Za tohle mě nebudete mít rádi. Ale kdybych psal jen věci, které jsou nekonfliktní a všem se líbí, byla by to ukrutná nuda. Navíc někdo musí přerušit tu spirálu mlčení.
Už pěknou řádku let je film Pelíšky (Jan Hřebejk, 1999) klasikou a evergreenem českých domácností. Hlavně okolo Vánoc, kdy se hojně citují dialogy a hlášky jednotlivých postav...
Nejinak tomu bylo i u nás doma, když jsem pobýval u rodičů (táta si Pelíšky pustil na satelitu - na slovenské Markíze, aby měl den náskok).
Nevím jak to máte vy, ale mě osobně velmi obtěžuje, když u filmu někdo setrvale mluví a prozrazuje zápletky, dialogy a pointy vtipů (jakkoliv jsou notoricky známé). Sám se to snažím nedělat a podobné společnosti se raději vyhýbám.
U letošních Pelíšků tenhle nešvar, díky mé rodině, vykulminoval v extrémní pocit trapnosti a já nejednou nedokázal jen tak sedět a bavit se, ale začal jsem dělat to, čemu se věnuji, když je film výrazně špatný nebo nudný – začal jsem ho analyzovat.
Pelíšky jsou dobře natočený film. Hřebejk nijak nepodcenil řemeslnou část a herecké výkony jsou i na české poměry nadprůměrné. V tomhle můžu filmu jen stěží něco vyčítat.
Stejně tak hudba - Slunečný hrob byl nadčasovou klasikou ještě před premiérou filmu a popularizace písni nijak neubrala na kvalitě.
Co mě ale trápí je děj a postavy.
Po zhlédnutí filmu jsem měl neodbytný pocit, že se vlastně nic nestalo... Přinejmenším v tom smyslu, že žádná z postav, které sledujeme, není hybatelem děje. Pouze reagují na okolní situaci a generují hlášky a gagy.
Příběh tak sestává z řady volně souvisejících skečů, ale neřeší nic zásadního.
Jistě, jednotlivé scénky jsou kvalitně zahrané, funguje jim načasování a je znát, že i herci se bavili, ale prostě tu chybí děj.
Což je zcela legitimní námitka, i když mi již bylo oponováno, že o ten přeci nejde. Hlavně, že to je zábava – a lidi se chtějí hlavně bavit, ne řešit problémy... Meh!
Aby toho nebylo málo, žádná z postav neprojde nijak zásadním vývojem. A když, tak pouze vnějším a zdánlivým.
Typickým příkladem je Jindřich Kraus (Jiří Kodet) – postava frustrovaného válečného invalidy a penzisty, který šikanuje vlastní ženu i dceru, protože není spokojený s tím, že nemá syna. Nakonec svoji ženu úspěšně utýrá (čemu se na tom lidé smějí, je mi trochu záhadou) a ukáže se, že bez její pomoci je úplně ztracený.
Zdánlivě se pak uklidní, protože je odkázán na pomoc té dcery, kterou dříve opovrhoval (což ale vychází spíše z nutnosti, nikoliv z vnitřní proměny), a pookřeje teprve až tehdy, když narazí na malého Péťu, na kterém může realizovat svoji touhu po výchově syna.
Mezi Krausem na počátku filmu a na jeho konci není valný rozdíl. Jen v určitém bodě dostal to co chtěl, a tak už dal pokoj.
Podobně je na tom Šebek (Miroslav Donutil), jehož „proměna“ přijde až s invazí vojsk Varšavské smlouvy a spočívá zejména v tom, že se pokusí o sebevraždu. A i to vyznívá spíše jako žert než jako důsledek vnitřního přerodu a pocitu zrady, který prožívá důstojník Československé lidové armády.
Je to sice hezká spojnice s „pokusy o sebevraždu“ jeho syna Michala (Opravdu to s ním nikdo neřešil? Proč ho nevzali k psychologovi?), ale stále jde o výstřelek, nikoliv o charakter postavy – na to je to příliš izolované.
Postava učitelky pak Evy Holubové nijak neřeší, že si bere známého cholerika a tyrana (koneckonců, od své sestry musela vědět, jaký je) po velmi krátké známosti, Jindřiška se vyspí s Elienem prostě proto, že má rodiče v Americe a vypadá víc cool...
Pelíšky jsou ve skutečnosti nabité malými příběhy a lidskými tragédiemi, které ale obchází a staví okolo nich bariéru humoru. Ale není to ten silný humor, který zároveň donutí k zamyšlení – je to estráda lidské malosti, které se můžeme smát a ukazovat na ni prstem, protože: „Mámo, podívej jak ten Kodet nadává na bolševiky a Donutil hraje komunistického blbečka. Ha ha ha!“
Dostáváme se tak do pozice studentů naslouchajících příběhu policisty (Miroslav Kaman) o muži s koženou brašnou. Ve skutečnosti tragédie a něco, co by nás mělo vzburcovat, ale nikdo nehne ani brvou.
Přes to všechno nejsou pelíšky špatný film. Jen silně nadhodnocený.
Pokud můj názor někoho uráží, tak... tak je to dobře. Omlouvat se nebudu. Hodnoty je třeba opakovaně zpochybňovat a vést o nich debatu.
