Pokročilé formy střihu VIII.

Zažil to každý střihač. V hrubém materiálu se, jako perla uvnitř náhodně vylovené lastury, objeví dokonalý dynamický záběr. Objekt našich tajných tužeb v temných hodinách, těsně před termínem odevzdání, kdy se sebedelší hrubáč ukazuje být do mrtě vytěženým - a práce přesto není hotová.

A uvedený záběr se na prázdná místa na časové ose hodí jako ta příslovečná zadnice na kastról. Tedy, hodil by se, kdyby byl o kousek delší nebo kratší a zároveň bylo možné zasáhnout do již hotového sestřihu. Což pod tlakem okolností není vždy možné.

Co v takové situaci? Nabízí se sice elegantní řešení, ale jeho použití není bez rizika - proto se mu dnes pokusím trochu věnovat...

Zpomalení a zrychlení záběru

Laurel & Hardy

Začněme trochou historie. Jednou z příznačných vlastností filmových grotesek, a nedílnou součástí jejich komiky, je mírné zrychlení pohybu postav na scéně. Tento efekt měl, kromě obsahových, především ekonomické důvody.

Jak už jsem uvedl na jiných místech, filmový materiál je drahá záležitost a vyplatí se s ním šetřit. Proto se v počátcích kinematografie promítalo rychlostí 16 fps se třemi prosvětleními jednoho filmového polička (aby lidské oko nevnímalo kolísání jasu na promítací ploše), na rozdíl od současných 24 fps s dvěma průsvity.

A aby se opravdu ušetřilo, tak tam, kde to bylo možné, se natáčelo s ještě o něco nižší frekvencí snímkování, což při promítání standardní rychlostí způsobilo, že děj byl mírně zrychlený.

S nárůstem kvality obrazu, a snahou o maximální možnou realističnost, se ale podobné zrychlení ukázalo být, vzhledem k divákovi, nefunkční. Jako stylizace děje funguje obstojně, ale lidské vnímání je na tento typ úpravy poměrně značně citlivé a nenechá se „opít rohlíkem“.

Největší vliv na vnímání obrazu má, kromě očividného porovnání rychlosti s objektivní skutečností, dynamika hmotných těles. Především jejich hybnost, kdy každý z nás dokáže z vlastních zkušeností odhadnout, do jaké míry může těleso náhle měnit směr svého pohybu, akcelerovat (případně decelerovat) a co se zhruba může stát při nárazu dvou hmotných objektů. 

Tento „cit pro pohyb“ lidem po dlouhá léta umožňuje přežití. Je tedy dobré si při střihu uvědomit, že zpracovat například honičku dvou aut, která při natáčení jela podle předpisů, pomocí zrychlení záběrů, povede jen k neskutečně trapnému výsledku, jemuž divák sotva uvěří.

Hybnost těles je potřeba brát v potaz zejména při práci s pohyblivým modelem, kdy platí, že poměr zmenšení odpovídá poměru zrychlení snímání kamery. Pokud tedy mám nechat vybuchnout model domu v poměru 1:10, musím tento výbuch zaznamenat desetinásobnou rychlostí, aby vypadal alespoň trochu přirozeně.

Překvapivě se cit pro pohyb uplatňuje i pro dynamiku kamery, přičemž nehraje roli ani tak rychlost samotného pohybu, jako spíše hybnost na počátku a konci švenku (nebo jízdy). A to jsou bohužel úseky, kterým je těžké se vyhnout, pokud dodržíme pravidlo o tom, že každý pohyb kamerou by měl začínat i končit v klidové pozici.

Pochopitelně se nejedná o závazné předpisy, jinak by ve střižnách nebyla zavedena funkce Time Warp (nebo jiný název podle použitého systému). Ale jako u každého jiného nástroje platí, že člověk by měl vědět proč jej používá, aby dokázal předejít zbytečným chybám. Nakonec, zrychlení/zpomalení záběru je jednou z možností stylizace a v mnoha případech jsou výše zmíněné negativní vlivy pod rozlišovací schopností libovolného diváka. I toho informovaného.