Střelec

Tenhle zápisek je (skoro) nefilmový.
V pátek jsem totiž na pozvání kamaráda byl na střelnici, abych si vyzkoušel, jaké to vlastně je stisknout spoušť a trefit terč. Moje dosavadní zkušenost sestávala pouze ze vzduchovek a několika výstřelů z malé pistole s poplašňáky (nebo, co to bylo) na táboře - tedy rozhodně nic, co by nemohly do ruky dostat děti, na něž jsem dohlížel spolu s profíky, kteří zbraň přivezli.

Tohle bylo jiné. Úplně jiné.

Ale pěkně popořadě - jedním z motivů, proč jsme se na té střelbě dohodli, bylo, že oba už několikátým rokem hrajeme pen&paper RPG na motivy seriálu Stargate a střelecké souboje v takovém settingu zaujímají význačné místo. Hrajeme podle pravidel 4. edice World of Darkness a praktická zkušenost ukázala, že přinejmenším v tomto ohledu jsou pravidla dostatečně věrná realitě, aby nevyžadovala revizi.

Nicméně, toto poznání je podloženo praktickou zkušeností - i když to je smutné, video na YouTube člověku nemůže zprostředkovat okamžitý dojem z výstřelu a všechny faktory, které ovlivňují jeho přesnost.

Paradoxně, i když máte celoživotní respekt ke zbraním (všem bez rozdílu), jako já, okamžik, kdy vezmete do ruky pistoli a zamíříte na terč je úplně odlišný, protože to, co máte v ruce je (alespoň pro nezkušeného střelce) číhající malé inferno, které se dožaduje pokory a nemilosrdně ztrestá každý prohřešek...

Ve filmech (i knihách) se hodně střílí. Lidé to mají rádi a správně podaná přestřelka je tím pravým lákadlem. Ale filmová realita klame – což pochopitelně víme. Ale jak moc klame? Jaký je bezprostřední dojem ze střelby, když mladému hrdinovi – střeleckému panici – dá zkušený borec do ruky pistoli a prohlásí: „Kryj mě!“?

Což by rozhodně neudělal, kdyby měl všech pět pohromadě!

Zkusím to popsat na sobě a svých bezprostředních dojmech.

Manipulace se zbraní

Já vím. Nuda. Ale je to jedna z věcí, které jsou ve skutečnosti jiné, než se zdá.

Dlouhé roky mám doma airsoftovou H&K USP a i když je to jen plast, snažím se s ní zacházet tak, jako kdybych měl skutečně nebezpečnou věc. Nemířím na lidi (kromě bezpečně ověřených podmínek - ochranné brýle a podobně), nemávám s ní na veřejnosti a zásadně ji převážím nenabitou a s ucpávkou v hlavni.

Maličkost, ale pořád jde o zbraň regulovanou zákonem schopnou připravit jiné lidi o zrak...

Vzít do ruky CZ 75 SP-01 SHADOW (alespoň myslím, že to byla ona - případně opravím) byl úplně jiný pocit. Vědomí, že v to, co člověk drží v ruce, je reálná zbraň schopná usmrtit člověka vzbuzuje zasloužený respekt.

Rozhodně jsem nepodceňoval instrukce, které jsem před samotnou střelbou dostal – ale držet se jich nebylo zdaleka tak snadné. I když totiž člověk ví, co dělat, samotné provedení vyžaduje praxi, takže i pouhý postup sestávající ze tří kroků (vyjmout zásobník, zkontrolovat, že v komoře není náboj a dát ránu jistoty), byl stresující.

Tři jednoduché úkony a stejně jsem měl pocit, že na něco důležitého zapomínám. Nehledě na to, že to nebyly jediné bezpečnostní postupy, které bylo třeba dodržovat.

Když jsem si pak po cca 45 minutách manipulace se zbraní (páskování nábojů do zásobníku, střelba a další...) uvědomil počínající únavu a snížení pozornosti, což vedlo k rutinně v kontrole, dostal jsem celkem strach a znovu se přinutil se soustředit.

Při zacházení se zbraní je automatizace pohybů u začátečníka nebezpečná - pořád jsem měl spoustu prostoru k fatální chybě (i když jsem byl pod dohledem), takže bylo žádoucí, abych každému kroku věnoval plnou pozornost. A to jsem najednou nedělal – tedy potom už  zase ano, ale s únavou tohoto typu jsem na začátku vůbec nepočítal.

Výstřel

I vzduchovka kope. Tedy, trochu klepne do ramene, když ji špatně chytíte, a může to i celkem zabolet.

Pistole ve filmech se téměř nehne - závěr jezdí sem a tam, vzduchem létají nábojnice a borec stojí, ani se nehne, a mačká spoušť... Dokonce ani nemusí přebíjet.

Moje zkušenost je taková, že jsem se po první ráně cítil, jako bych se snažil v ruce udržet zdivočelou fretku. Ta mrcha si v mé dlani prostě dělala, co chtěla. Pevnější chycení nepomáhalo, míření těsně po výstřelu bylo obtížné (nemířit a znovu střílet by nemělo smysl - ruka mi ujela nejméně o deset centimetrů, to už bych střílel mimo terč) a hluk... Řekněme, že hluk mě samotného překvapil i přes sluchátka.

Vystřelit pět ran na dvojpostavu (a netrefit rukojmí) se za takových podmínek stávalo velmi obtížným úkolem.

A to šlo o mířenou střelbu, kdy jsem měl dost času. Když jsem si později jsem si vyzkoušel i střelbu s měřením intervalu mezi výstřely, iracionální pocit časového tlaku (i když hlavní měla být přesnost) mě zatraceně rozhodil. A to nemluvím o střelbě z  horizontálního krytu a ukrytím se po každém výstřelu.

Když už jsem zmínil hluk... V uzavřeném prostoru střelnice je výstřel doslova ohlušující. kdybych neměl sluchátka, nejspíš bych to vůbec nevydržel a příště rozhodně nevezmu zavděk obyčejnými ochrannými sluchadly, ale půjčím si nějaká s elektronickým tlumením výstřelu.

Pokud si vybavujete první díl The Walking Dead, kde Rick vystřelí z pistole uvnitř tanku a málem ohluchne, tak přesně takové to je.

Cíl
Většinu času jsem střílel na výše uvedenou dvojpostavu (rukojmí a útočník) ze vzdálenosti cca 10 metrů. Což je po této zkušenosti zhruba tak maximum, na kterém bych si troufl zmáčknout spoušť, abych střílel v rámci možností tam, kam chci. Po nějakém tréninku, pochopitelně – sice i teď v rámci mířené střelby zasáhnu první ranou oblast cca 15×15 cm (10 metrů vzdálenou), ale ve stresu (a s dalšími výstřely) už moje jistota klesá.

Optimální vzdálenost pro mě (začátečníka) byla zhruba poloviční - jenže 5 metrů je už nesmysl z hlediska sebeobrany a myslím, že s nějakým tréninkem (nebo delší hlavní) by těch 10 metrů měl být standard.
Ostatně při praktické zkoušce se právě na těch 10 metrů střílí...

Vzdálenost 20 metrů pro mě pak byla až příliš velká. Byl jsem rád, když jsem se zásahem vešel do obrysu figury. O střelbě na hlavu jsem ani neuvažoval, a i když jsme to zkoušeli, můj jeden úspěšný zásah byla víc náhoda než střelecké umění.

Ve filmu a literatuře
Po uvedené zkušenosti jsem značně přehodnotil pohled na filmové přestřelky. Sice mě i nadále budou bavit, ale osobní zkušenost se střelbou mi ukázala, že některé zažité cool prvky, nad kterými už ani nepřemýšlím, jsou přinejmenším přehnané a proveditelné jen opravdu zkušeným střelcem, který si je ale raději odpustí.
Třeba střelba jednoruč...

Ehm... ne!

Také mě zarazilo, když jsem se dozvěděl, jak důležitý je pevný úchop pistole. Zpětný ráz totiž mimo jiné natahuje závěr a připravuje do komory další náboj k výstřelu (což není překvapivý fakt), ale může se stát, že velkou část kinetické energie výstřelu absorbuje (pokrčená) ruka střelce (prý se to často stává dívkám) a závěr se nenatáhne dostatečně – čili se už dál nedá střílet bez toho, aby se závěr ručně natáhl.
S tím jsem se v literatuře ani filmech dosud nesetkal a přišlo mi to jako hezký (a logický) detail.

Obecně bývají větší nepřesnosti ve filmech - literární autoři totiž málokdy věnují čas popisu manipulace se zbraní, konkrétnímu úchopu a podobně. Pokud se nesnaží o vysloveně filmový popis scény (a my víme, že to není tak jednoduché), mají mnohem menší prostor k chybě.
Filmaři oproti tomu rádi opakují zažitá klišé – a často si ani neuvědomují, že o nějaké klišé jde – když to bylo ve stovkách filmů předtím, je to prostě kánon. A pak se dá těžko divit lidem, kteří se střelbě věnují, když jsou rozladění ze scén, kdy blondýna v bikinách střílí jednoruč z takové krávy, jakou je Desert Eagle.

Mimochodem, ani jsem nezmínil nábojnice. Ve filmech poslušně padají na zem vedle střelce - na střelnici létají všude kolem v nepředvídatelných úhlech. Po střelbě jsem dokonce objevil jednu v kapse od košile - netuším kdy (a jak) se tam dostala, ale stalo se.
Střelba je tedy činnost, která po sobě zanechá i celkem dost nepořádku. :-)

Závěr
Můj kontakt se zbraní byl z počátku stresující, i přes svou podporu práva nosit zbraň, jsem byl prvních dvacet minut přesvědčený, že to není nic pro mě a s pistolemi nechci mít nic společného. Pak jsem se trochu osmělil a pochopil, že držení zbraně je především o kázni, sebekontrole a respektu. A střelba mě začala bavit.
Je to sice drahý koníček, a i když si udělám zbrojní průkaz, potrvá nějaký čas než si troufnu mít zbraň doma, ale myslím, že to je důležitá zkušenost. Nikdy totiž nevím, kdy se mi bude hodit...

Gravity

Původně jsem se na Gravity nijak zvlášť netěšil - katastrofické filmy a kosmonauti mě nechávají chladným, i když pochopitelně, jako každý kluk, toužím navléknout skafandr a mrknout se na matičku Zemi pěkně z orbity... Nejnovější Cuarónův film tak zapadl do kategorie těch, u kterých si klidně počkám na DVD nebo zlevněnou projekci v menším artovém kině.

Pak ale přišel František Fuka se svojí recenzí (obsahuje několik přeskočitelných spoilerů) a já pochopil, že tohle vidět musím - a nejlépe ve 3D, jak to právě Fuka doporučuje. A nelitoval jsem.

Nemám v úmyslu rozebírat děj nebo recenzovat film jako celek - zastavím se ale u výrazových prostředků z hlediska střihu, zvuku a 3D projekce - tedy věcí, ve kterých film nově vytyčil hranice v dávno zapomenutém území (u toho 3D dokonce hranice nově definoval).

Začnu od konce: 3D je naprosto ohromující.

Když jsem viděl Avatara, měl jsem dobrý pocit z toho, že konečně někdo využil 3D efekt tak, že nepůsobí uměle a rušivě, ale vlastně jsem necítil, že by pro film byl nějak zásadní - mnohem víc jsem ocenil animování lidských herců než samotnou prostorovost.

Naopak Gravity si v klasickém 2D formátu neumím moc představit - otevřený prostor, ve kterém se pohybují různé předměty a postavy, si vyloženě říká o stereoskopické zobrazení, jež diváka vtáhne do děje - dokonce až tak, že podvědomě uhýbá hlavou před letícími kousky kosmického smetí.

Pro dokonalý zážitek je ale třeba vidět film na dostatečně velkém plátně, aby zahltil maximum zorného pole - a takový sál je v ČR bohužel jen jeden - IMAX na Floře.

Paradoxní je, že film byl do 3D upraven až v postprodukci - což na něm ale není nijak poznat. Na druhou stranu je pochopitelné, že v exteriérech natáčet nemohli a když už museli tolik věcí přidělávat dodatečně, tak to sfoukli i s tím rozměrem navíc. Ono je to možná i jednoduší z hlediska organizace.

Zvuková složka filmu je brilantní. Staví především na kontrastech a prostředí.
Hudba není rušivá ani extrémně výrazná, kromě okamžiků, kdy je to zapotřebí (a tam je naopak ohlušujícím způsobem epická). Ale kromě těch okamžiků prakticky nepostřehnete, že tu nějaká je - jen v okamžicích, kdy ji vystřídá naprosté (dá se říct až ohlušující) ticho.
A právě práce s tichem a správným dávkováním ruchů je hlavní devizou filmu.

Když se člověk dívá na prázdnotu vesmíru, jímž zvolna pluje maličká postavička astronauta unášeného setrvačností, a jediným zvukem, který slyší, je příležitostné zachrčení vysílačky - a občas ani to ne - přepadne ho posvátná bázeň a snad i trochu strach.
A to zdaleka není nejdramatičtější využití ticha, které film nabízí - ale to už by byl spoiler.
Ruchy jsou přiměřené prostředí - zvuk se prostě šíří jen tam, kde k tomu má podmínky - a pokud se podmínky změní, změní se i kvalita zvuku.

Těžko se to popisuje, proto se omezím na konstatování, že Cuarón natočil film, který by se dal snadno označit za 2001: A Space Odyssey pro 21. století.

Ano, právě jsem Cuaróna přirovnal ke Kubrickovi! A nebál bych se to zopakovat.

Z hlediska střihu je film více než úsporný. Fuka píše o pouhých 156 záběrech (z toho jeden dlouhý prakticky 17 minut) a já nemám dlůvod mu nevěřit.
Ostatně Cuarón na to má talent, jak už jsem zmínil v jednom starším článku, když jsem se zaměřil na jeho starší film Children of Men. I v něm využil dynamické kamery (namísto střihu) k tomu, aby diváka vtáhl do děje.

Absence rychlého střihu filmu prospívá podobně jako jsem tomu zmiňoval u zvuku. Nekonečnost vesmíru díky dlouhým záběrům působí mnohem tíživěji a staví diváka do role nicotného pozorovatele.
Ale co chybí na střižně, úspěšně vyrovnává dynamika záběrů - chvílemi jsem měl závratě a točila se mi hlava, když jsem měl možnost vidět z pohledu první osoby, co vše má rotující astronaut před očima při snaze se zastavit v pohybu.
A opět jde o velmi imerzivní techniku... ;-)


Takže se dá říct, že jak jsem byl minulý rok nadšený z Atlasu mraků, tak letos to u mě na plné čáře vyhrává Gravity. O to víc, že jsem právě od tohoto dílka nic moc nečekal.
Tenhle film si právem zaslouží místo v učebnicích pro všechny začínající filmaře.

Osobní žebříčky

Pokud to s filmem myslíte vážně, určitě sledujete recenze filmových kritiků a publicistů. Lidí, jejichž prací (a zároveň i koníčkem) je sledování filmů a přemýšlení o nich... A zároveň sami procházíte podobnými úvahami, analyzujete vlastní vkus a vedete si nějakou formu záznamů o tom, co se vám líbilo - většinou na některém z filmových serverů (ať už to je česká CSFD nebo mezinárodní IMDB - a jen těmi by seznam nekončil).

S tím pochopitelně souvisí i utváření všelijakých osobních žebříčků - vaše nejoblíbenější akční filmy, komedie, muzikály, detektivky... Nebo naopak sada těch nejméně povedených, které uvádíte jako odstrašující příklad toho, kudy cesta nevede.
A máme tu i kategorii guilty pleasure - filmy, které jsou objektivně špatné, ale vy si je stejně pokaždé užíváte a možná se za to i trochu stydíte.

Doug Walker (už jsem o něm psal v souvislosti s vlogováním) před nějakou dobou uveřejnil výběr 10 filmů, které osobně nemá rád, ale ostatní lidé je milují, což je poměrně specifická kategorie, kterou lze pojmout oběma směry (protože milovat film, který je všeobecně nepopulární není ještě totéž jako guilty pleasure).

A protože Doug je fajn chlapík, tak pochopitelně inspiroval řadu dalších filmových nadšenců, aby zveřejnili své výběry.
A tak - čert to vem! - proč se nepřidat?

3 filmy které nemám rád, ale ostatní je milují

Samotáři (David Ondříček, 2000)

Tenhle film prostě musí být na začátku seznamu. Tráva mi nic neříká, myšlenka filmu mi naprosto unikla (neoslovila mě) a jen kvůli hereckým výkonům je pro mě zbytečné se na to dívat.
Pochopil jsem ale, že dost lidí se v tom filmu našlo a vnímají ho jako výpověď o své generaci, což paradoxně znamená, že do té samé generace nezapadám - ale nedá se říct, že by mě to nějak zvlášť mrzelo.
Přesto filmu musím přiznat status kultu a mnohé nesporné kvality, jež jej vyvyšují nad zbytek české filmové produkce (což ale není nijak vysoko položená laťka).

The Dark Knight (Christopher Nolan, 2008)
Já vím, Heath Ledger umřel ještě před premiérou a zahrál dokonale vyšinutého záporáka... A co má být? Mrtvý herec nedělá dobrý film - dělá jen špičkovou reklamu průměrnému filmu.
Temnému rytíři můžu přiznat právě jen toho Ledgera, který ale hraje druhé housle, protože není jediným padouchem na scéně - Harvey Dent zabírá prostor, který by více slušel Jokerovu řádění. Jinak je tu tradiční (chladně precizní) Nolanovská režie, díky které mám vždy pocit, že jsem vše podstatné viděl při první projekci a opakované zhlédnutí filmu mě neláká.
Ale není to špatný film - jen šedě průměrný. A mě nebavil.

Twin Peaks (David Lynch, 1990)
Seriál i film s podtitulem Fire Walk with Me... Já prostě Lynche nechápu. Dokonce se dá říct, že ho nechápu (a nemám rád) víc než Larse von Triera (jehož Idioty považuji za absolutní dno profesionální filmařiny).
Dal jsem seriálu dva pokusy a ani v jednom jsem nedokázal sám sebe přesvědčit, že má smysl se dál dívat (při druhém pokusu jsem usnul snad rychleji než v případě Mazací hlavy).
Takže tady asi není co obhajovat - asi prostě pro Lynchovy psycho-vize nemám cit.

3 filmy, které miluji, ale ostatní je nenávidí

The Matrix Reloaded a The Matrix Revolutions (sourozenci Wachovští, 2003)
Pro lidi, kteří mě znají, nejde o žádné překvapení, že tenhle dvojfilm vychvaluji do nebe a jsem ochotný se za něj bít do roztrhání těla. Tohle opravdu není guilty pleasure, ale ryzí láska.
Jsem si vědomý toho, že tahle dvojice je tak neskutečně nefilmová, že bych měl chrlit síru a popel jako islandská sopka, ale přesto mám rád ten epický přesah do různých filozofických a náboženských směrů s logikou, která je jasná snad jen Wachovským (a ani těm možná ne).
První díl pro mě byl jen akční pohádka. Dvojka s trojkou jsou už někde jinde (bohužel také jinde než bylo divácké očekávání).

Once Upon a Time in Mexico (Robert Rodriguez, 2003)
Mám rád Desperada - je to klasický film, který pekelně dobře odsýpá a přináší za málo peněz hodně muziky. Tenkrát v Mexiku je pak zase o krok někde jinde - větší, hlasitější, s více postavami (což je obvykle chyba, ale tady mi to nevadilo) a propracovanější hudbou. A Johnny Deppem, který hraje takovou badass svini, že ho nelze než milovat.
Rodriguez naservíroval řácky ostrý nářez v křupavé tortile - a nebýt jeho jména v titulcích, skoro bych si ho spletl s Tarantinem.

The Wild Hunt (Alexandre Franchi, 2009)
Nebýt toho, že se občas věnuji LARPu a vím, jak se občas dokáží projevit vypjaté emoce, asi bych tenhle film neocenil. A přitom téma, které přináší, je univerzální (přirovnání k Pánu much je v tomto případě naprosto přesné).
Od samého počátku je atmosféra dusivě tíživá a je jasné, že se schyluje ke katastrofě - a když konečně nastane, ukáže se, že to je teprve začátek něčeho mnohem horšího. Prostě srdeční a nedoceněná záležitost u které selhala komunikace s LARPem nedotčenou diváckou obcí.

A co vy?

Pochopitelně jsem tenhle souhrn nepsal jen pro vlastní potěchu, ale i proto, abych vám dal prostor k vyjádření se. Jaké jsou vaše výkyvy proti obecnému vkusu?
Komentáře jsou jen vaše (můžete klidně napsat jeden film, tři jako já nebo rovnou celou desítku).

Autorské sestřihy - Watchmen

K Zacku Snyderovi chovám rozporuplné city. Na jedné straně je to zručný režisér, kterému bych svěřil dobře napsaný scénář a výběr hudebního doprovodu, na straně druhé bych mu ale zároveň přidělil několik vysokých chlápků (s ruským přízvukem a svalovou hmotou, za kterou by se nestyděla ani ex-guvernér Arnold) jen proto, aby zajistili, že nebude dělat žádné vlastní úpravy scénáře...

Když někdo začíná na reklamách, je to na jeho práci zkrátka trochu poznat... ;-)

Snyderův génius se nejsnáze pozná na jeho adaptacích komiksů Franka Millera (300) a zejména Alana Moorea -  Strážci (upřímně by mě zajímalo, zda si někdy někdo troufne na ryze pornografické Lost Girls), kde prokázal neuvěřitelnou schopnost držet se předlohy - respektive ji využít jako směrodatný stroryboard - a vzít tak vítr z plachet všem mrmlalům s jejich stížnostmi na rozdílnost filmů a jejich literárních předloh.

Byl dokonce tak důsledný, že mnozí diváci začali v případě Strážců pochybovat, zda lze Snydera ještě označovat za autora a výkonného umělce, když je tak adaptace až tak doslovná...

Strážci jsou klasický příklad toho, co jsem naznačoval už v prvním článku o Autorských verzích - natočeného materiálu bylo prostě tolik, že by byl v kině nekoukatelný a proto se studio (poměrně rozumně) rozhodlo pro zkrácení a umožnilo Snyderovi aby se vyřádil na DVD verzi filmu.
Dalo by se skoro říct, že se jednalo o zcela úmyslný marketingový tah, protože na rozdíl od jiných filmů, kterým jsem se věnoval, nedojde v rozšířených verzích k žádnému významovému posunu.

Komiks

Pokud znáte grafickou předlohu, film vás překvapí jen málo věcmi. Vlastně by se dalo říct, že se jedná jen o rozpohybovanou ilustraci a zásadní je pouze hudební doprovod...

Ale abych Snyderovi nekřivdil - z poměrně pochopitelných důvodů došlo k radikální změně zápletky, která je v komiksu tak komplikovaná, že ji do filmu prostě nešlo převést. Namísto fingovaného útoku multidimenzoinální olihně, který měl sjednotit svět, se tak ve filmu stane hrozbou Dr. Manhattan - ovšem s naprosto stejným výsledkem a bez nutnosti zdlouhavého vysvětlování. I bez něj je film i tak dost komplikovaný.

Jinak ale film věrně odráží komiks - podobou herců, rekvizitami a kostýmy.
I Manhattanovým penisem, který tak šíleně fascinoval divačky a traumatizoval mužské diváky! :-)

Director's Cut a Ultimate Cut

Původně vyšla DVD verze tak, že byl Režisérský sestřih o pouhých 24 minut delší než verze promítaná v kinech a byl doplněn animovaným bonusem v podobě 26 minutového filmu Tales of the Black Freighter, který je v grafické předloze až ve druhém plánu a dotváří tak hlavní motiv Strážců - tedy cestu do pekel dlážděnou dobrými úmysly.

Tato tříhodinová podoba filmu (186 minut) je určena především divákům neznalým předlohy a nemá se za co stydět. Nechává déle vyznít některé záběry a scény, rozšiřuje dialogy a přidává několik málo nových událostí (zejména úmrtí Hollise [původní Nite Owl], které je velmi emotivní)...
Nestydím se říct, že kdyby nikdy nevyšel Ultimate Cut, byl by film v této podobě naprosto vyhovující a vychvaloval bych jej do nebe...

Ale Ultimate Cut vyšel...
Nejsem schopný posoudit nakolik je pochopitelný pro diváky kteří nečetli komiks - přeci jen může být zapojení Tales of the Black Freighter poněkud matoucí a děj okolo novinového stánku zas tak moc změn nepřináší, ale jako fanouškovi předlohy mi právě tahle podoba filmu vyhovuje nejvíc...

Jak už jsem naznačil výše, Strážci jsou mnohovrstevný příběh, kde mají i maličkosti zásadní význam a symboliku.
Příběhy jednotlivých postav ukazují různorodá pojetí vlastního zatracení a pokusů o vykoupení - různé způsoby, kterými nás deformují naše dobré úmysly a potřeba dostát vlastním zásadám. Dokonce i naše vlastní obavy ze změny nebo naopak z toho, že se změnit nedokážeme. A tenhle koncept by bez Příběhů Černé lodě nebyl úplný...

„Never compromise. Not even in the face of Armageddon. That's always been the difference between us, Daniel.“

Roschach

Autorské sestřihy - Payback

Gangsterky a heist filmy mají v mém filmovém srdci zvláštní místo. Navzdory pochybnému tématu zločinu, mají jistou poetiku, a hrdinové těchto filmů – i když jsou to prohnaní kriminálníci – mají cosi jako profesní čest, která vede jejich konání a dělá z nich něco víc, než jen prohnilé prospěcháře.

To je i Porterův případ. S tímhle chlápkem byste asi na pivo nešli – ledy byste toužili  skončit bez dokladů a s přeraženým nosem ve škarpě, ale když ho sledujete jak neúnavně pokračuje ve své výpravě za dlužnými 70.000 dolary, neubráníte se sympatiím.

Odložené natáčení

Payback je režijní (skoro)debut scénáristy Briana Helgelanda (do té doby měl na svědomí jen televizní Tales from the Crypt), který se rozhodl převést na plátna kin knihu Richarda Starka The Hunter (první díl ze série o Porterovi). 

Spojil se kvůli tomu se studiem Icon Productions (vlastněným Melem Gibsonem, se kterým spolupracoval už při natáčení Conspiracy Theory) a během podzimu 1997 natočil syrový (neo)noirový příběh o pomstě a vyrovnávání dluhů.

Bohužel, když Gibson film nabídl studiím Paramount Pictures a Warner Bros., byl odmítnut s tím, že je příliš temný a nepřístupný divákům, a bylo doporučeno jeho přetočení a přestříhání. To ovšem Helgeland odmítl a i když mu bylo nabízeno, aby alespoň zrežíroval nové scény napsané Terrym Hayesem, od projektu nadobro odstoupil. Na prostu režiséra ho proto vystřídal John Myhre, pro nějž to byla první i poslední příležitost se takto realizovat.

Bohužel ale bylo nutné natáčení o rok odložit, protože než se situace okolo filmu vyřešila, Mel Gibson se vrhl na natáčení Lethal Weapon 4 – upravený film se proto do kin dostal až v únoru 1999.

O sedm let později (2006) se Helgeland vrátil, aby dokončil, co začal – a světlo světa tak spatřil Payback: Straight Up (Director's cut -  dále jen DC).

Kinoverze vs Straight Up

Ještě než napíšu cokoliv jiného, musím zmínit fakt, že obě zmiňované podoby filmu jsou velmi dobré. Ani o jedné se nedá říct, že by měla výraznější vady a jejich vzájemný rozdíl je především v tom, že každá vypráví trochu odlišný příběh (byť s téměř stejnými scénami) - a je jen na vkusu každého z nás, který nám bude vyhovovat.

Kromě dějových odlišností je nejmarkantnějším rysem kinoverze doprovodný voiceover (vnitřní monolog hrdiny) a tónování většiny filmu do modré barvy. 

Sám Mel Gibson se vyjádřil v tom smyslu, že by mu film nejlépe vyhovoval v černobílém podání, ale protože diváci si žádají barvy, zvolili raději možnost filmový materiál barevně „posunout“.

Zajímavé přitom je, že takto barevná byla i Helgelandova první verze - teprve v roce 2006 se rozhodl ponechat filmu naturalističtější podobu.

Co se týče vnitřního monologu – mám tuhle vypravěčskou techniku rád. Filmu přidává na noirové atmosféře a pomáhá divákovi lépe se vcítit do hlavního hrdiny. Zároveň je to ale postup, který oslabuje vizuální složku filmu (vždy je to něco za něco).

Ke kinoverzi se voiceover hodí - přeci jen je to příběh o drsném chlápkovi, který se pomstí, zlikviduje padoucha, zachrání hezkou holku a odjede do zapadajícího slunce.
V DC verzi by ale překážel - Porter je tu nekompromisní bijec, kterého zajímají jen jeho prachy a pomsta – a semele kohokoliv, kdo se mu postaví do cesty. Přílišná psychologizace postavy by celý dojem narušila.

Proto ostatně kinoverze začíná v ordinaci ilegálního chirurga (spíš řezníka) operujícího postřeleného Portera, zatímco DC uvede titulek, který poukazuje na to, že Porter má vlastní pojetí pravidel, principů a zásad, jež určují jeho chování, a nijak se nezdržuje vysvětlením, jak je možné, že žije, když si všichni myslí, že je mrtvý... Divákovi má být jasné, že takového borce zastaví až kulka doprostřed čela a i tehdy je lepší si na pohřeb vzít neprůstřelnou vestu a zrušit dlouhodobé plány.


Část té Porterovy nekompromisnosti zůstala i ve zbytku expozice (když poprvé prochází městem) a bylo třeba ji nějak změkčit. Proto například (v konoverzi), když okrádá žebráka, se tento vydává za chromého veterána z Vietnamu a když vyskočí na nohy, Porter jej uzemní s tím, že ho vyléčil.
V DC si prostě jen vezme peníze.

První skutečný problém pro velká studia ale přišel až o něco později, když dojde na kontakt s Porterovou ženou.
V režisérské verzi ji hlavní hrdina poměrně brutálně napadne ve chvíli, kdy zjistí, že má na předloktí stopy po injekcích (a je jasné, že za to můžou drogy), ale je evidentní, že to není pravý důvod rvačky, která následuje.
Jenže i tak to pro nepřipraveného diváka musí být poměrně ošklivý šok z násilí na téměř bezbranné ženě.
Dozvíme se také o fotografii s Rosie a jaký má tato dívka s Poterem vztah (je podstatně jiný než v kinoverzi, kde vše vyznívá ve prospěch toho, že to je jeho milenka a on to ani nijak nepopírá - v DC je jejich vztah víceméně profesionální a o to drsnější je potom zrada Lynn ve flashbacku, který přijde později).

Scéna s napadením v kinoverzi úplně chybí a jediná hrubost, ke které tak dojde, je rána od dveří, když  je Porter vykopne.

Pro pochopení zásadního rozdílu v atmosféře a vyznění obou verzí si můžeme vzít za příklad třeba i Lucy Liu hrající dominu Pearl. V klasické verzi je to zvrácená sadistka a tak trochu komická figurka. Navíc obohacuje film o trochu SM fetiše, což je divácky vděčné.
Ve Staright Up verzi má o poznání méně prostoru a plní spíše funkci spojky na pomstychtivou čínskou mafii (a je směšná jen minimálně).

Podobně pak funguje i Porterova fixace na dlužných 70.000 dolarů. Podle verze je to buď tvrdá zásadovost (nebrat si víc, než na co mám nárok – Staright Up) nebo humorný prvek, kdy už je Porter unavený tím, jak si nikdo nepamatuje částku, kterou pokládá za svůj zasloužený podíl (kinoverze).

To jsou ale (spolu s rozdílnou hudbou) jen detaily, které by sama o sobě nestvořily dva rozdílné filmy z jednotné výchozí suroviny...

Velké změny

Co je úplně jinak? Ve zkratce - pes, Kris Kristofferson, výbuchy a finále.

Začnu psem - i když se nezdá být tak zásadním prvkem, jeho smrt při rvačce u Rosie v bytě je pro diváky zvyklé na kinoverzi (kde je jen zraněn) poměrně silným momentem. Vlastně se dá mluvit o tom, že dotčený pes je jedinou nevinnou obětí násilí během celého filmu.
Je proto pochopitelné, že bývá často zmiňován v rámci výčtu změn jako doklad toho, že je Helgelandova verze výrazně brutálnější.

Mnohem výraznější je ale rozhodnutí přidat do filmu zápornou postavu mafiána Bronsona (Kristofferson), která v DC verzi úplně chybí.
Ta totiž obsahuje pouze anonymní ženskou variantu této postavy, coby vzdáleného hybatele, který se v ději projeví tak, že proti Porterovi prostřednictvím telefonátu pošle své lidi.

Hayes šel o poznání dál – tím, že Bronsonovi dal tvář, jej mnohem víc zapojil do děje a nebylo myslitelné příběh ukončit bez závěrečné konfrontace padoucha a hrdiny, jež se ale nemohla odehrát na nádraží, kam takový boss nemá důvod přijít (rozhodně ne kvůli 70.000 dolarů).
Proto vznikla zápletka s narozeninovými dárky a únosem syna, která, kromě jiného, dělá z Portera nejen bijce s mariňáckou minulostí, ale i prohnaného intrikána (navíc se tím rozvíjí jeho milostný románek s Rosie).

Režisérská verze navíc neobsahuje dva výbuchy, které jsou silně navázané na rozuzlení zápletky kinoverze. První je takřka legendární výbuch auta s čekajícími mafiány za pomoci benzínu a nedopalku cigarety (Co na tom, že by to v realitě maximálně zasyčelo? Je to cool scéna!) - druhý je pak výbuch, který definitivně vyřeší Bronsona...

Mimochodem, je krásně poznat, že film je natočený před teroristickými útoky 11. září 2001. Dva výbuchy v téže ulici a časté přestřelky a celé to vyvolá jen minimální paniku a takřka nulovou odezvu policie.
To je odraz bezstarostné Ameriky ve filmové realitě té doby.

A jsem u závěru filmu - ten má každá verze svůj unikátní a zábavný jiným způsobem.

Kinoverze operuje s únosem Bronsonova syna, malými prasátky jdoucími na trh (k čemuž je potřeba kladivo a sundané ponožky) a poněkud výbušným telefonátem.
Zajímavé je zde využití křížového střihu pro zvýšení napětí – střídají se prostřihy na blížící se mafiány, Rosie bezstarostně čekající v bytě a Portera snažícího se dostat ven z kufru auta. Divácky zajímavá dobrodružná scéna, kterou film vygraduje ke svému rozuzlení.

Proti tomu stojí Helgeland s nádražím nadzemky (takový mix mezi metrem a vlakem), kde Porter postupně likviduje vyslané mafiány a čeká na doručení svých peněz. Přestřelka, jíž situace vyvrcholí, je pak pojatá více než klasicky (řekl bych i strosvětsky) - žádné přehnané skákání a krytí, prostě se střílí, umírá a krvácí – a to vše, dokud jsou k dispozici náboje a cíle...

Závěrem

Mohu jen zopakovat, že obě verze filmu jsou dobré, byť každá jinak.
Kinoverze je plná hlášek, černého humoru, má takový lehký tarantinovský punc (spousta rozdílných postav s dlouhými, ale zábavnými, proslovy) a uspokojivý dobrodružný příběh.
Staright Up je naproti tomu surovější, přímočařejší a staví hlavně na tom, že to, co definuje muže, jsou jeho zásady a principy, kterých se drží...

Podívejte se na obě verze a vyberte si, která vám víc vyhovuje. Který jiný film tohle může nabídnout?

„I think all those stories about you being dead are true. You're just too thick-headed to admit it.“

Rosie 

Nové záhlaví

Určitě jste zaznamenali nové záhlaví blogu a doufám, že se vám líbí stejně jako mně.

Jeho autorkou je Nyemi a já jí tímto chci poděkovat za profesionální přístup s jakým se chopila zadání, které z mé strany bylo značně vágní a neurčité. Těší mě hlavně to, že zvolila neotřelý motiv a vyhnula se tak mnohokrát opakovaným klišé.
A je to samozřejmě trochu morbidní - to nemůže být nikdy na škodu. :)

Nový školní rok tedy začínáme s novým záhlavím a s trochou dobré vůle se dokopu i k tomu, abych pro Střih přes osu koupil i vlastní doménu, i když hosting zůstane nadále na Bloggeru.
Je to takový neobratný dárek pro vás, za nekončící podporu, jíž se mi po uplynulé dva roky dostávalo. Díky. Bez vás bych se na to asi už dávno vykašlal -  a byla by to škoda.

Vlogujte, máte-li o čem! (2. část)

Jak jsem slíbil v předchozím článku, pokusíme se shrnout, jak začít s vlastním vlogem, a jak se v začátcích vyvarovat zbytečné námahy a nezdarů.

Pochopitelně, to co budu popisovat není jediná cesta a jediný způsob jak to dělat - existuje celá řada výjimek a možností jak si pravidla ohnout podle svého - ale mám za to, že je dobré si ukázat postup, který je systematický a snadno pochopitelný.

Hlas

Než začnete, nahrajte svůj vlastní hlas na diktafon (bývají ve většině mobilních telefonů) nebo přímo do počítače (klidně i pomocí headsetu, který jinak používáte pro komunikaci přes Skype nebo jinou službu). Konkrétní obsah samotné nahrávky není podstatný, ale měl by zahrnovat čtení textu (vezměte si třeba oblíbenou knihu a přečtěte náhodně vybraný odstavec - asi by bylo lépe, aby byl bez dialogů ale záleží to na vás) i přirozený hlasový projev (vyprávějte třeba nějakou veselou příhodu nebo popište svou běžnou cestu do práce/školy).

Pokud máte zkušenost s mluvením na kameru nebo před více lidmi (a jste zvyklí slyšet svůj vlastní hlas ze záznamu), tohle cvičení klidně přeskočte.

Vzniklou nahrávku si pusťte s odstupem (alespoň) jednoho dne a všímejte si jak cize vám váš hlas zní. Je to způsobeno tím, že obvykle sami sebe slyšíme zkreslené rezonancemi lebky. Také pozorně naslouchejte případným chybám ve výslovnosti - šlapete si na jazyk? Mluvíte příliš rychle a drmolíte? Zadrháváte se před delšími slovy? Nevychází vám dech? Máte typicky zpěvavý pražský přízvuk a polykáte koncovky (jako já)? 

To všechno jsou věci, které se na srozumitelnosti záznamu negativně podepisují, ale samy o sobě nejsou překážkou tomu, abyste se do vlogování pustili. Jen je třeba si je s předstihem uvědomit a dát si na ně pozor.

Některé logopedické vady se překonávají obtížně a vyžadují spolupráci s odborníkem, ale ve valné většině případů stačí trocha cviku a soustředění, aby se srozumitelnost zvýšila.

Potřebné technické vybavení

Pokud disponujete pouze mobilním telefonem a postarší webovou kamerou, asi moc díru do světa neuděláte. Ne snad, že by nebylo možné s pomocí takového vybavení natáčet, ale špatná technická kvalita může některé diváky odradit a hlavně - kvalitní vybavení šetří nervy při zpracování.
I levná kamera (s alespoň základní možností manuálních nastavení) se stativem naprosto postačuje. Na YouTube se sice dají nahrát videa v opravdu vysokém rozlišení, ale 480p je pro většina diváků snesitelné (i když remcalové se vždy najdou).
Stejně tak můžete použít zrcadlovku nebo i kvalitnější kompakt - valná většina civilních vlogů v USA vzniká právě s jejich pomocí...

Mobilní telefony se nehodí z prostého důvodu - ani ty nejlepší zpravidla nemají nijak pohodlné ovládání a nedovolují manuální nastavení žádoucích parametrů. Jako nouzovka, když natáčíte opilého kamaráda, jsou fajn, ale ani z iPhone nevymáčknete takový obraz, jako z o polovinu levnějšího kompaktu...

Prostředí

Než se dostaneme k tomu co a jak natáčet, musíme si uvědomit, že důležité je i kde - nejde přitom ani tak o estetiku prostředí, jako spíš o světelné podmínky.

Umělecké ateliéry a klasická filmová studia mají zpravidla okna na sever, aby denní světlo, které je jedním z nejefektivnějších dostupných světelných zdrojů, bylo co nejstálejší a příliš se neměnilo v průběhu dne. I tak je ale potřeba hlídat jeho barevnou teplotu a případně si přisvítit.

Ideální podmínky má ale doma asi málokdo, proto je dobré prostředí, kde budeme natáčet, nezanedbat.
Jaké světelné zdroje jsou k dispozici? Jak se světlo v místnosti mění během dne? Máte stěny v nějaké výrazné barvě?
To mimochodem nepodceňujte, protože od stěn odražené světlo může klidně zajistit, že budete vypadat jako že máte žloutenku (žluté stěny) nebo je vám špatně (vlastně většina jiných barev). Bíle omítnutá stěna je v tomhle případě ideální.

To, co skutečně potřebujete, je měkké difuzní světlo, které nevrhá stíny. Stolní lampička je v tomhle případě  pro dosvícení naprosto nevhodná, pokud nemá mléčně bílé stínítko, které slouží jako rozptylovač - ten ostatně můžete nahradit i bílým (trochu průsvitným) papírem nebo si pomoci tím, že využijete nějakou odraznou plochu (třeba i tu bílou zeď).

Samotná technika svícení není úplně triviální, ale pro začátek naprosto stačí, když se vyhnete ostrým bodovým zdrojům, které vrhají stín.

Ale světlem to nekončí. Prostředí, kde budete natáčet je také závislé na dobré akustice - a to i v případě, že čirou náhodou disponujete mikroportem (klopákem) nebo vhodně citlivým mikrofonem, který vás zbaví nutnosti spoléhat na kontaktní zvuk z ruchového mikrofonu nebo externího záznamového zařízení.

Doba dozvuku

Každá místnost má tzv. dozvuk - tedy dobu, za kterou intentita zvuku v místnosti poklesne o 60 dB od okamžiku vypnutí zdroje. Když je dozvuk příliš dlouhý, může ve větší místnosti působit jako ozvěna, ale většinou jde jen o prostou směs odražených zvuků. Podrobněji například zde.
Ideální doba dozvuku se liší podle prostoru a akustické potřeby (viz obrázek) - nicméně pro nahrávání by měl být tak krátký, jak jen to v domácích podmínkách zvládnete.

A jak toho docílit? Nahrávejte v členitém prostoru, kde je dostatek ploch o které se zvuk může lámat a pohlcovat. Stačí nábytek, koberec na zemi, závěsy... Pomůže cokoliv, co zajistí, že nebudete znít, jako když mluvíte v umývárně.

Dá se to pochopitelně zvládat i bez výše jmenovaného – klidně na záchodcích s mobilním telefonem, ale je lepší přrdcházet komplikacím, tím, že si vytvoříte komfortní prostředí, které práci usnadňuje namísto jejího komplikování.

Jak na to?

To, co jsem doteď psal byla jen technická legrace. Ta opravdu náročná (ale zároveň zábavná) část teprve čeká.

Píše Hamleta... :)

Před samotným natáčením byste měli mít připravený nějaký koncept - říkejme mu třeba scénář. Ten alespoň v bodech shrnuje, o čem budete mluvit. Klidně si ho můžete připravit na větší papíry a mít jej za kamerou jako formu nápovědy.
Rozhodně ale buďte opatrní s čtením - během vlogování se s velkou pravděpodobností budete dívat do kamery a diváci jsou poměrně citliví na uhýbání pohledem, takže mžourání trochu stranou, abyste dali dohromady své precizně připravené geniální souvětí, vám příliš službu neudělá.
Vsaďte na přirozenost.

Ale i ta chce přípravu...
Klidně si svůj výstup nacvičte několikrát před zrcadlem. Není to ostuda - chcete mít trochu kontrolu nad svojí mimikou a sami si tak zvyknete netěkat příliš očima po okolí.
Kromě toho, příprava vám umožní i preciznější odhad toho, jaká bude výsledná stopáž a jaké tedy zvolit tempo a gradaci.
Pokud nejste talentovaní komici nebo řečníci, kterým visí na rtech kdokoliv, s kým se dáte do řeči, pokuste se nepřekročit 15 minut. Vlastně i 10 může být hodně.

Člověk má na počátku vždycky magalomanské představy: „Udělám pravidelný půlhodinový vlog o mých oblíbených knihách! Geniální...!“
Uděláte první dvě, možná i tři, vydání - a zcela opojení úspěchem se vrhnete na další.
Ale ono to najednou jde hůř a o něco pomaleji. To, co předtím zabralo dvě hodiny frenetické přípravy se najednou protahuje na půlden a skoro se zdá, že studnice nápadů vyschla. A bude hůř...
Ukrojíte si prostě větší krajíc než zvládnete.
Je proto lepší se soustředit na menší formát, který vás tak nevysaje budete se k němu vracet jako k oblíbené kratochvíli, než aby se z vlogu stalo břemeno, které s sebou nechtěně vláčíte.

Spolupracujte!

Nejen s jinými vlogery, tam je to pochopitelné - vzájemná výpomoc ve formě upozornění na oblíbenou sérii je nejsnazší cestou, jak vlog zpopularizovat. Diváci rádi objevují nové věci a dají i na tipy lidí, kterým věnují svůj čas při sledování videa.

Spoluprací jsem měl na mysli spíš doporučení, abyste si našli někoho, kdo vám s natáčením případně pomůže - bude stát za kamerou, zhodnotí váš projev těsně poté, co jej natočíte (tj. případně doporučí přetáčku) a udrží vás v tvůrčí a pozitivní náladě, i když se něco pokazí.
A ono se pokazí, na to vemte jed!
A pak budete jen rádi, že máte po ruce někoho, kdo vás podpoří ve vaší nejtemnější hodině.

A co dál?

Dál už nic. Pokud nejste naprostí břídilové a máte alespoň trochu cit pro detail a špetku soudnosti, zvládnete si už nejspíš poradit sami.
Samotné natáčení není taková dřina, jak vypadá, pokud se pro začátek držíte při zdi a nepouštíte se smělých, ale příliš náročných, plánů. To si nechte, až budete zkušenější.


To je prozatím vše - k tématu se ještě jednou (snad už naposledy) vrátím a pokusím se shrnout konkrétní problematiku natáčení - jaké volit záběry, jak to stříhat, kde vzít a nekrást, etc...