V předchozím zápisu jsem se věnoval návaznosti pohybu ve střihu a dnes v tomto tématu budu pokračovat. Nepůjde mi však o osu a kompozici, ale o tak prozaickou věc, jakou je lidská chůze.
Střih chůze
Bude asi nošením sov do Athén, když pro začátek poznamenám, že filmový čas a prostor jsou veličiny, které se od těch, jež známe z reálného světa, často velmi liší.
Například bomba, která má vybuchnout během necelé minuty může na plátně odpočítávat čas výrazně delší dobu, aniž by si toho divák všiml (pokud to není znuděný rýpal se stopkami) a naopak třeba při automobilové honičce se vzdálenosti mezi jednotlivými křižovatkami až prapodivně zkracují... Nicméně nemusí jít hned o dramatické situace nebo potřebu ušetřit čas pro důležitější akce (nikoho nezajímá, že hrdina jde půl minuty hotelovou halou, když se během té doby nic nestane) - samotné krácení pohybu je pro lidské oči výrazně přirozenější (viz níže).
Když budeme vycházet z lidské chůze, tak je zvláštním faktem, že divák velmi snadno přijme střih, který nerespektuje pravidelné střídání nohou. Tím, že jde o pravidelně se opakující pohyb, který je mu blízký a známý v mnoha podobách, věnuje mu výrazně menší pozornost, než by se na první pohled zdálo - hrdina tam může (díky střihu) dvakrát po sobě vykročit levou a nebude to působit nijak rušivě.
Je pochopitelně lepší, když se tomu můžeme při střihu vyhnout, ale ani ve filmu, kde můžeme herce nutit chodit stejnou trasu vícekrát, kroky zpravidla nevycházejí tak, jak bychom si přáli. A návaznosti kroků nemůžeme podřizovat kompozici - ta má vyšší prioritu.
Mnohem dráždivější je střih, který bych označil jako ryze realistický - když máte dvě synchronizované kamery a natáčíte kráčející osobu, snadno se trefíte do správné fáze kroků, ale pokud nezvolíte správné úhly a velikosti záběrů, bude výsledek působit podivně - skoro jako by protagonista v okamžiku střihu poskočil dopředu nebo dozadu.
Svou roli v tom hraje pozadí záběru, které divákovi často pomáhá s orientací ve filmovém prostoru, a také psychologie. Střih je jako přesun z jednoho místa na druhé, aby bylo možné nabídnout jinou perspektivu, a divákova mysl přirozeně počítá s tím, že přesun zabere nějaký čas. Dokonce i přejít pohledem z jednoho monitoru na druhý zabere zlomek sekundy, který si ale divák neuvědomuje.
Proto dokonalá návaznost záběrů příliš nefunguje (a je moudré s tím počítat, když připravujeme třeba přímý přenos nebo nám opravdu záleží na plné synchronizaci více kamer a zvuku, který souvisí s dějem - tehdy se opravdu vyplatí myslet na kompozici).
A konečně něco opravdu užitečného. Jak vlastně střihnout krok?
Tohle mě naučili až po pár letech při jednom školení v práci - do té doby jsem to dělal intuitivně a ne vždy správně - a myslím, že by mi trvalo ještě řadu let, než bych si dokázal osvojit základní princip na vědomé úrovni.
Kousek výš je obrázek (pomůcka pro kreslíře) ukazující jednotlivé důležité fáze lidského kroku. Z toho budeme vycházet.
Je pro nás zásadní si uvědomit, že okamžitá rychlost chůze není konstantní. V různých fázích pohybu tělo zrychluje a zpomaluje svůj pohyb, podle toho jak právě přenáší váhu. Je asi jasné, že z hlediska střihu je pro diváka nejpřirozenější sledovat pohyb, který postupně zrychlí a zase zpomalí (podobně jako je tomu u pohybů kamerou).
A právě proto chceme střih chůze zahájit v bodě, kdy je rychlost nejmenší. V našem případě je to fáze označená číslem 3 (Squash) - v té tělo dokončuje přenos těžiště a odráží se od zadní nohy.
Konec pohybu už tak rozhodující není (v závislosti na záběru, který následuje), ale je pochopitelně lepší, když se dokončí celý cyklus a pohyb se nechá doznít.
A to je vlastně vše... Když kráčí víc lidí, zásadní jsou ti, kteří jsou v záběru nejvýraznější - přitahují nejvíc divácké pozornosti, ale jejich rozpoznání je už především o zkušenostech...
Doufám, že vám tyto informace budou užitečné, a neváhejte se ozvat, pokud by něco nedávalo smysl - tyto články nepíšu pro sebe, ale pro vás...
Žádné komentáře:
Okomentovat