Není mrtvý, jenom spí.

Ještě v lednu jsem si sliboval, jak budu pravidelně a poctivě psát alespoň 3 články měsíčně. Už únor příliš nevyšel (důvody jsem zmiňoval dříve) a květen i červen dopadly prachbídně.

Člověk zkrátka míní, ale osud mění...

Faktem je, že události posledních měsíců mě pracovně vytěžovaly víc než dost.

V tuhle chvíli běží dva ozbrojené konflikty (v Izraeli a na Ukrajině), máme tu dvě letecké nehody obestřené záhadami (shodou okolností obě souvisí s Malaysia Airlines) a nedávno nám zase začala řádit Ebola.

Zahraniční zpravodajství člověka nenechá chvíli spát. Ale vlastně by mě to i bavilo (držet prst na tepu doby), kdybych tím netrávil tolik času, že se domů chodím maximálně najíst, vysprchovat a upadnout do komatu.

Byl jsem i na krátké dovolené.
Jachtou po Baltu.

V takové situaci člověku nezbývají síly na psaní článků, které předpokládají alespoň minimální dohledávání  a ověřování informací...

Ale žádný strach!

Po prázdninách by mělo být vše zase v pořádku.

Plánuji se vrátit k článkům o vlogování a zakončit je (prakticky zaměřeným) třetím dílem, který bych rád doplnil o vlastní videoexperiment. K tomu se mi snad podaří přizvat někoho z Triumvirátu, když už jsem jim pomáhal s jejich prvními vlogy. 

Také zvažuji, že oslovím některé z českých a zahraničních vlogerů s žádostí o rady a postřehy, které bych mohl předat dál.

Pokračovat bude i projekt 10 minut, na který jsem dostal několik málo tipů a též bych rád pohnul se souborem článků o Autorských sestřizích, týkajících celé čtveřice filmů o Vetřelcích (s důrazem na třetí díl).

Pokud bude čas a nálada, nejspíš se také vrátím k Pokročilým formám střihu a přinejmenším zrediguji jejich formu a obsah tak, aby byly snáze pochopitelné – a třeba mě napadne i téma na nový článek, kterým bych tu třináctku doplnil.

Tomu, že bych konečně dokoukal Intoleranci a pokračoval v Archiváři, příliš nevěřím, ale pořád to cítím jako takový nemalý dluh...

Je prostě co dělat a nebojím se, že bych neměl o čem psát... jenže teď, k velké smůle tohoto blogu, píšu něco trochu jiného. A to něco je povídka do literární soutěže, jíž vyhlásil výše zmíněný Triumvirát. A to mi bohužel zabírá další čas (dokonce kvůli tomu chodím pozdě spát a vynechávám jídla, abych mohl zjistit, že další napsaná pasáž nefunguje a je třeba ji smazat). A uzávěrka se blíží.

Takže odpočívejte, dívejte se na filmy (třeba až bude pršet) a já se v září zase pustím do práce. ;-)

10 minut - The Station Agent

Přednosta (Thomas McCarthy, 2003) bylo jedno z prvních doporučení pro 10 minutový projekt, které jsem dostal - přesto mi trvalo dlouho než jsem se odvážil o něm napsat.

Není to proto, že by The Station Agent byl špatný film – podle úvodu i ohlasů (a nominací na různé ceny) je tomu právě naopak - jenže navzdory všemu je jeho expozice tak nějak standardně dobrá. V tom nejlepším slova smyslu – vše v ní funguje jak má, hlavní postava je přesvědčivě a poutavě podaná, zápletka nepůsobí násilně, ale... Je to prostě jen dobrá práce.

Což je paradoxní, protože to není zdaleka tak obvyklé v době, kdy se o valné části filmové produkce dá směle říct, že jde o fušeřinu. Je poznat, že si McCarthy dal opravdu záležet a šlo o jeho milovaný projekt (koneckonců s ním na festivalu Sundance úspěšně debutoval a hlavní postavy napsal přímo pro konkrétní herce), ale osobně jsem neměl pocit ničeho jiného než dobře zvládnutého řemesla.

Což – znovu opakuji – je dnes unikát, ale zároveň trochu škoda. V jiné konkurenci by Přednosta úplně zapadl (stále hovořím o úvodních deseti minutách).

Pro současného diváka je asi nejpoutavější fakt, že v hlavní roli figuruje Peter Dinklage (no jo, Tyrion Lannister), pro kterého byl tento snímek průlomem (3 filmové ceny a dalších 8 nominací) a otevřel mu tak dveře k větším rolím.
A právě jemu je věnována expozice - tedy, jemu a vlakům, protože ty jsou pro Finbara McBridea, jehož Peter představuje, životní vášní (podobně jako pro spoustu lidí po celém světě - i když mám dojem, že pro Američany obzvlášť - představují pro ně důležitý motiv z jejich krátké historie).

Hned zkraje se s Finbarem setkáváme na střeše domu, kde bydlí a odkud ráno pozoruje vlaky na nedaleké trati (možná dokonce seřadišti). Trochu zachmuřený, s cigaretou a kapesními hodinkami (tolik typickými pro průvodčí).
Celých 5 minut pak sledujeme úryvky z jeho běžného pracovního dne – vyzvedávání souseda a společnou cestu do práce (krámku s železničními modely, který je v přízemí stejného domu, kde oba bydlí), pohledy  a komentáře „normálních“ lidí stran Finbarova trpasličího vzrůstu a nakonec (zřejmě pravidelný) promítací sraz s dalšími vlakovými nadšenci.

Tím vším McBride proplouvá se stoickým klidem člověka milujícího svoji rutinu a samotu, která je mu útočištěm před lidmi „tam venku“.
Komentáře dětí na hřišti ignoruje, stejně jako trapné situace v samoobsluze nebo pohledy zákazníků v krámku.
Pohled očí naznačuje únavu a rezignaci...

Je na místě přiznat, že tahle pasáž je skvěle zahraná a ten, kdo by čekal předzvěst sarkastického Tyriona, záhy zjistí, že Dinklageův herecký repertoár je mnohem širší. Takže navzdory tomu, že tahle charakterová poloha není nijak překvapivá, není nuda ji sledovat.

Jen co tato 5 minutová pasáž skončí, přijde ve Finbarově životě zásadní změna – jeho přítel, kolega a zároveň majitel krámku, kde oba pracují, zemře (což proběhne velmi kultivovaně, což musím ocenit) a hrdina se ocitne v advokátní kanceláři, kde se řeší poslední vůle.
Podle ní je dědicem staré železniční zastávky v New Jersey – nepoužívané a opuštěné, nicméně je to náhle to jediné, co McBrideovi zůstalo, takže vezme pár zavazadel a vydá se pěšky do nového domova.
Podél železniční trati, jak jinak.

Zbytek desetiminutovky je zasvěcený první noci ve stanici (což je vlastně malý domek přednosty stanice) a rannímu setkání u stánku se zmrzlinou (kávou?) o kterém ale psát nebudu, protože bych už překročil vymezený limit - nicméně jde o slibnou pasáž protože konečně dojde ke konfrontaci s okolním světem a možná i konfliktu.

Jak už jsem napsal, film podle svého úvodu nepůsobí nijak závratně.
Zvládnuté řemeslo, zajímavý herec v hlavní roli (to bude asi největší tahák) a náznak příběhu, který neurazí, zato dost možná pohladí na duši. Ideální festivalový film, který si snadno získá diváky.
Neočekával bych zásadní dramatické zvraty, vyhrocené konflikty nebo nekorektní humor – což je vlastně dobře. Je to opravdu odpočinkový pozitivní film. Jeden z těch, které si člověk jednou za čas pustí a možná si i dojatě popláče.

Ale opět soudím jen podle prvních deseti minut a teď, když mám konečně napsáno, se rád podívám i na zbytek, protože jsem zvědavý. Což znamená, že Thomas McCarthy svých deset minut zvládl dobře využít. Snad nebudu zklamaný.


Viděli jste? Zajímá vás? Máte nějaký tip na co bych se měl podívat dál?

Autorské sestřihy - Apocalypse Now

Apokalypsa je zvláštní film... Tak zvláštní, že zanechává v divácích nesmazatelný otisk jako olejovou skvrnu na mořské hladině naší duše, a nutí k přemýšlení o samé podstatě šílenství ještě dlouho po zhlédnutí...

Magická snová atmosféra je filmu vlastní od prvního záběru na větrák v Saigonu, až po peklo v Kurtzově táboře na samém závěru - a i když většina lidí má Apokalypsu  spojenou především s citátem o vůni napalmu po ránu, je nutno říct, že to je ještě ta příčetnější část filmu...

Apoclaypse Now existuje v několika verzích: 

První byl experimentální (a nehotový), více než 5 hodin dlouhý, sestřih promítaný pouze na XXXII. filmovém festivalu v Cannes, za který obdržel Zlatou palmu. Tu mimochodem obdržel spolu s německým filmem Plechový bubínek (Volker Schlöndorff, 1979), což údajně vyvolalo vlnu nevole u publika přítomného slavnostnímu vyhlášení.
Jedná se mimochodem o první (a pokud zatím vím, tak jediný) film, který toto ocenění získal, aniž by byl dokončený.

Festivalová verze neměla úvodní ani závěrečné titulky - naproti tomu se zde údajně objevily scény a záběry, které nejsou dostupné ani v režisérské Redux verzi. Bohužel je v této podobě film prakticky nesehnatelný.

Do kin pak šel 147 minut dlouhý střih, který se také většinou objevuje při vysílání v televizi (zpravidla v pozdních nočních hodinách - s ohledem na délku, téma a vyznění filmu).

Ani v tomto případě nejsou přítomny úvodní titulky, ale verze je doplněna o logo studia Paramount, které se objevuje před samým začátkem.

Konec pak nabízí tři alternativní možnosti závěrečných titulků: klasický bílý text na černém pozadí, podehraný hudbou (což je varianta preferovaná i Coppolou) a byla v kinech použita u novějších 70mm kopií filmu.

Druhou možností, typickou pro starší varianty „sedmdesátek“ je pouze krátký copyright na konci - klasické titulky zde jinak nejsou... A nakonec - verze pro 35mm, kde jdou titulky přes apokalyptické záběry z destrukce Kurtzova tábora (což byla vlastně likvidace skutečných kulis v plamenech).
Tato varianta byla původním Coppolovým plánem, ale už v době natáčení se jí vzdal a dal přednost prostému textu. Záběry však i tak byly natočeny, protože to byl nejlevnější způsob, jak odstranit pozůstatky filmování, jak si přála filipínská vláda.

Skutečná potíž je, že o výše zmíněném sestřihu toho vím jen velmi málo. Jediná verze filmu, kterou jsem kdy viděl vcelku je Redux - krátkou oficiální verzi znám jen z útržků zahlédnutých v televizi a nestálo mi za to ji shánět, protože bych sotva viděl něco nového. Pravděpodobně by mě spíše rušilo očekávání známých scén...

V čem je tedy Redux lepší a jiný - alespoň podle většiny zdrojů?

Předně, je o více než 45 minut delší. To málokdy samo o sobě bývá výhoda, zvlášť když se stopáž vyšplhá na závratných 194 minut, ale v tomto případě se nejedná o samoúčelné průtahy, ale o scény a záběry prohlubující poselství filmu i charakter postav.
Navíc, Apokalypse rozvláčné tempo sluší - prohlubuje plíživé šílenství postupující s každou další mílí cesty po řece... Jak někdo napsal: „Tohle není film o Vietnamu, tohle je Vietnam.“

Asi nejlépe se změna vyznění demonstruje na případu podplukovníka Kilgorea.
V klasické verzi se nám představí pouze jako magor do surfování, Wagnera a vůně napalmu, v Redux verzi se ale Bill Kilgore zároveň stará o zraněné vietnamské dítě a jeho matku (přinejmenším v tom smyslu, že jim zajistí rychlé ošetření) - ukáže svoji lidskou stránku.
Je to ve výsledku méně než 30 sekund děje, ale přidává to postavě podplukovníka na kontrastu - ještě se úplně nepropadl do definitivního válečného šílenství...

Ale jsou tu i zcela nové scény - třeba přes dvacet minut trvající setkání s de Maraisem a jeho ženou při pohřbu, večeři i po ní. Mnohými je tato část považována za nudnou, ale milovníci filmu trvají na tom, že jde o poslední nadechnutí a příčetné vzepětí před definitivním ponořením do Kurtzova království maniakálních běsů.
Ať tak či onak, neumím si film bez téhle scény představit...

O Apokalypse by se daly napsat dlouhá pojednání rozebírající každý moment filmu - ať už v historickém kontextu nebo ve vztahu k předloze, která je mimochodem velmi čtivá a působivá. Daly by se najít důvody proč film milovat i z duše nenávidět - a to klidně zároveň (sám jsem měl při sledování v několika momentech tyhle pocity). A jistě - pro spoustu lidí je to k uzoufání dlouhé a nudné dílo...
Ale nemyslím si, že by bylo možné, aby divákovi byla Apokalypsa lhostejná.

10 minut - Adaptation

Adaptace (Spike Jonze, 2002) patří mezi filmy, které jsem dlouhodobě měl kdesi na svém seznamu filmů, které chci vidět (ale pořád na ně zapomínám a odkládám to). 

Měl jsem na něj zálusk hlavně kvůli unikátní Cageově dvojroli (nepočítám Face/Off, které se tomu blíží), i tomu, že jej provází svébytná pověst filmu na pomezí reality a fikce.

Navíc od scenáristy Charlieho Kaufmana jsem už viděl Confessions of a Dangerous Mind (George Clooney, 2002) a Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Michael Gondry, 2004), takže jsem byl právem zvědavý na jiné jeho práce... Čili, doporučení od Báry mi přišlo vhod.

Mnohé filmy staví na okázalém úvodu - hudba, umělecké záběry, propracované titulky... cokoliv, co upoutá pozornost. Adaptace na začátku nemá nic z toho. Pouze černou plochu, na které se v dolní části objevují úvodní titulky, a v pozadí zní Cageův neurotický monolog, v němž rozebírá něco, co téměř každý důvěrně zná... A to trvá více než minutu a půl!
V rozboru All That Jazz jsem zmínil úžasně krátkou expozici hlavního hrdiny - beze slov, pomocí několika záběrů. V Adaptaci dosáhli podobného efektu jinými prostředky. Scenáristovo filmové „alter ego“ toho na sebe poví dost k tomu, aby bylo jasné, s jakým člověkem máme co do činění.
Zdá se to laciné, ale pro tenhle druh hrdiny je to geniální - pozornost není ničím tříštěna. Zůstává jen ten otravný hlas a neurózy...

A pak následuje trochu zmatečné střídání prostředí i času... natáčecí plac filmu Being John Malkovich (také Spike Jonze, 1999), respektive jeho reimaginace, Hollywood před 4 miliardami let (tak trochu WTF moment), luxusní restaurace a pracovní schůzka ohledně adaptace knihy Zloděj orchidejí (neurotický monolog included)...
A úryvek ze Zloděje orchidejí (asi?)... což vypadá na zajímavý mikropříběh, který bude uvnitř velkého příběhu o Charlie Kaufmanovi (filmové verzi skutečného Charlie Kaufmana, který vlastně nemá až tak moc společného s reálným Kaufmanem a... sakra!).
Najednou se tu prostě ukáže spousta dalších vrstev a těsně před dovršením 10 minut se objeví Kaufmanovo dvojče! WTF!

Chci říct, že tenhle film nebude jednoduchý. Ani Eternal Sunshine of the Spotless Mind nebyl jednoduchý a tohle bude zřejmě jízda na podobné vlně. Mystifikace vedle které budou Mňága - Happy End (Petr Zelenka, 1996) a Rok ďábla (Petr Zelenka, 2002) vypadat hodně realisticky.

Ale i přes jistou zmatenost a dojem nepřístupnosti (teď mě napadá, že i ten film je tak trochu neurotický!) je hrdina Charlie zajímavý. Diváka chtě nechtě zajímá, co se s ním stane. Jak si poradí s adaptací Zloděje orchidejí. Jak dopadne ta rozehraná scénka z knihy... A co je sakra s tím jeho bratrem!

Vlastně nevím, co od toho filmu čekat dál. To je tak trochu Kaufmanova obchodní značka - hraje si s divákem i příběhem. Mám snad i trochu obavu, zda film pochopím. Bojím se odhadovat, kam bude děj směřovat.
Ale přesto se chci podívat dál (při sledování jsem zapomněl na čas a přetáhl o pár minut). Jsem více než zvědavý.
Takže dobrá práce, Charlie (a Spikeu).

Rád bych poděkoval Sony Pictures Movies & Shows za umožnění sdílení tohoto videa.

10 minut - All That Jazz

Zařadit All That Jazz (Bob Fosse, 1979) mezi zkoumané filmy bylo trochu nefér, protože když jsem ještě chodil do školy, byl tenhle film uveden jako jeden z příkladů geniální expozice hlavního hrdiny (i když nám ho nepustili), takže jsem k úvodním 10 minutám filmu nepřistupoval úplně nezaujatě.

Na druhou stranu, nemám moc rád muzikály, takže by se to mělo vyrovnat... Snad.

Začnu hned z kraje: úvodní titulky se omezují pouze na titul filmu vyvedený v estrádním stylu pomocí žárovek (o něco agresivnější pro oči, ale zároveň originálnější než  neonový poutač), na pozadí přitom zazní pár slov dávajících jednoznačně najevo, že jde o showbusiness a zkoušku orchestru, který následně odehraje i krátké hudební téma.

To zabere zhruba půl minuty. Už i to samo o sobě ale naznačí, v jakém prostředí se bude film odehrávat.

Prozatím ale úvod neklade žádné zásadní otázky. Není důležité, kdo diriguje orchestr, co znamená nápis. Jde jen o pocit z prostředí.

A pak přijde představení hlavního hrdiny - a je skutečně tak geniální, jak mi ve škole říkali.

Za méně než minutu se o něm dozvíme tolik informací, že se to zdá až neuvěřitelné.

Sledujte se mnou: kašel silného kuřáka, audiokazeta s Vivaldim, aplikace očních kapek (a ty oči rozhodně nevypadají právě svěže), šumivý aspirin, plakát z estrády vedle zrcadla, cigareta i během sprchování, léky na předpis (na bázi amfetaminu)...
Nic konkrétního, ale pocit z postavy je jasný - rozhodně to není svatoušek, který si upírá požitky. Dojem z postavy je tím hotový - teď už se jen s každým dalším odhalením přidávají kontury.

Snový dialog dvou postav rozebírajících život a chůzi po laně pak působí trochu nepatřičně, skoro cirkusově, zvlášť když zahlédneme cosi, co vypadá jako skladiště v divadelním zákulisí, ale je ještě brzy něco vyvozovat - vyvolává to zvědavost a jistě se brzy ukáže víc (nakonec, z filmu uplynula sotva minuta a půl, včetně úvodního titulku).

Nezbytné: „Showtime, folks!“ a už se vrháme do víru muzikálového světa...

Teď už jen ve zkratce - bez dlouhého vysvětlování se dozvídáme, že hrdina je choreograf, probíhá jakýsi konkurs a on si vybírá své hvězdy. Celé to pozoruje skupinka dobře oblečených vtipkujících mužů, kteří ale působí  více dojmem obchodníků než umělců.

A také je tu žena ve středním věku s dcerou - a v souvislosti s nimi se nám připomene (a trochu objasní) i snový dialog a dvojice, která jej vede. A hrdinův postoj k ženám...

A to je vše, co za deset minut zvládneme.
Značnou část času zabere tanec a zpěv v rámci konkursu, ale i tak máme vykresleného hrdinu, naznačené (možné) konflikty a otázku, co se bude dít dál. Ta je podstatná - tvoří motivaci pro další sledování. Diváka musí zajímat, co se odehraje - není nic horšího než když je mu osud postav lhostejný.

Podle mě tedy All That Jazz ve svých úvodních deseti minutách naplnil jejich účel - zaujal mě a i když film není ten druh, který bych běžně sledoval, kdybych ho zahlédl v televizi nebo šel naslepo do kina, určitě bych nebyl naštvaný a ochotně sledoval dál.
Což mám v plánu...

10 minut

Podle slavného scenáristického guru Syda Fielda (budiž mu země lehká), trvá divákovi zhruba deset minut, aby se rozhodl, zda se mu film líbí nebo ne. 

Pro scenáristu je to prubířský kámen a důkaz jeho schopností - má deset minut na upoutání pozornosti, vytvoření pouta mezi divákem a postavami, naznačení nebo rozvinutí konfliktu, který zaujme...

V případě seriálů je to dokonce ještě méně (přestože musí pracovat s více postavami!).

A protože analýza cizích prací je jednou z forem sebevzdělávání, řekl jsem si, že se prvním deseti minutám budu trochu věnovat a zkusím je rozebrat - dobrých i špatných filmů. 

Jen prvních deset minut nic jiného (u seriálů možná jen pět minut první epizody, pokud nemají pilotní díl ve výrazně delší stopáži). Poté, jakmile skončí scéna, sledování ukončím a udělám si rozbor, třeba se i podívám ještě několikrát znovu, a pokusím se odhalit, jak pracoval a uvažoval autor.

Tohle je samo o sobě dobrý námět na blog, ale nechci se omezovat jen na dobré nebo pro mě zajímavé filmy - nebo dokonce autory. Je to příležitost podívat se i na díly mně neznámá a rozšířit si obzory - vyzkoušet něco, na co bych si jinak nenašel čas.

A třeba některé z testovaných filmů i dokoukat do konce...

Takže bych uvítal tipy a doporučení na filmy, které byste mi pro podobné speciální sledování doporučili, o kterých byste chtěli vést debatu nebo by vás prostě zajímal můj úhel pohledu.

Pište mi do komentářů, do pošty nebo mi to klidně řekněte osobně až mě potkáte. Myslím, že jeden článek měsíčně s až třemi filmy bych měl snadno zvládnout (pro začátek rozumná porce, podle náročnosti pak přizpůsobím tempo).

Nebo se klidně můžete pokusit o vlastní rozbor. Když bude mít co sdělit, klidně ho uveřejním (ale nebudu dělat korektury). Bude zajímavé přečíst si i úryvek od někoho jiného, ne?

Napadlo mě také, ale to ještě musím vyřešit právně, zda bych na svůj kanál na YouTube nemohl nahrát oněch úvodních 10 minut z rozebíraných filmů (doplněných o časomíru a infografiku), tak, aby se to vešlo do vzdělávací autorské licence (zatím se zdá, že bych se teoreticky mohl vejít do amerického pojetí fair use).

Původně jsem tuhle (jen kratší) výzvu uveřejnil na Facebooku a G+, ale rychle mi došlo, že ne všichni čtenáři se rekrutují z mých známých (a jejich známých). Za toto opominutí se omlouvám. ;-)



EDIT: Zatím se na seznam dostaly tři filmy (a už jsem s jejich zpracováním začal - přeci jen jde o 10 minut z každého): All That Jazz (Bob Fosse, 1979), Adaptation (Spike Jonze, 2002) a The Station Agent (Thomas McCarthy, 2003). Ani jeden jsem donedávna neviděl, i když o prvních dvou jmenovaných jsem už slyšel.
Čekám na vaše další tipy.

Střihové chyby v seriálu

Nestává se příliš často, že bych mohl demonstrovat nějakou střihovou chybu na příkladu z odborné praxe.

Ne, že by profesionálové nedělali chyby (každý je dělá a kdo to nepřiznal...), ale zpravidla jsou nenápadné, přehlédnutelné a relativně pochopitelné - při své práci v televizi mám pochopení pro drobné „nedorazy“ – koneckonců jde jen o video, ne o stavbu orbitální stanice...

Co jsem ale nečekal byla celá sada elementárních chyb v seriálu Helix americké kabelovky SyFy.
Pro začátek si můžete pustit video - sestřih dvou scén, kde je to poměrně dobře patrné (může obsahovat drobné spoilery, ale je to ze samého počátku seriálu, takže nic zásadního).

Rád bych porotkl, že nemám nic proti skokovému střihu, je-li rozumně užitý (v druhé scéně videa mi třeba až tak moc nevadí, i když je relativně zbytečný) a stejně tak věřím tomu, že se možná časem najde dramaturgický důvod pro použití střihu přes osu, ale v těchto případech to bylo naprosto zbytečné.

První scéna je chůze dvou osob chodbou a jejich rozhovor. Není to dlouhá chodba a časové skoky ve střihu nejsou delší než pár sekund. A velikost ani úhel záběru se prakticky nezmění. Dokonce to vypadá, že závěr byl točen na jedeno jetí a při střihu se jen vynechávaly odmlky v řeči.
Zbytečné, samoúčelné a chybné.

Druhá scéna v laboratoři pak měla zřejmě navodit atmosféru strachu a zmatení pomocí skoků z jedné strany filmové osy na druhou. Opět – téhož mohlo být dosaženo jinými způsoby a podstatně čistěji. To, že se hrdinka dívá střídavě na jednu a druhou stranu je spíše rušivé než cokoliv jiného.

Stále si nejsem jistý, zda ze strany autorů seriálu nešlo o umělecký záměr, ale ten bych čekal spíše tam, kde bude mít opodstatnění. Uvedené scény nejsou jediné případy, kdy k chybám došlo, ale ve chvílích, kdy bych naopak předpokládal, že budou použité nějaké agresivní moderní postupy, k ničemu takovému střihač nesáhl a držel se osvědčených triků (nebo jsem alespoň nepostřehl, že by porušoval pravidla, což obvykle znamená, že šlo o funkční techniku).
Celkově mám dojem, že ze strany SyFy jde o nejapný žert. 90 % diváků si pravděpodobně nevšimne ničeho neobvyklého, 9 % to bude jedno, i když si všimnou, ale profesionálové (zbylé 1 %) budou trpět.

Je to nějaká hra? Pomsta? Úspora na postrodukci? Experiment? Co na to Jan Tleskač?