Autorské sestřihy - Aliens

Filmové umění je především uměním syntézy a kompromisu.

Snad v žádném jiném oboru se na zrodu výsledného díla nepodílí takové množství svébytných (a velmi často tvrdohlavých) umělců s velmi vyhraněným názorem na to, jak by měl výsledný produkt vypadat...

Opravdu - nevěřte líbivým „dokumentům o natáčení“ a „behind the scenes“ záběrům. Všichni ti usměvaví lidé lžou a trpí obsedantní představou, že jejich kolegové, se kterými bohužel museli spolupracovat, jsou diletanti sabotující jejich přínos světovému umění. A čím větší úsek filmu mají na starost, tím silnější je tento pocit.

A aby to nebylo málo, do téhle party psychopatů je nutné přimíchat i pár egomaniaků, kteří nemají talent, nerozumí filmu, ale mají peníze a nutkavou potřebu se angažovat v procesu natáčení a/nebo postprodukce. Což někdy může (ale nemusí) být ku prospěchu věci.

Často se tak stává, že z různých důvodů není výsledný produkt tím, čím se zdál být na počátku a jak si jej představoval jeho umělecký ředitel - tedy režisér.
Proto vznikají různé verze filmů. Některé určené pro projekci v kinech, pro specifický region (verze pro Evropu, pro USA, pro Čínu), věkovou skupinu, rozšířené verze pro DVD (poslední roky stále častěji) a nakonec režisérské sestřihy.

Obecně

Největším nebezpečím režisérských verzí je nedostatek sebereflexe ze strany autora. Dnes už se často programově stříhá zároveň verze pro kina i pro DVD a režiséři ztrácejí zdravý odstup.
Co na tom, že v kině bude film, který nedává bez vynechaných scén smysl? Na DVD to už bude ono a stane se z toho kultovka! Nebo se naopak sevřený a radikálně zkrácený snímek ukáže být zcela funkčním, ale maniakální tvůrce jej pro vydání na DVD a BlueRay doplní o 3 hodiny nepoužitých materiálů, které zaujmou snad jen statisty, kteří ve oněch scénách hráli (a studenty umění, kteří o tom napíší dizertační práci).

Naštěstí pro filmové fanoušky jsou i rozšířené verze a režisérské sestřihy, které za trochu toho času to stojí a zásadně mění vyznění filmu.
Pojďme si některé představit v malé sérii článků...

Aliens

Začnu filmovou chuťovkou od Jamese Camerona. Jeho klasický film „vesmírní-mariňáci-dostávají-na-prdel-od-xenomorfů“ z roku 1986 totiž existuje i v téměř o čtvrt hodiny delší režisérské verzi, která se bude líbit snad každému, kdo má slabost pro slintající vesmírné zabijáky. Nebo pro vojáky s velkými zbraněmi...

Poměrně hezky film (včetně rozšířené verze) rozebírá František Fuka, na FFFilmu (doporučuji přečíst) a já jen doplním, že Special Edition vyšla poprvé v roce 1992 na VHS a dnes již zapomenutém formátu Laserdisc (mimochodem, doma mám ještě někde uložený článek s časopisu Excalibur z poloviny 90. let, kde rozebírají, že DVD je z hlediska záznamu dat slepá ulička vývoje - to jen na okraj) a později znovu v DVD setu The Alien Legacy (1999).
Následně pak ještě roku 2003 jako dvoudisková edice (obsahující kinoverzi i speciál) v Alien Quadrilogy. A o rok později i ve stejné podobě zcela samostatně.

S Fukou se rozhodně shodnu na tom, že prodloužená verze je mnohem komplexnějším dílem, které by nemělo zůstat opominuto. Nicméně bych na rozdíl od něj nebyl tak kategorický v tom, zda je dobré vidět prodlouženou verzi bez znalosti kinosestřihu (nikoho, kdo by Vetřelce neviděl, neznám, proto nemohu testovat).
Podle mě bude divákova nejistota tak či onak narušena spoilerem v samotném názvu filmu, takže jde jen o budování napětí a očekávání, kdy „se to stane.“



Příště již nebudu tak povrchní a stručný (nechtělo se mi opakovat věci, které napsal někdo jiný a navíc mnohem lépe než bych to zvládl já sám) a pokusil bych se podrobně věnovat filmu, který mě k tématu autorských verzí filmů vlastně dovedl - Superman 2 v sestřihu Richarda Donnera.

Kreativita - jak na to

Zdravím a omlouvám se za to, že v posledních měsících příliš nepřispívám.

Jak možná víte, živím se střihem pro zpravodajství České televize - zejména pro zahraniční redakci - a události, jež se v nedávné době odehrály (volby v USA i jinde, střelba na Sandy Hook, rezignace a volba papeže, smrt Cháveze a Thatcherové, maraton v Bostonu,...), mě zcela vytěžují. Vlastně jsem na tom tak, že po práci už ani nemám příliš náladu se věnovat další tvůrčí činnosti a raději investuji energii do sportu (od ledna jsem začal běhat a po letech jsem se vrátil k Tchaj-ti).

Ale nemyslete si - to, že se blogu nevěnuji neznamená, že si to nevyčítám. Mám tenhle prostor rád a chtěl bych se brzy vrátit k psaní na pravidelné bázi - témata mi rozhodně nedošla.

Plánuji i nějaké drobné úpravy designu a revizi starších odborných článků, které zastaraly vlivem mého profesního růstu. Takže rozhodně je na co se těšit.

Prozatím nabízím jedno delší video od kreativitě. John Cleese v něm (kromě žárovkových vtipů) rozebírá, co vlastně kreativita je, a jak ji účinně stimulovat (nebo potlačit).

Bohužel video nemá české titulky, nicméně myslím, že pro pochopení textu stačí i průměrná středoškolská angličtina.

Chvíli jsem uvažoval, že bych video přeložil a přidal české titulky, ale nejsem dobrý překladatel (sice rozumím, ale to samo o sobě k překladu nestačí). Pokud by ale byl zájem ze strany neanglofonních diváků (čtenářů tohoto blogu), pokusil bych se stručně shrnout jeho obsah - jakkoliv to bude postrádat šarm a humorný nadhled páně Cleese.

Co růží zvou...

„Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“

Olivia Hussey (Romeo a Julie)

William Shakespeare je autorita se kterou bych se nerad přel, ale to, co ústy Julie tvrdí o jméně a vůni růže, podle mě úplně neplatí, když dojde na vyprávění příběhů - a zejména těch ryze žánrových.

Miluji filmové žánry - zejména mají-li pevná pravidla a strukturu, jejíž plánovité narušení posouvá divácký zážitek o notný kus dál. A je přitom jedno zda se tak stane v rámci parodie na žánr, nebo ve vážně míněném vyprávění, jež si pouze pohrává s klišé.
Je to svého druhu hra s divákem: nabídnete mu pokrm, který důvěrně zná, ale překvapíte jej naprosto nečekanou ingrediencí. Jako horká čokoláda s trochou cayenského pepře.

A budu-li se držet kulinářské paralely, s žánry se to má jako s recepty. Jsou jistou formou nepsané dohody mezi autorem a divákem a nelze k nim přistupovat jako když pejsek s kočičkou vařili dort.
Můžeme sice udělat žánrový mix, ale pokud nemáme přesnou představu o výsledku, jehož chceme dosáhnout, riskujeme ošklivé bolení břicha. Proto bývá lepší držet se zažitých pravidel a provádět pouze drobné úpravy, které pomohou zvýraznit chuť celého servírovaného menu.

Mnoho lidí ohrnuje nad žánrovými filmy nos - prý pro jejich předvídatelnost a domnělou prostoduchost, já mám za to, že schopnost držet se zavedených pravidel a nepůsobit při tom křečovitě je velice podceňována.

Star Trek

Proč o tom začínám?
Blíží se premiéra jednoho žánrového filmu, který se svým pravidlům vzepřel způsobem, jež se jen těžko přechází mlčením. Star Trek: Into Darkness (J. J. Abrams, 2013).
Mám rád klasický Star Trek, který lze prakticky ve všech jeho mutacích (TOS, TNG, DS9, Voyager i Enterprise) označit jako představitele svébytbného subžánru sci-fi. Několikrát jsem narazil na označení Talk&Tech SF, což v zásadě přesně popisuje, jak fungují pravidla, jež jej svazují.

Ve Star Treku se konflikty většinou řeší diplomaticky nebo za pomoci výsadku malé jednotky, která je i přes vojenskou povahu Federace spíše civilně zaměřená (ať už specializacemi účastníků, nebo výbavou). Boje jsou pak zpravidla pouhým následkem nezvládnutého vyjednávání a značná část problémů má technické řešení, které navenek působí jako deus ex machina („Obraťte polarizaci kvantového toku částic, pane Date!“).

J. J. Abrams k rebootu legendy přistoupil jako k akčnímu dobrodružnému filmu, ve kterém se neustále musí přidávat tempo, konflikty rychle eskalují a diplomacie je tu především proto, aby postavy vůbec měly nějaké dialogy. Což není v principu špatně - klasické sci-fi drama by do kina nalákalo jen stávající fanoušky Star Treku, ale nijak by nezaujalo ty nové - a to by vedlo k mizerným tržbám, prodělávajícím producentům a celkově ostudě epických rozměrů.
S čím se ale neumím popasovat je fakt, že už to, i přes veškerou zábavnost, není ten Star Trek, který jsem miloval a dodnes miluji. Pod zavedenou značkou jsem očekával příjemný lehký čerstvý salát s pikantním dresinkem, ale namísto toho jsem dostal steak přes celý talíř - z hlediska jedlíka sice blaho, ale nebylo to to, na co jsem měl chuť.
Jinými slovy - Abrams svévolně porušil žánrová pravidla.

James Bond

Něco podobného se ale stalo i u další zavedené značky, jíž face-lift podle mnoha diváků prospěl, ale pro mě to byla labutí píseň žánru, který představovala.
Bondovky...

Můžete se mnou nesouhlasit, ale James Bond je prostě žánrový pojem. Walther PPK, luxusní auta, technická udělátka, bondgirl a maniakální superzločinci k agentu Jejího veličenstva prostě patří stejně jako vodka k Martini („Protřepat, nemíchat!“).
S příchodem Daniela Craiga se však styl radikálně změnil - cílovou skupinou se staly i ženy (nic proti nim, ale Bond byla vždy ryze mužská záležitost), které ocenily hlubší psychologii agenta 007 (což, pravda, akcentují i knihy), vzorem akce se stal Jason Bourne a násilí najednou přestalo být zábavné (spíše se stalo těžkopádnou, bolestivou záležitostí, která zanechává na hrdinovi následky)...
Ale vzhledem k pozitivní recepci u kritiků (a velkým tržbám - především díky Číně) se v nastoleném trendu vesele pokračovalo.

Bondovka jako žánr je dnes v zásadě mrtvá a nemá smysl se ji pokoušet vzkřísit. Ale akční špionážní thrillery s postavou, jež se náhodou jmenuje Bond, mohou fungovat dál. Dokonce to mohou být i dobré filmy (i když se mi dosud ani jeden nelíbil), ale s původními stylovými příběhu to zkrátka nebude mít nic společného (snad jen jména postav). Konec příběhu, otočme list...

Závěrem

S výše uvedenými žánrovými změnami se to má jako s koňským masem. V zásadě ničemu nevadí - nikomu to neublíží, chuť je téměř stejná - jde jen o cenu a o označení výrobků.
Obdobně to platí u filmů - pokud někdo vezme příběh hraběte Monte Christo a natočí jej bez intrik, ale v dobrodružném stylu Pirátů z Karibiku, bude to jistě výborný film, u kterého se v kině budu skvěle bavit, ale stále zůstanu neuspokojen, protože od předělávky klasického díla budu čekat jeho stěžejní atributy, jež jej definují.
To je třeba případ filmu First Knight (Jerry Zucker, 1995), což by byl lehce nadprůměrný fantasy film, nebýt toho, že scénárista William Nicholson vycházel z Artušovské legendy a pojal ji více než volně (dalo by se říct, že zachoval jen jména a milostný trojúhelník Artuš-Lancelot-Guinevere). Takový film pak nemůže naplnit očekávání nikoho, kdo se trochu vyzná.

Do budoucna chystám srovnání zpracování některých klasických děl: Tří mušketýrů, Hraběte Monte Christo, Robina Hooda nebo právě i Artušovské legendy... Ale nebude to hned - něco takového si žádá čas k nastudování.

A jako vždy - nestyďte se mi oponovat, pokud vám můj názor přijde hloupý. Nebo projevte souhlas tam, kde se mnou souhlasíte. Zpětná vazba je důležitá.

Autorské právo & TED

Jednou z věcí, se kterými se pravidelně potýkám při zpracování videa, je autorské právo.

V podstatě není dost dobře možné věnovat se střihu a zároveň tuhle záležitost nějak neřešit - a to jak z komerčního hlediska, tak i v rámci amatérských soukromých projektů, které slouží čistě pro pobavení (i když jsou zároveň formou prezentace mých dovedností).

Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si to v sobě vnitřně vyřešil natolik, abych mohl být navenek morálně konzistentní a dokázal si své postoje rámcově obhájit.

Různé druhy Creative Commons licencí 

Pirátství (ve smyslu komerčního prodávání nelegálních kopií) považuji za naprosto neobhajitelnou záležitost, která zůstává krádeží bez ohledu na argumenty protistrany. I jen symbolický zisk na straně toho, kdo distribuuje nelicencovanou kopii je aktem, kterým okrádá autory o zasloužený profit plynoucí z jejich práce.

Cena, jíž si tito autoři účtují, není relevantním argumentem pro parazitování na jejich úsilí.

Na druhé straně ale lze stále více věcí získat naprosto zdarma (a z jistého pohledu i legálně), a nekomerčně je využít, což považuji za naprosto zdravé a žádoucí, byť se mnou právníci zastupující výkonné umělce možná nebudou souhlasit.

Princip je ten, že pokud využívám cizí autorské dílo ke generování zisku (reklama, placené videoprojekce, prodej vlastních remixů cizí hudby...), je naprosto v pořádku za to platit a podpořit tak autory v jejich další tvorbě. To, jak vysoké jsou ceny, je na delší debatu, ale s tím se dá dlouhodobě pracovat vlastním zákaznickým přístupem...

Amatérské - nekomerční - využití cizí práce by naproti tomu nemělo být postihováno, pakliže má přidanou hodnotu vlastního tvůrčího zásahu (příkladem budiž třeba moje plesová videa: zde a zde) a zachovává alespoň minimální pokoru vůči originálu. V tomto případě již jde o jistou formu pocty autorům, která může vést k tomu, že někdo bude ochoten jim zaplatit za legální kopii díla, jehož část byla využita... Nedělám si legraci, dnes takhle dokupuji DVD a CD interpretů, kteří mě zaujali, ale v době, kdy jsem studoval, jsem neměl přístup k jiným zdrojům jejich tvorby, než k těm staženým z internetu.

Disclaimer: Přestože se v několika  rovinách názorově shoduji s různými pseudointelektuály z okruhu Pirátské strany (a nejen té české), stále tuhle skupinu aktivistů považuji za pomýlené hlupáky, kteří vnímají autorský zákon úplně absurdně a chybně. Byl bych proto nerad, kdybych s nimi nějak byl spojován... Jsem liberál, ne pirát! Díky.

A nyní TED.

Než abych rozebíral, o co přesně se jedná, jednoduše vás odkážu k podrobnému vysvětlení od nejpovolanějších... Ve zkratce (pokud se vám to nechce pročítat) jde o volně šiřitelné přednášky na témata z různých oborů lidské činnosti (Technology, Entertainment a Design) a většina obsahu stojí za zhlédnutí (jedna přednáška má cca 20 minut). A to i v případě, že s konkrétní propagovanou myšlenkou nesouhlasíte.

Pro téma autorského práva jsem si pár videí vybral - aby to nebylo jen o mých vlastních úvahách... A i když k níže uvedeným mám drobné výhrady (vycházející z mé mírné skepse), v mnohém se mluvčími shodnu.

První video má české titulky a zabývá se selským rozumem a kreativitou v konfliktu s autorským právem: 

 

Druhé video je o alternativním způsobu šíření hudby a je (zatím) pouze v angličtině.

K přednáškám TED se v budoucnu budu vracet - zejména narazím-li na nějaké vztahující se k tématu tohoto blogu.

Střih začátečníka

Před nedávnou dobou jsem si založil profil na síti Linkedin a stal se členem několika profesních skupin, jež se zabývají především střihem. Není totiž nic lepšího, než se dostat do kontaktu s lidmi, kteří se věnují podobné práci jako já, a sdílet s nimi oborové zkušenosti.

Zdroj: linkedin.com

Přirozenou součástí těchto skupin je i příležitostná profesionální zpětná vazba k hotové práci - dokáže-li autor překonat (zcela pochopitelnou) averzi vůči kritice, a vezme-li si z ní podnět k vlastnímu zlepšování, jde o mocný nástroj k rychlému profesnímu růstu. Chyby totiž děláme všichni a ne vždy máme to štěstí, že je dokážeme sami rozpoznat - pomocná ruka v podobě konstruktivní kritiky je tedy pravým darem z nebes.

Před časem se v jedné debatě se objevilo video, které mě donutilo k zamyšlení - existují nějaké opravdu běžné začátečnické chyby? Kerry Smith, autor zmíněné AV práce, je jistě talentovaný, oplývá nadšením, nápady  a nebojí se jít s kůží na trh, ale bohužel se ve své práci dopustil několika ukázkových přehmatů, které jeho práci značně ublížily.

Nemám v úmyslu jeho dílo shazovat a podrobně rozebírat - mnohé z toho, co udělal, patří mezi běžně se objevující nedostatky a on tak nebyl prvním, kdo se jich dopustil. A jistě nebude ani posledním. Navíc tuto práci publikoval na YouTube nikoliv proto, aby se zviditelnil a „všem to nandal“, ale jako součást svého procesu učení. A jistě se za pár let, až se bude probírat svými pracemi, sám chytne za hlavu a bude zpytovat svědomí (tak jako každý, kdo se věnuje tvůrčí práci).

Proto bych rád jeho video využil jako takový malý odrazový můstek pro pomoc všem, kdo se střihem teprve začínají...

Detaily - nástroj rytmu

Víte, jaký je rozdíl mezi nudným videem z dovolené vaší tetičky a poutavým cestopisným dokumentem? Tedy kromě faktu, že tetička nemá profesionálně namluvený komentář?

Pokud vás podle nadpisu napadlo, že rozdíl tkví ve velikostech záběrů, máte naprostou pravdu.

Většina začínajících kameramanů (a nepochybně i fotografů) se podvědomě drží v bezpečné (uctivé, slušné) vzdálenosti a stydí se jít si pro záběr na detail. A když už je to náhodou napadne, raději stydlivě zůstanou na místě a kýžený objekt svého zájmu si přiblíží funkcí zoom (což zkresluje perspektivu a u videozáznamu vyžaduje dobrý stativ). Teprve s přibývajícími zkušenostmi se prolomí ledy a je tak možné získat kvalitní spektrum záběrů rozličných velikostí - zejména pak zmíněných detailů bez kterých je každý střih očistcem.

Blízké záběry dodávají střihu rytmus, dynamiku a pomáhají i s vyprávěním příběhu (dokonce i záznam z fádní dovolené na Lanzarote se dá s trochou kameramanské, a následně střihové, invence podat jako dobrodružná výprava).

Každý záběr má délku definovanou vlastním obsahem a kontextem, který se k němu váže. Zpravidla na velké záběry připadá více času, protože obsahují větší množství údajů, které divák musí vstřebat. Detaily pak přirozeně vyžadují času podstatně méně.
Nemusí to ale platit vždy - členité alpské panoráma si vyžádá větší prostor než pohled z pláže na mořské dálavy, které křižuje sotva zřetelná jachta. Podobně únosnou délku záběru prodlužuje (zkracuje) i dynamika kamery nebo děje - tedy švenky, nájezdy a probíhající akce...

A aby toho nebylo málo, dost rozhoduje i tempo střihu. V sekvenci rychlých detailních pohledů může velký celek natažený na 5 sekund (to je v zásadě docela přijatelná délka) působit zdlouhavě. A stejně je tomu naopak.
Pozor ale na sklouznutí ke střihu podle metronomu, kdy za sebe sypeme střihy podobné délky a čitelnosti a radujeme se, jak nám to pěkně váže. Tempo se má plynule měnit (od toho máme různorodě natočený materiál) - veškerou pravidelnost i neškolený divák rychle odhalí. Dvojnásob to pak platí u videoklipů a střihu na hudbu...

Detaily - nástroj vypravěče

Bravurní zvládnutí technické části střihu ještě neznamená výhru. Kerry Smith se klidně mohl dopustit řady  technických přehmatů a do očí bijících chyb a stále ještě mohl být úspěšný ve svém autorském záměru -  odvyprávět kvalitní příběh. To se ale bohužel nestalo...

Zdroj: www.wildwestweb.net

Edwin S. Porter ve své Velké vlakové loupeži (1903) nepoužil jediný detail a přesto úspěšně odvyprávěl první westernový příběh. Obdobně to platí i pro Georgese Mélièse a jeho souputníky. Průkopníci filmového umění dokázali i s omezenými prostředky věci, o kterých se dnes filmařům může jen zdát.
Ale doba pokročila a divák je navyklý na jiný postup vyprávění, který se již neobejde bez prvků s mnohem větší narativní hodnotou - tedy bez detailů.

Detail je nejsnazší cestou, kterak vést divákův pohled příběhem. Poutáme jeho pozornost k věcem, jež mu mohou pomoci pochopit zápletku, emoce postav nebo prostě jen mají vzbudit jeho zvědavost (což je jedna z hlavních motivací, proč se na filmy díváme až do konce, i když dokážeme odhadnout budoucí vývoj děje).
V Kerryho filmu tohle nezafungovalo.

Autor: Evan

Bere-li postava do ruky předmět, je třeba divákovi ten předmět ukázat nebo alespoň naznačit jakou bude mít další funkci v ději. Má-li postava vyjadřovat emoce, lepe než držení těla funguje detailní záběr očí, bezmocně se svírajících pěstí nebo i zubů vyceněných v divokém šklebu... Film není divadlo, aby se po celý čas hledělo na scénu ze zadní řady, odkud nepoznáte, zda herec drží v ruce soubojovou pistoli nebo květinu pro svou milovanou.

Potíž s vypravěčskými postupy ve střihu je ale v tom, že se nedají dost dobře naučit jinak, než sledováním filmů, diskusemi o nich a následným experimentováním na vlastních divácích.

Pokud je mi známo, neexistuje žádná učebnice, který by slibovala naučit postup pro sestříhání dramatického filmu v deseti jednoduchých krocích. A i kdyby existovala, přistupoval bych k ní s krajní nedůvěrou. V určité chvíli zkrátka není možné postihnout ten princip, jež dělá prostý sled záběrů poutavým dějem, skrze pouhá slova. Střihač jej musí procítit a pochopit na vlastní kůži.
Musí doslova okusit jablko ze stromu poznání a pak... Pak musí získat patřičný odstup a nezaujatost aby si zachoval profesionalitu!

Potíž je, že až do chvíle, kdy zkusíte odvyprávět nějaký filmový příběh, netušíte, kolik jste se toho opravdu naučili. A i tehdy to v prvních okamžicích poznáte jen z reakcí vašich kritiků (kteří by měli být opravdu kritičtí, pochlebovači jsou sice fajn na PR, ale profesně vám nijak nepomohou).

Střih přes osu

To už jen tak na okraj, protože je to také běžný neduh (i v kerryho případě) a k tomu, aby se jej autor vyvaroval stačí jediné - musí vědět o co se jedná, aby si na to dal pozor už v přípravné fází (a později i během natáčení).

Závěrem

V úvodu zmiňovaný Kerry Smith přijal kritiku, která se na něj sesypala, velmi dobře. Slušně poděkoval za dobře míněné rady, jichž se mu dostalo a sám podotkl něco, co si dovolím citovat jako hlubokou pravdu: If I didn't want honest opinions I would have just showed it to my family and listen to how 'good it was,' and let that be it.

Gratuluji, Kerry, tohle poznání není z těch, které by byly samozřejmé a je skoro neuvěřitelné to slyšet od člověka, který právě postoupil své dílo veřejnému zostuzení.

Kessel Run

„You've never heard of the Millennium Falcon?…It's the ship that made the Kessel Run in less than twelve parsecs.“

V posledních týdnech jsem již dvakrát narazil na (dobře míněnou) kritiku chyb Star Wars.

Některé výtky jsou spíše úsměvné, jako chybné stíny v nových záběrech na Tatooine, Stormtrooper, který se praští do hlavy o rám dveří a podobně, jiné se pak zabývají kontinuitou a zásadními dějovými kiksy... Jedna chyba ale patří mezi ty, které mě jako fanouška sci-fi dlouho vyváděly z míry - a je to právě výše zmíněný citát legendárního pašeráka Hana Sola.

Každý, kdo se někdy zajímal o vesmír, jistě ví, že světelný rok není jednotka času, ale vzdálenosti - a stejně to platí pro parseky, jejichž velikost je odvozena od vzdálenosti, ze které má jedna astronomická jednotka (vzdálenost Země od Slunce) velikost přesně jedné úhlové minuty vteřiny (tzn. parsek má délku zhruba 3,26 světelného roku).

V tomto kontextu tedy Solovo prohlášení působí zhruba stejně, jako kdyby někdo suverénně oznámil, že dokáže  dojet z Prahy do Brna za méně než 30 námořních mil.

V literární verzi scénáře Star Wars: Episode IV - A New Hope (George Lucas, 1977) jsou namísto parseků zmíněny blíže neurčené „standardní časové jednotky“ a dlouhou dobu byl tento kiks vysvětlován i tak, že Han Solo vědomě a záměrně lhal „vidlákům z Tatooine“, aby se ukázal v lepším světle a zapůsobil na potenciální zákazníky.

V konečné verzi scénáře je prý dokonce uvedeno, že tímto svým proslovem „evidentně lže“.

Ovšem v režisérském komentáři na DVD už George Lucas uvádí, že tímto svým prohlášením kapitán Solo poukazuje nikoliv na kvality motorů své lodi, ale na vyspělost navigačního počítače, který zvládne i jinak dlouhé vzdálenosti spočítat výrazně úsporněji.

Pravdou je, že z hereckého projevu Harrisona Forda (v dané scéně), ani z reakce ostatních postav, není rozpoznatelné, že by Han Solo byl takový chvástal, takže zmínka o Kessel Runu vypadá jako prostá chyba ve scénáři (nelze předpokládat, že by někdo lhal takhle hloupě).

Z následných pokusů o nápravu této chyby se ale záhy stal kánon...

V pozdějších oficiálních pramenech je Kessel Run zmiňován jako pašerácká trasa mezi doly v systému Kessel a hvězdokupou Si'Klaata - tato trasa má oficiálně délku 18 parseků a vede územím, kde se nachází několik černých děr, asteroidových polí a oblastí, kde senzory přestávají fungovat...

Touto trasou je obvykle přepravováno ilegální koření (řekněme si to na rovinu - hrdinný kapitán Han Solo pašoval drogy) a je hlídána Imperiální flotilou, jíž se člověk musí vyhnout, což cestu dále protahuje - zmínka o zvládnutí podobné cesty pod 12 parseků proto může být považována za ukázku vysokých kvalit a odvahy pašeráka...

Mimochodem - Han Solo nedlouho po bitvě o Yavin (zničení první Hvězdy smrti) svůj rekord na Kessel Runu ještě o něco snížil. Alespoň tak se to píše v komiksové sérii Classic Star Wars: The Early Adventures.

A s takovým vysvětlením už můžu rozhodně klidně spát. 

Pro příště je dobré si pamatovat, že Han nejen střílí první, ale ještě ke všemu lže, vytahuje se a pašuje drogy... :)

Cloud Atlas jako střihová (r)evoluce?

Vzhledem k množství recenzí a rozborů, jež se v souvislosti s Atlasem mraků (2012) v poslední době vyrojily (a jistě ještě vyrojí), se tento text může zdát skoro až nošením dříví do lesa, ale fascinace střihovou skladbou tohoto filmu mi nedá, abych se také nepřipojil se svým názorem. Po dlouhé době jsem totiž z kina odcházel s pocitem, že jsem viděl něco mimořádného - a to nejen jako filmový fanoušek, ale (a to především) jako střihač.

Před samotnou projekcí (i přes pozitivní ohlasy, které ke mně doléhaly) jsem byl poměrně skeptický. Šestice  vzájemně provázaných příběhů se, podle všech zákonitostí filmové logiky, nemůže vejít do tříhodinové stopáže, aniž by došlo k citelnému oslabení obsahu jednotlivých dějových linií. Zkrátka a dobře - na prostoru 30 minut se dá odvyprávět seriálová epizoda (divák je již obeznámen s postavami i prostředím), ale ne samostatný příběh.

True truth... ?

Postavy a děj jsou tak povrchní, jak to jen jde. Každý ze šesti příběhů by sice pravděpodobně sám o sobě dokázal obstát jako plnohodnotný film, kdyby dostal odpovídající prostor a hloubku, a obdobně to platí i pro jednotlivé hlavní charaktery, ale ve svěřeném prostoru se omezuje pouze na předání těch nejdůležitějších informací divákovi.

Atlas mraků zcela rezignuje na diváckou imerzi do hlavního hrdiny - ale je to tak dobře. To, co by u klasického filmu bylo nutností, by zde režisérskému triu zaručeně srazilo vaz, a je jen dobře, že si to včas uvědomili. Pro zamýšlený efekt není třeba se zabývat vztahem mladého právníka Ewinga k jeho otci, podstatou Zacharyho vidin Starého Georgieho nebo možnými pochybnostmi novinářky Luisy Rey - to vše by jen zbytečně odvádělo pozornost od mozaikové kompozice a zahlcovalo diváka nadbytečnými informacemi - naopak je osvěžující, že děj i postavy slouží především ke sdělení poselství, která jednotlivé příběhy nesou.

Kromě zmíněné povrchnosti je pro Atlas mraků příznačný i komplikovaný způsob vyprávění. Divák si už mohl zvyknout na povídkové filmy (jako třeba kultovní Pulp Fiction (Quentin Tarantino, 1994)), které využívají nelineární vypravěčské postupy a pevný rámec definující provázanost zápletek i celkový žánr, ale zde jsou vazby mezi příběhy mnohem volnější. Dokonce až tak volné, že se plynule přechází mezi jednotlivými dějovými liniemi, aniž by k tomu existoval jednoznačný důvod. Alespoň na počátku filmu to tak může působit...

Střihová mozaika (jiný popis mě v tomto případě nenapadá) má ve filmu zásadní narativní úlohu - každý střih mezi dějovými liniemi totiž nějakým způsobem rozvíjí některý z motivů v předchozí sekvenci. A to jak významově, tak i na ryze vypravěčské úrovni (říkejme tomu třeba i oslí můstek) - tzn. když se v jednom záběru hovoří o jakési Ďáblově bráně, v následujícím není problém střihnout na kovová vrata domova důchodců...
K tomu, aby podobný způsob střídání příběhových linií fungoval, je třeba mít poměrně podrobnou představu jakého efektu chceme dosáhnout - a ani toto autoři nezanedbali.
Hovořilo se o tom, že sourozenci Wachovští použili jeden z triků, které dnes působí téměř novátorsky, ale svého času se jednalo o základní autorskou techniku, využívanou nejen scénáristy - barevné karty s jednotlivými scénami, které je možné řadit za sebe, měnit jejich pořadí a posuzovat tak návaznost i případnou nadbytečnost jednotlivých scén (ne nadarmo se říká, tlačítko delete je nejlepší přítel dobrého autora).

Výsledkem výše zmíněné detailní přípravy je film, který sice není svým poselstvím kdovíjak objevný, ale způsob jakým jej předává, je svým způsobem unikátní. Jednotlivé, jen okrajově související, myšlenky totiž vzájemnou kombinací získávají zásadní přesah, který je jen velmi obtížné postihnout slovy.

Nicméně, i přes vypravěčský perfekcionismus má film jednu obrovskou slabinu a tou je naprosto samoúčelné obsazování hvězd do většího množství rolí - a to dokonce i do rolí opačného pohlaví. Nejmarkantnější to je v případě herce Hugo Weavinga, který v roli sestry Noakesové působí značně bizarně a lépe na tom není ani s příčeskem nebo zešikmenýma očima.
O něco lépe z toho vychází Hugh Grant a Tom Hanks, ale ani v jejich případě nejde o žádnou výhru. Výsledek stále působí jako zbytečná exhibice, která nijak nepomáhá ději a spíše zbytečně tříští pozornost.
Z hlediska marketingu chápu smysl téhle zbytečné maskérské šarády, ale výsledek je skoro jako by si někdo chtěl dát k humrovi kečup. :)

Atlas mraků rozhodně není žádnou filmovou revolucí, i když zcela jistě představuje další evoluční krok v rozvíjejících se postupech filmového vyprávění. Nepředpokládal bych ovšem, že by film měl nějak zásadní dopad na filmový mainstream v dohledné době... Je tedy otázkou, jak si s touto hozenou rukavicí poradí nezávislí filmaři.