Cloud Atlas jako střihová (r)evoluce?

Vzhledem k množství recenzí a rozborů, jež se v souvislosti s Atlasem mraků (2012) v poslední době vyrojily (a jistě ještě vyrojí), se tento text může zdát skoro až nošením dříví do lesa, ale fascinace střihovou skladbou tohoto filmu mi nedá, abych se také nepřipojil se svým názorem. Po dlouhé době jsem totiž z kina odcházel s pocitem, že jsem viděl něco mimořádného - a to nejen jako filmový fanoušek, ale (a to především) jako střihač.

Před samotnou projekcí (i přes pozitivní ohlasy, které ke mně doléhaly) jsem byl poměrně skeptický. Šestice  vzájemně provázaných příběhů se, podle všech zákonitostí filmové logiky, nemůže vejít do tříhodinové stopáže, aniž by došlo k citelnému oslabení obsahu jednotlivých dějových linií. Zkrátka a dobře - na prostoru 30 minut se dá odvyprávět seriálová epizoda (divák je již obeznámen s postavami i prostředím), ale ne samostatný příběh.

True truth... ?

Postavy a děj jsou tak povrchní, jak to jen jde. Každý ze šesti příběhů by sice pravděpodobně sám o sobě dokázal obstát jako plnohodnotný film, kdyby dostal odpovídající prostor a hloubku, a obdobně to platí i pro jednotlivé hlavní charaktery, ale ve svěřeném prostoru se omezuje pouze na předání těch nejdůležitějších informací divákovi.

Atlas mraků zcela rezignuje na diváckou imerzi do hlavního hrdiny - ale je to tak dobře. To, co by u klasického filmu bylo nutností, by zde režisérskému triu zaručeně srazilo vaz, a je jen dobře, že si to včas uvědomili. Pro zamýšlený efekt není třeba se zabývat vztahem mladého právníka Ewinga k jeho otci, podstatou Zacharyho vidin Starého Georgieho nebo možnými pochybnostmi novinářky Luisy Rey - to vše by jen zbytečně odvádělo pozornost od mozaikové kompozice a zahlcovalo diváka nadbytečnými informacemi - naopak je osvěžující, že děj i postavy slouží především ke sdělení poselství, která jednotlivé příběhy nesou.

Kromě zmíněné povrchnosti je pro Atlas mraků příznačný i komplikovaný způsob vyprávění. Divák si už mohl zvyknout na povídkové filmy (jako třeba kultovní Pulp Fiction (Quentin Tarantino, 1994)), které využívají nelineární vypravěčské postupy a pevný rámec definující provázanost zápletek i celkový žánr, ale zde jsou vazby mezi příběhy mnohem volnější. Dokonce až tak volné, že se plynule přechází mezi jednotlivými dějovými liniemi, aniž by k tomu existoval jednoznačný důvod. Alespoň na počátku filmu to tak může působit...

Střihová mozaika (jiný popis mě v tomto případě nenapadá) má ve filmu zásadní narativní úlohu - každý střih mezi dějovými liniemi totiž nějakým způsobem rozvíjí některý z motivů v předchozí sekvenci. A to jak významově, tak i na ryze vypravěčské úrovni (říkejme tomu třeba i oslí můstek) - tzn. když se v jednom záběru hovoří o jakési Ďáblově bráně, v následujícím není problém střihnout na kovová vrata domova důchodců...
K tomu, aby podobný způsob střídání příběhových linií fungoval, je třeba mít poměrně podrobnou představu jakého efektu chceme dosáhnout - a ani toto autoři nezanedbali.
Hovořilo se o tom, že sourozenci Wachovští použili jeden z triků, které dnes působí téměř novátorsky, ale svého času se jednalo o základní autorskou techniku, využívanou nejen scénáristy - barevné karty s jednotlivými scénami, které je možné řadit za sebe, měnit jejich pořadí a posuzovat tak návaznost i případnou nadbytečnost jednotlivých scén (ne nadarmo se říká, tlačítko delete je nejlepší přítel dobrého autora).

Výsledkem výše zmíněné detailní přípravy je film, který sice není svým poselstvím kdovíjak objevný, ale způsob jakým jej předává, je svým způsobem unikátní. Jednotlivé, jen okrajově související, myšlenky totiž vzájemnou kombinací získávají zásadní přesah, který je jen velmi obtížné postihnout slovy.

Nicméně, i přes vypravěčský perfekcionismus má film jednu obrovskou slabinu a tou je naprosto samoúčelné obsazování hvězd do většího množství rolí - a to dokonce i do rolí opačného pohlaví. Nejmarkantnější to je v případě herce Hugo Weavinga, který v roli sestry Noakesové působí značně bizarně a lépe na tom není ani s příčeskem nebo zešikmenýma očima.
O něco lépe z toho vychází Hugh Grant a Tom Hanks, ale ani v jejich případě nejde o žádnou výhru. Výsledek stále působí jako zbytečná exhibice, která nijak nepomáhá ději a spíše zbytečně tříští pozornost.
Z hlediska marketingu chápu smysl téhle zbytečné maskérské šarády, ale výsledek je skoro jako by si někdo chtěl dát k humrovi kečup. :)

Atlas mraků rozhodně není žádnou filmovou revolucí, i když zcela jistě představuje další evoluční krok v rozvíjejících se postupech filmového vyprávění. Nepředpokládal bych ovšem, že by film měl nějak zásadní dopad na filmový mainstream v dohledné době... Je tedy otázkou, jak si s touto hozenou rukavicí poradí nezávislí filmaři.