Co růží zvou...

„Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“

Olivia Hussey (Romeo a Julie)

William Shakespeare je autorita se kterou bych se nerad přel, ale to, co ústy Julie tvrdí o jméně a vůni růže, podle mě úplně neplatí, když dojde na vyprávění příběhů - a zejména těch ryze žánrových.

Miluji filmové žánry - zejména mají-li pevná pravidla a strukturu, jejíž plánovité narušení posouvá divácký zážitek o notný kus dál. A je přitom jedno zda se tak stane v rámci parodie na žánr, nebo ve vážně míněném vyprávění, jež si pouze pohrává s klišé.
Je to svého druhu hra s divákem: nabídnete mu pokrm, který důvěrně zná, ale překvapíte jej naprosto nečekanou ingrediencí. Jako horká čokoláda s trochou cayenského pepře.

A budu-li se držet kulinářské paralely, s žánry se to má jako s recepty. Jsou jistou formou nepsané dohody mezi autorem a divákem a nelze k nim přistupovat jako když pejsek s kočičkou vařili dort.
Můžeme sice udělat žánrový mix, ale pokud nemáme přesnou představu o výsledku, jehož chceme dosáhnout, riskujeme ošklivé bolení břicha. Proto bývá lepší držet se zažitých pravidel a provádět pouze drobné úpravy, které pomohou zvýraznit chuť celého servírovaného menu.

Mnoho lidí ohrnuje nad žánrovými filmy nos - prý pro jejich předvídatelnost a domnělou prostoduchost, já mám za to, že schopnost držet se zavedených pravidel a nepůsobit při tom křečovitě je velice podceňována.

Star Trek

Proč o tom začínám?
Blíží se premiéra jednoho žánrového filmu, který se svým pravidlům vzepřel způsobem, jež se jen těžko přechází mlčením. Star Trek: Into Darkness (J. J. Abrams, 2013).
Mám rád klasický Star Trek, který lze prakticky ve všech jeho mutacích (TOS, TNG, DS9, Voyager i Enterprise) označit jako představitele svébytbného subžánru sci-fi. Několikrát jsem narazil na označení Talk&Tech SF, což v zásadě přesně popisuje, jak fungují pravidla, jež jej svazují.

Ve Star Treku se konflikty většinou řeší diplomaticky nebo za pomoci výsadku malé jednotky, která je i přes vojenskou povahu Federace spíše civilně zaměřená (ať už specializacemi účastníků, nebo výbavou). Boje jsou pak zpravidla pouhým následkem nezvládnutého vyjednávání a značná část problémů má technické řešení, které navenek působí jako deus ex machina („Obraťte polarizaci kvantového toku částic, pane Date!“).

J. J. Abrams k rebootu legendy přistoupil jako k akčnímu dobrodružnému filmu, ve kterém se neustále musí přidávat tempo, konflikty rychle eskalují a diplomacie je tu především proto, aby postavy vůbec měly nějaké dialogy. Což není v principu špatně - klasické sci-fi drama by do kina nalákalo jen stávající fanoušky Star Treku, ale nijak by nezaujalo ty nové - a to by vedlo k mizerným tržbám, prodělávajícím producentům a celkově ostudě epických rozměrů.
S čím se ale neumím popasovat je fakt, že už to, i přes veškerou zábavnost, není ten Star Trek, který jsem miloval a dodnes miluji. Pod zavedenou značkou jsem očekával příjemný lehký čerstvý salát s pikantním dresinkem, ale namísto toho jsem dostal steak přes celý talíř - z hlediska jedlíka sice blaho, ale nebylo to to, na co jsem měl chuť.
Jinými slovy - Abrams svévolně porušil žánrová pravidla.

James Bond

Něco podobného se ale stalo i u další zavedené značky, jíž face-lift podle mnoha diváků prospěl, ale pro mě to byla labutí píseň žánru, který představovala.
Bondovky...

Můžete se mnou nesouhlasit, ale James Bond je prostě žánrový pojem. Walther PPK, luxusní auta, technická udělátka, bondgirl a maniakální superzločinci k agentu Jejího veličenstva prostě patří stejně jako vodka k Martini („Protřepat, nemíchat!“).
S příchodem Daniela Craiga se však styl radikálně změnil - cílovou skupinou se staly i ženy (nic proti nim, ale Bond byla vždy ryze mužská záležitost), které ocenily hlubší psychologii agenta 007 (což, pravda, akcentují i knihy), vzorem akce se stal Jason Bourne a násilí najednou přestalo být zábavné (spíše se stalo těžkopádnou, bolestivou záležitostí, která zanechává na hrdinovi následky)...
Ale vzhledem k pozitivní recepci u kritiků (a velkým tržbám - především díky Číně) se v nastoleném trendu vesele pokračovalo.

Bondovka jako žánr je dnes v zásadě mrtvá a nemá smysl se ji pokoušet vzkřísit. Ale akční špionážní thrillery s postavou, jež se náhodou jmenuje Bond, mohou fungovat dál. Dokonce to mohou být i dobré filmy (i když se mi dosud ani jeden nelíbil), ale s původními stylovými příběhu to zkrátka nebude mít nic společného (snad jen jména postav). Konec příběhu, otočme list...

Závěrem

S výše uvedenými žánrovými změnami se to má jako s koňským masem. V zásadě ničemu nevadí - nikomu to neublíží, chuť je téměř stejná - jde jen o cenu a o označení výrobků.
Obdobně to platí u filmů - pokud někdo vezme příběh hraběte Monte Christo a natočí jej bez intrik, ale v dobrodružném stylu Pirátů z Karibiku, bude to jistě výborný film, u kterého se v kině budu skvěle bavit, ale stále zůstanu neuspokojen, protože od předělávky klasického díla budu čekat jeho stěžejní atributy, jež jej definují.
To je třeba případ filmu First Knight (Jerry Zucker, 1995), což by byl lehce nadprůměrný fantasy film, nebýt toho, že scénárista William Nicholson vycházel z Artušovské legendy a pojal ji více než volně (dalo by se říct, že zachoval jen jména a milostný trojúhelník Artuš-Lancelot-Guinevere). Takový film pak nemůže naplnit očekávání nikoho, kdo se trochu vyzná.

Do budoucna chystám srovnání zpracování některých klasických děl: Tří mušketýrů, Hraběte Monte Christo, Robina Hooda nebo právě i Artušovské legendy... Ale nebude to hned - něco takového si žádá čas k nastudování.

A jako vždy - nestyďte se mi oponovat, pokud vám můj názor přijde hloupý. Nebo projevte souhlas tam, kde se mnou souhlasíte. Zpětná vazba je důležitá.

Autorské právo & TED

Jednou z věcí, se kterými se pravidelně potýkám při zpracování videa, je autorské právo.

V podstatě není dost dobře možné věnovat se střihu a zároveň tuhle záležitost nějak neřešit - a to jak z komerčního hlediska, tak i v rámci amatérských soukromých projektů, které slouží čistě pro pobavení (i když jsou zároveň formou prezentace mých dovedností).

Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem si to v sobě vnitřně vyřešil natolik, abych mohl být navenek morálně konzistentní a dokázal si své postoje rámcově obhájit.

Různé druhy Creative Commons licencí 

Pirátství (ve smyslu komerčního prodávání nelegálních kopií) považuji za naprosto neobhajitelnou záležitost, která zůstává krádeží bez ohledu na argumenty protistrany. I jen symbolický zisk na straně toho, kdo distribuuje nelicencovanou kopii je aktem, kterým okrádá autory o zasloužený profit plynoucí z jejich práce.

Cena, jíž si tito autoři účtují, není relevantním argumentem pro parazitování na jejich úsilí.

Na druhé straně ale lze stále více věcí získat naprosto zdarma (a z jistého pohledu i legálně), a nekomerčně je využít, což považuji za naprosto zdravé a žádoucí, byť se mnou právníci zastupující výkonné umělce možná nebudou souhlasit.

Princip je ten, že pokud využívám cizí autorské dílo ke generování zisku (reklama, placené videoprojekce, prodej vlastních remixů cizí hudby...), je naprosto v pořádku za to platit a podpořit tak autory v jejich další tvorbě. To, jak vysoké jsou ceny, je na delší debatu, ale s tím se dá dlouhodobě pracovat vlastním zákaznickým přístupem...

Amatérské - nekomerční - využití cizí práce by naproti tomu nemělo být postihováno, pakliže má přidanou hodnotu vlastního tvůrčího zásahu (příkladem budiž třeba moje plesová videa: zde a zde) a zachovává alespoň minimální pokoru vůči originálu. V tomto případě již jde o jistou formu pocty autorům, která může vést k tomu, že někdo bude ochoten jim zaplatit za legální kopii díla, jehož část byla využita... Nedělám si legraci, dnes takhle dokupuji DVD a CD interpretů, kteří mě zaujali, ale v době, kdy jsem studoval, jsem neměl přístup k jiným zdrojům jejich tvorby, než k těm staženým z internetu.

Disclaimer: Přestože se v několika  rovinách názorově shoduji s různými pseudointelektuály z okruhu Pirátské strany (a nejen té české), stále tuhle skupinu aktivistů považuji za pomýlené hlupáky, kteří vnímají autorský zákon úplně absurdně a chybně. Byl bych proto nerad, kdybych s nimi nějak byl spojován... Jsem liberál, ne pirát! Díky.

A nyní TED.

Než abych rozebíral, o co přesně se jedná, jednoduše vás odkážu k podrobnému vysvětlení od nejpovolanějších... Ve zkratce (pokud se vám to nechce pročítat) jde o volně šiřitelné přednášky na témata z různých oborů lidské činnosti (Technology, Entertainment a Design) a většina obsahu stojí za zhlédnutí (jedna přednáška má cca 20 minut). A to i v případě, že s konkrétní propagovanou myšlenkou nesouhlasíte.

Pro téma autorského práva jsem si pár videí vybral - aby to nebylo jen o mých vlastních úvahách... A i když k níže uvedeným mám drobné výhrady (vycházející z mé mírné skepse), v mnohém se mluvčími shodnu.

První video má české titulky a zabývá se selským rozumem a kreativitou v konfliktu s autorským právem: 

 

Druhé video je o alternativním způsobu šíření hudby a je (zatím) pouze v angličtině.

K přednáškám TED se v budoucnu budu vracet - zejména narazím-li na nějaké vztahující se k tématu tohoto blogu.

Střih začátečníka

Před nedávnou dobou jsem si založil profil na síti Linkedin a stal se členem několika profesních skupin, jež se zabývají především střihem. Není totiž nic lepšího, než se dostat do kontaktu s lidmi, kteří se věnují podobné práci jako já, a sdílet s nimi oborové zkušenosti.

Zdroj: linkedin.com

Přirozenou součástí těchto skupin je i příležitostná profesionální zpětná vazba k hotové práci - dokáže-li autor překonat (zcela pochopitelnou) averzi vůči kritice, a vezme-li si z ní podnět k vlastnímu zlepšování, jde o mocný nástroj k rychlému profesnímu růstu. Chyby totiž děláme všichni a ne vždy máme to štěstí, že je dokážeme sami rozpoznat - pomocná ruka v podobě konstruktivní kritiky je tedy pravým darem z nebes.

Před časem se v jedné debatě se objevilo video, které mě donutilo k zamyšlení - existují nějaké opravdu běžné začátečnické chyby? Kerry Smith, autor zmíněné AV práce, je jistě talentovaný, oplývá nadšením, nápady  a nebojí se jít s kůží na trh, ale bohužel se ve své práci dopustil několika ukázkových přehmatů, které jeho práci značně ublížily.

Nemám v úmyslu jeho dílo shazovat a podrobně rozebírat - mnohé z toho, co udělal, patří mezi běžně se objevující nedostatky a on tak nebyl prvním, kdo se jich dopustil. A jistě nebude ani posledním. Navíc tuto práci publikoval na YouTube nikoliv proto, aby se zviditelnil a „všem to nandal“, ale jako součást svého procesu učení. A jistě se za pár let, až se bude probírat svými pracemi, sám chytne za hlavu a bude zpytovat svědomí (tak jako každý, kdo se věnuje tvůrčí práci).

Proto bych rád jeho video využil jako takový malý odrazový můstek pro pomoc všem, kdo se střihem teprve začínají...

Detaily - nástroj rytmu

Víte, jaký je rozdíl mezi nudným videem z dovolené vaší tetičky a poutavým cestopisným dokumentem? Tedy kromě faktu, že tetička nemá profesionálně namluvený komentář?

Pokud vás podle nadpisu napadlo, že rozdíl tkví ve velikostech záběrů, máte naprostou pravdu.

Většina začínajících kameramanů (a nepochybně i fotografů) se podvědomě drží v bezpečné (uctivé, slušné) vzdálenosti a stydí se jít si pro záběr na detail. A když už je to náhodou napadne, raději stydlivě zůstanou na místě a kýžený objekt svého zájmu si přiblíží funkcí zoom (což zkresluje perspektivu a u videozáznamu vyžaduje dobrý stativ). Teprve s přibývajícími zkušenostmi se prolomí ledy a je tak možné získat kvalitní spektrum záběrů rozličných velikostí - zejména pak zmíněných detailů bez kterých je každý střih očistcem.

Blízké záběry dodávají střihu rytmus, dynamiku a pomáhají i s vyprávěním příběhu (dokonce i záznam z fádní dovolené na Lanzarote se dá s trochou kameramanské, a následně střihové, invence podat jako dobrodružná výprava).

Každý záběr má délku definovanou vlastním obsahem a kontextem, který se k němu váže. Zpravidla na velké záběry připadá více času, protože obsahují větší množství údajů, které divák musí vstřebat. Detaily pak přirozeně vyžadují času podstatně méně.
Nemusí to ale platit vždy - členité alpské panoráma si vyžádá větší prostor než pohled z pláže na mořské dálavy, které křižuje sotva zřetelná jachta. Podobně únosnou délku záběru prodlužuje (zkracuje) i dynamika kamery nebo děje - tedy švenky, nájezdy a probíhající akce...

A aby toho nebylo málo, dost rozhoduje i tempo střihu. V sekvenci rychlých detailních pohledů může velký celek natažený na 5 sekund (to je v zásadě docela přijatelná délka) působit zdlouhavě. A stejně je tomu naopak.
Pozor ale na sklouznutí ke střihu podle metronomu, kdy za sebe sypeme střihy podobné délky a čitelnosti a radujeme se, jak nám to pěkně váže. Tempo se má plynule měnit (od toho máme různorodě natočený materiál) - veškerou pravidelnost i neškolený divák rychle odhalí. Dvojnásob to pak platí u videoklipů a střihu na hudbu...

Detaily - nástroj vypravěče

Bravurní zvládnutí technické části střihu ještě neznamená výhru. Kerry Smith se klidně mohl dopustit řady  technických přehmatů a do očí bijících chyb a stále ještě mohl být úspěšný ve svém autorském záměru -  odvyprávět kvalitní příběh. To se ale bohužel nestalo...

Zdroj: www.wildwestweb.net

Edwin S. Porter ve své Velké vlakové loupeži (1903) nepoužil jediný detail a přesto úspěšně odvyprávěl první westernový příběh. Obdobně to platí i pro Georgese Mélièse a jeho souputníky. Průkopníci filmového umění dokázali i s omezenými prostředky věci, o kterých se dnes filmařům může jen zdát.
Ale doba pokročila a divák je navyklý na jiný postup vyprávění, který se již neobejde bez prvků s mnohem větší narativní hodnotou - tedy bez detailů.

Detail je nejsnazší cestou, kterak vést divákův pohled příběhem. Poutáme jeho pozornost k věcem, jež mu mohou pomoci pochopit zápletku, emoce postav nebo prostě jen mají vzbudit jeho zvědavost (což je jedna z hlavních motivací, proč se na filmy díváme až do konce, i když dokážeme odhadnout budoucí vývoj děje).
V Kerryho filmu tohle nezafungovalo.

Autor: Evan

Bere-li postava do ruky předmět, je třeba divákovi ten předmět ukázat nebo alespoň naznačit jakou bude mít další funkci v ději. Má-li postava vyjadřovat emoce, lepe než držení těla funguje detailní záběr očí, bezmocně se svírajících pěstí nebo i zubů vyceněných v divokém šklebu... Film není divadlo, aby se po celý čas hledělo na scénu ze zadní řady, odkud nepoznáte, zda herec drží v ruce soubojovou pistoli nebo květinu pro svou milovanou.

Potíž s vypravěčskými postupy ve střihu je ale v tom, že se nedají dost dobře naučit jinak, než sledováním filmů, diskusemi o nich a následným experimentováním na vlastních divácích.

Pokud je mi známo, neexistuje žádná učebnice, který by slibovala naučit postup pro sestříhání dramatického filmu v deseti jednoduchých krocích. A i kdyby existovala, přistupoval bych k ní s krajní nedůvěrou. V určité chvíli zkrátka není možné postihnout ten princip, jež dělá prostý sled záběrů poutavým dějem, skrze pouhá slova. Střihač jej musí procítit a pochopit na vlastní kůži.
Musí doslova okusit jablko ze stromu poznání a pak... Pak musí získat patřičný odstup a nezaujatost aby si zachoval profesionalitu!

Potíž je, že až do chvíle, kdy zkusíte odvyprávět nějaký filmový příběh, netušíte, kolik jste se toho opravdu naučili. A i tehdy to v prvních okamžicích poznáte jen z reakcí vašich kritiků (kteří by měli být opravdu kritičtí, pochlebovači jsou sice fajn na PR, ale profesně vám nijak nepomohou).

Střih přes osu

To už jen tak na okraj, protože je to také běžný neduh (i v kerryho případě) a k tomu, aby se jej autor vyvaroval stačí jediné - musí vědět o co se jedná, aby si na to dal pozor už v přípravné fází (a později i během natáčení).

Závěrem

V úvodu zmiňovaný Kerry Smith přijal kritiku, která se na něj sesypala, velmi dobře. Slušně poděkoval za dobře míněné rady, jichž se mu dostalo a sám podotkl něco, co si dovolím citovat jako hlubokou pravdu: If I didn't want honest opinions I would have just showed it to my family and listen to how 'good it was,' and let that be it.

Gratuluji, Kerry, tohle poznání není z těch, které by byly samozřejmé a je skoro neuvěřitelné to slyšet od člověka, který právě postoupil své dílo veřejnému zostuzení.