Pokročilé formy střihu V.

Pokaždé, když se pouštím do psaní pokračování této série, pokládám si otázku: Je vůbec správné, abych já - člověk, který byl na FAMU maximálně na Dni otevřených dveří a jehož studia skončila pouhou (odbornou) maturitou - psal o něčem tak sofistikovaném, jako je filmový střih? 

Živí mě televizní zpravodajství, s mírným přesahem do publicistiky, a o uměleckém (filmovém) střihu vím maximálně to, co jsem sám vyčetl a odkoukal sledováním práce profesionálů. Jakou tedy vlastně mohu být autoritou? Zvlášť ve srovnání s lidmi, kteří si odseděli nekonečné hodiny na přednáškách vedených zasloužilými umělci?

Ale - opravdu se snažím nepsat nesmysly a ověřovat si data z několika zdrojů, nehledě na to, že stále očekávám věcné připomínky, na základě kterých případně opravím faktické chyby (dosud jsem na žádné nebyl upozorněn). Pokud má přesto někdo pocit, že fušuji do něčeho, o čem nemám nárok mluvit, klidně mi napište do komentářů nebo na e-mail. I negativní reakce může být přínosná.

A teď už slíbený:

L cut / J cut

Pro začátek některé z vás zklamu: Písmeno L v tomto případě neznamená Lesbický. Prapůvod této zkratky je mnohem přízemnější a zahrnuje výrazně méně odhalené kůže a krajkového spodního prádla (i když záleží na žánru stříhaného filmu).
O významu písmene viz rámeček níže.

Principem L cutu je částečná asynchronnost střihu v obrazové a zvukové stopě, která se projevuje například tak, že slyšíme některého z herců hovořit ještě poté, co jsme střihli do jiného záběru či scény.
Lehce jsme na to narazili například už při probírání zvukového Match cutu, ovšem tehdy se nám jednalo o významový střih mezi scénami, zatímco dnes nám jde především o technickou aplikaci (i v rámci jedné scény).

J cut je pak totéž co L cut, jen provedený opačně - tedy se zvukem předcházejícím obrazu.
V praxi se na střižně setkáte spíše s termínem Obrazový přesah, který popisuje to samé a je intuitivnější (porozumí mu i začínající střihač). Anglicky hovořící střihač obdobně použije Split edit. Na internetu (a v zahraničních publikacích) se ale tento název nevyskytuje zdaleka tak často.

Předsazení obrazu nebo zvuku (byť jen třeba o pár filmových polí) plynuleji váže záběry a vytváří pocitově příjemnější přechody než běžný ostrý střih. Zejména při střihu interview (v televizní praxi) nebo dialogů (ve filmech) je to neocenitelná technika - a zároveň pro diváka takřka nepostřehnutelná (pokud je dobře zvládnutá, což kupodivu není zdaleka tak těžké).

L je symbolickým odkazem na tvar filmového pásu při střihu. Na slovo symbolický kladu důraz proto, že právě v tomto případě nejde opravdu o nic jiného než o podobenství vzhledem k tomu jak samotný střih ve skutečnosti probíhal. Na rozdíl od distribuční kopie totiž originální pás neobsahoval zvukovou stopu, která je při projekci vůči obrazu mírně posunutá, s ohledem na umístění snímačů (v případě optického plochového záznamu až o 21 filmových polí). 


Naproti tomu, v případě nelineárního střihu v počítači, je tvar písmene L (i J) graficky zachován ve stopách na časové ose (obr. výše) - tady toto podobenství opět dává smysl. 

Příkladů lze najít velmi mnoho - téměř v každém filmu se nějaký obrazový přesah objeví.

Když se například budeme dívat na jednu z prvních scén z filmu Pulp Fiction (Quentin Tarantino, 1994) a budeme si všímat především střihu, můžeme několik postřehnout už během prvních dvou minut, když Jules ochutnává hamburger. Zároveň je ale velmi těžké je zaznamenat bez opravdu dobrého soustředění.

Obdobně lze sledovat libovolný film, který máte rádi, a jistě najdete vlastní příklady.

Více už asi o L cutu nelze říct - zabrousil jsem dokonce i do témat, která s ním souvisí jen okrajově a když po sobě čtu, co jsem napsal, váhám, zda to vůbec je stojí za publikování - je to jako bych psal, že Země je kulatá a obíhá okolo Slunce, což mohlo být revoluční myšlenkou před pár staletími, ale dnes tím ohromím jen málokoho...

Tak snad se s tím smíříte. ;)