Filmové karí

Mám rád orientální mentalitu a filosofii - a nestydím se za to. Zejména mám rád východní přístup ke kinematografii, i když tento můj obdiv není nekritický a hodně si vybírám.

V tomto článku se ale nebudu zabývat Takeshi Kitanem, Kurosawou nebo Bollywoodem - zůstanu hezky v evropských a amerických filmových vodách a pověnuji se dvěma indickým režisérům (natáčejícím v USA a Evropě) a filmům, které na mě silně zapůsobily a představují reprezentaci toho, co já považuji za filmové řemeslo dotažené k umělecké dokonalosti.

Varování: V následujícím textu bude větší než malé množství spoilerů z filmů Unbreakable (M. Night Shyamalan, 2000) a The Fall (Tarsem Singh, 2006). 

Pokud jste je ještě neviděli a nechcete se připravit o některá překvapení, doporučuji přestat číst. 

Byli jste varováni.

M. Night Shyamalan je zjev a tragéd. Jak jinak si vysvětlit, že tenhle génius pohřbil skvěle našlápnutou kariéru tuctovými a nenápaditými filmy? Před The Sixth Sense (1999) sice natočil dva filmy (Praying with Anger a Wide Awake), ale teprve duchařina s ohromující pointou z něj udělala hvězdu mezinárodního formátu (bohužel od roku 2004 to s ním šlo z kopce).

Paradoxní je, že Šestý smysl je podle většiny diváků vrcholem Shyamalanovy tvorby, přestože tento film s opakovanými projekcemi ztrácí na své síle. Naproti tomu jeho následující dílo Vyvolený má přesně opačnou gradaci - s každým dalším zhlédnutím odkrývá další vrstvy a tajemství...

M. Night Shyamalan

Vyvolený je filmová pocta komiksovému žánru (na to upozorňuje už statistika, kterou celý film začíná) a pozornému divákovi jistě neunikne, že vizuální podoba filmu je v mnoha ohledech tomuto médiu podřízena.

Kompozice záběrů je totiž taková, že by nebyl problém doplnit je o klasické bubliny a panely s textem, vytisknout, svázat a prodávat jako samostatné komiksové dílo.

Navíc, i přes epický rozměr zpracovávaného tématu, Shyamalan zůstává ryze komorní a ani v davových scénách (na fotbalovém stadionu nebo v závěru na nádraží) nepouští ze zřetele hlavní postavy.

Ty ostatně zasluhují velkou pozornost, zejména křehký Elijah Price (Samuel L. Jackson), v jehož případě často dominuje motiv skla. Kromě toho, že velkou část filmu chodí se skleněnou holí, často je snímám pomocí odrazu od skleněné plochy - například ve scéně, kdy se narodí, když jako dítě sedí před televizí nebo když diskutuje se zákazníkem ve své galerii komiksových kreseb.

Tato práce s postavou je o to působivější, že na ni není nijak extrémně upozorňováno - prostě tu je a dotváří atmosféru.

Obdobně funguje i práce s barvami a motivem vody v případě Davida Dunna (Bruce Willis). 

Nápaditý je zejména závěr na nádraží, kde je scéna laděna do šedých a nevýrazných tónů, ale osoby, kterých se David dotkne, na sobě mají výrazně barevné oblečení, takže doslova vyčnívají...

A to není vše! 

Z ČSFD vybírám několik zajímavých faktů:

• Stejně jako v komiksech mají oba hlavní charaktery své barevné schéma. Davidova barva je zelená a Elijah je charakterizován fialovou barvou. Patrné je to např. na barvě trička, které nosí, na barvách pokojů, povlečení, osobních věcech aj.
• Logo televizní stanice, která vysílá zprávu o vykolejení vlaku je ve skutečnosti logo komiksových hrdinů Fantastická čtyřka.
• Mnoho z komiksů, které lze spatřit v pozadí za Elijah Pricem, jsou komiksy Thora. V 80 letech minulého století byl v několika dílech Thor proklet a trpěl stejným postižením jako Elijah.
• Klavírní skladba hrající během výstavy je stejná, jakou hraje Tulaččina matka během úvodu filmu X-Men.
• Některé filmové záběry odpovídají komiksovým okénkům z některých slavných komiksů.

Tyto vypravěčské prostředky dnes patří mezi malé unikáty a mnoho autorů s nimi buď neumí pracovat nebo na ně rovnou úplně zapomíná. Těžko se pak divit, že Vyvolený patří do mého filmového TOP 10.

M. Night Shyamalan pochopitelně není Ind - narodil se v USA, ale s ohledem na jeho původ (původ jeho rodičů) a způsob jakým pracuje, jej řadím k orientálním tvůrcům... Tolik k případným námitkám na úvod tohoto zápisu.

Podobně precizní autor je Tarsem Singh - pravda, viděl jsem od něj zatím jen film Pád a několik videoklipů, ale to, co jsem zhlédl, mě přesvědčilo o tom, že tento režisér ví co dělá a jediné co potřebuje, je silný námět (což podle recenzí nepochybně chybí u jeho posledních počinů - Immortals a chystané muzikálové Sněhurky - Mirror, Mirror).

Film Pád je jedinečnou kinematografickou básní, která staví na dětské fantazii. 

Děj se odehrává na dvou rovinách - v té první se malé děvčátko Alexandria (Cantica Untaru) v nemocnici seznamuje se zraněným kaskadérem Royem Walkerem (Lee Pace) a nechává si od něj vyprávět dobrodružný příběh. Roy se ale pokouší spáchat sebevraždu a tak své vyprávění často přerušuje a žádá si od Alexandrie různé službičky - například krádež tabletek z lékárny. 

Důležitou roli v této rovině vyprávění hraje nemocniční prostředí viděné očima dítěte - mnoho (větších či menších) detailů se z něj přenáší i do druhé roviny - samotného vyprávění. Jako doplňkový motiv tu dominuje film a jeho technické kouzlo - malý soukromý orgasmus  jsem měl, když se vedle Alexandrie na stěně objevil obraz koně zprostředkovaný klíčovou dírkou - laternou magikou.

Tarsem Singh

Ohledně děje je třeba vyzdvihnout jednu věc - Alexandria je opravdu malé děvče bez vzdělání a sem tam nezná nějaké slovo nebo si plete pojmy. Vznikají tak kuriózní záměny, kdy Roy do příběhu uvede indiána - anglicky indian - ale Alexandria si pod tím pojmem představí inda, se kterým se setkávala v sadu při česání ovoce. To že se později v souvislosti s touto postavou mluví o reáliích typických pro severoamerické indiány (např. wigwam), už dětskou fantazii nemůže zastavit...

Druhá (vyprávěcí) rovina v sobě nese spoustu dějových chyb, které jsou ale naprosto v pořádku, pokud přistoupíte na to, že jde o dětskou fantazii a připomenete si jaká úžasná dobrodružství jste sami vymýšleli ve věku pěti let. A v tomto ohledu to funguje báječně, dokonce i ve chvíli, kdy otěže vyprávění přebírá samotná Alexandria a zasahuje do příběhu jako Deus Ex Machina, aby zachránila hrdiny z bezvýchodné situace...

Oproti Vyvolenému se v Pádu s vkládáním druhotných významů pracuje mnohem viditelněji, ale právě na tom velká část kouzla celého příběhu stojí. Třeba jako když v počátcích filmu Alexandria olizuje blok ledu dovezený ledařem do nemocnice, aby později před hrdiny podobný blok postavila ve vyprávění, když jsou spoutáni na poušti a mučeni strážnými zlého guvernéra Odia (uniformy těchto stráží se nápadně podobají ochrannému oděvu, jaký na sobě měl doktor pracující na začátku filmu s rentgenem).

Právě na podobných vnitřních odkazech The Fall z velké části stojí a klidně si to přiznejte - to že si podobných věcí všímáte, vás naplňuje podobnou radostí jako vyluštění těžké hádanky nebo vyřešení komplikované rovnice - já to tak mám a je to krásný pocit...

Bohužel podrobněji o Pádu mluvit nemůžu - neviděl jsem ho zdaleka tolikrát a narozdíl od Unbreakable jsem u něj neseděl s notýskem a nedělal si poznámky (když ve škole dostanete za úkol udělat filmový rozbor, nic jiného vám nezbývá). 

Máte nějaký tip na podobně mnohovrstevný filmový klenot? Podělte se - třeba na The Fall jsem přišel jen díky Františku Fukovi a rád se nechám dovzdělat.