LARP & film

Nejdřív několik technikálií:

1. Níže uvedený text berte jako názor, se kterým můžete polemizovat, souhlasit s ním nebo jej prostě ignorovat. Netvrdím, že jde o objektivní a univerzální pravdu a předpokládám, že chápete tento významový rozdíl.
2. Neviděl jsem film 5 pravidel a ani se na to zatím nechystám. K tomu abych se na něj odkazoval to ale nepotřebuji. Stejně tak jsem (zatím) nehrál Projekt Systém. Argumenty neviděl/nehrál = nemáš právo o tom psát budu v komentářích rovnou mazat.
3. I když mě hodně lidí přesvědčovalo o tom, že LARP by se měl psát spíše jako larp (protože se ze zkratky Live-Action-Role-Playing stal plnohodnotným slovem), zůstanu starým psem a nebudu se učit novým kouskům. Na téhle jazykové iniciativě se nepodílím.

„Larp je jako film, ale naživo, chápeš? Prostě jsi v té roli, prožíváš ty emoce, rozhoduješ se za postavu... Třeba jednou se mi stalo, že...“

Tak takhle ne, přátelé!

Pokud jde o LARPy, pokaždé, když se bavím s někým, kdo je jimi naprosto nedotčený, začínám informací, že LARP je nepřenositelná zkušenost. Mohl bych být vypravěč od pánaboha (podpořený  profesionální powerpointovou prezentací) a stejně je moje šance, že posluchač pochopí o čem mluvím, mizivá.

Skutečnost je bohužel taková, že neinformovaný občan musí být opravdu hodně otevřený novým zkušenostem, aby měl alespoň okrajovou představu, o čem my hráči pořád mluvíme. V opačném případě jsme odsouzeni k tomu být považováni (přinejlepším) za skupinku dětinských podivínů.

A i když náhodou porozumí, stejně se záhy ukáže, že jeho představa je velmi zkreslená... Nicméně v tuto chvíli už se s dotyčným dá pracovat - třeba tak, že se nechá pozvat na nějakou kratší nenáročnou hru, aby si vše ujasnil.

Asi nejblíže se k efektivnímu vysvětlení LARPu dostali profesionálové z Court of Moravia:

I v případě tohoto videa mám ale reference svědčící o tom, že jsou protagonisté občas považování za takové neškodné idioty... Ale hlavně že si hrajou a nezlobí. :-/

Co se týče LARPu, je na tom film podobně jako diplomová práce. Viz tento článek Martina Buchtíka.

Za základ bych bral především jeho první pravidlo: Nepište to!

V našem případě: Netočte to! A když už to natočíte, nepokoušejte se to vnutit lidem mimo komunitu!

I když došlo ke značnému uvolnění okolo nerd komunity, která se ukázala být významnou kupní silou, takže ji marketingoví odborníci začali brát trochu vážně, larpeři mají pořád pověst svébytných podivínů.
Je v pořádku, když je vaším koníčkem cosplay a návštěvy conů - zejména když si kupujete oficiální licencované předměty k populárním filmům, seriálům a knihám (sám jich pár mám), ale už trochu zavání, když se lidé setkávají v tmavých místnostech a hrají si na upíry, mafiánské bosse, novináře nebo vědce v ponorce. A co teprve když vyrazí někam do lesa nebo na hrad, kde z objektivních důvodů nechtějí mít tucet stánků s propagačními materiály...

Foto: www.karelkremel.com

Souvisí to právě s tou nepřenositelností zážitku. Značná část toho, co znamená být (prostý) nerd, je postavena na konzumaci, ale LARP je mnohem víc interaktivní a více než kde jinde platí, že čím víc do něj člověk dá, tím víc dostane zpět. Proto nefunguje pro nezúčastněné diváky přímo na místě a už vůbec nemá smysl jej prezentovat skrze videozáznam nebo vyprávění.

Třeba dokumentární film 5 pravidel (Vavřinec Menšl, 2013) to moc pěkně ilustruje. Hrami nezasažení recenzenti a diváci si všimli především toho, že aktéři jsou neherci, hrají si na totalitní režim a mají hysterické scény související s něčím, co ve filmu pořádně není ukázané.
A ani nemůže být, protože je takřka nemožné vměstnat do omezené stopáže emoce, které gradují po několik hodin a jsou více než pouhým součtem věcí, které člověk ve hře vidí a slyší.

A když se na ČSFD podíváte na hodnocení filmu The Wild Hunt (Alexandre Franchi, 2009), zjistíte, že vysoké hodnocení dostává především od lidí, kteří už s hrami mají zkušenost. Pro ostatní to je jen divný thriller o podivínech v kostýmech, kteří trochu zmagoří.
Tenhle film mám mimochodem moc rád. Mimo jiné proto, že je to jedno z těch děl, které rozhodně nepustíte svým rodičům před tím, než vyrazíte na nějakou podobnou akci fantasy akci. A vlastně jim to raději nepustíte nikdy. :)

Dost jsem o tom přemýšlel - je jasné, že mnoho lidí okolo médií, kteří přičichli k LARPům, se dříve nebo později pokouší své zážitky předat dál. Třeba formou reportáží v televizi jako tomu bylo na TV NOVA v pořadu Na vlastní oči (nechvalně proslulá reportáž o hře na motivy Shadowrunu) a nebo i na ČT v regionálním vysílání, kde se akcentoval právě Projekt Systém.
Oblíbené jsou i dokumenty - kromě zmíněných 5 pravidel se nejčastěji objevují ve formě absolventských prací na školách zabývajících se filmem. A právě tam nejvíc vyniknou slabiny filmu jako média pro předávání LARPové zkušenosti - zhruba stejný efekt totiž má zhudebňování knihy nebo převyprávění moderního baletu.

Foto: www.karelkremel.com

Nakonec se ukazuje, že nejschůdnější cestou je dělat videa určená primárně pro hráčskou komunitu, která je bude chápat. Je to autorsky snazší a dokonce i míra kritiky bývá podstatně menší (protože málokdo má tak dobré kamarády, aby mu do oči řekli, kde udělal chybu).
Ukázkové je třeba toto video (zpětně) ilustrující roční městský LARP podle stolního RPG Vampire: the Masquerqade. Mimochodem se tam také několikrát objevím. :)
Pro nezasvěceného je to nesrozumitelný (byť solidně natočený a sestříhaný) mišmaš, ovšem pro zúčastněné jde o připomínku epických zážitků a jejich kritika tomu bude odpovídat.

Pokud i tak někdo propadnete touze si natočit LARPový film pro běžného diváka, představte si, že vám někdo pustí video z divadla, natočené tak, že kamera zabírá jen krajní třetinu jeviště (ideálně v hodně nešikovném úhlu) a veškeré zvuky jsou zaznamenané jen na ruchový mikrofon. A navíc to celé někdo sestříhal tak, že použil jen záběry, kdy se jedna předem vybraná vedlejší postava objeví na jevišti (nikoliv nutně v obraze).
Zhruba stejným dojmem bude na vaše publikum působit takřka každé dílo dokumentující LARP.

Autorské sestřihy - Superman 2

Když už jsem se rozhodl věnovat tématu režisérských sestřihů (dále už jen DC - director's cut), musím rozebrat i jeden z filmů, kde se autorská verze od té promítané v kinech liší tak moc, že jde doslova o úplně jiný film.

Jak moc jiný? No, řekněme že zhruba 75 % tohoto filmu se v kinech nikdy neobjevilo a přestože zápletka zůstala v podstatě totožná, vede k ní zcela jiná cesta.

Superman

Filmy o Supermanovi s Christopherem Reevem jsou filmová klasika. Tedy alespoň první dva díly. Třetí obsahuje pár dobrých scén, které trochu ospravedlňují jeho existenci, ale na čtvrtý film by většina diváků (včetně mne) nejraději zapomněla. Ačkoliv by bylo fér uznat, že ve věku zhruba deseti let jsem čtvrtý díl miloval možná o něco víc než druhý - i přes to, že obsahoval o dva superpadouchy méně.

Jenže s prvními filmy to není tak jednoduché...

Když se začal natáčet film Superman, byl Richard Donner (pro kterého to byl teprve druhý celovečerní film) natolik přesvědčený o jeho úspěchu, že zároveň začal připravovat i druhý díl, což zahrnovalo kamerové zkoušky některých scén a drobné odkazy zahrnuté do scénáře jedničky (autorem scénáře byl Mario Puzo), jež se měly vysvětlit až v dalším pokračování. Mezi jinými třeba Jor-Elova slova: „The son becomes the father and the father becomes the son,“ o jejichž význam se řada diváků roky přela, než byla v roce 2006 konečně vysvětlena.

Ale byl to právě Jor-El, respektive jeho herecký představitel Marlon Brando, kdo částečně přivodil zkázu Supermanova pokračování. V prvním díle strávil Brando na plátně pouhých 15 minut, za které inkasoval  (včetně podílu ze zisku) neuvěřitelných 16 milionů dolarů a byl (jakožto hvězda první velikosti) uveden v úvodních titulcích i na plakátech jako první (Reeve, jako představitel hlavní role byl dokonce uveden až na třetím místě za Gene Hackmanem, což se opakovalo i u druhého dílu).

Donner s ním natočil i veškeré scény pro pokračování, ale když si Brando zjistil kolik první díl vydělal  (přes 300 milionů při nákladech 55 milionů), zažaloval producenty o 50 milionů dolarů protože měl pocit, že ho studio okradlo o část podílu.

Producent Alexander Salkind proto trvala na tom, aby se natočený materiál s Marlonem Brandem ve druhém díle neobjevil, což mělo studio uchránit dalších velkých nákladů, které byly v případě pokračování i tak dost vysoké.

Donner měl v té době hotové zhruba 3/4 filmu a plánovaný rozpočet již dávno překročil, studio proto také navrhlo některé další změny, které měly zajistit větší ziskovost. Mimo jiné bylo žádoucí trochu zmírnit osudovost celého snímku a natočit jej s větší nadsázkou (doslova se uvádí anglický termín „campy“ - což lez přeložit jako afektovaný), s čímž ale Donner nesouhlasil.

Neshody se studiem nakonec vyústil v Donnerovu rezignaci a na postu režiséra ho po téměř dvouletém jednání nahradil Richard Lester.

Na protest proti takové změně odmítl Gene Hackman (v roli Lexe Luthora) jakékoliv dotáčky...

Lester ale musel být autorem větší části filmu, než jakou mu připadlo dokončit, aby mohl být považovaný za režiséra a uvedený tak v titulcích (pravidla Director's Guild) a proto do filmu poměrně drasticky zasáhl. Natočil nově například scénu s Eiffelovou věží nebo některé scény u Niagarských vodopádů a v Pevnosti samoty... 

Nutno uznat, že Lesterova konečná verze není špatná, jakkoliv mě na ní vždy štvalo, že Supermanův polibek způsobuje ztrátu paměti a odhalení Kentovy pravé identity je dost stupidní... Navíc, pokud divák neví kam se dívat, ani nepostřehne, že pro herce v některých částech filmu uběhly už dva roky (a čas není milosrdný, takže třeba Supermanova svalovina má značně proměnlivý charakter), což lze jednoznačně vnímat jako klad - mohlo by to být horší.

Paradoxně ale kritika nejlépe přijala ty scény, které patří ještě k Donnerovu původnímu materiálu a ani publikum nebylo až tak nadšené. Zisky byly zhruba třetinové oproti prvnímu dílu (přičemž náklady byly takřka stejné).

Director's Cut

V roce 2005 se skupina fanoušků pokusila, za pomoci archivních záběrů, různých rozšířených edic filmu a bonusových materiálů z DVD, zrekonstruovat film v podobě v jaké jej zamýšlel Richard Donner. Výsledný fan-film pak vystavili na svých stránkách a nabízeli jej volně ke stažení.

Tuto iniciativu ale zarazilo studio Warner bros., které autorům pohrozilo žalobou pro porušování autorských práv...

Nicméně sémě bylo zaseto a v souvislosti s premiérou volného pokračování Superman Returns (Brian Singer, 2006) a reedicí Supermanovských filmů na DVD se prosáklo, že Richard Donner má k dispozici kompletní natočené materiály a připravuje režisérský sestřih.

Ten vyšel na podzim roku 2006 a byl fanoušky přijat veskrze pozitivně.

Donnerův sestřih je ale dost rozporuplný film.

Ve většině ohledů dává mnohem větší smysl než Lesterova verze. Je pevněji provázaný s prvním dílem a celková atmosféra je výrazně osudovější. Navíc Marlon Brando, navzdory tomu jaký to byl potížista, svou roli Jor-Ela zahrál bravurně.

Také odhalování Kentova alter ega dává mnohem víc smysl a trik, kterým Lois Laneová Supermana usvědčí, zasluhuje hlubokou poklonu (navzdory tomu, že jde jen o scénu z kamerových zkoušek).

Ale marná sláva - je to slepenec všeho možného.

Zejména snaha o paralelní montáž Supermanova tête-à-tête s Lois a masakru v podání Zodova padoušského tria je naprosto zoufalá a kdybych neznal původní sestřih, asi bych nechápal proč je ta trojka tak strašně badass.

Navíc záběry z kamerových zkoušek, jakkoliv jsou dějově zásadní, jsou poznamenány jistou teatrálností herců a nejednotností rekvizit (třeba Clarkovy brýle se mění s každým střihem).

A to nejrozporuplnější nakonec - v prvním Supermanovi mi šíleně vadil motiv cestování zpět v čase, který postrádal logiku. Tady je opět. Sice už nějakou logiku má, ale stále to je deus ex machina prvek, který by slušný scénárista používat neměl.

Nicméně, alespoň to zlikviduje tu trapnost s polibkem, který způsobuje ztrátu paměti a ještě trapnější poletování s americkou vlajkou nad Bílým domem.

Zajímavosti

• Kromě Gene Hackmana se na dotáčkách odmítli podílet i Ned Beaty (Luthorův poskok Otis) a Valerie Perrine (slečna Tesmacherová) - padouši kupodivu drží pospolu.
• Margot Kidder odmítla hrát Lois Laneovou v třetím pokračování Supermana pod Lesterovou taktovkou - také jako projev solidarity k Richardu Donnerovi. Nakonec ale kývla na krátké cameo (cca 24 řádek textu) a romantickou linku v třetím díle převzala Annette O'Toole v roli Lany Langové (Annette si později zahrála i Marthu Kentovou v seriálu Smallville)
• V Donnerově verzi Zod a jeho nohsledi zlomí Washingtonův monument namísto přeměny tváří prezidentů na Mount Rushmore jak tomu bylo v původní verzi.
• Zod v Bílém domě sebere jednomu z vojáků automatickou pušku a baví se střelbou. Blažený výraz  v jeho tváři stojí za vidění.
• Donner pro svou verzi musel použít i několik záběrů, které natočil až Lester, aby zachoval kontinuitu děje. Přesto jej neuvedl v úvodních titulcích.
• Film obsahuje i záběry natočené v roce 2006. Konkrétně jde o záběr na Clarka Kenta, jak se vyklání z okna a dívá se dolů na Lois, která po pádu z okna leží v rozbitém stánku s ovocem. V té době už byl Reeve mrtvý, proto jej zastupuje dublér. Je to poznat, ale ne moc.
• V závěrečných titulcích je uvedeno:
  Since the making of this film in the late 1970s, a greater awareness has developed regarding the cruelty to animals in connection with the fur business, and the health risks associated with smoking and second hand smoke. Therefore, I do not condone the use of tobacco and fur products as depicted in this film.
  - Richard Donner
• V jedné ze závěrečných scén, když Lois Laneová pláče na terase svého bytu v Metropolis, Margot Kidder odmítla umělé slzy a zvládla scénu odehrát bez jakékoliv pomoci. Scéna vypadá překvapivě dobře a mnohem realističtěji než by se dalo čekat od pláče na povel.
• Donner plánoval svůj DC už v roce 2001, ale právní komplikace způsobily, že odložil plán na neurčito.

Závěrem

Rozhodně vám nemůžu doporučit vidět Donnerovu verzi bez znalosti originálu (nebo některé z prodloužených speciálních edicí) od Lestera. Je jistě mnohem lepší, trochu temnější a lépe navazuje, ale dětské (stařecké) chyby jež ji trápí, se prostě nedají jednoduše přehlížet.

Nicméně film v této podobě za vidění rozhodně stojí a dává tušit, jaké by to asi bylo, kdyby ve Warner bros. dali Donnerovi více prostoru. Máte-li Supermana rádi alespoň z poloviny tak jako já, je pro vás tenhle film povinnost.

Jsem mimochodem dost zvědavý co s Mužem z oceli předvede Zack Snyder. Podle promo fotek sice Supermanův kostým doznal změn, které mi nejsou úplně po chuti, ale trailery jinak vypadají velmi lákavě.

Autorské sestřihy - Aliens

Filmové umění je především uměním syntézy a kompromisu.

Snad v žádném jiném oboru se na zrodu výsledného díla nepodílí takové množství svébytných (a velmi často tvrdohlavých) umělců s velmi vyhraněným názorem na to, jak by měl výsledný produkt vypadat...

Opravdu - nevěřte líbivým „dokumentům o natáčení“ a „behind the scenes“ záběrům. Všichni ti usměvaví lidé lžou a trpí obsedantní představou, že jejich kolegové, se kterými bohužel museli spolupracovat, jsou diletanti sabotující jejich přínos světovému umění. A čím větší úsek filmu mají na starost, tím silnější je tento pocit.

A aby to nebylo málo, do téhle party psychopatů je nutné přimíchat i pár egomaniaků, kteří nemají talent, nerozumí filmu, ale mají peníze a nutkavou potřebu se angažovat v procesu natáčení a/nebo postprodukce. Což někdy může (ale nemusí) být ku prospěchu věci.

Často se tak stává, že z různých důvodů není výsledný produkt tím, čím se zdál být na počátku a jak si jej představoval jeho umělecký ředitel - tedy režisér.
Proto vznikají různé verze filmů. Některé určené pro projekci v kinech, pro specifický region (verze pro Evropu, pro USA, pro Čínu), věkovou skupinu, rozšířené verze pro DVD (poslední roky stále častěji) a nakonec režisérské sestřihy.

Obecně

Největším nebezpečím režisérských verzí je nedostatek sebereflexe ze strany autora. Dnes už se často programově stříhá zároveň verze pro kina i pro DVD a režiséři ztrácejí zdravý odstup.
Co na tom, že v kině bude film, který nedává bez vynechaných scén smysl? Na DVD to už bude ono a stane se z toho kultovka! Nebo se naopak sevřený a radikálně zkrácený snímek ukáže být zcela funkčním, ale maniakální tvůrce jej pro vydání na DVD a BlueRay doplní o 3 hodiny nepoužitých materiálů, které zaujmou snad jen statisty, kteří ve oněch scénách hráli (a studenty umění, kteří o tom napíší dizertační práci).

Naštěstí pro filmové fanoušky jsou i rozšířené verze a režisérské sestřihy, které za trochu toho času to stojí a zásadně mění vyznění filmu.
Pojďme si některé představit v malé sérii článků...

Aliens

Začnu filmovou chuťovkou od Jamese Camerona. Jeho klasický film „vesmírní-mariňáci-dostávají-na-prdel-od-xenomorfů“ z roku 1986 totiž existuje i v téměř o čtvrt hodiny delší režisérské verzi, která se bude líbit snad každému, kdo má slabost pro slintající vesmírné zabijáky. Nebo pro vojáky s velkými zbraněmi...

Poměrně hezky film (včetně rozšířené verze) rozebírá František Fuka, na FFFilmu (doporučuji přečíst) a já jen doplním, že Special Edition vyšla poprvé v roce 1992 na VHS a dnes již zapomenutém formátu Laserdisc (mimochodem, doma mám ještě někde uložený článek s časopisu Excalibur z poloviny 90. let, kde rozebírají, že DVD je z hlediska záznamu dat slepá ulička vývoje - to jen na okraj) a později znovu v DVD setu The Alien Legacy (1999).
Následně pak ještě roku 2003 jako dvoudisková edice (obsahující kinoverzi i speciál) v Alien Quadrilogy. A o rok později i ve stejné podobě zcela samostatně.

S Fukou se rozhodně shodnu na tom, že prodloužená verze je mnohem komplexnějším dílem, které by nemělo zůstat opominuto. Nicméně bych na rozdíl od něj nebyl tak kategorický v tom, zda je dobré vidět prodlouženou verzi bez znalosti kinosestřihu (nikoho, kdo by Vetřelce neviděl, neznám, proto nemohu testovat).
Podle mě bude divákova nejistota tak či onak narušena spoilerem v samotném názvu filmu, takže jde jen o budování napětí a očekávání, kdy „se to stane.“



Příště již nebudu tak povrchní a stručný (nechtělo se mi opakovat věci, které napsal někdo jiný a navíc mnohem lépe než bych to zvládl já sám) a pokusil bych se podrobně věnovat filmu, který mě k tématu autorských verzí filmů vlastně dovedl - Superman 2 v sestřihu Richarda Donnera.

Kreativita - jak na to

Zdravím a omlouvám se za to, že v posledních měsících příliš nepřispívám.

Jak možná víte, živím se střihem pro zpravodajství České televize - zejména pro zahraniční redakci - a události, jež se v nedávné době odehrály (volby v USA i jinde, střelba na Sandy Hook, rezignace a volba papeže, smrt Cháveze a Thatcherové, maraton v Bostonu,...), mě zcela vytěžují. Vlastně jsem na tom tak, že po práci už ani nemám příliš náladu se věnovat další tvůrčí činnosti a raději investuji energii do sportu (od ledna jsem začal běhat a po letech jsem se vrátil k Tchaj-ti).

Ale nemyslete si - to, že se blogu nevěnuji neznamená, že si to nevyčítám. Mám tenhle prostor rád a chtěl bych se brzy vrátit k psaní na pravidelné bázi - témata mi rozhodně nedošla.

Plánuji i nějaké drobné úpravy designu a revizi starších odborných článků, které zastaraly vlivem mého profesního růstu. Takže rozhodně je na co se těšit.

Prozatím nabízím jedno delší video od kreativitě. John Cleese v něm (kromě žárovkových vtipů) rozebírá, co vlastně kreativita je, a jak ji účinně stimulovat (nebo potlačit).

Bohužel video nemá české titulky, nicméně myslím, že pro pochopení textu stačí i průměrná středoškolská angličtina.

Chvíli jsem uvažoval, že bych video přeložil a přidal české titulky, ale nejsem dobrý překladatel (sice rozumím, ale to samo o sobě k překladu nestačí). Pokud by ale byl zájem ze strany neanglofonních diváků (čtenářů tohoto blogu), pokusil bych se stručně shrnout jeho obsah - jakkoliv to bude postrádat šarm a humorný nadhled páně Cleese.

Co růží zvou...

„Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“

Olivia Hussey (Romeo a Julie)

William Shakespeare je autorita se kterou bych se nerad přel, ale to, co ústy Julie tvrdí o jméně a vůni růže, podle mě úplně neplatí, když dojde na vyprávění příběhů - a zejména těch ryze žánrových.

Miluji filmové žánry - zejména mají-li pevná pravidla a strukturu, jejíž plánovité narušení posouvá divácký zážitek o notný kus dál. A je přitom jedno zda se tak stane v rámci parodie na žánr, nebo ve vážně míněném vyprávění, jež si pouze pohrává s klišé.
Je to svého druhu hra s divákem: nabídnete mu pokrm, který důvěrně zná, ale překvapíte jej naprosto nečekanou ingrediencí. Jako horká čokoláda s trochou cayenského pepře.

A budu-li se držet kulinářské paralely, s žánry se to má jako s recepty. Jsou jistou formou nepsané dohody mezi autorem a divákem a nelze k nim přistupovat jako když pejsek s kočičkou vařili dort.
Můžeme sice udělat žánrový mix, ale pokud nemáme přesnou představu o výsledku, jehož chceme dosáhnout, riskujeme ošklivé bolení břicha. Proto bývá lepší držet se zažitých pravidel a provádět pouze drobné úpravy, které pomohou zvýraznit chuť celého servírovaného menu.

Mnoho lidí ohrnuje nad žánrovými filmy nos - prý pro jejich předvídatelnost a domnělou prostoduchost, já mám za to, že schopnost držet se zavedených pravidel a nepůsobit při tom křečovitě je velice podceňována.

Star Trek

Proč o tom začínám?
Blíží se premiéra jednoho žánrového filmu, který se svým pravidlům vzepřel způsobem, jež se jen těžko přechází mlčením. Star Trek: Into Darkness (J. J. Abrams, 2013).
Mám rád klasický Star Trek, který lze prakticky ve všech jeho mutacích (TOS, TNG, DS9, Voyager i Enterprise) označit jako představitele svébytbného subžánru sci-fi. Několikrát jsem narazil na označení Talk&Tech SF, což v zásadě přesně popisuje, jak fungují pravidla, jež jej svazují.

Ve Star Treku se konflikty většinou řeší diplomaticky nebo za pomoci výsadku malé jednotky, která je i přes vojenskou povahu Federace spíše civilně zaměřená (ať už specializacemi účastníků, nebo výbavou). Boje jsou pak zpravidla pouhým následkem nezvládnutého vyjednávání a značná část problémů má technické řešení, které navenek působí jako deus ex machina („Obraťte polarizaci kvantového toku částic, pane Date!“).

J. J. Abrams k rebootu legendy přistoupil jako k akčnímu dobrodružnému filmu, ve kterém se neustále musí přidávat tempo, konflikty rychle eskalují a diplomacie je tu především proto, aby postavy vůbec měly nějaké dialogy. Což není v principu špatně - klasické sci-fi drama by do kina nalákalo jen stávající fanoušky Star Treku, ale nijak by nezaujalo ty nové - a to by vedlo k mizerným tržbám, prodělávajícím producentům a celkově ostudě epických rozměrů.
S čím se ale neumím popasovat je fakt, že už to, i přes veškerou zábavnost, není ten Star Trek, který jsem miloval a dodnes miluji. Pod zavedenou značkou jsem očekával příjemný lehký čerstvý salát s pikantním dresinkem, ale namísto toho jsem dostal steak přes celý talíř - z hlediska jedlíka sice blaho, ale nebylo to to, na co jsem měl chuť.
Jinými slovy - Abrams svévolně porušil žánrová pravidla.

James Bond

Něco podobného se ale stalo i u další zavedené značky, jíž face-lift podle mnoha diváků prospěl, ale pro mě to byla labutí píseň žánru, který představovala.
Bondovky...

Můžete se mnou nesouhlasit, ale James Bond je prostě žánrový pojem. Walther PPK, luxusní auta, technická udělátka, bondgirl a maniakální superzločinci k agentu Jejího veličenstva prostě patří stejně jako vodka k Martini („Protřepat, nemíchat!“).
S příchodem Daniela Craiga se však styl radikálně změnil - cílovou skupinou se staly i ženy (nic proti nim, ale Bond byla vždy ryze mužská záležitost), které ocenily hlubší psychologii agenta 007 (což, pravda, akcentují i knihy), vzorem akce se stal Jason Bourne a násilí najednou přestalo být zábavné (spíše se stalo těžkopádnou, bolestivou záležitostí, která zanechává na hrdinovi následky)...
Ale vzhledem k pozitivní recepci u kritiků (a velkým tržbám - především díky Číně) se v nastoleném trendu vesele pokračovalo.

Bondovka jako žánr je dnes v zásadě mrtvá a nemá smysl se ji pokoušet vzkřísit. Ale akční špionážní thrillery s postavou, jež se náhodou jmenuje Bond, mohou fungovat dál. Dokonce to mohou být i dobré filmy (i když se mi dosud ani jeden nelíbil), ale s původními stylovými příběhu to zkrátka nebude mít nic společného (snad jen jména postav). Konec příběhu, otočme list...

Závěrem

S výše uvedenými žánrovými změnami se to má jako s koňským masem. V zásadě ničemu nevadí - nikomu to neublíží, chuť je téměř stejná - jde jen o cenu a o označení výrobků.
Obdobně to platí u filmů - pokud někdo vezme příběh hraběte Monte Christo a natočí jej bez intrik, ale v dobrodružném stylu Pirátů z Karibiku, bude to jistě výborný film, u kterého se v kině budu skvěle bavit, ale stále zůstanu neuspokojen, protože od předělávky klasického díla budu čekat jeho stěžejní atributy, jež jej definují.
To je třeba případ filmu First Knight (Jerry Zucker, 1995), což by byl lehce nadprůměrný fantasy film, nebýt toho, že scénárista William Nicholson vycházel z Artušovské legendy a pojal ji více než volně (dalo by se říct, že zachoval jen jména a milostný trojúhelník Artuš-Lancelot-Guinevere). Takový film pak nemůže naplnit očekávání nikoho, kdo se trochu vyzná.

Do budoucna chystám srovnání zpracování některých klasických děl: Tří mušketýrů, Hraběte Monte Christo, Robina Hooda nebo právě i Artušovské legendy... Ale nebude to hned - něco takového si žádá čas k nastudování.

A jako vždy - nestyďte se mi oponovat, pokud vám můj názor přijde hloupý. Nebo projevte souhlas tam, kde se mnou souhlasíte. Zpětná vazba je důležitá.

Autorské právo & TED

Jednou z věcí, se kterými se pravidelně potýkám při zpracování videa, je autorské právo.

V podstatě není dost dobře možné věnovat se střihu a zároveň tuhle záležitost nějak neřešit - a to jak z komerčního hlediska, tak i v rámci amatérských soukromých projektů, které slouží čistě pro pobavení (i když jsou zároveň formou prezentace mých dovedností).

Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si to v sobě vnitřně vyřešil natolik, abych mohl být navenek morálně konzistentní a dokázal si své postoje rámcově obhájit.

Různé druhy Creative Commons licencí 

Pirátství (ve smyslu komerčního prodávání nelegálních kopií) považuji za naprosto neobhajitelnou záležitost, která zůstává krádeží bez ohledu na argumenty protistrany. I jen symbolický zisk na straně toho, kdo distribuuje nelicencovanou kopii je aktem, kterým okrádá autory o zasloužený profit plynoucí z jejich práce.

Cena, jíž si tito autoři účtují, není relevantním argumentem pro parazitování na jejich úsilí.

Na druhé straně ale lze stále více věcí získat naprosto zdarma (a z jistého pohledu i legálně), a nekomerčně je využít, což považuji za naprosto zdravé a žádoucí, byť se mnou právníci zastupující výkonné umělce možná nebudou souhlasit.

Princip je ten, že pokud využívám cizí autorské dílo ke generování zisku (reklama, placené videoprojekce, prodej vlastních remixů cizí hudby...), je naprosto v pořádku za to platit a podpořit tak autory v jejich další tvorbě. To, jak vysoké jsou ceny, je na delší debatu, ale s tím se dá dlouhodobě pracovat vlastním zákaznickým přístupem...

Amatérské - nekomerční - využití cizí práce by naproti tomu nemělo být postihováno, pakliže má přidanou hodnotu vlastního tvůrčího zásahu (příkladem budiž třeba moje plesová videa: zde a zde) a zachovává alespoň minimální pokoru vůči originálu. V tomto případě již jde o jistou formu pocty autorům, která může vést k tomu, že někdo bude ochoten jim zaplatit za legální kopii díla, jehož část byla využita... Nedělám si legraci, dnes takhle dokupuji DVD a CD interpretů, kteří mě zaujali, ale v době, kdy jsem studoval, jsem neměl přístup k jiným zdrojům jejich tvorby, než k těm staženým z internetu.

Disclaimer: Přestože se v několika  rovinách názorově shoduji s různými pseudointelektuály z okruhu Pirátské strany (a nejen té české), stále tuhle skupinu aktivistů považuji za pomýlené hlupáky, kteří vnímají autorský zákon úplně absurdně a chybně. Byl bych proto nerad, kdybych s nimi nějak byl spojován... Jsem liberál, ne pirát! Díky.

A nyní TED.

Než abych rozebíral, o co přesně se jedná, jednoduše vás odkážu k podrobnému vysvětlení od nejpovolanějších... Ve zkratce (pokud se vám to nechce pročítat) jde o volně šiřitelné přednášky na témata z různých oborů lidské činnosti (Technology, Entertainment a Design) a většina obsahu stojí za zhlédnutí (jedna přednáška má cca 20 minut). A to i v případě, že s konkrétní propagovanou myšlenkou nesouhlasíte.

Pro téma autorského práva jsem si pár videí vybral - aby to nebylo jen o mých vlastních úvahách... A i když k níže uvedeným mám drobné výhrady (vycházející z mé mírné skepse), v mnohém se mluvčími shodnu.

První video má české titulky a zabývá se selským rozumem a kreativitou v konfliktu s autorským právem: 

 

Druhé video je o alternativním způsobu šíření hudby a je (zatím) pouze v angličtině.

K přednáškám TED se v budoucnu budu vracet - zejména narazím-li na nějaké vztahující se k tématu tohoto blogu.

Střih začátečníka

Před nedávnou dobou jsem si založil profil na síti Linkedin a stal se členem několika profesních skupin, jež se zabývají především střihem. Není totiž nic lepšího, než se dostat do kontaktu s lidmi, kteří se věnují podobné práci jako já, a sdílet s nimi oborové zkušenosti.

Zdroj: linkedin.com

Přirozenou součástí těchto skupin je i příležitostná profesionální zpětná vazba k hotové práci - dokáže-li autor překonat (zcela pochopitelnou) averzi vůči kritice, a vezme-li si z ní podnět k vlastnímu zlepšování, jde o mocný nástroj k rychlému profesnímu růstu. Chyby totiž děláme všichni a ne vždy máme to štěstí, že je dokážeme sami rozpoznat - pomocná ruka v podobě konstruktivní kritiky je tedy pravým darem z nebes.

Před časem se v jedné debatě se objevilo video, které mě donutilo k zamyšlení - existují nějaké opravdu běžné začátečnické chyby? Kerry Smith, autor zmíněné AV práce, je jistě talentovaný, oplývá nadšením, nápady  a nebojí se jít s kůží na trh, ale bohužel se ve své práci dopustil několika ukázkových přehmatů, které jeho práci značně ublížily.

Nemám v úmyslu jeho dílo shazovat a podrobně rozebírat - mnohé z toho, co udělal, patří mezi běžně se objevující nedostatky a on tak nebyl prvním, kdo se jich dopustil. A jistě nebude ani posledním. Navíc tuto práci publikoval na YouTube nikoliv proto, aby se zviditelnil a „všem to nandal“, ale jako součást svého procesu učení. A jistě se za pár let, až se bude probírat svými pracemi, sám chytne za hlavu a bude zpytovat svědomí (tak jako každý, kdo se věnuje tvůrčí práci).

Proto bych rád jeho video využil jako takový malý odrazový můstek pro pomoc všem, kdo se střihem teprve začínají...

Detaily - nástroj rytmu

Víte, jaký je rozdíl mezi nudným videem z dovolené vaší tetičky a poutavým cestopisným dokumentem? Tedy kromě faktu, že tetička nemá profesionálně namluvený komentář?

Pokud vás podle nadpisu napadlo, že rozdíl tkví ve velikostech záběrů, máte naprostou pravdu.

Většina začínajících kameramanů (a nepochybně i fotografů) se podvědomě drží v bezpečné (uctivé, slušné) vzdálenosti a stydí se jít si pro záběr na detail. A když už je to náhodou napadne, raději stydlivě zůstanou na místě a kýžený objekt svého zájmu si přiblíží funkcí zoom (což zkresluje perspektivu a u videozáznamu vyžaduje dobrý stativ). Teprve s přibývajícími zkušenostmi se prolomí ledy a je tak možné získat kvalitní spektrum záběrů rozličných velikostí - zejména pak zmíněných detailů bez kterých je každý střih očistcem.

Blízké záběry dodávají střihu rytmus, dynamiku a pomáhají i s vyprávěním příběhu (dokonce i záznam z fádní dovolené na Lanzarote se dá s trochou kameramanské, a následně střihové, invence podat jako dobrodružná výprava).

Každý záběr má délku definovanou vlastním obsahem a kontextem, který se k němu váže. Zpravidla na velké záběry připadá více času, protože obsahují větší množství údajů, které divák musí vstřebat. Detaily pak přirozeně vyžadují času podstatně méně.
Nemusí to ale platit vždy - členité alpské panoráma si vyžádá větší prostor než pohled z pláže na mořské dálavy, které křižuje sotva zřetelná jachta. Podobně únosnou délku záběru prodlužuje (zkracuje) i dynamika kamery nebo děje - tedy švenky, nájezdy a probíhající akce...

A aby toho nebylo málo, dost rozhoduje i tempo střihu. V sekvenci rychlých detailních pohledů může velký celek natažený na 5 sekund (to je v zásadě docela přijatelná délka) působit zdlouhavě. A stejně je tomu naopak.
Pozor ale na sklouznutí ke střihu podle metronomu, kdy za sebe sypeme střihy podobné délky a čitelnosti a radujeme se, jak nám to pěkně váže. Tempo se má plynule měnit (od toho máme různorodě natočený materiál) - veškerou pravidelnost i neškolený divák rychle odhalí. Dvojnásob to pak platí u videoklipů a střihu na hudbu...

Detaily - nástroj vypravěče

Bravurní zvládnutí technické části střihu ještě neznamená výhru. Kerry Smith se klidně mohl dopustit řady  technických přehmatů a do očí bijících chyb a stále ještě mohl být úspěšný ve svém autorském záměru -  odvyprávět kvalitní příběh. To se ale bohužel nestalo...

Zdroj: www.wildwestweb.net

Edwin S. Porter ve své Velké vlakové loupeži (1903) nepoužil jediný detail a přesto úspěšně odvyprávěl první westernový příběh. Obdobně to platí i pro Georgese Mélièse a jeho souputníky. Průkopníci filmového umění dokázali i s omezenými prostředky věci, o kterých se dnes filmařům může jen zdát.
Ale doba pokročila a divák je navyklý na jiný postup vyprávění, který se již neobejde bez prvků s mnohem větší narativní hodnotou - tedy bez detailů.

Detail je nejsnazší cestou, kterak vést divákův pohled příběhem. Poutáme jeho pozornost k věcem, jež mu mohou pomoci pochopit zápletku, emoce postav nebo prostě jen mají vzbudit jeho zvědavost (což je jedna z hlavních motivací, proč se na filmy díváme až do konce, i když dokážeme odhadnout budoucí vývoj děje).
V Kerryho filmu tohle nezafungovalo.

Autor: Evan

Bere-li postava do ruky předmět, je třeba divákovi ten předmět ukázat nebo alespoň naznačit jakou bude mít další funkci v ději. Má-li postava vyjadřovat emoce, lepe než držení těla funguje detailní záběr očí, bezmocně se svírajících pěstí nebo i zubů vyceněných v divokém šklebu... Film není divadlo, aby se po celý čas hledělo na scénu ze zadní řady, odkud nepoznáte, zda herec drží v ruce soubojovou pistoli nebo květinu pro svou milovanou.

Potíž s vypravěčskými postupy ve střihu je ale v tom, že se nedají dost dobře naučit jinak, než sledováním filmů, diskusemi o nich a následným experimentováním na vlastních divácích.

Pokud je mi známo, neexistuje žádná učebnice, který by slibovala naučit postup pro sestříhání dramatického filmu v deseti jednoduchých krocích. A i kdyby existovala, přistupoval bych k ní s krajní nedůvěrou. V určité chvíli zkrátka není možné postihnout ten princip, jež dělá prostý sled záběrů poutavým dějem, skrze pouhá slova. Střihač jej musí procítit a pochopit na vlastní kůži.
Musí doslova okusit jablko ze stromu poznání a pak... Pak musí získat patřičný odstup a nezaujatost aby si zachoval profesionalitu!

Potíž je, že až do chvíle, kdy zkusíte odvyprávět nějaký filmový příběh, netušíte, kolik jste se toho opravdu naučili. A i tehdy to v prvních okamžicích poznáte jen z reakcí vašich kritiků (kteří by měli být opravdu kritičtí, pochlebovači jsou sice fajn na PR, ale profesně vám nijak nepomohou).

Střih přes osu

To už jen tak na okraj, protože je to také běžný neduh (i v kerryho případě) a k tomu, aby se jej autor vyvaroval stačí jediné - musí vědět o co se jedná, aby si na to dal pozor už v přípravné fází (a později i během natáčení).

Závěrem

V úvodu zmiňovaný Kerry Smith přijal kritiku, která se na něj sesypala, velmi dobře. Slušně poděkoval za dobře míněné rady, jichž se mu dostalo a sám podotkl něco, co si dovolím citovat jako hlubokou pravdu: If I didn't want honest opinions I would have just showed it to my family and listen to how 'good it was,' and let that be it.

Gratuluji, Kerry, tohle poznání není z těch, které by byly samozřejmé a je skoro neuvěřitelné to slyšet od člověka, který právě postoupil své dílo veřejnému zostuzení.