Obvykle na tomto blogu nedělám recenze na konkrétní film - pouze v případech, kdy se to nějak týká tématu, ke kterému se chci vyjádřit. Ale občas je dobré udělat výjimku.
Už od prvního čísla pravidelně kupuji časopis Pevnost a nestydím se za to. Pomáhá mi to udržet si přehled v žánru, který mě zajímá a baví – ať už jde o filmy, literaturu nebo hry. Dokonce se můžu pochlubit i tím, že mi kdysi (2007) v Pevnosti vyšel článek na dvě strany, i když dnes se po jeho přečtení spíše stydím za svou neschopnost.
Jen zřídkakdy ale časopis kupuji i s přílohou. Výjimkou bylo DVD s filmem Strings (Anders Rønnow-Klarlund, 2004) a nyní i slovenský studentský film Orfeova pieseň (Roman Gregorička, 2013). A právě o tomto díle bych rád napsal pár slov...
Netajím se despektem ke studentským filmům. Většina prací mladých autorů, které jsem měl tu čest vidět (ať už to byly práce ke zkouškám na FAMU nebo absolventské filmy), byly tak křečovitě umělecké a záměrně nepochopitelné, až to bolelo.
Karel Doležal (Sikar) pro podobná díla užívá termín humění. Takový humus na půli cesty k umění. Což je myslím přesné.
Ostatně o tom, že dílo musí mluvit samo za sebe a musí být pochopitelné i někomu jinému než samotnému autorovi (a ani to není pravidlem), jsem už několikrát psal.
Naštěstí se občas objeví film, který tohle pravidlo umělecké kontroverze a nepochopitelnosti poruší a soustředí se na to důležité – na příběh.
V tomto případě to ale není ledajaký příběh. Scenárista Pavel Chodúr a režisér Roman Gregorička sáhli po látce z pera opravdového mistra slov – Neila Gaimana – který stojí za příběhem komiksu Sandman, z něhož výše zmiňovaní právě těžili.
Kromě toho je Gaiman také autorem scénáře k seriálu Neverwhere, filmu MirrorMask, napsal několik epizod seriálu Doctor Who a J. M. Straczynski mu svěřil jeden díl svého Babylonu 5. A pokud znáte animovanou Coralinu nebo pohádkovou fantasy Stardust (a to je jen vrcholek ledovce), tak je asi jasné o jakou kapacitu se jedná.
Unikátní je, že se mladým slovenským tvůrcům (zmínil jsem to už?) podařilo napsat scénář, který nevyžaduje znalost předlohy k tomu, aby si divák užil příběh. Samozřejmě, pokud je člověk obeznámen se Sandmanovským universem, čeká na něj řada odkazů, které rozhodně ocení, ale nejsou podmínkou pro požitek z filmu.
Ten je pak vlastně docela jednoduchý a těží z krátké povídky Fear of Falling, jejíž děj je obsahem poslední třetiny filmu. To, co se odehrává předtím je ale důležitou předehrou vytvářející konflikt a prohlubující charaktery.
Proč a jak k takové úpravě povídky došlo, si můžete přečíst v rozhovoru přímo s Romanem Grigoričkou, který je v tomto ohledu velmi konkrétní.
Za sebe můžu říct jen tolik:
Film má perfektní tempo a výborně zvládnutou kameru i střih (snad až na jeden detail, ale jeho funkčnost jsem připustil, i když sám bych hledal jinou cestu, jak docílit téhož).
To samé se dá říct i o hercích – po letech sledování „hereckých“ výkonů něčích kamarádů, kteří si chtěli zahrát ve studentském filmu, je tohle příjemná změna – ti lidé opravdu hrají a vypadá to uvěřitelně. Hlavně Juraj Hrčka mě opravdu mile překvapil (i když ten rozhodně nepatří mezi žádné nováčky před kamerou).
Dokonce i triky jsou dostatečné - leckterá televizní produkce by se mohla učit. Nemají sice hollywoodský šmrnc, ale je znát, že šlo o účelně investované peníze.
Podtrženo a sečteno, slovenští filmaři porazili ty české na hlavu (i ty profesionální).
A ne jednou, podle recenzí na film Kandidát (Jonáš Karásek, 2013).
Takže vyražte do své oblíbené trafiky a kupte si DVD (březnová Pevnost), půjčte si ho od kamaráda nebo (pokud jste šťastnější) počkejte na některou z mála projekcí v kinech – rozhodně si ale nenechejte tenhle film ujít – byla by to škoda.
Karel Doležal (Sikar) pro podobná díla užívá termín humění. Takový humus na půli cesty k umění. Což je myslím přesné.
Ostatně o tom, že dílo musí mluvit samo za sebe a musí být pochopitelné i někomu jinému než samotnému autorovi (a ani to není pravidlem), jsem už několikrát psal.
Naštěstí se občas objeví film, který tohle pravidlo umělecké kontroverze a nepochopitelnosti poruší a soustředí se na to důležité – na příběh.
V tomto případě to ale není ledajaký příběh. Scenárista Pavel Chodúr a režisér Roman Gregorička sáhli po látce z pera opravdového mistra slov – Neila Gaimana – který stojí za příběhem komiksu Sandman, z něhož výše zmiňovaní právě těžili.
Kromě toho je Gaiman také autorem scénáře k seriálu Neverwhere, filmu MirrorMask, napsal několik epizod seriálu Doctor Who a J. M. Straczynski mu svěřil jeden díl svého Babylonu 5. A pokud znáte animovanou Coralinu nebo pohádkovou fantasy Stardust (a to je jen vrcholek ledovce), tak je asi jasné o jakou kapacitu se jedná.
Unikátní je, že se mladým slovenským tvůrcům (zmínil jsem to už?) podařilo napsat scénář, který nevyžaduje znalost předlohy k tomu, aby si divák užil příběh. Samozřejmě, pokud je člověk obeznámen se Sandmanovským universem, čeká na něj řada odkazů, které rozhodně ocení, ale nejsou podmínkou pro požitek z filmu.
Ten je pak vlastně docela jednoduchý a těží z krátké povídky Fear of Falling, jejíž děj je obsahem poslední třetiny filmu. To, co se odehrává předtím je ale důležitou předehrou vytvářející konflikt a prohlubující charaktery.
Proč a jak k takové úpravě povídky došlo, si můžete přečíst v rozhovoru přímo s Romanem Grigoričkou, který je v tomto ohledu velmi konkrétní.
Za sebe můžu říct jen tolik:
Film má perfektní tempo a výborně zvládnutou kameru i střih (snad až na jeden detail, ale jeho funkčnost jsem připustil, i když sám bych hledal jinou cestu, jak docílit téhož).
To samé se dá říct i o hercích – po letech sledování „hereckých“ výkonů něčích kamarádů, kteří si chtěli zahrát ve studentském filmu, je tohle příjemná změna – ti lidé opravdu hrají a vypadá to uvěřitelně. Hlavně Juraj Hrčka mě opravdu mile překvapil (i když ten rozhodně nepatří mezi žádné nováčky před kamerou).
Dokonce i triky jsou dostatečné - leckterá televizní produkce by se mohla učit. Nemají sice hollywoodský šmrnc, ale je znát, že šlo o účelně investované peníze.
Podtrženo a sečteno, slovenští filmaři porazili ty české na hlavu (i ty profesionální).
A ne jednou, podle recenzí na film Kandidát (Jonáš Karásek, 2013).
Takže vyražte do své oblíbené trafiky a kupte si DVD (březnová Pevnost), půjčte si ho od kamaráda nebo (pokud jste šťastnější) počkejte na některou z mála projekcí v kinech – rozhodně si ale nenechejte tenhle film ujít – byla by to škoda.
Žádné komentáře:
Okomentovat