25. prosince 2014

Zatuchlé pelíšky

Za tohle mě nebudete mít rádi. Ale kdybych psal jen věci, které jsou nekonfliktní a všem se líbí, byla by to ukrutná nuda. Navíc někdo musí přerušit tu spirálu mlčení.

Už pěknou řádku let je film Pelíšky (Jan Hřebejk, 1999) klasikou a evergreenem českých domácností. Hlavně okolo Vánoc, kdy se hojně citují dialogy a hlášky jednotlivých postav...
Nejinak tomu bylo i u nás doma, když jsem pobýval u rodičů (táta si Pelíšky pustil na satelitu - na slovenské Markíze, aby měl den náskok).

Nevím jak to máte vy, ale mě osobně velmi obtěžuje, když u filmu někdo setrvale mluví a prozrazuje zápletky, dialogy a pointy vtipů (jakkoliv jsou notoricky známé). Sám se to snažím nedělat a podobné společnosti se raději vyhýbám.
U letošních Pelíšků tenhle nešvar, díky mé rodině, vykulminoval v extrémní pocit trapnosti a já nejednou nedokázal jen tak sedět a bavit se, ale začal jsem dělat to, čemu se věnuji, když je film výrazně špatný nebo nudný – začal jsem ho analyzovat.

Pelíšky jsou dobře natočený film. Hřebejk nijak nepodcenil řemeslnou část a herecké výkony jsou i na české poměry nadprůměrné. V tomhle můžu filmu jen stěží něco vyčítat.
Stejně tak hudba - Slunečný hrob byl nadčasovou klasikou ještě před premiérou filmu a popularizace písni nijak neubrala na kvalitě.

Co mě ale trápí je děj a postavy.

Po zhlédnutí filmu jsem měl neodbytný pocit, že se vlastně nic nestalo... Přinejmenším v tom smyslu, že žádná z postav, které sledujeme, není hybatelem děje. Pouze reagují na okolní situaci a generují hlášky a gagy.
Příběh tak sestává z řady volně souvisejících skečů, ale neřeší nic zásadního.
Jistě, jednotlivé scénky jsou kvalitně zahrané, funguje jim načasování a je znát, že i herci se bavili, ale prostě tu chybí děj.
Což je zcela legitimní námitka, i když mi již bylo oponováno, že o ten přeci nejde. Hlavně, že to je zábava – a lidi se chtějí hlavně bavit, ne řešit problémy... Meh!

Aby toho nebylo málo, žádná z postav neprojde nijak zásadním vývojem. A když, tak pouze vnějším a zdánlivým.
Typickým příkladem je Jindřich Kraus (Jiří Kodet) – postava frustrovaného válečného invalidy a penzisty, který šikanuje vlastní ženu i dceru, protože není spokojený s tím, že nemá syna. Nakonec svoji ženu úspěšně utýrá (čemu se na tom lidé smějí, je mi trochu záhadou) a ukáže se, že bez její pomoci je úplně ztracený.
Zdánlivě se pak uklidní, protože je odkázán na pomoc té dcery, kterou dříve opovrhoval (což ale vychází spíše z nutnosti, nikoliv z vnitřní proměny), a pookřeje teprve až tehdy, když narazí na malého Péťu, na kterém může realizovat svoji touhu po výchově syna.
Mezi Krausem na počátku filmu a na jeho konci není valný rozdíl. Jen v určitém bodě dostal to co chtěl, a tak už dal pokoj.

Podobně je na tom Šebek (Miroslav Donutil), jehož „proměna“ přijde až s invazí vojsk Varšavské smlouvy a spočívá zejména v tom, že se pokusí o sebevraždu. A i to vyznívá spíše jako žert než jako důsledek vnitřního přerodu a pocitu zrady, který prožívá důstojník Československé lidové armády.
Je to sice hezká spojnice s „pokusy o sebevraždu“ jeho syna Michala (Opravdu to s ním nikdo neřešil? Proč ho nevzali k psychologovi?), ale stále jde o výstřelek, nikoliv o charakter postavy – na to je to příliš izolované.

Postava učitelky pak Evy Holubové nijak neřeší, že si bere známého cholerika a tyrana (koneckonců, od své sestry musela vědět, jaký je) po velmi krátké známosti, Jindřiška se vyspí s Elienem prostě proto, že má rodiče v Americe a vypadá víc cool...


Pelíšky jsou ve skutečnosti nabité malými příběhy a lidskými tragédiemi, které ale obchází a staví okolo nich bariéru humoru. Ale není to ten silný humor, který zároveň donutí k zamyšlení – je to estráda lidské malosti, které se můžeme smát a ukazovat na ni prstem, protože: „Mámo, podívej jak ten Kodet nadává na bolševiky a Donutil hraje komunistického blbečka. Ha ha ha!“
Dostáváme se tak do pozice studentů naslouchajících příběhu policisty (Miroslav Kaman) o muži s koženou brašnou. Ve skutečnosti tragédie a něco, co by nás mělo vzburcovat, ale nikdo nehne ani brvou.

Přes to všechno nejsou pelíšky špatný film. Jen silně nadhodnocený.

Pokud můj názor někoho uráží, tak... tak je to dobře. Omlouvat se nebudu. Hodnoty je třeba opakovaně zpochybňovat a vést o nich debatu.

5. prosince 2014

You're gonna carry that weight...

Nemám rád anime.
Tedy, mám, ale ne tolik, abych ho cíleně vyhledával a byl nějak nadšený z Miyazakiho filmových děl (i když už jsem jich také pár viděl). Ale několika klasickým příběhům jsem se nedokázal vyhnout a rád se k nim jednou za čas vracím.

Elfen Lied (2004)

Třináctidílný seriál, kterým jsem s anime začínal.
Přiznávám, že mě zaujala nahota a krev, která dominuje prvním minutám úvodního dílu, ale postupně se ukázalo, že jde o mnohem víc... ale je těžké to popsat. 
Ve skutečnosti je to příběh o pomstě, důležitost rodiny, romantice, strachu... Japonské vypravěčství je zásadně jiné než to evropské a tady je to hodně znát. A navzdory názvu, v seriálu nejde o elfy... ;-)

Dodnes mi naskočí husí kůže, když slyším úvodní píseň Lilium...

Ergo Proxy (2006)

Jedno z posledních anime, které jsem viděl. Tentokrát to bylo na doporučení a prvních několik dílů jsem opravdu netušil, co si o seriálu myslet. Neurčitá postapokalyptická sci-fi s velkou příměsí moderní filosofie a goth hlavní hrdinkou?
Jenže zdání klame. Když se po několika dílech naplno projeví, kdo je tajemný Vincent Law a kdo jsou Proxy, příběh dostane ostré tempo a smažou se i rozdíly mezi dobrem a zlem (v anime tradičně mlhavé).

Mytologie a filosofie v příběhu jsou trochu šroubované, ale rozhodně stojí za pozornost. Možná i proto, že příběhů, které nechávají prostor interpretacím, není zdaleka tolik, kolik by si diváci zasloužili.

Full Metal Panic! (2002)

Roztomilá kombinace středoškolské romantiky, humoru, mecha a military. Tohle je tak trochu úlet a i přes nespornou zábavnost si netroufám FMP považovat za bůhvíjak originální nebo přelomové anime. Ale když na to přijde, občas je důležité se i jen tak nezávazně pobavit - a to v případě mladistvého seržanta Sagary, který má za úkol ochránit šestnáctiletou Kaname, opravdu funguje (koneckonců, který jiný hrdina by vyhodil do vzduchu svoji skříňku v šatně, když zjistí, že mu do ní někdo hodil milostné psaníčko?).

Zejména druhá série FMP Fumoffu pak hýří vtipnými momenty a spolehlivě pobaví.

Black Lagoon (2006)

Drsná gangsterka se spoustou střelby, pirátů, neonacistů, ruských agentů, teroristů, alkoholu, drog a... zmínil jsem střelbu? Vlastně není příliš o čem psát – tam kde jiná anime sází na neobvyklé nápady a silný přesah, Black Lagoon je poctou akčnímu žánru (a Tarantinovi).

Speciální pozornost si u mě seriál vysloužil i říznou úvodní znělkou a sexy pistolnicí Levi ( nebo Revy - ach ti Japonci a jejich nerozlišování R/L).

Cowboy Bebop (1998)

Pro mě pomyslný vrchol všech příběhů – a vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem se dnes do psaní o anime vůbec dal.
Pokud bych měl v životě vidět jen jedno jediné anime, ani na chvíli bych neváhal. Nejen kvůli příběhu, který mě hluboce ovlivnil, ale i kvůli hudbě a zpracování jednotlivých epizod.

O Soundtracku by se dalo mluvit hodiny a když jsem váhal, kterou z mnoha skladeb nabídnout k ukázce, seznal jsem, že nejsem s to nějakou upřednostnit. Takže jsem si řekl, že prostě vyberu desátou od konce mezi těmi, které jsem si v poslední době pouštěl na YouTube – Too Good Too Bad.

Epizody se pak odkazují na zásadní kultovní díla populární kultury (ať už jde o drobné narážky nebo o reinscenaci bojových scén). Třeba úplně první epizoda se opakovaně odkazuje a Rodriguezův film Desperado (podobou hlavního antagonisty a přestřelkou v baru).

A pak jsou tu citáty a hluboké myšlenky... má je takřka každý seriál, ale v případě Cowboye Bebopa ve mně nějak silněji rezonují...


Spike: Look at my eyes, Faye. One of them is a fake because I lost it in an accident. Since then, I've been seeing the past in one eye and the present in the other. So, I thought I could only see patches of reality, never the whole picture. I felt like I was watching a dream I could never wake up from. Before I knew it, the dream was over.


19. listopadu 2014

Zpravodajské hodnoty

Tenhle zápis bude nošením sov do Athén, ale neodpustím si jeho napsání. Už jen proto, že to pro mě je jistá forma opakování a učení se na zkoušky na vysoké škole.

autor: Stefano Corso
Během studia se mi dostala do rukou kniha Understanding News (J. Hartley), ze které jsem měl za úkol přečíst především kapitolu věnující se tzv. zpravodajským hodnotám (news values), což je soubor podmínek (znaků), které rozhodují o tom, zda se nějaká událost stane či nestane zprávou (tedy, zda se objeví v médiích).

John Hartley vychází především ze studie Johana Galtunga a Marie Rugeové z roku 1965, ale samotný pojem pochází od Waltera Lipmanna (z jeho studie z roku 1922).
Obvyklou (a v mnoha ohledech oprávněnou) kritkou studie Galtung-Rugeová je fakt, že svoji práci založili pouze na analýze norského zahraničního zpravodajství (a způsobu, jakým mapovalo světové události). Stále sice vycházeli z Lipmanna, ale závěry, ke kterým došli, nemusí plně reflektovat znaky (hodnoty) v jiných zemích.
Navzdory tomu je jejich studie nejčastěji citovanou prací, která se zpravodajským hodnotám věnuje.

Konkrétní zpravodajské hodnoty

Frekvence
Událost zaujímá nějaký prostor v čase. K tomu, aby se dostala do médií je ale třeba, aby její trvání bylo zhruba stejné, jako je frekvence (periodicita) toho kterého konkrétního média.
Dlouhodobé společenské trendy se jen tak nedostanou do denního zpravodajství, naopak události jako například jednorázové demonstrace či stávky už se mezi novinky protlačí snadněji.
A naopak, jednotlivá událost zabírající krátký časový úsek má problém zaujmout místo v měsíčním magazínu.

Práh
Intenzita události. Je-li  například regionálního charakteru, nemusí vůbec proniknout do celostátních médií – pokud ovšem nemá výrazně větší intenzitu nebo se nevztahuje k události, která už sama o sobě velkou intenzitu má.
Hartley jako příklad uvádí vraždu Johna Lennona, kdy se do hlavního zpravodajství dostaly i informace o jeho fanoušcích, kteří museli vyhledat pomoc terapeutů, aby se smířili se smrtí oblíbence. V našich podmínkách můžeme vzpomenout na leteckou nehodu v Jaroslavli, kdy se v médiích objevovaly zprávy i o malých lokálních tryznách a minutě ticha na jinak mediálně nezajímavých hokejových utkáních

Jednoznačnost
Svět kolem nás je komplikovaný a je velmi obtížné jej popsat několika krátkými větami. Narážel jsem na to už v jednom z předchozích zápisů (který se nyní zdá být o něco méně aktuální a informovaný).
Jenže pro potřeby zpravodajství je třeba, aby zpráva nevyžadovala složité vysvětlování. Může být komplikovaná, ale měla by nabízet jen omezené množství výkladů – respektive by nemělo dojít k zaměnitelnosti obsahu zprávy.
Což zpravodajství odlišuje od beletrie - v té se naopak obraznost a mnohoznačnost většinou hodnotí jako kladný rys.

autor: David All
Smysluplnost
Je asi pochopitelné, že pro českého diváka je zpráva o velkolepých náboženských oslavách v Thajsku podstatně méně zajímavá než událost menšího rozsahu někde v Belgii.
Smysluplnost zprávy je často podmíněna kulturně (etnicky), ale není to jediné měřítko. Noviny, které se zaměřují na zprávy o ekonomice (a tomu bude odpovídat i skladba jejich čtenářů), se sotva budou zabývat kulturou. A vice versa.
Pro diváka/čtenáře je rozhodující především to, aby si dokázal událost zasadit do nějakého rámce – aby pro něj měla smysl.

Souznění
Je to tak. Pro to, aby se událost stala zprávou, je důležité i to, aby souzněla s očekáváním těch, pro které je určena. Haló noviny budou sotva informovat o úspěších českých pravicových politiků, konzervativní média budou velmi opatrná (strohá) v pokrývání pochodu LGBT komunity, demokratický tisk nebude přejímat zprávy agentury Rusko dnes v nezměněné podobě.
Očekávání do značné míry předurčuje charakter zprávy.

Což mimochodem značně ztěžuje práci veřejnoprávním médiím – nelze se zavděčit všem a lidé sledující televizi či rozhlas předpokládají, že tato média by měla souznít s jejich viděním světa. A je pro ně velkým problémem, pokud to tak není.
Nakolik je to chyba těchto médií (zda plní dobře svoji povinnost objektivity a vyváženosti) a nakolik jsou na vině neoprávněná očekávání lidí, je na delší a poměrně komplikovanou debatu, kterou bych zde nerad vedl.

Překvapivost
Nečekané události jsou zpravodajsky hodnotnější než ty dlouhodobě očekávané. Náhlá úmrtí, neštěstí, vítězství outsiderů – to všechno v lidech vytváří hlad po informacích a smyslem médií je ten hlad utišit.
Tahle hodnota prostě není nijak překvapivá... :)

Kontinuita
zdroj
Zpravodajství o událostech má setrvačnost. Zejména tehdy, když existuje nějaký vývoj, který lze sledovat (nebo alespoň šance, že k nějakému vývoji dojde).
Funguje to pochopitelně i dlouhodobě a zpětně. Pokud televize před rokem informovala o nějaké kauze a teprve nyní došlo k nějakému posunu (třeba zahájení soudního přelíčení), pravděpodobně tuto informaci zařadí mezi aktuální zprávy.

Kompozice
Zpravodajství musí být pestré a různorodé. Občas proto nějakou událost kvalifikuje i jen to, že je třeba naplnit příslušnou rubriku. Není na tom nic špatného, bylo by nežádoucí, aby se v novinách psalo pouze o jedné kauze, ale už se nevěnoval prostor jiným informacím.

Zmínky o elitních národech
Zprávy o Rusku, Spojených státech, Evropské unii (a podobně) mají ve zpravodajství prioritu před událostmi z menších a/nebo vzdálených zemí.
Záplavy a sesuvy půdy v Bolívii s desítkami mrtvých nemusí získat zdaleka takový mediální prostor jako sněhová bouře v Kanadě s několika málo zraněnými a nějakými škodami na majetku.

A opět – nejde o to, zda to je nebo není špatně, jde jen o jeden z mnoha faktorů, které se podílejí na zpravodajské hodnotě zprávy.

Zmínky o elitních osobách
To asi taky není překvapivé. Když došlo na ALS Ice Bucket Challenge, zásadní podíl na tom, že se celá záležitost stala tolik diskutovanou a objevila se i v médiích, měla skutečnost, že se zapojily celebrity. Já sám jsem ji zaregistroval až ve chvíli, kdy se ke mně dostalo video od Billa Gatese.
Jak píše Hartley: Koho zajímá, jak si utírám nos, když se můžu podívat na to, jak to dělá Rod Stewart?

Personalizace
Mnohem snáze se informuje o událostech, které lze nějak spojit s konkrétní osobou. Proto jsou vlády identifikovány na základě svých premiérů (Topolánkova vláda, Sobotkova vláda) státy na základě svých čelních představitelů (Putin je Ruská federace, Obama jsou Spojené státy).
Cílem je snadná identifikace stran, i když to znamená jisté zkreslení a omezení informační hodnoty. Personalizace do jisté míry souvisí s Jednoznačností.

Dalo by se dokonce uvažovat o tom, že právě tady je příčina snahy dát kauzám nějaké jednoznačné označení. Třeba Watergate....

autor: Charles Atkeison
Negativita
Nejlepší zprávy jsou špatné zprávy.
Právě u negativity bych se rád na chvíli pozastavil. Když jsem dohledával a ověřoval informace o zpravodajských hodnotách, abych nečerpal jen z toho, co jsem se dozvěděl ve škole, několikrát se mi mezi referencemi objevilo i jméno Jürgen Wilke. Tento německý teoretik médii se právě negativitě v rámci zpravodajských hodnot, poměrně dost věnoval a mimo jiné zmínil, že drtivá většina negativních zpráv sdílí následující znaky:
Jsou krátkodobé, náhlé (překvapivé), jednoznačné (lidé se na negativitě shodnou snáze než na pozitivním významu) a jsou v souladu s očekáváními příjemců zprávy.

V rámci probírání tématu ve škole jsme pak ještě vypíchli ještě jednu hodnotu.

Exkluzivita
Exkluzivní zpráva je něco, o čem editoři zpravodajství za dlouhých nocí sní. I ve chvíli, kdy se proklamují kvalitativní měřítka, je kvantita něčím toužebně očekávaným – a toho se nejsnáze dosáhne nabídnutím exkluzivního obsahu.

Všechno je jinak

Než začneme z výše uvedeného souhrnu něco usuzovat o médiích, je potřeba si připomenout, že to je výsledek výzkumu, který sledoval pouze norské zahraniční zpravodajství. Ale to by ještě tolik nevadilo.
Mnohem zásadnější je, že žádná studie nemůže plnohodnotně popsat proces výběru událostí pro zpravodajské zpracování pouze skrze pozorování vnějších projevů.

Ano – lze usoudit na nějaké společné znaky, ale bez přímé komunikace s lidmi, kteří výběr provádějí, nejde o něco, co by plnohodnotně odráželo realitu.
Navíc, lidé, kteří zprávy vybírají, toto málokdy dělají na základě nějakých vědomých pravidel nebo pouček. Zpravidla jde o souhrn letitých zkušeností, obtíženě ověřitelných (občas i mylných) předpokladů o vkusu čtenářů (diváků, posluchačů) a osobních preferencí. A to je něco, co se jen velmi těžko sjednotí do jedné studie.

Neznamená to ovšem, že by Galtung a Rugeová udělali zbytečnou práci. Jako nástroj k pochopení, proč velká zpravodajská média vypadají tak jak vypadají, jejich studie funguje dostatečně. I když dnes už možná jde o jistý druh sebenaplňujícího se proroctví.

Nicméně – v dnešní době internetu a sociálních sítí, kdy mají lidé přístup k ohromnému množství informací (ověřených i neověřených) jsou tradiční zpravodajské hodnoty již trochu překonané. Média jsou stále ještě důležitá (i když je žádoucí jejich vývoj a přizpůsobení se novým podmínkám), aby zajistila vytřídění a interpretaci nejzásadnějších událostí, ale vývoj podle všeho směřuje k mnohem úžeji zaměřenému poskytování zpravodajství – takříkajíc „na klíč“.

24. října 2014

Novodobí básníci

I když mě k napsání této úvahy inspirovala odborná literatura, následující řádky si rozhodně nekladou za cíl nějakou kodifikaci nebo odbornost. Jen mě zaujaly některé souvislosti a rozhodl jsem se jim dát psanou podobu. Třeba v nich naleznete něco inspirativního.

V rámci čtení Úvodu do teorie masové komunikace (jak jinak než do školy) jsem v rámci 2. kapitoly narazil na odstavec věnující se hudebním nahrávkám. Z McQuailova pohledu stojí toto médium v zásadě trochu stranou ostatních masových médií (což je trochu komplikované a nejsem si zcela jistý, zda tomu dostatečně rozumím).
Poznamenává, že hlavními hybateli a příjemci mediálního obsahu (hudby jako takové) jsou především mladí lidé – a rozebírá i jak se měnil způsob přenosu a recepce hudby jako takové.

Počínaje veřejnými vystoupeními umělců a možností si přehrát doma některé skladby ze zakoupeného (opsaného) partu, pokud byla rodina dostatečně dobře situovaná, aby si mohla dovolit klavír a učitele hudby.
Následovaly (cca v roce 1880) první nahrávky a časem i rádio, které z počátku hledalo svůj obsah, protože vznikl jako nenaplněná technologická možnost – produkt pokroku. A posléze, s příchodem tranzistorové technologie, vznikly i menší přenosné radiové přijímače a nové formáty záznamu a distribuce hudby.

Pokrok neúprosně tlačil hudební průmysl kupředu a mladí lidé udávali směr (včetně současné tendence změnit způsob financování hudebníků a tlak na vynechání nahrávacích společností jako prostředníků mezi hudebníky a posluchači)...


V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na úryvek, který jsem četl na Facebooku na stránce Kout historických kuriozit, kde 20. října napsali toto:
„Největšími společenskými celebritami druhé poloviny 19. století (a ještě počátku 20. století) byli básníci, protože básník byl politický a národní vůdce. Poezie tehdy měla silnou sociální úlohu a básně patřily k nejprodávanějším titulům. Odborářské schůze českých dělníků se zahajovaly sborovou recitací Svatopluka Čecha a Otokara Březiny.Je známý příběh, kdy v roce 1897 v Písku na nádraží předsedal Jaroslav Vrchlický. Jakmile se toto od průvodčího dozvěděli lidé na nádraží, tak celé město z toho mělo velkou slávu, neboť tam přijel „největší básník český“ – starosta a radní zakoupili věnec a s kapelou vyrazili v průvodu na nádraží, kam ráčil největší básník český přijet (přesněji tam ráčil přesedat na vlak do Plzně). Kdyby se dnes dostavil „největší básník český“ na nádraží v Písku, reakce by byla zřejmě opačná.Rozdíl ve vnímání poezie je dán odlišným zaměřením školství, které se v minulosti zaměřovalo silně a výlučně na pravou hemisféru. Výuka cizích jazyků na gymnáziích spočívala v tom, že se hlasitě četly básně, v řečtině Homér, v latině Vergilius, v němčině Goethe Heine a ve velmi řídce vyučované angličtině Milton a Chaucer.“
Pochopitelně jsem si, jakožto člověk koketující i s poezií, položil otázku, kam tyto celebrity zmizely? Kdo je nahradil?
A při čtení výše zmíněného McQuaila mi to došlo. Dnešními básníky jsou v drtivé většině případů hudebníci.


Uvažujte se mnou: dříve pisálci trousili bonmoty a občas jim vyšlo několik veršů i v novinách, pokud je doporučil nějaký zkušenější autor. Ti opravdu dobří měli své mecenáše, kteří je živili a za to chtěli, aby pro ně básník psal v žoldu nebo uvedl jejich jméno ve věnování básnické sbírky (snad jste si nemysleli, že je produkt placement něco nového).

Občas se stalo, že se některé verše staly symbolem nějaké ideje či dokonce hnutí a přerostly svého autora.
Například slova hymny Spojených států napsal americký právník a básník Francis Scott Key v obléhané pevnosti Fort McHenry jako oslavu americké vlajky (v roce 1814).
O více než sto let později (roku 1931), tato slova konečně schválil Kongres jako oficiální hymnu.
U nás si výsadní postavení vydobyli Jiří Wolker a Petr Bezruč, kteří se v mnoha ohledech stali symboly dělnického hnutí...


Srovnání s hudebními hvězdami se samo nabízí. I když ne všichni hudebníci byli/jsou autory textů a hudby, jsou ikonami, které zaujaly místo básníků, kteří náhle nebyli dost výrazní. Spojení poetického textu s hudbou bylo takřka magické a možnost masového šíření znamenala rychlý vzestup nových představitelů lyriky.

Podobně jako na sebe poezie v průběhu času brala různé podoby, od dětinských veršovánek a prázdných rýmů až po složité experimentální básně, tak se profilovala i hudba. Čerpala inspiraci z celého světa a hrála si s kompozicí hudby a slov. Někdo vsadil na líbivou rytmiku, která nutila do tance a poutala pozornost, jiní naopak cítili zodpovědnost za poselství, které předají světu. A někteří si prostě jen hráli s formou.

Básníci tak nezmizeli, jen přišli o velké publikum.
Autoři jako Jim Morrison nebo Bob Dylan by pravděpodobně zazářili i na poli poezie, ale hudba jim poskytla lepší nástroje ke sdělení myšlenek, které se jim honily hlavou...


Nenapadá mě vhodný závěr, kterým bych uzavřel tuto úvahu. Téma svádí spíše k hlubšímu zamyšlení než k vynesení definitivního ortelu... Neodpustím si ale otázku. Jakého současného interpreta (textaře?) vy osobně považujete za básnického velikána? Jsou pro vás slova písní důležitá?
Sledujete tvorbu nějakého žijícího básníka?

20. října 2014

Válka světů a panika

Jak už někteří vědí, od tohoto podzimu jsem opět studentem. Rozhodl jsem se, že si doplním vzdělání a pokusím se získat titul, se kterým budu mít otevřeno o něco málo více dveří, kdybych se někdy rozhodl zkusit jinou práci než v současnosti dělám.

Občas proto, pokud to bude tematicky vhodné, přidám i nějaký článek, který se bude týkat filmu nebo médií (můj studijní obor jsou Mediální studia na FSV UK). Třeba to někoho pobaví/poučí.

Na jedné z prvních přednášek nám byl položen zajímavý dotaz: „Odkud nebo jak jste se dozvěděli o útocích 11. září 2001?“
Docela pochopitelná otázka. 11. září je událost, která významně změnila společenské paradigma a vzhledem k jejímu významu (a šoku, který způsobila) si většina lidí velmi dobře vybavuje, co v té době dělali.
I když na samotné přednášce to tak nevypadalo (o důvodech by se dalo diskutovat), nejobvyklejším zdrojem přenosu informací o teroristickém útoku byl telefonát nebo jiná zpráva od někoho blízkého. Teprve v reakci na ni si lidé zapínali televizi a následně informovali další známé.

Dalo by se mluvit o tom, že navzdory významu a vlivu, který médiím obvykle přisuzujeme, je dominantním vektorem šíření informace běžný sociální kontakt mezi lidmi. Kdyby se v daný moment na území ČR přerušilo veškeré telefonní spojení, rozšíření zprávy o WTC by si vyžádalo významně delší čas a nejspíš by to nezachránily ani večerní zprávy.

Musím říct, že mě to samotného překvapilo – i když jsem měl dostatek informací, abych na to přišel i sám, nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet tímhle způsobem. A přitom práve touto cestou se ke mně dostává poměrně dost zásadních témat.

Dnes je podobná věc pochopitelně jednodušší – máme sociální sítě, které umožňují sdílení odkazů a informací mezi přáteli ve značně větší míře (což nás ale nutí i poměrně radikálně filtrovat a prověřovat důvěryhodnost našich přátel/zdrojů), nicméně jádro zůstává stejné jako před lety.
Pokud náš na nějakou událost upozorní člověk, kterého známe, bereme tuto informaci jako závažnější než když totéž učiní zpravodajský server, který máme mezi sledovanými kanály. Což krásně vidíme třeba během volebních kampaní, kdy strany apelují na své voliče, aby mluvili se svými známými a konkrétní politici jdou do kontaktní kampaně (ať už si s lidmi sednou v hospodě nebo jim rozdávají koblihy a guláš) – osobní doporučení má prostě větší váhu.

Válka světů
Orson Welles (1915-1985)
Jedním z obvyklých argumentů při kritice vlivu médií bývá rok 1938 a rozhlasová inscenace románu Válka světů z pera H. G. Wellse.
Mluví se o tom, že inscenace, kterou měl na svědomí Orson Welles (ano – ten), díky formátu fiktivního zpravodajství, způsobila paniku ve velké části Spojených států a hromadnou spontánní evakuaci některých obyvatel New Yorku.
V souvislosti s tím se následně poukazuje na morální odpovědnost médií a nutnost jejich kontroly a regulace, aby se podobná situace nemohla opakovat...

K panice pochopitelně došlo, to je nepopiratelný fakt. A dá se věřit i tvrzení, že třiadvacetiletý Welles byl nadšený z reakce, kterou jeho inscenace vyvolala a nijak nepomýšlel na to, že by hru na chvíli přerušil navzdory naléhání vedení CBS. Nicméně by bylo chybou na něj ukazovat prstem a tvrdit, že to byla jen jeho vina.

V okamžiku, kdy bylo jasné, co se děje, vyrazili do ulic vědci a začali analyzovat a pozorovat chování lidí. A výstup jejich výzkumu byl rozhodně zajímavý.

  • Ukázalo se totiž, že značná část panikařících lidí z rozhlasové hry slyšela jen velmi krátký úryvek nebo ji neslyšela vůbec a informace o invazi z Marsu se k nim donesla od jejich známých.
  • Nebylo zdaleka tak důležité, zda posluchači slyšeli hru od začátku (tedy i s nějakým uvedením, které by naznačilo, že půjde o fikci) nebo zda k rádiu přišli později (často na popud někoho z jejich okolí) - co ale tvořilo rozdíl, bylo množství lidí, kteří společně rozhlas poslouchali. Jedinci panikařili (a šířili paniku) podstatně více než skupiny lidí, kde došlo k nějaké formě racionalizace a snaze se vzájemně uklidnit.
  • Jen málo lidí se pokoušelo o ověření informací o invazi - zejména ve chvíli, kdy se o ní dozvěděli z jiného zdroje než bylo rádio. Verifikace sice byla možná jen formou telefonátu do rádia (či na úřady) nebo nahlédnutím do programu v novinách, ale ti, kdo se o ni pokusili, většinou uspěli.

Je pravda, že Válka světů byla podána velmi sugestivní formou. Fiktivní vstupy vědců (často skutečných kapacit) a vojáků z míst útoku rozhodně měly moc ovlivnit veřejné mínění, ale po prošetření se ukázalo, že noviny, které o incidentu informovaly, událost značně zveličily.
Rozhlas byl zpravodajskou konkurencí a tisk tak na Wellesovi nenechal nit suchou. Zejména následující den, kdy mladý autor vystoupil a veřejně se omluvil.

Nicméně, výsledný efekt rozhlasové hry byl kombinací mnoha faktorů a zopakovat podobnou situaci záměrně by bylo prakticky nemožné. Svoji roli hrála nejen důvěryhodnost rozhlasu jako média, které není zatížené takovou prodlevou jako tisk, ale i období vysílání – nedlouho po podepsání Mnichovské dohody, kdy byl svět velmi citlivý na zmínky o válce.

Je ovšem třeba si připomenout, že Válka světů byla uvedena den před Halloweenem.
Trick or treat!


„Bitva, která se dnes odehrála u Grovers Mill, skončila jednou z nejhrozivějších porážek v moderních dějinách vojenství. Sedm tisíc mužů vyzbrojených ručnicemi a kulomety se postavilo proti jedinému válečnému stroji nájezdníků z Marsu. Je známo sto dvacet přeživších. Zbytek byl rozprášen po bojišti mezi Grovers Mill a Plainsboro, rozdrcen a udupán kovovými nohami netvora nebo sežehnut na uhel jeho tepelným paprskem…“

7. srpna 2014

Není mrtvý, jenom spí.

Ještě v lednu jsem si sliboval, jak budu pravidelně a poctivě psát alespoň 3 články měsíčně. Už únor příliš nevyšel (důvody jsem zmiňoval dříve) a květen i červen dopadly prachbídně.

Člověk zkrátka míní, ale osud mění...

Faktem je, že události posledních měsíců mě pracovně vytěžovaly víc než dost.
V tuhle chvíli běží dva ozbrojené konflikty (v Izraeli a na Ukrajině), máme tu dvě letecké nehody obestřené záhadami (shodou okolností obě souvisí s Malaysia Airlines) a nedávno nám zase začala řádit Ebola.
Zahraniční zpravodajství člověka nenechá chvíli spát. Ale vlastně by mě to i bavilo (držet prst na tepu doby), kdybych tím netrávil tolik času, že se domů chodím maximálně najíst, vysprchovat a upadnout do komatu.

Byl jsem i na krátké dovolené.
Jachtou po Baltu.
V takové situaci člověku nezbývají síly na psaní článků, které předpokládají alespoň minimální dohledávání  a ověřování informací...

Ale žádný strach!
Po prázdninách by mělo být vše zase v pořádku.

Plánuji se vrátit k článkům o vlogování a zakončit je (prakticky zaměřeným) třetím dílem, který bych rád doplnil o vlastní videoexperiment. K tomu se mi snad podaří přizvat někoho z Triumvirátu, když už jsem jim pomáhal s jejich prvními vlogy. 
Také zvažuji, že oslovím některé z českých a zahraničních vlogerů s žádostí o rady a postřehy, které bych mohl předat dál.

Pokračovat bude i projekt 10 minut, na který jsem dostal několik málo tipů a též bych rád pohnul se souborem článků o Autorských sestřizích, týkajících celé čtveřice filmů o Vetřelcích (s důrazem na třetí díl).

Pokud bude čas a nálada, nejspíš se také vrátím k Pokročilým formám střihu a přinejmenším zrediguji jejich formu a obsah tak, aby byly snáze pochopitelné – a třeba mě napadne i téma na nový článek, kterým bych tu třináctku doplnil.
Tomu, že bych konečně dokoukal Intoleranci a pokračoval v Archiváři, příliš nevěřím, ale pořád to cítím jako takový nemalý dluh...

Je prostě co dělat a nebojím se, že bych neměl o čem psát... jenže teď, k velké smůle tohoto blogu, píšu něco trochu jiného. A to něco je povídka do literární soutěže, jíž vyhlásil výše zmíněný Triumvirát. A to mi bohužel zabírá další čas (dokonce kvůli tomu chodím pozdě spát a vynechávám jídla, abych mohl zjistit, že další napsaná pasáž nefunguje a je třeba ji smazat). A uzávěrka se blíží.

Takže odpočívejte, dívejte se na filmy (třeba až bude pršet) a já se v září zase pustím do práce. ;-)

1. června 2014

10 minut - The Station Agent

Přednosta (Thomas McCarthy, 2003) bylo jedno z prvních doporučení pro 10 minutový projekt, které jsem dostal - přesto mi trvalo dlouho než jsem se odvážil o něm napsat.
Není to proto, že by The Station Agent byl špatný film – podle úvodu i ohlasů (a nominací na různé ceny) je tomu právě naopak - jenže navzdory všemu je jeho expozice tak nějak standardně dobrá. V tom nejlepším slova smyslu – vše v ní funguje jak má, hlavní postava je přesvědčivě a poutavě podaná, zápletka nepůsobí násilně, ale... Je to prostě jen dobrá práce.

Což je paradoxní, protože to není zdaleka tak obvyklé v době, kdy se o valné části filmové produkce dá směle říct, že jde o fušeřinu. Je poznat, že si McCarthy dal opravdu záležet a šlo o jeho milovaný projekt (koneckonců s ním na festivalu Sundance úspěšně debutoval a hlavní postavy napsal přímo pro konkrétní herce), ale osobně jsem neměl pocit ničeho jiného než dobře zvládnutého řemesla.
Což – znovu opakuji – je dnes unikát, ale zároveň trochu škoda. V jiné konkurenci by Přednosta úplně zapadl (stále hovořím o úvodních deseti minutách).

Pro současného diváka je asi nejpoutavější fakt, že v hlavní roli figuruje Peter Dinklage (no jo, Tyrion Lannister), pro kterého byl tento snímek průlomem (3 filmové ceny a dalších 8 nominací) a otevřel mu tak dveře k větším rolím.
A právě jemu je věnována expozice - tedy, jemu a vlakům, protože ty jsou pro Finbara McBridea, jehož Peter představuje, životní vášní (podobně jako pro spoustu lidí po celém světě - i když mám dojem, že pro Američany obzvlášť - představují pro ně důležitý motiv z jejich krátké historie).

Hned zkraje se s Finbarem setkáváme na střeše domu, kde bydlí a odkud ráno pozoruje vlaky na nedaleké trati (možná dokonce seřadišti). Trochu zachmuřený, s cigaretou a kapesními hodinkami (tolik typickými pro průvodčí).
Celých 5 minut pak sledujeme úryvky z jeho běžného pracovního dne – vyzvedávání souseda a společnou cestu do práce (krámku s železničními modely, který je v přízemí stejného domu, kde oba bydlí), pohledy  a komentáře „normálních“ lidí stran Finbarova trpasličího vzrůstu a nakonec (zřejmě pravidelný) promítací sraz s dalšími vlakovými nadšenci.

Tím vším McBride proplouvá se stoickým klidem člověka milujícího svoji rutinu a samotu, která je mu útočištěm před lidmi „tam venku“.
Komentáře dětí na hřišti ignoruje, stejně jako trapné situace v samoobsluze nebo pohledy zákazníků v krámku.
Pohled očí naznačuje únavu a rezignaci...

Je na místě přiznat, že tahle pasáž je skvěle zahraná a ten, kdo by čekal předzvěst sarkastického Tyriona, záhy zjistí, že Dinklageův herecký repertoár je mnohem širší. Takže navzdory tomu, že tahle charakterová poloha není nijak překvapivá, není nuda ji sledovat.

Jen co tato 5 minutová pasáž skončí, přijde ve Finbarově životě zásadní změna – jeho přítel, kolega a zároveň majitel krámku, kde oba pracují, zemře (což proběhne velmi kultivovaně, což musím ocenit) a hrdina se ocitne v advokátní kanceláři, kde se řeší poslední vůle.
Podle ní je dědicem staré železniční zastávky v New Jersey – nepoužívané a opuštěné, nicméně je to náhle to jediné, co McBrideovi zůstalo, takže vezme pár zavazadel a vydá se pěšky do nového domova.
Podél železniční trati, jak jinak.

Zbytek desetiminutovky je zasvěcený první noci ve stanici (což je vlastně malý domek přednosty stanice) a rannímu setkání u stánku se zmrzlinou (kávou?) o kterém ale psát nebudu, protože bych už překročil vymezený limit - nicméně jde o slibnou pasáž protože konečně dojde ke konfrontaci s okolním světem a možná i konfliktu.

Jak už jsem napsal, film podle svého úvodu nepůsobí nijak závratně.
Zvládnuté řemeslo, zajímavý herec v hlavní roli (to bude asi největší tahák) a náznak příběhu, který neurazí, zato dost možná pohladí na duši. Ideální festivalový film, který si snadno získá diváky.
Neočekával bych zásadní dramatické zvraty, vyhrocené konflikty nebo nekorektní humor – což je vlastně dobře. Je to opravdu odpočinkový pozitivní film. Jeden z těch, které si člověk jednou za čas pustí a možná si i dojatě popláče.

Ale opět soudím jen podle prvních deseti minut a teď, když mám konečně napsáno, se rád podívám i na zbytek, protože jsem zvědavý. Což znamená, že Thomas McCarthy svých deset minut zvládl dobře využít. Snad nebudu zklamaný.


Viděli jste? Zajímá vás? Máte nějaký tip na co bych se měl podívat dál?

28. května 2014

Autorské sestřihy - Apocalypse Now

Apokalypsa je zvláštní film... Tak zvláštní, že zanechává v divácích nesmazatelný otisk jako olejovou skvrnu na mořské hladině naší duše, a nutí k přemýšlení o samé podstatě šílenství ještě dlouho po zhlédnutí...

Magická snová atmosféra je filmu vlastní od prvního záběru na větrák v Saigonu, až po peklo v Kurtzově táboře na samém závěru - a i když většina lidí má Apokalypsu  spojenou především s citátem o vůni napalmu po ránu, je nutno říct, že to je ještě ta příčetnější část filmu...

Apoclaypse Now existuje v několika verzích: 

První byl experimentální (a nehotový), více než 5 hodin dlouhý, sestřih promítaný pouze na XXXII. filmovém festivalu v Cannes, za který obdržel Zlatou palmu. Tu mimochodem obdržel spolu s německým filmem Plechový bubínek (Volker Schlöndorff, 1979), což údajně vyvolalo vlnu nevole u publika přítomného slavnostnímu vyhlášení.
Jedná se mimochodem o první (a pokud zatím vím, tak jediný) film, který toto ocenění získal, aniž by byl dokončený.

Festivalová verze neměla úvodní ani závěrečné titulky - naproti tomu se zde údajně objevily scény a záběry, které nejsou dostupné ani v režisérské Redux verzi. Bohužel je v této podobě film prakticky nesehnatelný.

Do kin pak šel 147 minut dlouhý střih, který se také většinou objevuje při vysílání v televizi (zpravidla v pozdních nočních hodinách - s ohledem na délku, téma a vyznění filmu).
Ani v tomto případě nejsou přítomny úvodní titulky, ale verze je doplněna o logo studia Paramount, které se objevuje před samým začátkem.


Konec pak nabízí tři alternativní možnosti závěrečných titulků: klasický bílý text na černém pozadí, podehraný hudbou (což je varianta preferovaná i Coppolou) a byla v kinech použita u novějších 70mm kopií filmu.
Druhou možností, typickou pro starší varianty „sedmdesátek“ je pouze krátký copyright na konci - klasické titulky zde jinak nejsou... A nakonec - verze pro 35mm, kde jdou titulky přes apokalyptické záběry z destrukce Kurtzova tábora (což byla vlastně likvidace skutečných kulis v plamenech).
Tato varianta byla původním Coppolovým plánem, ale už v době natáčení se jí vzdal a dal přednost prostému textu. Záběry však i tak byly natočeny, protože to byl nejlevnější způsob, jak odstranit pozůstatky filmování, jak si přála filipínská vláda.

Skutečná potíž je, že o výše zmíněném sestřihu toho vím jen velmi málo. Jediná verze filmu, kterou jsem kdy viděl vcelku je Redux - krátkou oficiální verzi znám jen z útržků zahlédnutých v televizi a nestálo mi za to ji shánět, protože bych sotva viděl něco nového. Pravděpodobně by mě spíše rušilo očekávání známých scén...

V čem je tedy Redux lepší a jiný - alespoň podle většiny zdrojů?

Předně, je o více než 45 minut delší. To málokdy samo o sobě bývá výhoda, zvlášť když se stopáž vyšplhá na závratných 194 minut, ale v tomto případě se nejedná o samoúčelné průtahy, ale o scény a záběry prohlubující poselství filmu i charakter postav.
Navíc, Apokalypse rozvláčné tempo sluší - prohlubuje plíživé šílenství postupující s každou další mílí cesty po řece... Jak někdo napsal: „Tohle není film o Vietnamu, tohle je Vietnam.“

Asi nejlépe se změna vyznění demonstruje na případu podplukovníka Kilgorea.
V klasické verzi se nám představí pouze jako magor do surfování, Wagnera a vůně napalmu, v Redux verzi se ale Bill Kilgore zároveň stará o zraněné vietnamské dítě a jeho matku (přinejmenším v tom smyslu, že jim zajistí rychlé ošetření) - ukáže svoji lidskou stránku.
Je to ve výsledku méně než 30 sekund děje, ale přidává to postavě podplukovníka na kontrastu - ještě se úplně nepropadl do definitivního válečného šílenství...

Ale jsou tu i zcela nové scény - třeba přes dvacet minut trvající setkání s de Maraisem a jeho ženou při pohřbu, večeři i po ní. Mnohými je tato část považována za nudnou, ale milovníci filmu trvají na tom, že jde o poslední nadechnutí a příčetné vzepětí před definitivním ponořením do Kurtzova království maniakálních běsů.
Ať tak či onak, neumím si film bez téhle scény představit...

O Apokalypse by se daly napsat dlouhá pojednání rozebírající každý moment filmu - ať už v historickém kontextu nebo ve vztahu k předloze, která je mimochodem velmi čtivá a působivá. Daly by se najít důvody proč film milovat i z duše nenávidět - a to klidně zároveň (sám jsem měl při sledování v několika momentech tyhle pocity). A jistě - pro spoustu lidí je to k uzoufání dlouhé a nudné dílo...
Ale nemyslím si, že by bylo možné, aby divákovi byla Apokalypsa lhostejná.

20. dubna 2014

10 minut - Adaptation

Adaptace (Spike Jonze, 2002) patří mezi filmy, které jsem dlouhodobě měl kdesi na svém seznamu filmů, které chci vidět (ale pořád na ně zapomínám a odkládám to)
Měl jsem na něj zálusk hlavně kvůli unikátní Cageově dvojroli (nepočítám Face/Off, které se tomu blíží), i tomu, že jej provází svébytná pověst filmu na pomezí reality a fikce.
Navíc od scenáristy Charlieho Kaufmana jsem už viděl Confessions of a Dangerous Mind (George Clooney, 2002) a Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Michael Gondry, 2004), takže jsem byl právem zvědavý na jiné jeho práce... Čili, doporučení od Báry mi přišlo vhod.

Mnohé filmy staví na okázalém úvodu - hudba, umělecké záběry, propracované titulky... cokoliv, co upoutá pozornost. Adaptace na začátku nemá nic z toho. Pouze černou plochu, na které se v dolní části objevují úvodní titulky, a v pozadí zní Cageův neurotický monolog, v němž rozebírá něco, co téměř každý důvěrně zná... A to trvá více než minutu a půl!
V rozboru All That Jazz jsem zmínil úžasně krátkou expozici hlavního hrdiny - beze slov, pomocí několika záběrů. V Adaptaci dosáhli podobného efektu jinými prostředky. Scenáristovo filmové „alter ego“ toho na sebe poví dost k tomu, aby bylo jasné, s jakým člověkem máme co do činění.
Zdá se to laciné, ale pro tenhle druh hrdiny je to geniální - pozornost není ničím tříštěna. Zůstává jen ten otravný hlas a neurózy...

A pak následuje trochu zmatečné střídání prostředí i času... natáčecí plac filmu Being John Malkovich (také Spike Jonze, 1999), respektive jeho reimaginace, Hollywood před 4 miliardami let (tak trochu WTF moment), luxusní restaurace a pracovní schůzka ohledně adaptace knihy Zloděj orchidejí (neurotický monolog included)...
A úryvek ze Zloděje orchidejí (asi?)... což vypadá na zajímavý mikropříběh, který bude uvnitř velkého příběhu o Charlie Kaufmanovi (filmové verzi skutečného Charlie Kaufmana, který vlastně nemá až tak moc společného s reálným Kaufmanem a... sakra!).
Najednou se tu prostě ukáže spousta dalších vrstev a těsně před dovršením 10 minut se objeví Kaufmanovo dvojče! WTF!

Chci říct, že tenhle film nebude jednoduchý. Ani Eternal Sunshine of the Spotless Mind nebyl jednoduchý a tohle bude zřejmě jízda na podobné vlně. Mystifikace vedle které budou Mňága - Happy End (Petr Zelenka, 1996) a Rok ďábla (Petr Zelenka, 2002) vypadat hodně realisticky.

Ale i přes jistou zmatenost a dojem nepřístupnosti (teď mě napadá, že i ten film je tak trochu neurotický!) je hrdina Charlie zajímavý. Diváka chtě nechtě zajímá, co se s ním stane. Jak si poradí s adaptací Zloděje orchidejí. Jak dopadne ta rozehraná scénka z knihy... A co je sakra s tím jeho bratrem!

Vlastně nevím, co od toho filmu čekat dál. To je tak trochu Kaufmanova obchodní značka - hraje si s divákem i příběhem. Mám snad i trochu obavu, zda film pochopím. Bojím se odhadovat, kam bude děj směřovat.
Ale přesto se chci podívat dál (při sledování jsem zapomněl na čas a přetáhl o pár minut). Jsem více než zvědavý.
Takže dobrá práce, Charlie (a Spikeu).


Rád bych poděkoval Sony Pictures Movies & Shows za umožnění sdílení tohoto videa.


10 minut - All That Jazz

Zařadit All That Jazz (Bob Fosse, 1979) mezi zkoumané filmy bylo trochu nefér, protože když jsem ještě chodil do školy, byl tenhle film uveden jako jeden z příkladů geniální expozice hlavního hrdiny (i když nám ho nepustili), takže jsem k úvodním 10 minutám filmu nepřistupoval úplně nezaujatě.

Na druhou stranu, nemám moc rád muzikály, takže by se to mělo vyrovnat... Snad.

Začnu hned z kraje: úvodní titulky se omezují pouze na titul filmu vyvedený v estrádním stylu pomocí žárovek (o něco agresivnější pro oči, ale zároveň originálnější než  neonový poutač), na pozadí přitom zazní pár slov dávajících jednoznačně najevo, že jde o showbusiness a zkoušku orchestru, který následně odehraje i krátké hudební téma.
To zabere zhruba půl minuty. Už i to samo o sobě ale naznačí, v jakém prostředí se bude film odehrávat.
Prozatím ale úvod neklade žádné zásadní otázky. Není důležité, kdo diriguje orchestr, co znamená nápis. Jde jen o pocit z prostředí.

A pak přijde představení hlavního hrdiny - a je skutečně tak geniální, jak mi ve škole říkali.
Za méně než minutu se o něm dozvíme tolik informací, že se to zdá až neuvěřitelné.
Sledujte se mnou: kašel silného kuřáka, audiokazeta s Vivaldim, aplikace očních kapek (a ty oči rozhodně nevypadají právě svěže), šumivý aspirin, plakát z estrády vedle zrcadla, cigareta i během sprchování, léky na předpis (na bázi amfetaminu)...
Nic konkrétního, ale pocit z postavy je jasný - rozhodně to není svatoušek, který si upírá požitky. Dojem z postavy je tím hotový - teď už se jen s každým dalším odhalením přidávají kontury.

Snový dialog dvou postav rozebírajících život a chůzi po laně pak působí trochu nepatřičně, skoro cirkusově, zvlášť když zahlédneme cosi, co vypadá jako skladiště v divadelním zákulisí, ale je ještě brzy něco vyvozovat - vyvolává to zvědavost a jistě se brzy ukáže víc (nakonec, z filmu uplynula sotva minuta a půl, včetně úvodního titulku).

Nezbytné: „Showtime, folks!“ a už se vrháme do víru muzikálového světa...

Teď už jen ve zkratce - bez dlouhého vysvětlování se dozvídáme, že hrdina je choreograf, probíhá jakýsi konkurs a on si vybírá své hvězdy. Celé to pozoruje skupinka dobře oblečených vtipkujících mužů, kteří ale působí  více dojmem obchodníků než umělců.
A také je tu žena ve středním věku s dcerou - a v souvislosti s nimi se nám připomene (a trochu objasní) i snový dialog a dvojice, která jej vede. A hrdinův postoj k ženám...

A to je vše, co za deset minut zvládneme.
Značnou část času zabere tanec a zpěv v rámci konkursu, ale i tak máme vykresleného hrdinu, naznačené (možné) konflikty a otázku, co se bude dít dál. Ta je podstatná - tvoří motivaci pro další sledování. Diváka musí zajímat, co se odehraje - není nic horšího než když je mu osud postav lhostejný.

Podle mě tedy All That Jazz ve svých úvodních deseti minutách naplnil jejich účel - zaujal mě a i když film není ten druh, který bych běžně sledoval, kdybych ho zahlédl v televizi nebo šel naslepo do kina, určitě bych nebyl naštvaný a ochotně sledoval dál.
Což mám v plánu...

18. dubna 2014

10 minut

Podle slavného scenáristického guru Syda Fielda (budiž mu země lehká), trvá divákovi zhruba deset minut, aby se rozhodl, zda se mu film líbí nebo ne. 
Pro scenáristu je to prubířský kámen a důkaz jeho schopností - má deset minut na upoutání pozornosti, vytvoření pouta mezi divákem a postavami, naznačení nebo rozvinutí konfliktu, který zaujme...
V případě seriálů je to dokonce ještě méně (přestože musí pracovat s více postavami!).

A protože analýza cizích prací je jednou z forem sebevzdělávání, řekl jsem si, že se prvním deseti minutám budu trochu věnovat a zkusím je rozebrat - dobrých i špatných filmů. 
Jen prvních deset minut nic jiného (u seriálů možná jen pět minut první epizody, pokud nemají pilotní díl ve výrazně delší stopáži). Poté, jakmile skončí scéna, sledování ukončím a udělám si rozbor, třeba se i podívám ještě několikrát znovu, a pokusím se odhalit, jak pracoval a uvažoval autor.

Tohle je samo o sobě dobrý námět na blog, ale nechci se omezovat jen na dobré nebo pro mě zajímavé filmy - nebo dokonce autory. Je to příležitost podívat se i na díly mně neznámá a rozšířit si obzory - vyzkoušet něco, na co bych si jinak nenašel čas.
A třeba některé z testovaných filmů i dokoukat do konce...

Takže bych uvítal tipy a doporučení na filmy, které byste mi pro podobné speciální sledování doporučili, o kterých byste chtěli vést debatu nebo by vás prostě zajímal můj úhel pohledu.
Pište mi do komentářů, do pošty nebo mi to klidně řekněte osobně až mě potkáte. Myslím, že jeden článek měsíčně s až třemi filmy bych měl snadno zvládnout (pro začátek rozumná porce, podle náročnosti pak přizpůsobím tempo).

Nebo se klidně můžete pokusit o vlastní rozbor. Když bude mít co sdělit, klidně ho uveřejním (ale nebudu dělat korektury). Bude zajímavé přečíst si i úryvek od někoho jiného, ne?

Napadlo mě také, ale to ještě musím vyřešit právně, zda bych na svůj kanál na YouTube nemohl nahrát oněch úvodních 10 minut z rozebíraných filmů (doplněných o časomíru a infografiku), tak, aby se to vešlo do vzdělávací autorské licence (zatím se zdá, že bych se teoreticky mohl vejít do amerického pojetí fair use).

Původně jsem tuhle (jen kratší) výzvu uveřejnil na Facebooku a G+, ale rychle mi došlo, že ne všichni čtenáři se rekrutují z mých známých (a jejich známých). Za toto opominutí se omlouvám. ;-)



EDIT: Zatím se na seznam dostaly tři filmy (a už jsem s jejich zpracováním začal - přeci jen jde o 10 minut z každého): All That Jazz (Bob Fosse, 1979), Adaptation (Spike Jonze, 2002) a The Station Agent (Thomas McCarthy, 2003). Ani jeden jsem donedávna neviděl, i když o prvních dvou jmenovaných jsem už slyšel.
Čekám na vaše další tipy.

6. dubna 2014

Střihové chyby v seriálu

Nestává se příliš často, že bych mohl demonstrovat nějakou střihovou chybu na příkladu z odborné praxe.
Ne, že by profesionálové nedělali chyby (každý je dělá a kdo to nepřiznal...), ale zpravidla jsou nenápadné, přehlédnutelné a relativně pochopitelné - při své práci v televizi mám pochopení pro drobné „nedorazy“ – koneckonců jde jen o video, ne o stavbu orbitální stanice...

Co jsem ale nečekal byla celá sada elementárních chyb v seriálu Helix americké kabelovky SyFy.
Pro začátek si můžete pustit video - sestřih dvou scén, kde je to poměrně dobře patrné (může obsahovat drobné spoilery, ale je to ze samého počátku seriálu, takže nic zásadního).


Rád bych porotkl, že nemám nic proti skokovému střihu, je-li rozumně užitý (v druhé scéně videa mi třeba až tak moc nevadí, i když je relativně zbytečný) a stejně tak věřím tomu, že se možná časem najde dramaturgický důvod pro použití střihu přes osu, ale v těchto případech to bylo naprosto zbytečné.

První scéna je chůze dvou osob chodbou a jejich rozhovor. Není to dlouhá chodba a časové skoky ve střihu nejsou delší než pár sekund. A velikost ani úhel záběru se prakticky nezmění. Dokonce to vypadá, že závěr byl točen na jedeno jetí a při střihu se jen vynechávaly odmlky v řeči.
Zbytečné, samoúčelné a chybné.

Druhá scéna v laboratoři pak měla zřejmě navodit atmosféru strachu a zmatení pomocí skoků z jedné strany filmové osy na druhou. Opět – téhož mohlo být dosaženo jinými způsoby a podstatně čistěji. To, že se hrdinka dívá střídavě na jednu a druhou stranu je spíše rušivé než cokoliv jiného.

Stále si nejsem jistý, zda ze strany autorů seriálu nešlo o umělecký záměr, ale ten bych čekal spíše tam, kde bude mít opodstatnění. Uvedené scény nejsou jediné případy, kdy k chybám došlo, ale ve chvílích, kdy bych naopak předpokládal, že budou použité nějaké agresivní moderní postupy, k ničemu takovému střihač nesáhl a držel se osvědčených triků (nebo jsem alespoň nepostřehl, že by porušoval pravidla, což obvykle znamená, že šlo o funkční techniku).
Celkově mám dojem, že ze strany SyFy jde o nejapný žert. 90 % diváků si pravděpodobně nevšimne ničeho neobvyklého, 9 % to bude jedno, i když si všimnou, ale profesionálové (zbylé 1 %) budou trpět.

Je to nějaká hra? Pomsta? Úspora na postrodukci? Experiment? Co na to Jan Tleskač?

27. března 2014

Hudba zdarma

Když vyrábíte videa pro svoji potřebu (a netrápí vás, že je občas YouTube zablokuje), zpravidla neřešíte autorská práva na hudbu. Pohybujete se v eticky nejednoznačné zóně, kdy skrze práci někoho jiného neprodukujete zisk, ale zároveň ji šíříte (a rozhodně se nedá mluvit o tom, že byste dotyčného interpreta přímo propagovali). Právníci (zejména ti, kteří zastupují organizovaný zločin a OSA) mají jiný názor, ale z mého hlediska nevzniká reálná škoda a je tak těžké na to nahlížet jako na zločin.

Ovšem občas člověk potřebuje hudbu využít i pro práci, kterou pak nějakým způsobem zpeněží nebo šíří oficiální cestou (vedoucí k sebeobohacení) – a tehdy se pak opravdu vyplatí mít práva na hudbu vyřešená.
Můžete mít smlouvu s konkrétním interpretem – třeba vaším kamarádem, který sám skládá nebo dokáže nahrát hudbu zbavenou právní ochrany (u nás, pokud je mi známo, po 70 letech od úmrtí autora) – nebo musíte sáhnout po hudbě dostupné zdarma na internetu.

Licence pro podobnou hudbu může nabývat mnoha podob (trochu jsem se tomu věnoval tady) a je potřeba si dát pozor, s jakým materiálem právě pracuji – ale v době internetu je zdrojů přehršel, ať už placených, nebo těch zcela zdarma (přičemž bych nespojoval placený přístup s vyšší nebo nižší kvalitou - jen má zpravidla lepší výběr nebo kvalitnější možnosti vyhledávání).

A co používají lidé z oboru?
Začnu neplacenými zdroji, ty nás asi budou zajímat nejvíc.

Sám jsem opakovaně použil Imcompetech (ten mi ostatně doporučila Cirrat z Triumvirátu) a nebyl úplně marný, i když značná část hudby mi přišla repetitivní a dá celkem práci si dobře vybrat. Nicméně, je zdarma a jako podkresový zdroj je to poměrně užitečné.

Dále tu máme Free Music Archive, který nabízí bohaté třídění na základě žánrů, Freesound.org, kde mimo jiné najdete i ruchy (tlukot srdce, motor traktoru, vítr v lese), autorské Danosongs a hudbu najdete i v knihovně na YouTube.
A skrze vyhledavače jistě najdete i řadu dalších.

Placené zdroje zvukových efektů (nepodceňovat, mnoho zvuků je obtížné nahrát, takže budete rádi za to, že o někdo udělal za vás) a hudby?

Bez mučení přiznám, že v tomhle až tak moc neumím chodit. Placený přístup se mi, vzhledem k objemu komerční práce, kterou dělám, nevyplatí (a při práci v televizi s hudbou většinou nepracuji), takže jsem jen několikrát nakoukl v rámci registrace zdarma. A vždy bez toho, že bych hledal něco konkrétního, což trochu limituje dojem, který jsem si odnesl.
Ale přímo do profesionálů na LinkedIn jsem se dozvěděl, že jejich nejoblíbenějšími zdroje jsou tyto:
AudioNetworkSmartSound (nabízí i možnost úpravy hudby přímo pro vaši potřebu - změnu tempa a podobně), VideoBlocks (databáze nejen videa k použití, ale i hudby), Premiumbeat, Free Play Music, a řada dalších...

Mnoho placených navíc stránek nabízí různé slevy, omezený počet stažení zdarma, levnější tématické balíčky nebo jiné prémiové programy, takže není od věci je sledovat, pokud s hudbou (a ruchy) častěji pracujete.

Navíc, pokud jste výkonní umělci (zejména instrumentalisté), určitě existují cesty, jak podobnou cestou svoji práci propagovat či dokonce zpeněžit.

25. března 2014

Technická klišé ve filmu

Protože mám nastydlé dutiny, zrušil jsem většinu svých plánů v posledních dnech... O to víc času ale mám na vyplnění daňového přiznání a prokrastinaci, která mě od toho zdržuje. A právě v jejím rámci jsem si ve čtvrtek pustil jedno starší video Douga Walkera (víte, kdo to je, pořád ho zmiňuji - ten chlápek s brýlemi), kde rozebírá 10, podle něj, nejotravnějších filmových klišé.
Schválně se podívejte - Doug totiž nerozebírá jen klasicky vyčichlé dějové kompozice, ale otírá se i o technické aspekty filmu - především kameru a animaci. A jeho argumenty nejsou vůbec marné.

Takže jsem se rozhodl, že si část vypůjčím, přimíchám něco svého a nabídnu to k ochutnání i vám... Cokoliv, abych nemusel řešit daně. :)

Roztřesená kamera
(Zrovna tohle jsem si od Douga půjčil, protože s tím plně souhlasím.)
OK, The Blair Witch Project byl dobrý a hodilo se to k němu. A dobře použité jemné chvění kamery rozhodně vtáhne diváka do děje... ale čeho je moc!

Abych zůstal pěkně doma (a aktuální, s ohledem na nedávné úmrtí) – Hezké chvilky bez záruky Věry Chytilové jsou nejen příšerný film, ale také příkladná ukázka toho, jak nemá vypadat práce s kamerou. Náhlé skoky záběrů a chaotická transfokace by možná prošly ve válečném filmu během akční scény, ale v dramatu o lidských osudech? To už je samoúčelná onanie a dost mě překvapilo, že pod kamerou je podepsán právě Martin Štrba.
Ale najde se poměrně dost dalších filmů, které dělají prakticky totéž.

Chápu – když kamera krátce supluje pohled jedné z postav nebo přímo diváka ve scéně – to má ve filmu rozhodně své místo. Jde o legitimní techniku pro vyprávění příběhu a dá se proti tomu těžko něco namítat.
Jenže ne vždy jde o dramaturgický záměr.
Často se takto totiž (zejména mezi začínajícími tvůrci) zakrývají nedokonalosti v technice (absence steady-camu tam, kde by jinak byl potřeba) nebo přímo nedostatečné zkušenosti kameramana. koneckonců, umělecký záměr snese cokoliv.

S roztřesenou, jakoby reportážní, kamerou souvisí i jeden filmová subžánr – falešný dokument (nebo také found-footage).
Klqasickým příkladem je právě The Blair Witch Project (Daniel Myrick, Eduardo Sánchez, 1999) nebo třeba Abramsův Cloverfield (Matt Reeves, 2008).
I když je nutné zmínit, že pseudodokumenty se natáčely již dříve. Legendou je třeba italský Cannibal Holocaust (Ruggero Deodato, 1980).
A z nedávné doby tu pak máme superhrdinskou Chronicle (Josh Trank, 2012), kde je dokumentárnost kamery opravdu exkluzivní (pokud se na film budete dívat, všimněte si, jak se postupně mění kvalita snímání).

CGI
Napadá mě jen jediný film, kde bylo CGI na takové úrovni, že se blížilo skutečným záběrům pořízeným kamerou – a to byl Avatar (James Cameron, 2009). I tam se ale při detailních záběrech ukazovalo, že sebelepší počítač nedokáže dostatečně věrně imitovat realitu, a výsledek působil jako pokročilejší počítačová hra.

Výhodou Avatara bylo, že kvalitativně dokázal překonat tzv. uncanny valley, tedy fázi, kdy umělé postavy vypadají téměř lidsky, ale stále ještě ne dost na to, aby byly akceptovatelné nebo vyvolávaly pozitivní emocionální reakci (mrkněte na graf). Tohle se mnoha filmům nedaří, proto, pokud volí plně animovaný formát, raději postavy stylizují (antropomorfní zvířata nebo hrdinové se záměrně přehnanými rysy).

Problém CGI je ale hlubší.
Když například porovnáme triky v původních Star Wars (epizody IV. až VI.) a novou trilogii (epizody I. až III.), všimneme si mimo jiné toho, že tam, kde dominuje animace, jsou povrchy hladké a nevýrazné. Pozadí natáčené před zeleným plátnem je působivé, ale trochu bez života - zkrátka něco chybí. Na druhé straně pak máme animatroniku, modely a práci s perspektivou – křižník Star Destroyer je pak skutečně monumentální s členitým povrchem a zdánlivě plný života. A stíhačka X-wing vypadá jako něco, o co se dá opřít a dokonce i ušpinit.

Georgi Lucasovi dalo CGI do ruky mocný nástroj k vytváření dokonalých iluzí, ale je to podobné jako s kořením - může se přidat špetka, aby scéna byla uvěřitelnější, nebo se prostě přebije chuť celého pokrmu.

Třeba postava mistra Yody byla ve formě animatronické loutky mnohem uvěřitelnější než později v podobě CGI modelu, který ale mohl efektně metat salta a bojovat s mocnými protivníky.
Kombinace obou technik (loutka pro bližší záběry a CGI pro bojové scény) mohl vzniknout mnohem realističtější dojem z celé postavy...

Proto je celkem potěšující, že kolují fámy o tom, že nové epizody Star Wars, natáčené pod taktovkou J. J. Abramse, mají využívat právě kombinaci zmíněných technik. Ještě dodat dobrý scénář a vynechat lens flare a bude to skoro znít jako dobře natočený film. :-)

Klipový střih
Tohle je osobní záležitost.
Jsem zastánce formální čistoty a čitelnosti záběrů, proto mě vytáčí, když je střih zběsilý jako zkafovaná veverka. Hlavně tehdy, když to není k ničemu potřeba a jen to kompenzuje jakýsi dojem, že střihač je placený především od toho, aby co nejvíc stříhal.

No, není to tak.
Nepíšu to sem poprvé, ale hodí se to připomenout - každý záběr má ideální délku trvání závislou na svém obsahu a okolním kontextu (záběrovém i dějovém). Je-li kratší, divák má  pocit, že mohl něco zásadního minout, delší záběr pak vyznívá nudně.

To, co obvykle vídáme ve videoklipech, se podobá spíše rapidmontáži, než klasickému střihu. Záběry se střídají v rychlém sledu, podle rytmu hudby a mají především budit emoce, protože to hlavní je interpret a jeho výkon. V podstatě by se dalo říct, že videoklip je umělecká disciplína založená na ilustrování.

Jenže tohle nemá ve filmu co dělat. Obrazová složka filmu není pouhou ilustrací, ale plnohodnotným obsahem – dokonce tak významným, že kdyby se vypustil zvuk, film by měl dávat smysl i bez něj (dnes se tento rozdíl smazává, ale dlouho platilo, že televizní tvorba stojí na dialogu, filmová na obraze). Nemá proto smysl komplikovat čtení děje umělými překážkami ve střihové skladbě.

Paradoxně mě to štve i u akčních scén - dříve se přestřelka nebo i rvačka mezi hrdiny odehrála relativně přehledně a střih nabízel zajímavější úhly pohledu na probíhající děj. Dnes se naopak akce soustředí do spousty rychle se střídajících detailů, mezi kterými se občas vloudí třeba zpomalovačka pro zvýraznění nějaké akce (a také jako forma interpunkce).
Netvrdím, že boj má být dokonale přehledný, ale je třeba mírnit akci tak, aby si divák užil cokoliv se právě děje.

Překvapivě dobře to zvládají asijští tvůrci, kteří ve filmech s tématikou bojových umění neváhají a nabízí divákům pohled i na několik pohybů v řadě za sebou na místě, kde by Američan už dávno stříhal. Což možná souvisí i s tím, že herci v takových filmech ony pohyby zvládnou na požádání zopakovat i bez kaskadérů a není potřeba slepovat dohromady povedené kousky.

Pokud chcete příklad nepříjemně rychlého a nepřehledného střihu, tak ukázkovým příkladem je Equilibrium (Kurt Wimmer, 2002). Drtivá většina akčních scén.
Nenechte se zmást tím, jak cool to působí, ve skutečnosti totiž z boje uvidíte jen pramálo zajímavého. Tedy, vlastně jen nějaké zajímavé detaily, ale celek je většinou jen o nějaké krutopřísné póze bez většího pohybu.

Není jednoduché to takhle ustříhat, ale výsledek za to podle mě nestojí a vypovídá o určitém druhu vizuální impotence.


K tématu se v budoucnu jistě ještě vrátím... ale ty daně už opravdu budu muset...

13. března 2014

Orfeova pieseň

Obvykle na tomto blogu nedělám recenze na konkrétní film - pouze v případech, kdy se to nějak týká tématu, ke kterému se chci vyjádřit. Ale občas je dobré udělat výjimku.

Už od prvního čísla pravidelně kupuji časopis Pevnost a nestydím se za to. Pomáhá mi to udržet si přehled v žánru, který mě zajímá a baví – ať už jde o filmy, literaturu nebo hry. Dokonce se můžu pochlubit i tím, že mi kdysi (2007) v Pevnosti vyšel článek na dvě strany, i když dnes se po jeho přečtení spíše stydím za svou neschopnost.
Jen zřídkakdy ale časopis kupuji i s přílohou. Výjimkou bylo DVD s filmem Strings (Anders Rønnow-Klarlund, 2004) a nyní i slovenský studentský film Orfeova pieseň (Roman Gregorička, 2013). A právě o tomto díle bych rád napsal pár slov...

Netajím se despektem ke studentským filmům. Většina prací mladých autorů, které jsem měl tu čest vidět (ať už to byly práce ke zkouškám na FAMU nebo absolventské filmy), byly tak křečovitě umělecké a záměrně nepochopitelné, až to bolelo.

Karel Doležal (Sikar) pro podobná díla užívá termín humění. Takový humus na půli cesty k umění. Což je myslím přesné.
Ostatně o tom, že dílo musí mluvit samo za sebe a musí být pochopitelné i někomu jinému než samotnému autorovi (a ani to není pravidlem), jsem už několikrát psal.

Naštěstí se občas objeví film, který tohle pravidlo umělecké kontroverze a nepochopitelnosti poruší a soustředí se na to důležité – na příběh.

V tomto případě to ale není ledajaký příběh. Scenárista Pavel Chodúr a režisér Roman Gregorička sáhli po látce z pera opravdového mistra slov – Neila Gaimana – který stojí za příběhem komiksu Sandman, z něhož výše zmiňovaní právě těžili.
Kromě toho je Gaiman také autorem scénáře k seriálu Neverwhere, filmu MirrorMask, napsal několik epizod seriálu Doctor Who a J. M. Straczynski mu svěřil jeden díl svého Babylonu 5. A pokud znáte animovanou Coralinu nebo pohádkovou fantasy Stardust (a to je jen vrcholek ledovce), tak je asi jasné o jakou kapacitu se jedná.

Unikátní je, že se mladým slovenským tvůrcům (zmínil jsem to už?) podařilo napsat scénář, který nevyžaduje znalost předlohy k tomu, aby si divák užil příběh. Samozřejmě, pokud je člověk obeznámen se Sandmanovským universem, čeká na něj řada odkazů, které rozhodně ocení, ale nejsou podmínkou pro požitek z filmu.
Ten je pak vlastně docela jednoduchý a těží z krátké povídky Fear of Falling, jejíž děj je obsahem poslední třetiny filmu. To, co se odehrává předtím je ale důležitou předehrou vytvářející konflikt a prohlubující charaktery.
Proč a jak k takové úpravě povídky došlo, si můžete přečíst v rozhovoru přímo s Romanem Grigoričkou, který je v tomto ohledu velmi konkrétní.


Za sebe můžu říct jen tolik:
Film má perfektní tempo a výborně zvládnutou kameru i střih (snad až na jeden detail, ale jeho funkčnost jsem připustil, i když sám bych hledal jinou cestu, jak docílit téhož).
To samé se dá říct i o hercích – po letech sledování „hereckých“ výkonů něčích kamarádů, kteří si chtěli zahrát ve studentském filmu, je tohle příjemná změna – ti lidé opravdu hrají a vypadá to uvěřitelně. Hlavně Juraj Hrčka mě opravdu mile překvapil (i když ten rozhodně nepatří mezi žádné nováčky před kamerou).
Dokonce i triky jsou dostatečné - leckterá televizní produkce by se mohla učit. Nemají sice hollywoodský šmrnc, ale je znát, že šlo o účelně investované peníze.

Podtrženo a sečteno, slovenští filmaři porazili ty české na hlavu (i ty profesionální).
A ne jednou, podle recenzí na film Kandidát (Jonáš Karásek, 2013).
Takže vyražte do své oblíbené trafiky a kupte si DVD (březnová Pevnost), půjčte si ho od kamaráda nebo (pokud jste šťastnější) počkejte na některou z mála projekcí v kinech – rozhodně si ale nenechejte tenhle film ujít – byla by to škoda.