Filmová & literární tvorba II

Podtitulem tohoto zamyšlení, navazujícího na článek Filmová & literární tvorba z 18. září, by klidně mohlo být Na motivy románu nebo Filmy podle knih, knihy podle filmu...

Jak už jsem ve výše zmíněném textu uvedl, film a kniha z vypravěčského hlediska sdílejí mnoho společných znaků, ale jejich prostředky se v zásadních bodech liší a to, co spolehlivě funguje v jednom médiu může snadno v tom druhém působit směšně.

Sin City (2005)

Nepříjemným důsledkem tohoto faktu je, že každou filmovou adaptaci populární knihy zákonitě provází vlna zklamání, zavilého odporu a výčitek na adresu filmařů, kteří často dělají maximum možného pro to, aby fanoušky předlohy nezklamali (a nebo taky ne, někdy jim do toho příliš mluví producenti).

Rád bych, před tím než někoho naštvu, uvedl, že nejsem filmový kritik a jakékoliv hodnocení kvality filmů nebo knih je založeno na mých čistě subjektivních pocitech. Můžete se mnou nesouhlasit a já se vůbec nebudu zlobit, naopak uvítám kvalitní opozici...

Téměř doslovný přepis: Viděný prakticky jen u adaptací komiksů, kde jednotlivé obrazové panely často slouží jako výchozí bod pro tvorbu storyboardů. 

Typickým příkladem něčeho takového je třeba Sin City (Robert Rodriguez, 2005) nebo Watchmen (Zack Snyder, 2009) - i když u toho je doslovnost trochu diskutabilní vzhledem k nezanedbatelné změně finální zápletky, která se ale stále drží ducha předlohy... Věřím tomu, že Alan Moore, kdyby byl ochoten se na film podívat, by proti této změně nic zásadního nenamítal.

Watchmen (2009)

Doslovné přepisy jsou přijímány rozdílně. Někteří diváci si libují v tom, že obsazení herců je podřízeno předloze, jiní naopak poukazují na to, že výsledný produkt není nic jiného, než pohyblivá ilustrace a nepřináší nic nového. Já osobně jsem za podobné filmy rád - především pro preciznost jejich zpracování a pečlivou kompozici, která sama o sobě bohužel není samozřejmostí...

Adaptace v rámci možností: Do této kategorie spadá drtivá většina filmů, které se snaží být poctou originálu - například trilogie Lord of the Rings (Peter Jackson, 2001-2003), Spalovač mrtvol (Juraj Herz, 1968) - i když u tohoto filmu jsem předlohu četl už před drahnou dobou a nikdy jsem neměl potřebu srovnávat - nebo nedávno uvedený  seriál Game of Thrones (Brian Kirk & spol., 2011).

U těchto filmů se autoři snaží autenticky zachytit knihu, ale zároveň se nebojí drobných úprav pro dobro děje, protože jak už víme, ne vše je převoditelné. V LotR tak třeba chybí Tom Bombadil a Saruman Bílý umírá na začátku třetího dílu, namísto toho aby exhiboval na úplném konci při Vymetení Kraje...
Do této skupiny bych řadil i další filmy, které sice nejsou tak těsně vázány na předlohu, ale její autor s filmaři aktivně spolupracoval, což je případ výše zmíněné Hry o trůny nebo třeba filmu Stardust (Matthew Vaughn, 2007), i když spoluúčast spisovatele sama o sobě nijak negarantuje kvalitu...

Koupili jsme práva, tak s tím něco uděláme: Nejširší kategorie. Zpravidla se nedlouho poté, co se nějaká kniha stane úspěšnou, filmoví producenti poperou o práva na její zpracování - občas i bez toho, že by se obtěžovali tuto knihu číst.
Stejně tak některým producentům stačí hvězdné jméno - třeba Stephen King nebo Philip K. Dick - a atraktivně znějící název.

Blade Runner (1982 - 2007)

Podobná geneze filmu ještě neznamená, že by výsledek musel být špatný, ale třeba právě Dick se kromě geniálního A Scanner Darkly (Richard Linklater, 2006) dočkal jen toho, že někdo vykradl jeho nápad a na jeho základě natočil trochu jiný příběh než on napsal. Některé byly horší, jako třeba Total Recall  (Paul Verhoeven, 1990), jiné lepší - Blade Runner (Ridley Scott, pochopitelně až Final Cut verze z roku 2007).

A co jinak? Na bestsellerové vlně se svezl například Harry Potter (2001 - 2011), Eragon (Stefen Fangmeier, 2006) nebo The Da Vinci Code (Ron Howard, 2006).

Posouzení toho jak jednotlivé adaptace dopadly nechám na vás, ale já osobně ani jeden z těchto filmů (v případě HP série) nehodnotím nijak vysoko a vlastně celá tahle kategorie pro mě znamená především skepsi. O to raději pak jsem, když mě režisér mile překvapí.

Název stačí: Tři mušketýři a Robin Hood... to mluví za vše. Populární dobrodružné příběhy z pera Alexandra Dumase staršího (no, přinejmenším je podepsal - nevím jak přesně fungovala jeho Továrna na romány) se těší zájmu filmařů snad už od samého počátku kinematografie a vzhledem k tomu, že milému francouzskému spisovateli kreolského původu již dávno vypršela práva, mají tvůrci zcela volné ruce k páchání  zla...

Vznikají tak vážně míněné filmy hrající si na historickou věrnost, bláznivé komedie i steam-punkové akční šílenosti, které si z předlohy berou snad jen jména hrdinů.
Právě Třem mušketýrům (i Robinu Hoodovi) bych se někdy rád věnoval trochu podrobněji a pokud se to podaří, tak by výsledkem mohlo být i obsáhlé srovnání několik různých filmových verzí...

Robin Hood: Prince of Thieves (1991)

Takových předloh pochopitelně existuje vícero a myslím že v dohledné době můžeme čekat, že filmaři sáhnou i po Karlu Čapkovi, který, pokud je mi známo, také ztratil právní ochranu (proto také v Levných Knihách naleznete jeho souborné dílo vytištěné na levném papíře za vyloženě lidovou cenu).

Krakatit jako akční sci-fi s Vinem Dieselem v hlavní roli? Bíla nemoc s Anthony Hopkinsem (Maršál) a Seanem Connerym (Galén)? Válka s mloky jako katastrofický film v režii Ridley Scotta?
Možnosti jsou nepřeberné!!!

Literární verze scénáře: Z druhé strany - úspěšný film musí vydělávat a když už je jednou hotový literární přepis pro producenty, proč ho nerozšířit a nevydat knižně? Mám takhle doma první dva díly Terminátora, Návrat do budoucnosti jsem četl dříve, než jsem jej měl šanci vidět a Sám doma mi hezky doplnilo oba legendární filmy (i když tady byly knihy vzhledem k filmu slabší).
Výhodou těchto knižních verzí filmu je většinou to, že se věrně drží natočeného materiálu (což je relativně snazší, než když je tomu naopak), jen je v nich více prostoru pro psychologii postav.
Nevýhodou je specifický sloh, jakým jsou zpravidla psány.

A jaké jsou vaše oblíbené filmové adaptace? 
Záměrně se ptám na ty kvalitní a oceňované - špatných známe asi dost...

• Filmová & literární tvorba

Čekání na katarzi

Že dneska neumí prakticky nikdo psát filmové příběhy, to může být bod k diskuzi. Ale je naprosto jasné, že NIKDO dneska neumí psát zakončení. :-) Prakticky všechny filmy posledních 10 let jsou mnohem lepší bez posledních 5 minut.
(verlit, 8. 12. 2011)

Právě toto prohlášení mě donutilo k zamyšlení - je to pravda? Jak jsme na tom poslední dobou s filmovými konci? Vědí autoři, kdy je dobré přestat vyprávět? Umí důstojně odejít?

Závěr filmu, nebo i literárního útvaru, je něco, co může celý vyprávěný příběh klidně shodit, nebo naopak pozvednout - stačí malý detail, drobná nesoudnost autora a celý pracně budovaný dojem přijde vniveč. Je jedno, zda se jedná o komedii nebo o drama - neuzavřený nebo naopak protahovaný závěr je příběhový ekvivalent ponožek v sandálech.

V souvislosti s filmovým koncem bývá často citován závěr filmu Butch Cassidy and the Sundance Kid (George Roy Hill, 1969) a myslím, že právem. 

V této scéně dojde příběh svého vrcholu a vyprávět cokoliv dál by byla svatokrádež, nehledě na to, že to vůbec není podstatné - zobrazit smrt (nebo zázračné přežití) hlavních hrdinů by úplně změnilo poselství, které film nese a tak zůstane jen při tom, že je to přímočaře naznačeno, ale nevysloveno.

Ale má to svá úskalí - takový konec nefunguje sám o sobě.
A to je vlastně univerzální pravidlo: Dobrý konec je něco, k čemu příběh celou dobu směřuje a nastává právě v okamžiku, kdy bylo řečeno vše podstatné.

Nejlépe to znají začínající spisovatelé (ale týká se to i zkušených autorů) - poté co stráví psaním svého veledíla nějaký čas, se jen těžko dokáží rozloučit a napsat definitivní tečku. A tak píší dál - ukazují následky jednání hlavních i vedlejších postav, nimrají se v pocitech hrdinů po jejich velkolepém vítězství a rozmělňují každý silný moment jeho protahováním na neúnosnou mez...

To je únosné v historickém románu nebo nekonečném eposu, kde je daný příběh jen fragmentem celého obrazu, ale na půdě Spekulativní fikce (tenhle termín jsem si vypůjčil zde) to jen škodí výslednému dojmu.

Druhý obvyklý neduh je pak příliš ukvapený konec, kdy zásadní otázky zdaleka nejsou zodpovězeny. Autoři mají dojem, že přinášejí tajemno a dávají svým čtenářům (divákům) prostor pro vlastní interpretaci, ale nejčastěji prostě působí tak, že už nevěděli co dál psát a tak to "nějak odbyli."
Obvykle se s něčím podobným setkáváme u předčasně ukončených seriálů - třeba následkem stávky scénáristů na přelomu 2007 a 2008, nebo z finančních důvodů (Stargate Universe, nebo My Name is Earl).

Existují ale i kombinace obojího - třeba LOST. Tenhle seriál jsem sice nikdy neměl vůli sledovat, ale z toho, co jsem se dozvěděl je jasné, že autoři tak moc natahovali rozuzlení příběhu a rozjeli tolik dějových větví, že neměli šanci přinést adekvátní zakončení. Výsledek? Roztahaný upachtěný konec, který ale na nic zásadního neodpoví... Opravdu nelituji, že jsem nesledoval.

Správný závěr příběhu (a je jedno zda je filmový, literární nebo v rámci LARPu) se pozná tak, že přinese katarzi.
V Aristotelově pojetí je katarze proces očištění - okamžik, kdy dochází ke kulminaci a zvratu děje a sledovaný příběh prochází svým zásadním bodem, který vše mění a ke kterému celý příběh směřoval. Od tohoto bodu dál katarze pouze doznívá a dochází ke zklidnění, ale neměly by se objevovat nové zvraty.

Hrdina (hrdinové) příběhu prošli finální proměnou. Milenci, kteří se celý film míjeli se konečně políbili a cítí lásku, která potrvá navěky, akční hrdina v potu a krvi porazil svého nepřítele a zachránil lidstvo, drogově závislý se konečně definitivně zhroutil a rozhodl se (tentokrát opravdově) odejít do ústavu aby nastoupil léčbu...
Proces proměny protagonistů, která každý správný příběh obsahuje, je skončen.

Nevím jak to je u vás, ale já v extrémních případech prožívám katarzi i fyzicky - jako mravenčení po celém těle a následně pocit vřelého horka. Jen málo filmů tohle umí.
Za všechny bych jmenoval The Fountain (Darren Aronofsky, 2006) nebo, od téhož autora, Black Swan (2010).

Abych nezapomněl - existuje ještě jedna varianta závěru příběhu: dodatečný zvrat.
To asi není třeba dvakrát vysvětlovat - dnes je to velmi populární způsob zakončení příběhu, které takřka hraničí s klišé, pokud jej autor neumí použít. Funguje v hororových filmech i katastrofických (zejména s tématem epidemií) a často bývá otevřenou branou k případnému sequelu.
Klasickým příkladem (nesequelového) zvratu je třeba úplný závěr Watchmen (Zack Snyder, 2009), ke kterému dokonce děj směřuje od samého počátku.

Občas ale takový zvrat přidá příběhu něco navíc - jako třeba v případě filmu Inception (Christopher Nolan, 2010), kde by závěr fungoval i sám o sobě, nicméně poslední záběr (střižený v ideální délce - smekám před střihačem Lee Smithem)  mění celé jeho vyznění, a přesto nezačíná nic nového, co by šlo proti katarzi.

A s tím tento zápis skončím - nikoliv však proto, že jsem se k tématu vyčerpal, ale proto, abych nebyl zbytečně zdlouhavý. Příště se tak budu moci vrátit s konkrétními příklady s dávnější historie nebo přímo reagovat na případné připomínky a nápady...
Diskuse je vám otevřena a jsem zvědavý na to, jaký filmový závěr vy osobně považujete za TOP.

Mám přidat na blog rozhovory?

Když jsem dnes tak přemýšlel, čím doplnit tento blog, dostal jsem bláznivý nápad.

Mezi svými známými, kamarády a přáteli mám i několik zajímavých osobností, kterých si velmi vážím (zejména pro to, co již dokázali) a přijde mi škoda netěžit z jejich zkušeností, nebo je nepředstavit dál. A vzhledem k tomu, že technika je stále dostupnější a spolu s ní roste šíře mých možností, pojal jsem nápad udělat na blog pár rozhovorů (v kombinaci text - video).

Zajímalo by to někoho?

Určitě by to nebyly rozhovory se současnými společenskými elitami, spíše s lidmi okolo filmu, kteří už za sebou mají nějaké úspěchy a zkušenosti, a mají tedy co říct (mladí režiséři, dokumentaristé, manažeři nebo i hudebníci). 

Podle zájmu bych se pak snažil takové rozhovory uveřejňovat buď pravidelně a často (au!) nebo jako výjimečnou záležitost - nebo, pokud převládne pocit, že to sem nepatří, vůbec...

Anketa je v postranním panelu a pod článkem se můžete šířeji vyjádřit i v komentářích.

Také zvažuji, že bych si pro blog nechal vytvořit nějaké logo, ale s ohledem na cenu takové věci a zároveň moji (ne)schopnost práce s grafikou to asi nechám být... Přesto, kdyby někdo z vás dostal nápad (byť i jen na pouhou črtu) jak by takové logo mohlo vypadat, budu vám zavázán a rozhodně vás nějak odměním. Značně by to pomohlo vizuální podobě této stránky.

Střih přes osu považuji za vážně míněný projekt a rád bych mu věnoval zvláštní péči - rád proto uvítám jakékoliv připomínky, rady nebo i konstruktivní kritiku. Stejně tak uvítám návrhy témat, kterým bych se měl více věnovat - o spoustě technických věcí mám základní znalosti a nedělá mi problém si v rychlosti dostudovat informace, abych je mohl publikovat.

Já jsem sice autor a správce tohoto blogu, ale bez čtenářů klidně můžu čmárat po zdech pánských záchodků  a výsledek bude stejný. Jinými slovy, dělám to pro vás...

Myslím to upřímně. ;-)

Lesk a bída zpravodajství

Nedá se nic dělat, jednou to přijít muselo - dnes budu psát o své práci. Ale netřeba lomit rukama, propadat v usedavý pláč a zaklínat se jmény dávno zapomenutých božstev - pokusím se být stručný, věcný a (v rámci možností) zábavný.

Většina lidí, když se jim svěřím, že pracuji jako střihač ve zpravodajství v České televizi, má tendenci se mnou jednat jako s umělcem nebo následně, když jim vysvětlím, že sice jsem bohém, ale ne idiot, jako s archivářem, který má přístup k libovolnému pořadu (ať už ho natočil nebo vysílal kdokoliv). Obě reakce mě uvádějí do rozpaků - zejména ta druhá jmenovaná - a vedou k tomu, že se cítím trochu nepochopený.

Co se televizních archivů týče, shrnu to do několika stručných vět: Jděte se bodnout! I kdybych k nim měl přístup, a i kdybych je mohl beztrestně kopírovat a vynášet ven, stejně bych to nedělal. To bych totiž většinu času nedělal nic jiného než řešil vaši poptávku.

Prostě mě o podobné věci nežádejte a pokud po nějakém záznamu opravdu tak moc toužíte, napište přímo do archivu ČT.

Bohémský umělec Fionor - to už je jiná věc. Nemůžu tvrdit, že střih zpravodajství je ryze technická záležitost a zvládne ho i člověk s bez fantazie, ale realita je bohužel taková, že na pořádné umění je málokdy čas.

Lidé, kteří si střihový software pořídili v Pirátské zátoce, a za vrchol své tvorby považují fan-videa vkládaná na YouTube, si dost dobře neumí představit, co obnáší práce pod neustálým tlakem (zas tak neustálý není, ale práce zásadně chodí ve vlnách) s nedostatkem obrazového materiálu a s opicí jménem Kodex sedící za krkem.

Tím nechci nijak znevažovat práci těchto nadšenců (self-made střihačů), rád se na fanouškovská videa dívám a sám jsem jich také pár vypotil, ale oproti zpravodajství je to úplně jiná stylová disciplína (asi jak skoky na lyžích a akrobatické lyžování).

Aniž bych prozradil nějaké know-how, pokusím se vám formát zpravodajského střihu (ze svého pohledu) přiblížit.

• Kostra reportáže: Před tím, než se ke mně na střižnu dostanou materiály, se kterými mám pracovat, je potřeba, aby mi je příslušný redaktor (odpovídá za obsahovou stránku, já za technickou) připravil, sepsal tzv. košilku (textovou podobu reportáže) a namluvil svůj komentář.
  Z takto připravených materiálů si pak vytvářím Kostru - tedy komentáře (asynchrony) + přímé výpovědi respondentů v obraze (synchrony) - s tou pak už většinou nemusím příliš hýbat a představuje základ, na kterém stavím svoji další práci.

• Pokrytí asynchronů: Stavba kostry je něco, co po krátkém zaškolení zvládne prakticky kdokoliv. Ne že by nebyl potřeba (třeba) cit pro rytmus, ale je to především ryze technická záležitost. Naproti tomu pokrývání je činnost, která vyžaduje dobrou paměť, představivost a kreativitu - je potřeba doplnit komentář redaktora odpovídajícími obrázky (ať už popisnými nebo ilustračními) a dát tak celé reportáži jednotnou podobu a formu sdělení.
  I když se to nezdá, ani v tuhle chvíli se většinou nedá mluvit o umění - střih se soustředí spíše na to, aby záběry nebyly moc dlouhé, krátké, nešly proti obsahu komentáře, existovala logická návaznost a další věci, které mají především povahu řemesla.
  A to je vše... Když skončí fáze pokrývání, v drtivé většině případů jde výsledný produkt rovnou do vysílání a začíná se pracovat na dalších věcech.
  
  
• Umění: I na to umění se ale občas najde chvíle - zpravidla tehdy, když se pracuje na něčem výrazně větším a je k dispozici dostatek času i materiálů k tomu, aby bylo možné si hrát. Jsou to především střihy do pořadů jako je například Horizont ČT24 nebo 168 hodin - zde se již pracuje s hudbou, grafickými předěly, rapid montáží a občas i určitou stylizací... To jsou ale spíše výjimky, které představují únik od poctivé řemeslné práce.

Střih reportáže je práce na cca 20 až 40 minut - u kusů, které mají stopáž okolo 90 sekund. Delší příspěvky trvají i o něco déle a rozhodně zde neplatí přímá úměra. Na druhou stranu při tom ale čas nádherně utíká a já osobně považuji dny, kdy průběžně stále něco stříhám (ale zároveň nemusím příliš spěchat), za velmi příjemné.

Když odhlédnu od samotné technické stránky, je pro zpravodajský střih důležitá ještě jedna věc - orientace v tématech.

Naštěstí nemusím znát nic podrobně, ale určitá informovanost o politice a světovém dění je žádoucí - Google a Wikipedie se tak staly mými nejlepšími internetovými přáteli (spolu s agenturními servery) a i v době, kdy mám volno, považuji za vhodné sem tam otevřít noviny nebo se podívat přímo na web ČT24, abych si udržel přehled.

Když to tak po sobě čtu, tak jsem nebyl ani zábavný ani stručný (o věcnosti nemluvě), jak jsem sliboval na samém začátku... Z toho plyne poučení - nevěřte všemu, co se Fionor píše. :)

Filmové karí

Mám rád orientální mentalitu a filosofii - a nestydím se za to. Zejména mám rád východní přístup ke kinematografii, i když tento můj obdiv není nekritický a hodně si vybírám.

V tomto článku se ale nebudu zabývat Takeshi Kitanem, Kurosawou nebo Bollywoodem - zůstanu hezky v evropských a amerických filmových vodách a pověnuji se dvěma indickým režisérům (natáčejícím v USA a Evropě) a filmům, které na mě silně zapůsobily a představují reprezentaci toho, co já považuji za filmové řemeslo dotažené k umělecké dokonalosti.

Varování: V následujícím textu bude větší než malé množství spoilerů z filmů Unbreakable (M. Night Shyamalan, 2000) a The Fall (Tarsem Singh, 2006). 

Pokud jste je ještě neviděli a nechcete se připravit o některá překvapení, doporučuji přestat číst. 

Byli jste varováni.

M. Night Shyamalan je zjev a tragéd. Jak jinak si vysvětlit, že tenhle génius pohřbil skvěle našlápnutou kariéru tuctovými a nenápaditými filmy? Před The Sixth Sense (1999) sice natočil dva filmy (Praying with Anger a Wide Awake), ale teprve duchařina s ohromující pointou z něj udělala hvězdu mezinárodního formátu (bohužel od roku 2004 to s ním šlo z kopce).

Paradoxní je, že Šestý smysl je podle většiny diváků vrcholem Shyamalanovy tvorby, přestože tento film s opakovanými projekcemi ztrácí na své síle. Naproti tomu jeho následující dílo Vyvolený má přesně opačnou gradaci - s každým dalším zhlédnutím odkrývá další vrstvy a tajemství...

M. Night Shyamalan

Vyvolený je filmová pocta komiksovému žánru (na to upozorňuje už statistika, kterou celý film začíná) a pozornému divákovi jistě neunikne, že vizuální podoba filmu je v mnoha ohledech tomuto médiu podřízena.

Kompozice záběrů je totiž taková, že by nebyl problém doplnit je o klasické bubliny a panely s textem, vytisknout, svázat a prodávat jako samostatné komiksové dílo.

Navíc, i přes epický rozměr zpracovávaného tématu, Shyamalan zůstává ryze komorní a ani v davových scénách (na fotbalovém stadionu nebo v závěru na nádraží) nepouští ze zřetele hlavní postavy.

Ty ostatně zasluhují velkou pozornost, zejména křehký Elijah Price (Samuel L. Jackson), v jehož případě často dominuje motiv skla. Kromě toho, že velkou část filmu chodí se skleněnou holí, často je snímám pomocí odrazu od skleněné plochy - například ve scéně, kdy se narodí, když jako dítě sedí před televizí nebo když diskutuje se zákazníkem ve své galerii komiksových kreseb.

Tato práce s postavou je o to působivější, že na ni není nijak extrémně upozorňováno - prostě tu je a dotváří atmosféru.

Obdobně funguje i práce s barvami a motivem vody v případě Davida Dunna (Bruce Willis). 

Nápaditý je zejména závěr na nádraží, kde je scéna laděna do šedých a nevýrazných tónů, ale osoby, kterých se David dotkne, na sobě mají výrazně barevné oblečení, takže doslova vyčnívají...

A to není vše! 

Z ČSFD vybírám několik zajímavých faktů:

• Stejně jako v komiksech mají oba hlavní charaktery své barevné schéma. Davidova barva je zelená a Elijah je charakterizován fialovou barvou. Patrné je to např. na barvě trička, které nosí, na barvách pokojů, povlečení, osobních věcech aj.
• Logo televizní stanice, která vysílá zprávu o vykolejení vlaku je ve skutečnosti logo komiksových hrdinů Fantastická čtyřka.
• Mnoho z komiksů, které lze spatřit v pozadí za Elijah Pricem, jsou komiksy Thora. V 80 letech minulého století byl v několika dílech Thor proklet a trpěl stejným postižením jako Elijah.
• Klavírní skladba hrající během výstavy je stejná, jakou hraje Tulaččina matka během úvodu filmu X-Men.
• Některé filmové záběry odpovídají komiksovým okénkům z některých slavných komiksů.

Tyto vypravěčské prostředky dnes patří mezi malé unikáty a mnoho autorů s nimi buď neumí pracovat nebo na ně rovnou úplně zapomíná. Těžko se pak divit, že Vyvolený patří do mého filmového TOP 10.

M. Night Shyamalan pochopitelně není Ind - narodil se v USA, ale s ohledem na jeho původ (původ jeho rodičů) a způsob jakým pracuje, jej řadím k orientálním tvůrcům... Tolik k případným námitkám na úvod tohoto zápisu.

Podobně precizní autor je Tarsem Singh - pravda, viděl jsem od něj zatím jen film Pád a několik videoklipů, ale to, co jsem zhlédl, mě přesvědčilo o tom, že tento režisér ví co dělá a jediné co potřebuje, je silný námět (což podle recenzí nepochybně chybí u jeho posledních počinů - Immortals a chystané muzikálové Sněhurky - Mirror, Mirror).

Film Pád je jedinečnou kinematografickou básní, která staví na dětské fantazii. 

Děj se odehrává na dvou rovinách - v té první se malé děvčátko Alexandria (Cantica Untaru) v nemocnici seznamuje se zraněným kaskadérem Royem Walkerem (Lee Pace) a nechává si od něj vyprávět dobrodružný příběh. Roy se ale pokouší spáchat sebevraždu a tak své vyprávění často přerušuje a žádá si od Alexandrie různé službičky - například krádež tabletek z lékárny. 

Důležitou roli v této rovině vyprávění hraje nemocniční prostředí viděné očima dítěte - mnoho (větších či menších) detailů se z něj přenáší i do druhé roviny - samotného vyprávění. Jako doplňkový motiv tu dominuje film a jeho technické kouzlo - malý soukromý orgasmus  jsem měl, když se vedle Alexandrie na stěně objevil obraz koně zprostředkovaný klíčovou dírkou - laternou magikou.

Tarsem Singh

Ohledně děje je třeba vyzdvihnout jednu věc - Alexandria je opravdu malé děvče bez vzdělání a sem tam nezná nějaké slovo nebo si plete pojmy. Vznikají tak kuriózní záměny, kdy Roy do příběhu uvede indiána - anglicky indian - ale Alexandria si pod tím pojmem představí inda, se kterým se setkávala v sadu při česání ovoce. To že se později v souvislosti s touto postavou mluví o reáliích typických pro severoamerické indiány (např. wigwam), už dětskou fantazii nemůže zastavit...

Druhá (vyprávěcí) rovina v sobě nese spoustu dějových chyb, které jsou ale naprosto v pořádku, pokud přistoupíte na to, že jde o dětskou fantazii a připomenete si jaká úžasná dobrodružství jste sami vymýšleli ve věku pěti let. A v tomto ohledu to funguje báječně, dokonce i ve chvíli, kdy otěže vyprávění přebírá samotná Alexandria a zasahuje do příběhu jako Deus Ex Machina, aby zachránila hrdiny z bezvýchodné situace...

Oproti Vyvolenému se v Pádu s vkládáním druhotných významů pracuje mnohem viditelněji, ale právě na tom velká část kouzla celého příběhu stojí. Třeba jako když v počátcích filmu Alexandria olizuje blok ledu dovezený ledařem do nemocnice, aby později před hrdiny podobný blok postavila ve vyprávění, když jsou spoutáni na poušti a mučeni strážnými zlého guvernéra Odia (uniformy těchto stráží se nápadně podobají ochrannému oděvu, jaký na sobě měl doktor pracující na začátku filmu s rentgenem).

Právě na podobných vnitřních odkazech The Fall z velké části stojí a klidně si to přiznejte - to že si podobných věcí všímáte, vás naplňuje podobnou radostí jako vyluštění těžké hádanky nebo vyřešení komplikované rovnice - já to tak mám a je to krásný pocit...

Bohužel podrobněji o Pádu mluvit nemůžu - neviděl jsem ho zdaleka tolikrát a narozdíl od Unbreakable jsem u něj neseděl s notýskem a nedělal si poznámky (když ve škole dostanete za úkol udělat filmový rozbor, nic jiného vám nezbývá). 

Máte nějaký tip na podobně mnohovrstevný filmový klenot? Podělte se - třeba na The Fall jsem přišel jen díky Františku Fukovi a rád se nechám dovzdělat.