19. října 2013

Střelec

Tenhle zápisek je (skoro) nefilmový.
V pátek jsem totiž na pozvání kamaráda byl na střelnici, abych si vyzkoušel, jaké to vlastně je stisknout spoušť a trefit terč. Moje dosavadní zkušenost sestávala pouze ze vzduchovek a několika výstřelů z malé pistole s poplašňáky (nebo, co to bylo) na táboře - tedy rozhodně nic, co by nemohly do ruky dostat děti, na něž jsem dohlížel spolu s profíky, kteří zbraň přivezli.

Tohle bylo jiné. Úplně jiné.

Ale pěkně popořadě - jedním z motivů, proč jsme se na té střelbě dohodli, bylo, že oba už několikátým rokem hrajeme pen&paper RPG na motivy seriálu Stargate a střelecké souboje v takovém settingu zaujímají význačné místo. Hrajeme podle pravidel 4. edice World of Darkness a praktická zkušenost ukázala, že přinejmenším v tomto ohledu jsou pravidla dostatečně věrná realitě, aby nevyžadovala revizi.
Nicméně, toto poznání je podloženo praktickou zkušeností - i když to je smutné, video na YouTube člověku nemůže zprostředkovat okamžitý dojem z výstřelu a všechny faktory, které ovlivňují jeho přesnost.
Paradoxně, i když máte celoživotní respekt ke zbraním (všem bez rozdílu), jako já, okamžik, kdy vezmete do ruky pistoli a zamíříte na terč je úplně odlišný, protože to, co máte v ruce je (alespoň pro nezkušeného střelce) číhající malé inferno, které se dožaduje pokory a nemilosrdně ztrestá každý prohřešek...

Ve filmech (i knihách) se hodně střílí. Lidé to mají rádi a správně podaná přestřelka je tím pravým lákadlem. Ale filmová realita klame – což pochopitelně víme. Ale jak moc klame? Jaký je bezprostřední dojem ze střelby, když mladému hrdinovi – střeleckému panici – dá zkušený borec do ruky pistoli a prohlásí: „Kryj mě!“?
Což by rozhodně neudělal, kdyby měl všech pět pohromadě!

Zkusím to popsat na sobě a svých bezprostředních dojmech.

Manipulace se zbraní
Já vím. Nuda. Ale je to jedna z věcí, které jsou ve skutečnosti jiné, než se zdá.
Dlouhé roky mám doma airsoftovou H&K USP a i když je to jen plast, snažím se s ní zacházet tak, jako kdybych měl skutečně nebezpečnou věc. Nemířím na lidi (kromě bezpečně ověřených podmínek - ochranné brýle a podobně), nemávám s ní na veřejnosti a zásadně ji převážím nenabitou a s ucpávkou v hlavni.
Maličkost, ale pořád jde o zbraň regulovanou zákonem schopnou připravit jiné lidi o zrak...

Vzít do ruky CZ 75 SP-01 SHADOW (alespoň myslím, že to byla ona - případně opravím) byl úplně jiný pocit. Vědomí, že v to, co člověk drží v ruce, je reálná zbraň schopná usmrtit člověka vzbuzuje zasloužený respekt.
Rozhodně jsem nepodceňoval instrukce, které jsem před samotnou střelbou dostal – ale držet se jich nebylo zdaleka tak snadné. I když totiž člověk ví, co dělat, samotné provedení vyžaduje praxi, takže i pouhý postup sestávající ze tří kroků (vyjmout zásobník, zkontrolovat, že v komoře není náboj a dát ránu jistoty), byl stresující.
Tři jednoduché úkony a stejně jsem měl pocit, že na něco důležitého zapomínám. Nehledě na to, že to nebyly jediné bezpečnostní postupy, které bylo třeba dodržovat.

Když jsem si pak po cca 45 minutách manipulace se zbraní (páskování nábojů do zásobníku, střelba a další...) uvědomil počínající únavu a snížení pozornosti, což vedlo k rutinně v kontrole, dostal jsem celkem strach a znovu se přinutil se soustředit.
Při zacházení se zbraní je automatizace pohybů u začátečníka nebezpečná - pořád jsem měl spoustu prostoru k fatální chybě (i když jsem byl pod dohledem), takže bylo žádoucí, abych každému kroku věnoval plnou pozornost. A to jsem najednou nedělal – tedy potom už  zase ano, ale s únavou tohoto typu jsem na začátku vůbec nepočítal.

Výstřel
I vzduchovka kope. Tedy, trochu klepne do ramene, když ji špatně chytíte, a může to i celkem zabolet.
Pistole ve filmech se téměř nehne - závěr jezdí sem a tam, vzduchem létají nábojnice a borec stojí, ani se nehne, a mačká spoušť... Dokonce ani nemusí přebíjet.

Moje zkušenost je taková, že jsem se po první ráně cítil, jako bych se snažil v ruce udržet zdivočelou fretku. Ta mrcha si v mé dlani prostě dělala, co chtěla. Pevnější chycení nepomáhalo, míření těsně po výstřelu bylo obtížné (nemířit a znovu střílet by nemělo smysl - ruka mi ujela nejméně o deset centimetrů, to už bych střílel mimo terč) a hluk... Řekněme, že hluk mě samotného překvapil i přes sluchátka.
Vystřelit pět ran na dvojpostavu (a netrefit rukojmí) se za takových podmínek stávalo velmi obtížným úkolem.
A to šlo o mířenou střelbu, kdy jsem měl dost času. Když jsem si později jsem si vyzkoušel i střelbu s měřením intervalu mezi výstřely, iracionální pocit časového tlaku (i když hlavní měla být přesnost) mě zatraceně rozhodil. A to nemluvím o střelbě z  horizontálního krytu a ukrytím se po každém výstřelu.

Když už jsem zmínil hluk... V uzavřeném prostoru střelnice je výstřel doslova ohlušující. kdybych neměl sluchátka, nejspíš bych to vůbec nevydržel a příště rozhodně nevezmu zavděk obyčejnými ochrannými sluchadly, ale půjčím si nějaká s elektronickým tlumením výstřelu.
Pokud si vybavujete první díl The Walking Dead, kde Rick vystřelí z pistole uvnitř tanku a málem ohluchne, tak přesně takové to je.

Cíl
Většinu času jsem střílel na výše uvedenou dvojpostavu (rukojmí a útočník) ze vzdálenosti cca 10 metrů. Což je po této zkušenosti zhruba tak maximum, na kterém bych si troufl zmáčknout spoušť, abych střílel v rámci možností tam, kam chci. Po nějakém tréninku, pochopitelně – sice i teď v rámci mířené střelby zasáhnu první ranou oblast cca 15×15 cm (10 metrů vzdálenou), ale ve stresu (a s dalšími výstřely) už moje jistota klesá.

Optimální vzdálenost pro mě (začátečníka) byla zhruba poloviční - jenže 5 metrů je už nesmysl z hlediska sebeobrany a myslím, že s nějakým tréninkem (nebo delší hlavní) by těch 10 metrů měl být standard.
Ostatně při praktické zkoušce se právě na těch 10 metrů střílí...

Vzdálenost 20 metrů pro mě pak byla až příliš velká. Byl jsem rád, když jsem se zásahem vešel do obrysu figury. O střelbě na hlavu jsem ani neuvažoval, a i když jsme to zkoušeli, můj jeden úspěšný zásah byla víc náhoda než střelecké umění.

Ve filmu a literatuře
Po uvedené zkušenosti jsem značně přehodnotil pohled na filmové přestřelky. Sice mě i nadále budou bavit, ale osobní zkušenost se střelbou mi ukázala, že některé zažité cool prvky, nad kterými už ani nepřemýšlím, jsou přinejmenším přehnané a proveditelné jen opravdu zkušeným střelcem, který si je ale raději odpustí.
Třeba střelba jednoruč...

Ehm... ne!
Také mě zarazilo, když jsem se dozvěděl, jak důležitý je pevný úchop pistole. Zpětný ráz totiž mimo jiné natahuje závěr a připravuje do komory další náboj k výstřelu (což není překvapivý fakt), ale může se stát, že velkou část kinetické energie výstřelu absorbuje (pokrčená) ruka střelce (prý se to často stává dívkám) a závěr se nenatáhne dostatečně – čili se už dál nedá střílet bez toho, aby se závěr ručně natáhl.
S tím jsem se v literatuře ani filmech dosud nesetkal a přišlo mi to jako hezký (a logický) detail.

Obecně bývají větší nepřesnosti ve filmech - literární autoři totiž málokdy věnují čas popisu manipulace se zbraní, konkrétnímu úchopu a podobně. Pokud se nesnaží o vysloveně filmový popis scény (a my víme, že to není tak jednoduché), mají mnohem menší prostor k chybě.
Filmaři oproti tomu rádi opakují zažitá klišé – a často si ani neuvědomují, že o nějaké klišé jde – když to bylo ve stovkách filmů předtím, je to prostě kánon. A pak se dá těžko divit lidem, kteří se střelbě věnují, když jsou rozladění ze scén, kdy blondýna v bikinách střílí jednoruč z takové krávy, jakou je Desert Eagle.

Mimochodem, ani jsem nezmínil nábojnice. Ve filmech poslušně padají na zem vedle střelce - na střelnici létají všude kolem v nepředvídatelných úhlech. Po střelbě jsem dokonce objevil jednu v kapse od košile - netuším kdy (a jak) se tam dostala, ale stalo se.
Střelba je tedy činnost, která po sobě zanechá i celkem dost nepořádku. :-)

Závěr
Můj kontakt se zbraní byl z počátku stresující, i přes svou podporu práva nosit zbraň, jsem byl prvních dvacet minut přesvědčený, že to není nic pro mě a s pistolemi nechci mít nic společného. Pak jsem se trochu osmělil a pochopil, že držení zbraně je především o kázni, sebekontrole a respektu. A střelba mě začala bavit.
Je to sice drahý koníček, a i když si udělám zbrojní průkaz, potrvá nějaký čas než si troufnu mít zbraň doma, ale myslím, že to je důležitá zkušenost. Nikdy totiž nevím, kdy se mi bude hodit...

5 komentářů:

  1. Hmm, začnu od konce...

    Ano, nikdy není jisté, kdy by zbraň mohla být potřeba. Na druhou stranu, její nošení vyžaduje smířit se s tím, že ve chvíli, kdy ji bereš do ruky, jsi ochoten někoho zbavit života. Neznamená to, že každý, kdo nosí zbraň, ať už otevřeně nebo skrytě, je vrah, není ani potenciální vrah - ale je to člověk, který je ochoten tuto zbraň k použití někoho jiného použít. A přesně, jak píšeš: na hlavu se střílí sakra blbě, takže si většina lidí může nechat zdát o frajerství typu "Střelím ho do nohy, on toho nechá." Leda by stál hodně natěsno...

    A jo, gun-kata je pěkná pohádka :)

    Zbraní je ovšem pěkná spousta, vývoj jde navíc neustále kupředu, takže jednoho dne se možná něco takového objeví.

    Taky uvažuji o zbrojáku, dokonce i vím, co bych chtěla, prostě protože proto. Myslím si, že je potřeba mít přesně daná pravidla, kdo a za jakých podmínek smí zbraň mít, ale nejsem pro plošný zákaz toho, aby je civilové nemohli mít vůbec. Na druhou stranu, pak se dostáváme do hlubokých a zrádných vod tématu "přiměřená a nepřiměřená sebeobrana", což je taky psina na dlouhé zimní večery. Ale prozatím na to není čas ani peníze, takže to nechávám bejt. Jednou, časem, se k tomu dostanu. Možná.

    OdpovědětSmazat
  2. Tak ty už taky?
    Mne zasvěcoval starší bratr - prý abych přestala otravovat s tím věčným "jaké to je" - potřebovala jsem totiž informace právě kvůli psaní. Snad aby se mne zbavil, dostala jsem do ruky rovnou glocka (typ po mně nechtěj, už je to dost let) a celé odpoledne na střelnici s bandou chlapů, co se tomu věnují. Možná proto dodnes s díky odmítám všechny návrhy jít si zastřílet - prošla jsem si podobným školením a zkrátka respekt, drazí, respekt.
    Je ale zvláštní, že tohle čtu krátce poté, co se v XB-1 objevila povídka Jasona Stanforda "V rouše beránčím" - ve spojení s tím, co poznamenala Cirrat o nositelích zbraní, se to celé spojilo. Povídka není extrémně výborná, jen prostě dobrá, ale tématem se hodně blíží.

    OdpovědětSmazat
  3. Já jeden čas chodil střílet poměrně často (zhruba tři odpoledne v měsíci) a začínajícímu střelci mohu říct jen to, že se osobní pocit ze zacházení se zbraní postupně značně zlepší. Je to v podstatě totožné jako s chladnou zbraní. Nejdřív ho jílec tlačí do dlaně a čepel jde úplně jinam než by měla a její chování nesmírně odrazuje, ale po nějaké době a pár chybách už si člověk zvykne. Potom je to hrozně fajn, protože když není potřeba neustále myslet na správný úchop nebo citlivost spouště a zákryt mířidel, tak sice střelba zůstane drahým koníčkem, který mi však vždycky nesmírně vyčistil hlavu...PS: Když to budeš zkoušet dost dlouho, tak budeš čistit hlavu terčům i na těch 20 m.

    OdpovědětSmazat
  4. Hmmm... CZ 75 - dobrá volba. Z pistolí, které se mi dostaly do ruky, jsem se z téhle trefoval nejlíp. Z Glocků mi to prostě nějak nejde. Jinak mě ale před dost lety překvapilo, že mnohem líp střílím z revolverů. Dost mě to štvalo, protože se pomalejc přebíjej, vejde se do nich míň nábojů apod. Překvapilo mě i to, že nejlepší trefu jsem i na těch 20 metrů měl s Taurus Ultra-Lite .38 Special, což je taková moderní obdoba Saturday Night Special - mrňavej revolver s krátkou hlavní, kterej ale udržíš i jednou rukou, kope, ale na dvacet metrů to figuríně mezi oči pošleš. Filmy za ty roky beru s velkou rezervou, protože když jsem střílel z útočných pušek, tak jsem si uvědomil, že sice se zaměřovačem střelíš na 100 metrů všechno do černýho, ale pokud bys měl pálit dávkou, tak je to buď účinný na krátkou vzdálenost nebo dobrý tak k zastrašení. A pochopil jsem, proč spousta lidí nedá dopustit na brokovnice. Pokud se ti na pozemek nebo do domu snaží dostat nepovolaná osoba, ty se bojíš o život, nevíš přesně kde je a je špatné světlo, tak pumpa je ideální řešení. Má optimální rozptyl, vysokou zastavovací schopnost, rychle nabíjíš a to nemluvím o psychologickém efektu, když se ozve rána z dvanáctky naládovaný nábojema buckshot ;)
    A hlavně jsem si uvědomil, že člověk se stejně jako se vším i se střelnou zbraní musí sžít. Jak ji držet, nabíjet, manipulovat s ní, kontrolovat, zajištovat... Musí to přejít do krve, protože nic asi není smutnější, než hrdinný obránce vlastního zdraví, kterej si při tasení pistole prostřelí vlastní stehenní tepnu :(
    Pavel

    OdpovědětSmazat
  5. Už keď som začala čítať tento príspevok, spomenula som si na deserta a jedno inkriminované video, kde si slečna spätným nárazom rozbila nos. Možno by som ešte doplnila obrázok, kde sexy blondýnka drží Deserta v jednej ruke a neohrozene ním mieri na protivníka po dobu viacerých minút. Držala som Deserta v ruke, je to ťažké ako sviňa. Držať ho namiereného na cieľ nad jednu minútu bolo na moje ruky nadľudská úloha. To ešte nezmieňujem, že Desert je pre ženské ruky strašne veľký a blbo sa drží. Je mnoho iných, menších zbraní, ktoré žena lepšie dokáže uchopiť. Už i Sig Sauer by bol lepší.
    Čo sa týka úchopu pištole, ovšem, že je dôležitý pevný úchop, no ide tam i o silu. Pištoľ v rukách nejakej krehotinky by bola nebezpečná disciplína pre ňu i pre okolie. Z vlastných poznatkov viem, že ak strieľate, je fajn dbať na trochu toho dvíhania činiek na ramená, bidepsy, tricepsy...Samozrejme chlapi v tomto majú výhodu, keďže tú masu svalov majú viac menej od prírody.
    Na záver- je zaujímavé, koľko ľudí sa "bojí" pištolí. Je to niečo ako prirodzený rešpekt, keďže vieme, že je to vražedná zbraň. Človek sa cíti neisto, keď má strieľať na terč, pretože -aspoň si to myslím - je každý niekde hlboko v sebe pacifista. Ide len o to prekonať tú blokádu a prinútiť svoj mozog na to pozerať z iného uhlu.

    OdpovědětSmazat