Pokročilé formy střihu IV.

Po menší odmlce jsem zpět s dalším nahlédnutím pod střihovou pokličku. Posledně jsem slíbil, že se budeme věnovat technice, které se říká match-cut a to znamená, že budu muset, jakkoliv se mi to nelíbí, zabrousit i do střihu zvuku - což je téma kterému jsem se měl věnovat už dříve. Budiž mi ale omluvou, že nebylo zdaleka tolik potřeba, jako teď.

Match cut

Princip match-cutu je založen na podobnosti dvou záběrů, které spojují různé scény, přičemž ona podobnost může být různého druhu - podobné ladění barev, kompozice předmětů nebo i zvuk, který se z jednoho záběru přelije do druhého.

Za nejčastěji citovaný příklad, který lze v literatuře i na internetu nalézt, je považován závěr pasáže označované jako The Dawn of  Man z filmu 2001: A Space Odyssey (Stanley Kubrick, 1968). Zajímavé na tomto střihu ale není samotná technická stránka - obskurní škubnutí kamerou při záběru na letící kost je pro mě extrémně rušivé - ale významový posun - a to dokonce v několika rovinách.

V prvním plánu jde pochopitelně o podobnost kosti a družice na oběžné dráze, střih ale také (velmi čitelně) popisuje technologický posun od prvních nástrojů používaných hominidy, k vesmírným letům moderní civilzace. 

Už ne tak zřetelné je pak protiválečné poselství, které střih nese - kost je totiž použita jako zbraň - nástroj sloužící prvním lidem k vzájemnému zabíjení; družice, i když to na ní není na první pohled patrné, je ve skutečnosti nosič orbitálních jaderných zbraní...

Co se týká zvukového match-cutu, existuje několik variant. Pro mě je třeba vrcholem dokonalosti Once Upon a Time in the West (Sergio Leone, 1968), kde v závěru scény, kdy Frank (Henri Fonda) vyvraždí rodinu famáře McBaina zastřelí i malého chlapce (který se provinil jen tím, že zaslechl jeho jméno) a zvuk výstřelu se slije se zvukem brzdící lokomotivy. Což je mimochodem půvabný odkaz na motiv, který k vraždě vedl, nehledě na to, že tento vlak přiváží McBainovu (novo)manželku Jill.

Je také možné, že ve scéně zazní zvuk, který do ní zdánlivě může patřit, ale ve skutečnosti už je součástí následující sekvence záběrů. Třeba zvonění telefonu...

Ostatně - tohle znají všichni, kterým se zvuk budíku proplížil do snů a stal se jejich součástí. Následné probuzení, když si uvědomíte, že vlastně spíte, je takovým malým zvukovým match-cutem.

Nebezpečím match-cutu je jeho nadužívání nebo samoúčelnost. Technicky jde o velmi působivou techniku, kterou není těžké zvládnout, pokud se s ní počítá při natáčení, ale obsahově může velmi snadno měnit význam přechodu mezi scénami.

Většina zasvěcených diváků podvědomě hledá v podobném střihu symboliku, který přesahuje pouhý účel plynule spojit dvě záběrové řady - chtějí významy a motivy, které zdůvodní proč je právě tato podobnost záběrů tak důležitá. Bez tohoto zdůvodnění, match-cut ztrácí na poutavosti a síle - ba dokonce odvádí divákovu pozornost.

Pochopitelně lze udělat i ryze technický match-cut, který divák nemusí vůbec postřehnout (a který navíc ani nespojuje dvě scény) - jeden takový předvedl Alfred Hitchcock ve svém filmu The Birds (1963), kde díky němu plynule přešel z exteriéru do studia a vytvořil tak iluzi mnohem rozsáhlejšího filmového prostoru.

A to je pro dnešek vše - příště se pokusíme odhalit tajemství zvané L cut... 

Jako obvykle uvítám vaše komentáře, dotazy, názory nebo i projevy nesouhlasu. :)