Novodobí básníci

I když mě k napsání této úvahy inspirovala odborná literatura, následující řádky si rozhodně nekladou za cíl nějakou kodifikaci nebo odbornost. Jen mě zaujaly některé souvislosti a rozhodl jsem se jim dát psanou podobu. Třeba v nich naleznete něco inspirativního.

V rámci čtení Úvodu do teorie masové komunikace (jak jinak než do školy) jsem v rámci 2. kapitoly narazil na odstavec věnující se hudebním nahrávkám. Z McQuailova pohledu stojí toto médium v zásadě trochu stranou ostatních masových médií (což je trochu komplikované a nejsem si zcela jistý, zda tomu dostatečně rozumím).
Poznamenává, že hlavními hybateli a příjemci mediálního obsahu (hudby jako takové) jsou především mladí lidé – a rozebírá i jak se měnil způsob přenosu a recepce hudby jako takové.

Počínaje veřejnými vystoupeními umělců a možností si přehrát doma některé skladby ze zakoupeného (opsaného) partu, pokud byla rodina dostatečně dobře situovaná, aby si mohla dovolit klavír a učitele hudby.
Následovaly (cca v roce 1880) první nahrávky a časem i rádio, které z počátku hledalo svůj obsah, protože vznikl jako nenaplněná technologická možnost – produkt pokroku. A posléze, s příchodem tranzistorové technologie, vznikly i menší přenosné radiové přijímače a nové formáty záznamu a distribuce hudby.

Pokrok neúprosně tlačil hudební průmysl kupředu a mladí lidé udávali směr (včetně současné tendence změnit způsob financování hudebníků a tlak na vynechání nahrávacích společností jako prostředníků mezi hudebníky a posluchači)...

V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na úryvek, který jsem četl na Facebooku na stránce Kout historických kuriozit, kde 20. října napsali toto:

„Největšími společenskými celebritami druhé poloviny 19. století (a ještě počátku 20. století) byli básníci, protože básník byl politický a národní vůdce. Poezie tehdy měla silnou sociální úlohu a básně patřily k nejprodávanějším titulům. Odborářské schůze českých dělníků se zahajovaly sborovou recitací Svatopluka Čecha a Otokara Březiny.Je známý příběh, kdy v roce 1897 v Písku na nádraží předsedal Jaroslav Vrchlický. Jakmile se toto od průvodčího dozvěděli lidé na nádraží, tak celé město z toho mělo velkou slávu, neboť tam přijel „největší básník český“ – starosta a radní zakoupili věnec a s kapelou vyrazili v průvodu na nádraží, kam ráčil největší básník český přijet (přesněji tam ráčil přesedat na vlak do Plzně). Kdyby se dnes dostavil „největší básník český“ na nádraží v Písku, reakce by byla zřejmě opačná.Rozdíl ve vnímání poezie je dán odlišným zaměřením školství, které se v minulosti zaměřovalo silně a výlučně na pravou hemisféru. Výuka cizích jazyků na gymnáziích spočívala v tom, že se hlasitě četly básně, v řečtině Homér, v latině Vergilius, v němčině Goethe Heine a ve velmi řídce vyučované angličtině Milton a Chaucer.“

Pochopitelně jsem si, jakožto člověk koketující i s poezií, položil otázku, kam tyto celebrity zmizely? Kdo je nahradil?

A při čtení výše zmíněného McQuaila mi to došlo. Dnešními básníky jsou v drtivé většině případů hudebníci.

Uvažujte se mnou: dříve pisálci trousili bonmoty a občas jim vyšlo několik veršů i v novinách, pokud je doporučil nějaký zkušenější autor. Ti opravdu dobří měli své mecenáše, kteří je živili a za to chtěli, aby pro ně básník psal v žoldu nebo uvedl jejich jméno ve věnování básnické sbírky (snad jste si nemysleli, že je produkt placement něco nového).

Občas se stalo, že se některé verše staly symbolem nějaké ideje či dokonce hnutí a přerostly svého autora.

Například slova hymny Spojených států napsal americký právník a básník Francis Scott Key v obléhané pevnosti Fort McHenry jako oslavu americké vlajky (v roce 1814).
O více než sto let později (roku 1931), tato slova konečně schválil Kongres jako oficiální hymnu.

U nás si výsadní postavení vydobyli Jiří Wolker a Petr Bezruč, kteří se v mnoha ohledech stali symboly dělnického hnutí...

Srovnání s hudebními hvězdami se samo nabízí. I když ne všichni hudebníci byli/jsou autory textů a hudby, jsou ikonami, které zaujaly místo básníků, kteří náhle nebyli dost výrazní. Spojení poetického textu s hudbou bylo takřka magické a možnost masového šíření znamenala rychlý vzestup nových představitelů lyriky.

Podobně jako na sebe poezie v průběhu času brala různé podoby, od dětinských veršovánek a prázdných rýmů až po složité experimentální básně, tak se profilovala i hudba. Čerpala inspiraci z celého světa a hrála si s kompozicí hudby a slov. Někdo vsadil na líbivou rytmiku, která nutila do tance a poutala pozornost, jiní naopak cítili zodpovědnost za poselství, které předají světu. A někteří si prostě jen hráli s formou.

Básníci tak nezmizeli, jen přišli o velké publikum.

Autoři jako Jim Morrison nebo Bob Dylan by pravděpodobně zazářili i na poli poezie, ale hudba jim poskytla lepší nástroje ke sdělení myšlenek, které se jim honily hlavou...

Nenapadá mě vhodný závěr, kterým bych uzavřel tuto úvahu. Téma svádí spíše k hlubšímu zamyšlení než k vynesení definitivního ortelu... Neodpustím si ale otázku. Jakého současného interpreta (textaře?) vy osobně považujete za básnického velikána? Jsou pro vás slova písní důležitá?
Sledujete tvorbu nějakého žijícího básníka?