Polemika o teorii střihu

„Člověk by neměl používat cizí termity, když je nezná suterénně nebo není v dobré konvici, protože je zde veliké rizoto, že to skončí fiakrem. Každý se tváří jako suvenýr, ale vrátí se mu to jako buzerant!“

Pokaždé, když se začnu zabývat teorií filmové montáže, nevyhnutelně narazím na problém s užívanou terminologií. Zatímco angličtina (a vlastně i ruština) disponuje poměrně širokou škálou (často až nesmyslně podrobných) pojmů, čeština je ve věci filmové teorie neuvěřitelně chudá a omezená - doslova zastydlá v 60. letech 20. století. 

Vlastně by to ale ani tolik nevadilo - nikdo netvrdí, že pro každý odborný termín v anglickém jazyce musí existovat jeho český ekvivalent, ale z materiálů, které se mi zatím dostaly ke studiu (ať už stažené na internetu nebo vypůjčené v knihovně) se zdá, že názvosloví není to jediné v čem filmoví teoretici zaspali svoji dobu.

Střih se v posledním půlstoletí dramaticky vyvíjel (a spolu s ním i schopnost diváka na něj odpovídajícím způsobem reagovat), jenže se zdá, že tento fakt nechává akademickou obec chladnou. Soudit sice můžu jen z toho, jaké články a publikace jsou k sehnání, ale právě ty působí dojmem, že se z hlediska teorie učí stále totéž - v definicích i dělení jednotlivých figur nedošlo prakticky k žádnému posunu od počátku normalizace.

Samozřejmě se dá namítnout, že ve své podstatě je ve střihu vše podstatné dávno objeveno a popsáno, ale podobně jako v literatuře, ani zde se nedá mluvit o ukončeném vývoji a je třeba sledovat nastupující trendy a inovace. 

Jak by třeba vypadal rozbor divadla, kdyby si akademická obec usmyslela, že se v popisu dramatických prostředků zastaví u Shakespeara? Jistě by to šlo, ale drama od té doby urazilo dlouhou cestu a dnes by takový rozbor divadelních her působil ploše a naivně.

Stokrát použitá technika střihu může najednou v jiném kontextu, a s drobnou obměnou, působit svěže a mít úplně jinou narativní funkci, takže není možní ji nadále posuzovat podle pravidel, která se na ni vztahovala dříve - a je právě údělem filmových teoretiků tento vývoj zaznamenat a předat o něm zprávu dál. 

Zatím tuto úlohu plní především kritici, kteří sice často mají odborné vzdělání, ale jejich dopad na zažitou kodifikaci je spíše mizivý. A mladí tvůrci sice často používají moderní postupy bořící hranice, ale z hlediska filmové vědy opět zůstávají jednou nohou ve středověku, protože nemají dostatečný teoretický aparát, jak by svou práci popsali.

Ale abych nebyl nespravedlivý - díky informační explozi, která přišla s internetem, se tenhle rozdíl mezi domácím a zahraničním pojetím teorie filmové montáže časem sám vyřeší a na FAMU se snad konečně objeví aktuální skripta, která nahradí ta z roku 1976 (Josef Valušiak - Základy střihové skladby).

Rozhodně bych byl nerad, kdyby někdo nabyl dojmu, že odsuzuji odbornou úroveň FAMU (a zejména Katedry střihové skladby) - jen mi přijde škoda, že se i přes výborné praktické výsledky nenajde někdo, kdo by filmovou teorii posunul blíže tomu, jak je jak je zpracovávána v zahraničí - včetně snahy o kodifikaci a revizi pojmosloví.