Svět s příchutí 3D

Nový svět je ve znamení třetího rozměru. Skoro se zdá, že bez alespoň špetky 3D koření se žádné normální zboží nebo služba neprodá a například filmaři se předhánějí v tom, kdo na plátna kin přinese monstróznější trojrozměrnou akci.

3D film přitom není žádná novinka - už v 50. letech se používala technologie anaglyfu, který byl sledován jednoduše přes brýle, kde je pro každé oko použit jiný barevný filtr (obvykle červený a azurový) a obraz na plátně je tomu příslušně přizpůsoben. S tímhle způsobem 3D zobrazení se myslím setkala většina z nás - je tak levný a snadno přenositelný, že bývá (dodnes) součástí reklamních kampaní nebo dětských knih. Dokonce se na téhle technologii dnes dělá 3D fotografie...

Z kin anaglyf již prakticky vymizel - barevné filtry odebírají světlu padajícímu na sítnici oka příliš mnoho jasu (film je pak pro diváka příliš tmavý a v nočních scénách prakticky není nic vidět) a unikátnost 3D projekce brzy přestala diváky lákat tolik jako ve svých počátcích (technologie úpravy filmové kopie nebyla zrovna levná a tak bylo snazší točit běžným způsobem).

Avatar (James Cameron, 2009)

Někteří filmoví historici a kritici (např. James Monaco v knize Jak číst film - ozdrojuji, jakmile se mi kniha vrátí domů) navíc tvrdí, že i když běžně vnímáme svět ve třech rozměrech, neznamená to, že bychom tak vnímali vše co se kolem nás děje. Z toho, co pozorujeme si vždy vybíráme drobné úseky na které se zaměřujeme a do značné míry je vnímáme ploše - můžeme sice těkat očima po okolí, ale samotný pozorovaný děj to nijak významně neobohatí.

Jak už jsem zmiňoval ve svém dřívějším textu, autoři filmu se snaží diváka dějem vést a využívají k tomu celou plejádu triků a fíglů, třetí rozměr ale tyto snahy systematicky sabotuje. Pokud má mít trojrozměrný film dostatečný WOW! efekt, musí být divák zahlcen působivou prostorovou akcí. Komorní drama o židovském filatelistovi v předválečném Berlíně, který se přátelí s nacistickým pošťákem, nikoho na 3D neutáhne. Jenže to akce bez hlavy a paty taky ne.

Pro prostorový dojem ve filmu bohatě stačí hloubka ostrosti, kompozice kamery a dobrý střih - to vše dokáže diváka dostatečně (prostorově) uspokojit a zároveň to neodvádí jeho soustředění od děje, který je sdělován na plátně... Pokud je film dobrý.

Zpět k technologiím, byť jen ve zkratce - doba anaglyfu v kinech pominula a nastala éra polarizačních filtrů, LCD zatmívacích brýlí a interferenční technologie - o té nevím zhola nic, jen to že brýle pro ni jsou drahé a tak se moc nepoužívá. To je vlastně i případ zatmívacích LCD brýlí, které synchronně s promítacím strojem zatmívají obraz pro levé a pravé oko (velmi rychle, takže divák nic nepozná).

Zůstávají tak relativně levné brýle s polarizačními filtry, které dostanete ve většině kinosálů...

Polarizační filtr

Polarizace: Elektromagnetické vlnění (v našem případě světlo) obvykle kmitá ve všech směrech. Polarizační filtr většinu takového kmitání odfiltruje a nechá světlo oscilující pouze v jedné rovině.

Velmi zjednodušeně si to můžeme představit jako plaňkový plot, kterým chceme prohodit (prokutálet) obruč. Když půjde jinak, než rovnoběžně s plaňkami, neprojde skrz...

Koho by to zajímalo po odborné stránce, může si více zjistit například zde.

Polarizační 3D funguje na principu toho, že je obraz na plátno promítán přes polarizační filtry, které jsou vzájemně posunuté o 90° a stejné filtry mají i brýle, které má divák. Skrz filtr projde jen světlo se shodnou polarizací, jakou má obraz, které na něj dopadá - tím je zajištěno oddělení obrazu pro levé a pravé oko a vnímaný obraz (mírně posunutý) je vnímán prostorově.

Mimochodem, pokud jste dočetli až sem a nevěděli jste, jakým způsobem lidé vnímají prostor kolem sebe trojrozměrně, pak chápu, že musíte být mírně zmatení. Tenhle text jsem psal s předpokladem toho, že čtenář má základní povědomí o lidské anatomii a je alespoň středoškolsky informováno o fyzice a vlnění.

Nicméně rád doplním informace tam, kde budou nejasné...

Malé radosti života

V minulém měsíci se mi podařilo lépe vyjít s penězi (výrazně lépe než je mým zvykem), takže jsem si konečně začal trochu dopřávat všech těch drobností, které ze světa dělají drobet příjemnější místo.


První věc, kterou jsem si udělal radost, byl Sonický šroubovák ze seriálu Doctor Who. Drobná plastová hračka s diodou a zvukovým efektem, která je tak geek, že bych klidně mohl nosit teplákovou soupravu s motivem Star Treku. Vzhledem k tomu, že zásilka z Británie nepodléhala clu a nenaúčtovali mi poštovné, stála mě tahle hloupůstka něco málo před 400 korun. 
A blbnu s tím prakticky pořád.


Taky jsem celkem dost utratil za oblečení a jídlo. Kvalitní košile něco stojí a nejinak je tomu u elegantního zimního kabátu. Přesto se časem chci orientovat spíše na košile šité na míru (kamarád mi doporučil krejčího v Hong Kongu, kterému stačí zaslat míry podle celkem složitého formuláře a on pošle luxusní košili - nejdražší je na tom asi poštovné).
Co se jídla týče, hodně jsem jedl v restauracích a zval své přátele, aby mi dělali společnost - lépe pak totiž chutná. Okusil jsem tak hodně zvěřiny, sushi a zkusil několik podniků, kde se chlubí hamburgery a steaky. 
Život je moc krátký, než abych jedl špatné jídlo, takže jsem se skutečně nešidil.


Hračky, jídlo, oděvy... je ale třeba pečovat i o zevnějšek, takže jsem po delší době navštívil kadeřnici a nechal se ostříhat a o něco později i jediný pražský podnik, kde holí břitvou.

Střih (vlasů) je nuda, i když vždycky trnu hrůzou jak dopadnu a moje zkušenost je taková, že nejlépe vypadám 14 dní poté co jsem byl ostříhán, takže bych ocenil, kdybych celý ten proces mohl o dva týdny přeskočit.
V případě holení to ale bylo jiné. v Thomas's Barber Shopu jsem strávil neskutečnou relaxační půlhodinu, kdy jsem skutečně nemusel nad ničím přemýšlet a byl jsem pouze opečováván. 
Obvykle holení odkládám jako nepříjemnou povinnost a po žiletce sahám až tehdy, když si o to říká společenská konvence nebo vousy příliš svědí - po tomto zážitku ale dost pravděpodobně budu schraňovat peníze na to, abych se mohl nechat oholit (což bych mohl udělat doma, sám a téměř zadarmo, ale ta péče by mi chyběla).


Celý proces rozmazlování se jsem zakončil nákupem nového stolního počítače - abych mohl hrát hry a věnovat se svému koníčku - střihu.
V příštích týdnech si doufám udělám čas na thajskou masáž, povečeřím humra koupím si nějaké kvalitní polobotky, které půjdou nosit i v zimě.


Je totiž potřeba si život užívat a zvláště teď na podzim, kdy je počasí pošmourné, se velmi vyplatí zvednout si náladu nějakými malými radostmi.
A to je i poselstvím tohoto zápisu - udělejte pro sebe něco, co vás potěší a co byste jinak považovali za rozmařilost. A klidně mi o tom napište do komentářů.