Syd Field (1935 - 2013)

17. listopadu tohoto roku nás opustila jedna z ikon (nejen) americké scénáristiky - Syd Field.

Bohužel jsem tuto událost úplně minul a o tomto úmrtí jsem se dozvěděl až dnes - ale nedá mi to, abych alespoň krátce nevzpomněl odkaz toho to génia.

Zdroj: wikipedia.org

Jeho jméno jsem tady na blogu již nejméně jednou zmínil - přinejmenším v souvislosti s jeho knihou Jak napsat dobrý scénář, která by měla  být povinnou četbou pro kohokoliv, kdo to s filmem míní vážně.

Ale Field byl autorem i dalších knih, vedl scénáristické kurzy, workshopy a pracoval jako čtenář autorských scénářů pro filmová studia (ten chlápek, který se dokáže podle pár stránek rozhodnout, zda váš text stojí za to, aby se na něj podíval někdo, kdo by jej mohl být ochotný zaplatit).

Sám se praxi příliš nevěnoval, ale učil a inspiroval mnoho významných scénáristů i režisérů (dokonce i tuzemských).

Je mu také přičítána jedna typicky americká záležitost - tříaktové členění děje (setup - confrontation - resolution) namísto klasického pětistupňového členění podle antického dramatu (expozice - kolize - krize - peripetie - katastrofa) jak je u nás učí například David Jan Novotný.

Ne, že by ve výsledku nebylo jedno, kterou metodu autor při psaní scénáře uchopí. Hlavní je, když ji dobře zvládá...

Díky, Syde, za vše, co jsi nás dokázal naučit...

Tajemství (nejen) ve filmu

S filmovými hrdiny jsou jen problémy. Nedají se pořádně zabít, všechno stihnou na poslední chvíli a kdykoliv máte pocit, že víte, co od nich čekat, tak se vytasí s nějakou novou schopností... A jako by to nebylo málo, mají pořád nějaká tajemství.

Když Sikar pro Triumvirát napsal článek o hrdinech a jejich práci, vzpomněl jsem si na několik filmů, kde je expozice (představení) hlavního hrdiny provedena obzvláště zajímavým způsobem, i pár takových, kde je hrdina dokonale zahalen tajemstvím, a nikomu to nevadí.

Tak proč se za takovými příběhy neohlédnout? A proč se do tajemství neponořit hlouběji?

Nic o něm nevíme - a je to cool!

Každý má nějakou minulost a je v pořádku, když se o ní v rámci poznávání hrdiny něco dozvíme, ale je otravné jak se scénáristé často křečovitě snaží ji našroubovat do příběhu, který právě vyprávějí. Autoři pochopitelně musejí o všech postavách vědět první poslední - bez toho se o nich nedá věrohodně psát - ale to automaticky neznamená, že se ve filmu musí objevit úplně všechny informace.

Občas je to až absurdní. Hrdinův nejlepší kamarád ze střední se stává jeho arcinemesis, holka, se kterou krátce chodil v prvním ročníku, je jeho osudovou femme fatale. A ten děda, se kterým chodí do parku hrát šachy je velmistr prastarého řádu, který si hrdinu vyvolil k záchraně světa... Vůbec by mě pak neudivilo, kdyby byl prodavač v trafice přes ulici agent CIA s úkolem hrdinu ochránit před mimozemským-nazi-zombie křečkem jehož přejelo hrdinovo zlé dvojče koloběžkou a zajistilo tak našemu oblíbenci letité trauma jehož překonání je zásadní pro porážku padoucha...

Víte na co narážím?

Občas je ta konstrukce příběhu (a snaha, aby vše souviselo) až směšná.

O to víc si pak člověk užije, když narazí na příběh, který se od podobných věcí dokáže oprostit.

Mám třeba moc rád americký remake Kurosawova Yojimba (1961) s Bruce Willisem - Last Man Standing (Walter Hill, 1996). Mimo jiné i proto, že nejsem úplně blázen do westernů, takže Leoneho verze s Eastwoodem (A Fistful of Dollars, 1964) mě tak nebrala. Navíc tu hraje Christopher Walken a film má výborné tempo.

V tomhle filmu se o Willisově charakteru nedozvíme prakticky nic - dokonce i když se představí jako John Smith, je všem okolo jasné, že to je falešné jméno. Nevíme ani kam jede a odkud přijel... A ničemu to nevadí.

Jistě by se scénáristicky nabízelo, aby byl gangster Hickey (Walken) někdo ze Smithovy minulosti, ale proč do filmu přidávat tak umělý zvrat, když dobře funguje i bez něj?

Podobně tajemný je i Ryan Gosling ve filmu Drive (Nicolas Winding Refn, 2011).
Během filmu se nedozvíme jeho jméno ani nic z jeho minulosti a výzdoba jeho bytu je tak strohá, že by i Sherlock Holmes zaváhal, s kým má tu čest (nebýt ikonické bundy, která postavě dodává trochu lidskosti - i když...).
Je dokonce dost pravděpodobné, že je Goslingova postava (označovaná jako Řidič) ukázkový sociopat. Alespoň já jsem ho tak vnímal, když bez mrknutí oka zmasakroval chlapa ve výtahu.

A v neposlední řadě tu je Porter, o kterém jsem psal v jednom z předchozích článků.
Tetování jasně ukazuje na minulost u námořnictva, v režisérské verzi zmíní, že byl ve vězení a nějakou dobu se živil jako řidič a ochranka prostitutky Rosie... Konec příběhu.
Nevím, jak je to v knize (a jejích pokračováních), ale ve filmu jako je Payback mě opravdu nezajímá jaké měl hrdina dětství - jen by to brzdilo ústřední zápletku a ubíralo hrdinovi na zajímavosti.

Nejen hrdina

Přehnaná snaha vysvětlovat je ale obecný nešvar. Kdejaká filmová fikce zasazená do prostředí, s nímž není divák detailně obeznámen, si často žádá podrobný úvodní popis... Občas to je dobré (třeba úvod filmu Conan the Barbarian (John Milius, 1982) dokonale rozvíjí epický podtext Howardových příběhů), ale jindy by to nezachránil ani hlas Morgana Freeman (legendární je třeba úvodní text v Alone in the Dark (Uwe Boll, 2005) i když uznávám, že tohle je kategorie sama pro sebe).

Často je člověku až líto, že se autoři filmu nepokusili divákovi nabídnout základní informace poněkud sofistikovaněji - zároveň s představením hrdiny. Prostě nechat diváka, aby zákonitosti světa odhalil sám. případně mu dát jen nutné minimum informací, které potřebuje k pochopení děje.
Příkladem prvního přístupu je začátek filmu Matrix (vizuální orgie plné WTF momentů, které vrcholí zmizením Trinity v telefonní budce - samotné detailní vysvětlení přijde až později během filmu a i tehdy jasně zapadá do děje), ten druhý pak nabízí Princess Bride (Rob Reiner, 1987).

Je to obdoba toho o čem Sikar psal ještě v jiném článku - tedy potřeba divákovi (čtenáři) objasnit a vysvětlit cokoliv se děje nebo bude dít, aniž by pro to bylo skutečně třeba (respektive, aniž by to vycházelo ze samotného příběhu).

Dokonce i Star Wars, které každou filmovou epizodu začínají typickým plovoucím textem, jsou zdrženlivé a prozrazují jen nejnutnější informační rámec.
Divák se dozví kdy a kde se děj odehrává (Long time ago in a galaxy far, far away...) a základní rozestavení důležitých figur, ale nic konkrétního - to se mu odhaluje až s postupujícím dějem. Jediové, Světelné meče, Síla... zkrátka spousta pojmů, které se nikdy neobjasní v plné šíři, což původní trilogii přidává na poutavosti (Midichloriany si strč za klobouk, Lucasi!)

Sci-fi blábolivé tajemnno

Od Space opery je jen krůček ke Sci-fi. A k mému oblíbenému blábolu - cestování časem.
To nejhorší, co může autor udělat, je snaha o dokonalé vysvětlení toho, jak taková cesta časem funguje.

Emmettu Brownovi k vystvětlení stačil fůzní kapacitátor, 1,21 gigawattů a rychlost 88 mph (141,6 km/h).
Doktor se svou TARDIS se nějakým vysvětlováním ani neobtěžuje.
Zabijácký stroj z budoucnosti (s tváří kalifornského guvernéra) se prostě jen svlékne donaha.
A seznam pokračuje...

Pokud není nějaký technický parametr cesty časem součástí zápletky, nemá smysl se mu podrobněji věnovat - divák snadno přijme, že jde jen o kulisu.
Úplně stejně fungují všechny technologie budoucnosti. Replikátory ve Star Treku, cestování nadsvětelnou rychlostí (je jedno zda je to warp, hyperpohon nebo subprostor) nebo cokoliv, co řekne Samantha Carterová ve Stargate. Angličtina pro to má hezké označení Technobabble.

Ale neplatí to jen pro velké sci-fi. Mnoho filmů pracuje s detaily z blízké budoucnosti a ukazuje svět očima futurologů. Jsou to drobnosti - dotykové holografické obrazovky, syntetické potraviny, virtuální inteligence plnící funkci sekretářek... Nic zásadního pro zápletku (většinou) a rozhodně věci, které si nezaslouží vysvětlování.
Určitě by působilo rušivě, kdyby se hrdinové filmu během cesty autem, namísto rozvíjení vzájemného vztahu, zabývali tím, jak funguje motor, který vozidlo pohání (bez toho, že by ty informace později posloužily zápletce).

Obdobně to platí i pro ryzí fantasy - ani tam není třeba, aby byly podrobně vysvětleny detaily fungování magie...

Proč?

Téma dávkování a zatajování informací je mnohonásobně širší než kolik jsem schopný obsáhnout v jednom článku. Nebo v celé sérii článků. Ale jako malé zamyšlení a nahlédnutí za oponu to určitě stačí - je totiž důležité filmy nejen konzumovat, ale také o nich přemýšlet v různých souvislostech a o svých poznatcích diskutovat.
Diskuse a sdílení názorů totiž prospívá celému filmovému průmyslu - šeptanda se sice šíří pomalu, ale nakonec pronikne i ke scénáristům a režisérům. A kdo ví? Třeba z ní budou těžit inspiraci pro svoji příští práci.
Pokud jim tu šeptandu nikdo nezatají.

Začátečník a profesionál

Začátečníka poznáte podle plamenů. Tryskají z něho do všech stran podobny praporům a je docela jedno, je-li to začátečník herec, číšník nebo ředitel. Každému ze svých úkonů věnuje desetkrát tolik energie, než je třeba. Předmět pětikilový zvedá silou, která by zvedla půl metráku, každou větu nadije tisícerým významem a po lokále se pohybuje s vehemencí, která méně obsluhuje a více kácí.  

Pak nastane vždycky a nutně období druhé, jakási úlevná perioda mírného lajdáctví. Řemeslo je osvojeno, což vede k pýše a suverenitě, ba hůř: řemeslo je zdánlivě prokouknuto až ke dnu, až k tomu, co za dno považujeme, a hle: je šedé, šedé jako déšť, ani stopy po zlatu úsloví, a to má horší následky: nudu a pocit marnosti. Jsme jakoby ošáleni tím, co jsme začali s takovou slávou, tytam jsou plameny, popel stydne a my opakujeme za dnem úkony svého účelu stále malátněji a matněji. 

Mnozí tak končí. Doutnajíce uvnitř, roznášejí vlažnou krmi své profese ať již po jevišti nebo po lokále nebo v úřadě, kdekoli. Zklamáni sami sebou, manifestují nahlas své zklamání příslušným oborem.  

Ale je tu, bývá tu třetí období, kdy vyzrálý mistr je opět podoben začátečníku: nikoli měrou energie, ale neutajitelnou přítomností ohně. Neplýtvá již silou – je silný. Je rozkoš pozorovati ho. Je-li to číšník, který přistoupil k vašemu stolu, máte pocit, že jste jeho prvním a jediným hostem. On je vaším hostitelem, pozval vás, čekal na vás a záleží mu právě na tomto večeru, právě na vás. Žádný z jeho pohybů není jednoduchý; všimněte si mistrů kteréhokoli oboru – jsou přesní, ale jejich pohyby nemíří nejkratší cestou – vždycky je tu malý oblouk, vzlet a okruh, nikdy to není úkol sám o sobě, ale úkol a ještě cosi navíc: přítomnost ritu.

M. Horníček - Chvála prvního kroku

Zrovna včera, když jsem pracoval na jednom pořadu, na jehož výrobě se podílím, jsem si tohle moudro připomněl.

Nešlo o nic velkého - právě jsem řešil jak v obraze plynule přejít z barevného záběru do černobílého a vzápětí prolnout na starou fotografii. V podstatě triviální úkol, ke kterému jsem ale přistoupil značně ze široka, a teprve, když jsem měl hotovo, uvědomil jsem si, že jsem stále pouhý začátečník.

Problém nebyl v tom, že bych něco udělal špatně. Tuhle fázi už mám nějaký čas za sebou, takže pokud něco vyloženě (a ve své podstatě téměř vědomě) nezanedbám, chyby tohoto rázu se mi příliš nedějí.

Šlo o způsob, jak jsem zadání vyřešil - tradičně se označuje úslovím: „Jít s kanónem na vrabce.“

Použil jsem správné triky, napojil je ve vhodném místě, využil jsem přirozeného dělení v obraze, aby efekt působil organičtěji - ale použil jsem k tomu nevhodné a zbytečně komplikované nástroje. Téhož efektu jsem mohl dosáhnout za třetinový čas a s použitím výrazně snazších postupů (a hlavně bez nutnosti propočítat efekt, abych si jej mohl zkontrolovat).

Paradoxně, ve svých učňovských letech bych tohle řešit nemusel. Zcela přirozeně bych (ve své omezenosti) sáhl po nástrojích, které jsem měl použít včera, protože jsem nevěděl o existenci těch pokročilejších.

Ty poslouží prakticky stejně dobře a nabízí širší paletu možností, ale nebylo nutné jimi zatěžovat procesor...

Následkem tohoto procitnutí jsem s pokorou váhavě slezl z piedestalu, na nějž jsem sám sebe stavěl v domnění, že jsem již dosáhl jisté zručnosti, která mě opravňuje k zkušenému nadhledu a mentorování. Opak byl pravdou - stále jsem na počátku dlouhé cesty.

Ten pravý rozdíl mezi začátečníkem a profesionálem je totiž v tom, že ti opravdu zkušení a moudří umí efektivně vybírat a používat svěřené nástroje. Nedělají zbytečné úkony navíc - a pokud ano, pak s plným vědomím toho, že si volí delší cestu za účelem obohacení výsledku. Přesně jak píše pan Horníček.

Střelec

Tenhle zápisek je (skoro) nefilmový.
V pátek jsem totiž na pozvání kamaráda byl na střelnici, abych si vyzkoušel, jaké to vlastně je stisknout spoušť a trefit terč. Moje dosavadní zkušenost sestávala pouze ze vzduchovek a několika výstřelů z malé pistole s poplašňáky (nebo, co to bylo) na táboře - tedy rozhodně nic, co by nemohly do ruky dostat děti, na něž jsem dohlížel spolu s profíky, kteří zbraň přivezli.

Tohle bylo jiné. Úplně jiné.

Ale pěkně popořadě - jedním z motivů, proč jsme se na té střelbě dohodli, bylo, že oba už několikátým rokem hrajeme pen&paper RPG na motivy seriálu Stargate a střelecké souboje v takovém settingu zaujímají význačné místo. Hrajeme podle pravidel 4. edice World of Darkness a praktická zkušenost ukázala, že přinejmenším v tomto ohledu jsou pravidla dostatečně věrná realitě, aby nevyžadovala revizi.

Nicméně, toto poznání je podloženo praktickou zkušeností - i když to je smutné, video na YouTube člověku nemůže zprostředkovat okamžitý dojem z výstřelu a všechny faktory, které ovlivňují jeho přesnost.

Paradoxně, i když máte celoživotní respekt ke zbraním (všem bez rozdílu), jako já, okamžik, kdy vezmete do ruky pistoli a zamíříte na terč je úplně odlišný, protože to, co máte v ruce je (alespoň pro nezkušeného střelce) číhající malé inferno, které se dožaduje pokory a nemilosrdně ztrestá každý prohřešek...

Ve filmech (i knihách) se hodně střílí. Lidé to mají rádi a správně podaná přestřelka je tím pravým lákadlem. Ale filmová realita klame – což pochopitelně víme. Ale jak moc klame? Jaký je bezprostřední dojem ze střelby, když mladému hrdinovi – střeleckému panici – dá zkušený borec do ruky pistoli a prohlásí: „Kryj mě!“?

Což by rozhodně neudělal, kdyby měl všech pět pohromadě!

Zkusím to popsat na sobě a svých bezprostředních dojmech.

Manipulace se zbraní

Já vím. Nuda. Ale je to jedna z věcí, které jsou ve skutečnosti jiné, než se zdá.

Dlouhé roky mám doma airsoftovou H&K USP a i když je to jen plast, snažím se s ní zacházet tak, jako kdybych měl skutečně nebezpečnou věc. Nemířím na lidi (kromě bezpečně ověřených podmínek - ochranné brýle a podobně), nemávám s ní na veřejnosti a zásadně ji převážím nenabitou a s ucpávkou v hlavni.

Maličkost, ale pořád jde o zbraň regulovanou zákonem schopnou připravit jiné lidi o zrak...

Vzít do ruky CZ 75 SP-01 SHADOW (alespoň myslím, že to byla ona - případně opravím) byl úplně jiný pocit. Vědomí, že v to, co člověk drží v ruce, je reálná zbraň schopná usmrtit člověka vzbuzuje zasloužený respekt.

Rozhodně jsem nepodceňoval instrukce, které jsem před samotnou střelbou dostal – ale držet se jich nebylo zdaleka tak snadné. I když totiž člověk ví, co dělat, samotné provedení vyžaduje praxi, takže i pouhý postup sestávající ze tří kroků (vyjmout zásobník, zkontrolovat, že v komoře není náboj a dát ránu jistoty), byl stresující.

Tři jednoduché úkony a stejně jsem měl pocit, že na něco důležitého zapomínám. Nehledě na to, že to nebyly jediné bezpečnostní postupy, které bylo třeba dodržovat.

Když jsem si pak po cca 45 minutách manipulace se zbraní (páskování nábojů do zásobníku, střelba a další...) uvědomil počínající únavu a snížení pozornosti, což vedlo k rutinně v kontrole, dostal jsem celkem strach a znovu se přinutil se soustředit.

Při zacházení se zbraní je automatizace pohybů u začátečníka nebezpečná - pořád jsem měl spoustu prostoru k fatální chybě (i když jsem byl pod dohledem), takže bylo žádoucí, abych každému kroku věnoval plnou pozornost. A to jsem najednou nedělal – tedy potom už  zase ano, ale s únavou tohoto typu jsem na začátku vůbec nepočítal.

Výstřel

I vzduchovka kope. Tedy, trochu klepne do ramene, když ji špatně chytíte, a může to i celkem zabolet.

Pistole ve filmech se téměř nehne - závěr jezdí sem a tam, vzduchem létají nábojnice a borec stojí, ani se nehne, a mačká spoušť... Dokonce ani nemusí přebíjet.

Moje zkušenost je taková, že jsem se po první ráně cítil, jako bych se snažil v ruce udržet zdivočelou fretku. Ta mrcha si v mé dlani prostě dělala, co chtěla. Pevnější chycení nepomáhalo, míření těsně po výstřelu bylo obtížné (nemířit a znovu střílet by nemělo smysl - ruka mi ujela nejméně o deset centimetrů, to už bych střílel mimo terč) a hluk... Řekněme, že hluk mě samotného překvapil i přes sluchátka.

Vystřelit pět ran na dvojpostavu (a netrefit rukojmí) se za takových podmínek stávalo velmi obtížným úkolem.

A to šlo o mířenou střelbu, kdy jsem měl dost času. Když jsem si později jsem si vyzkoušel i střelbu s měřením intervalu mezi výstřely, iracionální pocit časového tlaku (i když hlavní měla být přesnost) mě zatraceně rozhodil. A to nemluvím o střelbě z  horizontálního krytu a ukrytím se po každém výstřelu.

Když už jsem zmínil hluk... V uzavřeném prostoru střelnice je výstřel doslova ohlušující. kdybych neměl sluchátka, nejspíš bych to vůbec nevydržel a příště rozhodně nevezmu zavděk obyčejnými ochrannými sluchadly, ale půjčím si nějaká s elektronickým tlumením výstřelu.

Pokud si vybavujete první díl The Walking Dead, kde Rick vystřelí z pistole uvnitř tanku a málem ohluchne, tak přesně takové to je.

Cíl
Většinu času jsem střílel na výše uvedenou dvojpostavu (rukojmí a útočník) ze vzdálenosti cca 10 metrů. Což je po této zkušenosti zhruba tak maximum, na kterém bych si troufl zmáčknout spoušť, abych střílel v rámci možností tam, kam chci. Po nějakém tréninku, pochopitelně – sice i teď v rámci mířené střelby zasáhnu první ranou oblast cca 15×15 cm (10 metrů vzdálenou), ale ve stresu (a s dalšími výstřely) už moje jistota klesá.

Optimální vzdálenost pro mě (začátečníka) byla zhruba poloviční - jenže 5 metrů je už nesmysl z hlediska sebeobrany a myslím, že s nějakým tréninkem (nebo delší hlavní) by těch 10 metrů měl být standard.
Ostatně při praktické zkoušce se právě na těch 10 metrů střílí...

Vzdálenost 20 metrů pro mě pak byla až příliš velká. Byl jsem rád, když jsem se zásahem vešel do obrysu figury. O střelbě na hlavu jsem ani neuvažoval, a i když jsme to zkoušeli, můj jeden úspěšný zásah byla víc náhoda než střelecké umění.

Ve filmu a literatuře
Po uvedené zkušenosti jsem značně přehodnotil pohled na filmové přestřelky. Sice mě i nadále budou bavit, ale osobní zkušenost se střelbou mi ukázala, že některé zažité cool prvky, nad kterými už ani nepřemýšlím, jsou přinejmenším přehnané a proveditelné jen opravdu zkušeným střelcem, který si je ale raději odpustí.
Třeba střelba jednoruč...

Ehm... ne!

Také mě zarazilo, když jsem se dozvěděl, jak důležitý je pevný úchop pistole. Zpětný ráz totiž mimo jiné natahuje závěr a připravuje do komory další náboj k výstřelu (což není překvapivý fakt), ale může se stát, že velkou část kinetické energie výstřelu absorbuje (pokrčená) ruka střelce (prý se to často stává dívkám) a závěr se nenatáhne dostatečně – čili se už dál nedá střílet bez toho, aby se závěr ručně natáhl.
S tím jsem se v literatuře ani filmech dosud nesetkal a přišlo mi to jako hezký (a logický) detail.

Obecně bývají větší nepřesnosti ve filmech - literární autoři totiž málokdy věnují čas popisu manipulace se zbraní, konkrétnímu úchopu a podobně. Pokud se nesnaží o vysloveně filmový popis scény (a my víme, že to není tak jednoduché), mají mnohem menší prostor k chybě.
Filmaři oproti tomu rádi opakují zažitá klišé – a často si ani neuvědomují, že o nějaké klišé jde – když to bylo ve stovkách filmů předtím, je to prostě kánon. A pak se dá těžko divit lidem, kteří se střelbě věnují, když jsou rozladění ze scén, kdy blondýna v bikinách střílí jednoruč z takové krávy, jakou je Desert Eagle.

Mimochodem, ani jsem nezmínil nábojnice. Ve filmech poslušně padají na zem vedle střelce - na střelnici létají všude kolem v nepředvídatelných úhlech. Po střelbě jsem dokonce objevil jednu v kapse od košile - netuším kdy (a jak) se tam dostala, ale stalo se.
Střelba je tedy činnost, která po sobě zanechá i celkem dost nepořádku. :-)

Závěr
Můj kontakt se zbraní byl z počátku stresující, i přes svou podporu práva nosit zbraň, jsem byl prvních dvacet minut přesvědčený, že to není nic pro mě a s pistolemi nechci mít nic společného. Pak jsem se trochu osmělil a pochopil, že držení zbraně je především o kázni, sebekontrole a respektu. A střelba mě začala bavit.
Je to sice drahý koníček, a i když si udělám zbrojní průkaz, potrvá nějaký čas než si troufnu mít zbraň doma, ale myslím, že to je důležitá zkušenost. Nikdy totiž nevím, kdy se mi bude hodit...

Gravity

Původně jsem se na Gravity nijak zvlášť netěšil - katastrofické filmy a kosmonauti mě nechávají chladným, i když pochopitelně, jako každý kluk, toužím navléknout skafandr a mrknout se na matičku Zemi pěkně z orbity... Nejnovější Cuarónův film tak zapadl do kategorie těch, u kterých si klidně počkám na DVD nebo zlevněnou projekci v menším artovém kině.

Pak ale přišel František Fuka se svojí recenzí (obsahuje několik přeskočitelných spoilerů) a já pochopil, že tohle vidět musím - a nejlépe ve 3D, jak to právě Fuka doporučuje. A nelitoval jsem.

Nemám v úmyslu rozebírat děj nebo recenzovat film jako celek - zastavím se ale u výrazových prostředků z hlediska střihu, zvuku a 3D projekce - tedy věcí, ve kterých film nově vytyčil hranice v dávno zapomenutém území (u toho 3D dokonce hranice nově definoval).

Začnu od konce: 3D je naprosto ohromující.

Když jsem viděl Avatara, měl jsem dobrý pocit z toho, že konečně někdo využil 3D efekt tak, že nepůsobí uměle a rušivě, ale vlastně jsem necítil, že by pro film byl nějak zásadní - mnohem víc jsem ocenil animování lidských herců než samotnou prostorovost.

Naopak Gravity si v klasickém 2D formátu neumím moc představit - otevřený prostor, ve kterém se pohybují různé předměty a postavy, si vyloženě říká o stereoskopické zobrazení, jež diváka vtáhne do děje - dokonce až tak, že podvědomě uhýbá hlavou před letícími kousky kosmického smetí.

Pro dokonalý zážitek je ale třeba vidět film na dostatečně velkém plátně, aby zahltil maximum zorného pole - a takový sál je v ČR bohužel jen jeden - IMAX na Floře.

Paradoxní je, že film byl do 3D upraven až v postprodukci - což na něm ale není nijak poznat. Na druhou stranu je pochopitelné, že v exteriérech natáčet nemohli a když už museli tolik věcí přidělávat dodatečně, tak to sfoukli i s tím rozměrem navíc. Ono je to možná i jednoduší z hlediska organizace.

Zvuková složka filmu je brilantní. Staví především na kontrastech a prostředí.
Hudba není rušivá ani extrémně výrazná, kromě okamžiků, kdy je to zapotřebí (a tam je naopak ohlušujícím způsobem epická). Ale kromě těch okamžiků prakticky nepostřehnete, že tu nějaká je - jen v okamžicích, kdy ji vystřídá naprosté (dá se říct až ohlušující) ticho.
A právě práce s tichem a správným dávkováním ruchů je hlavní devizou filmu.

Když se člověk dívá na prázdnotu vesmíru, jímž zvolna pluje maličká postavička astronauta unášeného setrvačností, a jediným zvukem, který slyší, je příležitostné zachrčení vysílačky - a občas ani to ne - přepadne ho posvátná bázeň a snad i trochu strach.
A to zdaleka není nejdramatičtější využití ticha, které film nabízí - ale to už by byl spoiler.
Ruchy jsou přiměřené prostředí - zvuk se prostě šíří jen tam, kde k tomu má podmínky - a pokud se podmínky změní, změní se i kvalita zvuku.

Těžko se to popisuje, proto se omezím na konstatování, že Cuarón natočil film, který by se dal snadno označit za 2001: A Space Odyssey pro 21. století.

Ano, právě jsem Cuaróna přirovnal ke Kubrickovi! A nebál bych se to zopakovat.

Z hlediska střihu je film více než úsporný. Fuka píše o pouhých 156 záběrech (z toho jeden dlouhý prakticky 17 minut) a já nemám dlůvod mu nevěřit.
Ostatně Cuarón na to má talent, jak už jsem zmínil v jednom starším článku, když jsem se zaměřil na jeho starší film Children of Men. I v něm využil dynamické kamery (namísto střihu) k tomu, aby diváka vtáhl do děje.

Absence rychlého střihu filmu prospívá podobně jako jsem tomu zmiňoval u zvuku. Nekonečnost vesmíru díky dlouhým záběrům působí mnohem tíživěji a staví diváka do role nicotného pozorovatele.
Ale co chybí na střižně, úspěšně vyrovnává dynamika záběrů - chvílemi jsem měl závratě a točila se mi hlava, když jsem měl možnost vidět z pohledu první osoby, co vše má rotující astronaut před očima při snaze se zastavit v pohybu.
A opět jde o velmi imerzivní techniku... ;-)


Takže se dá říct, že jak jsem byl minulý rok nadšený z Atlasu mraků, tak letos to u mě na plné čáře vyhrává Gravity. O to víc, že jsem právě od tohoto dílka nic moc nečekal.
Tenhle film si právem zaslouží místo v učebnicích pro všechny začínající filmaře.

Osobní žebříčky

Pokud to s filmem myslíte vážně, určitě sledujete recenze filmových kritiků a publicistů. Lidí, jejichž prací (a zároveň i koníčkem) je sledování filmů a přemýšlení o nich... A zároveň sami procházíte podobnými úvahami, analyzujete vlastní vkus a vedete si nějakou formu záznamů o tom, co se vám líbilo - většinou na některém z filmových serverů (ať už to je česká CSFD nebo mezinárodní IMDB - a jen těmi by seznam nekončil).

S tím pochopitelně souvisí i utváření všelijakých osobních žebříčků - vaše nejoblíbenější akční filmy, komedie, muzikály, detektivky... Nebo naopak sada těch nejméně povedených, které uvádíte jako odstrašující příklad toho, kudy cesta nevede.
A máme tu i kategorii guilty pleasure - filmy, které jsou objektivně špatné, ale vy si je stejně pokaždé užíváte a možná se za to i trochu stydíte.

Doug Walker (už jsem o něm psal v souvislosti s vlogováním) před nějakou dobou uveřejnil výběr 10 filmů, které osobně nemá rád, ale ostatní lidé je milují, což je poměrně specifická kategorie, kterou lze pojmout oběma směry (protože milovat film, který je všeobecně nepopulární není ještě totéž jako guilty pleasure).

A protože Doug je fajn chlapík, tak pochopitelně inspiroval řadu dalších filmových nadšenců, aby zveřejnili své výběry.
A tak - čert to vem! - proč se nepřidat?

3 filmy které nemám rád, ale ostatní je milují

Samotáři (David Ondříček, 2000)

Tenhle film prostě musí být na začátku seznamu. Tráva mi nic neříká, myšlenka filmu mi naprosto unikla (neoslovila mě) a jen kvůli hereckým výkonům je pro mě zbytečné se na to dívat.
Pochopil jsem ale, že dost lidí se v tom filmu našlo a vnímají ho jako výpověď o své generaci, což paradoxně znamená, že do té samé generace nezapadám - ale nedá se říct, že by mě to nějak zvlášť mrzelo.
Přesto filmu musím přiznat status kultu a mnohé nesporné kvality, jež jej vyvyšují nad zbytek české filmové produkce (což ale není nijak vysoko položená laťka).

The Dark Knight (Christopher Nolan, 2008)
Já vím, Heath Ledger umřel ještě před premiérou a zahrál dokonale vyšinutého záporáka... A co má být? Mrtvý herec nedělá dobrý film - dělá jen špičkovou reklamu průměrnému filmu.
Temnému rytíři můžu přiznat právě jen toho Ledgera, který ale hraje druhé housle, protože není jediným padouchem na scéně - Harvey Dent zabírá prostor, který by více slušel Jokerovu řádění. Jinak je tu tradiční (chladně precizní) Nolanovská režie, díky které mám vždy pocit, že jsem vše podstatné viděl při první projekci a opakované zhlédnutí filmu mě neláká.
Ale není to špatný film - jen šedě průměrný. A mě nebavil.

Twin Peaks (David Lynch, 1990)
Seriál i film s podtitulem Fire Walk with Me... Já prostě Lynche nechápu. Dokonce se dá říct, že ho nechápu (a nemám rád) víc než Larse von Triera (jehož Idioty považuji za absolutní dno profesionální filmařiny).
Dal jsem seriálu dva pokusy a ani v jednom jsem nedokázal sám sebe přesvědčit, že má smysl se dál dívat (při druhém pokusu jsem usnul snad rychleji než v případě Mazací hlavy).
Takže tady asi není co obhajovat - asi prostě pro Lynchovy psycho-vize nemám cit.

3 filmy, které miluji, ale ostatní je nenávidí

The Matrix Reloaded a The Matrix Revolutions (sourozenci Wachovští, 2003)
Pro lidi, kteří mě znají, nejde o žádné překvapení, že tenhle dvojfilm vychvaluji do nebe a jsem ochotný se za něj bít do roztrhání těla. Tohle opravdu není guilty pleasure, ale ryzí láska.
Jsem si vědomý toho, že tahle dvojice je tak neskutečně nefilmová, že bych měl chrlit síru a popel jako islandská sopka, ale přesto mám rád ten epický přesah do různých filozofických a náboženských směrů s logikou, která je jasná snad jen Wachovským (a ani těm možná ne).
První díl pro mě byl jen akční pohádka. Dvojka s trojkou jsou už někde jinde (bohužel také jinde než bylo divácké očekávání).

Once Upon a Time in Mexico (Robert Rodriguez, 2003)
Mám rád Desperada - je to klasický film, který pekelně dobře odsýpá a přináší za málo peněz hodně muziky. Tenkrát v Mexiku je pak zase o krok někde jinde - větší, hlasitější, s více postavami (což je obvykle chyba, ale tady mi to nevadilo) a propracovanější hudbou. A Johnny Deppem, který hraje takovou badass svini, že ho nelze než milovat.
Rodriguez naservíroval řácky ostrý nářez v křupavé tortile - a nebýt jeho jména v titulcích, skoro bych si ho spletl s Tarantinem.

The Wild Hunt (Alexandre Franchi, 2009)
Nebýt toho, že se občas věnuji LARPu a vím, jak se občas dokáží projevit vypjaté emoce, asi bych tenhle film neocenil. A přitom téma, které přináší, je univerzální (přirovnání k Pánu much je v tomto případě naprosto přesné).
Od samého počátku je atmosféra dusivě tíživá a je jasné, že se schyluje ke katastrofě - a když konečně nastane, ukáže se, že to je teprve začátek něčeho mnohem horšího. Prostě srdeční a nedoceněná záležitost u které selhala komunikace s LARPem nedotčenou diváckou obcí.

A co vy?

Pochopitelně jsem tenhle souhrn nepsal jen pro vlastní potěchu, ale i proto, abych vám dal prostor k vyjádření se. Jaké jsou vaše výkyvy proti obecnému vkusu?
Komentáře jsou jen vaše (můžete klidně napsat jeden film, tři jako já nebo rovnou celou desítku).

Autorské sestřihy - Watchmen

K Zacku Snyderovi chovám rozporuplné city. Na jedné straně je to zručný režisér, kterému bych svěřil dobře napsaný scénář a výběr hudebního doprovodu, na straně druhé bych mu ale zároveň přidělil několik vysokých chlápků (s ruským přízvukem a svalovou hmotou, za kterou by se nestyděla ani ex-guvernér Arnold) jen proto, aby zajistili, že nebude dělat žádné vlastní úpravy scénáře...

Když někdo začíná na reklamách, je to na jeho práci zkrátka trochu poznat... ;-)

Snyderův génius se nejsnáze pozná na jeho adaptacích komiksů Franka Millera (300) a zejména Alana Moorea -  Strážci (upřímně by mě zajímalo, zda si někdy někdo troufne na ryze pornografické Lost Girls), kde prokázal neuvěřitelnou schopnost držet se předlohy - respektive ji využít jako směrodatný stroryboard - a vzít tak vítr z plachet všem mrmlalům s jejich stížnostmi na rozdílnost filmů a jejich literárních předloh.

Byl dokonce tak důsledný, že mnozí diváci začali v případě Strážců pochybovat, zda lze Snydera ještě označovat za autora a výkonného umělce, když je tak adaptace až tak doslovná...

Strážci jsou klasický příklad toho, co jsem naznačoval už v prvním článku o Autorských verzích - natočeného materiálu bylo prostě tolik, že by byl v kině nekoukatelný a proto se studio (poměrně rozumně) rozhodlo pro zkrácení a umožnilo Snyderovi aby se vyřádil na DVD verzi filmu.
Dalo by se skoro říct, že se jednalo o zcela úmyslný marketingový tah, protože na rozdíl od jiných filmů, kterým jsem se věnoval, nedojde v rozšířených verzích k žádnému významovému posunu.

Komiks

Pokud znáte grafickou předlohu, film vás překvapí jen málo věcmi. Vlastně by se dalo říct, že se jedná jen o rozpohybovanou ilustraci a zásadní je pouze hudební doprovod...

Ale abych Snyderovi nekřivdil - z poměrně pochopitelných důvodů došlo k radikální změně zápletky, která je v komiksu tak komplikovaná, že ji do filmu prostě nešlo převést. Namísto fingovaného útoku multidimenzoinální olihně, který měl sjednotit svět, se tak ve filmu stane hrozbou Dr. Manhattan - ovšem s naprosto stejným výsledkem a bez nutnosti zdlouhavého vysvětlování. I bez něj je film i tak dost komplikovaný.

Jinak ale film věrně odráží komiks - podobou herců, rekvizitami a kostýmy.
I Manhattanovým penisem, který tak šíleně fascinoval divačky a traumatizoval mužské diváky! :-)

Director's Cut a Ultimate Cut

Původně vyšla DVD verze tak, že byl Režisérský sestřih o pouhých 24 minut delší než verze promítaná v kinech a byl doplněn animovaným bonusem v podobě 26 minutového filmu Tales of the Black Freighter, který je v grafické předloze až ve druhém plánu a dotváří tak hlavní motiv Strážců - tedy cestu do pekel dlážděnou dobrými úmysly.

Tato tříhodinová podoba filmu (186 minut) je určena především divákům neznalým předlohy a nemá se za co stydět. Nechává déle vyznít některé záběry a scény, rozšiřuje dialogy a přidává několik málo nových událostí (zejména úmrtí Hollise [původní Nite Owl], které je velmi emotivní)...
Nestydím se říct, že kdyby nikdy nevyšel Ultimate Cut, byl by film v této podobě naprosto vyhovující a vychvaloval bych jej do nebe...

Ale Ultimate Cut vyšel...
Nejsem schopný posoudit nakolik je pochopitelný pro diváky kteří nečetli komiks - přeci jen může být zapojení Tales of the Black Freighter poněkud matoucí a děj okolo novinového stánku zas tak moc změn nepřináší, ale jako fanouškovi předlohy mi právě tahle podoba filmu vyhovuje nejvíc...

Jak už jsem naznačil výše, Strážci jsou mnohovrstevný příběh, kde mají i maličkosti zásadní význam a symboliku.
Příběhy jednotlivých postav ukazují různorodá pojetí vlastního zatracení a pokusů o vykoupení - různé způsoby, kterými nás deformují naše dobré úmysly a potřeba dostát vlastním zásadám. Dokonce i naše vlastní obavy ze změny nebo naopak z toho, že se změnit nedokážeme. A tenhle koncept by bez Příběhů Černé lodě nebyl úplný...

„Never compromise. Not even in the face of Armageddon. That's always been the difference between us, Daniel.“

Roschach