Gangsterky a heist filmy mají v mém filmovém srdci zvláštní místo. Navzdory pochybnému tématu zločinu, mají jistou poetiku, a hrdinové těchto filmů – i když jsou to prohnaní kriminálníci – mají cosi jako profesní čest, která vede jejich konání a dělá z nich něco víc, než jen prohnilé prospěcháře.
To je i Porterův případ. S tímhle chlápkem byste asi na pivo nešli – ledy byste toužili skončit bez dokladů a s přeraženým nosem ve škarpě, ale když ho sledujete jak neúnavně pokračuje ve své výpravě za dlužnými 70.000 dolary, neubráníte se sympatiím.
Odložené natáčení
Spojil se kvůli tomu se studiem Icon Productions (vlastněným Melem Gibsonem, se kterým spolupracoval už při natáčení Conspiracy Theory) a během podzimu 1997 natočil syrový (neo)noirový příběh o pomstě a vyrovnávání dluhů.
Bohužel, když Gibson film nabídl studiím Paramount Pictures a Warner Bros., byl odmítnut s tím, že je příliš temný a nepřístupný divákům, a bylo doporučeno jeho přetočení a přestříhání. To ovšem Helgeland odmítl a i když mu bylo nabízeno, aby alespoň zrežíroval nové scény napsané Terrym Hayesem, od projektu nadobro odstoupil. Na prostu režiséra ho proto vystřídal John Myhre, pro nějž to byla první i poslední příležitost se takto realizovat.
Bohužel ale bylo nutné natáčení o rok odložit, protože než se situace okolo filmu vyřešila, Mel Gibson se vrhl na natáčení Lethal Weapon 4 – upravený film se proto do kin dostal až v únoru 1999.
O sedm let později (2006) se Helgeland vrátil, aby dokončil, co začal – a světlo světa tak spatřil Payback: Straight Up (Director's cut - dále jen DC).
O sedm let později (2006) se Helgeland vrátil, aby dokončil, co začal – a světlo světa tak spatřil Payback: Straight Up (Director's cut - dále jen DC).
Kinoverze vs Straight Up
Ještě než napíšu cokoliv jiného, musím zmínit fakt, že obě zmiňované podoby filmu jsou velmi dobré. Ani o jedné se nedá říct, že by měla výraznější vady a jejich vzájemný rozdíl je především v tom, že každá vypráví trochu odlišný příběh (byť s téměř stejnými scénami) - a je jen na vkusu každého z nás, který nám bude vyhovovat.
Kromě dějových odlišností je nejmarkantnějším rysem kinoverze doprovodný voiceover (vnitřní monolog hrdiny) a tónování většiny filmu do modré barvy.
Sám Mel Gibson se vyjádřil v tom smyslu, že by mu film nejlépe vyhovoval v černobílém podání, ale protože diváci si žádají barvy, zvolili raději možnost filmový materiál barevně „posunout“.
Zajímavé přitom je, že takto barevná byla i Helgelandova první verze - teprve v roce 2006 se rozhodl ponechat filmu naturalističtější podobu.
Co se týče vnitřního monologu – mám tuhle vypravěčskou techniku rád. Filmu přidává na noirové atmosféře a pomáhá divákovi lépe se vcítit do hlavního hrdiny. Zároveň je to ale postup, který oslabuje vizuální složku filmu (vždy je to něco za něco).
Ke kinoverzi se voiceover hodí - přeci jen je to příběh o drsném chlápkovi, který se pomstí, zlikviduje padoucha, zachrání hezkou holku a odjede do zapadajícího slunce.
V DC verzi by ale překážel - Porter je tu nekompromisní bijec, kterého zajímají jen jeho prachy a pomsta – a semele kohokoliv, kdo se mu postaví do cesty. Přílišná psychologizace postavy by celý dojem narušila.
Proto ostatně kinoverze začíná v ordinaci ilegálního chirurga (spíš řezníka) operujícího postřeleného Portera, zatímco DC uvede titulek, který poukazuje na to, že Porter má vlastní pojetí pravidel, principů a zásad, jež určují jeho chování, a nijak se nezdržuje vysvětlením, jak je možné, že žije, když si všichni myslí, že je mrtvý... Divákovi má být jasné, že takového borce zastaví až kulka doprostřed čela a i tehdy je lepší si na pohřeb vzít neprůstřelnou vestu a zrušit dlouhodobé plány.
Část té Porterovy nekompromisnosti zůstala i ve zbytku expozice (když poprvé prochází městem) a bylo třeba ji nějak změkčit. Proto například (v konoverzi), když okrádá žebráka, se tento vydává za chromého veterána z Vietnamu a když vyskočí na nohy, Porter jej uzemní s tím, že ho vyléčil.
V DC si prostě jen vezme peníze.
První skutečný problém pro velká studia ale přišel až o něco později, když dojde na kontakt s Porterovou ženou.
V režisérské verzi ji hlavní hrdina poměrně brutálně napadne ve chvíli, kdy zjistí, že má na předloktí stopy po injekcích (a je jasné, že za to můžou drogy), ale je evidentní, že to není pravý důvod rvačky, která následuje.
Jenže i tak to pro nepřipraveného diváka musí být poměrně ošklivý šok z násilí na téměř bezbranné ženě.
Dozvíme se také o fotografii s Rosie a jaký má tato dívka s Poterem vztah (je podstatně jiný než v kinoverzi, kde vše vyznívá ve prospěch toho, že to je jeho milenka a on to ani nijak nepopírá - v DC je jejich vztah víceméně profesionální a o to drsnější je potom zrada Lynn ve flashbacku, který přijde později).
Scéna s napadením v kinoverzi úplně chybí a jediná hrubost, ke které tak dojde, je rána od dveří, když je Porter vykopne.
Pro pochopení zásadního rozdílu v atmosféře a vyznění obou verzí si můžeme vzít za příklad třeba i Lucy Liu hrající dominu Pearl. V klasické verzi je to zvrácená sadistka a tak trochu komická figurka. Navíc obohacuje film o trochu SM fetiše, což je divácky vděčné.
Ve Staright Up verzi má o poznání méně prostoru a plní spíše funkci spojky na pomstychtivou čínskou mafii (a je směšná jen minimálně).
Podobně pak funguje i Porterova fixace na dlužných 70.000 dolarů. Podle verze je to buď tvrdá zásadovost (nebrat si víc, než na co mám nárok – Staright Up) nebo humorný prvek, kdy už je Porter unavený tím, jak si nikdo nepamatuje částku, kterou pokládá za svůj zasloužený podíl (kinoverze).
To jsou ale (spolu s rozdílnou hudbou) jen detaily, které by sama o sobě nestvořily dva rozdílné filmy z jednotné výchozí suroviny...
Velké změny
Co je úplně jinak? Ve zkratce - pes, Kris Kristofferson, výbuchy a finále.
Začnu psem - i když se nezdá být tak zásadním prvkem, jeho smrt při rvačce u Rosie v bytě je pro diváky zvyklé na kinoverzi (kde je jen zraněn) poměrně silným momentem. Vlastně se dá mluvit o tom, že dotčený pes je jedinou nevinnou obětí násilí během celého filmu.
Je proto pochopitelné, že bývá často zmiňován v rámci výčtu změn jako doklad toho, že je Helgelandova verze výrazně brutálnější.
Mnohem výraznější je ale rozhodnutí přidat do filmu zápornou postavu mafiána Bronsona (Kristofferson), která v DC verzi úplně chybí.
Ta totiž obsahuje pouze anonymní ženskou variantu této postavy, coby vzdáleného hybatele, který se v ději projeví tak, že proti Porterovi prostřednictvím telefonátu pošle své lidi.
Hayes šel o poznání dál – tím, že Bronsonovi dal tvář, jej mnohem víc zapojil do děje a nebylo myslitelné příběh ukončit bez závěrečné konfrontace padoucha a hrdiny, jež se ale nemohla odehrát na nádraží, kam takový boss nemá důvod přijít (rozhodně ne kvůli 70.000 dolarů).
Proto vznikla zápletka s narozeninovými dárky a únosem syna, která, kromě jiného, dělá z Portera nejen bijce s mariňáckou minulostí, ale i prohnaného intrikána (navíc se tím rozvíjí jeho milostný románek s Rosie).
Režisérská verze navíc neobsahuje dva výbuchy, které jsou silně navázané na rozuzlení zápletky kinoverze. První je takřka legendární výbuch auta s čekajícími mafiány za pomoci benzínu a nedopalku cigarety (Co na tom, že by to v realitě maximálně zasyčelo? Je to cool scéna!) - druhý je pak výbuch, který definitivně vyřeší Bronsona...
Mimochodem, je krásně poznat, že film je natočený před teroristickými útoky 11. září 2001. Dva výbuchy v téže ulici a časté přestřelky a celé to vyvolá jen minimální paniku a takřka nulovou odezvu policie.
To je odraz bezstarostné Ameriky ve filmové realitě té doby.
A jsem u závěru filmu - ten má každá verze svůj unikátní a zábavný jiným způsobem.
Kinoverze operuje s únosem Bronsonova syna, malými prasátky jdoucími na trh (k čemuž je potřeba kladivo a sundané ponožky) a poněkud výbušným telefonátem.
Zajímavé je zde využití křížového střihu pro zvýšení napětí – střídají se prostřihy na blížící se mafiány, Rosie bezstarostně čekající v bytě a Portera snažícího se dostat ven z kufru auta. Divácky zajímavá dobrodružná scéna, kterou film vygraduje ke svému rozuzlení.
Proti tomu stojí Helgeland s nádražím nadzemky (takový mix mezi metrem a vlakem), kde Porter postupně likviduje vyslané mafiány a čeká na doručení svých peněz. Přestřelka, jíž situace vyvrcholí, je pak pojatá více než klasicky (řekl bych i strosvětsky) - žádné přehnané skákání a krytí, prostě se střílí, umírá a krvácí – a to vše, dokud jsou k dispozici náboje a cíle...
Závěrem
Mohu jen zopakovat, že obě verze filmu jsou dobré, byť každá jinak.
Kinoverze je plná hlášek, černého humoru, má takový lehký tarantinovský punc (spousta rozdílných postav s dlouhými, ale zábavnými, proslovy) a uspokojivý dobrodružný příběh.
Staright Up je naproti tomu surovější, přímočařejší a staví hlavně na tom, že to, co definuje muže, jsou jeho zásady a principy, kterých se drží...
Podívejte se na obě verze a vyberte si, která vám víc vyhovuje. Který jiný film tohle může nabídnout?
Ke kinoverzi se voiceover hodí - přeci jen je to příběh o drsném chlápkovi, který se pomstí, zlikviduje padoucha, zachrání hezkou holku a odjede do zapadajícího slunce.
V DC verzi by ale překážel - Porter je tu nekompromisní bijec, kterého zajímají jen jeho prachy a pomsta – a semele kohokoliv, kdo se mu postaví do cesty. Přílišná psychologizace postavy by celý dojem narušila.
Proto ostatně kinoverze začíná v ordinaci ilegálního chirurga (spíš řezníka) operujícího postřeleného Portera, zatímco DC uvede titulek, který poukazuje na to, že Porter má vlastní pojetí pravidel, principů a zásad, jež určují jeho chování, a nijak se nezdržuje vysvětlením, jak je možné, že žije, když si všichni myslí, že je mrtvý... Divákovi má být jasné, že takového borce zastaví až kulka doprostřed čela a i tehdy je lepší si na pohřeb vzít neprůstřelnou vestu a zrušit dlouhodobé plány.
Část té Porterovy nekompromisnosti zůstala i ve zbytku expozice (když poprvé prochází městem) a bylo třeba ji nějak změkčit. Proto například (v konoverzi), když okrádá žebráka, se tento vydává za chromého veterána z Vietnamu a když vyskočí na nohy, Porter jej uzemní s tím, že ho vyléčil.
V DC si prostě jen vezme peníze.
První skutečný problém pro velká studia ale přišel až o něco později, když dojde na kontakt s Porterovou ženou.
V režisérské verzi ji hlavní hrdina poměrně brutálně napadne ve chvíli, kdy zjistí, že má na předloktí stopy po injekcích (a je jasné, že za to můžou drogy), ale je evidentní, že to není pravý důvod rvačky, která následuje.
Jenže i tak to pro nepřipraveného diváka musí být poměrně ošklivý šok z násilí na téměř bezbranné ženě.
Dozvíme se také o fotografii s Rosie a jaký má tato dívka s Poterem vztah (je podstatně jiný než v kinoverzi, kde vše vyznívá ve prospěch toho, že to je jeho milenka a on to ani nijak nepopírá - v DC je jejich vztah víceméně profesionální a o to drsnější je potom zrada Lynn ve flashbacku, který přijde později).
Scéna s napadením v kinoverzi úplně chybí a jediná hrubost, ke které tak dojde, je rána od dveří, když je Porter vykopne.
Pro pochopení zásadního rozdílu v atmosféře a vyznění obou verzí si můžeme vzít za příklad třeba i Lucy Liu hrající dominu Pearl. V klasické verzi je to zvrácená sadistka a tak trochu komická figurka. Navíc obohacuje film o trochu SM fetiše, což je divácky vděčné.
Ve Staright Up verzi má o poznání méně prostoru a plní spíše funkci spojky na pomstychtivou čínskou mafii (a je směšná jen minimálně).
Podobně pak funguje i Porterova fixace na dlužných 70.000 dolarů. Podle verze je to buď tvrdá zásadovost (nebrat si víc, než na co mám nárok – Staright Up) nebo humorný prvek, kdy už je Porter unavený tím, jak si nikdo nepamatuje částku, kterou pokládá za svůj zasloužený podíl (kinoverze).
To jsou ale (spolu s rozdílnou hudbou) jen detaily, které by sama o sobě nestvořily dva rozdílné filmy z jednotné výchozí suroviny...
Velké změny
Co je úplně jinak? Ve zkratce - pes, Kris Kristofferson, výbuchy a finále.
Je proto pochopitelné, že bývá často zmiňován v rámci výčtu změn jako doklad toho, že je Helgelandova verze výrazně brutálnější.
Mnohem výraznější je ale rozhodnutí přidat do filmu zápornou postavu mafiána Bronsona (Kristofferson), která v DC verzi úplně chybí.
Ta totiž obsahuje pouze anonymní ženskou variantu této postavy, coby vzdáleného hybatele, který se v ději projeví tak, že proti Porterovi prostřednictvím telefonátu pošle své lidi.
Hayes šel o poznání dál – tím, že Bronsonovi dal tvář, jej mnohem víc zapojil do děje a nebylo myslitelné příběh ukončit bez závěrečné konfrontace padoucha a hrdiny, jež se ale nemohla odehrát na nádraží, kam takový boss nemá důvod přijít (rozhodně ne kvůli 70.000 dolarů).
Proto vznikla zápletka s narozeninovými dárky a únosem syna, která, kromě jiného, dělá z Portera nejen bijce s mariňáckou minulostí, ale i prohnaného intrikána (navíc se tím rozvíjí jeho milostný románek s Rosie).
Režisérská verze navíc neobsahuje dva výbuchy, které jsou silně navázané na rozuzlení zápletky kinoverze. První je takřka legendární výbuch auta s čekajícími mafiány za pomoci benzínu a nedopalku cigarety (Co na tom, že by to v realitě maximálně zasyčelo? Je to cool scéna!) - druhý je pak výbuch, který definitivně vyřeší Bronsona...
Mimochodem, je krásně poznat, že film je natočený před teroristickými útoky 11. září 2001. Dva výbuchy v téže ulici a časté přestřelky a celé to vyvolá jen minimální paniku a takřka nulovou odezvu policie.
To je odraz bezstarostné Ameriky ve filmové realitě té doby.
A jsem u závěru filmu - ten má každá verze svůj unikátní a zábavný jiným způsobem.
Kinoverze operuje s únosem Bronsonova syna, malými prasátky jdoucími na trh (k čemuž je potřeba kladivo a sundané ponožky) a poněkud výbušným telefonátem.Zajímavé je zde využití křížového střihu pro zvýšení napětí – střídají se prostřihy na blížící se mafiány, Rosie bezstarostně čekající v bytě a Portera snažícího se dostat ven z kufru auta. Divácky zajímavá dobrodružná scéna, kterou film vygraduje ke svému rozuzlení.
Proti tomu stojí Helgeland s nádražím nadzemky (takový mix mezi metrem a vlakem), kde Porter postupně likviduje vyslané mafiány a čeká na doručení svých peněz. Přestřelka, jíž situace vyvrcholí, je pak pojatá více než klasicky (řekl bych i strosvětsky) - žádné přehnané skákání a krytí, prostě se střílí, umírá a krvácí – a to vše, dokud jsou k dispozici náboje a cíle...
Závěrem
Mohu jen zopakovat, že obě verze filmu jsou dobré, byť každá jinak.
Kinoverze je plná hlášek, černého humoru, má takový lehký tarantinovský punc (spousta rozdílných postav s dlouhými, ale zábavnými, proslovy) a uspokojivý dobrodružný příběh.
Staright Up je naproti tomu surovější, přímočařejší a staví hlavně na tom, že to, co definuje muže, jsou jeho zásady a principy, kterých se drží...
Podívejte se na obě verze a vyberte si, která vám víc vyhovuje. Který jiný film tohle může nabídnout?
„I think all those stories about you being dead are true. You're just too thick-headed to admit it.“
Rosie
Dobře. Tenhle článek jsi napsal tak dobře, že mám v diáři napsáno "sehnat Staright Up a podívat se". Pak se možná dočkáš dalšího komentáře - ovšem pro teď ti bude muset stačit "upoutal jsi Naši pozornost".
OdpovědětVymazatSedmero
Díky za tip na výborný film. Osobně mi přišla i kinoverze brutální, ale přesně to co zmiňuješ to zmírňuje. Poter je od začátku do konce pořádný hajzl:-) Vlastně jsem mu fandil jen proto, že sem byl zvědavý jak daleko je ochotný zajít pro mizerných 130 tisíc...pardon 70 :-)
OdpovědětVymazat