Pohádkový strach

„Za posledních 15 let měla opravdový úspěch u diváků jediná vánoční pohádka - Anděl páně. Jinak je to podle ohlasů podprůměr až bída. Ani neteř se na to nedívá. Přitom podle peoplemetrů to má sledovanost slušnou, ale já bych dětem raději pustil tu Popelku (pro nás okoukaná, pro ně ne) nebo nějaký pěkný animák než se dívat na pořád ty samé primitivní triky, skřehotající babičky/tetičky, nudné rádce (najde se někdy druhý Bedrna?), absolutně bezkrevné krále (ani někdo jako Císler tu není?) a prince s nulovým charismatem.“

Robert „Nimitz“ Němec

Nimitz má svatou pravdu. Žánr pohádkového příběhu, kterému se u nás kdysi tak dařilo, poněkud zmírá. Naší jedinou opravdu úspěšnou pohádkou jsou Vorlíčkovy Tři oříšky pro Popelku (1973), která ale poněkud boří zažitá klišé (což je ostatně případ i Anděla páně).

Pohádkový žánr je velmi blízko fantasy (záleží na tom, jak si jej definujete) a dokonce hororu. Ony totiž úplně původní verze známých pohádek nebyly určené úplně pro děti a zdaleka ne vždy končily dobře.

Nejsem kulturní antropolog (a o ekologii folkloru vím jen tolik, že existuje, i když si plánuji v tomto ohledu doplnit základní rozhled), ale dovolím si postulovat tvrzení, že jediný základní rozdíl mezi zmíněnými žánry a pohádkami je v tom, že horor ani fantasy nespadají do lidové slovesnosti.

„Svoje vlastní dětství si pamatuji živě... Věděl jsem strašlivé věci. Ale bylo mi jasné, že se rodiče nesmějí dozvědět, že je vím. Vyděsilo by je to.“

Maurice Sedak, v rozhovoru s A. Spiegelmanem

The New Yorker, 27. září 1930

(použito v předmluvě knihy Oceán na konci uličky) 

Hluboce mě (až k smrti) děsí pohádky od Hanse Christiana Andersena. Ale je tomu tak až od doby, kdy jsem byl dospělý. Dokud jsem byl drobný capart, měl jsem rád Cínového vojáčka i Malou mořskou vílu. Zvlášť její filmové zpracování (Karel Kachyňa, 1976) dlouhou dobu patřilo k mám oblíbeným. Ale s postupem let jsem si stále více uvědomoval ponurost, osudovost a nemilosrdnost celého příběhu. Dokonce i použitá hudba (a písňové texty) je oproti současnému trendu poněkud pochmurná...

Panna a netvor

Sir Terry Pratchett v rozhovoru s Markem Ebenem Na Plovárně správně podotkl, že děti snesou i poměrně temné příběhy - temnější než si my dospělí vůbec dovedeme připustit. Ale veškerá ta krutost i temnota musí mít na konci alespoň malé světélko naděje - šanci na dobré východisko.

Proto jsou pro děti snesitelné i pohádky Juraje Herze Deváté srdce (1978) a Panna a netvor (1978) - i když je lepší, pokud obě sledují v ochranitelské náruči rodičů (kteří pak před vlastními dětmi předstírají odvahu).

Podobně jsem si v dětství oblíbil Moskalykovu pohádku Třetí princ. Depresivní až běda a Trávníčkův princ se vymyká zbytku jeho rolí, ale možná právě proto je tak působivá.

Funguje to podobně jako s Kyticí Karla Jaromíra Erbena - ta je vlastně také plná pohádek. Ale v jejich původním slova smyslu... Jak mi říkali na střední škole, všechny balady jsou o porušení vesmírných univerzálií a trestu, jenž za to následuje - ať je to třeba věštění věcí příštích v baladě Štědrý den, opakované porušení daného slibu (Vodník), myšlenky na sebevraždu přivolávající mrtvého milence (Svatební košile) nebo proklínání vlastních dětí ve vzteku (Polednice).
Pokud vám Erbena znechutila školní docházka, existuje naštěstí filmové zpracování (F. A. Brabec, 2000).

Kytice (Vodník)

Na počátku jsem zmínil klišé - to je v českých pohádkách stále přítomné, stalo se zavedeným zvykem a autoři jím škodí sami sobě. Jenže divácké masy jim to žerou i s navijákem a tak se producenti bojí vybočit z řady.

Dalo by se říct, že když před revolucí byly pohádkové příběhy pod silným tlakem kulturní cenzury, autoři hledali způsoby, jak do svých děl otisknout něco navíc. Tvůrčí nesvoboda je nutila promýšlet každý krok a hrát si se stavbou příběhu i charaktery.

Byla to doba, kdy český kolega Uwe Bolla - Zdeněk Troška - natočil příběh O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987). Snad jediný film, který je od něj hodný zhlédnutí.

Po revoluci se situace změnila. Najednou nebylo třeba, aby byly pohádkové postavy politicky angažované - jenže zvyk byl železná košile a tak se začalo záměrně přehánět i trochu parodovat (z čehož se stal nový kánon).

Díky tomu světlo světa spatřili retardovaní veselí čerti a vodníci, slabomyslní panovníci, poukazující na degenerovanost šlechty, a v rolích hrdinů se častěji než dřív objevovali bodří chasníci a dívenky z vesnice.

A scénáře, podléhající pouze kontrole producenta (nikoliv kulturní ideologické komise, která, všechna čest, kromě zpropadené ideologie často řešila i smysluplnost děje), se stávaly stále více slaboduchými.

Mrakomor (Princ a Večernice)

S výjimkou zmíněného Anděla páně jsem se tak raději české pohádkové tvorbě vyhýbal - počínaje rokem 1993 a Nesmrtelnou tetou, která byla hlavním vánočním tahákem České televize. 

Ale úplně uniknout se tomu nedá, takže každý rok dostanu svoji porci roztomile postižených pohádkových bytostí, zbytečných (a zfušovaných) CGI příšer a plochých nezajímavých postav (dokonce ani záporáci už nejsou to, co bývali - i takový Mrakomor je všechny strčí do kapsy).

Naštěstí vedle české tvorby existují i pohádkové příběhy zahraniční provenience (i když je najdeme zařazené právě spíše pod kategorií fantasy).

Třeba koprodukční několikadílná Fantaghiro (i když zdaleka nepatří mezi špičku, hravě překoná libovolnou  naši porevoluční pohádku), kultovní The Princess Bride (Rob Reiner, 1987), démonicky naivní Legend (Ridley Scott, 1985) - především proto, že záporákem je Tim Curry - a další...

Což mi připomíná, že musím sehnat původní (150 minut dlouhou) verzi Legendy, která byla v USA hodnocená jako příliš temná.

A co vy? Jak na tom jste s pohádkami vy? S českými i těmi zahraničními?

Je vám líto, že u nás nemá až tak silnou tradici The Wizard of Oz (1939)? 

A co geniální muzikálová Mary Poppins (Robert Stevenson, 1964)?

Ovčák a panenka

Události jsou zbabělé, proto chodí v zástupech...

Není to poprvé, co jsem se rozhodl naučit něco nového a přijal jsem nabídku pracovat na něčem, co jsem dosud nezkusil. A i když se to nemá, tak navíc zdarma (ale někde se zkušenosti nabrat musí a chtít po kamarádech, aby mi platili za učení se se softwarem, není právě slušné). A celé se to zkomplikovalo...

Abych to zkrátil - přijal jsem nabídku zpracovat animovaný videoklip k folkové písni Ovčák a panenka od kapely Druga (v době psaní tohoto článku je píseň na 8. příčce hitparády na rádiu Proglas), přičemž moje práce nebyla ani tak o střihu (jakožto umělecké disciplíně), jako spíše o postprodukci a správném sesazení obrazu se zvukem podle scénáře (ryze technický střih).

Videoklip je zpracovaný metodou Stop motion animace, které jsem se letmo dotkl, když jsem rozebíral Stop-trik. Má své začátečnické mouchy, například nedostatečně aretovaný fotoaparát při zaznamenávání snímků (pravděpodobně nebyla použita drátová spoušť a obraz se proto třese) a, i přes propracovaný scénář, chyby ve vazbě záběrů (nefunkční skokový střih se kterým už nešlo nic dělat).

Navzdory tomu ale klip pěkně funguje a mám z něj radost - musel jsem si kvůli němu osvojit tzv. nesting, vyzkoušet různé techniky fázování sekvence fotografií (ne vždy bylo dobré vzít celou sekvenci tak, jak byla) a hlavně si pohrát s animací, čehož jsem se dlouho bál a teď mám i chuť to zkusit.

Bohužel mi práci na klipu komplikovala vlastní lenost, dohledávání postupů, jak vyřešit nějaký problém, který v jiném software zvládám levou zadní, a hlavně moje vlastní práce (díky které platím nájem a jiné nesmysly).

I když jsem už přes dva roky OSVČ, Česká televize mě vytěžuje výrazně víc než v době, kdy jsem tam byl zaměstnaný, takže po návratu domů nemám příliš chuť dál střihat. Ta nechuť je o to větší, že jsme od konce října rozjeli nový formát pořadu Horizont ČT24, na němž mám tu čest spolupracovat - jenže po více než 8 hodinách u počítače, kdy si příliš neodpočinu, moje kreativita trpí. Práce střihače je zkrátka náročná na pozornost a vyžaduje pravidelné přestávky, aby měla setrvalou kvalitu - a tak už večer před vysíláním, při dodělávkách, spoléhám hlavně na zautomatizované postupy namísto plného soustředění (což mě samotného štve).

Ale navzdory tomu jsem klip dokončil a ve středu 27. listopadu odevzdal.

Závěrem musím ještě pochválit práci Karolíny Bendové (Saima.cz), která připravila celou scénu i figury a následně ji odsnímkovala (cca 600 fotogafií ve vysokém rozlišení - a ještě mi je připravila do formátu, jaký jsem si vyžádal). 

To je opravdu úctyhodný výkon, který nemůžu než obdivovat.


Edit: Na klipu jsem provedl, po konzultaci s Karolínou Bendovou a Lukášem Vořechem Pokorným, ještě několik kosmetických úprava a rozhodl se, že publikování tohoto příspěvku (i samotného klipu) nechám až na 12. prosince, kdy má klip mít oficiální premiéru.
Výše uvedený text byl sepsán 28. listopadu.

Vánoční filmy

Nejsem zrovna klasický fanda Vánoc, ale nijak se svátkům nevyhýbám. Jsem sice raději, když větší část dne strávím prací, abych se vyhnul šílenství, které panuje u příbuzenstva, ale večer rád zasednu s rodiči ke štědrovečerní tabuli a konzumuji rybu za zvuků koled z gramofonu...

Ale pokud mám o svátcích alespoň trochu čas, sleduji filmy.

Málokdy něco nového - spíše se vracím ke klasikám, které nezklamou. Generace mých rodičů má svátky neoddělitelně spojené s Mrazíkem (Alexandr Rou, 1964), jediným sovětským exportem, který naše společnost přijala takřka bez výhrad, a Třemi oříšky pro Popelku (Václav Vorlíček, 1973) s emancipovanou děvečkou Šafránkovou a sexuálně nevyhraněným princem Trávníčkem.

Já už si ale během svátků hledám jiné příběhy... A k čemu že se to rád vracím?

Stardust

Zjistil jsem to dva roky zpátky - tohle je prostě příběh, který chci během svátků vídat. 

Netradiční pohádkový příběh z pera mého oblíbence Neila Gaimana. Je tam vše - dobro, zlo, sourozenecká nevraživost, čarodějnice, láska, šerm, kouzla a tančící pirát... Zkrátka dokonalý koktejl pro libovolnou věkovou kategorii.

Pochopitelně v něm absentuje vánoční tématika, ale to mu přičítám jako jednoznačné plus.

Doctor Who - A Christmas Carol (Vánoční speciál 2010)

Inspirováno Dickensem, přeneseno na jinou planetu, ale stále klasicky britské. Doktor tentokrát musí starého mrzutého muže přesvědčit o kráse Vánoc, aby zachránil padající loď před zřícením.

Seriálový speciál, který děti přesvědčil o tom, že k nim do pokoje může klidně vplout žralok a zpěv může zachraňovat životy. Pokud seriál neznáte, doporučuji napravit, pokud ano, určitě budete souhlasit, že tahle epizoda patří mezi naprostou špičku vánočního vysílání (pokud ji letošní epizoda netrumfne).

Die Hard a Die Hard 2

„Just once, I'd like a regular, normal Christmas. Eggnog, a fuckin' Christmas tree, a little turkey. But, no. I gotta crawl around in this motherfuckin' tin can.“

První dva díly Smrtonosné pasti jsou dokonalé akční filmy, jako stvořené pro 1. a 2. svátek vánoční. Postrádají tradiční přeslazený sváteční patos, ale o to víc si hrají s vypointovaným humorem a dramaticky promyšlenou akcí - čili rozhodně ideální volba, když už člověka omrzí cukroví a chce si dát trochu bramborového salátu, vychlazené pivo a dobře se pobavit...
Jen nikdy nevím, zda víc fandím Willisovi nebo Rickmanovi.

Queen: Greatest Video Hits 1 a 2
Za tohle mohou moji rodiče - jsou prostě oddaní fanoušci a kdykoliv jde v televizi dokument o Queen nebo se i jen hraje píseň v rádiu, okamžitě utichá hovor a s nábožnou úctou se naslouchá.
A od doby, kdy mají dvojici DVD s jejich nejlepšími videoklipy, se prostě na Vánoce pouští úryvky - a protože je to hudba libá i mému sluchu, rád se podívám s nimi. Proto se mi často při Bohemian Rhapsody vybavuje sváteční atmosféra u nás doma. Každý máme své úchylky. ;-)

Love Actually
Velké přiznání - tenhle film jsem dosud neviděl, i když na něj mám každý rok výborné reference. Měl jsem ho doma už minulý rok, ale prostě na něj z mnoha důvodů nedošlo. Ale věřím, že letos to konečně prolomím. Je to ostuda, že se mi dosud vyhýbal.
Takže tohle beru jako závazek se na film podívat a rozšířit tak řady jeho každoročních vánočních konzumentů.


Výše uvedená pětice (čtevřice) rozhodně není kompletní seznam - minulý rok jsem si třeba pouštěl svátečního Blade Runnera, jindy si rád dám Gremlins - ale tvoří jakýsi seznam jistoty. S uvedenými filmy prostě nemůžu udělat chybu.

A jaké filmy máte s vánočními svátky spojené vy? Uvítám vaše doporučení.

Syd Field (1935 - 2013)

17. listopadu tohoto roku nás opustila jedna z ikon (nejen) americké scénáristiky - Syd Field.

Bohužel jsem tuto událost úplně minul a o tomto úmrtí jsem se dozvěděl až dnes - ale nedá mi to, abych alespoň krátce nevzpomněl odkaz toho to génia.

Zdroj: wikipedia.org

Jeho jméno jsem tady na blogu již nejméně jednou zmínil - přinejmenším v souvislosti s jeho knihou Jak napsat dobrý scénář, která by měla  být povinnou četbou pro kohokoliv, kdo to s filmem míní vážně.

Ale Field byl autorem i dalších knih, vedl scénáristické kurzy, workshopy a pracoval jako čtenář autorských scénářů pro filmová studia (ten chlápek, který se dokáže podle pár stránek rozhodnout, zda váš text stojí za to, aby se na něj podíval někdo, kdo by jej mohl být ochotný zaplatit).

Sám se praxi příliš nevěnoval, ale učil a inspiroval mnoho významných scénáristů i režisérů (dokonce i tuzemských).

Je mu také přičítána jedna typicky americká záležitost - tříaktové členění děje (setup - confrontation - resolution) namísto klasického pětistupňového členění podle antického dramatu (expozice - kolize - krize - peripetie - katastrofa) jak je u nás učí například David Jan Novotný.

Ne, že by ve výsledku nebylo jedno, kterou metodu autor při psaní scénáře uchopí. Hlavní je, když ji dobře zvládá...

Díky, Syde, za vše, co jsi nás dokázal naučit...

Tajemství (nejen) ve filmu

S filmovými hrdiny jsou jen problémy. Nedají se pořádně zabít, všechno stihnou na poslední chvíli a kdykoliv máte pocit, že víte, co od nich čekat, tak se vytasí s nějakou novou schopností... A jako by to nebylo málo, mají pořád nějaká tajemství.

Když Sikar pro Triumvirát napsal článek o hrdinech a jejich práci, vzpomněl jsem si na několik filmů, kde je expozice (představení) hlavního hrdiny provedena obzvláště zajímavým způsobem, i pár takových, kde je hrdina dokonale zahalen tajemstvím, a nikomu to nevadí.

Tak proč se za takovými příběhy neohlédnout? A proč se do tajemství neponořit hlouběji?

Nic o něm nevíme - a je to cool!

Každý má nějakou minulost a je v pořádku, když se o ní v rámci poznávání hrdiny něco dozvíme, ale je otravné jak se scénáristé často křečovitě snaží ji našroubovat do příběhu, který právě vyprávějí. Autoři pochopitelně musejí o všech postavách vědět první poslední - bez toho se o nich nedá věrohodně psát - ale to automaticky neznamená, že se ve filmu musí objevit úplně všechny informace.

Občas je to až absurdní. Hrdinův nejlepší kamarád ze střední se stává jeho arcinemesis, holka, se kterou krátce chodil v prvním ročníku, je jeho osudovou femme fatale. A ten děda, se kterým chodí do parku hrát šachy je velmistr prastarého řádu, který si hrdinu vyvolil k záchraně světa... Vůbec by mě pak neudivilo, kdyby byl prodavač v trafice přes ulici agent CIA s úkolem hrdinu ochránit před mimozemským-nazi-zombie křečkem jehož přejelo hrdinovo zlé dvojče koloběžkou a zajistilo tak našemu oblíbenci letité trauma jehož překonání je zásadní pro porážku padoucha...

Víte na co narážím?

Občas je ta konstrukce příběhu (a snaha, aby vše souviselo) až směšná.

O to víc si pak člověk užije, když narazí na příběh, který se od podobných věcí dokáže oprostit.

Mám třeba moc rád americký remake Kurosawova Yojimba (1961) s Bruce Willisem - Last Man Standing (Walter Hill, 1996). Mimo jiné i proto, že nejsem úplně blázen do westernů, takže Leoneho verze s Eastwoodem (A Fistful of Dollars, 1964) mě tak nebrala. Navíc tu hraje Christopher Walken a film má výborné tempo.

V tomhle filmu se o Willisově charakteru nedozvíme prakticky nic - dokonce i když se představí jako John Smith, je všem okolo jasné, že to je falešné jméno. Nevíme ani kam jede a odkud přijel... A ničemu to nevadí.

Jistě by se scénáristicky nabízelo, aby byl gangster Hickey (Walken) někdo ze Smithovy minulosti, ale proč do filmu přidávat tak umělý zvrat, když dobře funguje i bez něj?

Podobně tajemný je i Ryan Gosling ve filmu Drive (Nicolas Winding Refn, 2011).
Během filmu se nedozvíme jeho jméno ani nic z jeho minulosti a výzdoba jeho bytu je tak strohá, že by i Sherlock Holmes zaváhal, s kým má tu čest (nebýt ikonické bundy, která postavě dodává trochu lidskosti - i když...).
Je dokonce dost pravděpodobné, že je Goslingova postava (označovaná jako Řidič) ukázkový sociopat. Alespoň já jsem ho tak vnímal, když bez mrknutí oka zmasakroval chlapa ve výtahu.

A v neposlední řadě tu je Porter, o kterém jsem psal v jednom z předchozích článků.
Tetování jasně ukazuje na minulost u námořnictva, v režisérské verzi zmíní, že byl ve vězení a nějakou dobu se živil jako řidič a ochranka prostitutky Rosie... Konec příběhu.
Nevím, jak je to v knize (a jejích pokračováních), ale ve filmu jako je Payback mě opravdu nezajímá jaké měl hrdina dětství - jen by to brzdilo ústřední zápletku a ubíralo hrdinovi na zajímavosti.

Nejen hrdina

Přehnaná snaha vysvětlovat je ale obecný nešvar. Kdejaká filmová fikce zasazená do prostředí, s nímž není divák detailně obeznámen, si často žádá podrobný úvodní popis... Občas to je dobré (třeba úvod filmu Conan the Barbarian (John Milius, 1982) dokonale rozvíjí epický podtext Howardových příběhů), ale jindy by to nezachránil ani hlas Morgana Freeman (legendární je třeba úvodní text v Alone in the Dark (Uwe Boll, 2005) i když uznávám, že tohle je kategorie sama pro sebe).

Často je člověku až líto, že se autoři filmu nepokusili divákovi nabídnout základní informace poněkud sofistikovaněji - zároveň s představením hrdiny. Prostě nechat diváka, aby zákonitosti světa odhalil sám. případně mu dát jen nutné minimum informací, které potřebuje k pochopení děje.
Příkladem prvního přístupu je začátek filmu Matrix (vizuální orgie plné WTF momentů, které vrcholí zmizením Trinity v telefonní budce - samotné detailní vysvětlení přijde až později během filmu a i tehdy jasně zapadá do děje), ten druhý pak nabízí Princess Bride (Rob Reiner, 1987).

Je to obdoba toho o čem Sikar psal ještě v jiném článku - tedy potřeba divákovi (čtenáři) objasnit a vysvětlit cokoliv se děje nebo bude dít, aniž by pro to bylo skutečně třeba (respektive, aniž by to vycházelo ze samotného příběhu).

Dokonce i Star Wars, které každou filmovou epizodu začínají typickým plovoucím textem, jsou zdrženlivé a prozrazují jen nejnutnější informační rámec.
Divák se dozví kdy a kde se děj odehrává (Long time ago in a galaxy far, far away...) a základní rozestavení důležitých figur, ale nic konkrétního - to se mu odhaluje až s postupujícím dějem. Jediové, Světelné meče, Síla... zkrátka spousta pojmů, které se nikdy neobjasní v plné šíři, což původní trilogii přidává na poutavosti (Midichloriany si strč za klobouk, Lucasi!)

Sci-fi blábolivé tajemnno

Od Space opery je jen krůček ke Sci-fi. A k mému oblíbenému blábolu - cestování časem.
To nejhorší, co může autor udělat, je snaha o dokonalé vysvětlení toho, jak taková cesta časem funguje.

Emmettu Brownovi k vystvětlení stačil fůzní kapacitátor, 1,21 gigawattů a rychlost 88 mph (141,6 km/h).
Doktor se svou TARDIS se nějakým vysvětlováním ani neobtěžuje.
Zabijácký stroj z budoucnosti (s tváří kalifornského guvernéra) se prostě jen svlékne donaha.
A seznam pokračuje...

Pokud není nějaký technický parametr cesty časem součástí zápletky, nemá smysl se mu podrobněji věnovat - divák snadno přijme, že jde jen o kulisu.
Úplně stejně fungují všechny technologie budoucnosti. Replikátory ve Star Treku, cestování nadsvětelnou rychlostí (je jedno zda je to warp, hyperpohon nebo subprostor) nebo cokoliv, co řekne Samantha Carterová ve Stargate. Angličtina pro to má hezké označení Technobabble.

Ale neplatí to jen pro velké sci-fi. Mnoho filmů pracuje s detaily z blízké budoucnosti a ukazuje svět očima futurologů. Jsou to drobnosti - dotykové holografické obrazovky, syntetické potraviny, virtuální inteligence plnící funkci sekretářek... Nic zásadního pro zápletku (většinou) a rozhodně věci, které si nezaslouží vysvětlování.
Určitě by působilo rušivě, kdyby se hrdinové filmu během cesty autem, namísto rozvíjení vzájemného vztahu, zabývali tím, jak funguje motor, který vozidlo pohání (bez toho, že by ty informace později posloužily zápletce).

Obdobně to platí i pro ryzí fantasy - ani tam není třeba, aby byly podrobně vysvětleny detaily fungování magie...

Proč?

Téma dávkování a zatajování informací je mnohonásobně širší než kolik jsem schopný obsáhnout v jednom článku. Nebo v celé sérii článků. Ale jako malé zamyšlení a nahlédnutí za oponu to určitě stačí - je totiž důležité filmy nejen konzumovat, ale také o nich přemýšlet v různých souvislostech a o svých poznatcích diskutovat.
Diskuse a sdílení názorů totiž prospívá celému filmovému průmyslu - šeptanda se sice šíří pomalu, ale nakonec pronikne i ke scénáristům a režisérům. A kdo ví? Třeba z ní budou těžit inspiraci pro svoji příští práci.
Pokud jim tu šeptandu nikdo nezatají.

Začátečník a profesionál

Začátečníka poznáte podle plamenů. Tryskají z něho do všech stran podobny praporům a je docela jedno, je-li to začátečník herec, číšník nebo ředitel. Každému ze svých úkonů věnuje desetkrát tolik energie, než je třeba. Předmět pětikilový zvedá silou, která by zvedla půl metráku, každou větu nadije tisícerým významem a po lokále se pohybuje s vehemencí, která méně obsluhuje a více kácí.  

Pak nastane vždycky a nutně období druhé, jakási úlevná perioda mírného lajdáctví. Řemeslo je osvojeno, což vede k pýše a suverenitě, ba hůř: řemeslo je zdánlivě prokouknuto až ke dnu, až k tomu, co za dno považujeme, a hle: je šedé, šedé jako déšť, ani stopy po zlatu úsloví, a to má horší následky: nudu a pocit marnosti. Jsme jakoby ošáleni tím, co jsme začali s takovou slávou, tytam jsou plameny, popel stydne a my opakujeme za dnem úkony svého účelu stále malátněji a matněji. 

Mnozí tak končí. Doutnajíce uvnitř, roznášejí vlažnou krmi své profese ať již po jevišti nebo po lokále nebo v úřadě, kdekoli. Zklamáni sami sebou, manifestují nahlas své zklamání příslušným oborem.  

Ale je tu, bývá tu třetí období, kdy vyzrálý mistr je opět podoben začátečníku: nikoli měrou energie, ale neutajitelnou přítomností ohně. Neplýtvá již silou – je silný. Je rozkoš pozorovati ho. Je-li to číšník, který přistoupil k vašemu stolu, máte pocit, že jste jeho prvním a jediným hostem. On je vaším hostitelem, pozval vás, čekal na vás a záleží mu právě na tomto večeru, právě na vás. Žádný z jeho pohybů není jednoduchý; všimněte si mistrů kteréhokoli oboru – jsou přesní, ale jejich pohyby nemíří nejkratší cestou – vždycky je tu malý oblouk, vzlet a okruh, nikdy to není úkol sám o sobě, ale úkol a ještě cosi navíc: přítomnost ritu.

M. Horníček - Chvála prvního kroku

Zrovna včera, když jsem pracoval na jednom pořadu, na jehož výrobě se podílím, jsem si tohle moudro připomněl.

Nešlo o nic velkého - právě jsem řešil jak v obraze plynule přejít z barevného záběru do černobílého a vzápětí prolnout na starou fotografii. V podstatě triviální úkol, ke kterému jsem ale přistoupil značně ze široka, a teprve, když jsem měl hotovo, uvědomil jsem si, že jsem stále pouhý začátečník.

Problém nebyl v tom, že bych něco udělal špatně. Tuhle fázi už mám nějaký čas za sebou, takže pokud něco vyloženě (a ve své podstatě téměř vědomě) nezanedbám, chyby tohoto rázu se mi příliš nedějí.

Šlo o způsob, jak jsem zadání vyřešil - tradičně se označuje úslovím: „Jít s kanónem na vrabce.“

Použil jsem správné triky, napojil je ve vhodném místě, využil jsem přirozeného dělení v obraze, aby efekt působil organičtěji - ale použil jsem k tomu nevhodné a zbytečně komplikované nástroje. Téhož efektu jsem mohl dosáhnout za třetinový čas a s použitím výrazně snazších postupů (a hlavně bez nutnosti propočítat efekt, abych si jej mohl zkontrolovat).

Paradoxně, ve svých učňovských letech bych tohle řešit nemusel. Zcela přirozeně bych (ve své omezenosti) sáhl po nástrojích, které jsem měl použít včera, protože jsem nevěděl o existenci těch pokročilejších.

Ty poslouží prakticky stejně dobře a nabízí širší paletu možností, ale nebylo nutné jimi zatěžovat procesor...

Následkem tohoto procitnutí jsem s pokorou váhavě slezl z piedestalu, na nějž jsem sám sebe stavěl v domnění, že jsem již dosáhl jisté zručnosti, která mě opravňuje k zkušenému nadhledu a mentorování. Opak byl pravdou - stále jsem na počátku dlouhé cesty.

Ten pravý rozdíl mezi začátečníkem a profesionálem je totiž v tom, že ti opravdu zkušení a moudří umí efektivně vybírat a používat svěřené nástroje. Nedělají zbytečné úkony navíc - a pokud ano, pak s plným vědomím toho, že si volí delší cestu za účelem obohacení výsledku. Přesně jak píše pan Horníček.

Střelec

Tenhle zápisek je (skoro) nefilmový.
V pátek jsem totiž na pozvání kamaráda byl na střelnici, abych si vyzkoušel, jaké to vlastně je stisknout spoušť a trefit terč. Moje dosavadní zkušenost sestávala pouze ze vzduchovek a několika výstřelů z malé pistole s poplašňáky (nebo, co to bylo) na táboře - tedy rozhodně nic, co by nemohly do ruky dostat děti, na něž jsem dohlížel spolu s profíky, kteří zbraň přivezli.

Tohle bylo jiné. Úplně jiné.

Ale pěkně popořadě - jedním z motivů, proč jsme se na té střelbě dohodli, bylo, že oba už několikátým rokem hrajeme pen&paper RPG na motivy seriálu Stargate a střelecké souboje v takovém settingu zaujímají význačné místo. Hrajeme podle pravidel 4. edice World of Darkness a praktická zkušenost ukázala, že přinejmenším v tomto ohledu jsou pravidla dostatečně věrná realitě, aby nevyžadovala revizi.

Nicméně, toto poznání je podloženo praktickou zkušeností - i když to je smutné, video na YouTube člověku nemůže zprostředkovat okamžitý dojem z výstřelu a všechny faktory, které ovlivňují jeho přesnost.

Paradoxně, i když máte celoživotní respekt ke zbraním (všem bez rozdílu), jako já, okamžik, kdy vezmete do ruky pistoli a zamíříte na terč je úplně odlišný, protože to, co máte v ruce je (alespoň pro nezkušeného střelce) číhající malé inferno, které se dožaduje pokory a nemilosrdně ztrestá každý prohřešek...

Ve filmech (i knihách) se hodně střílí. Lidé to mají rádi a správně podaná přestřelka je tím pravým lákadlem. Ale filmová realita klame – což pochopitelně víme. Ale jak moc klame? Jaký je bezprostřední dojem ze střelby, když mladému hrdinovi – střeleckému panici – dá zkušený borec do ruky pistoli a prohlásí: „Kryj mě!“?

Což by rozhodně neudělal, kdyby měl všech pět pohromadě!

Zkusím to popsat na sobě a svých bezprostředních dojmech.

Manipulace se zbraní

Já vím. Nuda. Ale je to jedna z věcí, které jsou ve skutečnosti jiné, než se zdá.

Dlouhé roky mám doma airsoftovou H&K USP a i když je to jen plast, snažím se s ní zacházet tak, jako kdybych měl skutečně nebezpečnou věc. Nemířím na lidi (kromě bezpečně ověřených podmínek - ochranné brýle a podobně), nemávám s ní na veřejnosti a zásadně ji převážím nenabitou a s ucpávkou v hlavni.

Maličkost, ale pořád jde o zbraň regulovanou zákonem schopnou připravit jiné lidi o zrak...

Vzít do ruky CZ 75 SP-01 SHADOW (alespoň myslím, že to byla ona - případně opravím) byl úplně jiný pocit. Vědomí, že v to, co člověk drží v ruce, je reálná zbraň schopná usmrtit člověka vzbuzuje zasloužený respekt.

Rozhodně jsem nepodceňoval instrukce, které jsem před samotnou střelbou dostal – ale držet se jich nebylo zdaleka tak snadné. I když totiž člověk ví, co dělat, samotné provedení vyžaduje praxi, takže i pouhý postup sestávající ze tří kroků (vyjmout zásobník, zkontrolovat, že v komoře není náboj a dát ránu jistoty), byl stresující.

Tři jednoduché úkony a stejně jsem měl pocit, že na něco důležitého zapomínám. Nehledě na to, že to nebyly jediné bezpečnostní postupy, které bylo třeba dodržovat.

Když jsem si pak po cca 45 minutách manipulace se zbraní (páskování nábojů do zásobníku, střelba a další...) uvědomil počínající únavu a snížení pozornosti, což vedlo k rutinně v kontrole, dostal jsem celkem strach a znovu se přinutil se soustředit.

Při zacházení se zbraní je automatizace pohybů u začátečníka nebezpečná - pořád jsem měl spoustu prostoru k fatální chybě (i když jsem byl pod dohledem), takže bylo žádoucí, abych každému kroku věnoval plnou pozornost. A to jsem najednou nedělal – tedy potom už  zase ano, ale s únavou tohoto typu jsem na začátku vůbec nepočítal.

Výstřel

I vzduchovka kope. Tedy, trochu klepne do ramene, když ji špatně chytíte, a může to i celkem zabolet.

Pistole ve filmech se téměř nehne - závěr jezdí sem a tam, vzduchem létají nábojnice a borec stojí, ani se nehne, a mačká spoušť... Dokonce ani nemusí přebíjet.

Moje zkušenost je taková, že jsem se po první ráně cítil, jako bych se snažil v ruce udržet zdivočelou fretku. Ta mrcha si v mé dlani prostě dělala, co chtěla. Pevnější chycení nepomáhalo, míření těsně po výstřelu bylo obtížné (nemířit a znovu střílet by nemělo smysl - ruka mi ujela nejméně o deset centimetrů, to už bych střílel mimo terč) a hluk... Řekněme, že hluk mě samotného překvapil i přes sluchátka.

Vystřelit pět ran na dvojpostavu (a netrefit rukojmí) se za takových podmínek stávalo velmi obtížným úkolem.

A to šlo o mířenou střelbu, kdy jsem měl dost času. Když jsem si později jsem si vyzkoušel i střelbu s měřením intervalu mezi výstřely, iracionální pocit časového tlaku (i když hlavní měla být přesnost) mě zatraceně rozhodil. A to nemluvím o střelbě z  horizontálního krytu a ukrytím se po každém výstřelu.

Když už jsem zmínil hluk... V uzavřeném prostoru střelnice je výstřel doslova ohlušující. kdybych neměl sluchátka, nejspíš bych to vůbec nevydržel a příště rozhodně nevezmu zavděk obyčejnými ochrannými sluchadly, ale půjčím si nějaká s elektronickým tlumením výstřelu.

Pokud si vybavujete první díl The Walking Dead, kde Rick vystřelí z pistole uvnitř tanku a málem ohluchne, tak přesně takové to je.

Cíl
Většinu času jsem střílel na výše uvedenou dvojpostavu (rukojmí a útočník) ze vzdálenosti cca 10 metrů. Což je po této zkušenosti zhruba tak maximum, na kterém bych si troufl zmáčknout spoušť, abych střílel v rámci možností tam, kam chci. Po nějakém tréninku, pochopitelně – sice i teď v rámci mířené střelby zasáhnu první ranou oblast cca 15×15 cm (10 metrů vzdálenou), ale ve stresu (a s dalšími výstřely) už moje jistota klesá.

Optimální vzdálenost pro mě (začátečníka) byla zhruba poloviční - jenže 5 metrů je už nesmysl z hlediska sebeobrany a myslím, že s nějakým tréninkem (nebo delší hlavní) by těch 10 metrů měl být standard.
Ostatně při praktické zkoušce se právě na těch 10 metrů střílí...

Vzdálenost 20 metrů pro mě pak byla až příliš velká. Byl jsem rád, když jsem se zásahem vešel do obrysu figury. O střelbě na hlavu jsem ani neuvažoval, a i když jsme to zkoušeli, můj jeden úspěšný zásah byla víc náhoda než střelecké umění.

Ve filmu a literatuře
Po uvedené zkušenosti jsem značně přehodnotil pohled na filmové přestřelky. Sice mě i nadále budou bavit, ale osobní zkušenost se střelbou mi ukázala, že některé zažité cool prvky, nad kterými už ani nepřemýšlím, jsou přinejmenším přehnané a proveditelné jen opravdu zkušeným střelcem, který si je ale raději odpustí.
Třeba střelba jednoruč...

Ehm... ne!

Také mě zarazilo, když jsem se dozvěděl, jak důležitý je pevný úchop pistole. Zpětný ráz totiž mimo jiné natahuje závěr a připravuje do komory další náboj k výstřelu (což není překvapivý fakt), ale může se stát, že velkou část kinetické energie výstřelu absorbuje (pokrčená) ruka střelce (prý se to často stává dívkám) a závěr se nenatáhne dostatečně – čili se už dál nedá střílet bez toho, aby se závěr ručně natáhl.
S tím jsem se v literatuře ani filmech dosud nesetkal a přišlo mi to jako hezký (a logický) detail.

Obecně bývají větší nepřesnosti ve filmech - literární autoři totiž málokdy věnují čas popisu manipulace se zbraní, konkrétnímu úchopu a podobně. Pokud se nesnaží o vysloveně filmový popis scény (a my víme, že to není tak jednoduché), mají mnohem menší prostor k chybě.
Filmaři oproti tomu rádi opakují zažitá klišé – a často si ani neuvědomují, že o nějaké klišé jde – když to bylo ve stovkách filmů předtím, je to prostě kánon. A pak se dá těžko divit lidem, kteří se střelbě věnují, když jsou rozladění ze scén, kdy blondýna v bikinách střílí jednoruč z takové krávy, jakou je Desert Eagle.

Mimochodem, ani jsem nezmínil nábojnice. Ve filmech poslušně padají na zem vedle střelce - na střelnici létají všude kolem v nepředvídatelných úhlech. Po střelbě jsem dokonce objevil jednu v kapse od košile - netuším kdy (a jak) se tam dostala, ale stalo se.
Střelba je tedy činnost, která po sobě zanechá i celkem dost nepořádku. :-)

Závěr
Můj kontakt se zbraní byl z počátku stresující, i přes svou podporu práva nosit zbraň, jsem byl prvních dvacet minut přesvědčený, že to není nic pro mě a s pistolemi nechci mít nic společného. Pak jsem se trochu osmělil a pochopil, že držení zbraně je především o kázni, sebekontrole a respektu. A střelba mě začala bavit.
Je to sice drahý koníček, a i když si udělám zbrojní průkaz, potrvá nějaký čas než si troufnu mít zbraň doma, ale myslím, že to je důležitá zkušenost. Nikdy totiž nevím, kdy se mi bude hodit...

Gravity

Původně jsem se na Gravity nijak zvlášť netěšil - katastrofické filmy a kosmonauti mě nechávají chladným, i když pochopitelně, jako každý kluk, toužím navléknout skafandr a mrknout se na matičku Zemi pěkně z orbity... Nejnovější Cuarónův film tak zapadl do kategorie těch, u kterých si klidně počkám na DVD nebo zlevněnou projekci v menším artovém kině.

Pak ale přišel František Fuka se svojí recenzí (obsahuje několik přeskočitelných spoilerů) a já pochopil, že tohle vidět musím - a nejlépe ve 3D, jak to právě Fuka doporučuje. A nelitoval jsem.

Nemám v úmyslu rozebírat děj nebo recenzovat film jako celek - zastavím se ale u výrazových prostředků z hlediska střihu, zvuku a 3D projekce - tedy věcí, ve kterých film nově vytyčil hranice v dávno zapomenutém území (u toho 3D dokonce hranice nově definoval).

Začnu od konce: 3D je naprosto ohromující.

Když jsem viděl Avatara, měl jsem dobrý pocit z toho, že konečně někdo využil 3D efekt tak, že nepůsobí uměle a rušivě, ale vlastně jsem necítil, že by pro film byl nějak zásadní - mnohem víc jsem ocenil animování lidských herců než samotnou prostorovost.

Naopak Gravity si v klasickém 2D formátu neumím moc představit - otevřený prostor, ve kterém se pohybují různé předměty a postavy, si vyloženě říká o stereoskopické zobrazení, jež diváka vtáhne do děje - dokonce až tak, že podvědomě uhýbá hlavou před letícími kousky kosmického smetí.

Pro dokonalý zážitek je ale třeba vidět film na dostatečně velkém plátně, aby zahltil maximum zorného pole - a takový sál je v ČR bohužel jen jeden - IMAX na Floře.

Paradoxní je, že film byl do 3D upraven až v postprodukci - což na něm ale není nijak poznat. Na druhou stranu je pochopitelné, že v exteriérech natáčet nemohli a když už museli tolik věcí přidělávat dodatečně, tak to sfoukli i s tím rozměrem navíc. Ono je to možná i jednoduší z hlediska organizace.

Zvuková složka filmu je brilantní. Staví především na kontrastech a prostředí.
Hudba není rušivá ani extrémně výrazná, kromě okamžiků, kdy je to zapotřebí (a tam je naopak ohlušujícím způsobem epická). Ale kromě těch okamžiků prakticky nepostřehnete, že tu nějaká je - jen v okamžicích, kdy ji vystřídá naprosté (dá se říct až ohlušující) ticho.
A právě práce s tichem a správným dávkováním ruchů je hlavní devizou filmu.

Když se člověk dívá na prázdnotu vesmíru, jímž zvolna pluje maličká postavička astronauta unášeného setrvačností, a jediným zvukem, který slyší, je příležitostné zachrčení vysílačky - a občas ani to ne - přepadne ho posvátná bázeň a snad i trochu strach.
A to zdaleka není nejdramatičtější využití ticha, které film nabízí - ale to už by byl spoiler.
Ruchy jsou přiměřené prostředí - zvuk se prostě šíří jen tam, kde k tomu má podmínky - a pokud se podmínky změní, změní se i kvalita zvuku.

Těžko se to popisuje, proto se omezím na konstatování, že Cuarón natočil film, který by se dal snadno označit za 2001: A Space Odyssey pro 21. století.

Ano, právě jsem Cuaróna přirovnal ke Kubrickovi! A nebál bych se to zopakovat.

Z hlediska střihu je film více než úsporný. Fuka píše o pouhých 156 záběrech (z toho jeden dlouhý prakticky 17 minut) a já nemám dlůvod mu nevěřit.
Ostatně Cuarón na to má talent, jak už jsem zmínil v jednom starším článku, když jsem se zaměřil na jeho starší film Children of Men. I v něm využil dynamické kamery (namísto střihu) k tomu, aby diváka vtáhl do děje.

Absence rychlého střihu filmu prospívá podobně jako jsem tomu zmiňoval u zvuku. Nekonečnost vesmíru díky dlouhým záběrům působí mnohem tíživěji a staví diváka do role nicotného pozorovatele.
Ale co chybí na střižně, úspěšně vyrovnává dynamika záběrů - chvílemi jsem měl závratě a točila se mi hlava, když jsem měl možnost vidět z pohledu první osoby, co vše má rotující astronaut před očima při snaze se zastavit v pohybu.
A opět jde o velmi imerzivní techniku... ;-)


Takže se dá říct, že jak jsem byl minulý rok nadšený z Atlasu mraků, tak letos to u mě na plné čáře vyhrává Gravity. O to víc, že jsem právě od tohoto dílka nic moc nečekal.
Tenhle film si právem zaslouží místo v učebnicích pro všechny začínající filmaře.

Osobní žebříčky

Pokud to s filmem myslíte vážně, určitě sledujete recenze filmových kritiků a publicistů. Lidí, jejichž prací (a zároveň i koníčkem) je sledování filmů a přemýšlení o nich... A zároveň sami procházíte podobnými úvahami, analyzujete vlastní vkus a vedete si nějakou formu záznamů o tom, co se vám líbilo - většinou na některém z filmových serverů (ať už to je česká CSFD nebo mezinárodní IMDB - a jen těmi by seznam nekončil).

S tím pochopitelně souvisí i utváření všelijakých osobních žebříčků - vaše nejoblíbenější akční filmy, komedie, muzikály, detektivky... Nebo naopak sada těch nejméně povedených, které uvádíte jako odstrašující příklad toho, kudy cesta nevede.
A máme tu i kategorii guilty pleasure - filmy, které jsou objektivně špatné, ale vy si je stejně pokaždé užíváte a možná se za to i trochu stydíte.

Doug Walker (už jsem o něm psal v souvislosti s vlogováním) před nějakou dobou uveřejnil výběr 10 filmů, které osobně nemá rád, ale ostatní lidé je milují, což je poměrně specifická kategorie, kterou lze pojmout oběma směry (protože milovat film, který je všeobecně nepopulární není ještě totéž jako guilty pleasure).

A protože Doug je fajn chlapík, tak pochopitelně inspiroval řadu dalších filmových nadšenců, aby zveřejnili své výběry.
A tak - čert to vem! - proč se nepřidat?

3 filmy které nemám rád, ale ostatní je milují

Samotáři (David Ondříček, 2000)

Tenhle film prostě musí být na začátku seznamu. Tráva mi nic neříká, myšlenka filmu mi naprosto unikla (neoslovila mě) a jen kvůli hereckým výkonům je pro mě zbytečné se na to dívat.
Pochopil jsem ale, že dost lidí se v tom filmu našlo a vnímají ho jako výpověď o své generaci, což paradoxně znamená, že do té samé generace nezapadám - ale nedá se říct, že by mě to nějak zvlášť mrzelo.
Přesto filmu musím přiznat status kultu a mnohé nesporné kvality, jež jej vyvyšují nad zbytek české filmové produkce (což ale není nijak vysoko položená laťka).

The Dark Knight (Christopher Nolan, 2008)
Já vím, Heath Ledger umřel ještě před premiérou a zahrál dokonale vyšinutého záporáka... A co má být? Mrtvý herec nedělá dobrý film - dělá jen špičkovou reklamu průměrnému filmu.
Temnému rytíři můžu přiznat právě jen toho Ledgera, který ale hraje druhé housle, protože není jediným padouchem na scéně - Harvey Dent zabírá prostor, který by více slušel Jokerovu řádění. Jinak je tu tradiční (chladně precizní) Nolanovská režie, díky které mám vždy pocit, že jsem vše podstatné viděl při první projekci a opakované zhlédnutí filmu mě neláká.
Ale není to špatný film - jen šedě průměrný. A mě nebavil.

Twin Peaks (David Lynch, 1990)
Seriál i film s podtitulem Fire Walk with Me... Já prostě Lynche nechápu. Dokonce se dá říct, že ho nechápu (a nemám rád) víc než Larse von Triera (jehož Idioty považuji za absolutní dno profesionální filmařiny).
Dal jsem seriálu dva pokusy a ani v jednom jsem nedokázal sám sebe přesvědčit, že má smysl se dál dívat (při druhém pokusu jsem usnul snad rychleji než v případě Mazací hlavy).
Takže tady asi není co obhajovat - asi prostě pro Lynchovy psycho-vize nemám cit.

3 filmy, které miluji, ale ostatní je nenávidí

The Matrix Reloaded a The Matrix Revolutions (sourozenci Wachovští, 2003)
Pro lidi, kteří mě znají, nejde o žádné překvapení, že tenhle dvojfilm vychvaluji do nebe a jsem ochotný se za něj bít do roztrhání těla. Tohle opravdu není guilty pleasure, ale ryzí láska.
Jsem si vědomý toho, že tahle dvojice je tak neskutečně nefilmová, že bych měl chrlit síru a popel jako islandská sopka, ale přesto mám rád ten epický přesah do různých filozofických a náboženských směrů s logikou, která je jasná snad jen Wachovským (a ani těm možná ne).
První díl pro mě byl jen akční pohádka. Dvojka s trojkou jsou už někde jinde (bohužel také jinde než bylo divácké očekávání).

Once Upon a Time in Mexico (Robert Rodriguez, 2003)
Mám rád Desperada - je to klasický film, který pekelně dobře odsýpá a přináší za málo peněz hodně muziky. Tenkrát v Mexiku je pak zase o krok někde jinde - větší, hlasitější, s více postavami (což je obvykle chyba, ale tady mi to nevadilo) a propracovanější hudbou. A Johnny Deppem, který hraje takovou badass svini, že ho nelze než milovat.
Rodriguez naservíroval řácky ostrý nářez v křupavé tortile - a nebýt jeho jména v titulcích, skoro bych si ho spletl s Tarantinem.

The Wild Hunt (Alexandre Franchi, 2009)
Nebýt toho, že se občas věnuji LARPu a vím, jak se občas dokáží projevit vypjaté emoce, asi bych tenhle film neocenil. A přitom téma, které přináší, je univerzální (přirovnání k Pánu much je v tomto případě naprosto přesné).
Od samého počátku je atmosféra dusivě tíživá a je jasné, že se schyluje ke katastrofě - a když konečně nastane, ukáže se, že to je teprve začátek něčeho mnohem horšího. Prostě srdeční a nedoceněná záležitost u které selhala komunikace s LARPem nedotčenou diváckou obcí.

A co vy?

Pochopitelně jsem tenhle souhrn nepsal jen pro vlastní potěchu, ale i proto, abych vám dal prostor k vyjádření se. Jaké jsou vaše výkyvy proti obecnému vkusu?
Komentáře jsou jen vaše (můžete klidně napsat jeden film, tři jako já nebo rovnou celou desítku).

Autorské sestřihy - Watchmen

K Zacku Snyderovi chovám rozporuplné city. Na jedné straně je to zručný režisér, kterému bych svěřil dobře napsaný scénář a výběr hudebního doprovodu, na straně druhé bych mu ale zároveň přidělil několik vysokých chlápků (s ruským přízvukem a svalovou hmotou, za kterou by se nestyděla ani ex-guvernér Arnold) jen proto, aby zajistili, že nebude dělat žádné vlastní úpravy scénáře...

Když někdo začíná na reklamách, je to na jeho práci zkrátka trochu poznat... ;-)

Snyderův génius se nejsnáze pozná na jeho adaptacích komiksů Franka Millera (300) a zejména Alana Moorea -  Strážci (upřímně by mě zajímalo, zda si někdy někdo troufne na ryze pornografické Lost Girls), kde prokázal neuvěřitelnou schopnost držet se předlohy - respektive ji využít jako směrodatný stroryboard - a vzít tak vítr z plachet všem mrmlalům s jejich stížnostmi na rozdílnost filmů a jejich literárních předloh.

Byl dokonce tak důsledný, že mnozí diváci začali v případě Strážců pochybovat, zda lze Snydera ještě označovat za autora a výkonného umělce, když je tak adaptace až tak doslovná...

Strážci jsou klasický příklad toho, co jsem naznačoval už v prvním článku o Autorských verzích - natočeného materiálu bylo prostě tolik, že by byl v kině nekoukatelný a proto se studio (poměrně rozumně) rozhodlo pro zkrácení a umožnilo Snyderovi aby se vyřádil na DVD verzi filmu.
Dalo by se skoro říct, že se jednalo o zcela úmyslný marketingový tah, protože na rozdíl od jiných filmů, kterým jsem se věnoval, nedojde v rozšířených verzích k žádnému významovému posunu.

Komiks

Pokud znáte grafickou předlohu, film vás překvapí jen málo věcmi. Vlastně by se dalo říct, že se jedná jen o rozpohybovanou ilustraci a zásadní je pouze hudební doprovod...

Ale abych Snyderovi nekřivdil - z poměrně pochopitelných důvodů došlo k radikální změně zápletky, která je v komiksu tak komplikovaná, že ji do filmu prostě nešlo převést. Namísto fingovaného útoku multidimenzoinální olihně, který měl sjednotit svět, se tak ve filmu stane hrozbou Dr. Manhattan - ovšem s naprosto stejným výsledkem a bez nutnosti zdlouhavého vysvětlování. I bez něj je film i tak dost komplikovaný.

Jinak ale film věrně odráží komiks - podobou herců, rekvizitami a kostýmy.
I Manhattanovým penisem, který tak šíleně fascinoval divačky a traumatizoval mužské diváky! :-)

Director's Cut a Ultimate Cut

Původně vyšla DVD verze tak, že byl Režisérský sestřih o pouhých 24 minut delší než verze promítaná v kinech a byl doplněn animovaným bonusem v podobě 26 minutového filmu Tales of the Black Freighter, který je v grafické předloze až ve druhém plánu a dotváří tak hlavní motiv Strážců - tedy cestu do pekel dlážděnou dobrými úmysly.

Tato tříhodinová podoba filmu (186 minut) je určena především divákům neznalým předlohy a nemá se za co stydět. Nechává déle vyznít některé záběry a scény, rozšiřuje dialogy a přidává několik málo nových událostí (zejména úmrtí Hollise [původní Nite Owl], které je velmi emotivní)...
Nestydím se říct, že kdyby nikdy nevyšel Ultimate Cut, byl by film v této podobě naprosto vyhovující a vychvaloval bych jej do nebe...

Ale Ultimate Cut vyšel...
Nejsem schopný posoudit nakolik je pochopitelný pro diváky kteří nečetli komiks - přeci jen může být zapojení Tales of the Black Freighter poněkud matoucí a děj okolo novinového stánku zas tak moc změn nepřináší, ale jako fanouškovi předlohy mi právě tahle podoba filmu vyhovuje nejvíc...

Jak už jsem naznačil výše, Strážci jsou mnohovrstevný příběh, kde mají i maličkosti zásadní význam a symboliku.
Příběhy jednotlivých postav ukazují různorodá pojetí vlastního zatracení a pokusů o vykoupení - různé způsoby, kterými nás deformují naše dobré úmysly a potřeba dostát vlastním zásadám. Dokonce i naše vlastní obavy ze změny nebo naopak z toho, že se změnit nedokážeme. A tenhle koncept by bez Příběhů Černé lodě nebyl úplný...

„Never compromise. Not even in the face of Armageddon. That's always been the difference between us, Daniel.“

Roschach

Autorské sestřihy - Payback

Gangsterky a heist filmy mají v mém filmovém srdci zvláštní místo. Navzdory pochybnému tématu zločinu, mají jistou poetiku, a hrdinové těchto filmů – i když jsou to prohnaní kriminálníci – mají cosi jako profesní čest, která vede jejich konání a dělá z nich něco víc, než jen prohnilé prospěcháře.

To je i Porterův případ. S tímhle chlápkem byste asi na pivo nešli – ledy byste toužili  skončit bez dokladů a s přeraženým nosem ve škarpě, ale když ho sledujete jak neúnavně pokračuje ve své výpravě za dlužnými 70.000 dolary, neubráníte se sympatiím.

Odložené natáčení

Payback je režijní (skoro)debut scénáristy Briana Helgelanda (do té doby měl na svědomí jen televizní Tales from the Crypt), který se rozhodl převést na plátna kin knihu Richarda Starka The Hunter (první díl ze série o Porterovi). 

Spojil se kvůli tomu se studiem Icon Productions (vlastněným Melem Gibsonem, se kterým spolupracoval už při natáčení Conspiracy Theory) a během podzimu 1997 natočil syrový (neo)noirový příběh o pomstě a vyrovnávání dluhů.

Bohužel, když Gibson film nabídl studiím Paramount Pictures a Warner Bros., byl odmítnut s tím, že je příliš temný a nepřístupný divákům, a bylo doporučeno jeho přetočení a přestříhání. To ovšem Helgeland odmítl a i když mu bylo nabízeno, aby alespoň zrežíroval nové scény napsané Terrym Hayesem, od projektu nadobro odstoupil. Na prostu režiséra ho proto vystřídal John Myhre, pro nějž to byla první i poslední příležitost se takto realizovat.

Bohužel ale bylo nutné natáčení o rok odložit, protože než se situace okolo filmu vyřešila, Mel Gibson se vrhl na natáčení Lethal Weapon 4 – upravený film se proto do kin dostal až v únoru 1999.

O sedm let později (2006) se Helgeland vrátil, aby dokončil, co začal – a světlo světa tak spatřil Payback: Straight Up (Director's cut -  dále jen DC).

Kinoverze vs Straight Up

Ještě než napíšu cokoliv jiného, musím zmínit fakt, že obě zmiňované podoby filmu jsou velmi dobré. Ani o jedné se nedá říct, že by měla výraznější vady a jejich vzájemný rozdíl je především v tom, že každá vypráví trochu odlišný příběh (byť s téměř stejnými scénami) - a je jen na vkusu každého z nás, který nám bude vyhovovat.

Kromě dějových odlišností je nejmarkantnějším rysem kinoverze doprovodný voiceover (vnitřní monolog hrdiny) a tónování většiny filmu do modré barvy. 

Sám Mel Gibson se vyjádřil v tom smyslu, že by mu film nejlépe vyhovoval v černobílém podání, ale protože diváci si žádají barvy, zvolili raději možnost filmový materiál barevně „posunout“.

Zajímavé přitom je, že takto barevná byla i Helgelandova první verze - teprve v roce 2006 se rozhodl ponechat filmu naturalističtější podobu.

Co se týče vnitřního monologu – mám tuhle vypravěčskou techniku rád. Filmu přidává na noirové atmosféře a pomáhá divákovi lépe se vcítit do hlavního hrdiny. Zároveň je to ale postup, který oslabuje vizuální složku filmu (vždy je to něco za něco).

Ke kinoverzi se voiceover hodí - přeci jen je to příběh o drsném chlápkovi, který se pomstí, zlikviduje padoucha, zachrání hezkou holku a odjede do zapadajícího slunce.
V DC verzi by ale překážel - Porter je tu nekompromisní bijec, kterého zajímají jen jeho prachy a pomsta – a semele kohokoliv, kdo se mu postaví do cesty. Přílišná psychologizace postavy by celý dojem narušila.

Proto ostatně kinoverze začíná v ordinaci ilegálního chirurga (spíš řezníka) operujícího postřeleného Portera, zatímco DC uvede titulek, který poukazuje na to, že Porter má vlastní pojetí pravidel, principů a zásad, jež určují jeho chování, a nijak se nezdržuje vysvětlením, jak je možné, že žije, když si všichni myslí, že je mrtvý... Divákovi má být jasné, že takového borce zastaví až kulka doprostřed čela a i tehdy je lepší si na pohřeb vzít neprůstřelnou vestu a zrušit dlouhodobé plány.


Část té Porterovy nekompromisnosti zůstala i ve zbytku expozice (když poprvé prochází městem) a bylo třeba ji nějak změkčit. Proto například (v konoverzi), když okrádá žebráka, se tento vydává za chromého veterána z Vietnamu a když vyskočí na nohy, Porter jej uzemní s tím, že ho vyléčil.
V DC si prostě jen vezme peníze.

První skutečný problém pro velká studia ale přišel až o něco později, když dojde na kontakt s Porterovou ženou.
V režisérské verzi ji hlavní hrdina poměrně brutálně napadne ve chvíli, kdy zjistí, že má na předloktí stopy po injekcích (a je jasné, že za to můžou drogy), ale je evidentní, že to není pravý důvod rvačky, která následuje.
Jenže i tak to pro nepřipraveného diváka musí být poměrně ošklivý šok z násilí na téměř bezbranné ženě.
Dozvíme se také o fotografii s Rosie a jaký má tato dívka s Poterem vztah (je podstatně jiný než v kinoverzi, kde vše vyznívá ve prospěch toho, že to je jeho milenka a on to ani nijak nepopírá - v DC je jejich vztah víceméně profesionální a o to drsnější je potom zrada Lynn ve flashbacku, který přijde později).

Scéna s napadením v kinoverzi úplně chybí a jediná hrubost, ke které tak dojde, je rána od dveří, když  je Porter vykopne.

Pro pochopení zásadního rozdílu v atmosféře a vyznění obou verzí si můžeme vzít za příklad třeba i Lucy Liu hrající dominu Pearl. V klasické verzi je to zvrácená sadistka a tak trochu komická figurka. Navíc obohacuje film o trochu SM fetiše, což je divácky vděčné.
Ve Staright Up verzi má o poznání méně prostoru a plní spíše funkci spojky na pomstychtivou čínskou mafii (a je směšná jen minimálně).

Podobně pak funguje i Porterova fixace na dlužných 70.000 dolarů. Podle verze je to buď tvrdá zásadovost (nebrat si víc, než na co mám nárok – Staright Up) nebo humorný prvek, kdy už je Porter unavený tím, jak si nikdo nepamatuje částku, kterou pokládá za svůj zasloužený podíl (kinoverze).

To jsou ale (spolu s rozdílnou hudbou) jen detaily, které by sama o sobě nestvořily dva rozdílné filmy z jednotné výchozí suroviny...

Velké změny

Co je úplně jinak? Ve zkratce - pes, Kris Kristofferson, výbuchy a finále.

Začnu psem - i když se nezdá být tak zásadním prvkem, jeho smrt při rvačce u Rosie v bytě je pro diváky zvyklé na kinoverzi (kde je jen zraněn) poměrně silným momentem. Vlastně se dá mluvit o tom, že dotčený pes je jedinou nevinnou obětí násilí během celého filmu.
Je proto pochopitelné, že bývá často zmiňován v rámci výčtu změn jako doklad toho, že je Helgelandova verze výrazně brutálnější.

Mnohem výraznější je ale rozhodnutí přidat do filmu zápornou postavu mafiána Bronsona (Kristofferson), která v DC verzi úplně chybí.
Ta totiž obsahuje pouze anonymní ženskou variantu této postavy, coby vzdáleného hybatele, který se v ději projeví tak, že proti Porterovi prostřednictvím telefonátu pošle své lidi.

Hayes šel o poznání dál – tím, že Bronsonovi dal tvář, jej mnohem víc zapojil do děje a nebylo myslitelné příběh ukončit bez závěrečné konfrontace padoucha a hrdiny, jež se ale nemohla odehrát na nádraží, kam takový boss nemá důvod přijít (rozhodně ne kvůli 70.000 dolarů).
Proto vznikla zápletka s narozeninovými dárky a únosem syna, která, kromě jiného, dělá z Portera nejen bijce s mariňáckou minulostí, ale i prohnaného intrikána (navíc se tím rozvíjí jeho milostný románek s Rosie).

Režisérská verze navíc neobsahuje dva výbuchy, které jsou silně navázané na rozuzlení zápletky kinoverze. První je takřka legendární výbuch auta s čekajícími mafiány za pomoci benzínu a nedopalku cigarety (Co na tom, že by to v realitě maximálně zasyčelo? Je to cool scéna!) - druhý je pak výbuch, který definitivně vyřeší Bronsona...

Mimochodem, je krásně poznat, že film je natočený před teroristickými útoky 11. září 2001. Dva výbuchy v téže ulici a časté přestřelky a celé to vyvolá jen minimální paniku a takřka nulovou odezvu policie.
To je odraz bezstarostné Ameriky ve filmové realitě té doby.

A jsem u závěru filmu - ten má každá verze svůj unikátní a zábavný jiným způsobem.

Kinoverze operuje s únosem Bronsonova syna, malými prasátky jdoucími na trh (k čemuž je potřeba kladivo a sundané ponožky) a poněkud výbušným telefonátem.
Zajímavé je zde využití křížového střihu pro zvýšení napětí – střídají se prostřihy na blížící se mafiány, Rosie bezstarostně čekající v bytě a Portera snažícího se dostat ven z kufru auta. Divácky zajímavá dobrodružná scéna, kterou film vygraduje ke svému rozuzlení.

Proti tomu stojí Helgeland s nádražím nadzemky (takový mix mezi metrem a vlakem), kde Porter postupně likviduje vyslané mafiány a čeká na doručení svých peněz. Přestřelka, jíž situace vyvrcholí, je pak pojatá více než klasicky (řekl bych i strosvětsky) - žádné přehnané skákání a krytí, prostě se střílí, umírá a krvácí – a to vše, dokud jsou k dispozici náboje a cíle...

Závěrem

Mohu jen zopakovat, že obě verze filmu jsou dobré, byť každá jinak.
Kinoverze je plná hlášek, černého humoru, má takový lehký tarantinovský punc (spousta rozdílných postav s dlouhými, ale zábavnými, proslovy) a uspokojivý dobrodružný příběh.
Staright Up je naproti tomu surovější, přímočařejší a staví hlavně na tom, že to, co definuje muže, jsou jeho zásady a principy, kterých se drží...

Podívejte se na obě verze a vyberte si, která vám víc vyhovuje. Který jiný film tohle může nabídnout?

„I think all those stories about you being dead are true. You're just too thick-headed to admit it.“

Rosie 

Nové záhlaví

Určitě jste zaznamenali nové záhlaví blogu a doufám, že se vám líbí stejně jako mně.

Jeho autorkou je Nyemi a já jí tímto chci poděkovat za profesionální přístup s jakým se chopila zadání, které z mé strany bylo značně vágní a neurčité. Těší mě hlavně to, že zvolila neotřelý motiv a vyhnula se tak mnohokrát opakovaným klišé.
A je to samozřejmě trochu morbidní - to nemůže být nikdy na škodu. :)

Nový školní rok tedy začínáme s novým záhlavím a s trochou dobré vůle se dokopu i k tomu, abych pro Střih přes osu koupil i vlastní doménu, i když hosting zůstane nadále na Bloggeru.
Je to takový neobratný dárek pro vás, za nekončící podporu, jíž se mi po uplynulé dva roky dostávalo. Díky. Bez vás bych se na to asi už dávno vykašlal -  a byla by to škoda.

Vlogujte, máte-li o čem! (2. část)

Jak jsem slíbil v předchozím článku, pokusíme se shrnout, jak začít s vlastním vlogem, a jak se v začátcích vyvarovat zbytečné námahy a nezdarů.

Pochopitelně, to co budu popisovat není jediná cesta a jediný způsob jak to dělat - existuje celá řada výjimek a možností jak si pravidla ohnout podle svého - ale mám za to, že je dobré si ukázat postup, který je systematický a snadno pochopitelný.

Hlas

Než začnete, nahrajte svůj vlastní hlas na diktafon (bývají ve většině mobilních telefonů) nebo přímo do počítače (klidně i pomocí headsetu, který jinak používáte pro komunikaci přes Skype nebo jinou službu). Konkrétní obsah samotné nahrávky není podstatný, ale měl by zahrnovat čtení textu (vezměte si třeba oblíbenou knihu a přečtěte náhodně vybraný odstavec - asi by bylo lépe, aby byl bez dialogů ale záleží to na vás) i přirozený hlasový projev (vyprávějte třeba nějakou veselou příhodu nebo popište svou běžnou cestu do práce/školy).

Pokud máte zkušenost s mluvením na kameru nebo před více lidmi (a jste zvyklí slyšet svůj vlastní hlas ze záznamu), tohle cvičení klidně přeskočte.

Vzniklou nahrávku si pusťte s odstupem (alespoň) jednoho dne a všímejte si jak cize vám váš hlas zní. Je to způsobeno tím, že obvykle sami sebe slyšíme zkreslené rezonancemi lebky. Také pozorně naslouchejte případným chybám ve výslovnosti - šlapete si na jazyk? Mluvíte příliš rychle a drmolíte? Zadrháváte se před delšími slovy? Nevychází vám dech? Máte typicky zpěvavý pražský přízvuk a polykáte koncovky (jako já)? 

To všechno jsou věci, které se na srozumitelnosti záznamu negativně podepisují, ale samy o sobě nejsou překážkou tomu, abyste se do vlogování pustili. Jen je třeba si je s předstihem uvědomit a dát si na ně pozor.

Některé logopedické vady se překonávají obtížně a vyžadují spolupráci s odborníkem, ale ve valné většině případů stačí trocha cviku a soustředění, aby se srozumitelnost zvýšila.

Potřebné technické vybavení

Pokud disponujete pouze mobilním telefonem a postarší webovou kamerou, asi moc díru do světa neuděláte. Ne snad, že by nebylo možné s pomocí takového vybavení natáčet, ale špatná technická kvalita může některé diváky odradit a hlavně - kvalitní vybavení šetří nervy při zpracování.
I levná kamera (s alespoň základní možností manuálních nastavení) se stativem naprosto postačuje. Na YouTube se sice dají nahrát videa v opravdu vysokém rozlišení, ale 480p je pro většina diváků snesitelné (i když remcalové se vždy najdou).
Stejně tak můžete použít zrcadlovku nebo i kvalitnější kompakt - valná většina civilních vlogů v USA vzniká právě s jejich pomocí...

Mobilní telefony se nehodí z prostého důvodu - ani ty nejlepší zpravidla nemají nijak pohodlné ovládání a nedovolují manuální nastavení žádoucích parametrů. Jako nouzovka, když natáčíte opilého kamaráda, jsou fajn, ale ani z iPhone nevymáčknete takový obraz, jako z o polovinu levnějšího kompaktu...

Prostředí

Než se dostaneme k tomu co a jak natáčet, musíme si uvědomit, že důležité je i kde - nejde přitom ani tak o estetiku prostředí, jako spíš o světelné podmínky.

Umělecké ateliéry a klasická filmová studia mají zpravidla okna na sever, aby denní světlo, které je jedním z nejefektivnějších dostupných světelných zdrojů, bylo co nejstálejší a příliš se neměnilo v průběhu dne. I tak je ale potřeba hlídat jeho barevnou teplotu a případně si přisvítit.

Ideální podmínky má ale doma asi málokdo, proto je dobré prostředí, kde budeme natáčet, nezanedbat.
Jaké světelné zdroje jsou k dispozici? Jak se světlo v místnosti mění během dne? Máte stěny v nějaké výrazné barvě?
To mimochodem nepodceňujte, protože od stěn odražené světlo může klidně zajistit, že budete vypadat jako že máte žloutenku (žluté stěny) nebo je vám špatně (vlastně většina jiných barev). Bíle omítnutá stěna je v tomhle případě ideální.

To, co skutečně potřebujete, je měkké difuzní světlo, které nevrhá stíny. Stolní lampička je v tomhle případě  pro dosvícení naprosto nevhodná, pokud nemá mléčně bílé stínítko, které slouží jako rozptylovač - ten ostatně můžete nahradit i bílým (trochu průsvitným) papírem nebo si pomoci tím, že využijete nějakou odraznou plochu (třeba i tu bílou zeď).

Samotná technika svícení není úplně triviální, ale pro začátek naprosto stačí, když se vyhnete ostrým bodovým zdrojům, které vrhají stín.

Ale světlem to nekončí. Prostředí, kde budete natáčet je také závislé na dobré akustice - a to i v případě, že čirou náhodou disponujete mikroportem (klopákem) nebo vhodně citlivým mikrofonem, který vás zbaví nutnosti spoléhat na kontaktní zvuk z ruchového mikrofonu nebo externího záznamového zařízení.

Doba dozvuku

Každá místnost má tzv. dozvuk - tedy dobu, za kterou intentita zvuku v místnosti poklesne o 60 dB od okamžiku vypnutí zdroje. Když je dozvuk příliš dlouhý, může ve větší místnosti působit jako ozvěna, ale většinou jde jen o prostou směs odražených zvuků. Podrobněji například zde.
Ideální doba dozvuku se liší podle prostoru a akustické potřeby (viz obrázek) - nicméně pro nahrávání by měl být tak krátký, jak jen to v domácích podmínkách zvládnete.

A jak toho docílit? Nahrávejte v členitém prostoru, kde je dostatek ploch o které se zvuk může lámat a pohlcovat. Stačí nábytek, koberec na zemi, závěsy... Pomůže cokoliv, co zajistí, že nebudete znít, jako když mluvíte v umývárně.

Dá se to pochopitelně zvládat i bez výše jmenovaného – klidně na záchodcích s mobilním telefonem, ale je lepší přrdcházet komplikacím, tím, že si vytvoříte komfortní prostředí, které práci usnadňuje namísto jejího komplikování.

Jak na to?

To, co jsem doteď psal byla jen technická legrace. Ta opravdu náročná (ale zároveň zábavná) část teprve čeká.

Píše Hamleta... :)

Před samotným natáčením byste měli mít připravený nějaký koncept - říkejme mu třeba scénář. Ten alespoň v bodech shrnuje, o čem budete mluvit. Klidně si ho můžete připravit na větší papíry a mít jej za kamerou jako formu nápovědy.
Rozhodně ale buďte opatrní s čtením - během vlogování se s velkou pravděpodobností budete dívat do kamery a diváci jsou poměrně citliví na uhýbání pohledem, takže mžourání trochu stranou, abyste dali dohromady své precizně připravené geniální souvětí, vám příliš službu neudělá.
Vsaďte na přirozenost.

Ale i ta chce přípravu...
Klidně si svůj výstup nacvičte několikrát před zrcadlem. Není to ostuda - chcete mít trochu kontrolu nad svojí mimikou a sami si tak zvyknete netěkat příliš očima po okolí.
Kromě toho, příprava vám umožní i preciznější odhad toho, jaká bude výsledná stopáž a jaké tedy zvolit tempo a gradaci.
Pokud nejste talentovaní komici nebo řečníci, kterým visí na rtech kdokoliv, s kým se dáte do řeči, pokuste se nepřekročit 15 minut. Vlastně i 10 může být hodně.

Člověk má na počátku vždycky magalomanské představy: „Udělám pravidelný půlhodinový vlog o mých oblíbených knihách! Geniální...!“
Uděláte první dvě, možná i tři, vydání - a zcela opojení úspěchem se vrhnete na další.
Ale ono to najednou jde hůř a o něco pomaleji. To, co předtím zabralo dvě hodiny frenetické přípravy se najednou protahuje na půlden a skoro se zdá, že studnice nápadů vyschla. A bude hůř...
Ukrojíte si prostě větší krajíc než zvládnete.
Je proto lepší se soustředit na menší formát, který vás tak nevysaje budete se k němu vracet jako k oblíbené kratochvíli, než aby se z vlogu stalo břemeno, které s sebou nechtěně vláčíte.

Spolupracujte!

Nejen s jinými vlogery, tam je to pochopitelné - vzájemná výpomoc ve formě upozornění na oblíbenou sérii je nejsnazší cestou, jak vlog zpopularizovat. Diváci rádi objevují nové věci a dají i na tipy lidí, kterým věnují svůj čas při sledování videa.

Spoluprací jsem měl na mysli spíš doporučení, abyste si našli někoho, kdo vám s natáčením případně pomůže - bude stát za kamerou, zhodnotí váš projev těsně poté, co jej natočíte (tj. případně doporučí přetáčku) a udrží vás v tvůrčí a pozitivní náladě, i když se něco pokazí.
A ono se pokazí, na to vemte jed!
A pak budete jen rádi, že máte po ruce někoho, kdo vás podpoří ve vaší nejtemnější hodině.

A co dál?

Dál už nic. Pokud nejste naprostí břídilové a máte alespoň trochu cit pro detail a špetku soudnosti, zvládnete si už nejspíš poradit sami.
Samotné natáčení není taková dřina, jak vypadá, pokud se pro začátek držíte při zdi a nepouštíte se smělých, ale příliš náročných, plánů. To si nechte, až budete zkušenější.


To je prozatím vše - k tématu se ještě jednou (snad už naposledy) vrátím a pokusím se shrnout konkrétní problematiku natáčení - jaké volit záběry, jak to stříhat, kde vzít a nekrást, etc...