12. března 2013

Co růží zvou...

„Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“
Olivia Hussey (Romeo a Julie)
William Shakespeare je autorita se kterou bych se nerad přel, ale to, co ústy Julie tvrdí o jméně a vůni růže, podle mě úplně neplatí, když dojde na vyprávění příběhů - a zejména těch ryze žánrových.

Miluji filmové žánry - zejména mají-li pevná pravidla a strukturu, jejíž plánovité narušení posouvá divácký zážitek o notný kus dál. A je přitom jedno zda se tak stane v rámci parodie na žánr, nebo ve vážně míněném vyprávění, jež si pouze pohrává s klišé.
Je to svého druhu hra s divákem: nabídnete mu pokrm, který důvěrně zná, ale překvapíte jej naprosto nečekanou ingrediencí. Jako horká čokoláda s trochou cayenského pepře.

A budu-li se držet kulinářské paralely, s žánry se to má jako s recepty. Jsou jistou formou nepsané dohody mezi autorem a divákem a nelze k nim přistupovat jako když pejsek s kočičkou vařili dort.
Můžeme sice udělat žánrový mix, ale pokud nemáme přesnou představu o výsledku, jehož chceme dosáhnout, riskujeme ošklivé bolení břicha. Proto bývá lepší držet se zažitých pravidel a provádět pouze drobné úpravy, které pomohou zvýraznit chuť celého servírovaného menu.

Mnoho lidí ohrnuje nad žánrovými filmy nos - prý pro jejich předvídatelnost a domnělou prostoduchost, já mám za to, že schopnost držet se zavedených pravidel a nepůsobit při tom křečovitě je velice podceňována.

Star Trek

Proč o tom začínám?
Blíží se premiéra jednoho žánrového filmu, který se svým pravidlům vzepřel způsobem, jež se jen těžko přechází mlčením. Star Trek: Into Darkness (J. J. Abrams, 2013).
Mám rád klasický Star Trek, který lze prakticky ve všech jeho mutacích (TOS, TNG, DS9, Voyager i Enterprise) označit jako představitele svébytbného subžánru sci-fi. Několikrát jsem narazil na označení Talk&Tech SF, což v zásadě přesně popisuje, jak fungují pravidla, jež jej svazují.

Ve Star Treku se konflikty většinou řeší diplomaticky nebo za pomoci výsadku malé jednotky, která je i přes vojenskou povahu Federace spíše civilně zaměřená (ať už specializacemi účastníků, nebo výbavou). Boje jsou pak zpravidla pouhým následkem nezvládnutého vyjednávání a značná část problémů má technické řešení, které navenek působí jako deus ex machina („Obraťte polarizaci kvantového toku částic, pane Date!“).

J. J. Abrams k rebootu legendy přistoupil jako k akčnímu dobrodružnému filmu, ve kterém se neustále musí přidávat tempo, konflikty rychle eskalují a diplomacie je tu především proto, aby postavy vůbec měly nějaké dialogy. Což není v principu špatně - klasické sci-fi drama by do kina nalákalo jen stávající fanoušky Star Treku, ale nijak by nezaujalo ty nové - a to by vedlo k mizerným tržbám, prodělávajícím producentům a celkově ostudě epických rozměrů.
S čím se ale neumím popasovat je fakt, že už to, i přes veškerou zábavnost, není ten Star Trek, který jsem miloval a dodnes miluji. Pod zavedenou značkou jsem očekával příjemný lehký čerstvý salát s pikantním dresinkem, ale namísto toho jsem dostal steak přes celý talíř - z hlediska jedlíka sice blaho, ale nebylo to to, na co jsem měl chuť.
Jinými slovy - Abrams svévolně porušil žánrová pravidla.

James Bond

Něco podobného se ale stalo i u další zavedené značky, jíž face-lift podle mnoha diváků prospěl, ale pro mě to byla labutí píseň žánru, který představovala.
Bondovky...

Můžete se mnou nesouhlasit, ale James Bond je prostě žánrový pojem. Walther PPK, luxusní auta, technická udělátka, bondgirl a maniakální superzločinci k agentu Jejího veličenstva prostě patří stejně jako vodka k Martini („Protřepat, nemíchat!“).
S příchodem Daniela Craiga se však styl radikálně změnil - cílovou skupinou se staly i ženy (nic proti nim, ale Bond byla vždy ryze mužská záležitost), které ocenily hlubší psychologii agenta 007 (což, pravda, akcentují i knihy), vzorem akce se stal Jason Bourne a násilí najednou přestalo být zábavné (spíše se stalo těžkopádnou, bolestivou záležitostí, která zanechává na hrdinovi následky)...
Ale vzhledem k pozitivní recepci u kritiků (a velkým tržbám - především díky Číně) se v nastoleném trendu vesele pokračovalo.

Bondovka jako žánr je dnes v zásadě mrtvá a nemá smysl se ji pokoušet vzkřísit. Ale akční špionážní thrillery s postavou, jež se náhodou jmenuje Bond, mohou fungovat dál. Dokonce to mohou být i dobré filmy (i když se mi dosud ani jeden nelíbil), ale s původními stylovými příběhu to zkrátka nebude mít nic společného (snad jen jména postav). Konec příběhu, otočme list...

Závěrem

S výše uvedenými žánrovými změnami se to má jako s koňským masem. V zásadě ničemu nevadí - nikomu to neublíží, chuť je téměř stejná - jde jen o cenu a o označení výrobků.
Obdobně to platí u filmů - pokud někdo vezme příběh hraběte Monte Christo a natočí jej bez intrik, ale v dobrodružném stylu Pirátů z Karibiku, bude to jistě výborný film, u kterého se v kině budu skvěle bavit, ale stále zůstanu neuspokojen, protože od předělávky klasického díla budu čekat jeho stěžejní atributy, jež jej definují.
To je třeba případ filmu First Knight (Jerry Zucker, 1995), což by byl lehce nadprůměrný fantasy film, nebýt toho, že scénárista William Nicholson vycházel z Artušovské legendy a pojal ji více než volně (dalo by se říct, že zachoval jen jména a milostný trojúhelník Artuš-Lancelot-Guinevere). Takový film pak nemůže naplnit očekávání nikoho, kdo se trochu vyzná.

Do budoucna chystám srovnání zpracování některých klasických děl: Tří mušketýrů, Hraběte Monte Christo, Robina Hooda nebo právě i Artušovské legendy... Ale nebude to hned - něco takového si žádá čas k nastudování.

A jako vždy - nestyďte se mi oponovat, pokud vám můj názor přijde hloupý. Nebo projevte souhlas tam, kde se mnou souhlasíte. Zpětná vazba je důležitá.

7 komentářů:

  1. Zrovna s tím Bondem mám trošku jiný názor. Craiga jsem nenáviděl do chvíle, než jsem ho viděl na plátně. Jak by mohl mít tu drzost a chtít se zařadit vedle Seana Conneryho nebo Pierce Brosnana?! Jenže pak jsem najednou viděl Bonda takového, jaký byl v knížkách. V těch předchozích filmech agent Jejího veličenstva neztrácel tvář a klid s laserem v rozkroku, ani s černou amazonkou v posteli - prostě bylo jasné, že Bond umřít nemůže. Až s Craigem jsem u filmu zatínal zuby, protože najednou byl z Bonda zase člověk - sice dělá naprosté šílenosti, ale po nakládačce vypadá potlučeně a i v té hlavě mu občas dělají emoce neplechu ;) Pavel

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. S tím se dost dobře nedá polemizovat, protože bondovky s Craigem se skutečně drží více knižní předlohy - moje potíž není v tom, že by to objektivně nebyly dobré filmy (asi jsou, ať už je můj názor jakýkoliv), ale že popřely celý žánr stanovený předchozími filmy.
      V tom totiž nebylo napínavé zda hrdina přežije, ale jakým trikem (technologickou hračkou) se z nebezpečí dostane.

      Jinak mám špionážní filmy docela rád a s Casino Royale mám problém spíše na úrovni práce s vedlejšími postavami a scénářem, než že bych se cukal kvůli tomu že Bond vypadá jako východoevropský zápasník. :)

      Smazat
    2. No jo, ale zkus se teď podívat na Chobotničku, Goldfingera nebo Vyhlídku na smrt. Po těch letech ty filmy právě kvůli technickým vychytávkám hrozně ztrácejí. Nějak už nemaj to kouzlo. Kdežto současný "knižní" Bond tímhle trpět nebude. Ale má samozřejmě zase jiné mouchy...

      Smazat
    3. No trpět tím nebude... jenže mu dá na frak třeba i Bourne, který je mnohem syrovější a v rámci trilogie logičtější (opět soudím jen na základě Casino Royale - QoS a Skyfall jsem neviděl, ale předpokládám, že stále obsahují jistou míru nadsázky, i když výrazně méně, než dřívější Bondovky).
      Tady se zkrátka Bond snaží jet na dvou motorových člunech naráz (odlehčený špionský příběh vs konspirační akce s agenty) a nemá šanci ani v jednom ohledu skutečně prorazit. tedy neměl by šanci, kdyby mu nepomáhal čínský trh, který vytáhl návštěvnost tak vysoko.

      Smazat
  2. Budu zlomyslná.

    "...protože od předělávky klasického díla budu čekat jeho stěžejní atributy, jež jej definují"

    Jenže to je velice subjektivní. Pro někoho je třeba Monte Christo o pokladu, pro někoho o pomstě, pro jiného o evropské smetánce, zas pro jiného o rodině.

    Jaké stěžejní atributy bys tedy přisoudil Hobitovi - a splnil první film Tvá očekávání? A co Les Miserables? Solaris?

    Rozumím Tvému článku tak, že postupně se mažou hranice mezi žánry, jenže zase když to přehodím do roviny písmenek, ony ty hranice vůbec nejsou tak pevně dané, jak si lidé občas myslí.

    Právě třeba Tvé přirovnání Star Treku TOS a Reboot!verse z 2009 k salátu a stejku ukazuje, že tohle je velmi subjektivní záležitost, a proto bych já osobně nesahala k rozdělení na žánry a rušení či udržování jejich hranic.

    Pokud jsi četl Pratchettův Podivný regiment, jistě si vzpomeneš, že malá bojechtivá Borogravie měla hranice se sousední zemí stanovené korytem řeky Kňák, která se každé jaro rozvodnila a změnila koryto.

    Argument "tohle už není ten starý Star Trek" je samozřejmě pravdivý. Argument, že to není to, co pravověrní Trekkies očekávali, může být pravdivý. Argument "je to škoda" (stejně jako argument "je to prima") už není argument, ale osobní hodnocení...

    Zároveň si ještě nemůžu nerýpnout: měly by se věci dělat pořád stejně, protože se tak dělaly dřív a spousta lidí je měla ráda?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zrovna Monte Christo je o pomstě víc než o čemkoliv jiném... ale chápu nač narážíš. Pulpové šestákové romány pracovaly s takovým množstvím motivů, aby uspokojily každého, že se nedaly jednoznačně zařadit a staly se univerzální nádobou na libovolný typ příběhu.

      Hobita hodnotit nebudu. V kině jsem na něm nebyl a po zkušenosti s LotR trochu váhám zda nepočkám až na DVD.

      Usazený žánr s pravidly pro mě začne fungovat ve chvíli, kdy je možné jej parodovat tak, že to poznají i lidé, kteří nejsou zavilými fanoušky. Z toho hlediska je třeba Galaxy Quest výbornou poklonou celému Rodenberrymu universu... V samotném Star Treku pak docházelo k posunům a každý seriál trochu pozměnil dějové paradigma, aby oslovil soudobého diváka, ale jednou dané věci už se neměnily a Kirk prostě zůstal Kirkem a Spock Spockem.
      Z toho hlediska se dal natočit dramatický Star Trek se spoustou unikátních nových postav z éry TOS a přihodit pár odkazů pro fanoušky... I toho starého Spocka klidně mohli přihodit, ale nemuseli ničit Vulkán.
      Navíc veškerá návaznost a sjednocenost vesmíru přestala dávat smysl - a to přitom kontinuitu výsostně ctil i seriál Enterprise.

      A pokud jde o tvou poslední rýpavou otázku: Ano, měly by se dělat stejně. Pokud je chci dělat jinak, měl bych si najít prostor, kde to je možné.
      Pro mě je velmi důležitá pokora k práci, kterou přede mnou udělali jiní lidé, a ti zpravidla stavěli na základech, jež vytyčili jejich předci. Jaké je mé právo říct, že to udělám lépe, pokud to nedokážu nejprve udělat stejně dobře a zároveň osobitě. Proč bych měl bořit celý mýtus kvůli své potřebě se odlišit, vymezit a zalíbit?

      Smazat
  3. V obou uvedených případech souhlasím s autorem. Podobně smutná podívaná je prý na novou Smrtonosnou past...

    OdpovědětSmazat