Podobně je na tom Šebek (Miroslav Donutil), jehož „proměna“ přijde až s invazí vojsk Varšavské smlouvy a spočívá zejména v tom, že se pokusí o sebevraždu. A i to vyznívá spíše jako žert než jako důsledek vnitřního přerodu a pocitu zrady, který prožívá důstojník Československé lidové armády.

Je to sice hezká spojnice s „pokusy o sebevraždu“ jeho syna Michala (Opravdu to s ním nikdo neřešil? Proč ho nevzali k psychologovi?), ale stále jde o výstřelek, nikoliv o charakter postavy – na to je to příliš izolované.

Postava učitelky pak Evy Holubové nijak neřeší, že si bere známého cholerika a tyrana (koneckonců, od své sestry musela vědět, jaký je) po velmi krátké známosti, Jindřiška se vyspí s Elienem prostě proto, že má rodiče v Americe a vypadá víc cool...

Pelíšky jsou ve skutečnosti nabité malými příběhy a lidskými tragédiemi, které ale obchází a staví okolo nich bariéru humoru. Ale není to ten silný humor, který zároveň donutí k zamyšlení – je to estráda lidské malosti, které se můžeme smát a ukazovat na ni prstem, protože: „Mámo, podívej jak ten Kodet nadává na bolševiky a Donutil hraje komunistického blbečka. Ha ha ha!“

Dostáváme se tak do pozice studentů naslouchajících příběhu policisty (Miroslav Kaman) o muži s koženou brašnou. Ve skutečnosti tragédie a něco, co by nás mělo vzburcovat, ale nikdo nehne ani brvou.

Přes to všechno nejsou pelíšky špatný film. Jen silně nadhodnocený.

Pokud můj názor někoho uráží, tak... tak je to dobře. Omlouvat se nebudu. Hodnoty je třeba opakovaně zpochybňovat a vést o nich debatu.

You're gonna carry that weight...

Nemám rád anime.

Tedy, mám, ale ne tolik, abych ho cíleně vyhledával a byl nějak nadšený z Miyazakiho filmových děl (i když už jsem jich také pár viděl). Ale několika klasickým příběhům jsem se nedokázal vyhnout a rád se k nim jednou za čas vracím.

Elfen Lied (2004)

Třináctidílný seriál, kterým jsem s anime začínal.

Přiznávám, že mě zaujala nahota a krev, která dominuje prvním minutám úvodního dílu, ale postupně se ukázalo, že jde o mnohem víc... ale je těžké to popsat. 

Ve skutečnosti je to příběh o pomstě, důležitost rodiny, romantice, strachu... Japonské vypravěčství je zásadně jiné než to evropské a tady je to hodně znát. A navzdory názvu, v seriálu nejde o elfy... ;-)

Dodnes mi naskočí husí kůže, když slyším úvodní píseň Lilium...

Ergo Proxy (2006)

Jedno z posledních anime, které jsem viděl. Tentokrát to bylo na doporučení a prvních několik dílů jsem opravdu netušil, co si o seriálu myslet. Neurčitá postapokalyptická sci-fi s velkou příměsí moderní filosofie a goth hlavní hrdinkou?

Jenže zdání klame. Když se po několika dílech naplno projeví, kdo je tajemný Vincent Law a kdo jsou Proxy, příběh dostane ostré tempo a smažou se i rozdíly mezi dobrem a zlem (v anime tradičně mlhavé).

Mytologie a filosofie v příběhu jsou trochu šroubované, ale rozhodně stojí za pozornost. Možná i proto, že příběhů, které nechávají prostor interpretacím, není zdaleka tolik, kolik by si diváci zasloužili.

Full Metal Panic! (2002)

Roztomilá kombinace středoškolské romantiky, humoru, mecha a military. Tohle je tak trochu úlet a i přes nespornou zábavnost si netroufám FMP považovat za bůhvíjak originální nebo přelomové anime. Ale když na to přijde, občas je důležité se i jen tak nezávazně pobavit - a to v případě mladistvého seržanta Sagary, který má za úkol ochránit šestnáctiletou Kaname, opravdu funguje (koneckonců, který jiný hrdina by vyhodil do vzduchu svoji skříňku v šatně, když zjistí, že mu do ní někdo hodil milostné psaníčko?).

Zejména druhá série FMP Fumoffu pak hýří vtipnými momenty a spolehlivě pobaví.

Black Lagoon (2006)

Drsná gangsterka se spoustou střelby, pirátů, neonacistů, ruských agentů, teroristů, alkoholu, drog a... zmínil jsem střelbu? Vlastně není příliš o čem psát – tam kde jiná anime sází na neobvyklé nápady a silný přesah, Black Lagoon je poctou akčnímu žánru (a Tarantinovi).

Speciální pozornost si u mě seriál vysloužil i říznou úvodní znělkou a sexy pistolnicí Levi ( nebo Revy - ach ti Japonci a jejich nerozlišování R/L).

Cowboy Bebop (1998)

Pro mě pomyslný vrchol všech příběhů – a vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem se dnes do psaní o anime vůbec dal.
Pokud bych měl v životě vidět jen jedno jediné anime, ani na chvíli bych neváhal. Nejen kvůli příběhu, který mě hluboce ovlivnil, ale i kvůli hudbě a zpracování jednotlivých epizod.

O Soundtracku by se dalo mluvit hodiny a když jsem váhal, kterou z mnoha skladeb nabídnout k ukázce, seznal jsem, že nejsem s to nějakou upřednostnit. Takže jsem si řekl, že prostě vyberu desátou od konce mezi těmi, které jsem si v poslední době pouštěl na YouTube – Too Good Too Bad.

Epizody se pak odkazují na zásadní kultovní díla populární kultury (ať už jde o drobné narážky nebo o reinscenaci bojových scén). Třeba úplně první epizoda se opakovaně odkazuje a Rodriguezův film Desperado (podobou hlavního antagonisty a přestřelkou v baru).

A pak jsou tu citáty a hluboké myšlenky... má je takřka každý seriál, ale v případě Cowboye Bebopa ve mně nějak silněji rezonují...

Spike: Look at my eyes, Faye. One of them is a fake because I lost it in an accident. Since then, I've been seeing the past in one eye and the present in the other. So, I thought I could only see patches of reality, never the whole picture. I felt like I was watching a dream I could never wake up from. Before I knew it, the dream was over.

Zpravodajské hodnoty

Tenhle zápis bude nošením sov do Athén, ale neodpustím si jeho napsání. Už jen proto, že to pro mě je jistá forma opakování a učení se na zkoušky na vysoké škole.

autor: Stefano Corso

Během studia se mi dostala do rukou kniha Understanding News (J. Hartley), ze které jsem měl za úkol přečíst především kapitolu věnující se tzv. zpravodajským hodnotám (news values), což je soubor podmínek (znaků), které rozhodují o tom, zda se nějaká událost stane či nestane zprávou (tedy, zda se objeví v médiích).

John Hartley vychází především ze studie Johana Galtunga a Marie Rugeové z roku 1965, ale samotný pojem pochází od Waltera Lipmanna (z jeho studie z roku 1922).

Obvyklou (a v mnoha ohledech oprávněnou) kritkou studie Galtung-Rugeová je fakt, že svoji práci založili pouze na analýze norského zahraničního zpravodajství (a způsobu, jakým mapovalo světové události). Stále sice vycházeli z Lipmanna, ale závěry, ke kterým došli, nemusí plně reflektovat znaky (hodnoty) v jiných zemích.

Navzdory tomu je jejich studie nejčastěji citovanou prací, která se zpravodajským hodnotám věnuje.

Konkrétní zpravodajské hodnoty

Frekvence

Událost zaujímá nějaký prostor v čase. K tomu, aby se dostala do médií je ale třeba, aby její trvání bylo zhruba stejné, jako je frekvence (periodicita) toho kterého konkrétního média.

Dlouhodobé společenské trendy se jen tak nedostanou do denního zpravodajství, naopak události jako například jednorázové demonstrace či stávky už se mezi novinky protlačí snadněji.

A naopak, jednotlivá událost zabírající krátký časový úsek má problém zaujmout místo v měsíčním magazínu.

Práh

Intenzita události. Je-li  například regionálního charakteru, nemusí vůbec proniknout do celostátních médií – pokud ovšem nemá výrazně větší intenzitu nebo se nevztahuje k události, která už sama o sobě velkou intenzitu má.
Hartley jako příklad uvádí vraždu Johna Lennona, kdy se do hlavního zpravodajství dostaly i informace o jeho fanoušcích, kteří museli vyhledat pomoc terapeutů, aby se smířili se smrtí oblíbence. V našich podmínkách můžeme vzpomenout na leteckou nehodu v Jaroslavli, kdy se v médiích objevovaly zprávy i o malých lokálních tryznách a minutě ticha na jinak mediálně nezajímavých hokejových utkáních

Jednoznačnost
Svět kolem nás je komplikovaný a je velmi obtížné jej popsat několika krátkými větami. Narážel jsem na to už v jednom z předchozích zápisů (který se nyní zdá být o něco méně aktuální a informovaný).
Jenže pro potřeby zpravodajství je třeba, aby zpráva nevyžadovala složité vysvětlování. Může být komplikovaná, ale měla by nabízet jen omezené množství výkladů – respektive by nemělo dojít k zaměnitelnosti obsahu zprávy.
Což zpravodajství odlišuje od beletrie - v té se naopak obraznost a mnohoznačnost většinou hodnotí jako kladný rys.

autor: David All

Smysluplnost
Je asi pochopitelné, že pro českého diváka je zpráva o velkolepých náboženských oslavách v Thajsku podstatně méně zajímavá než událost menšího rozsahu někde v Belgii.
Smysluplnost zprávy je často podmíněna kulturně (etnicky), ale není to jediné měřítko. Noviny, které se zaměřují na zprávy o ekonomice (a tomu bude odpovídat i skladba jejich čtenářů), se sotva budou zabývat kulturou. A vice versa.
Pro diváka/čtenáře je rozhodující především to, aby si dokázal událost zasadit do nějakého rámce – aby pro něj měla smysl.

Souznění
Je to tak. Pro to, aby se událost stala zprávou, je důležité i to, aby souzněla s očekáváním těch, pro které je určena. Haló noviny budou sotva informovat o úspěších českých pravicových politiků, konzervativní média budou velmi opatrná (strohá) v pokrývání pochodu LGBT komunity, demokratický tisk nebude přejímat zprávy agentury Rusko dnes v nezměněné podobě.
Očekávání do značné míry předurčuje charakter zprávy.

Což mimochodem značně ztěžuje práci veřejnoprávním médiím – nelze se zavděčit všem a lidé sledující televizi či rozhlas předpokládají, že tato média by měla souznít s jejich viděním světa. A je pro ně velkým problémem, pokud to tak není.
Nakolik je to chyba těchto médií (zda plní dobře svoji povinnost objektivity a vyváženosti) a nakolik jsou na vině neoprávněná očekávání lidí, je na delší a poměrně komplikovanou debatu, kterou bych zde nerad vedl.

Překvapivost
Nečekané události jsou zpravodajsky hodnotnější než ty dlouhodobě očekávané. Náhlá úmrtí, neštěstí, vítězství outsiderů – to všechno v lidech vytváří hlad po informacích a smyslem médií je ten hlad utišit.
Tahle hodnota prostě není nijak překvapivá... :)

Kontinuita

zdroj

Zpravodajství o událostech má setrvačnost. Zejména tehdy, když existuje nějaký vývoj, který lze sledovat (nebo alespoň šance, že k nějakému vývoji dojde).
Funguje to pochopitelně i dlouhodobě a zpětně. Pokud televize před rokem informovala o nějaké kauze a teprve nyní došlo k nějakému posunu (třeba zahájení soudního přelíčení), pravděpodobně tuto informaci zařadí mezi aktuální zprávy.

Kompozice
Zpravodajství musí být pestré a různorodé. Občas proto nějakou událost kvalifikuje i jen to, že je třeba naplnit příslušnou rubriku. Není na tom nic špatného, bylo by nežádoucí, aby se v novinách psalo pouze o jedné kauze, ale už se nevěnoval prostor jiným informacím.

Zmínky o elitních národech
Zprávy o Rusku, Spojených státech, Evropské unii (a podobně) mají ve zpravodajství prioritu před událostmi z menších a/nebo vzdálených zemí.
Záplavy a sesuvy půdy v Bolívii s desítkami mrtvých nemusí získat zdaleka takový mediální prostor jako sněhová bouře v Kanadě s několika málo zraněnými a nějakými škodami na majetku.

A opět – nejde o to, zda to je nebo není špatně, jde jen o jeden z mnoha faktorů, které se podílejí na zpravodajské hodnotě zprávy.

Zmínky o elitních osobách
To asi taky není překvapivé. Když došlo na ALS Ice Bucket Challenge, zásadní podíl na tom, že se celá záležitost stala tolik diskutovanou a objevila se i v médiích, měla skutečnost, že se zapojily celebrity. Já sám jsem ji zaregistroval až ve chvíli, kdy se ke mně dostalo video od Billa Gatese.
Jak píše Hartley: Koho zajímá, jak si utírám nos, když se můžu podívat na to, jak to dělá Rod Stewart?

Personalizace
Mnohem snáze se informuje o událostech, které lze nějak spojit s konkrétní osobou. Proto jsou vlády identifikovány na základě svých premiérů (Topolánkova vláda, Sobotkova vláda) státy na základě svých čelních představitelů (Putin je Ruská federace, Obama jsou Spojené státy).
Cílem je snadná identifikace stran, i když to znamená jisté zkreslení a omezení informační hodnoty. Personalizace do jisté míry souvisí s Jednoznačností.

Dalo by se dokonce uvažovat o tom, že právě tady je příčina snahy dát kauzám nějaké jednoznačné označení. Třeba Watergate....

autor: Charles Atkeison

Negativita
Nejlepší zprávy jsou špatné zprávy.
Právě u negativity bych se rád na chvíli pozastavil. Když jsem dohledával a ověřoval informace o zpravodajských hodnotách, abych nečerpal jen z toho, co jsem se dozvěděl ve škole, několikrát se mi mezi referencemi objevilo i jméno Jürgen Wilke. Tento německý teoretik médii se právě negativitě v rámci zpravodajských hodnot, poměrně dost věnoval a mimo jiné zmínil, že drtivá většina negativních zpráv sdílí následující znaky:
Jsou krátkodobé, náhlé (překvapivé), jednoznačné (lidé se na negativitě shodnou snáze než na pozitivním významu) a jsou v souladu s očekáváními příjemců zprávy.

V rámci probírání tématu ve škole jsme pak ještě vypíchli ještě jednu hodnotu.

Exkluzivita
Exkluzivní zpráva je něco, o čem editoři zpravodajství za dlouhých nocí sní. I ve chvíli, kdy se proklamují kvalitativní měřítka, je kvantita něčím toužebně očekávaným – a toho se nejsnáze dosáhne nabídnutím exkluzivního obsahu.

Všechno je jinak

Než začneme z výše uvedeného souhrnu něco usuzovat o médiích, je potřeba si připomenout, že to je výsledek výzkumu, který sledoval pouze norské zahraniční zpravodajství. Ale to by ještě tolik nevadilo.
Mnohem zásadnější je, že žádná studie nemůže plnohodnotně popsat proces výběru událostí pro zpravodajské zpracování pouze skrze pozorování vnějších projevů.

Ano – lze usoudit na nějaké společné znaky, ale bez přímé komunikace s lidmi, kteří výběr provádějí, nejde o něco, co by plnohodnotně odráželo realitu.
Navíc, lidé, kteří zprávy vybírají, toto málokdy dělají na základě nějakých vědomých pravidel nebo pouček. Zpravidla jde o souhrn letitých zkušeností, obtíženě ověřitelných (občas i mylných) předpokladů o vkusu čtenářů (diváků, posluchačů) a osobních preferencí. A to je něco, co se jen velmi těžko sjednotí do jedné studie.

Neznamená to ovšem, že by Galtung a Rugeová udělali zbytečnou práci. Jako nástroj k pochopení, proč velká zpravodajská média vypadají tak jak vypadají, jejich studie funguje dostatečně. I když dnes už možná jde o jistý druh sebenaplňujícího se proroctví.

Nicméně – v dnešní době internetu a sociálních sítí, kdy mají lidé přístup k ohromnému množství informací (ověřených i neověřených) jsou tradiční zpravodajské hodnoty již trochu překonané. Média jsou stále ještě důležitá (i když je žádoucí jejich vývoj a přizpůsobení se novým podmínkám), aby zajistila vytřídění a interpretaci nejzásadnějších událostí, ale vývoj podle všeho směřuje k mnohem úžeji zaměřenému poskytování zpravodajství – takříkajíc „na klíč“.