9. prosince 2011

Čekání na katarzi

Že dneska neumí prakticky nikdo psát filmové příběhy, to může být bod k diskuzi. Ale je naprosto jasné, že NIKDO dneska neumí psát zakončení. :-) Prakticky všechny filmy posledních 10 let jsou mnohem lepší bez posledních 5 minut.
(verlit, 8. 12. 2011)
Právě toto prohlášení mě donutilo k zamyšlení - je to pravda? Jak jsme na tom poslední dobou s filmovými konci? Vědí autoři, kdy je dobré přestat vyprávět? Umí důstojně odejít?

Závěr filmu, nebo i literárního útvaru, je něco, co může celý vyprávěný příběh klidně shodit, nebo naopak pozvednout - stačí malý detail, drobná nesoudnost autora a celý pracně budovaný dojem přijde vniveč. Je jedno, zda se jedná o komedii nebo o drama - neuzavřený nebo naopak protahovaný závěr je příběhový ekvivalent ponožek v sandálech.

V souvislosti s filmovým koncem bývá často citován závěr filmu Butch Cassidy and the Sundance Kid (George Roy Hill, 1969) a myslím, že právem. 
V této scéně dojde příběh svého vrcholu a vyprávět cokoliv dál by byla svatokrádež, nehledě na to, že to vůbec není podstatné - zobrazit smrt (nebo zázračné přežití) hlavních hrdinů by úplně změnilo poselství, které film nese a tak zůstane jen při tom, že je to přímočaře naznačeno, ale nevysloveno.

Ale má to svá úskalí - takový konec nefunguje sám o sobě.
A to je vlastně univerzální pravidlo: Dobrý konec je něco, k čemu příběh celou dobu směřuje a nastává právě v okamžiku, kdy bylo řečeno vše podstatné.

Nejlépe to znají začínající spisovatelé (ale týká se to i zkušených autorů) - poté co stráví psaním svého veledíla nějaký čas, se jen těžko dokáží rozloučit a napsat definitivní tečku. A tak píší dál - ukazují následky jednání hlavních i vedlejších postav, nimrají se v pocitech hrdinů po jejich velkolepém vítězství a rozmělňují každý silný moment jeho protahováním na neúnosnou mez...

To je únosné v historickém románu nebo nekonečném eposu, kde je daný příběh jen fragmentem celého obrazu, ale na půdě Spekulativní fikce (tenhle termín jsem si vypůjčil zde) to jen škodí výslednému dojmu.

Druhý obvyklý neduh je pak příliš ukvapený konec, kdy zásadní otázky zdaleka nejsou zodpovězeny. Autoři mají dojem, že přinášejí tajemno a dávají svým čtenářům (divákům) prostor pro vlastní interpretaci, ale nejčastěji prostě působí tak, že už nevěděli co dál psát a tak to "nějak odbyli."
Obvykle se s něčím podobným setkáváme u předčasně ukončených seriálů - třeba následkem stávky scénáristů na přelomu 2007 a 2008, nebo z finančních důvodů (Stargate Universe, nebo My Name is Earl).

Existují ale i kombinace obojího - třeba LOST. Tenhle seriál jsem sice nikdy neměl vůli sledovat, ale z toho, co jsem se dozvěděl je jasné, že autoři tak moc natahovali rozuzlení příběhu a rozjeli tolik dějových větví, že neměli šanci přinést adekvátní zakončení. Výsledek? Roztahaný upachtěný konec, který ale na nic zásadního neodpoví... Opravdu nelituji, že jsem nesledoval.

Správný závěr příběhu (a je jedno zda je filmový, literární nebo v rámci LARPu) se pozná tak, že přinese katarzi.
V Aristotelově pojetí je katarze proces očištění - okamžik, kdy dochází ke kulminaci a zvratu děje a sledovaný příběh prochází svým zásadním bodem, který vše mění a ke kterému celý příběh směřoval. Od tohoto bodu dál katarze pouze doznívá a dochází ke zklidnění, ale neměly by se objevovat nové zvraty.

Hrdina (hrdinové) příběhu prošli finální proměnou. Milenci, kteří se celý film míjeli se konečně políbili a cítí lásku, která potrvá navěky, akční hrdina v potu a krvi porazil svého nepřítele a zachránil lidstvo, drogově závislý se konečně definitivně zhroutil a rozhodl se (tentokrát opravdově) odejít do ústavu aby nastoupil léčbu...
Proces proměny protagonistů, která každý správný příběh obsahuje, je skončen.

Nevím jak to je u vás, ale já v extrémních případech prožívám katarzi i fyzicky - jako mravenčení po celém těle a následně pocit vřelého horka. Jen málo filmů tohle umí.
Za všechny bych jmenoval The Fountain (Darren Aronofsky, 2006) nebo, od téhož autora, Black Swan (2010).

Abych nezapomněl - existuje ještě jedna varianta závěru příběhu: dodatečný zvrat.
To asi není třeba dvakrát vysvětlovat - dnes je to velmi populární způsob zakončení příběhu, které takřka hraničí s klišé, pokud jej autor neumí použít. Funguje v hororových filmech i katastrofických (zejména s tématem epidemií) a často bývá otevřenou branou k případnému sequelu.
Klasickým příkladem (nesequelového) zvratu je třeba úplný závěr Watchmen (Zack Snyder, 2009), ke kterému dokonce děj směřuje od samého počátku.

Občas ale takový zvrat přidá příběhu něco navíc - jako třeba v případě filmu Inception (Christopher Nolan, 2010), kde by závěr fungoval i sám o sobě, nicméně poslední záběr (střižený v ideální délce - smekám před střihačem Lee Smithem)  mění celé jeho vyznění, a přesto nezačíná nic nového, co by šlo proti katarzi.

A s tím tento zápis skončím - nikoliv však proto, že jsem se k tématu vyčerpal, ale proto, abych nebyl zbytečně zdlouhavý. Příště se tak budu moci vrátit s konkrétními příklady s dávnější historie nebo přímo reagovat na případné připomínky a nápady...
Diskuse je vám otevřena a jsem zvědavý na to, jaký filmový závěr vy osobně považujete za TOP.

3 komentáře:

  1. Kýv kýv. Ano, ano, špatný závěr dovede zabít naprosto maximálně, nedávno se mi kvůli spěchu povedlo.
    Stejně tak jsem fascinován oblíbeným syžetem "hrdina vezme zbraň a jde na vlkodlaky/něco jiného", kde aby se člověk dočkal jiného závěru, než "všechny je pobije", to snad aby na východě vyšla nová hvězda...

    Když nad tím tak přemýšlím... Star Trek Voyager, epizoda "Scientific Method". Slušný nápad, obecně zajímavý díl... a konec to zabil. Ostatně, on celý seriál končí značně pofidérně "a letěli do západu slunce"

    OdpovědětSmazat
  2. nejhorsi zabiti konce je ve Firefly... proc zrovna je musela televize stopnout? Cast je sice vysvetlena ve filmu Serenity, ale tak malo, tak malo... i kdyz film jako takovy ma konec prijatelny (nerikam dobry)

    OdpovědětSmazat
  3. Á, Firefly! Ideální kandidát zabitého konce, ke své škodě a naší smůle. Dodnes jeden z mých oblíbených počinů.
    Když nad tím přemýšlím, celkem dobře dotažený závěr má Farscape. Pět sérií, během nichž se celá banda, co sídlí na Moye, mění a utváří, je zakončeno dvouhodinovým (asi) filmem, kde dojde k zásadnímu střetu, ta nejdůležitější otázka je zodpovězena a dojde i k oné silně osobní katarzi hlavního pišišvora. Ano, je to onen pohádkový konec "a žili šťastně až...", ovšem podaný aspoň pro mne víc než lidsky.
    Takže asi tak.

    OdpovědětSmazat