Filmová & literární tvorba II

Podtitulem tohoto zamyšlení, navazujícího na článek Filmová & literární tvorba z 18. září, by klidně mohlo být Na motivy románu nebo Filmy podle knih, knihy podle filmu...

Jak už jsem ve výše zmíněném textu uvedl, film a kniha z vypravěčského hlediska sdílejí mnoho společných znaků, ale jejich prostředky se v zásadních bodech liší a to, co spolehlivě funguje v jednom médiu může snadno v tom druhém působit směšně.

Sin City (2005)

Nepříjemným důsledkem tohoto faktu je, že každou filmovou adaptaci populární knihy zákonitě provází vlna zklamání, zavilého odporu a výčitek na adresu filmařů, kteří často dělají maximum možného pro to, aby fanoušky předlohy nezklamali (a nebo taky ne, někdy jim do toho příliš mluví producenti).

Rád bych, před tím než někoho naštvu, uvedl, že nejsem filmový kritik a jakékoliv hodnocení kvality filmů nebo knih je založeno na mých čistě subjektivních pocitech. Můžete se mnou nesouhlasit a já se vůbec nebudu zlobit, naopak uvítám kvalitní opozici...

Téměř doslovný přepis: Viděný prakticky jen u adaptací komiksů, kde jednotlivé obrazové panely často slouží jako výchozí bod pro tvorbu storyboardů. 

Typickým příkladem něčeho takového je třeba Sin City (Robert Rodriguez, 2005) nebo Watchmen (Zack Snyder, 2009) - i když u toho je doslovnost trochu diskutabilní vzhledem k nezanedbatelné změně finální zápletky, která se ale stále drží ducha předlohy... Věřím tomu, že Alan Moore, kdyby byl ochoten se na film podívat, by proti této změně nic zásadního nenamítal.

Watchmen (2009)

Doslovné přepisy jsou přijímány rozdílně. Někteří diváci si libují v tom, že obsazení herců je podřízeno předloze, jiní naopak poukazují na to, že výsledný produkt není nic jiného, než pohyblivá ilustrace a nepřináší nic nového. Já osobně jsem za podobné filmy rád - především pro preciznost jejich zpracování a pečlivou kompozici, která sama o sobě bohužel není samozřejmostí...

Adaptace v rámci možností: Do této kategorie spadá drtivá většina filmů, které se snaží být poctou originálu - například trilogie Lord of the Rings (Peter Jackson, 2001-2003), Spalovač mrtvol (Juraj Herz, 1968) - i když u tohoto filmu jsem předlohu četl už před drahnou dobou a nikdy jsem neměl potřebu srovnávat - nebo nedávno uvedený  seriál Game of Thrones (Brian Kirk & spol., 2011).

U těchto filmů se autoři snaží autenticky zachytit knihu, ale zároveň se nebojí drobných úprav pro dobro děje, protože jak už víme, ne vše je převoditelné. V LotR tak třeba chybí Tom Bombadil a Saruman Bílý umírá na začátku třetího dílu, namísto toho aby exhiboval na úplném konci při Vymetení Kraje...
Do této skupiny bych řadil i další filmy, které sice nejsou tak těsně vázány na předlohu, ale její autor s filmaři aktivně spolupracoval, což je případ výše zmíněné Hry o trůny nebo třeba filmu Stardust (Matthew Vaughn, 2007), i když spoluúčast spisovatele sama o sobě nijak negarantuje kvalitu...

Koupili jsme práva, tak s tím něco uděláme: Nejširší kategorie. Zpravidla se nedlouho poté, co se nějaká kniha stane úspěšnou, filmoví producenti poperou o práva na její zpracování - občas i bez toho, že by se obtěžovali tuto knihu číst.
Stejně tak některým producentům stačí hvězdné jméno - třeba Stephen King nebo Philip K. Dick - a atraktivně znějící název.

Blade Runner (1982 - 2007)

Podobná geneze filmu ještě neznamená, že by výsledek musel být špatný, ale třeba právě Dick se kromě geniálního A Scanner Darkly (Richard Linklater, 2006) dočkal jen toho, že někdo vykradl jeho nápad a na jeho základě natočil trochu jiný příběh než on napsal. Některé byly horší, jako třeba Total Recall  (Paul Verhoeven, 1990), jiné lepší - Blade Runner (Ridley Scott, pochopitelně až Final Cut verze z roku 2007).

A co jinak? Na bestsellerové vlně se svezl například Harry Potter (2001 - 2011), Eragon (Stefen Fangmeier, 2006) nebo The Da Vinci Code (Ron Howard, 2006).

Posouzení toho jak jednotlivé adaptace dopadly nechám na vás, ale já osobně ani jeden z těchto filmů (v případě HP série) nehodnotím nijak vysoko a vlastně celá tahle kategorie pro mě znamená především skepsi. O to raději pak jsem, když mě režisér mile překvapí.

Název stačí: Tři mušketýři a Robin Hood... to mluví za vše. Populární dobrodružné příběhy z pera Alexandra Dumase staršího (no, přinejmenším je podepsal - nevím jak přesně fungovala jeho Továrna na romány) se těší zájmu filmařů snad už od samého počátku kinematografie a vzhledem k tomu, že milému francouzskému spisovateli kreolského původu již dávno vypršela práva, mají tvůrci zcela volné ruce k páchání  zla...

Vznikají tak vážně míněné filmy hrající si na historickou věrnost, bláznivé komedie i steam-punkové akční šílenosti, které si z předlohy berou snad jen jména hrdinů.
Právě Třem mušketýrům (i Robinu Hoodovi) bych se někdy rád věnoval trochu podrobněji a pokud se to podaří, tak by výsledkem mohlo být i obsáhlé srovnání několik různých filmových verzí...

Robin Hood: Prince of Thieves (1991)

Takových předloh pochopitelně existuje vícero a myslím že v dohledné době můžeme čekat, že filmaři sáhnou i po Karlu Čapkovi, který, pokud je mi známo, také ztratil právní ochranu (proto také v Levných Knihách naleznete jeho souborné dílo vytištěné na levném papíře za vyloženě lidovou cenu).

Krakatit jako akční sci-fi s Vinem Dieselem v hlavní roli? Bíla nemoc s Anthony Hopkinsem (Maršál) a Seanem Connerym (Galén)? Válka s mloky jako katastrofický film v režii Ridley Scotta?
Možnosti jsou nepřeberné!!!

Literární verze scénáře: Z druhé strany - úspěšný film musí vydělávat a když už je jednou hotový literární přepis pro producenty, proč ho nerozšířit a nevydat knižně? Mám takhle doma první dva díly Terminátora, Návrat do budoucnosti jsem četl dříve, než jsem jej měl šanci vidět a Sám doma mi hezky doplnilo oba legendární filmy (i když tady byly knihy vzhledem k filmu slabší).
Výhodou těchto knižních verzí filmu je většinou to, že se věrně drží natočeného materiálu (což je relativně snazší, než když je tomu naopak), jen je v nich více prostoru pro psychologii postav.
Nevýhodou je specifický sloh, jakým jsou zpravidla psány.

A jaké jsou vaše oblíbené filmové adaptace? 
Záměrně se ptám na ty kvalitní a oceňované - špatných známe asi dost...

• Filmová & literární tvorba

Čekání na katarzi

Že dneska neumí prakticky nikdo psát filmové příběhy, to může být bod k diskuzi. Ale je naprosto jasné, že NIKDO dneska neumí psát zakončení. :-) Prakticky všechny filmy posledních 10 let jsou mnohem lepší bez posledních 5 minut.
(verlit, 8. 12. 2011)

Právě toto prohlášení mě donutilo k zamyšlení - je to pravda? Jak jsme na tom poslední dobou s filmovými konci? Vědí autoři, kdy je dobré přestat vyprávět? Umí důstojně odejít?

Závěr filmu, nebo i literárního útvaru, je něco, co může celý vyprávěný příběh klidně shodit, nebo naopak pozvednout - stačí malý detail, drobná nesoudnost autora a celý pracně budovaný dojem přijde vniveč. Je jedno, zda se jedná o komedii nebo o drama - neuzavřený nebo naopak protahovaný závěr je příběhový ekvivalent ponožek v sandálech.

V souvislosti s filmovým koncem bývá často citován závěr filmu Butch Cassidy and the Sundance Kid (George Roy Hill, 1969) a myslím, že právem. 

V této scéně dojde příběh svého vrcholu a vyprávět cokoliv dál by byla svatokrádež, nehledě na to, že to vůbec není podstatné - zobrazit smrt (nebo zázračné přežití) hlavních hrdinů by úplně změnilo poselství, které film nese a tak zůstane jen při tom, že je to přímočaře naznačeno, ale nevysloveno.

Ale má to svá úskalí - takový konec nefunguje sám o sobě.
A to je vlastně univerzální pravidlo: Dobrý konec je něco, k čemu příběh celou dobu směřuje a nastává právě v okamžiku, kdy bylo řečeno vše podstatné.

Nejlépe to znají začínající spisovatelé (ale týká se to i zkušených autorů) - poté co stráví psaním svého veledíla nějaký čas, se jen těžko dokáží rozloučit a napsat definitivní tečku. A tak píší dál - ukazují následky jednání hlavních i vedlejších postav, nimrají se v pocitech hrdinů po jejich velkolepém vítězství a rozmělňují každý silný moment jeho protahováním na neúnosnou mez...

To je únosné v historickém románu nebo nekonečném eposu, kde je daný příběh jen fragmentem celého obrazu, ale na půdě Spekulativní fikce (tenhle termín jsem si vypůjčil zde) to jen škodí výslednému dojmu.

Druhý obvyklý neduh je pak příliš ukvapený konec, kdy zásadní otázky zdaleka nejsou zodpovězeny. Autoři mají dojem, že přinášejí tajemno a dávají svým čtenářům (divákům) prostor pro vlastní interpretaci, ale nejčastěji prostě působí tak, že už nevěděli co dál psát a tak to "nějak odbyli."
Obvykle se s něčím podobným setkáváme u předčasně ukončených seriálů - třeba následkem stávky scénáristů na přelomu 2007 a 2008, nebo z finančních důvodů (Stargate Universe, nebo My Name is Earl).

Existují ale i kombinace obojího - třeba LOST. Tenhle seriál jsem sice nikdy neměl vůli sledovat, ale z toho, co jsem se dozvěděl je jasné, že autoři tak moc natahovali rozuzlení příběhu a rozjeli tolik dějových větví, že neměli šanci přinést adekvátní zakončení. Výsledek? Roztahaný upachtěný konec, který ale na nic zásadního neodpoví... Opravdu nelituji, že jsem nesledoval.

Správný závěr příběhu (a je jedno zda je filmový, literární nebo v rámci LARPu) se pozná tak, že přinese katarzi.
V Aristotelově pojetí je katarze proces očištění - okamžik, kdy dochází ke kulminaci a zvratu děje a sledovaný příběh prochází svým zásadním bodem, který vše mění a ke kterému celý příběh směřoval. Od tohoto bodu dál katarze pouze doznívá a dochází ke zklidnění, ale neměly by se objevovat nové zvraty.

Hrdina (hrdinové) příběhu prošli finální proměnou. Milenci, kteří se celý film míjeli se konečně políbili a cítí lásku, která potrvá navěky, akční hrdina v potu a krvi porazil svého nepřítele a zachránil lidstvo, drogově závislý se konečně definitivně zhroutil a rozhodl se (tentokrát opravdově) odejít do ústavu aby nastoupil léčbu...
Proces proměny protagonistů, která každý správný příběh obsahuje, je skončen.

Nevím jak to je u vás, ale já v extrémních případech prožívám katarzi i fyzicky - jako mravenčení po celém těle a následně pocit vřelého horka. Jen málo filmů tohle umí.
Za všechny bych jmenoval The Fountain (Darren Aronofsky, 2006) nebo, od téhož autora, Black Swan (2010).

Abych nezapomněl - existuje ještě jedna varianta závěru příběhu: dodatečný zvrat.
To asi není třeba dvakrát vysvětlovat - dnes je to velmi populární způsob zakončení příběhu, které takřka hraničí s klišé, pokud jej autor neumí použít. Funguje v hororových filmech i katastrofických (zejména s tématem epidemií) a často bývá otevřenou branou k případnému sequelu.
Klasickým příkladem (nesequelového) zvratu je třeba úplný závěr Watchmen (Zack Snyder, 2009), ke kterému dokonce děj směřuje od samého počátku.

Občas ale takový zvrat přidá příběhu něco navíc - jako třeba v případě filmu Inception (Christopher Nolan, 2010), kde by závěr fungoval i sám o sobě, nicméně poslední záběr (střižený v ideální délce - smekám před střihačem Lee Smithem)  mění celé jeho vyznění, a přesto nezačíná nic nového, co by šlo proti katarzi.

A s tím tento zápis skončím - nikoliv však proto, že jsem se k tématu vyčerpal, ale proto, abych nebyl zbytečně zdlouhavý. Příště se tak budu moci vrátit s konkrétními příklady s dávnější historie nebo přímo reagovat na případné připomínky a nápady...
Diskuse je vám otevřena a jsem zvědavý na to, jaký filmový závěr vy osobně považujete za TOP.

Mám přidat na blog rozhovory?

Když jsem dnes tak přemýšlel, čím doplnit tento blog, dostal jsem bláznivý nápad.

Mezi svými známými, kamarády a přáteli mám i několik zajímavých osobností, kterých si velmi vážím (zejména pro to, co již dokázali) a přijde mi škoda netěžit z jejich zkušeností, nebo je nepředstavit dál. A vzhledem k tomu, že technika je stále dostupnější a spolu s ní roste šíře mých možností, pojal jsem nápad udělat na blog pár rozhovorů (v kombinaci text - video).

Zajímalo by to někoho?

Určitě by to nebyly rozhovory se současnými společenskými elitami, spíše s lidmi okolo filmu, kteří už za sebou mají nějaké úspěchy a zkušenosti, a mají tedy co říct (mladí režiséři, dokumentaristé, manažeři nebo i hudebníci). 

Podle zájmu bych se pak snažil takové rozhovory uveřejňovat buď pravidelně a často (au!) nebo jako výjimečnou záležitost - nebo, pokud převládne pocit, že to sem nepatří, vůbec...

Anketa je v postranním panelu a pod článkem se můžete šířeji vyjádřit i v komentářích.

Také zvažuji, že bych si pro blog nechal vytvořit nějaké logo, ale s ohledem na cenu takové věci a zároveň moji (ne)schopnost práce s grafikou to asi nechám být... Přesto, kdyby někdo z vás dostal nápad (byť i jen na pouhou črtu) jak by takové logo mohlo vypadat, budu vám zavázán a rozhodně vás nějak odměním. Značně by to pomohlo vizuální podobě této stránky.

Střih přes osu považuji za vážně míněný projekt a rád bych mu věnoval zvláštní péči - rád proto uvítám jakékoliv připomínky, rady nebo i konstruktivní kritiku. Stejně tak uvítám návrhy témat, kterým bych se měl více věnovat - o spoustě technických věcí mám základní znalosti a nedělá mi problém si v rychlosti dostudovat informace, abych je mohl publikovat.

Já jsem sice autor a správce tohoto blogu, ale bez čtenářů klidně můžu čmárat po zdech pánských záchodků  a výsledek bude stejný. Jinými slovy, dělám to pro vás...

Myslím to upřímně. ;-)

Lesk a bída zpravodajství

Nedá se nic dělat, jednou to přijít muselo - dnes budu psát o své práci. Ale netřeba lomit rukama, propadat v usedavý pláč a zaklínat se jmény dávno zapomenutých božstev - pokusím se být stručný, věcný a (v rámci možností) zábavný.

Většina lidí, když se jim svěřím, že pracuji jako střihač ve zpravodajství v České televizi, má tendenci se mnou jednat jako s umělcem nebo následně, když jim vysvětlím, že sice jsem bohém, ale ne idiot, jako s archivářem, který má přístup k libovolnému pořadu (ať už ho natočil nebo vysílal kdokoliv). Obě reakce mě uvádějí do rozpaků - zejména ta druhá jmenovaná - a vedou k tomu, že se cítím trochu nepochopený.

Co se televizních archivů týče, shrnu to do několika stručných vět: Jděte se bodnout! I kdybych k nim měl přístup, a i kdybych je mohl beztrestně kopírovat a vynášet ven, stejně bych to nedělal. To bych totiž většinu času nedělal nic jiného než řešil vaši poptávku.

Prostě mě o podobné věci nežádejte a pokud po nějakém záznamu opravdu tak moc toužíte, napište přímo do archivu ČT.

Bohémský umělec Fionor - to už je jiná věc. Nemůžu tvrdit, že střih zpravodajství je ryze technická záležitost a zvládne ho i člověk s bez fantazie, ale realita je bohužel taková, že na pořádné umění je málokdy čas.

Lidé, kteří si střihový software pořídili v Pirátské zátoce, a za vrchol své tvorby považují fan-videa vkládaná na YouTube, si dost dobře neumí představit, co obnáší práce pod neustálým tlakem (zas tak neustálý není, ale práce zásadně chodí ve vlnách) s nedostatkem obrazového materiálu a s opicí jménem Kodex sedící za krkem.

Tím nechci nijak znevažovat práci těchto nadšenců (self-made střihačů), rád se na fanouškovská videa dívám a sám jsem jich také pár vypotil, ale oproti zpravodajství je to úplně jiná stylová disciplína (asi jak skoky na lyžích a akrobatické lyžování).

Aniž bych prozradil nějaké know-how, pokusím se vám formát zpravodajského střihu (ze svého pohledu) přiblížit.

• Kostra reportáže: Před tím, než se ke mně na střižnu dostanou materiály, se kterými mám pracovat, je potřeba, aby mi je příslušný redaktor (odpovídá za obsahovou stránku, já za technickou) připravil, sepsal tzv. košilku (textovou podobu reportáže) a namluvil svůj komentář.
  Z takto připravených materiálů si pak vytvářím Kostru - tedy komentáře (asynchrony) + přímé výpovědi respondentů v obraze (synchrony) - s tou pak už většinou nemusím příliš hýbat a představuje základ, na kterém stavím svoji další práci.

• Pokrytí asynchronů: Stavba kostry je něco, co po krátkém zaškolení zvládne prakticky kdokoliv. Ne že by nebyl potřeba (třeba) cit pro rytmus, ale je to především ryze technická záležitost. Naproti tomu pokrývání je činnost, která vyžaduje dobrou paměť, představivost a kreativitu - je potřeba doplnit komentář redaktora odpovídajícími obrázky (ať už popisnými nebo ilustračními) a dát tak celé reportáži jednotnou podobu a formu sdělení.
  I když se to nezdá, ani v tuhle chvíli se většinou nedá mluvit o umění - střih se soustředí spíše na to, aby záběry nebyly moc dlouhé, krátké, nešly proti obsahu komentáře, existovala logická návaznost a další věci, které mají především povahu řemesla.
  A to je vše... Když skončí fáze pokrývání, v drtivé většině případů jde výsledný produkt rovnou do vysílání a začíná se pracovat na dalších věcech.
  
  
• Umění: I na to umění se ale občas najde chvíle - zpravidla tehdy, když se pracuje na něčem výrazně větším a je k dispozici dostatek času i materiálů k tomu, aby bylo možné si hrát. Jsou to především střihy do pořadů jako je například Horizont ČT24 nebo 168 hodin - zde se již pracuje s hudbou, grafickými předěly, rapid montáží a občas i určitou stylizací... To jsou ale spíše výjimky, které představují únik od poctivé řemeslné práce.

Střih reportáže je práce na cca 20 až 40 minut - u kusů, které mají stopáž okolo 90 sekund. Delší příspěvky trvají i o něco déle a rozhodně zde neplatí přímá úměra. Na druhou stranu při tom ale čas nádherně utíká a já osobně považuji dny, kdy průběžně stále něco stříhám (ale zároveň nemusím příliš spěchat), za velmi příjemné.

Když odhlédnu od samotné technické stránky, je pro zpravodajský střih důležitá ještě jedna věc - orientace v tématech.

Naštěstí nemusím znát nic podrobně, ale určitá informovanost o politice a světovém dění je žádoucí - Google a Wikipedie se tak staly mými nejlepšími internetovými přáteli (spolu s agenturními servery) a i v době, kdy mám volno, považuji za vhodné sem tam otevřít noviny nebo se podívat přímo na web ČT24, abych si udržel přehled.

Když to tak po sobě čtu, tak jsem nebyl ani zábavný ani stručný (o věcnosti nemluvě), jak jsem sliboval na samém začátku... Z toho plyne poučení - nevěřte všemu, co se Fionor píše. :)

Filmové karí

Mám rád orientální mentalitu a filosofii - a nestydím se za to. Zejména mám rád východní přístup ke kinematografii, i když tento můj obdiv není nekritický a hodně si vybírám.

V tomto článku se ale nebudu zabývat Takeshi Kitanem, Kurosawou nebo Bollywoodem - zůstanu hezky v evropských a amerických filmových vodách a pověnuji se dvěma indickým režisérům (natáčejícím v USA a Evropě) a filmům, které na mě silně zapůsobily a představují reprezentaci toho, co já považuji za filmové řemeslo dotažené k umělecké dokonalosti.

Varování: V následujícím textu bude větší než malé množství spoilerů z filmů Unbreakable (M. Night Shyamalan, 2000) a The Fall (Tarsem Singh, 2006). 

Pokud jste je ještě neviděli a nechcete se připravit o některá překvapení, doporučuji přestat číst. 

Byli jste varováni.

M. Night Shyamalan je zjev a tragéd. Jak jinak si vysvětlit, že tenhle génius pohřbil skvěle našlápnutou kariéru tuctovými a nenápaditými filmy? Před The Sixth Sense (1999) sice natočil dva filmy (Praying with Anger a Wide Awake), ale teprve duchařina s ohromující pointou z něj udělala hvězdu mezinárodního formátu (bohužel od roku 2004 to s ním šlo z kopce).

Paradoxní je, že Šestý smysl je podle většiny diváků vrcholem Shyamalanovy tvorby, přestože tento film s opakovanými projekcemi ztrácí na své síle. Naproti tomu jeho následující dílo Vyvolený má přesně opačnou gradaci - s každým dalším zhlédnutím odkrývá další vrstvy a tajemství...

M. Night Shyamalan

Vyvolený je filmová pocta komiksovému žánru (na to upozorňuje už statistika, kterou celý film začíná) a pozornému divákovi jistě neunikne, že vizuální podoba filmu je v mnoha ohledech tomuto médiu podřízena.

Kompozice záběrů je totiž taková, že by nebyl problém doplnit je o klasické bubliny a panely s textem, vytisknout, svázat a prodávat jako samostatné komiksové dílo.

Navíc, i přes epický rozměr zpracovávaného tématu, Shyamalan zůstává ryze komorní a ani v davových scénách (na fotbalovém stadionu nebo v závěru na nádraží) nepouští ze zřetele hlavní postavy.

Ty ostatně zasluhují velkou pozornost, zejména křehký Elijah Price (Samuel L. Jackson), v jehož případě často dominuje motiv skla. Kromě toho, že velkou část filmu chodí se skleněnou holí, často je snímám pomocí odrazu od skleněné plochy - například ve scéně, kdy se narodí, když jako dítě sedí před televizí nebo když diskutuje se zákazníkem ve své galerii komiksových kreseb.

Tato práce s postavou je o to působivější, že na ni není nijak extrémně upozorňováno - prostě tu je a dotváří atmosféru.

Obdobně funguje i práce s barvami a motivem vody v případě Davida Dunna (Bruce Willis). 

Nápaditý je zejména závěr na nádraží, kde je scéna laděna do šedých a nevýrazných tónů, ale osoby, kterých se David dotkne, na sobě mají výrazně barevné oblečení, takže doslova vyčnívají...

A to není vše! 

Z ČSFD vybírám několik zajímavých faktů:

• Stejně jako v komiksech mají oba hlavní charaktery své barevné schéma. Davidova barva je zelená a Elijah je charakterizován fialovou barvou. Patrné je to např. na barvě trička, které nosí, na barvách pokojů, povlečení, osobních věcech aj.
• Logo televizní stanice, která vysílá zprávu o vykolejení vlaku je ve skutečnosti logo komiksových hrdinů Fantastická čtyřka.
• Mnoho z komiksů, které lze spatřit v pozadí za Elijah Pricem, jsou komiksy Thora. V 80 letech minulého století byl v několika dílech Thor proklet a trpěl stejným postižením jako Elijah.
• Klavírní skladba hrající během výstavy je stejná, jakou hraje Tulaččina matka během úvodu filmu X-Men.
• Některé filmové záběry odpovídají komiksovým okénkům z některých slavných komiksů.

Tyto vypravěčské prostředky dnes patří mezi malé unikáty a mnoho autorů s nimi buď neumí pracovat nebo na ně rovnou úplně zapomíná. Těžko se pak divit, že Vyvolený patří do mého filmového TOP 10.

M. Night Shyamalan pochopitelně není Ind - narodil se v USA, ale s ohledem na jeho původ (původ jeho rodičů) a způsob jakým pracuje, jej řadím k orientálním tvůrcům... Tolik k případným námitkám na úvod tohoto zápisu.

Podobně precizní autor je Tarsem Singh - pravda, viděl jsem od něj zatím jen film Pád a několik videoklipů, ale to, co jsem zhlédl, mě přesvědčilo o tom, že tento režisér ví co dělá a jediné co potřebuje, je silný námět (což podle recenzí nepochybně chybí u jeho posledních počinů - Immortals a chystané muzikálové Sněhurky - Mirror, Mirror).

Film Pád je jedinečnou kinematografickou básní, která staví na dětské fantazii. 

Děj se odehrává na dvou rovinách - v té první se malé děvčátko Alexandria (Cantica Untaru) v nemocnici seznamuje se zraněným kaskadérem Royem Walkerem (Lee Pace) a nechává si od něj vyprávět dobrodružný příběh. Roy se ale pokouší spáchat sebevraždu a tak své vyprávění často přerušuje a žádá si od Alexandrie různé službičky - například krádež tabletek z lékárny. 

Důležitou roli v této rovině vyprávění hraje nemocniční prostředí viděné očima dítěte - mnoho (větších či menších) detailů se z něj přenáší i do druhé roviny - samotného vyprávění. Jako doplňkový motiv tu dominuje film a jeho technické kouzlo - malý soukromý orgasmus  jsem měl, když se vedle Alexandrie na stěně objevil obraz koně zprostředkovaný klíčovou dírkou - laternou magikou.

Tarsem Singh

Ohledně děje je třeba vyzdvihnout jednu věc - Alexandria je opravdu malé děvče bez vzdělání a sem tam nezná nějaké slovo nebo si plete pojmy. Vznikají tak kuriózní záměny, kdy Roy do příběhu uvede indiána - anglicky indian - ale Alexandria si pod tím pojmem představí inda, se kterým se setkávala v sadu při česání ovoce. To že se později v souvislosti s touto postavou mluví o reáliích typických pro severoamerické indiány (např. wigwam), už dětskou fantazii nemůže zastavit...

Druhá (vyprávěcí) rovina v sobě nese spoustu dějových chyb, které jsou ale naprosto v pořádku, pokud přistoupíte na to, že jde o dětskou fantazii a připomenete si jaká úžasná dobrodružství jste sami vymýšleli ve věku pěti let. A v tomto ohledu to funguje báječně, dokonce i ve chvíli, kdy otěže vyprávění přebírá samotná Alexandria a zasahuje do příběhu jako Deus Ex Machina, aby zachránila hrdiny z bezvýchodné situace...

Oproti Vyvolenému se v Pádu s vkládáním druhotných významů pracuje mnohem viditelněji, ale právě na tom velká část kouzla celého příběhu stojí. Třeba jako když v počátcích filmu Alexandria olizuje blok ledu dovezený ledařem do nemocnice, aby později před hrdiny podobný blok postavila ve vyprávění, když jsou spoutáni na poušti a mučeni strážnými zlého guvernéra Odia (uniformy těchto stráží se nápadně podobají ochrannému oděvu, jaký na sobě měl doktor pracující na začátku filmu s rentgenem).

Právě na podobných vnitřních odkazech The Fall z velké části stojí a klidně si to přiznejte - to že si podobných věcí všímáte, vás naplňuje podobnou radostí jako vyluštění těžké hádanky nebo vyřešení komplikované rovnice - já to tak mám a je to krásný pocit...

Bohužel podrobněji o Pádu mluvit nemůžu - neviděl jsem ho zdaleka tolikrát a narozdíl od Unbreakable jsem u něj neseděl s notýskem a nedělal si poznámky (když ve škole dostanete za úkol udělat filmový rozbor, nic jiného vám nezbývá). 

Máte nějaký tip na podobně mnohovrstevný filmový klenot? Podělte se - třeba na The Fall jsem přišel jen díky Františku Fukovi a rád se nechám dovzdělat.

Svět s příchutí 3D

Nový svět je ve znamení třetího rozměru. Skoro se zdá, že bez alespoň špetky 3D koření se žádné normální zboží nebo služba neprodá a například filmaři se předhánějí v tom, kdo na plátna kin přinese monstróznější trojrozměrnou akci.

3D film přitom není žádná novinka - už v 50. letech se používala technologie anaglyfu, který byl sledován jednoduše přes brýle, kde je pro každé oko použit jiný barevný filtr (obvykle červený a azurový) a obraz na plátně je tomu příslušně přizpůsoben. S tímhle způsobem 3D zobrazení se myslím setkala většina z nás - je tak levný a snadno přenositelný, že bývá (dodnes) součástí reklamních kampaní nebo dětských knih. Dokonce se na téhle technologii dnes dělá 3D fotografie...

Z kin anaglyf již prakticky vymizel - barevné filtry odebírají světlu padajícímu na sítnici oka příliš mnoho jasu (film je pak pro diváka příliš tmavý a v nočních scénách prakticky není nic vidět) a unikátnost 3D projekce brzy přestala diváky lákat tolik jako ve svých počátcích (technologie úpravy filmové kopie nebyla zrovna levná a tak bylo snazší točit běžným způsobem).

Avatar (James Cameron, 2009)

Někteří filmoví historici a kritici (např. James Monaco v knize Jak číst film - ozdrojuji, jakmile se mi kniha vrátí domů) navíc tvrdí, že i když běžně vnímáme svět ve třech rozměrech, neznamená to, že bychom tak vnímali vše co se kolem nás děje. Z toho, co pozorujeme si vždy vybíráme drobné úseky na které se zaměřujeme a do značné míry je vnímáme ploše - můžeme sice těkat očima po okolí, ale samotný pozorovaný děj to nijak významně neobohatí.

Jak už jsem zmiňoval ve svém dřívějším textu, autoři filmu se snaží diváka dějem vést a využívají k tomu celou plejádu triků a fíglů, třetí rozměr ale tyto snahy systematicky sabotuje. Pokud má mít trojrozměrný film dostatečný WOW! efekt, musí být divák zahlcen působivou prostorovou akcí. Komorní drama o židovském filatelistovi v předválečném Berlíně, který se přátelí s nacistickým pošťákem, nikoho na 3D neutáhne. Jenže to akce bez hlavy a paty taky ne.

Pro prostorový dojem ve filmu bohatě stačí hloubka ostrosti, kompozice kamery a dobrý střih - to vše dokáže diváka dostatečně (prostorově) uspokojit a zároveň to neodvádí jeho soustředění od děje, který je sdělován na plátně... Pokud je film dobrý.

Zpět k technologiím, byť jen ve zkratce - doba anaglyfu v kinech pominula a nastala éra polarizačních filtrů, LCD zatmívacích brýlí a interferenční technologie - o té nevím zhola nic, jen to že brýle pro ni jsou drahé a tak se moc nepoužívá. To je vlastně i případ zatmívacích LCD brýlí, které synchronně s promítacím strojem zatmívají obraz pro levé a pravé oko (velmi rychle, takže divák nic nepozná).

Zůstávají tak relativně levné brýle s polarizačními filtry, které dostanete ve většině kinosálů...

Polarizační filtr

Polarizace: Elektromagnetické vlnění (v našem případě světlo) obvykle kmitá ve všech směrech. Polarizační filtr většinu takového kmitání odfiltruje a nechá světlo oscilující pouze v jedné rovině.

Velmi zjednodušeně si to můžeme představit jako plaňkový plot, kterým chceme prohodit (prokutálet) obruč. Když půjde jinak, než rovnoběžně s plaňkami, neprojde skrz...

Koho by to zajímalo po odborné stránce, může si více zjistit například zde.

Polarizační 3D funguje na principu toho, že je obraz na plátno promítán přes polarizační filtry, které jsou vzájemně posunuté o 90° a stejné filtry mají i brýle, které má divák. Skrz filtr projde jen světlo se shodnou polarizací, jakou má obraz, které na něj dopadá - tím je zajištěno oddělení obrazu pro levé a pravé oko a vnímaný obraz (mírně posunutý) je vnímán prostorově.

Mimochodem, pokud jste dočetli až sem a nevěděli jste, jakým způsobem lidé vnímají prostor kolem sebe trojrozměrně, pak chápu, že musíte být mírně zmatení. Tenhle text jsem psal s předpokladem toho, že čtenář má základní povědomí o lidské anatomii a je alespoň středoškolsky informováno o fyzice a vlnění.

Nicméně rád doplním informace tam, kde budou nejasné...

Malé radosti života

V minulém měsíci se mi podařilo lépe vyjít s penězi (výrazně lépe než je mým zvykem), takže jsem si konečně začal trochu dopřávat všech těch drobností, které ze světa dělají drobet příjemnější místo.


První věc, kterou jsem si udělal radost, byl Sonický šroubovák ze seriálu Doctor Who. Drobná plastová hračka s diodou a zvukovým efektem, která je tak geek, že bych klidně mohl nosit teplákovou soupravu s motivem Star Treku. Vzhledem k tomu, že zásilka z Británie nepodléhala clu a nenaúčtovali mi poštovné, stála mě tahle hloupůstka něco málo před 400 korun. 
A blbnu s tím prakticky pořád.


Taky jsem celkem dost utratil za oblečení a jídlo. Kvalitní košile něco stojí a nejinak je tomu u elegantního zimního kabátu. Přesto se časem chci orientovat spíše na košile šité na míru (kamarád mi doporučil krejčího v Hong Kongu, kterému stačí zaslat míry podle celkem složitého formuláře a on pošle luxusní košili - nejdražší je na tom asi poštovné).
Co se jídla týče, hodně jsem jedl v restauracích a zval své přátele, aby mi dělali společnost - lépe pak totiž chutná. Okusil jsem tak hodně zvěřiny, sushi a zkusil několik podniků, kde se chlubí hamburgery a steaky. 
Život je moc krátký, než abych jedl špatné jídlo, takže jsem se skutečně nešidil.


Hračky, jídlo, oděvy... je ale třeba pečovat i o zevnějšek, takže jsem po delší době navštívil kadeřnici a nechal se ostříhat a o něco později i jediný pražský podnik, kde holí břitvou.

Střih (vlasů) je nuda, i když vždycky trnu hrůzou jak dopadnu a moje zkušenost je taková, že nejlépe vypadám 14 dní poté co jsem byl ostříhán, takže bych ocenil, kdybych celý ten proces mohl o dva týdny přeskočit.
V případě holení to ale bylo jiné. v Thomas's Barber Shopu jsem strávil neskutečnou relaxační půlhodinu, kdy jsem skutečně nemusel nad ničím přemýšlet a byl jsem pouze opečováván. 
Obvykle holení odkládám jako nepříjemnou povinnost a po žiletce sahám až tehdy, když si o to říká společenská konvence nebo vousy příliš svědí - po tomto zážitku ale dost pravděpodobně budu schraňovat peníze na to, abych se mohl nechat oholit (což bych mohl udělat doma, sám a téměř zadarmo, ale ta péče by mi chyběla).


Celý proces rozmazlování se jsem zakončil nákupem nového stolního počítače - abych mohl hrát hry a věnovat se svému koníčku - střihu.
V příštích týdnech si doufám udělám čas na thajskou masáž, povečeřím humra koupím si nějaké kvalitní polobotky, které půjdou nosit i v zimě.


Je totiž potřeba si život užívat a zvláště teď na podzim, kdy je počasí pošmourné, se velmi vyplatí zvednout si náladu nějakými malými radostmi.
A to je i poselstvím tohoto zápisu - udělejte pro sebe něco, co vás potěší a co byste jinak považovali za rozmařilost. A klidně mi o tom napište do komentářů.

Plesová videa

5 let - přesně tak dlouho už každý rok pěním, nadávám, běduji, váhám a vymýšlím si výmluvy proč "to" zrovna nejde. 5 let , rok co rok poslouchám do omrzení stále stejné písně dokolečka, až je začnu úspěšně nenávidět. 5 let stříhám videa z Taverních plesů.

První rok (2007) to byl takový hezký nápad - po vydařeném (prvním) plese mě Klair přemluvila, že mi dodá materiály, které na plese natočila Činkapi a já udělám pro Taverníky dárkové DVD. Materiálu bylo hodně (skoro 60 minut) a já si s mladickou naivitou říkal, že to bude pohodička: "Na tom přece nic není!"

Omyl! Když pominu otravné otázky na to, jak jsem s DVD daleko (sorry, Klair, ale motivace jiných není tvá silná stránka), trápil  jsem se s hudbou, kvalitou materiálu, nedostatkem nápadů a v neposlední řadě i s naprostou neschopností připravit DVD menu (dodnes to považuji za velkou výzvu).

Výsledek? Dnes bych se za takový střih styděl, ale zpětně jsem rád, že jsem se alespoň pokusil.

Když se teď navíc ohlédnu za všemi sestřihy, které jsem v těch 5 letech udělal, vidím jednoznačně stoupající kvalitu své práce (byť jsem stále ještě na počátku dlouhé cesty) a k takové sebereflexi je přece nutné mít i záznam vlastních chyb...

Z toho roku si nejvíc cením videa Taverna se baví (někde nad tímto blokem textu) a pak nesmyslně nimravé práce s Taverníci se představují, kde jsem se teprve učil stříhat do hudby. 

V současné době je střih Taverního plesu dobrovolně povinnou činností - nikdo mě neúkoluje a nekontroluje, ale tak nějak se ode mě čeká, že  nejpozději do následujícího plesu vypotím nějaký ten sestřih, kterému pracovně říkám showreel. 

Naštěstí jsem zjistil, že není bezpodmínečně nutné použít jen hudbu z plesů (a klasickou taneční hudbu obecně) a také, že lépe poslouží jedno či dvě vyumělkovaná videa, než půl tuctu odbyté práce.

Jako zásadní problém mi tak zůstala jen tristní kvalita natočeného materiálu (a jeho nedostatečného množství, abych si mohl vybírat) a pak také výběr vhodné hudby, která mě následně ke střihu inspiruje. V případě Taverna v pohybu (stříháno 2010, jako bonusové ohlédnutí za rokem 2008 - z roku 2009 bohužel nejsou žádné záznamy), jsem prostě zariskoval a experimentoval - hudba si sama říkala o použití a z roku 2008 jsem měl přes 2 hodiny materiálu, takže jsem se nemusel omezovat.

Obdobné to bylo i u Taverna - Ples 2010, kde jsem neodolal touze zkusit sestříhat něco i na hudbu Murraye Golda, kterou složil k seriálu Doctor Who.

A letos padla volba na Yoko Kanno a The Seatbelts s jejich skladbou Tank! - mimochodem úvodní píseň anime Cowboy Bebop.

Dodatek: Tento rok jsem opravdu válčil s natočeným materiálem - což není úplně chyba kameramana (vlastně je, ale nemám mu to za zlé), takže jsem si řekl:  "Na dalším plese vezmeš kameru do ruky sám (alespoň se vyhneš valčíkům a polkám) a když to zmrvíš, tak alespoň nebudeš mít komu nadávat..." 

Tak jsem zvědavý, jak to se mnou dopadne - nikdy jsem to s kamerou příliš neuměl. :)

Crossing the line (Střih přes osu)

Myslím, že když už jsem svůj blog pojmenoval Střih přes osu (a v podtitulku se na toto filmařské dogma odvolávám), bylo by vhodné pokusit se princip osy a všeho, co se jí týká, trochu vysvětlit. 

Bohužel většinou narážím na to, že bez diagramů, obrázků, kašpárkového divadla a do zblbnutí opakovaných příkladů stále téhož jevu v různých odstínech modré barvy, nemá laik šanci dojít většího poznání než: "Ok, docela tě lituju, asi si moc nevychutnáš film v kině, co?"

Je to logické, dodržování Pravidla osy totiž způsobí jedinou věc - divák má plynulý a nerušený zážitek, kdy na sebe vše dokonale navazuje, takže se může klidně soustředit na děj. Naopak při porušení pravidel má divák zřídkakdy šanci se vrátit k místu, kdy mu něco úplně "nesedlo" aby daný moment analyzoval - zůstane mu tak jen chvilkový moment zmatku, který je ovšem rychle pohřben dalšími a dalšími pohyblivými obrázky.

Anglofonní země střih přes osu většinou označují termínem "crossing the line" nebo, když mluví o Pravidlu osy jako takovém, "180 degree rule" - pravidlo 180 stupňů. Jak témuž říkají třeba v Bollywoodu netuším, nicméně lze předpokládat, že když s námi sdílejí způsob jakým vnímáme děj na plátně, dodržují i obdobné střihové zákonitosti.

Několik příkladů pro začátek. Začněme dvěma jednoduchými a všedními a pak si konečně dopřejme filmovou perlu.

Příklad První:  Fotbalový (nebo hokejový, či jiný) zápas. Hráči týmu A mají branku na pravé polovině hřiště (z pohledu kamery), tým B na levé. Pokud tedy vidíme útočníka A běžet zprava doleva, víme, že jde do ofenzivy. 

Jak to víme? Protože přenosový štáb dodržuje Pravidlo osy. Kdyby totiž osu - v tomto případě definovanou spojnicí branek obou týmů - překročil, diváci by v televizi viděli útočníka A, který zdánlivě běží proti vlastní bráně (obdobně to funguje i tenisu, kde je však osa dána sítí).

Občas se takový záběr používá při opakování nějaké akce, ale vždy je v takovém případě použit titulek Reverse angle, aby se předešlo omylu.

Příklad druhý:  Rozhovor dvou lidí. Stojí jeden proti druhému a svými pozicemi definují osu (viz obrázek). Dokud se kamera drží na "své" poloroviny, vše je v pořádku a záběry navazují. Jakmile ale kamera osu překročí, oba hovořící lidé si náhle vymění pozice.

Co s tím? Osa není pevná čára - může se pohybovat, když změní svoji pozici mluvčí (prostě se jedna z hovořících osob posune jinam), nebo se kamera přes osu přesune plynule (jízdou) tak divák pochopí, co se děje a nijak ho to nevyruší.

A může být hůř! Přidejte třetí osobu, nebo nechte obě osoby hovořit za jízdy v autě a rázem vám přibývají osy (a návaznosti pohybů), na které je třeba dát pozor... Naštěstí je Pravidlo osy důležité především pro dva záběry, které po sobě bezprostředně následují (nebo logicky navazují).

Chcete vidět, jak to vypadá, když se osa překročí? Ve filmu Moulin Rouge (Baz Luhrmann, 2001) k tomu dojde několikrát - zejména ve scéně která bývá označována jako Elephant Song Medley (zejména v okamžicích, kdy se střihá z vnitřku budoáru Satine do pohledu zvenčí).

Příklad třetí:  Glum! Glum! 

Ve filmové adaptaci Pána prstenů (Peter Jackson, 2001-2003) patří mezi velmi populární ty scény, kdy Glum vede vnitřní (poměrně hlasitý) dialog se Sméagolem. Procítěný herecký projev Andyho Serkise, ale sám o sobě na takovou scénu nestačí...

Schválně - zkuste si tu scénu pustit a vypněte zvuk - i když je na scéně jen jedna osoba, vypadá to, že se opravdu hádají dvě. A tu hádku navíc divák přijme bez sebemenšího zadrhnutí.

To je kouzlo Osy. I když zde žádná ve skutečnosti není, záběry na Gluma hovořícího se Sméagolem se tváří jako by existovala! Kochejte se, studujte to, žasněte! Právě zde Peter Jackson (spolu s celým štábem) ukázal, že opravdu umí své řemeslo.

A teď důležitá poznámka! I Zákon osy lze porušit - je-li uměleckým záměrem vyvolat dezorientaci a zmatek, ale to si mohou dovolit jen skuteční mistři... Doma tohle nezkoušejte!

Jsem LARPový dinosaurus

Občas, když se dívám na vývoj kolem sebe, musím smutně konstatovat, že stárnu. Jak jinak si vysvětlit, že mě stále častěji popadají tendence říkat si, jak to bývalo lepší, když jsem byl mladší?

Pán Prstenů 2008

V LARPech to platí dvojnásob. Sice jsem nebyl jedním z průkopníků "živých her" u nás, ale do vlaku jsem naskočil ještě v době, kdy se teprve pomalu rozjížděl a LARPy zatím hledaly svou tvář. Byly to doby, kdy si gotický stan na akci vozili jen ti, kdo byli opravdu hodně bohatí (a i ti ho většinou měli půjčený od své domovské SHŠ) a hlavní příběhy se točily především okolo sporů dvou či více stran (a jejich armád) na ose dobro/zlo. Všem v podstatě stačilo dobře si zašermovat, večer popít medovinu a víno z dovezených zásob a když náhodou zavolala příroda, vyrazilo se s lepíkovým svitkem a lopatkou do hloubi lesa.

Dnes už si podobnou idilku odpustím - táhne mi na třicítku a spánek pod celtou, s pláštěm sloužícím namísto spacáku (a s jednou nohou ve vyhaslém ohništi) už nějak nepovažuji za tu pravou romantiku (mimochodem - ToiToiku považuji za dar z nebes), ale přesto mi určitá naivita a ochota bavit se (navzdory nepřízni podmínek) u spousty dnešních her chybí.

Legendy 3 (2011)

Když jsem tento víkend pořádal třetí díl Legend (viz záznam ze září), uvědomil jsem si, že jak strašně mimo hlavní proud dnes stojím. Hra se neodehrávala v jedné místnosti s předem připravenými postavami a detailně rozplánovaným dějem, ani neměla velkolepou výpravu v exteriérech (s kompletním zázemím). Měli jsme sice polopenzi a vytápěný srub s více než 5 místnostmi, ale postavy si hráči z valné části připravili sami a já jim jen postavil kulisy a rozdal pomyslné karty do začátku. 

Výpravnost? Celkově žádná. Stylové skafandry, 3D stavebnice a dvě pistolky na pěnové náboje nejsou žádné terno, ale kupodivu to nebyla překážka. Hráči brzy dokázali většinu herních předmětů (kterém mě ani nenapadly, že by ve hře mohly být třeba) nahradit čímkoliv, co bylo po ruce - foukací fixy se tak staly injekcemi se sedativy a kus prkna pneumatickým kladivem, aniž by se průběh hry nějak zdržel. Hráči si opravdu hráli, namísto toho, aby se jen snažili naplnit předpřipravenou roli (což pro mě bývá nejvíce stresující prvek většiny komoráků), a já za to jim vycházel vstříc kdekoliv jsem mohl... Z hlediska náročnosti na práci organizátora je to koncentrované peklo, ale výsledek byl více než uspokojivý (zásluhu má i malý počet hráčů - být jich dvojnásobek, nedalo by se to asi zvládat bez pomoci dalšího organizátora).

Věk hněvu: Píseň vlků (2003)

O co mi tedy jde? O radost ze hry.

Sám na sobě cítím, jak mě tlak na to, abych co možná nejlépe zvládl vymezenou roli v připravené hře, omezuje a brzdí v prožívání. Výjimečně se můžu nechat příběhem pohltit, je-li mi zvolená postava dostatečně blízká, ale většinu času jde jen o kalkul, kdy pro mě je výhrou to, že se udržím v roli a předvedu dobrý herecký výkon pro ostatní hráče. Později takový zážitek zhodnotím jako dobrý - podobně jako odehrání kvalitního divadla, ale celý ten kolotoč okolo kvality kostýmů, (psycho)analýzy postav a detailně propracovaných příběhů mě nějak neuspokojuje. Je to stejné jako stavět LEGO podle návodu - je to fajn, ale ta pravá zábava pro mnoho lidí přijde, až když se návod ztratí a staví se jen podle vlastní fantazie.

Nechci změnu. Je fajn, že existují malé komorní LARPy i velké nákladné akce (jako třeba Projekt Systém), ale chci mít možnost od toho utéct k nezávislé hře, kde se nebude koukat na detaily a striktní pravidla, ale na zábavu (důvod proč mám tak rád Bezkrálí, které na tom staví). Tento formát je totiž překonaný jen zdánlivě a stále má co nabídnout a já budu rád za každého organizátora, který se nebude bát podobně (organizačně) archaickou akci uspořádat, podobně jako jsem to teď udělal třeba já.

Hold Katalánsku

Na chvíli opustím nevážná témata a pověnuji se jednomu kontroverznímu jevu, který vyvolává vášnivé reakce napříč internetem. Ne náhodou jsem pro toto zamyšlení zcizil titul Orwellových zápisků ze Španělské občanské války, protože právě v Katalánsku, v neděli 25. října tohoto roku, skončila tradice trvající takřka 2 staletí (v podobě v jaké ji známe dnes, jinak je ještě mnohem starší) - býčí zápasy.

Humanisté a bojovníci za práva zvířat slaví, ale já je stěží mohu považovat za něco víc než pokrytce. Oni mě pak bez uzardění nazývají jinými termíny a poukazují na moji pokřivenou morálku nebo nedostatečné duševní zdraví. Spor, který nemůže mít vítěze, protože oni neustoupí ani o píď a já, sic mohu uznat část jejich argumentů za ne zcela odtržené od reality, nemohu popřít hodnoty, kterých si u zvířat i lidí vážím nejvíc - odvahy bojovat o život a postavit se nepříteli čelem.

Snad je to tím, že mám částečně italskou krev, ale sdílím fascinaci skotem, která je mnoha jižním národům vlastní. Býci se zde vždy těšili velké úctě, což zřejmě souviselo s jejich silou a velikostí, díky kterým zastali mnoho práce. Navíc dobrý plemenný býk byl pro hospodáře pravým požehnáním.

V Mínojské civilizaci dokonce, podle všech historických náznaků, patřilo přeskakování býka k jakési zkoušce odvahy či dospělosti mezi dospívající mládeží.

Na první pohled je tedy nepochopitelné, proč Španělé býky "týrají" zápasy v aréně, před kterými je jim puštěno žilou (aby se snáze vyčerpali, ale ne moc, aby zase nebyli příliš malátní), poté jsou naháněni a provokováni a následně zabiti chlapíkem, za kterého většinu nebezpečné práce odvedli jiní. 

Proti tomuto většinou ochránci zvířecí říše (alespoň ti, kteří netrpí předsudky vůči pojídání steaků) staví jatka, kde jsou stáda skotu vybíjena bez zbytečného stresu a většinou jednou ranou, aby nebyla ovlivněna chuť masa.

První co mi vytane na mysli, když si  představím obě tyto situace, je poprava odsouzence. V jednom případě vezmu skupinku vězňů, zavážu jim oči a jednoho po druhém střelím do týla - rychle, čistě a bez zbytečných emocí. Nikdo netrpí a vše proběhne naprosto v klidu.

V druhém případě vložím odsouzenci do ruky nůž a nechám ho bojovat o jeho život - možná mu podmínky nebudou úplně nakloněny, ale dostane šanci se osvobodit, pokud zabije svého soupeře. Dost pravděpodobně zemře bolestivě a zbytečně krvavě, ale bude tak blízko svobodě, jak jen bude schopen.

Je asi zbytečné vysvětlovat, která "poprava" byla corrida a která jatka.

Jde především o to, že býčí zápasy jsou moderní verzí obětiny a porážky býka. Diváci nepřicházejí na tribuny, aby sledovali umučení a zabití kusu skotu, ale proto, aby zhlédli souboj malého člověka proti velkému zvířeti. A nezřídka fandí i býkovi, který podle některých tradic může dostat i milost, pokud publikum dostane pocit, že si ji svojí odvahou zaslouží (stejně tak, pokud odmítá bojovat bývá ušetřen - nebyl by pro toreadory soupeřem).

Všichni, kdo se v aréně staví proti býkovi jsou ohroženi na životě - stačí neopatrný pohyb, přílišné sebevědomí (nebo i příliš malé) a býkovy ostré rohy snadno ukončí nebožákovu kariéru. Něco takového nelze zvládat bez toho, aby člověk dobře porozuměl zvířeti proti kterému stojí, aby ho respektoval a soucítil s ním ve chvíli, kdy jej zraňuje. Matador (muž, který má právo unaveného býka zabít) je pak povinován prokázat úctu k býkovi tím, že jej zabije jednou čistou ranou přímo do srdce, což není nic jednoduchého ani u nehybného kusu.

Moc pěkně je průběh býčích zápasů v corridě popsán v tomto cestopisném článku.

Těžko lze zápasy považovat ze mírumilovnou a nekrvavou kratochvíli. Umírají při ní zvířata i lidé a diváci se při tom především baví. 

Zároveň je však nelze snadno odsoudit jako barbarské a zbytečné. Tradice má totiž svůj význam i dnes, kdy je maso redukováno na pouhou surovinu - už nejsme konfrontováni s jeho původem a bereme jej pouze jako jedlý předmět v plastové vaničce, který nacházíme v supermarketech. Necítíme úctu a vděk vůči stvoření, které zemřelo, aby nasytilo náš hlad.

A to je právě jeden z významů corridy - připomíná nám, že i zvířata jdoucí na porážku mají vůli bojovat o své životy. Podobně jako my.

"Španělé nejsou ke zvířatům krutí. Corrida je boj člověka se zvířetem, v podstatě starý jako pravěk. Má všechnu jeho krásu boje, ale má i jeho bolest. Ostatně, jako mnohokrát náš život vezdejší... "

Karel Čapek 

Filmová & literární tvorba

Tuto sobotu jsem měl tu čest diskutovat s několika velmi nadanými mladými spisovatelskými talenty a zároveň i porotci literárních soutěží. Sám jsem letos také trochu porotcoval a mám celkem i dost načteno, takže téma hovoru se pochopitelně stočilo právě na soutěže a "obludnosti," které do nich autoři občas drze posílají. Této diskusi ještě předcházela přednáška na totéž téma vedená (ač mladou) již velmi zkušenou porotkyní, která hodnotí i soutěže jako Cena Karla Čapka nebo Žoldnéři Fantazie (to jen tak na okraj, aby si nemyslela, že jí chci ošidit o zásluhy).

Nebyl bych to já, abych hovor nestočil i na film a jeho výrazové prostředky, protože právě povídka (novela, kniha) a film (seriál) mohou sdílet velké množství znaků a není výjimkou, že se mladí spisovatelé inspirují pro svou prvotinu právě v tomto médiu, ale... (zde se, milý čtenáři, dramaticky odmlčím, abych demonstroval to, co může báječně fungovat ve filmu, ale v psaném textu to bez patřičné autorské obratnosti vyzní přinejlepším rozpačitě).

Myslím, že by bylo hezké si některé obtížně převoditelné prvky ukázat a rozebrat - přinejmenším proto, že právě tato forma kritiky, je-li spojena s patřičnou sebereflexí, může ušetřit porotce literárních soutěží značných útrap.

Dramatická pauza

Jak už jsem naznačil výše, je dramatické odmlčení se jedním z nejoblíbenějších prvků, které ve filmu fungují samy o sobě dobře, ale v pokulhávají, když dojde na jejich užití v textu. 

Scén, kde se mluvčí v řeči na chvíli zastaví, aby dodal váhu svým slovům, známe z filmů stovky, ale ani v nich nepatří k ničemu jednoduchému - dramatická pauza musí být na správném místě a dobře zahraná, jinak vyzní prázdně, jako by si herec nepamatoval text a režisér se střihačem si toho nevšimli.

Jako ikonickou v tomto ohledu vnímám první scénu Dona Corleoneho ve filmu The Godfather (Francis Ford Coppola, 1972), kde sice odmlky nejsou nijak závratně dlouhé, ale jejich užití je geniální.

Většina literárních nováčků tento jev prostě nahradí trojtečkou, která sice může fungovat, ale zpravidla tomu tak není. Většinou proto, že autor použije následující schéma:

Hrdina vstoupí do místnosti. Autor detailně popíše vybavení místnosti i muže, který v ní sedí za stolem. Pokud náhodou nějaký detail záměrně vynechá, je to obvykle jen proto, aby na něj mohl hrdina poukázat v některé z prvních vět, které pronese. Hrdina a Sedící muž spolu hovoří. V první dramatické pauze Sedící muž vstane a někam popojde (nebo dělá nějakou jinou bezmyšlenkovitou činnost), občas něco dělá i v té následující, ale vždy a bez výjimky končí svou dramatickou větu třemi tečkami. 

Po několika odmlkách pak buď Sedící muž působí jako neurotik stižený sklerózou (není schopen dokončit myšlenku a neustále se nahodile pohybuje), nebo jako neméně sklerotická břichomluvecká loutka (sedí, ani se nehne, jen mluví a nedokončuje věty).

Místo toho, aby si autor nechal k dispozici nějaké popisy i do rozhovoru, vystřílí všechnu munici hned na začátku a pak vede holý dialog, který může být doplněn o zbytečné prohánění postav po okolí jen proto, aby něco dělaly. A přitom trocha popisu dokáže dramatickou pauzu oddělit celkem přirozeně, takže čtenář touží vrátit se a navázat v hovoru. 

Popisy

Zde je filmař ve značné výhodě - jemu stačí danou krajinu, věc, či osobu jednou ukázat a má vystaráno. Spisovatel musí totéž vtělit do slov a kupodivu, i když by člověk sázel na autorskou lenost, paradoxně největší obtíží bývá přehnaná popisnost (z povídky o 5 stranách pak 2 stránky zabírá popis krajiny a jednu stránku Hrdinovy sexy rysy - nebo Hrdinčiny, závisí na pohlaví a preferencích autora). 

Kdysi jsem slyšel, že ideální postup je, když autor popíše daný objekt dvěma (třemi) nejdůležitějšími charakteristikami (stříbrný nůž s úzkou čepelí, tlustý muž s košilí zamazanou kečupem) a dál je rozvíjí až s postupujícím dějem. Alespoň si čtenář (a občas i autor) při doplňujícím popisu připomene, kdo je vlastně na scéně a co třeba Hrdina už hodiny drží v ruce, zatímco šplhal po věžáku a sváděl boj o záchranu světa.

Ohledně popisu scény doporučuji video Test pozornosti, které jasně ukazuje, kolik informací lze z filmu efektivně vyčíst - nevidím důvod proč by čtenář musel mít informací několikanásobně víc. Ostatně, v tom spočívá největší kouzlo knih, že si čtenář může doplnit děj o vlastní detaily.

Akční sekvence

Umí to Kulhánek i Žamboch a sami to známe z mnoha akčních filmů. Hrdina má těsně před rozhodující bitvou a připravuje si zbraně - ve filmu vidíme rychlý sled detailů, které napovídají, jak drsně vyzbrojený a odhodlaný právě je. Na papíře obdržíme jen suchý výčet zbraní, zbroje a to, kam si je hrdina (často kuriózně a anatomii navzdory) poschovával.

Schválně zkuste sami popsat, jaký dojem ve vás zanechá prvních 20 sekund tohoto videa (Hot Fuzz, Edgar Wright, 2007).  A zkuste těch 20 sekund popsat několika slovy a zanechat stejný dojem v čtenáři (posluchači).

Tohle prostě na papír nepřevedete, ani kdybyste při tom rozkousali tři tužky, vypili litr kávy a do žil si píchali čistého Shakespeara, ale je možné pokusit se převést náladu, kterou takový sestřih přináší, podobným způsobem jako při psaní bojové scény.
Rychle, stručně a nekompromisně.
I když já bych se na to raději vykašlal a zkusil totéž vyjádřit jinak, klidně na větší ploše - to ovšem záleží na autorovi.

 *     *     *

Jako letmý náhled do rozštěpeného literárně-filmového světa by to pro tuto chvíli stačilo. Rád se k tomuto tématu ještě v budoucnu vrátím a ocením, když se mnou bude polemizováno nebo budu doplněn o vaše vlastní postřehy.

Jen bych ještě rád dodal, že všechny zákonitosti (zejména ty literární), o které jsem se v textu otřel, neplatí univerzálně a za všech okolnosti, ale chce-li autor (jedno zda filmový nebo literární) experimentovat a posouvat hranice možného, měl by nejprve ovládnout řemeslo a k tomu patří především schopnost psát povídku opravdu jako povídku, nikoliv jako literární verzi scénáře seriálové epizody (a vice versa).

• Filmová & literární tvorba II

Ne-Střih

Co je vlastně cílem střihu?

Pomineme-li práci s posouváním obsahu záběrů, jak jsem v předchozím příspěvku ukázal na Lvu Kulešovovi, klade si střih za cíl především zastoupit divákovy oči.

Dobrý střih se pozná především tak, že si jej nevšimnete - střihač vám vždy ukáže právě to, na co byste se chtěli nebo měli dívat a vede váš zrak přirozeně od jednoho děje k druhému. Pokud jde o rozhovor dvou osob, je to v podstatě jednoduché - je nad slunce jasné, co divák chce vidět a celá střihačská práce se tak točí jen kolem toho, jak do střídání mluvčích propašovat i něco navíc - atmosféru rozhovoru a místa kde se odehrává.

Pokud se naše scéna odehrává například v kavárně u stolu, můžeme prostě ukázat obě postavy v celkovém záběru a pak stříhat na polodetail toho, kdo právě mluví - náladu scény tak necháme na hercích a jejich schopnosti předat emoce.
Můžeme ale také ukázat detail na ruku nervózně si pohrávající s kávovou lžičkou, střihnout na výhled z okna kavárny (pokud se třeba jedna z postav podívá tím směrem), nechat kameru zabírat bublinky ve sklenici s vodou... Tohle vše udává scéně náladu a pomáhá jejímu lepšímu vyznění. Vedeme diváka a předkládáme mu naši vizi toho, co by měl v sestřižené scéně vidět.

Problém může být, pokud diváka chceme udržovat v napětí a něco mu záměrně neukázat, protože v takovém případě mu to musíme naznačit. Vhodným střihem říct: "Tohle bys měl vidět, ale ne teď! Počkej si."

V opačném případě divák jen čeká a doufá, začíná být netrpělivý a těká myšlenkami - celá práce střihače pak přichází vniveč, protože nedokázal udržet divákův pohled a pozornost. Pěkně je tohle neukázané, postupně odhalované, tajemno vidět například ve filmu Apocalypse Now (Francis Ford Coppola, 1979), kde ve scéně, kdy se setkává kapitán Willard s plukovníkem Kurtzem dlouhou dobu nevidíme tvář druhého jmenovaného (existovaly pro to praktické důvody, ale to nijak neumenšuje působivost té scény). Marlon Brando se ukrývá ve stínu, divák ho chce vidět, ale zároveň ví, že ho včas uvidí - osvětlení scény i střih záběrů to jasně dokládají.

Pokud jde o vedení divákova pohledu, nemá střihač zdaleka monopol - téhož může dosáhnout i kameraman, ačkoliv jeho úloha je v tom o něco těžší. Například v působivé bitevní scéně na konci filmu Children od Men (Alfonso Cuarón, 2006) vidíme 6 minutovou kamerovou jízdu bez jediného střihu a přesto nám kameraman (Emmanuel Lubezki) ukazuje vždy to, co jako diváci chceme vidět. Náročnost přípravy takové scény musela být neuvěřitelná. Pozoruhodné je ale především to, že většina diváků si během této scény ani neuvědomí, že se nestříhalo. Osobně to považuji za jednu z nejpokročilejších forem tzv. střihu v kameře.

Existuje ale také střihová mystifikace - ve filmové adaptaci divadelní hry Anthonyho Shaffera Sleuth (Joseph L. Mankiewicz, 1972) nám střihač (Richard Marden) postupně ukazuje tucty předmětů ve výbavě pokojů, kde se děj odehrává, ale jen některé jsou podstatné pro pozdější děj. Vyvolává tak kuriózní atmosféru plnou napětí a nejistoty, kdy divák banalitám přikládá stále větší váhu, aby se jeho představy vzápětí zhroutily jako domeček z karet.

Pro konverzační mysteriózní detektivní příběh, který na kulisách z velké části stojí, je to naprosto geniální konstrukce.

Kulešovův efekt

Lev Vladimirovič Kulešov
(1899 - 1970)

Nelze začít psát o střihové skladbě, aniž by člověk nezmínil ruské montážníky - pionýry filmařského řemesla, kteří byli pro střih tím, čím byl Georges Méliès pro filmový trik. Jedním z pro mě nejvýznamnějších byl právě Lev Kulešov, který jako první poukázal na důležitost vazby záběrů pro jejich obsahové vyznění.

Pro Kulešova byl záběr základní surovinou filmového díla (podobně jako v hudbě tóny a v řeči slova) - teprve ve spojení s dalšími záběry pak získával přesah a obsahové vyznění, které v něm samotném nemuselo být nutně obsaženo.

Aby demonstroval principy střihové skladby, natočil Lev Kulešov tvář ruského herce Ivana Mozžuchina, kterému řekl, aby se tvářil pokud možno neutrálně. S tímto záběrem pak postupně spojil záběr na misku horké polévky, na rakev s mladou dívkou a na hrající si dítě. Výsledek promítl nic netušícím divákům...

Vsevolod I. Pudovkin, další z montážníků, později napsal: 

"Když jsme ukázali tyto tři kombinace divákům, kteří nebyli do tajemství zasvěceni, účinek byl neobyčejný. Diváci byly nadšeni hercovou hrou."

Kulešov svým pokusem dokázal, že obsah filmového záběru je závislý především na kontextu - sám o sobě je mnohoznačný a může znamenat téměř cokoliv.

Dnes se již na Kulešovův efekt neklade zdaleka takový důraz (respektive se o něm mimo filmové školy příliš nemluví). Doba pokročila a značnou část obsahového sdělení zastane zvuk - ať už je to hudba, ruchy či mluvené slovo - ale i ten je svým způsobem součástí filmové skladby...

Příprava LARPu

Co je LARP?

Na počátku všeho byl nápad. Myšlenka udělat hru pro pár přátel, která by se svojí hororovou tématikou trochu vymykala zaběhlému žánru a stavěla víc na atmosféře a postavách, než na epických střetnutích dobra se zlem. Ostatně i sama hranice dobra a zla měla být ve hře spíše nezřetelná a místy převrácená.

Ten nápad na mě přišel jednoho horkého květnového odpoledne a pár týdnů mě nepustil - utěšeně se mi hromadily sepsané texty a já pochopil, že nebudu mít klid, dokud se nepokusím jej zrealizovat.

Tak vznikly první Legendy s podtitulem Zajatci zimy.

Organizace byla peklo a přestože jsem v té době měl za sebou spolupráci na pár větších akcích, nebyl jsem ani zdaleka připraven na to, co mě mělo čekat. Z 20 přihlášených hráčů jich nakonec třetina odřekla (na poslední chvíli) a mně pár dnů před akcí vypověděla tiskárna - katastrofa měla zaděláno.

Jiná akce (Magnamund 2002),
ale na místě, kde se konaly první
i druhé Legendy.

Z prvních Legend se nakonec vyklubala příjemná komorní akce s hutnou atmosférou, která nejen že se dala krájet, ale dokonce sama krájela své konzumenty. Hrdinové vraždili a páchali zvěrstva ve jménu dobra, padouši chránili ženy a děti a lesem se ozývalo vytí vlkodlaků a křik lovců...

Nebylo myslitelné, že by nevzniklo pokračování a protože jsem nechtěl prznit již uzavřený příběh, dostaly druhé Legendy orientální rysy. Otázka cti se to jmenovalo a opět se pro mě roztočilo kolo, které jsem nedokázal zastavit. Trpěl jsem, skuhral a každý zásadnější text jsem preventivně vyhotovoval i na stroji, protože na jehličkovou tiskárnu s traktorovým papírem nebyl spoleh. Hry se nakonec účastnila polovina počtu účastníků předchozího ročníku a opět svojí atmosférou překonala mé nejtajnější představy.

Obě hry měly jedno společné - až dětskou naivitu s jakou jsem je mohl realizovat. Je to už pár let a oproti dnešnímu boomu se u her cenily především nápady, příběh a atmosféra.

Dnes je třeba také dodat zázemí, výpravnost a cool prvky (ať už to jsou kostýmy nebo hluboká psychologie postav vytvořená tzv. na klíč). Doba je zkrátka jiná a žádá si jiné hry, které chtějí mnohem víc času i peněz ze strany organizátorů a na to já prostě nemám nervy ani čas...

Přesto jsem po dlouhém přemlouvání kývl na realizování třetích Legend - ty jsem kdysi kvůli problémům se zajištěním terénu odložil ad acta a měl celý projekt za navždy mrtvý, jenže moji hráči nezapomněli...

Původní nápad na space operu jsem opustil (opět bych ztroskotal na terénu) a sáhl po námětu do hard si-fi - kolonizace vzdálených planet a cesta k nim... Cesta tichem.

V mém věku a s mými zkušenostmi by mělo být snadné dát dohromady hru pro maximálně 15 lidí, ale ukázalo se, že nová doba přináší nové výzvy. To, co před 8 lety bohatě postačovalo se dnes dá stěží považovat za koncept a lokace formou gamebooků už jsou také poněkud pasé. Doba přeje komorním LARPům a propracovaným vztahům mezi postavami se složitým načasováním událostí a až mechanicky dodržovanou gradací příběhu - to ale vyžaduje spoustu testování a mnohem více času na přípravu, než kolik jsem ochoten (a hlavně schopen) investovat.

Nakonec se tedy musím spokojit se starou školou, která sice používá nové prvky, ale staví na ověřené klasice - doufám, že to bude fungovat.

Do LARPu mi teď zbývá méně než měsíc a ve skluzu je vše co ve skluzu vůbec může být - dojednávání postav, lokace a události a dokonce i terén (tam sice mám vše přislíbeno, ale potřebuji definitivní a konečné potvrzení) - přesto věřím tomu, že vše dobře dopadne. Jsou to Legendy a ty nemohou být špatné, nebo se mýlím?

Právě kvůli časovému presu, do kterého jsem se dostal, jsem potřeboval tenhle text sepsat, abych se mohl naprosto oddat přípravám - už teď mi pokusy o vytvoření mentálních map a vývojových diagramů lezou poněkud na mozek, ale bylo nutné vytvořit hraniční bod - monument - od kterého se odrazím pro běh do cílové rovinky... Ať tedy slouží!