From zero to hero

Minulý víkend jsem měl konečně možnost zhlédnout film, kterému jsem se od loňska v kinech vyhýbal. Ne snad proto, že by byl špatný, ale proto, že jsem toužil jej vidět nezprzněný českým dabingem a 3D projekcí, což byl úkol více než nadlidský - žádné z kin v Praze a okolí tuto variantu nenabízelo.

Ano, animovaná pocta klasickým kung-fu filmům - Kung Fu Panda 2 -  konečně doputovala na můj monitor.

Když jsem ale vyplňoval hodnocení na CSFD (ano, vím, že existuje IMDB, ale mně ta malá česká databáze stačí), zjistil jsem, že druhý díl má oproti tomu prvnímu znatelně horší komentáře a známky, což mě přimělo k zamyšlení: V čem je vlastně druhá Panda horší než ta první? Je horší? A pokud ne, v čem je jiná?

Nějaký čas mi to zabralo, ale pak mi to došlo: v příběhu chybí výrazný „from zero to hero“ element. Ne, že by úplně absentoval, ale film na něm nestaví a soustředí se především na vykreslení vztahů mezi postavami a vnitřní rozvoj titulního hrdiny. A přitom právě tenhle příběhový prvek je pro spoustu diváků esenciální záležitostí, na které staví svůj postoj k protagonistům žánrového příběhu.

Aniž bych se chtěl pouštět do psychologických rozborů, myslím, že pro většinu lidí (včetně mě) je velmi těžké vytrvat v nějaké činnosti a dosáhnout v ní dokonalosti (a svého druhu nadřazenosti nad prostým lidem). Je jedno zda jde o tanec, sport, bojová umění nebo prostě o umění jako takové - vždy je potřeba nemalého úsilí, sebekázně a  hlavně dostatek času. Ve filmu to ale neplatí - tam stačí několikaminutová tréninková sekvence, náhlé prozření hlavního hrdiny, a náhle tu máme nepřekonatelného tanečníka, sportovce nebo bojovníka. Jak by něco takového mohlo nechat člověka/diváka, toužícího po úspěchu, chladným? Když to zvládl ten trouba ve filmu, tak to zvládnu i já! A ani mi to nezabere tolik času, protože nebudu trpět takovými vnitřními pochybnostmi!

Je to vlastně archetypální záležitost. Hrdina je outsider, který ale disponuje něčím navíc, co jej činí výjimečným. Může jít o proroctví, původ, skrytý talent či pouhé štěstí, které jej dostalo na to správné místo v ten pravý čas. Zpravidla se ale nejedná o nic extrémně výrazného a na první pohled patrného, spíše je to pro hrdinu přítěží nebo si toho musí všimnout až moudrý mentor. A ani potom není vyhráno a do cesty se staví celá řada protivenství... Nicméně s trochou zarputilosti a/nebo výcviku tvrdého (ale chápavého) učitele, se nakonec z prostého člověka stane borec, kterému není rovno.

Pat Morita (1932-2005)

Pojďme se podívat ně některé žánrové klasiky, pro které je právě tento přerod typický:

The Karate Kid (John G. Avildsen, 1984)

Klasika non plus ultra. Bonsaje, pan Miyagi, voskování aut a natírání plotu... To snad ani nepotřebuje komentář.

Přitom není The Karate Kid nijak oslnivě originálním filmem - děj sotva mohl být přímočařejší a od naprostého propadu jej zachránilo vlastně jen charisma hlavních představitelů a fungující chemie mezi nimi... Tahounem byl zejména Pat Morita, který hrál mistra Miyagiho, za což si vysloužil dokonce i nominaci na Oscara.

Ale přiznejme si to: sportovní film o šikanovaném klukovi, který se za pár měsíců naučí karate a porazí své tyrany ve férovém zápase - to je prostě téma, které se jen tak neohraje. Ale i když kvalita pokračování šla rapidně dolů - zejména proto, že výše zmíněná změna z nicky v hrdinu už byla vyčerpána - základní motiv Karate Kida je stále silný, jak dokazuje remake s Jackie Chanem a Jadenem Smithem.

Spider-Man (Sam Raimi, 2002)

Tohle je trochu jiná kategorie, ale, ruku na srdce, všichni dobře víme, že na všech superhrdinských filmech je nejzábavnější právě ta fáze, kdy se novopečený ochránce spravedlnosti učí ovládat své čerstvě nabyté schopnosti. Funguje to u Spideyho, Iron Mana a stál na tom i počátek Nolanovy trilogie o netopýřím muži - Batman Begins (což je myslím důvod, proč jej lidé mají raději než geniální Burtonovu verzi - na zrod hrdiny se prostě nezapomíná). A pak je tu pochopitelně Matrix („I know kung-fu!“ - „Show me!“).

U tohoto typu filmů zpravidla není příliš prostoru pro moudrého učitele, leda by tento hrdinu popostrčil na správnou stranu zákona, dříve než  udělá osudovou chybu. A občas je tím učitelem právě ta osudová chyba - strýček Ben by mohl vyprávět.

The Legend of Bagger Vance (Robert Redford, 2000)
Tohle je důležitá lekce - hrdina byl dobrý v tom, co dělal, ale pak se stalo něco, co ho připravilo o úspěch nebo se před něj postavila větší výzva než doposud a on musí zamakat ještě tvrději aby nepřízeň osudu překonal. Zrovna The Legend of Bagger Vance je především o golfu, ale může jít i o box, jako v případě Rockyho (první díl bych řadil spíše po bok Karate Kida, ale pokračování jsou učebnicovými příklady toho, co chci demonstrovat), nebo o sequely superhrdinských filmů (Iron Man 2, Spider-Man 2 a vlastně i  Donnerův Superman 2).

Když o tom tak uvažuji, je tohle jeden z mála důstojných způsobů, jak navázat na filmy o zrodu hrdiny. From zero to hero už úspěšně proběhlo, takže trochu podřadíme, aby hrdina ztratil část své neporazitelnosti (čas pro vykreslení vnitřního rozporu a tápání), a pak zařadíme vyšší rychlost - aby se miláček publika mohl vrátit silnější, než kdy dříve
Na hraně tohoto motivu balancovala i Kung Fu Panda 2, ale nakonec se soustředila spíše na morální poučení, které s ním souviselo.

Mezi těmito archetypálními stavy pochopitelně existují přehršle variací, na které zdaleka není prostor, a čas od času se proto veškerý vývoj hrdiny zhutní do krátké vysvětlující sekvence (Conan the Barbarian, John Milius, 1982), nebo rovnou přeskočí pro dobro příběhu - Princess Bride (Rob Reiner, 1987).

Ale právě Princezna Nevěsta na to ale jde od lesa. (SPOILER) Westley o Buttercup po svém návratu bojuje a jeho síla a schopnosti se zdají být bez hranic - imunita na jedy, šerm s člověkem, který zasvětil meči a pomstě svůj život a zápas s obrem nebo šplh po skále bez větších známek únavy? Pro Strašlivého piráta Robertse žádný problém! Pak je ale o své výhody nemilosrdně připraven a závěrečný souboj se svým rivalem svede v leže... To je prostě geniální zvrat, který staví celý vývoj hrdiny na hlavu - něco takového nelze nemilovat! (SPOILER)

Co dodat závěrem?
Snad jen prosbu, aby lidé kritizující druhé díly svých oblíbených filmů dokázali lépe pojmenovat, co jim v tom „zkaženém“ pokračování tak strašně chybělo. Zpravidla to totiž bývá právě zrod hrdiny - cesty od nicky k  nezpochybnitelnému ideálu, tedy věc, jež je výsadou prvorozených.