Protože mám nastydlé dutiny, zrušil jsem většinu svých plánů v posledních dnech... O to víc času ale mám na vyplnění daňového přiznání a prokrastinaci, která mě od toho zdržuje. A právě v jejím rámci jsem si ve čtvrtek pustil jedno starší video Douga Walkera (víte, kdo to je, pořád ho zmiňuji - ten chlápek s brýlemi), kde rozebírá 10, podle něj, nejotravnějších filmových klišé.
Schválně se podívejte - Doug totiž nerozebírá jen klasicky vyčichlé dějové kompozice, ale otírá se i o technické aspekty filmu - především kameru a animaci. A jeho argumenty nejsou vůbec marné.
Takže jsem se rozhodl, že si část vypůjčím, přimíchám něco svého a nabídnu to k ochutnání i vám... Cokoliv, abych nemusel řešit daně. :)
Roztřesená kamera
(Zrovna tohle jsem si od Douga půjčil, protože s tím plně souhlasím.)
OK, The Blair Witch Project byl dobrý a hodilo se to k němu. A dobře použité jemné chvění kamery rozhodně vtáhne diváka do děje... ale čeho je moc!
OK, The Blair Witch Project byl dobrý a hodilo se to k němu. A dobře použité jemné chvění kamery rozhodně vtáhne diváka do děje... ale čeho je moc!
Abych zůstal pěkně doma (a aktuální, s ohledem na nedávné úmrtí) – Hezké chvilky bez záruky Věry Chytilové jsou nejen příšerný film, ale také příkladná ukázka toho, jak nemá vypadat práce s kamerou. Náhlé skoky záběrů a chaotická transfokace by možná prošly ve válečném filmu během akční scény, ale v dramatu o lidských osudech? To už je samoúčelná onanie a dost mě překvapilo, že pod kamerou je podepsán právě Martin Štrba.
Ale najde se poměrně dost dalších filmů, které dělají prakticky totéž.
Chápu – když kamera krátce supluje pohled jedné z postav nebo přímo diváka ve scéně – to má ve filmu rozhodně své místo. Jde o legitimní techniku pro vyprávění příběhu a dá se proti tomu těžko něco namítat.Jenže ne vždy jde o dramaturgický záměr.
Často se takto totiž (zejména mezi začínajícími tvůrci) zakrývají nedokonalosti v technice (absence steady-camu tam, kde by jinak byl potřeba) nebo přímo nedostatečné zkušenosti kameramana. koneckonců, umělecký záměr snese cokoliv.
S roztřesenou, jakoby reportážní, kamerou souvisí i jeden filmová subžánr – falešný dokument (nebo také found-footage).
Klqasickým příkladem je právě The Blair Witch Project (Daniel Myrick, Eduardo Sánchez, 1999) nebo třeba Abramsův Cloverfield (Matt Reeves, 2008).
I když je nutné zmínit, že pseudodokumenty se natáčely již dříve. Legendou je třeba italský Cannibal Holocaust (Ruggero Deodato, 1980).
A z nedávné doby tu pak máme superhrdinskou Chronicle (Josh Trank, 2012), kde je dokumentárnost kamery opravdu exkluzivní (pokud se na film budete dívat, všimněte si, jak se postupně mění kvalita snímání).
CGI
Napadá mě jen jediný film, kde bylo CGI na takové úrovni, že se blížilo skutečným záběrům pořízeným kamerou – a to byl Avatar (James Cameron, 2009). I tam se ale při detailních záběrech ukazovalo, že sebelepší počítač nedokáže dostatečně věrně imitovat realitu, a výsledek působil jako pokročilejší počítačová hra.
Výhodou Avatara bylo, že kvalitativně dokázal překonat tzv. uncanny valley, tedy fázi, kdy umělé postavy vypadají téměř lidsky, ale stále ještě ne dost na to, aby byly akceptovatelné nebo vyvolávaly pozitivní emocionální reakci (mrkněte na graf). Tohle se mnoha filmům nedaří, proto, pokud volí plně animovaný formát, raději postavy stylizují (antropomorfní zvířata nebo hrdinové se záměrně přehnanými rysy).
Problém CGI je ale hlubší.
Když například porovnáme triky v původních Star Wars (epizody IV. až VI.) a novou trilogii (epizody I. až III.), všimneme si mimo jiné toho, že tam, kde dominuje animace, jsou povrchy hladké a nevýrazné. Pozadí natáčené před zeleným plátnem je působivé, ale trochu bez života - zkrátka něco chybí. Na druhé straně pak máme animatroniku, modely a práci s perspektivou – křižník Star Destroyer je pak skutečně monumentální s členitým povrchem a zdánlivě plný života. A stíhačka X-wing vypadá jako něco, o co se dá opřít a dokonce i ušpinit.
Georgi Lucasovi dalo CGI do ruky mocný nástroj k vytváření dokonalých iluzí, ale je to podobné jako s kořením - může se přidat špetka, aby scéna byla uvěřitelnější, nebo se prostě přebije chuť celého pokrmu.
Třeba postava mistra Yody byla ve formě animatronické loutky mnohem uvěřitelnější než později v podobě CGI modelu, který ale mohl efektně metat salta a bojovat s mocnými protivníky.
Kombinace obou technik (loutka pro bližší záběry a CGI pro bojové scény) mohl vzniknout mnohem realističtější dojem z celé postavy...
Proto je celkem potěšující, že kolují fámy o tom, že nové epizody Star Wars, natáčené pod taktovkou J. J. Abramse, mají využívat právě kombinaci zmíněných technik. Ještě dodat dobrý scénář a vynechat lens flare a bude to skoro znít jako dobře natočený film. :-)
Klipový střih
Tohle je osobní záležitost.
Jsem zastánce formální čistoty a čitelnosti záběrů, proto mě vytáčí, když je střih zběsilý jako zkafovaná veverka. Hlavně tehdy, když to není k ničemu potřeba a jen to kompenzuje jakýsi dojem, že střihač je placený především od toho, aby co nejvíc stříhal.
No, není to tak.
Nepíšu to sem poprvé, ale hodí se to připomenout - každý záběr má ideální délku trvání závislou na svém obsahu a okolním kontextu (záběrovém i dějovém). Je-li kratší, divák má pocit, že mohl něco zásadního minout, delší záběr pak vyznívá nudně.
To, co obvykle vídáme ve videoklipech, se podobá spíše rapidmontáži, než klasickému střihu. Záběry se střídají v rychlém sledu, podle rytmu hudby a mají především budit emoce, protože to hlavní je interpret a jeho výkon. V podstatě by se dalo říct, že videoklip je umělecká disciplína založená na ilustrování.
Jenže tohle nemá ve filmu co dělat. Obrazová složka filmu není pouhou ilustrací, ale plnohodnotným obsahem – dokonce tak významným, že kdyby se vypustil zvuk, film by měl dávat smysl i bez něj (dnes se tento rozdíl smazává, ale dlouho platilo, že televizní tvorba stojí na dialogu, filmová na obraze). Nemá proto smysl komplikovat čtení děje umělými překážkami ve střihové skladbě.
Paradoxně mě to štve i u akčních scén - dříve se přestřelka nebo i rvačka mezi hrdiny odehrála relativně přehledně a střih nabízel zajímavější úhly pohledu na probíhající děj. Dnes se naopak akce soustředí do spousty rychle se střídajících detailů, mezi kterými se občas vloudí třeba zpomalovačka pro zvýraznění nějaké akce (a také jako forma interpunkce).
Netvrdím, že boj má být dokonale přehledný, ale je třeba mírnit akci tak, aby si divák užil cokoliv se právě děje.
Překvapivě dobře to zvládají asijští tvůrci, kteří ve filmech s tématikou bojových umění neváhají a nabízí divákům pohled i na několik pohybů v řadě za sebou na místě, kde by Američan už dávno stříhal. Což možná souvisí i s tím, že herci v takových filmech ony pohyby zvládnou na požádání zopakovat i bez kaskadérů a není potřeba slepovat dohromady povedené kousky.
Pokud chcete příklad nepříjemně rychlého a nepřehledného střihu, tak ukázkovým příkladem je Equilibrium (Kurt Wimmer, 2002). Drtivá většina akčních scén.
Nenechte se zmást tím, jak cool to působí, ve skutečnosti totiž z boje uvidíte jen pramálo zajímavého. Tedy, vlastně jen nějaké zajímavé detaily, ale celek je většinou jen o nějaké krutopřísné póze bez většího pohybu.
Není jednoduché to takhle ustříhat, ale výsledek za to podle mě nestojí a vypovídá o určitém druhu vizuální impotence.
K tématu se v budoucnu jistě ještě vrátím... ale ty daně už opravdu budu muset...
S roztřesenou, jakoby reportážní, kamerou souvisí i jeden filmová subžánr – falešný dokument (nebo také found-footage).
Klqasickým příkladem je právě The Blair Witch Project (Daniel Myrick, Eduardo Sánchez, 1999) nebo třeba Abramsův Cloverfield (Matt Reeves, 2008).
I když je nutné zmínit, že pseudodokumenty se natáčely již dříve. Legendou je třeba italský Cannibal Holocaust (Ruggero Deodato, 1980).
A z nedávné doby tu pak máme superhrdinskou Chronicle (Josh Trank, 2012), kde je dokumentárnost kamery opravdu exkluzivní (pokud se na film budete dívat, všimněte si, jak se postupně mění kvalita snímání).
CGI
Napadá mě jen jediný film, kde bylo CGI na takové úrovni, že se blížilo skutečným záběrům pořízeným kamerou – a to byl Avatar (James Cameron, 2009). I tam se ale při detailních záběrech ukazovalo, že sebelepší počítač nedokáže dostatečně věrně imitovat realitu, a výsledek působil jako pokročilejší počítačová hra.
Problém CGI je ale hlubší.
Když například porovnáme triky v původních Star Wars (epizody IV. až VI.) a novou trilogii (epizody I. až III.), všimneme si mimo jiné toho, že tam, kde dominuje animace, jsou povrchy hladké a nevýrazné. Pozadí natáčené před zeleným plátnem je působivé, ale trochu bez života - zkrátka něco chybí. Na druhé straně pak máme animatroniku, modely a práci s perspektivou – křižník Star Destroyer je pak skutečně monumentální s členitým povrchem a zdánlivě plný života. A stíhačka X-wing vypadá jako něco, o co se dá opřít a dokonce i ušpinit.
Georgi Lucasovi dalo CGI do ruky mocný nástroj k vytváření dokonalých iluzí, ale je to podobné jako s kořením - může se přidat špetka, aby scéna byla uvěřitelnější, nebo se prostě přebije chuť celého pokrmu.
Třeba postava mistra Yody byla ve formě animatronické loutky mnohem uvěřitelnější než později v podobě CGI modelu, který ale mohl efektně metat salta a bojovat s mocnými protivníky.
Kombinace obou technik (loutka pro bližší záběry a CGI pro bojové scény) mohl vzniknout mnohem realističtější dojem z celé postavy...
Proto je celkem potěšující, že kolují fámy o tom, že nové epizody Star Wars, natáčené pod taktovkou J. J. Abramse, mají využívat právě kombinaci zmíněných technik. Ještě dodat dobrý scénář a vynechat lens flare a bude to skoro znít jako dobře natočený film. :-)
Klipový střih
Tohle je osobní záležitost.
Jsem zastánce formální čistoty a čitelnosti záběrů, proto mě vytáčí, když je střih zběsilý jako zkafovaná veverka. Hlavně tehdy, když to není k ničemu potřeba a jen to kompenzuje jakýsi dojem, že střihač je placený především od toho, aby co nejvíc stříhal.
No, není to tak.
Nepíšu to sem poprvé, ale hodí se to připomenout - každý záběr má ideální délku trvání závislou na svém obsahu a okolním kontextu (záběrovém i dějovém). Je-li kratší, divák má pocit, že mohl něco zásadního minout, delší záběr pak vyznívá nudně.
To, co obvykle vídáme ve videoklipech, se podobá spíše rapidmontáži, než klasickému střihu. Záběry se střídají v rychlém sledu, podle rytmu hudby a mají především budit emoce, protože to hlavní je interpret a jeho výkon. V podstatě by se dalo říct, že videoklip je umělecká disciplína založená na ilustrování.
Jenže tohle nemá ve filmu co dělat. Obrazová složka filmu není pouhou ilustrací, ale plnohodnotným obsahem – dokonce tak významným, že kdyby se vypustil zvuk, film by měl dávat smysl i bez něj (dnes se tento rozdíl smazává, ale dlouho platilo, že televizní tvorba stojí na dialogu, filmová na obraze). Nemá proto smysl komplikovat čtení děje umělými překážkami ve střihové skladbě.Paradoxně mě to štve i u akčních scén - dříve se přestřelka nebo i rvačka mezi hrdiny odehrála relativně přehledně a střih nabízel zajímavější úhly pohledu na probíhající děj. Dnes se naopak akce soustředí do spousty rychle se střídajících detailů, mezi kterými se občas vloudí třeba zpomalovačka pro zvýraznění nějaké akce (a také jako forma interpunkce).
Netvrdím, že boj má být dokonale přehledný, ale je třeba mírnit akci tak, aby si divák užil cokoliv se právě děje.
Překvapivě dobře to zvládají asijští tvůrci, kteří ve filmech s tématikou bojových umění neváhají a nabízí divákům pohled i na několik pohybů v řadě za sebou na místě, kde by Američan už dávno stříhal. Což možná souvisí i s tím, že herci v takových filmech ony pohyby zvládnou na požádání zopakovat i bez kaskadérů a není potřeba slepovat dohromady povedené kousky.
Pokud chcete příklad nepříjemně rychlého a nepřehledného střihu, tak ukázkovým příkladem je Equilibrium (Kurt Wimmer, 2002). Drtivá většina akčních scén.
Nenechte se zmást tím, jak cool to působí, ve skutečnosti totiž z boje uvidíte jen pramálo zajímavého. Tedy, vlastně jen nějaké zajímavé detaily, ale celek je většinou jen o nějaké krutopřísné póze bez většího pohybu.
Není jednoduché to takhle ustříhat, ale výsledek za to podle mě nestojí a vypovídá o určitém druhu vizuální impotence.
K tématu se v budoucnu jistě ještě vrátím... ale ty daně už opravdu budu muset...
Žádné komentáře:
Okomentovat