29. prosince 2013

Pohádkový strach

„Za posledních 15 let měla opravdový úspěch u diváků jediná vánoční pohádka - Anděl páně. Jinak je to podle ohlasů podprůměr až bída. Ani neteř se na to nedívá. Přitom podle peoplemetrů to má sledovanost slušnou, ale já bych dětem raději pustil tu Popelku (pro nás okoukaná, pro ně ne) nebo nějaký pěkný animák než se dívat na pořád ty samé primitivní triky, skřehotající babičky/tetičky, nudné rádce (najde se někdy druhý Bedrna?), absolutně bezkrevné krále (ani někdo jako Císler tu není?) a prince s nulovým charismatem.“
Robert „Nimitz“ Němec

Nimitz má svatou pravdu. Žánr pohádkového příběhu, kterému se u nás kdysi tak dařilo, poněkud zmírá. Naší jedinou opravdu úspěšnou pohádkou jsou Vorlíčkovy Tři oříšky pro Popelku (1973), která ale poněkud boří zažitá klišé (což je ostatně případ i Anděla páně).

Pohádkový žánr je velmi blízko fantasy (záleží na tom, jak si jej definujete) a dokonce hororu. Ony totiž úplně původní verze známých pohádek nebyly určené úplně pro děti a zdaleka ne vždy končily dobře.
Nejsem kulturní antropolog (a o ekologii folkloru vím jen tolik, že existuje, i když si plánuji v tomto ohledu doplnit základní rozhled), ale dovolím si postulovat tvrzení, že jediný základní rozdíl mezi zmíněnými žánry a pohádkami je v tom, že horor ani fantasy nespadají do lidové slovesnosti.

„Svoje vlastní dětství si pamatuji živě... Věděl jsem strašlivé věci. Ale bylo mi jasné, že se rodiče nesmějí dozvědět, že je vím. Vyděsilo by je to.“
Maurice Sedak, v rozhovoru s A. Spiegelmanem
The New Yorker, 27. září 1930
(použito v předmluvě knihy Oceán na konci uličky

Hluboce mě (až k smrti) děsí pohádky od Hanse Christiana Andersena. Ale je tomu tak až od doby, kdy jsem byl dospělý. Dokud jsem byl drobný capart, měl jsem rád Cínového vojáčka i Malou mořskou vílu. Zvlášť její filmové zpracování (Karel Kachyňa, 1976) dlouhou dobu patřilo k mám oblíbeným. Ale s postupem let jsem si stále více uvědomoval ponurost, osudovost a nemilosrdnost celého příběhu. Dokonce i použitá hudba (a písňové texty) je oproti současnému trendu poněkud pochmurná...

Panna a netvor
Sir Terry Pratchett v rozhovoru s Markem Ebenem Na Plovárně správně podotkl, že děti snesou i poměrně temné příběhy - temnější než si my dospělí vůbec dovedeme připustit. Ale veškerá ta krutost i temnota musí mít na konci alespoň malé světélko naděje - šanci na dobré východisko.
Proto jsou pro děti snesitelné i pohádky Juraje Herze Deváté srdce (1978) a Panna a netvor (1978) - i když je lepší, pokud obě sledují v ochranitelské náruči rodičů (kteří pak před vlastními dětmi předstírají odvahu).
Podobně jsem si v dětství oblíbil Moskalykovu pohádku Třetí princ. Depresivní až běda a Trávníčkův princ se vymyká zbytku jeho rolí, ale možná právě proto je tak působivá.

Funguje to podobně jako s Kyticí Karla Jaromíra Erbena - ta je vlastně také plná pohádek. Ale v jejich původním slova smyslu... Jak mi říkali na střední škole, všechny balady jsou o porušení vesmírných univerzálií a trestu, jenž za to následuje - ať je to třeba věštění věcí příštích v baladě Štědrý den, opakované porušení daného slibu (Vodník), myšlenky na sebevraždu přivolávající mrtvého milence (Svatební košile) nebo proklínání vlastních dětí ve vzteku (Polednice).
Pokud vám Erbena znechutila školní docházka, existuje naštěstí filmové zpracování (F. A. Brabec, 2000).

Kytice (Vodník)

Na počátku jsem zmínil klišé - to je v českých pohádkách stále přítomné, stalo se zavedeným zvykem a autoři jím škodí sami sobě. Jenže divácké masy jim to žerou i s navijákem a tak se producenti bojí vybočit z řady.

Dalo by se říct, že když před revolucí byly pohádkové příběhy pod silným tlakem kulturní cenzury, autoři hledali způsoby, jak do svých děl otisknout něco navíc. Tvůrčí nesvoboda je nutila promýšlet každý krok a hrát si se stavbou příběhu i charaktery.
Byla to doba, kdy český kolega Uwe Bolla - Zdeněk Troška - natočil příběh O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987). Snad jediný film, který je od něj hodný zhlédnutí.

Po revoluci se situace změnila. Najednou nebylo třeba, aby byly pohádkové postavy politicky angažované - jenže zvyk byl železná košile a tak se začalo záměrně přehánět i trochu parodovat (z čehož se stal nový kánon).
Díky tomu světlo světa spatřili retardovaní veselí čerti a vodníci, slabomyslní panovníci, poukazující na degenerovanost šlechty, a v rolích hrdinů se častěji než dřív objevovali bodří chasníci a dívenky z vesnice.

A scénáře, podléhající pouze kontrole producenta (nikoliv kulturní ideologické komise, která, všechna čest, kromě zpropadené ideologie často řešila i smysluplnost děje), se stávaly stále více slaboduchými.

Mrakomor (Princ a Večernice)
S výjimkou zmíněného Anděla páně jsem se tak raději české pohádkové tvorbě vyhýbal - počínaje rokem 1993 a Nesmrtelnou tetou, která byla hlavním vánočním tahákem České televize. 
Ale úplně uniknout se tomu nedá, takže každý rok dostanu svoji porci roztomile postižených pohádkových bytostí, zbytečných (a zfušovaných) CGI příšer a plochých nezajímavých postav (dokonce ani záporáci už nejsou to, co bývali - i takový Mrakomor je všechny strčí do kapsy).

Naštěstí vedle české tvorby existují i pohádkové příběhy zahraniční provenience (i když je najdeme zařazené právě spíše pod kategorií fantasy).
Třeba koprodukční několikadílná Fantaghiro (i když zdaleka nepatří mezi špičku, hravě překoná libovolnou  naši porevoluční pohádku), kultovní The Princess Bride (Rob Reiner, 1987), démonicky naivní Legend (Ridley Scott, 1985) - především proto, že záporákem je Tim Curry - a další...

Což mi připomíná, že musím sehnat původní (150 minut dlouhou) verzi Legendy, která byla v USA hodnocená jako příliš temná.


A co vy? Jak na tom jste s pohádkami vy? S českými i těmi zahraničními?
Je vám líto, že u nás nemá až tak silnou tradici The Wizard of Oz (1939)? 
A co geniální muzikálová Mary Poppins (Robert Stevenson, 1964)?

7 komentářů:

  1. Zrovna Princ a večernice je podle mne dost povedená pohádka. A z nové tvorby mi přijde povedená Království potoků a Štastný smolař,
    A také velmi chvalím velmi povedené draky ve Sněžném draku

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Princ a Večernice je zatížený tím, že princovi švagři jsou ultimátní deus ex machina. Ale jinak je v něm zlo dostatečnou výzvou, takže je i radost na to koukat.
      Ty ostatní jsem neviděl (opravdu se českým pohádkám snažím spíš vyhýbat, protože mi nevyhovují pojetím konfliktu dobra za zla - to je totiž zobrazováno spíš jako hloupé a nedůstojné než jako důstojný soupeř).

      Smazat
  2. Já osobně bych ještě docela bral z těch novodobých první Princeznu ze mlejna. Ale jinak mě vánoční pohádky moc nebaví. Jinak s Tebou dost souhlasím. :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Princezna ze mlejna je dětinsky jásavá a rozverná - to je její největší chyba. Pro děti není to samé jako dětinské a to Troška zásadně nechápe. Roztomilý čert je faux pas a degenerovaný hrabě jakbysmet.
      Kouzlo pohádek je mimo jiné i v tom, že učí děti o chápat svět - předvádějí jim archetypy hrdinů, padouchů i slabých, které je třeba ochraňovat. Veselá taškařice tuhle funkci trochu popírá a roztomilost Blanarovičové v roli čerta to nezachrání.

      Smazat
    2. Tak tímhle směrem bych mířil u dalších dílů, nebo u pohádek Z pekla štěstí. První Princezna ze mlejna byla celkově roztomilá a tím pro mne inovativní. A dějově mi hladce plynula, zatímco ostatní Troškovi pohádkoví následovníci jsou už dost kostrbatí a dějově neohrabaní. U Ševce a první princezny mám prostě pocit, že do toho dal Troška srdce. To ostatní je už cítit komerčním kalkulem.

      Smazat
  3. No, co ještě Lotrando a Zubejda? To byla taky prima pohádka!

    Marry Poppins miluju od malička. Myslím, že to s Podrazem a My fair lady bylo první, co jsem měla s titulky :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Přiznám se, že jsem o pohádkách na motivy Čapka v tomhle kontextu neuvažoval. Sice mají pohádkové atributy, ale tak trochu se vymykají.
      Navíc jsem Lotrando a Zubejda neviděl celé, takže nejsem s to podchytit jak dobře se ve filmové verzi pracuje s postavami a motivem dobro/zlo.

      Smazat