Svět očima (nejen) střihačů

Svět, ve kterém žijeme, je tzv. emergentní - tj. je pro nás tak složitý, že jej nelze pochopit z pouhého popisu a případného pochopení zákonitostí, které se týkají jeho jednodušších částí. 

„Živá buňka není ještě tygr a jednotlivý atom zlata není ani žlutý ani lesklý.“

(citát: Philip Warren Anderson)

Proč začínám právě zmínkou o emergenci a touto citací? Protože právě z nich bude z velké části vycházet úvaha, již zde hodlám publikovat.

Dějiny

Historii, tak jak se ji učíme na školách a vnímáme prostřednictvím dějepisných publikacích, máme tendenci brát jako soubor příběhů. Každá událost má své příčiny, každá akce vyvolala reakci a nakonec vše skončí shrnutím důsledků. Tím se příběh uzavře a je možné jej uceleně vnímat a pochopit.

Wellington at Waterloo
(Robert Alexander Hillingford)

Například bitva - střetnutí dvou armád - je obvykle vnímáno především z hlediska toho, jaký cíl sledovali jednotliví vojevůdci, v jaké byli historické pozici a v jakých podmínkách (velikost a stav vojska, terén,...) se nacházeli na počátku střetnutí. I samotnou bitvu pak většinou sledujeme z jejich perspektivy - který pluk se kam přesouvá, jaký výsledek má střetnutí se soupeřem a jaké jsou ztráty.
Na konci pak zbývá jen zhodnotit výsledek, s ohledem na další tažení zmíněných armád a dopad na zúčastněné země...

Pro běžného člověka jde o přiměřený souhrn dat, která je s to pochopit a zaujmout k nim konkrétní postoj, ale z hlediska historika (a kohokoliv, kdo má zájem se dozvědět víc) se jedná jen o fragment, jejž může studovat detailněji, nebo naopak ignorovat dílčí problematiku a pokoušet se jej zasadit do širšího kontextu.
A tady se nabízí otázka: který úhel, jaká optika nahlížení na událost, je nejsprávnější?

V zásadě ani jeden - každý nese jinou informaci a ideální by tak bylo získat náhled na dějiny ve všech úrovních zároveň. Od té globální, geopolitické, až po hledisko prostého jedince, jehož se daná událost sebeméně dotkla.

Jenže takový komplex informací není možné reálně získat. A i kdyby bylo, nelze jej potom jako celek vstřebat a pochopit. Proto jsou informace vždy zjednodušeny a omezeny na jednoduchý příběh, kterému lze snadno porozumět a je možné jej mezi lidmi dále předávat.

Zpravodajství

Jestliže je problém získat ucelený obraz historické události, od které máme dostatečný emocionální i časový odstup (a také přístup k celé řadě pramenů a zpětných analýz), je takřka nemožné něco takového chtít od zpravodajství.

Věčným údělem žurnalistů je to, že jsou vždy přinejlepším o krok pozadu za událostmi, a nemohou své zprávy zasazovat do úplného dějinného kontextu, protože ten se stále ještě vytváří. Jejich práce spočívá především v tom, že se snaží rozlišit podstatné (a nosné) zprávy od těch méně důležitých, a poté k nim získávají další informace z ověřených (čti: důvěryhodných) zdrojů.

Ostatně, o nefunkčních základech a soudobém stavu české žurnalistiky si můžete přečíst následující články novináře a podnikatele Patrika Zandla:
V K čemu je nám novin a zpráv zapotřebí rozebírá principy tolik kritizovaného novinářského řemesla, a v o rok starším O chcípáctví novinařiny, proč jsou noviny hnůj a co s tím konkrétně vy můžete udělat? zase ukazuje, proč je ta kritika pohříchu oprávněná.

Ale zpět k tématu...
V ideálním světě by novinář měl přístup ke kompletním informacím o problematice, kterou se zabývá - a to na všech důležitých úrovních a ze všech relevantních hledisek. O situaci, například v Sýrii, by proto mohl informovat zcela přesně a nestranně - ovšem jen za předpokladu, že by mohl divákovi/čtenáři efektivně předat všechny informace, které má sám k dispozici.
To ovšem není možné, proto musí informaci dostatečně zestručnit, aby její příjemce nemusel strávit celý den rozborem toho, co se dozvěděl. Z komplexní zprávy se v tu chvíli stává jakýsi abstrakt - účelově zjednodušený a zkreslený soubor dat, která jsou sice recipientem uchopitelná, ale bohužel na hony vzdálená skutečnému stavu věcí.

Nicméně, i to by byl stav, který by se blížil dokonalosti. Ve skutečnosti má novinář k dispozici jen o málo více informací, než ten abstrakt, jejž předává dál. A i ten je zkreslený agenturami, PR odděleními nebo i jen samotným úhlem pohledu svědka/zpravodaje, který jim přihlíží.

Na základě výše uvedeného je jasné, že není možné objektivně a věrohodně zachytit realitu v celé její složitosti - emergenci.

Když zvolíme široké měřítko náhledu na nějakou událost, zdaleka nám to nedává šanci pochopit její dílčí problematiku. A naopak, soustředěním se na detaily, získáme jen velmi málo informací, které by posloužily k pochopení celku.
Je to jako pokoušet se na základě chování jednoho zvířete - dejme si za příklad například krávu - odvodit jak se bude chovat celé stádo na pastvě. A zároveň v kravíně. A zároveň, jak se bude chovat plemenný býk vypuštěný při corridě.

Jenže, i kdybychom nakrásně získali několik různých úrovní popisu situace, stále se nemůžeme zcela spolehnout na jejich věcnou správnost, protože naše možnosti ověření jednotlivých údajů jsou omezené.

Střih

Z hlediska střihače rozlišuji dva úhly pohledu - zpravodajský (pro mě pracovní modus operandi) a dramatický.
Navenek mezi nimi není příliš rozdíl, ale každý sleduje trochu jiné cíle, a je podle mě dobré mezi nimi rozlišovat...

Zpravodajský střih

Střihač televizního (nebo i internetového) zpravodajství je ve své podstatě prostředníkem mezi divákem a redaktorem, který má na svědomí věcný obsah zprávy.

Na počátku stojí informace od agentury (tiskového oddělení, redaktora v terénu, očitého svědka,...), kterou je třeba ověřit, získat k ní další relevantní údaje (pokud je to možné, tak i s vyjádřením všech dotčených stran) a pak zpracovat do podoby vysílatelného příspěvku.

V této chvíli se ve střižně zpravidla naráží na problém - jen málokdy jsou k dispozici přesně ty záběry, které by přímo (nebo i nepřímo) souvisely s popisovaným dějem. A pokud náhodou jsou, není vždy úplně žádoucí  použít je v nezměněné podobě - většinou s ohledem na obecnou etiku (třeba u explicitních záběrů obětí bombových útoků). A poměrně dost často také není materiálu dostatečné množství, nebo je ve špatné kvalitě.

Zkrátka, je to obrazová bída a střihač příliš často volí mezi několika špatnými řešeními jen proto, aby mohl celý příspěvek vůbec nějak dokončit.

Navíc není vždy žádoucí doslovně ilustrovat text - duplicita obrazu se zvukem působí komicky a lacině - proto je třeba vybírat takový obrazový doprovod, který zvýší informační hodnotu reportáže a pomůže divákovi získat informace navíc. To ale není úplně jednoduchá věc, protože není vždy úplně zřejmé, kdy je překročena hranice, za níž je obrazový doprovod již mírně off topic a jediná .možnost, jak to posoudit, je získat od vlastní práce dostatečný časový odstup. A na to není ve zpravodajství úplně prostor.

Newsroom (seriál HBO)

Práce se pak podobá, abych použil nějaké pochopitelné přirovnání, pokusu popsat někomu členitou krajinu, když jediné, co máte k dispozici, je její obraz, ze kterého ovšem vidíte jen několik malých částí skrze klíčovou dírku. A v ten moment můžete být jen rádi, že ten obraz nemaloval nějaký rozmáchlý impresionista nebo (Bože, chraň!) surrealista...

Ale i když se jako střihač dokážete smířit s tím, že ani při nejlepší vůli nedokážete divákovi předat nic jiného, než mírně zkreslený obraz skutečných událostí, stále tu zůstává břímě odpovědnosti.
Může se zdát, že jedna reportáž téměř nic neznamená a vlastně nemůže z hlediska diváka nic změnit - koneckonců má vlastní názor a měl by umět zaujmout kritický postoj s dostatečným nadhledem (a vědomím toho, že zprávy slouží především ke zvýšení jeho vlastní informovanosti), jenže opak je pravdou. Většina lidí touží po jednoduchých příbězích a berou si velmi osobně, když se děj nevyvíjí podle jejich představ nebo v souladu s jejich původními informacemi - a neváhají to dát expresivně najevo v diskusích na internetu. A i to je pořád ještě lepší, než když divák přijme nějakou zprávu jako dogma...

Odpovědností zpravodaje (a tedy i střihače) je snaha o zlepšení tohoto stavu - donkichotská mise s cílem civilizovat lidi skrze setrvalou kvalitu vlastní práce (tohle jsem si vypůjčil ze seriálu Newsroom, kde hlavní postava, moderátor Will McAvoy, často říká: „I'm on mission to civilize.“).

Dramatický střih

Při klasickém střihu (a je jedno, zda jde o film, dokument, videoklip nebo showreel) jde především o vyprávění příběhu. To je asi nejpodstatnější rozdíl oproti zpravodajství, jež by se mělo soustředit na prostý souhrn informací v patřičném kontextu (což může při troše snahy vypadat i jako příběh - hurá!).

Většinou je k dispozici dostatek hrubého materiálu, nějaký scénář (nebo storyboard) a také přiměřené množství času, jehož se v televizi obvykle nedostává.

Na druhou stranu je ale střih mnohem více sevřený pravidly a zamýšlenou koncepcí. Když už jednou začnete pracovat s rapidmontáží, klipovitými akčními scénami a dynamickou kamerou, nemůžete to najednou v polovině opustit a začít dělat dlouhé podhledy a kompozice ve stylu Citizen Kane (Orson Welles, 1941)... Vlastně můžete, ale mělo by to mít dramaturgické opodstatnění.

Také když do filmu vkládáte informaci důležitou pro diváka, je třeba ji zdůraznit a podpořit občasným zopakováním, naproti tomu ve zprávách obvykle stačí (nějak zaobalený) výčet důležitých údajů, které lze později různými způsoby ověřit, rozhodně ale není příliš prostor pro jejich připomínání. Něco takového je doménou spíše publicistiky, kde je stopáž příspěvků výrazně štědřejší, nehledě na to, že publicista většinou sleduje trochu jiný cíl, než zpravodajec...

A když už řeším ty informace: ten zdaleka nejzřetelnější rozdíl mezi filmem a zprávami je v jejich výběru.
Film si vezme takové, které slouží zamýšlenému příběhu (to má společné s bulvárem), zprávy si berou ty, jež jsou přínosné pro pochopení popisovaných událostí.
A právě tak postupuje i střihač při výběru záběrů.

Závěrem

Zpravodajský střih je úžasné povolání - a nebál bych se říct dokonce poslání.
Nabízí možnost účastnit se dějin, jež právě vznikají (a získávají tvar), jako pozorovatel, který třídí, zvažuje a vybírá, aby mohl jiným lidem poskytnout zasvěcené informace, důležité pro jejich každodenní rozhodování.

Být prostředníkem mezi lidmi-konzumenty a lidmi-hybateli je jistě privilegium - ale zároveň i závazek, který si člověk musí neustále připomínat, aby svou práci dělal dobře. To znamená s pokorou a snahou o věcnost, vyváženost a přesnost, jakkoliv je nemožné jich v plné míře dosáhnout. Přesto se nesmíme přestat snažit.

Web seriály, video blogy a jiné pořady...

Internet je báječná věc - zejména pro začínající filmaře.

Když dnešní filmařská esa (jako třeba Peter Jackson nebo Steven Spielberg) kdysi začínala svou kariéru, existovaly pouze dvě cesty na vrchol: Řemeslo & talent (filmová škola a postupné propracovávání se vzhůru) nebo Talent & řemeslo (extrémní nadšení, štěstí a píle... a potom časem i ta, ne nutně nezbytná, nezbytná škola). Neměli tehdy k dispozici internet s tunami informačních materiálů, autorskými blogy a diskusními fóry - museli chodit do knihoven, číst odborné časopisy a učit se od mistrů - především tím, že si kupovali (!) lístky do kina...

Natočení krátkého videa byla nepředstavitelně komplikovaná věc, která vyžadovala šikovnost a určitý kapitál do začátku, protože zpracování natočeného materiálu nebylo vůbec levnou kratochvílí... Už jsem to ostatně řešil na jiném místě.

Dnešní filmový nadšenec má v mnoha ohledech jednodušší pozici. Kromě přístupu k informacím a radám, se mu nabízí i možnost snadno propagovat vlastní práci, distribuovat ji a dokonce na ní i (trochu) vydělávat. Případně shánět prostředky na její financování.

Web seriály
Přiznám se, že Web seriál je fenomén, který mě dokonale fascinuje, protože natočit vlastní krátký, pravidelně uváděný, pořad, není právě jednoduchý úkol. A to ani v případě, že jednotlivé epizody mají sotva pár minut a odehrávají se všechny v jednotném prostředí bez nutnosti hýbat kamerou.
Formátem takového pořadu většinou bývá dramatický seriál, video recenze (zpravidla nějakého výrobku, počítačové hry nebo filmu) či jakási obdoba zábavného pořadu (hranice takového dělení je velmi nejistá a jistě si dokážete vymyslet vlastní kategorie).

Začnu od recenzí - ty jsou totiž nejčastější a zdánlivě nejjednodušší. Často dokonce mohou fungovat jako jednoduchý návod - zejména pokud se (a to je nejčastější případ) týkají mobilních telefonů nebo jiné spotřební elektroniky. Nebo počítačových her.
Za velmi zdařilá považuji videa Douga Walkera, který je známý spíše jako That Guy with the Glasses, zejména ta z jeho pořadu Nostalgia Critic, ve kterém se věnuje svérázným rozborům starších filmů (opravdu jsem to musel napsat?).
Na rozdíl od recenzí telefonů, na kterých je často vidět že probíhají bez hlubší přípravy nebo snahy krom informování i pobavit, Doug Walker se už neobejde bez připraveného scénáře, podle kterého natáčí. To má společné s dramatickými seriály, jež jsou fenoménem posledních let.

Zpracování seriálu nerozhoduje. Některá díla jsou animovaná a nadabovaná (jako třeba How It Should Have Ended), jiná už vyžadují hereckou akci, kulisy nebo pokročilou animaci. Výběr některých takových seriálů můžete najít na Videa česky, kde jsou dokonce opatřena tuzemskými titulky, které často usnadňují orientaci v dialozích, které jsou poznamenány tím, že ne všichni účinkující jsou zkušenými herci s perfektní dikcí a bez přízvuku (což občas není na škodu, ale neměla by tím trpět srozumitelnost).

Bez mučení přiznám, že nemám zdaleka tak nakoukáno, abych mohl psát o skutečně kultovních web sériích, jako je třeba The Guild nebo Fallout: Nuka Break (který je fanoušky Falloutu přijímán rozporuplně, ale má tak dobré zpracování, že ho nemůžu nezmínit), ale postupně pracuji na nápravě.

Zábavné pořady jsou pak mohou být prakticky čímkoliv. Reality-show (kind of), talk-show, one-man-show... prostě libovolná šou, která vás napadne! Jako příklad můžeme jmenovat třeba Kids (Teens/Elders) react to... na YouTube kanále Fine Brothers Production, nebo ukázky střelných zbraní na kanále FPS Russia (váhal jsem, zda se nejedná spíš o recenze, ale ona to je prostě především zábava).

To, na co chci poukázat, je samotný fakt, že podobné projekty jsou schopné přežít i bez financí velkých producentů, čistě na základě fanouškovské podpory, která (a teď pozor!) plyne z jejich nesporné kvality. To je něco, co prostě stojí za pozornost a nějaké to zkoumání, protože pravidelný pořad je opravdu někde jinde než roztomilé video s koťátkem.

Z hlediska střihače
Nebudeme si nic nalhávat - výše uvedený text zde není jen proto, abych vás informoval o tom, že existuje něco jako krátké seriály na YouTube (i jinde) a že jsem o nich také slyšel. Jsem především střihač a filmový fanoušek, proto se na celý fenomén pokusím nahlédnout z perspektivy své profese.

Vzhledem k tomu, že jedním z výchozích technických prostředků začínajících video bloggerů je webkamera, nebo laciná kamera na stativu, dalo by se téměř hovořit o tom, že při střihu si autor vystačí prakticky jen se skokovým střihem. Alespoň ze začátku.
Pokud to však s publikováním videí na internetu myslí vážně, dlouho jen s mobilním telefonem nebo webkamerou nevydrží - zatouží po (přinejmenším) zánovní digitální kameře (alespoň HD ready), kvalitním mikrofonu a nějakém tom světelném parku (možná i po klíčovací trikové ploše a dalších hračkách).
A stejně tak začnou experimentovat s výrazovými prostředky - velikostí záběrů, jejich vazbou a přechody mezi nimi.

Tento vývoj je ale podmíněn především tím, jaký typ videa se právě natáčí.
Doug Walker (ten chlápek s brýlemi) si v podstatě vystačí jen s kamerou na stativu a záběry z filmů, které rozebírá (plus nějaké ty triky) - na všechno ostatní tu má svůj břitký humor a charisma. V The Guild naopak potřebují měnit úhly kamery a velikosti záběrů, aby děj zůstal dynamický a divácky zajímavý. A recenze nového iPhone... no ta potřebuje jen dostatečně nekritické publikum při sledování toho jak autor videa ukazuje telefon z různých úhlů na kameru.

Bez nadsázky se můžu říct, že ze všech možných druhů webových sérií je na přípravu zdaleka nejnáročnější dramatický seriál (jedno zda animovaný či hraný). Televizní produkcí zhýčkaný divák totiž autorům odpustí máloco (počáteční tolerance k amatérské neohrabanosti rychle pomine) - zejména špatný scénář, kameru a zvuk.
Paradoxně nejméně sledovanou (a kritizovanou) složkou díla bývá střih - u prací jejichž rozsah nepřekročí 5 minut je tolerance k chybám neuvěřitelně velká a diváka nerozhodí ani několikanásobný střih přes osu, který by v kině zafungoval jako hřebíky do očí.
Je možné, že to souvisí s tím, že divák nemá problém se v pořadu o kousek vrátit a matoucí moment si prohlédnout znovu. Odpadá tak argument o potřebě střihové plynulosti, jež diváka nerušeně provede celým videem...
Nicméně, ruku na srdce, je to diletantství a nemělo by se to stávat. Střihová čistota je jedním z důkazů profesionality tvůrce, bez ohledu na to, že ji majorita společnosti neocení.

A pokud nezafunguje profesní hrdost, je tu další argument - autorské video je součástí profesionálního portfolia, jež, při hledání práce ve filmovém průmyslu, funguje mnohem lépe, než životopis plný nic neříkajícího seznamu produkcí, ve kterých dotyčný nadějný tvůrce vařil kafe asistentovi asistenta druhého zvukaře.

Co s tím dál?
I když nemáte, coby talentovaný autor, ambice prosadit se na Barrandově nebo rovnou v Hollywoodu, stále ještě můžete z úspěchů svého široce sledovaného pořadu těžit alespoň finančně.

Prvním krokem bývá zpeněžení sledovanosti videa nebo rovnou celého kanálu na YouTube. Dostatek odběratelů znamená větší cílovou skupinu pro reklamní bannery nebo rovnou celá propagační videa (také vás tak štvou?), a to pak znamená i nějaké peníze pro majitele kanálu (pokud splní celou řadu požadavků ohledně autorského práva a podobně).

Také je možné žádat o dobrovolné příspěvky od fanoušků (často formou PayPal nebo platbou na transparentní účet). A pochopitelně tu je i možnost crowd fundingu, což je vhodné pro finančně náročnější projekty s potřebou vstupního kapitálu (třeba na pořízení lepšího vybavení).

Existuje také (malá) možnost sehnat sponzora, který bude natáčení podporovat, ale osobně nevím o žádném autorovi, který by podobnou dotaci získal.

V České republice (a obecně v menších neanglofonních zemích) jsou pochopitelně šance na solidní příjem z web seriálů mizivé. S ohledem na to, kolik se takové věci musí věnovat času, je mnohem výhodnější si vzít brigádu v nějakém fastfoodu, než se pokoušet vydělat na natáčení videí na YouTube.
Šance pochopitelně vzrostou, pokud je video kompletně v angličtině - v takovém případě se totiž množství potenciálních diváků zvýší z 10 na 430 miliónů (a to počítám jen rodilé mluvčí). A to je publikum, které už stojí za to oslovit... I když konkurence je obrovská.


Máte geniální nápad na seriál a dostatečné množství talentovaných kamarádů?
Zkuste udělat díru do světa!