Novodobí básníci

I když mě k napsání této úvahy inspirovala odborná literatura, následující řádky si rozhodně nekladou za cíl nějakou kodifikaci nebo odbornost. Jen mě zaujaly některé souvislosti a rozhodl jsem se jim dát psanou podobu. Třeba v nich naleznete něco inspirativního.

V rámci čtení Úvodu do teorie masové komunikace (jak jinak než do školy) jsem v rámci 2. kapitoly narazil na odstavec věnující se hudebním nahrávkám. Z McQuailova pohledu stojí toto médium v zásadě trochu stranou ostatních masových médií (což je trochu komplikované a nejsem si zcela jistý, zda tomu dostatečně rozumím).
Poznamenává, že hlavními hybateli a příjemci mediálního obsahu (hudby jako takové) jsou především mladí lidé – a rozebírá i jak se měnil způsob přenosu a recepce hudby jako takové.

Počínaje veřejnými vystoupeními umělců a možností si přehrát doma některé skladby ze zakoupeného (opsaného) partu, pokud byla rodina dostatečně dobře situovaná, aby si mohla dovolit klavír a učitele hudby.
Následovaly (cca v roce 1880) první nahrávky a časem i rádio, které z počátku hledalo svůj obsah, protože vznikl jako nenaplněná technologická možnost – produkt pokroku. A posléze, s příchodem tranzistorové technologie, vznikly i menší přenosné radiové přijímače a nové formáty záznamu a distribuce hudby.

Pokrok neúprosně tlačil hudební průmysl kupředu a mladí lidé udávali směr (včetně současné tendence změnit způsob financování hudebníků a tlak na vynechání nahrávacích společností jako prostředníků mezi hudebníky a posluchači)...

V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na úryvek, který jsem četl na Facebooku na stránce Kout historických kuriozit, kde 20. října napsali toto:

„Největšími společenskými celebritami druhé poloviny 19. století (a ještě počátku 20. století) byli básníci, protože básník byl politický a národní vůdce. Poezie tehdy měla silnou sociální úlohu a básně patřily k nejprodávanějším titulům. Odborářské schůze českých dělníků se zahajovaly sborovou recitací Svatopluka Čecha a Otokara Březiny.Je známý příběh, kdy v roce 1897 v Písku na nádraží předsedal Jaroslav Vrchlický. Jakmile se toto od průvodčího dozvěděli lidé na nádraží, tak celé město z toho mělo velkou slávu, neboť tam přijel „největší básník český“ – starosta a radní zakoupili věnec a s kapelou vyrazili v průvodu na nádraží, kam ráčil největší básník český přijet (přesněji tam ráčil přesedat na vlak do Plzně). Kdyby se dnes dostavil „největší básník český“ na nádraží v Písku, reakce by byla zřejmě opačná.Rozdíl ve vnímání poezie je dán odlišným zaměřením školství, které se v minulosti zaměřovalo silně a výlučně na pravou hemisféru. Výuka cizích jazyků na gymnáziích spočívala v tom, že se hlasitě četly básně, v řečtině Homér, v latině Vergilius, v němčině Goethe Heine a ve velmi řídce vyučované angličtině Milton a Chaucer.“

Pochopitelně jsem si, jakožto člověk koketující i s poezií, položil otázku, kam tyto celebrity zmizely? Kdo je nahradil?

A při čtení výše zmíněného McQuaila mi to došlo. Dnešními básníky jsou v drtivé většině případů hudebníci.

Uvažujte se mnou: dříve pisálci trousili bonmoty a občas jim vyšlo několik veršů i v novinách, pokud je doporučil nějaký zkušenější autor. Ti opravdu dobří měli své mecenáše, kteří je živili a za to chtěli, aby pro ně básník psal v žoldu nebo uvedl jejich jméno ve věnování básnické sbírky (snad jste si nemysleli, že je produkt placement něco nového).

Občas se stalo, že se některé verše staly symbolem nějaké ideje či dokonce hnutí a přerostly svého autora.

Například slova hymny Spojených států napsal americký právník a básník Francis Scott Key v obléhané pevnosti Fort McHenry jako oslavu americké vlajky (v roce 1814).
O více než sto let později (roku 1931), tato slova konečně schválil Kongres jako oficiální hymnu.

U nás si výsadní postavení vydobyli Jiří Wolker a Petr Bezruč, kteří se v mnoha ohledech stali symboly dělnického hnutí...

Srovnání s hudebními hvězdami se samo nabízí. I když ne všichni hudebníci byli/jsou autory textů a hudby, jsou ikonami, které zaujaly místo básníků, kteří náhle nebyli dost výrazní. Spojení poetického textu s hudbou bylo takřka magické a možnost masového šíření znamenala rychlý vzestup nových představitelů lyriky.

Podobně jako na sebe poezie v průběhu času brala různé podoby, od dětinských veršovánek a prázdných rýmů až po složité experimentální básně, tak se profilovala i hudba. Čerpala inspiraci z celého světa a hrála si s kompozicí hudby a slov. Někdo vsadil na líbivou rytmiku, která nutila do tance a poutala pozornost, jiní naopak cítili zodpovědnost za poselství, které předají světu. A někteří si prostě jen hráli s formou.

Básníci tak nezmizeli, jen přišli o velké publikum.

Autoři jako Jim Morrison nebo Bob Dylan by pravděpodobně zazářili i na poli poezie, ale hudba jim poskytla lepší nástroje ke sdělení myšlenek, které se jim honily hlavou...

Nenapadá mě vhodný závěr, kterým bych uzavřel tuto úvahu. Téma svádí spíše k hlubšímu zamyšlení než k vynesení definitivního ortelu... Neodpustím si ale otázku. Jakého současného interpreta (textaře?) vy osobně považujete za básnického velikána? Jsou pro vás slova písní důležitá?
Sledujete tvorbu nějakého žijícího básníka?

Válka světů a panika

Jak už někteří vědí, od tohoto podzimu jsem opět studentem. Rozhodl jsem se, že si doplním vzdělání a pokusím se získat titul, se kterým budu mít otevřeno o něco málo více dveří, kdybych se někdy rozhodl zkusit jinou práci než v současnosti dělám.

Občas proto, pokud to bude tematicky vhodné, přidám i nějaký článek, který se bude týkat filmu nebo médií (můj studijní obor jsou Mediální studia na FSV UK). Třeba to někoho pobaví/poučí.

Na jedné z prvních přednášek nám byl položen zajímavý dotaz: „Odkud nebo jak jste se dozvěděli o útocích 11. září 2001?“
Docela pochopitelná otázka. 11. září je událost, která významně změnila společenské paradigma a vzhledem k jejímu významu (a šoku, který způsobila) si většina lidí velmi dobře vybavuje, co v té době dělali.
I když na samotné přednášce to tak nevypadalo (o důvodech by se dalo diskutovat), nejobvyklejším zdrojem přenosu informací o teroristickém útoku byl telefonát nebo jiná zpráva od někoho blízkého. Teprve v reakci na ni si lidé zapínali televizi a následně informovali další známé.

Dalo by se mluvit o tom, že navzdory významu a vlivu, který médiím obvykle přisuzujeme, je dominantním vektorem šíření informace běžný sociální kontakt mezi lidmi. Kdyby se v daný moment na území ČR přerušilo veškeré telefonní spojení, rozšíření zprávy o WTC by si vyžádalo významně delší čas a nejspíš by to nezachránily ani večerní zprávy.

Musím říct, že mě to samotného překvapilo – i když jsem měl dostatek informací, abych na to přišel i sám, nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet tímhle způsobem. A přitom práve touto cestou se ke mně dostává poměrně dost zásadních témat.

Dnes je podobná věc pochopitelně jednodušší – máme sociální sítě, které umožňují sdílení odkazů a informací mezi přáteli ve značně větší míře (což nás ale nutí i poměrně radikálně filtrovat a prověřovat důvěryhodnost našich přátel/zdrojů), nicméně jádro zůstává stejné jako před lety.
Pokud náš na nějakou událost upozorní člověk, kterého známe, bereme tuto informaci jako závažnější než když totéž učiní zpravodajský server, který máme mezi sledovanými kanály. Což krásně vidíme třeba během volebních kampaní, kdy strany apelují na své voliče, aby mluvili se svými známými a konkrétní politici jdou do kontaktní kampaně (ať už si s lidmi sednou v hospodě nebo jim rozdávají koblihy a guláš) – osobní doporučení má prostě větší váhu.

Válka světů

Orson Welles (1915-1985)

Jedním z obvyklých argumentů při kritice vlivu médií bývá rok 1938 a rozhlasová inscenace románu Válka světů z pera H. G. Wellse.
Mluví se o tom, že inscenace, kterou měl na svědomí Orson Welles (ano – ten), díky formátu fiktivního zpravodajství, způsobila paniku ve velké části Spojených států a hromadnou spontánní evakuaci některých obyvatel New Yorku.
V souvislosti s tím se následně poukazuje na morální odpovědnost médií a nutnost jejich kontroly a regulace, aby se podobná situace nemohla opakovat...

K panice pochopitelně došlo, to je nepopiratelný fakt. A dá se věřit i tvrzení, že třiadvacetiletý Welles byl nadšený z reakce, kterou jeho inscenace vyvolala a nijak nepomýšlel na to, že by hru na chvíli přerušil navzdory naléhání vedení CBS. Nicméně by bylo chybou na něj ukazovat prstem a tvrdit, že to byla jen jeho vina.

V okamžiku, kdy bylo jasné, co se děje, vyrazili do ulic vědci a začali analyzovat a pozorovat chování lidí. A výstup jejich výzkumu byl rozhodně zajímavý.

• Ukázalo se totiž, že značná část panikařících lidí z rozhlasové hry slyšela jen velmi krátký úryvek nebo ji neslyšela vůbec a informace o invazi z Marsu se k nim donesla od jejich známých.
• Nebylo zdaleka tak důležité, zda posluchači slyšeli hru od začátku (tedy i s nějakým uvedením, které by naznačilo, že půjde o fikci) nebo zda k rádiu přišli později (často na popud někoho z jejich okolí) - co ale tvořilo rozdíl, bylo množství lidí, kteří společně rozhlas poslouchali. Jedinci panikařili (a šířili paniku) podstatně více než skupiny lidí, kde došlo k nějaké formě racionalizace a snaze se vzájemně uklidnit.
• Jen málo lidí se pokoušelo o ověření informací o invazi - zejména ve chvíli, kdy se o ní dozvěděli z jiného zdroje než bylo rádio. Verifikace sice byla možná jen formou telefonátu do rádia (či na úřady) nebo nahlédnutím do programu v novinách, ale ti, kdo se o ni pokusili, většinou uspěli.

Je pravda, že Válka světů byla podána velmi sugestivní formou. Fiktivní vstupy vědců (často skutečných kapacit) a vojáků z míst útoku rozhodně měly moc ovlivnit veřejné mínění, ale po prošetření se ukázalo, že noviny, které o incidentu informovaly, událost značně zveličily.
Rozhlas byl zpravodajskou konkurencí a tisk tak na Wellesovi nenechal nit suchou. Zejména následující den, kdy mladý autor vystoupil a veřejně se omluvil.

Nicméně, výsledný efekt rozhlasové hry byl kombinací mnoha faktorů a zopakovat podobnou situaci záměrně by bylo prakticky nemožné. Svoji roli hrála nejen důvěryhodnost rozhlasu jako média, které není zatížené takovou prodlevou jako tisk, ale i období vysílání – nedlouho po podepsání Mnichovské dohody, kdy byl svět velmi citlivý na zmínky o válce.

Je ovšem třeba si připomenout, že Válka světů byla uvedena den před Halloweenem.
Trick or treat!

Nahrávka rozhlasové hry

Sociologická studie zabývající se mj. i Válkou světů (česky)

„Bitva, která se dnes odehrála u Grovers Mill, skončila jednou z nejhrozivějších porážek v moderních dějinách vojenství. Sedm tisíc mužů vyzbrojených ručnicemi a kulomety se postavilo proti jedinému válečnému stroji nájezdníků z Marsu. Je známo sto dvacet přeživších. Zbytek byl rozprášen po bojišti mezi Grovers Mill a Plainsboro, rozdrcen a udupán kovovými nohami netvora nebo sežehnut na uhel jeho tepelným paprskem…“

zdroj citace