19. listopadu 2014

Zpravodajské hodnoty

Tenhle zápis bude nošením sov do Athén, ale neodpustím si jeho napsání. Už jen proto, že to pro mě je jistá forma opakování a učení se na zkoušky na vysoké škole.

autor: Stefano Corso
Během studia se mi dostala do rukou kniha Understanding News (J. Hartley), ze které jsem měl za úkol přečíst především kapitolu věnující se tzv. zpravodajským hodnotám (news values), což je soubor podmínek (znaků), které rozhodují o tom, zda se nějaká událost stane či nestane zprávou (tedy, zda se objeví v médiích).

John Hartley vychází především ze studie Johana Galtunga a Marie Rugeové z roku 1965, ale samotný pojem pochází od Waltera Lipmanna (z jeho studie z roku 1922).
Obvyklou (a v mnoha ohledech oprávněnou) kritkou studie Galtung-Rugeová je fakt, že svoji práci založili pouze na analýze norského zahraničního zpravodajství (a způsobu, jakým mapovalo světové události). Stále sice vycházeli z Lipmanna, ale závěry, ke kterým došli, nemusí plně reflektovat znaky (hodnoty) v jiných zemích.
Navzdory tomu je jejich studie nejčastěji citovanou prací, která se zpravodajským hodnotám věnuje.

Konkrétní zpravodajské hodnoty

Frekvence
Událost zaujímá nějaký prostor v čase. K tomu, aby se dostala do médií je ale třeba, aby její trvání bylo zhruba stejné, jako je frekvence (periodicita) toho kterého konkrétního média.
Dlouhodobé společenské trendy se jen tak nedostanou do denního zpravodajství, naopak události jako například jednorázové demonstrace či stávky už se mezi novinky protlačí snadněji.
A naopak, jednotlivá událost zabírající krátký časový úsek má problém zaujmout místo v měsíčním magazínu.

Práh
Intenzita události. Je-li  například regionálního charakteru, nemusí vůbec proniknout do celostátních médií – pokud ovšem nemá výrazně větší intenzitu nebo se nevztahuje k události, která už sama o sobě velkou intenzitu má.
Hartley jako příklad uvádí vraždu Johna Lennona, kdy se do hlavního zpravodajství dostaly i informace o jeho fanoušcích, kteří museli vyhledat pomoc terapeutů, aby se smířili se smrtí oblíbence. V našich podmínkách můžeme vzpomenout na leteckou nehodu v Jaroslavli, kdy se v médiích objevovaly zprávy i o malých lokálních tryznách a minutě ticha na jinak mediálně nezajímavých hokejových utkáních

Jednoznačnost
Svět kolem nás je komplikovaný a je velmi obtížné jej popsat několika krátkými větami. Narážel jsem na to už v jednom z předchozích zápisů (který se nyní zdá být o něco méně aktuální a informovaný).
Jenže pro potřeby zpravodajství je třeba, aby zpráva nevyžadovala složité vysvětlování. Může být komplikovaná, ale měla by nabízet jen omezené množství výkladů – respektive by nemělo dojít k zaměnitelnosti obsahu zprávy.
Což zpravodajství odlišuje od beletrie - v té se naopak obraznost a mnohoznačnost většinou hodnotí jako kladný rys.

autor: David All
Smysluplnost
Je asi pochopitelné, že pro českého diváka je zpráva o velkolepých náboženských oslavách v Thajsku podstatně méně zajímavá než událost menšího rozsahu někde v Belgii.
Smysluplnost zprávy je často podmíněna kulturně (etnicky), ale není to jediné měřítko. Noviny, které se zaměřují na zprávy o ekonomice (a tomu bude odpovídat i skladba jejich čtenářů), se sotva budou zabývat kulturou. A vice versa.
Pro diváka/čtenáře je rozhodující především to, aby si dokázal událost zasadit do nějakého rámce – aby pro něj měla smysl.

Souznění
Je to tak. Pro to, aby se událost stala zprávou, je důležité i to, aby souzněla s očekáváním těch, pro které je určena. Haló noviny budou sotva informovat o úspěších českých pravicových politiků, konzervativní média budou velmi opatrná (strohá) v pokrývání pochodu LGBT komunity, demokratický tisk nebude přejímat zprávy agentury Rusko dnes v nezměněné podobě.
Očekávání do značné míry předurčuje charakter zprávy.

Což mimochodem značně ztěžuje práci veřejnoprávním médiím – nelze se zavděčit všem a lidé sledující televizi či rozhlas předpokládají, že tato média by měla souznít s jejich viděním světa. A je pro ně velkým problémem, pokud to tak není.
Nakolik je to chyba těchto médií (zda plní dobře svoji povinnost objektivity a vyváženosti) a nakolik jsou na vině neoprávněná očekávání lidí, je na delší a poměrně komplikovanou debatu, kterou bych zde nerad vedl.

Překvapivost
Nečekané události jsou zpravodajsky hodnotnější než ty dlouhodobě očekávané. Náhlá úmrtí, neštěstí, vítězství outsiderů – to všechno v lidech vytváří hlad po informacích a smyslem médií je ten hlad utišit.
Tahle hodnota prostě není nijak překvapivá... :)

Kontinuita
zdroj
Zpravodajství o událostech má setrvačnost. Zejména tehdy, když existuje nějaký vývoj, který lze sledovat (nebo alespoň šance, že k nějakému vývoji dojde).
Funguje to pochopitelně i dlouhodobě a zpětně. Pokud televize před rokem informovala o nějaké kauze a teprve nyní došlo k nějakému posunu (třeba zahájení soudního přelíčení), pravděpodobně tuto informaci zařadí mezi aktuální zprávy.

Kompozice
Zpravodajství musí být pestré a různorodé. Občas proto nějakou událost kvalifikuje i jen to, že je třeba naplnit příslušnou rubriku. Není na tom nic špatného, bylo by nežádoucí, aby se v novinách psalo pouze o jedné kauze, ale už se nevěnoval prostor jiným informacím.

Zmínky o elitních národech
Zprávy o Rusku, Spojených státech, Evropské unii (a podobně) mají ve zpravodajství prioritu před událostmi z menších a/nebo vzdálených zemí.
Záplavy a sesuvy půdy v Bolívii s desítkami mrtvých nemusí získat zdaleka takový mediální prostor jako sněhová bouře v Kanadě s několika málo zraněnými a nějakými škodami na majetku.

A opět – nejde o to, zda to je nebo není špatně, jde jen o jeden z mnoha faktorů, které se podílejí na zpravodajské hodnotě zprávy.

Zmínky o elitních osobách
To asi taky není překvapivé. Když došlo na ALS Ice Bucket Challenge, zásadní podíl na tom, že se celá záležitost stala tolik diskutovanou a objevila se i v médiích, měla skutečnost, že se zapojily celebrity. Já sám jsem ji zaregistroval až ve chvíli, kdy se ke mně dostalo video od Billa Gatese.
Jak píše Hartley: Koho zajímá, jak si utírám nos, když se můžu podívat na to, jak to dělá Rod Stewart?

Personalizace
Mnohem snáze se informuje o událostech, které lze nějak spojit s konkrétní osobou. Proto jsou vlády identifikovány na základě svých premiérů (Topolánkova vláda, Sobotkova vláda) státy na základě svých čelních představitelů (Putin je Ruská federace, Obama jsou Spojené státy).
Cílem je snadná identifikace stran, i když to znamená jisté zkreslení a omezení informační hodnoty. Personalizace do jisté míry souvisí s Jednoznačností.

Dalo by se dokonce uvažovat o tom, že právě tady je příčina snahy dát kauzám nějaké jednoznačné označení. Třeba Watergate....

autor: Charles Atkeison
Negativita
Nejlepší zprávy jsou špatné zprávy.
Právě u negativity bych se rád na chvíli pozastavil. Když jsem dohledával a ověřoval informace o zpravodajských hodnotách, abych nečerpal jen z toho, co jsem se dozvěděl ve škole, několikrát se mi mezi referencemi objevilo i jméno Jürgen Wilke. Tento německý teoretik médii se právě negativitě v rámci zpravodajských hodnot, poměrně dost věnoval a mimo jiné zmínil, že drtivá většina negativních zpráv sdílí následující znaky:
Jsou krátkodobé, náhlé (překvapivé), jednoznačné (lidé se na negativitě shodnou snáze než na pozitivním významu) a jsou v souladu s očekáváními příjemců zprávy.

V rámci probírání tématu ve škole jsme pak ještě vypíchli ještě jednu hodnotu.

Exkluzivita
Exkluzivní zpráva je něco, o čem editoři zpravodajství za dlouhých nocí sní. I ve chvíli, kdy se proklamují kvalitativní měřítka, je kvantita něčím toužebně očekávaným – a toho se nejsnáze dosáhne nabídnutím exkluzivního obsahu.

Všechno je jinak

Než začneme z výše uvedeného souhrnu něco usuzovat o médiích, je potřeba si připomenout, že to je výsledek výzkumu, který sledoval pouze norské zahraniční zpravodajství. Ale to by ještě tolik nevadilo.
Mnohem zásadnější je, že žádná studie nemůže plnohodnotně popsat proces výběru událostí pro zpravodajské zpracování pouze skrze pozorování vnějších projevů.

Ano – lze usoudit na nějaké společné znaky, ale bez přímé komunikace s lidmi, kteří výběr provádějí, nejde o něco, co by plnohodnotně odráželo realitu.
Navíc, lidé, kteří zprávy vybírají, toto málokdy dělají na základě nějakých vědomých pravidel nebo pouček. Zpravidla jde o souhrn letitých zkušeností, obtíženě ověřitelných (občas i mylných) předpokladů o vkusu čtenářů (diváků, posluchačů) a osobních preferencí. A to je něco, co se jen velmi těžko sjednotí do jedné studie.

Neznamená to ovšem, že by Galtung a Rugeová udělali zbytečnou práci. Jako nástroj k pochopení, proč velká zpravodajská média vypadají tak jak vypadají, jejich studie funguje dostatečně. I když dnes už možná jde o jistý druh sebenaplňujícího se proroctví.

Nicméně – v dnešní době internetu a sociálních sítí, kdy mají lidé přístup k ohromnému množství informací (ověřených i neověřených) jsou tradiční zpravodajské hodnoty již trochu překonané. Média jsou stále ještě důležitá (i když je žádoucí jejich vývoj a přizpůsobení se novým podmínkám), aby zajistila vytřídění a interpretaci nejzásadnějších událostí, ale vývoj podle všeho směřuje k mnohem úžeji zaměřenému poskytování zpravodajství – takříkajíc „na klíč“.

2 komentáře:

  1. Událost s vysokým prahem už jsem dlouho nečetl. :) Mizí z povrchu zemského...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Třeba sestřelení letu MH17 byla typická událost s vysokým prahem. To prostě nebyla záležitost, kterou by zpravodajsky vynechat.
      Ale vždy se to nejsnáze posuzuje až zpětně.

      Smazat